42 Az 11/2016 - 35

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl soudcem Tomášem Kocourkem v právní věci žalobce: V. B., narozen dne x, státní příslušnost Ukrajina, bytem x, zastoupen Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 7. 2016, čj. OAM-251/ZA-ZA11-ZA17-2016, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci Žalovaný napadeným rozhodnutím neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 314/2015 Sb. (dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný poukázal na to, že žalobce nebyl v zemi původu politicky činný a že nesdělil nic, z čeho by vyplývalo, že jakýmkoliv způsobem uplatňoval svá politická práva a svobody [§ 12 písm. a) zákona o azylu]. Žalovaný dále uvedl, že z výpovědi žalobce ani z jiných zdrojů nebylo shledáno, že by žalobce byl na Ukrajině vystaven jakékoliv formě pronásledování, ať už z jakéhokoli azylově relevantního důvodu [§ 12 písm. b) zákona o azylu]. K azylu za účelem sloučení rodiny dle § 13 zákona o azylu žalovaný sdělil, že z žádných jemu dostupných skutečností nevyplývá, že by v České republice byl udělen azyl některému z rodinných příslušníků žalobce. Dále žalovaný uvedl, že v průběhu správního řízení nevyplynul žádný zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu. Vzal v úvahu skutečnost, že manželka i syn mají povolen na území České republiky trvalý pobyt, přičemž manželka má zdravotní problémy s pravým kolenem, v důsledku čehož má sníženou mobilitu a pracovní schopnost. Žalovaný poukázal na to, že již v minulosti žil žalobce odděleně od svého syna, to když jel poprvé do České republiky za prací, rovněž žil po tuto dobu odděleně od své manželky, a to i následně poté, co se vrátil zpět do země původu, neboť v té době pro změnu žalobcova manželka odcestovala do České republiky za prací. Navíc neexistuje relevantní příčina, proč by se všichni tři nemohli vrátit společně do země původu a realizovat svůj společný život tam, všichni mají ukrajinské státní občanství, lékařská péče manželky žalobce není nijak vázána na české území. Ve vztahu k možnosti udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu vycházel žalovaný z výpovědi žalobce a dále z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině. Žalovaný došel k závěru, že nejsou dány zákonné důvody pro doplňkovou ochranu, neboť žádnou skutečnost, kterou žalobce ve správním řízení uvedl, nebo která vyplynula z obsahu zpráv o zemi původu, nelze charakterizovat jako vážnou újmu a podřadit ji pod některý z případů uvedených v § 14a odst. 2 zákona o azylu. K doplňkové ochraně za účelem sloučení rodiny dle § 14b zákona o azylu žalovaný uvedl, že z žádných jemu dostupných informačních zdrojů nevyplývá, že by v České republice byla udělena doplňková ochrana některému z rodinných příslušníků žalobce. Obsah žaloby a vyjádření k žalobě Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného z důvodu, že je v rozporu s § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004, správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), protože není řádně odůvodněné. Dále dle žalobce výroková část nedostála požadavku na přesnost a určitost. Žalobce dále namítl, že byl nedostatečně zjištěn skutkový stav potřebný pro posouzení udělení mezinárodní ochrany. Další námitkou žalobce vytkl žalovanému, že nesprávně posoudil otázku udělení humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu. Dle žalobce došlo k tak zásadnímu vybočení z mezí správního uvážení, že žalovaný neudělením humanitárního azylu zatížil rozhodnutí nezákonností. Dle žalobce je důvodem pro udělení humanitárního azylu zdravotní stav jeho manželky, která je dle slov žalobce těžce nemocná. Žalobce by v případě neudělení mezinárodní ochrany byl nucen Českou republiku opustit a svou nemocnou manželku se synem zde ponechat. V důsledku této situace by dle žalobce došlo k porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), tedy práva na respektování soukromého a rodinného života. Žalobce dále namítl, že byla nesprávně posouzena otázka udělení doplňkové ochrany dle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Dle žalobce je v jeho případě dáno skutečné nebezpečí vážného ohrožení života žalobce nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Žalobce zmínil, že na Ukrajině probíhá ozbrojený konflikt, ve kterém umírají i civilisté. Ze zpráv je dle žalobce zjevné, že dochází k tzv. nerozlišujícímu násilí. Závěrem žalobce namítl, že se žalovaný ve svém rozhodnutí nevypořádal s otázkou možnosti udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, tedy s otázkou, zda by vycestování žalobce bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Žalobce odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž nelze a priori konstatovat, že k rozporu s mezinárodními závazky nemůže dojít. Žalobce opět argumentuje tím, že má na území České republiky těžce nemocnou manželku, které pomáhá, neboť ona se nemůže sama starat o jejich syna a že v případě vycestování žalobce by došlo k porušení čl. 8 Úmluvy. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě k námitce nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí uvedl, že je toto namítáno neurčitě a pouze v obecné rovině. Žalobce dle žalovaného nesdělil, co konkrétně žalovaný náležitě neodůvodnil či v čem konkrétně výroková část nedostála požadavkům na přesnost a určitost, v čem spočívá nedostatečnost posouzení jednotlivých důvodů pro udělení azylu a doplňkové ochrany a v čem spočívá nedostatečnost zjištěného skutkového stavu. Žalovaný dále uvedl, že se s otázkou porušení práva žalobce na soukromý a rodinný život ve svém rozhodnutí vypořádal poměrně podrobně. Ve vztahu k § 14 zákona o azylu své rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil na stranách 5 a 6, kde se věnoval nejen právu na soukromý a rodinný život, ale i ostatním aspektům důležitým pro posouzení možnosti udělit humanitární azyl. Stejně tak zodpovědně přistupoval k hodnocení důvodů pro možnost udělení doplňkové ochrany dle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, kdy své rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil na stranách 9 a 10. K námitce nesprávného posouzení z hlediska přiznání doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu žalovaný uvedl, že námitky uvedené v žalobě nekorespondují se zjištěným stavem věci v průběhu správního řízení, a posouvají tak důvody žalobcovy žádosti mimo obsahovou rovinu jeho sdělení ve správním řízení a postrádají jakoukoli konkrétní oporu ve správním spise. Žalovaný připomněl judikaturu Nejvyššího správního soudu, ze které vyplývá, že primárním zdrojem informací podstatných pro udělení mezinárodní ochrany je samotný žadatel, z obsahu jeho žádosti se pak v následujících fázích řízení vychází (srov. usnesení NSS ze dne 11. 12. 2015, čj. 5 Azs 134/2014 – 48). Žalovaný zdůrazňuje, že žalobci umožnil při pohovoru vylíčit veškeré skutečnosti, které jeho žádost o mezinárodní ochranu měly podpořit a rovněž při seznámení se spisem měl žalobce možnost rozšířit důvody své žádosti a předložit důkazy. Žalobce nic z toho, co je najednou uvedeno v žalobě, ve správním řízení netvrdil. Na otázku, jaká by byla jeho situace, kdyby se vrátil do vlasti, pouze uvedl, že by to bylo psychicky náročné, že politická a ekonomická situace na Ukrajině není dobrá, není tam práce a všechny mladé lidi berou na protiteroristickou operaci. Dále uvedl, že povolávací rozkaz ještě neobdržel. Závěrem znovu uvedl, co se prolíná celou jeho žádostí, že žádá o azyl z rodinných důvodů. Žalovaný poukázal i na to, že žalobce o mezinárodní ochranu zažádal až v situaci, kdy mu bylo potřetí uděleno vyhoštění. Závěrem žalovaný uvedl, že žalobcem v žalobě tvrzená existence „vážného a individuálního ohrožení života nebo tělesné integrity“ překračuje rámec spisového materiálu a především nedopadá na případ žalobce, který přišel do České republiky z Ivanofrankivské oblasti. Tato oblast je od bojů značně vzdálená, neboť se nachází na opačném konci Ukrajiny, než kde probíhají boje. Rozhodně tedy nelze říci, že by se tato oblast nacházela v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Žalovaný dále odkázal na strany 8 a 9 svého rozhodnutí, kde posuzoval žalobcovu situaci dle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Žalovaný následně upozornil, že žalobce by měl svou situaci řešit v souladu se zákonem o pobytu cizinců. S ohledem na své vyjádření žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl v plném rozsahu. Při jednání, které soud nařídil k projednání žaloby, setrvali účastníci na svých dosavadních procesních stanoviscích. Posouzení žaloby Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce dne 11. 3. 2016 požádal o mezinárodní ochranu. Dne 16. 3. 2016 poskytl žalobce žalovanému na jeho výzvu údaje k žádosti o mezinárodní ochranu podle § 10 odst. 2 zákona o azylu. Uvedl, že důvodem pro podání žádosti o mezinárodní ochranu jsou rodinné záležitosti. Má zde manželku a syna. Manželka je po těžké operaci, žalobce s ní zde musí být a pomáhat jí. Kdyby žalobce odjel na Ukrajinu, manželka by v České republice zůstala sama se synem, který chodí do školy, což by pro ni bylo vzhledem k tomu, že je po operaci, velmi složité. Žalobce naposledy na Ukrajině pobýval v obci S. M. v Ivanofrankivské oblasti. Žalobce je vyznáním pravoslavný křesťan, nemá žádné politické přesvědčení. Do České republiky poprvé přijel v roce 2002, v roce 2004 byl z důvodu nelegálního pobytu vyhoštěn. V roce 2007 do České republiky přijel znovu autobusem přes Polsko na české vízum a od té doby zde žije. Jeho zdravotní stav je dobrý, má pouze problémy s chrupem. Domluví se česky, rusky, ukrajinsky a trochu anglicky. Do roku 2006 se jmenoval V. S. Je ženatý, jeho manželka O. S. i jeho patnáctiletý syn jsou ukrajinské státní příslušnosti a v České republice mají povolení k trvalému pobytu a žijí zde. Dle protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 16. 