42 Az 13/2016 - 44

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem v právní věci žalobce: D. P., nar. „X“, státní příslušnost Ukrajinská republika, bytem „X“, zastoupeného JUDr. Jiřím Burešem, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 471/29, 170 00 Praha 7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 4. 2016, č. j. OAM-5/LE-LE05-LE05-2016, ev. č. „X“, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě ve znění jejího doplnění ze dne 24.5.2016 prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 4. 2016, č. j. OAM-5/LE-LE05-LE05-2016, ev. č. „X“, kterým žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu z důvodu nesplnění podmínek uvedených v ustanoveních § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). V žalobě namítl, že žalovaný porušil ust. § 2 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), neboť nepostupoval v souladu se zákony a ostatními předpisy, dále ust. § 3 správního řádu, neboť nezjistil stav věci bez důvodných pochybností a v rozsahu nezbytném vzhledem ke konkrétním okolnostem případu (§ 2 odst. 4 správního řádu), spolu s ust. § 50 odst. 2 a 3 správního řádu, když nezjistil všechny rozhodné skutečnosti, a nevyšel tak ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Žalovaný podle žalobce porušil rovněž ust. § 50 odst. 4 správního řádu, neboť nepřihlížel pečlivě ke všemu, co v průběhu řízení vyšlo najevo, a ust. § 52 správního řádu, jelikož neprovedl důkazy, které byly potřebné ke zjištění stavu věci. Dále měl žalovaný podle žalobce porušit ust. § 68 odst. 3 správního řádu, když v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně neuvedl, jakými úvahami byl veden při vyhodnocení podkladů a výkladu ustanovení zákona o azylu. Žalobce konkrétně uvedl, že žalovaný měl vzít v potaz skutečnosti týkající se bezpečnostní situace na Ukrajině, jež plynou ze zprávy Freedom House ze dne 28. 1. 2015, zprávy Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva o stavu lidských práv na Ukrajině ze dne 15. 2. 2015 a zprávy Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ze dne 15. 1. 2015 společně s podklady dodanými žalobcem a posoudit jeho individuální situaci. Žalobce navrhl, aby soud provedl jako důkaz zprávy Freedom House: Freedom in the World 2016 – Ukraine ze dne 27. 1. 2016, Human Rights Watch: World Report 2016 – Ukraine ze dne 27. 1. 2016 a Amnesty International: Amnesty International Report 2015/16 – The State of the World`s Human Rights – Ukraine ze dne 24. 2. 2016, které přiložil k žalobě v anglickém jazyce a které mají zohledňovat současnou politickou situaci ve vlasti žalobce, který se obává návratu z důvodu nestabilní bezpečnostní situace na Ukrajině a okupace ukrajinského území ruskými vojsky. Svou žádost o mezinárodní ochranu také zdůvodňoval tím, že mu hrozí potrestání, neboť neuposlechnutí povolávacího rozkazu je na Ukrajině trestným činem, proto mu může hrozit pronásledování ze strany tamějších státních orgánů. V souvislosti s výkladem pojmu pronásledování žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 3 Azs 48/2008. Žalobce rovněž poukázal na to, že ze shora uvedených zpráv plyne, že v případě návratu žalobce do vlasti nelze vyloučit přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu ust. § 14a odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Dále žalobce namítl, že žalovaný porušil ust. § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, a nerespektoval tak právo žalobce na rodinný život, když nevzal v potaz, že v České republice žije jeho manželka, s níž se zná od dětství a sňatek uzavřeli dne 23. 7. 2011, a jejich syn, kteří zde mají povolený trvalý pobyt. Nuceným vycestováním žalobce z území ČR by podle něj došlo k porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (práva na respektování svého soukromého a rodinného života). Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Žalobní námitky podle něj neprokazují, že by žalovaný porušil některé ustanovení správního řádu, zákona o azylu či mezinárodní závazky ČR. Žalovaný dále odkázal na obsah správního spisu i na napadané rozhodnutí, které nepovažuje za vadné či nezákonné a v němž se rodinnou situací žalobce zabýval na straně 5, avšak neshledal důvody pro udělení určité formy mezinárodní ochrany. Žalovaný zjistil skutečný stav věci, zabýval se všemi okolnostmi tvrzenými žalobcem a opatřil si potřebné podklady pro vydání rozhodnutí, jež považuje za zcela dostatečné. Žalovaný podotkl, že žalobce žil před vycestováním z Ukrajiny v její západní části (ve Lvovské oblasti), kde je i v červnu 2016 bezpečnostní situace stabilní a klidná, a že žalobce nelze považovat za vnitřně vysídlenou osobu. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“) bez jednání, neboť žalobce se po řádném poučení, že může vyslovit souhlas s rozhodnutím věci bez jednání a že nevyjádření se v určené lhůtě je považováno za souhlas, k nařízení jednání nevyjádřil, a žalovaný s tímto postupem ve vyjádření k žalobě souhlasil. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního s.ř.s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a v ust. § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během patnáctidenní lhůty ode dne doručení napadeného rozhodnutí ve smyslu ust. § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. a ust. § 32 odst. 1 zákona o azylu. Povinností žalobce je tedy tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů pak musí soud přihlédnout pouze k takovým vadám napadeného rozhodnutí, ke kterým je povinen přihlédnout bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost podle ust. § 76 odst. 2 s.ř.s. Takové nedostatky ovšem v projednávané věci zjištěny nebyly. Po přezkoumání skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování žalovaného (dle ust. § 75 odst. 1 s.ř.s.), dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Ze správního spisu zjistil soud tyto podstatné skutečnosti. Dne 18. 1. 2016 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou zdůvodnil tím, že v České republice žije jeho manželka se synem, kteří zde mají trvalý pobyt, přičemž žalobce je jediný, kdo obstarává peníze. Jako další důvody uvedl, že zde trénuje bojový sport a reprezentuje svůj klub na zápasech a že nechce bojovat na Ukrajině. Dle poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu žalobce dodal, že na Ukrajině je válka, že mu přišlo sedm předvolání do vojenské služby a že chce zůstat v ČR, protože tu má syna a manželku a je jejich jediným živitelem. V rámci pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce zopakoval, že o mezinárodní ochranu žádá kvůli válce, protože ho chtějí odvést, a kvůli rodině, kterou má v ČR. Dále doplnil, že oficiálně žádnou výzvu k nástupu do vojenské služby sám nepřevzal, že všechny přebíral jeho otec. Z rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky ze dne 22. 1. 2016, č. j. OAM-5/LE-LE05-LE05-PS-2016, ev. č. L010220, soud dále zjistil, že žalobce byl ve smyslu ust. § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců do 7. 5. 2016 za účelem realizace správního vyhoštění. Důvodem zajištění žalobce byla skutečnost, že žalobce pobýval na území ČR od března 2014 nelegálně a ode dne 12. 12. 2015 mařil rozhodnutí o správním vyhoštění, tedy opakovaně porušoval platné právní předpisy a vyjádřil úmysl v tomto jednání pokračovat, neboť z ČR odmítá vycestovat. Ze spisového materiálu a odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí rovněž vyplývá, že žalovaný vycházel jak z výpovědí a vyjádření samotného žalobce, tak z informací, které shromáždil v průběhu azylového řízení o politické a bezpečnostní situaci a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině. Žalovaný konkrétně jako listinné důkazy shromáždil zprávy Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva o stavu lidských práv na Ukrajině v období od 1. 12. 2014 do 15. 8. 2015, informace Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) ze dne 15. 1. 