42 Az 15/2016 - 51

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl soudcem Tomášem Kocourkem v právní věci žalobce: V. P., narozen dne x, státní příslušnost Ukrajina, bytem x, zastoupen Mgr. Alexandrou Gomolákovou, advokátkou se sídlem Dělnická 12, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 8. 2016, čj. OAM-1076/ZA-ZA04-LE23-2015, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci Žalobce podanou žalobou napadá v celém rozsahu shora označené rozhodnutí žalovaného, kterým byla zamítnuta jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 314/2015 Sb. (k tomu viz čl. II bod 1. zákona č. 314/2015 Sb.; dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany kvůli obavě z odvodu do armády v zemi původu a zapojení do bojových operací v probíhajícím válečném konfliktu, dále ze snahy legalizovat svůj pobyt v České republice, touhy žít zde dále se svými příbuznými a rovněž z důvodu potíží spojených s vlastnictvím chaty v zemi původu. Branná povinnost patří mezi základní občanské povinnosti, a to i v případě, že v rámci jejího výkonu hrozí nasazení v bojových akcích ve válečném konfliktu, jako taková proto nemůže být považována za pronásledování ze strany státních orgánů odůvodňující udělení azylu. V případě žalobce pak ani nelze předpokládat, že by případný výkon vojenské povinnosti měl být uplatňován diskriminačním způsobem, neboť nepatří k žádné diskriminované skupině obyvatel a ani to on sám netvrdí. Strach, že by v případě nenastoupení vojenské služby nebo dezerce z armády mohl být trestně stíhán, nezakládá dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu důvod pro udělení azylu, konečně i v České republice jsou vyhýbání se výkonu vojenské služby a zběhnutí pokládány za trestné činy. K dalšímu žalobcem tvrzenému důvodu odjezdu ze země původu, kterým bylo vypálení jeho chaty, žalovaný uvedl, že k předmětnému incidentu mělo dojít již v únoru či březnu roku 2013. Žalobce však ze země odjel teprve v prosinci roku 2014 a o mezinárodní ochranu v České republice požádal v prosinci roku 2015, tedy až téměř tři roky po uvedené události. Žádné další potíže podobného charakteru už poté žalobce neměl a ani netvrdil nic, z čeho by bylo možné usuzovat, že tomu tak bude v budoucnu. Zároveň má žalobce možnost požádat o ochranu státní orgány v zemi původu, což učinil i v případě vypálení chaty, kdy policie věc vyšetřovala a následně odložila. Pokud nebyl žalobce s postupem policie spokojen, mohl podat stížnost příslušným státním orgánům, což však neučinil a ani nedoložil, že by mu tyto odmítly pomoc poskytnout. Ve vztahu ke zhoršené bezpečnostní situaci v zemi původu žalovaný uvedl, že ani ta nemůže být důvodem pro udělení azylu, neboť panuje pouze na východě Ukrajiny, a to jen ve 2 z celkových 24 administrativních oblastí země. Žalobce žil před svým odchodem ze země v Zakarpatské oblasti, tedy v nejzápadnější části země, a nelze se domnívat, že by se konflikt rozšířil i tam. Podle žalovaného tedy žalobce neuvedl ve své žádosti žádné skutečnosti, které by bylo možné podřadit pod některý z důvodů pro udělení azylu taxativně vymezených v § 12 zákona o azylu. K možnosti udělení azylu za účelem sloučení rodiny podle § 13 zákona o azylu žalovaný sdělil, že z žádných jemu dostupných informací nevyplývá, že by byl v České republice udělen azyl některému z rodinných příslušníků žalobce. Dále žalovaný uvedl, že se zabýval rodinnou, ekonomickou a sociální situací žalobce, avšak neshledal v jeho případě žádný důvod hodný zvláštního zřetele, který by odůvodňoval udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu. Ve vztahu k možnosti udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu došel žalovaný k závěru, že nejsou dány zákonné důvody pro její udělení, neboť nebylo prokázáno, že by žalobci při návratu do země původu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu. K doplňkové ochraně za účelem sloučení rodiny dle § 14b