3. 2016 žalobce žádal o mezinárodní ochranu z rodinných důvodů. Již třikrát mu bylo uděleno vyhoštění naposledy v roce 2016. V případě návratu do vlasti by to dle žalobce bylo náročné. Zmínil politickou a ekonomickou situaci na Ukrajině a dále to, že mladé lidi odvádí na protiteroristickou operaci. V případě, že by byl v rámci mobilizace odveden do armády, opustil by rodinu a to by nemělo smysl, protože by už pro ni nebyl ochranou. Dne 29. 6. 2016 byl žalobce podle § 36 odst. 3 správního řádu seznámen s podklady pro vydání rozhodnutí. V rámci něj uvedl, že lituje toho, že v minulosti udělal chybu s doklady a s neprodloužením víza. Ze správního spisu dále vyplývá, že pro posouzení žádosti žalovaný shromáždil jako podklady pro vydání rozhodnutí informaci Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky s názvem „Posouzení mezinárodní ochrany v souvislosti s vývojem na Ukrajině“ ze září 2015, informaci Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva s názvem „Zpráva o stavu lidských práv na Ukrajině 16. srpen až 15. listopad“ z prosince 2015, výroční zprávu Human Rights Watch 2016 z ledna 2016, zprávu Freedom House – Svoboda ve světě z ledna 2016, informaci Ministerstva zahraničních věcí České republiky z května 2015 o situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti a návratu do vlasti po dlouhodobém pobytu v zahraničí a dále samotnou žádost o udělení mezinárodní ochrany, listinu s názvem „Poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu“, protokol o pohovoru a dále žalobcem předloženou propouštěcí zprávu týkající se operace kolene, kterou podstoupila jeho manželka. Soud posoudil žalobu v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku, a to vzhledem k účinnosti článku 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“). Tento článek vyžaduje, aby soudy prvního stupně přezkoumávající rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany posuzovaly projednávaný případ dle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu. Členské státy Evropské unie jsou povinny výše uvedený závazek transponovat do vnitrostátního právního řádu do 20. 7. 2015 (viz čl. 51 odst. 1 směrnice). Vzhledem k tomu, že Česká republika obsah této směrnice netransponovala do svého vnitrostátního právního řádu, ač tak měla nejpozději do 20. 7. 2015 učinit, má ustanovení předmětného článku přímé účinky a užije se na tento případ, protože žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána po tomto datu (čl. 52 odst. 1 věta první procedurální směrnice). Procesní pravidla vyplývající z čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice se proto prosadí na úkor § 75 odst. 1 s. ř. s. K jednotlivým námitkám uvedeným v žalobě soud uvádí: Podle § 28 odst. 1 a 2 zákona o azylu mezinárodní ochrana se udělí ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Neshledá-li ministerstvo důvody k udělení ani jedné z forem mezinárodní ochrany, odůvodní své rozhodnutí ve vztahu k oběma formám mezinárodní ochrany. Podle § 12 zákona o azylu azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Podle § 14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu. Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Podle § 14a odst. 2 zákona o azylu se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Žalobce uvedl v průběhu správního řízení jako jediný důvod pro podání žádosti o mezinárodní ochranu, že má v České republice manželku a syna. Manželka je po těžké operaci, a tak jí musí žalobce pomáhat. Žalovaný posuzoval žalobcovu žádost a popsanou situaci z hlediska všech azylových důvodů dle § 12 až § 14 zákona o azylu i z hlediska doplňkové ochrany dle § 14a a § 14b zákona o azylu, a to v dostatečném rozsahu, své úvahy řádně odůvodnil a dospěl ke správnému závěru. Snaha žalobce zůstat v České republice, aby zde mohl být se svou manželkou a synem, není z hlediska udělení azylu, humanitárního azylu ani doplňkové ochrany relevantní. K žalobní námitce žalobce, že rozhodnutí žalovaného není řádně odůvodněné, a došlo tak k porušení § 68 odst. 3 správního řádu, soud konstatuje, že v takto obecné rovině, jak žalobce svou námitku staví, když netvrdí, v čem konkrétně či v jaké části není rozhodnutí žalovaného řádně odůvodněné, lze dojít k závěru, že rozhodnutí žalovaného je řádně odůvodněné. Na celkem 11 stranách žalovaný zdůvodnil ve vztahu ke všem formám mezinárodní ochrany, tedy jak azylu, a v jeho rámci pak specificky k humanitárnímu azylu, tak doplňkové ochraně, proč