2015 a ze září 2015 zabývající se posouzením mezinárodní ochrany v souvislosti s vývojem na Ukrajině, výroční zprávu Human Rights Watch 2015 ze dne 29. 1. 2015, zprávu organizace Freedom House ze dne 28. 1. 2015, výroční zprávu Amnesty International 2014/2015 ze dne 25. 2. 2015, obsahující podrobné informace o bezpečnostní situaci v tomto státě, zejména s ohledem na probíhající ozbrojený konflikt se „separatistickými“ regiony na východu země. Mezi podklady zařadil žalovaný také aktuální znění Infobanky České tiskové kanceláře Země světa – Ukrajina a zprávu Amnesty International z dubna 2015, podle níž na Ukrajině není možné uložit trest smrti. Dále z informace Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 1. 8. 2014, č. j. 110105/2014-LPTP, vyplývá, že je možné se na Ukrajině bez překážek stěhovat, vyhledat pomoc v případě poškození trestnou činností či porušováním práv a svobod a je možné i reálně podat stížnost na postup příslušníků policejních orgánů a jiných orgánů státní moci. Dle informace Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 21. 5. 2015, č. j. 98848/2015-LPTP, ukrajinská legislativa neumožňuje postih neúspěšných žadatelů o azyl po jejich návratu do vlasti. Z informace Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 9. 10. 2015, č. j. 115045-LPTP, týkající se podmínek výkonu vojenské služby na Ukrajině, je pak zřejmé, že tresty za nenastoupení výkonu vojenské služby odpovídají trestům ukládaným v jiných zemích (trest odnětí svobody v rozmezí dvou až pěti let), vyhýbání se převzetí povolávacího rozkazu ale jako trestný čin kvalifikováno není, byla znovuzavedena alternativní služba např. z náboženských důvodů a občané Ukrajiny žijící dlouhodobě v zahraničí povoláváni nejsou. Žalobce měl možnost se s těmito podklady ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu seznámit, což také dne 22. 1. 2016 učinil, a jejich doplnění nenavrhl. Dle ust. § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Podle § 2 odst. 4, 6, 7 zákona o azylu se za pronásledování pro účely tohoto zákona považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou. Pronásledováním nebo vážnou újmou není, pokud se obava cizince z pronásledování nebo vážné újmy vztahuje pouze na část území státu, jehož státní občanství má, nebo, je-li osobou bez státního občanství, státu jeho posledního trvalého bydliště a může- li cizinec bezpečně a oprávněně odcestovat do jiné části státu, do ní vstoupit a v ní se usadit, a pokud s přihlédnutím k situaci v této části státu a k jeho osobní situaci v této části státu a) nemá odůvodněný strach z pronásledování ani nejsou dány důvodné obavy, že by mu zde hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, nebo b) má přístup k účinné ochraně před pronásledováním nebo vážnou újmou. Dle ust. § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle odst. 2 citovaného ustanovení se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Soud se nejprve zabýval námitkou, zda je žalobou napadené rozhodnutí přezkoumatelné ve vztahu ke skutečnostem, které měl vzít žalovaný podle žalobce do úvahy při zkoumání podmínek pro udělení mezinárodní ochrany podle ust. § 12 zákona o azylu a doplňkové ochrany podle ust. § 14a zákona o azylu na základě shromážděných podkladů, jejich hodnocení a k výkladu těchto ustanovení zákona o azylu. Žalovaný se otázkou splnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany dle ust. § 12 zákona o azylu podrobně zabýval na str. 3 až 5 a splnění podmínek doplňkové ochrany dle ust. § 14a zákona o azylu na str. 6 až 8 napadeného rozhodnutí, kde zcela přezkoumatelně odůvodnil svůj závěr, že žalobce nesplňuje zákonné podmínky pro udělení žádné z těchto forem ochrany. Vzal přitom do úvahy vyjádření žalobce během azylového řízení, že se obává povolání k výkonu vojenské služby a nasazení do války na Ukrajině, kde však dosud nepřevzal povolávací rozkaz, že chce v ČR pracovat, aby mohl materiálně zajistit svou rodinu (manželku a syna, kteří zde žijí), a že v Praze vede sportovní klub a vyvíjí sportovní aktivity. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že v rámci azylového řízení leží břemeno tvrzení na bedrech žadatele o azyl a správní orgán není povolán k tomu, aby za žadatele vyhledával azylově relevantní důvody pro podání žádosti o mezinárodní ochranu. Žalovaný vzal do úvahy rovněž všechny výše uvedené podklady, které shromáždil jako listinné důkazy, z nichž ve vztahu k bezpečnostní situaci na Ukrajině dovodil, že není žádný důvod se domnívat, že by se stav zhoršené bezpečnostní situace (ozbrojených střetů) panující ve dvou z celkového počtu 24 oblastí Ukrajiny rozšířil i do dalších částí země, kde je bezpečnostní situace nezměněná a zcela stabilní, včetně Lvovské oblasti, z níž pochází žalobce. Napadené rozhodnutí žalovaného tudíž soud považuje za přezkoumatelné, neboť žalovaný v něm podrobně rozvedl, z jakých důvodů žalobci mezinárodní ochranu ani doplňkovou ochranu nepřiznal, jakož i z jakých podkladů při své úvaze vycházel a jak přistupoval k jejich hodnocení a k výkladu ust. § 12 a § 14a zákona o azylu i dalších použitých ustanovení tohoto zákona. Žalobce v žalobě dále namítl, že žalovaný na základě shromážděných podkladů nezjistil dostatečně skutkový stav věci (ve vztahu k bezpečnostní situaci na Ukrajině) a že měl přihlédnout i ke zprávám předloženým žalobcem, které vykreslují současnou politickou situaci na Ukrajině. Po přezkoumání obsahu správního spisu a odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí dospěl soud k závěru, že žalovaný zjistil všechny potřebné skutečnosti pro objasnění skutkového stavu věci, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. K námitce žalobce soud uvádí, že žalobce byl řádně seznámen se všemi podklady pro vydání rozhodnutí a byla mu dána možnost se k nim vyjádřit a navrhnout jejich doplnění. Zprávy nevládních organizací navrhované žalobcem v žalobě jako důkazy byly těmito organizacemi vydány až poté, co byl žalobce s podklady seznámen, a žalobce během celého azylového řízení doplnění podkladů pro vydání napadeného rozhodnutí nenavrhl. Žalovaný tedy vycházel z podkladů, které byly v době jejich shromažďování aktuálně dostupné a pro posouzení tehdejšího stavu bezpečnostní situace na Ukrajině dostačující. Kromě toho ani aktualizované verze shromážděných zpráv by stejně neměly vliv na výsledek posouzení situace žalobce, neboť soudu je z úřední činnosti známo, že do doby vydání napadeného rozhodnutí nedošlo ke změně bezpečnostní situace na Ukrajině, která by zakládala důvod pro udělení alespoň doplňkové ochrany podle ust. § 14a zákona o azylu. Dále se soud zabýval posouzením důvodů pro udělení azylu uváděných žalobcem podle ust. § 12 zákona o azylu. Žalobce jako azylový důvod jednak uvedl obavu z nutnosti narukovat do armády a obavu z následného nasazení v oblasti bojů. Co se týče obavy z nasazení do bojů v občanské válce proti separatistickým regionům na východě země, soud uvádí, že žalovaný v napadeném rozhodnutí podrobně rozebral základní povinnosti občanů k vlastnímu státu týkající se výkonu vojenské služby, i mezinárodní náhled na tuto problematiku. S jeho názorem nelze než souhlasit. Branná povinnost patří k nejzákladnějším závazkům příslušníků jednotlivých států, přičemž požadování jejího výkonu nelze obecně považovat za azylově relevantní důvod. To ostatně vyplývá i z konstantní judikatury soudů, např. Nejvyšší správní soud uvedený závěr vyslovil již v rozsudku ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004-49 (dostupném též na www.nssoud.cz): „Odmítání nástupu k výkonu základní vojenské služby, která je ve státě původu povinná, nelze bez dalšího považovat za důvod pro udělení azylu podle § 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.