zákona o azylu žalovaný uvedl, že z žádných jemu dostupných zdrojů nevyplynulo, že by byla doplňková ochrana udělena některému z rodinných příslušníků žalobce. Obsah žaloby a vyjádření k žalobě Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného z důvodu, že v řízení o udělení azylu byl porušen § 3 ve spojení s § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), § 12, § 14 a § 14a zákona o azylu a čl. 3 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 Úmluvy proti mučení. V doplnění žaloby žalobce potvrdil, že napadá rozhodnutí ve všech výrocích, žalobní body však směřuje pouze proti těm částem rozhodnutí, v nichž nebyl žalobci udělen azyl dle § 12 písm. b) zákona o azylu, tzv. humanitární azyl dle § 14 zákona o azylu a doplňková ochrana dle § 14a zákona o azylu. Žalobce namítl, že žalovaný rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, tedy v rozporu s § 3 správního řádu, a žalobci nebylo ze strany žalovaného poskytnuto dostatečné poučení o jeho právech, čímž byl porušen § 4 odst. 2 správního řádu. Žalobce namítl, že žalovaný nesprávně vyložil a ve svém rozhodnutí tvrdil, že žalobce požádal o azyl z důvodu obavy z odvedení do armády a nastoupení vojenské služby, neboť důvodem žádosti byl strach žalobce z pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů v zemi původu, tedy důvod upravený v § 12 písm. b) zákona o azylu. Případně je u žalobce dán důvod hodný zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu, resp. udělení doplňkové ochrany z důvodu nebezpečí vážné újmy dle § 14a zákona o azylu, neboť je zde zejména obava z vážného ohrožení života žalobce nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Žalobce předně uváděl, že v zemi původu nemá již žádné příbuzné, neboť jeho matka, sestra, dcera i bývalá manželka žijí v České republice, a dále by pro něj návrat do země původu znamenal odůvodněný strach z pronásledování pro příslušnost ke skupině a zastávání určitých politických názorů. Žalovaný ve vztahu k posledně uvedenému zcela pominul vyjádření žalobce, který při pohovoru uvedl: „Vůbec tam nechci jet, nejsou tam žádné dobré vyhlídky, Rusko Ukrajinu sebere. Už sebralo Krym a bylo to bez jediného výstřelu. Pak rozdal zbraně na Donbasu a řekl jim, střílejte. No a to já mám jít proti nim bojovat, střílet do nich, střílet po dětech?“. Žalovaný se vůbec nezabýval tím, že uvedené názory žalobce v sobě mají nepochybně punc protiruských tendencí, a jedná se tak o důvod k opuštění země původu kvůli strachu z pronásledování pro příslušnost ke skupině a pro zastávání určitých politických názorů. Svým postupem tak žalovaný porušil § 3 a § 4 odst. 2 správního řádu, neboť nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a neposkytl žalobci v souvislosti se svým úkonem dostatečné poučení. Žalobce v doplnění žaloby dále namítl, že žalovaný nezjišťoval žádné okolnosti týkající se vypálení chaty žalobce. Orgány činné v trestním řízení ukončily trestní stíhání bez výsledku a další kroky učiněné žalobcem by byly v tu chvíli irelevantní a nadbytečné. Žalobce se rovněž vyjádřil o úmrtí bratra, čímž implicitně projevil obavu i o svůj život, avšak žalovaný tuto skutečnost nevzal v potaz. Z tohoto důvodu je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Další námitkou žalobce vytkl žalovanému, že ačkoli mu v rámci správního řízení byla poskytnuta možnost vyjádřit se v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu k podkladům rozhodnutí, nebyl dostatečně poučen o důsledcích uplatňování či neuplatňování jeho práv. Rovněž tak nebyl dostatečně poučen o podstatě pohovoru uskutečněného dle § 23 zákona o azylu. Pokud měl žalovaný tvrzení žalobce za nedostatečná, měl žalobce vyzvat k jejich doplnění či upřesnění a zároveň ho poučit o následcích jejich neuvedení. Závěrem žalobce namítl, že žalovaný při posouzení otázky udělení humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu vybočil z mezí správního