nebyla mezinárodní ochrana udělena, přitom přihlédl ke všem žalobcem uvedeným skutečnostem. Dle soudu odůvodnění předmětného rozhodnutí splňuje všechny náležitosti na něj kladené v § 68 odst. 3 správního řádu. Žalovaný na straně 3 uvedl, z jakých podkladů vycházel, následně informace vyplývající z těchto podkladů poměřuje s žalobcem uvedenými důvody žádosti o udělení mezinárodní ochrany. V odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou obsaženy úvahy žalovaného ve vztahu k podkladům pro vydání rozhodnutí i úvahy týkající se výkladu právních předpisů – na stranách 3 a 4 ve vztahu k udělení azylu, na stranách 5 a 6 ve vztahu k udělení humanitárního azylu a na stranách 6 až 11 ve vztahu k udělení doplňkové ochrany. Soud na odůvodnění nahlíží jako na úplné, konkrétně posuzující situaci žalobce a neshledal v něm žádný nedostatek z hlediska jeho náležitostí a nároků na něj kladených. Žalobní bod je nedůvodný. K žalobní námitce žalobce, že výroková část rozhodnutí nedostála požadavku na přesnost a určitost, soud konstatuje, že žalobce neuvedl, v čem konkrétně nebylo daného požadavku dosaženo. Soud po přezkoumání výrokové části konstatuje, že byly splněny nároky kladené na výrokovou část rozhodnutí uvedené v § 68 odst. 2 správního řádu. Ve výrokové části je uvedeno, v jaké věci žalovaný rozhodoval a jak o ní rozhodl, jsou uvedena konkrétní ustanovení právních předpisů, podle kterých žalovaný rozhodl a stejně tak je dostatečně určitě vymezen účastník (žalobce), o jehož žádosti bylo rozhodováno. Vzhledem k tomu, že žalobce neuvedl, v čem konkrétně spatřuje nedostatek ve výrokové části rozhodnutí, přezkoumal soud výrokovou část v této základní rovině dle zákonných náležitostí a došel k závěru, že výroková část je dostatečně přesná a určitá. Žalobní bod není důvodný. Žalobce dále namítl, že byl nedostatečně zjištěn skutkový stav potřebný pro posouzení udělení mezinárodní ochrany. Tato námitka je opět postavena jen zcela obecně bez bližšího vymezení, v čem konkrétně žalovaný při zjišťování skutkového stavu či jeho rozsahu měl pochybit. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí soud došel k závěru, že skutkový stav byl zjištěn dostatečným způsobem v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o žádosti. Žalovaný bohatě čerpal z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany i z podkladových materiálů, ve kterých jsou obsaženy informace o zemi původu žalobce. Žalobní bod není důvodný. Dalším žalobním bodem žalobce namítl, že žalovaný nesprávně posoudil otázku udělení humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu. Dle žalobce došlo k tak zásadnímu vybočení z mezí správního uvážení, že žalovaný neudělením humanitárního azylu zatížil rozhodnutí nezákonností. Dle žalobce je důvodem pro udělení humanitárního azylu zdravotní stav jeho manželky, která je dle slov žalobce těžce nemocná. Žalobce by v případě neudělení mezinárodní ochrany byl nucen Českou republiku opustit a svou nemocnou manželku s jejich malým synem zde ponechat. V důsledku této situace by dle žalobce došlo k porušení čl. 8 Úmluvy, tedy práva na respektování soukromého a rodinného života. Soud předesílá, že úvahy žalovaného o neudělení tzv. humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu podléhají pouze omezenému soudnímu přezkumu, neboť aplikace tohoto institutu je vázána nejen na podřazení situace konkrétního žadatele neurčitému právnímu pojmu „případ hodný zvláštního zřetele“, ale především na provedení správního uvážení indikovaného slovním spojením „lze udělit“ (viz např. rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2004, čj. 5 Azs 47/2003 – 48). Pokud jde o interpretaci a aplikaci neurčitého právního pojmu „případ hodný zvláštního zřetele“, ty podléhají soudnímu přezkumu v plném rozsahu (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 22. 4. 2014, čj. 8 As 37/2011 – 154). Z dlouhodobě ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu týkající se uvedeného neurčitého právního pojmu, užitého v kontextu § 14 zákona o azylu, vyplývá, že humanitární azyl dopadá toliko na závažné situace jako např. udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou (srov. rozsudek NSS ze dne 11. 3. 2004, čj. 2 Azs 8/2004 – 55, viz též usnesení NSS ze dne 8. 4. 