“ Odmítání vojenské služby tedy samo o sobě ještě odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu ust. § 12 písm. b) zákona o azylu nezakládá, a to ani v případě, že by její výkon byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu. O azylově relevantní důvod by se mohlo jednat např. v případě vymezeném v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 1994, č. j. 6 A 509/94-27, kdy by se žalobce musel: „podílet se na bojových akcích, z hlediska přirozenoprávního mezinárodním společenstvím obecně odmítaných (jako např. genocida, etnické čistky, kruté vedení války proti civilnímu obyvatelstvu, vraždění zajatců ap.) a nikoli z pouhé averze k vojenské službě nebo ze strachu o život.“ Ze zpráv mezinárodních organizací a Ministerstva zahraničních věcí České republiky obstaraných žalovaným v průběhu správního řízení však nevyplývá, že by se takových činů regulérní armáda na Ukrajině dopouštěla. Ve vztahu k obavě žalobce z trestu za nenastoupení vojenské služby, kterou žalobce poprvé zmínil až v podané žalobě, pak soud odkazuje opět na podklady zajištěné žalovaným, konkrétně informaci Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 9. 10. 2015, č. j. 115045/2015-LPTP. Z ní mimo jiné vyplývá, že na Ukrajině došlo ke znovuzavedení alternativní vojenské služby. V případě nenastoupení vojenské služby (či výkonu alternativní služby) po převzetí povolávacího rozkazu by sice žalobci hrozilo potenciální trestní stíhání, ani to však nezakládá azylově relevantní pronásledování automaticky, ale toliko opět tehdy, pokud by trestní sankce byla důsledkem jeho odporu účastnit se bojových operací odporujících mezinárodnímu právu, nebo že by mu hrozil nepřiměřený trest. Dle výše zmíněné informace Ministerstva zahraničních věcí ČR jsou tresty za nenastoupení výkonu vojenské služby podobné trestům ukládaným v jiných zemích, přičemž za tento trestný čin hrozí trest odnětí svobody v sazbě dvou až pěti let, žalobci by tudíž žádný mimořádný trest nehrozil. K této problematice se již několikrát vyjádřil Nejvyšší správní soud, například v rozsudku ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3 Azs 8/2005-49, který je dostupný na www.nssoud.cz, uvedl, že „je-li vojenská služba v zemi původu žadatele o udělení azylu povinná a za její nenastoupení hrozí přiměřený trestní postih, není pouhá snaha vyhnout se nastoupení této vojenské služby důvodem pro udělení azylu podle § 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, byť je odůvodněna obavou z trestního stíhání a trestu.“, přičemž zdejší soud neshledal důvod, proč by se měl v daném případě od judikatury Nejvyššího správního soudu odchýlit. Další žalobcem uváděné důvody, tj. že v ČR vyvíjí sportovní aktivity, pracuje a jeho manželka a syn zde mají trvalý pobyt, pak rovněž nelze považovat za azylově relevantní podle ust. § 12 zákona o azylu. Pokud tedy na podkladě žalobcem uvedených azylových důvodů dospěl žalovaný k závěru, že u žalobce nejsou splněny zákonné důvody pro udělení mezinárodní ochrany, má soud za to, že právnímu závěru žalovaného nelze cokoliv vytknout. Žalobce totiž z hlediska ustanovení § 12 písm. a) a písm. b) zákona o azylu netvrdil, že by byl pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod nebo že by pociťoval odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Pokud žalovaný dovodil, že existence ozbrojeného konfliktu není azylově relevantním důvodem dle ust. § 12 zákona o azylu, je nutno mu dát za pravdu, neboť uvedené ustanovení se dotýká toliko pronásledování za uplatňování politických práv a svobod, nebo z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Zhoršená bezpečnostní situace sama o sobě tímto důvodem není. Může být nicméně důvodem pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu ust. § 14a zákona o azylu. Ohledně samotného posouzení nebezpečí vážné újmy žalobce při jeho návratu na Ukrajinu podle ust. § 14a zákona o azylu dospěl soud shodně s žalovaným k závěru, že skutečnosti uváděné žalobcem v azylovém řízení nepředstavovaly ani důvody pro udělení doplňkové ochrany podle ust. § 14a zákona o azylu. Z výše popsaných tvrzení žalobce totiž neplyne důvodná obava, že by mu v případě návratu na Ukrajinu hrozilo nebezpečí vážné újmy podle ustanovení § 14a odst. 2 zákona o azylu, neboť trest smrti byl na