uvážení a jeho rozhodnutí je fakticky aktem libovůle, a to s ohledem na rodinné poměry žalobce, neboť všichni jeho příbuzní žijí legálně v České republice. Pokud žalovaný neshledal splnění podmínek pro udělení azylu, tím spíše měl rozhodnout o udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu, neboť obava z trestní represe z důvodu nenastoupení vojenské služby a ohrožení života v bojích na východě Ukrajiny jsou vážnou újmou předpokládanou zákonem. Přestože ozbrojený konflikt probíhá pouze ve dvou oblastech na východě země, tak se z důvodu plošné mobilizace dotýká všech občanů Ukrajiny, zejména pak mužské populace. Jako důkazy žalobce v doplnění žaloby navrhl svůj výslech a dále zpravodajský server www.idnes.cz, avšak bez bližší specifikace konkrétních článků nebo skutečností, které by měly být tímto důkazem prokazovány. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě nesouhlasil s uplatněnými námitkami žalobce, neboť tyto neprokazují nezákonnost napadeného rozhodnutí a nemohou žalovaným učiněné závěry zpochybnit. Žalovaný dále odkázal na obsah správního spisu, zejména na žádost o udělení mezinárodní ochrany, protokol o pohovoru s žalobcem a napadené rozhodnutí. Při pohovoru bylo žalobci umožněno sdělit vše, co považoval za podstatné z hlediska podané žádosti o mezinárodní ochranu, a dále měl možnost seznámit se se všemi podklady shromážděnými žalovaným pro vydání rozhodnutí. V rámci důkazního řízení se tak žalovaný zabýval všemi skutečnostmi, které žalobce sdělil, zjistil skutečný stav věci a opatřil si podklady potřebné pro rozhodnutí. Následně se žalobce s obsahem podkladů pro rozhodnutí seznámil, tyto přitom nechtěl žádným způsobem doplnit a nevyjádřil se ani ke zdrojům informací nebo způsobu jejich získání, neuvedl ani žádné nové skutečnosti. Žalovaný setrvává na závěrech obsažených v napadeném rozhodnutí, přičemž zdůrazňuje, že se v jeho rámci zabýval pouze důvody, které žalobce v průběhu správního řízení uvedl. Žalovaný s odkazem na judikaturu (rozsudek NSS ze dne 26. 2. 2004, čj. 5 Azs 50/2003 – 47) uvedl, že dostál své povinnosti zjistit skutečný stav věci a poskytl při tom žalobci přiměřené poučení. Žalovaný dále zdůraznil, že žalobcem uplatněné žalobní námitky nesplňují zákonem a judikaturou předpokládané požadavky na formulaci žalobního bodu, neboť jsou natolik obecné, že nelze usuzovat, jakých konkrétních nezákonností se měl žalovaný dopustit. Uvedené pak platí i pro poslední uplatněnou námitku, tedy tvrzené pronásledování žalobce pro jeho názory a příslušnost ke skupině totožných protiruských skupin. Tento důvod v průběhu správního řízení žalobce vůbec neuvedl, proto nelze žalovanému vyčítat, že se touto skutečností v napadeném rozhodnutí nezabýval. Tato námitka není způsobilá soudního přezkumu, neboť zcela postrádá bližší konkretizaci. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného vyslovil nesouhlas se závěry žalovaného, že existence rodinných vazeb nemůže být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany v žádné její formě, neboť tento konstantní názor Nejvyššího správního soudu byl prolomen jeho rozsudkem ze dne 28. 11. 2008, čj. 5 Azs 46/2008 – 71. Žalovaný tak v napadeném rozhodnutí dospěl k nesprávnému právnímu posouzení, když rodinné vazby žalobce nepovažoval za důvod pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu. Žalobce doplnil, že rodinné vztahy se svou zletilou dcerou, matkou i bývalou manželkou obnovil po svém návratu do České republiky. Z pohledu práva na rodinný život je nerozhodné, že všichni jeho blízcí jsou již zletilí. Matka žalobce se navíc nachází ve špatném zdravotním stavu, a žalobce proto vypomáhá s péčí o ni své sestře a nevlastnímu otci, jenž je částečně nemohoucí a nemůže sám zastat veškerou potřebnou péči. Žalovaný pochybil, když při provádění pohovoru s žalobcem nepostupoval tak, aby žalobci pomohl unést břemeno důkazní, tedy konkrétně nevedl pohovor tím