2016, čj. 6 Azs 34/2016 – 30). Žalobce neuvedl v žádosti o mezinárodní ochranu ani později ve správním řízení žádné okolnosti takto mimořádného charakteru, které by mohly být důvodem pro udělení humanitárního azylu. Jelikož ochrana soukromého a rodinného života, který žalobce udržuje na území České republiky, je doménou nástrojů upravených zákonem o pobytu cizinců, nelze za důvod hodný zvláštního zřetele opodstatňující udělení humanitárního azylu považovat skutečnost, že může dojít k oddělení žalobce od jeho manželky a syna, kteří pobývají na území České republiky. Tzv. humanitární azyl nelze považovat za krajní nástroj zajišťující pobytové oprávnění žalobce, jestliže žalobci nejsou dostupné jiné prostředky upravené zákonem o pobytu cizinců, a to i kdyby mělo dojít k rozdělení rodiny. Ani skutečnost, že je žalobcova manželka po operaci kolene a v důsledku toho nemůže vykonávat práce, u kterých se musí stát, nelze posoudit jako závažnou situaci hodnou zvláštního zřetele. Ostatně manželka žalobce není odkázána na jeho fyzickou péči, ortopedické operaci se podrobila již v roce 2014, její pooperační stav se od té doby nepochybně zlepšil. Žalobce sám vypověděl, že manželka je schopná pracovat, byť s omezením, snaží se sehnat fyzicky nenáročnou práci na recepci. Zdravotní stav žalobce samotného je přitom dobrý, problémy s chrupem nepochybně nelze považovat za takové mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly užití výjimečného institutu, jímž je humanitární azyl. Tím spíše ne v situaci, kdy stomatologická péče může být žalobci poskytnuta i v zemi původu. Jak již bylo zmíněno, žalovaný u humanitárního azylu jako u jediné formy mezinárodní ochrany přistupuje ke správnímu uvážení. Žalovaný je při své úvaze limitován toliko dodržením příslušných procesních předpisů (srov. rozsudek NSS ze dne 15. 10. 2003, čj. 3 Azs 12/2003 - 38) a obecným zákazem libovůle (srov. rozsudek NSS ze dne 15. 12. 2003, čj. 4 Azs 31/2003 - 64). Za další požadavek kladený na řádné provedení správního uvážení lze považovat, aby byla zachována zákonnost rozhodnutí a aby při používání správního uvážení nedocházelo k neodůvodněným rozdílům. V případě, že jsou výše stanovené požadavky na správní uvážení dodrženy, lze dojít k závěru, že nedošlo k překročení mezí správního uvážení, což žalobce namítl. Ze správního spisu nevyplývá porušení procesních předpisů žalovaným a úvahy, které provedl na stranách 5 a 6 žalobou napadeného rozhodnutí, nevykazují známky libovůle, jsou srozumitelné, vzájemně souladné a celkově koherentní. Žalovaný vzal do úvahy jak zdravotní stav žalobce, tak dopad jeho vycestování na situaci jeho manželky i syna a rovněž dopad jeho vycestování na chod rodiny jako celku. Zabývá se tedy hledisky, která jsou pro udělení humanitárního azylu relevantní. Žalobní bod obsahující námitku směřující k překročení či vybočení z mezí správního uvážení tedy není důvodný. Žalobce dále namítl, že byla nesprávně posouzena otázka udělení doplňkové ochrany dle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Dle žalobce je v jeho případě dáno skutečné nebezpečí vážného ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Žalobce zmínil, že na Ukrajině probíhá ozbrojený konflikt, ve kterém umírají i civilisté. Ze zpráv je dle žalobce zjevné, že dochází k tzv. nerozlišujícímu násilí. Ustanovení § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu může dopadat na žalobce pouze jako na civilistu, tedy pokud by žalobce byl jako civilista (nikoliv v souvislosti s nasazením do ozbrojeného konfliktu v rámci ukrajinské armády) na území Ukrajiny reálně ohrožen vážnou újmou spočívající v ohrožení života nebo lidské důstojnosti (viz rozsudek NSS ze dne 13. 3. 2009, čj. 5 Azs 28/2008 – 68, nebo rozsudek ze dne 17. 12. 2015, čj. 5 Azs 158/2015 – 24). Žalovaný se tímto aspektem ve svém rozhodnutí v dostatečném rozsahu zabýval na stranách 8 a 9. Na základě zpráv o zemi původu správně dovodil, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Složitá bezpečnostní situace se týká pouze východní části Ukrajiny, kde dochází k lokálním střetům jednotlivých uskupení proruských separatistů a zástupců vládní moci. Ve střední a západní části Ukrajiny je však situace poklidná. Zejména z informace Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ze září 2015 vyplývá, že ozbrojené střety jsou omezeny pouze na část Luhanské a Doněcké oblasti na východě Ukrajiny. Někteří obyvatelé z těchto částí odešli a usadili se v Luhanské a Doněcké oblasti v místech, která jsou pod kontrolou ukrajinské vlády, a dále v regionech Charkov, Dněpropetrovsk a Záporoží a ve městě Kyjev. Zpráva dále popisuje faktickou i právní situaci vnitřních uprchlíků. Ze zprávy vyplývá, že hrozba vážné újmy, které jsou civilisti v souvislosti s ozbrojenými střety vystaveni, se omezuje na Doněckou a Luhanskou oblast (resp. pouze na jejich část). Ty části Doněcké a Luhanské oblasti, které jsou pod kontrolou vlády, a zbývající oblasti jsou bezpečné, civilisti v nich nejsou vystaveni z důvodu ozbrojeného konfliktu nebezpečí usmrcení, zranění nebo jiné vážné újmy. Vzhledem k autoritě zpracovatele zprávy o zemi původu jde o zprávu vysoce důvěryhodnou a objektivní. Je tedy zřejmé, že Ukrajina se ke dni vydání napadeného rozhodnutí nenacházela ve stavu tzv. totálního konfliktu – tj. situaci, že již pouhá přítomnost osoby na území této země nebo regionu ji vystavuje reálnému nebezpečí ohrožení života a tělesné integrity (shodně viz usnesení NSS ze dne 15. 