Ukrajině zcela zrušen, žalobce si nepřevzal povolávací rozkaz, tedy mu aktuálně reálně nehrozí trest odnětí svobody v délce dvou až pěti let za nenastoupení do armády, přičemž výkon povinné vojenské služby je občanskou povinností a tresty za její nevykonání jsou mezinárodními smlouvami uznávány za legitimní (navíc takto vymezená trestní sazba zcela odpovídá obdobným trestům ukládaným jinými státy, včetně České republiky), nehrozí mu tedy ani mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání. Kromě toho soud opakuje, že na Ukrajině došlo ke znovuzavedení tzv. alternativní služby namísto přímého výkonu branné povinnosti, zejména s ohledem na náboženské důvody brance, žalobce se proto může služby v armádě zprostit i zákonem předpokládaným způsobem, aniž by byl za nenastoupení k branné povinnosti trestán. Jelikož žalobce pochází ze Lvovské oblasti na západě Ukrajiny, která se nachází v dostatečné vzdálenosti od ozbrojených střetů mezi vládními silami a separatistickými regiony na východě země (v Doněcké a Luhanské oblasti), jež ani nepředstavují tzv. totální konflikt, který by dosahoval takové intenzity, že by byl každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2015, č. j. 7 Azs 70/2015-35, dostupný též na www.nssoud.cz), nehrozí mu ani vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Vycestování žalobce pak není ani v rozporu s mezinárodními závazky České republiky (konkrétně s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Právo na rodinný život je nepochybně jedním z chráněných zájmů, jenž je Česká republika v duchu mezinárodních tradic i závazků povinna respektovat. Na druhou stranu nemůže být jeho ochrana absolutní a nadřazená ostatním zájmům chráněných zákonem, o čemž ostatně svědčí dosavadní judikaturní praxe. Potřebu rodinného života by proto měl žalobce, který tvrdil, že v ČR žije jeho manželka a syn, kteří zde mají trvalý pobyt, realizovat prostřednictvím jiných právních institutů, zejména k tomuto účelu určených pobytových oprávnění, nikoliv však formou azylové ochrany. Řízení o udělení azylu v žádném případě nesupluje pobytové řízení cizinců, opačný závěr by svědčil o obcházení zákona. Poskytnutí azylu nelze zaměňovat s jinými formami legálního pobytu a užívat jej účelově. Vztah žalobce k jeho manželce a synovi proto také nelze považovat za dostatečný důvod pro udělení doplňkové ochrany podle ust. § 14a zákona o azylu. Soud tedy shrnuje, že žádnou z žalobcových námitek neshledal důvodnou, neboť má za to, že skutkový stav lze mít za dostatečně zjištěný a odpovídající okolnostem daného případu ve smyslu ustanovení § 2 odst. 4 a § 3 správního řádu s tím, že rozhodnutí je taktéž přesvědčivě odůvodněno dle požadavků ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu. Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že vydáním napadeného rozhodnutí nedošlo k porušení žádného ustanovení správního řádu ani zákona o azylu a že žalovaný správně vyhodnotil, že žalobce nemá nárok na udělení mezinárodní ochrany podle ust. § 12 zákona o azylu ani doplňkové ochrany dle ust. § 14a zákona o azylu, proto žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. ve výroku rozsudku ad I. zamítl. Soud nepřikročil k provedení důkazu zprávami Freedom House: Freedom in the World 2016 – Ukraine ze dne 27. 1. 2016, Human Rights Watch: World Report 2016 – Ukraine ze dne 27. 1. 2016 a Amnesty International: Amnesty International Report 2015/16 – The State of the World`s Human Rights – Ukraine ze dne 24. 2. 2016, neboť shledal takový důkaz za nadbytečný za situace, kdy obsahem správního spisu jsou zprávy předmětných organizací za předchozí časová období, a z úřední činnosti je mu známo, že v mezidobí nedošlo na území Ukrajiny v oblastech, kterým se uvedené zprávy věnují, k zásadní změně situace. Současně soud podle ust. § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. ve výroku rozsudku ad II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti podle obsahu správního spisu nevznikly.

Poučení