směrem, aby žalobci umožnil sdělit podrobnosti o jeho rodinných vazbách v České republice. Dále zcela pominul a neobjasnil strach žalobce o vlastní život plynoucí z vypálení jeho chaty v zemi původu a bratrova úmrtí. Závěrem žalobce poukázal na zprávy, že se neúspěšní žadatelé o azyl potýkají v zemi původu po svém návratu s horším zacházením. K prokázání svých tvrzení žalobce jako důkaz předložil lékařskou zprávu o zdravotním stavu své matky, fotografie jeho vypálené chaty a dále navrhl svůj výslech. Soud nařídil k projednání žaloby jednání, při němž setrvali účastníci na svých dosavadních procesních stanoviscích. Posouzení žaloby Soud ověřil, že žaloba, včetně jejího doplnění ze dne 31. 10. 2016, byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce dne 16. 12. 2015 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany (a současně proběhl i pohovor k žádosti), v níž uvedl, že do 15. 12. 2014 žil na Ukrajině v obci V. v Zakarpatské oblasti. Následně od prosince 2014 do listopadu 2015 pobýval v Maďarsku v Budapešti a od listopadu 2015 bydlí v České republice. Dále ještě doplnil, že od 5. 11. 2013 do 10. 11. 2013 a od 2. 5. 2014 do 14. 5. 2014 pobýval v Polsku. V České republice již dříve žil, a to v letech 1998 až 2004, kdy zde měl povolen dlouhodobý pobyt. Na Ukrajinu se v roce 2004 vrátil na přání nyní již bývalé manželky. Je pravoslavného vyznání, on sám ani nikdo z jeho rodiny nikdy nebyl členem žádné politické strany ani organizace. Vojenskou službu vykonával mezi lety 1989 a 1991. Sdělil, že z Ukrajiny odjel, protože v té době už tam byla válka a brali do ní každého. On se musel schovávat, aby mu nepředali povolávací rozkaz, protože kdyby ho dostal, byl by to pro něj konec. Dále uvedl, že si koupil chatu, do které mu však následně hodili zápalnou láhev. Má jen domněnky, proč se to stalo. Půl roku před tímto incidentem mu zabili bratra, byla to konkurence, ale policie nic nevyřešila. Pokud jde o požár jeho chaty, tak policie případ ukončila s tím, že se jednalo o zkrat v elektřině. Kdyby se nyní vrátil na Ukrajinu, byl by to jeho konec, neboť vízum již nedostane, protože se dělají biometrické a nemůže to za něj tedy vyřídit někdo cizí. Stojí tam vojáci, kteří by ho odvedli. Věkem spadá pod mobilizaci a ta není dobrovolná. Česká republika je jeho cílovou zemí, kde by chtěl zůstat a vést normální život beze strachu o svůj život a své blízké. Žijí zde i všichni jeho příbuzní, tedy matka, sestra a dcera. Na Ukrajině již nikoho nemá. Ze správního spisu dále vyplývá, že pro posouzení žádosti žalovaný shromáždil jako podklad informaci Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 1. 8. 2014 o politické situaci na Ukrajině, informaci Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 21. 5. 2015 o situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti, informaci Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 9. 10. 2015 o podmínkách výkonu základní vojenské služby, informaci Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 16. 12. 2015 o úrovni a dostupnosti lékařské péče, informaci Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ze záři 2015 o posouzení mezinárodní ochrany v souvislosti s vývojem na Ukrajině (aktualizace č. 3), zprávu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva o stavu lidských práv na Ukrajině ze dne 15. 8. 2015, výroční zprávu Freedom House o svobodě ve světě 2015 – Ukrajina, výroční zprávu Human Rights Watch z roku 2015, výroční zprávu Amnesty International 2014/15, zprávu Amnesty International z dubna 2015 o trestu smrti a výpis zpráv z infobanky ČTK „Země světa, Ukrajina“ (aktuální znění). Dalšími podklady pro vydání rozhodnutí byla žádost o udělení mezinárodní ochrany, protokol o pohovoru, čestné prohlášení o zajištění ubytování ze dne 11. 12. 2015, informace o bytové jednotce č. 316/3 a kopie řidičského průkazu č. 192175. Žalobce byl s podklady pro vydání rozhodnutí seznámen dne 2. 