1. 2015, čj. 7 Azs 265/2014 – 17). Z obecně dostupných zpráv nevyplývá, že by se tato situace ke dni rozhodování soudu zhoršila, žalobce k této skutečnosti žádný důkazní návrh nevznesl. Za této situace bylo povinností žalobce prokázat dostatečnou míru individualizace, tj. že on osobně by pravděpodobně byl vystaven jako civilista útoku v rámci probíhajícího ozbrojeného konfliktu. Potřebná míra individualizace je naplněna zpravidla tehdy, když žalobce již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám způsobení vážné újmy, nebo pokud ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu země původu, ve kterém skutečně žalobce pobýval, a nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země, nebo pokud jsou u žalobce dány jiné faktory (osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že se žalobce stane terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí (viz rozsudek NSS ze dne 17. 12. 2015, čj. 5 Azs 158/2015 – 24). Žalobce ve správním ani soudním řízení neprokázal, že by před odjezdem ze země původu utrpěl v důsledku ozbrojeného konfliktu vážnou újmu nebo byl takovou újmou ohrožen. Ostatně ze země původu naposledy odešel v roce 2007, kdy ještě byla bezpečnostní situace klidná. Žalobce nebydlel v místě, které je zasaženo ozbrojenými operacemi, nýbrž bydlel ve městě S. M. v Ivanofrankivské oblasti v západní části Ukrajiny. Žalobce neuvedl v řízení žádné skutečnosti, z nichž by vyplýval jakýkoliv důvod, který by zvyšoval riziko, že se stane v zemi původu jakožto civilista terčem svévolného násilí. Žalovaný tedy správně dovodil, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Žalobní bod týkající se výkladu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu a jeho aplikace na případ žalobce je tedy nedůvodný. Žalovaný si opatřil dostatek aktuálních podkladů pro posouzení této otázky a jeho rozhodnutí odpovídá konkrétním skutkovým okolnostem daného případu. K námitce žalobce, že se žalovaný ve svém rozhodnutí nevypořádal s otázkou udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, tedy s otázkou, zda by vycestování žalobce bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, soud uvádí následující. Žalobce argumentuje tím, že má na území České republiky těžce nemocnou manželku, které pomáhá, neboť ona se nemůže sama starat o jejich malého syna, a že v případě vycestování žalobce by došlo k porušení čl. 8 Úmluvy, tedy práva na respektování rodinného a soukromého života. Soud poukazuje na to, že žalobce měl na území České republiky povolen pobyt za účelem podnikání, jehož platnost mu byla pravidelně obnovována. Dalšího prodloužení platnosti povolení k pobytu však již nedosáhl z důvodů výlučně na jeho straně (neměl čas vyřídit si prodloužení oprávnění k pobytu). Měl-li žalobce za to, že rozhodnutí o neprodloužení pobytu není správné, mohl se proti němu bránit opravnými prostředky ve správním řízení i žalobou. V situaci, kdy žalobce setrval na území České republiky, ačkoliv ho k tomu neopravňoval žádný pobytový titul, jednal v rozporu s právními předpisy, čehož si byl dle vlastního tvrzení dobře vědom. Logicky mu bylo poté, co byl zajištěn orgány Policie ČR, uloženo již třetí správní vyhoštění. V tomto řízení, v němž se rozhoduje o uložení povinnosti vycestovat z území České republiky a o uložení zákazu vstupu na toto území, se velmi důkladně zkoumá soulad případného správního vyhoštění a stanovení délky zákazu vstupu na území České republiky s právem na soukromý a rodinný život. Správní vyhoštění nelze udělit, pokud by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života žalobce (§ 119a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky). Okolnosti, které je třeba vzít v úvahu, jsou rozličné, zaměřují se především na závažnost protiprávního jednání cizince, délku jeho pobytu na území České republiky, intenzitu rodinného života (délka manželství), věk dětí, závažnost obtíží, s nimiž by byla manželka cizince konfrontována při přesídlení do země původu cizince, nejlepší zájem dětí (závažnost obtíží při přesídlení do země původu cizince), intenzita svazků cizince na území České republiky a v zemi původu (blíže k tomu viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 9. 2011 ve věci A. A. proti Spojenému království, stížnost č. 8000/08, zejména body 56 a 57, a rozsudek NSS ze dne 24. 7. 2015, čj. 3 Azs 240/2014 – 35, dále rozsudek NSS ze dne 2. 4. 2015, čj. 9 Azs 137/2014 – 47). I když je cizinci uděleno správní vyhoštění, udělí se mu vízum za účelem vstupu na území České republiky i v době, po kterou mu byl vstup rozhodnutím o vyhoštění zakázán, jestliže by důsledkem neudělení víza nebo nepovolení vstupu byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince (§ 122 odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 11. 2008, čj. 5 Azs 46/2008 – 71, potvrdil, že ochrany před zásahem do soukromého a rodinného života v podobě uložení správního vyhoštění se musí cizinec domáhat v řízení o vyhoštění (resp. v navazujícím soudním řízení), nikoliv v řízení o mezinárodní ochraně (shodně též usnesení NSS ze dne 12. 5. 2016, čj. 5 Azs 29/2016 – 19). Doplňkovou ochranu založenou na § 14 odst. 2 písm. d) zákona o azylu (ani jinou formu mezinárodní ochrany) nelze považovat za nástroj, jenž by měl poskytnout ochranu soukromému a rodinnému životu žadatele o mezinárodní ochranu, který vede na území České republiky. Nebyl-li tuzemský soukromý či rodinný život dostatečně zohledněn v jiných řízeních (např. v řízení o neprodloužení povolení k pobytu, řízení o správním vyhoštění, trestním řízení), ať již z důvodu, že aplikovatelná právní norma nepředvídá zohlednění soukromého či rodinného života, nebo z důvodu nesprávného posouzení této otázky, nebo z důvodu nedostatečné procesní aktivity žadatele o mezinárodní ochranu, neznamená to, že by se v řízení o mezinárodní ochraně znovu otevíral prostor pro posouzení zásahu případného vycestování do země původu spojeného s dlouhodobějším zákazem vstupu na území České republiky do tuzemského soukromého a rodinného života žadatele. Účelem žádosti o mezinárodní ochranu nemůže být vyloučit pomocí aplikace § 14 odst. 2 písm. d) zákona o azylu právní následky rozhodnutí vydaných dle jiných právních předpisů (typicky dle zákona o pobytu cizinců), v nichž se posuzuje přiměřenost přijatého opatření ve vztahu k zásahu do tuzemského soukromého a rodinného života žadatele. Syntézou výše uvedeného lze dospět k závěru, že ochrana před nepřiměřeným zásahem rozhodnutí orgánů veřejné moci do soukromého a rodinného života, který žalobce udržuje na území České republiky, je žalobci dostupná v řízeních, která ústí ve vydání rozhodnutí, jimiž se žadateli ukončuje (neprodlužuje) legální pobyt na území České republiky, ukládá povinnost vycestovat z území České republiky a zakazuje vstup na její území. V tomto kontextu je tedy třeba vnímat opodstatněnost závěru, k němuž dospěla judikatura správních soudů, že pouze v důsledku povinnosti vycestovat z území České republiky do země původu nedochází k zásahu do soukromého a rodinného života žadatele o mezinárodní ochranu (tato povinnost by musela být spojena s dlouhodobým zákazem vstupu na území České republiky, jenž však nemá původ v rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu). Pod § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu tak lze podřadit případy, kdy by v důsledku vycestování žadatele o mezinárodní ochranu do země původu byl porušen tzv. extrateritoriální účinek čl. 8 Úmluvy, tj. že by vycestováním žadatele o mezinárodní ochranu do země původu byl znemožněn jeho rodinný, případně soukromý život v jeho zemi původu, nikoliv že vycestováním by bylo znemožněno udržování a další rozvíjení rodinného a soukromého života etablovaného v České republice. Pouze v případě, že by návratem do země původu byl znemožněn rodinný či soukromý život v zemi původu, je legitimní zvažovat, zda přijímající stát není povinen umožnit žadateli o mezinárodní ochranu přenést jeho rodinný, resp. soukromý život na území přijímajícího státu, a případně, zda je mu za tímto účelem povinen také udělit doplňkovou ochranu (viz rozsudek ze dne 28. 11. 2008, čj. 5 Azs 46/2008 – 71, dále rozsudek ze dne 11. 6. 2009, čj. 9 Azs 5/2009 – 65, a usnesení ze dne 12. 5. 2016, čj. 5 Azs 29/2016 – 19). Ostatně z § 2 odst. 9 a 10 a § 14a odst. 1 zákona o azylu plyne, že z pohledu přiznání doplňkové ochrany je relevantní pouze hrozba vážné újmy, jejímž původcem je stát, jehož je žadatel o mezinárodní ochranu občanem, resp. soukromé osoby na území tohoto státu. Stát, jehož je žadatel občanem, může být původcem hrozby vážné újmy spočívající v zásahu do rodinného či soukromého života pouze v situacích, na které dopadá extrateritoriální účinek čl. 8 Úmluvy. Cizí stát nemůže ohrožovat rodinný a soukromý život, který žadatel o mezinárodní ochranu udržuje na území státu, v němž žádá o mezinárodní ochranu. Z pohledu případné aplikace § 14a odst. 1 ve spojení s odst. 2 písm. d) zákona o azylu tak bylo povinností žalovaného zabývat se tím, zda právní či faktické podmínky neznemožní žalobci vést v zemi původu svůj soukromý a rodinný život. Žalovaný na stranách 9 a 10 svého rozhodnutí odkázal na soudem již zmíněný rozsudek NSS ze dne 28. 11. 