2. 2016. Při tom uvedl, že některé informace v podkladech jsou pravdivé, jiné moc ne. Doplnil, že nechce jít do války a tam se neptají. Pokud člověk odmítne, tak jde do vězení. On je už na to starý. K možnosti vyjádřit se ke zdrojům informací a způsobu jejich využití žalobce pouze uvedl, že se vyjádřit nechce, protože oni se stejně celou pravdu nedozví. Doplnění podkladů žalobce nenavrhl, neuvedl ani žádné skutečnosti nebo nové informace, které by měl žalovaný vzít v úvahu při posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Pouze závěrem dodal, že si přeje, aby mohl zůstat v České republice, neboť chce normálně žít, pracovat a jít do důchodu. Soud posoudil žalobu v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku, a to vzhledem k účinnosti článku 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“). Tento článek vyžaduje, aby soudy prvního stupně přezkoumávající rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany posuzovaly projednávaný případ dle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu. Členské státy Evropské unie byly povinny výše uvedený závazek transponovat do vnitrostátního právního řádu do 20. 7. 2015 (viz čl. 51 odst. 1 procedurální směrnice). Vzhledem k tomu, že Česká republika obsah této směrnice netransponovala do svého vnitrostátního právního řádu, ač tak měla nejpozději do 20. 7. 2015 učinit, má ustanovení předmětného článku přímé účinky a užije se na tento případ, protože žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána po tomto datu (čl. 52 odst. 1 věta první procedurální směrnice). Procesní pravidla vyplývající z čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice se proto prosadí na úkor § 75 odst. 1 s. ř. s. K jednotlivým námitkám uvedeným v žalobě a jejím doplnění soud uvádí: Obecná tvrzení žalobce obsažená v žalobě, že v řízení byl porušen § 3 ve spojení s § 2 odst. 4 správního řádu, doprovázené citací textu těchto ustanovení zákona nejsou žalobním bodem ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). To samé platí i pro tvrzení žalobce, že byly v řízení porušeny § 12, § 14 a § 14a zákona o azylu, doplněné o konstatování, že žalobce splňuje podmínky pro udělení azylu, azylu z humanitárních důvodů a že mu v případě návratu hrozí nebezpečí vážné újmy, a o tvrzení, že byl porušen čl. 3 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 Úmluvy proti mučení, doplněné o konstatování, že napadeným rozhodnutím dochází k porušení uvedených ustanovení. Dle ustálené judikatury je žalobním bodem konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizované) skutkové tvrzení doprovázené konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. Líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl žalovaný vůči nim dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jimi tvrzené nezákonnosti (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005 – 58). Na tomto právním názoru setrval rozšířený senát NSS i v rozsudku ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008 – 78, v němž s odkazem na své předchozí, výše citované usnesení potvrdil, že náležitost žaloby dle § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je splněna, pokud jsou z tvrzení žalobce seznatelné skutkové děje a okolnosti individuálně odlišitelné od jiných ve vztahu ke konkrétnímu případu žalobce, jež žalobce považoval za relevantní k jemu domnělé nezákonnosti správního rozhodnutí; právní důvody nezákonnosti (či nicotnosti) napadeného správního rozhodnutí pak musí být tvrzeny alespoň tak, aby soud při aplikaci obecného pravidla, že soud zná právo, mohl dostatečně vymezit, kterým směrem, tj. ve vztahu k jakým právním předpisům bude směřovat jeho přezkum. Těmto požadavkům ovšem výše uvedená tvrzení žalobce nedostála, neboť jde pouze o citaci ustanovení právních předpisů, která měla být porušena, aniž by žalobce uvedl konkrétní skutečnosti či právní argumentaci, o něž svá tvrzení o nezákonnosti rozhodnutí opírá. Není na soudu, aby nahrazoval procesní aktivitu žalobce a dohledával ve správním spisu konkrétní nezákonnosti (viz rozsudek NSS čj. 4 As 3/2008 – 78, bod 31). Za řádně formulované a včasné žalobní body tak lze považovat pouze námitky, byť mnohdy obecné, obsažené v doplnění žaloby ze dne 31. 