2008, čj. 5 Azs 46/2008 – 71, ze kterého vyplývá, že důvod pro udělení doplňkové ochrany by mohl existovat až tehdy, pokud by vyhoštěním bylo znemožněno rodinné soužití v zemi původu. Dle žalovaného nic nenasvědčuje tomu, že by taková situace v žalobcově případě měla nastat. Žalobci je umožněno vést rodinný život i v zemi svého původu, jak blíže odůvodnil v části odůvodnění svého rozhodnutí, která se týká tzv. humanitárního azylu. Jeho manželka a syn se za ním mohou přemístit, budou-li o to stát, oba mají rovněž ukrajinské státní občanství. Žalovaný uzavřel, že právo na soukromý a rodinný život musí žalobce uplatňovat primárně v rámci zákona o pobytu cizinců. Soud se ztotožňuje s argumentací žalovaného. V řízení bylo zjištěno, že žalobce pobývá na území České republiky s manželkou a synem, kteří oba mají povolení k trvalému pobytu, a to na rozdíl od žalobce, jenž několik let (od roku 2010) udržuje na území České republiky svůj rodinný život bez potřebného povolení k pobytu, tedy v situaci, kdy by se neměl na tomto území zdržovat. Žalobcova manželka i syn mají ukrajinské státní občanství, bez jakékoliv právní překážky se mohou vrátit do své země původu a vést spolu s žalobcem svůj rodinný život na Ukrajině. Z výpovědi žalobce navíc vyplývá, že žalobcova rodina má na Ukrajině rodinné zázemí, žalobcova matka žije v Ivanofrankivské oblasti (žalobcův syn u ní do roku 2007 vyrůstal) a rovněž jeho manželka tam má matku, bratry a sestru, tím spíše tedy mají možnost přesídlit na Ukrajinu a žít tam společný rodinný život. Překážku přenesení rodinného života do země původu žalobce pak nepředstavují zdravotní potíže manželky žalobce, neboť nejsou takového charakteru, že by manželka žalobce nemohla nezbytnou léčbu podstoupit v zemi původu. Skutečnost, že v České republice má manželka žalobce veškerou poskytovanou léčbu zdarma, neboť je účastna českého veřejného zdravotního pojištění, kdežto v zemi původu je třeba za kvalitní péči zaplatit, není okolností, kterou by měl soud brát v potaz při posuzování otázky, zda existují právní či faktické překážky etablování rodinného života žalobce v zemi jeho původu. Stav manželky žalobce evidentně není natolik závažný, že by přemístění do země původu nezvládla, neboť sama byla koncem roku 2015 na Ukrajině na pohřbu svého bratra, přičemž operaci kolene prodělala na podzim 2014, hledá si zaměstnání, při němž by mohla vykonávat práci vsedě. Stejně tak okolnost, že žalobcův syn navštěvuje základní školu v České republice a chtěl by zde zdarma studovat na vysoké škole, nebrání přenesení rodinného života žalobce do země jeho původu. Žalobcův syn hovoří ukrajinsky, bude moct pokračovat ve školním studiu v zemi původu, byť nepochybně přechod z jednoho vzdělávacího systému do druhého nebude plynulý a vyžádá si ze strany žalobcova syna určité úsilí. Bezplatné vysokoškolské vzdělání, které je vzhledem k věku syna žalobce (15 let) přece jen otázkou vzdálenější budoucnosti, zajišťované českými veřejnými vysokými školami není důvodem, který by bránil přesunu rodinného života do země původu. Na jednotlivé dílčí výhrady žalobce lze poskytnout zevšeobecňující odpověď, že rozdíl v kvalitě veřejných služeb a v životní úrovni, kterou si jsou schopni zajistit žalobce a členové jeho rodiny na území České republiky a v zemi původu, nepředstavuje faktickou překážku, jež by znemožňovala přenesení rodinného života do země původu. Manželka ani syn nejsou povinni následovat žalobce do země původu, pak to ovšem bude výlučně jejich rozhodnutí a rozdělení rodiny jeho důsledkem, stejně jako důsledkem počínání žalobce, který se při pobytu na území České republiky opakovaně dopustil porušení zákona o pobytu cizinců a musí nést tomu odpovídající následky. Rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany do tohoto řetězce příčin a následků nezasahuje, neboť neukládá žalobci povinnost opustit území České republiky ani mu nezakazuje na její území vstoupit, pouze mu tímto rozhodnutím bylo odmítnuto poskytnout specifickou formu pobytového oprávnění. Je samozřejmě možné, že v případě, že žalobce nebude s to vydělat v zemi původu dostatek peněz, aby mohl podporovat život svých rodinných příslušníků na území České republiky, může to mít dopad na další pobyt rodinných příslušníků na území České republiky. Na druhou stranu každý cizinec pobývající na území České republiky je povinen si sám zajistit prostředky na svoji obživu. Z výše uvedeného vyplývá, že pouhým vycestováním žalobce nedojde k porušení článku 8 Úmluvy, a není zde dán důvod pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení Vzhledem k tomu, že žalobní body jsou nedůvodné, a soud nezjistil žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, byla žaloba zamítnuta (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl v řízení úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalovanému soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení nevznikly náklady převyšující náklady na běžnou administrativní činnost.

Poučení