10. 2016, event. dále rozvedené v žalobcově replice ze dne 13. 12. 2016. V tomto rozsahu soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí. Podle § 28 odst. 1 a 2 zákona o azylu mezinárodní ochrana se udělí ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Neshledá-li ministerstvo důvody k udělení ani jedné z forem mezinárodní ochrany, odůvodní své rozhodnutí ve vztahu k oběma formám mezinárodní ochrany. Podle § 12 zákona o azylu azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Podle § 14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu. Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Podle § 14a odst. 2 zákona o azylu se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Žalobce uvedl v průběhu správního řízení jako důvody pro podání žádosti o mezinárodní ochranu, že v případě jeho návratu do země původu mu hrozí odvod do armády, chtěl by zůstat v České republice, kde má všechny své příbuzné, a dále že neví, co se přesně stalo s jeho chatou, která v březnu roku 2013 vyhořela. Žalovaný posuzoval žádost žalobce z hlediska všech azylových důvodů dle § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu a rovněž z hlediska doplňkové ochrany dle § 14a a § 14b zákona o azylu, a to v dostatečném rozsahu, své úvahy řádně odůvodnil a dospěl ke správnému závěru. Žalobce ve své žádosti neuvedl žádné důvody, které by byly relevantní z hlediska udělení azylu, humanitárního azylu ani doplňkové ochrany. Předně je třeba přisvědčit tvrzení žalovaného obsaženému ve vyjádření k žalobě, že žalobce v řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany vůbec neuvedl, že by byl v zemi původu pronásledován pro své názory a příslušnost k určité sociální skupině, resp. že by se pronásledování důvodně obával. Tato skutečnost nevyplývala ani z informací uvedených žalobcem v žádosti, jejíž součástí je i žalobcovo vlastnoručně psané vylíčení všech důvodů žádosti, či sdělených z jeho strany během pohovoru. Naopak nelze souhlasit s názorem žalobce uvedeným v doplnění žaloby, že od počátku žádal o udělení azylu z tohoto důvodu, přičemž žalovaný jeho žádost nesprávně vyložil a rovněž zcela pominul, že jeho vyjádření při pohovoru v sobě měly „punc protiruských tendencí“, které byly důvodem k opuštění vlasti ze strachu z pronásledování pro příslušnost ke skupině a zastávání určitých politických názorů. Vyjádření žalobce zachycené v protokolu o pohovoru k žádosti, které zástupkyně žalobce cituje v doplnění žaloby, lze hodnotit toliko jako obavu žalobce z eskalace konfliktu v zemi původu a jeho případného povolání do armády. Tvrdí-li tedy žalobce (prostřednictvím své zástupkyně) teprve v doplnění žaloby, že o udělení mezinárodní ochrany žádá z důvodu pronásledování pro jeho protiruské postoje, musel soud nejprve zvážit, zda lze přihlédnout k uplatnění zcela nového důvodu pro udělení mezinárodní ochrany až v soudním řízení. Nejedná se přitom o situaci, kdy by žalobce daný důvod žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl již ve správním řízení a v soudním řízení k tomuto již uplatněnému důvodu doplnil nové informace, neboť žalobce ve správním řízení popíral, že by byl v zemi původu jakkoliv politicky činný nebo že by měl se státními orgány jakékoliv potíže. Tvrdil jen, že raději moc nechodil na veřejnost, aby mu nebylo možné doručit mobilizační příkaz. Před státními orgány se tedy neukrýval z důvodu, že by mu hrozilo pronásledování, nýbrž aby se vyhnul povolání k výkonu vojenské služby. Ani v souvislosti s vyšetřováním zapálení chaty v jeho vlastnictví netvrdil, že by bylo jakkoliv ovlivněno (ať již samotný útok, nebo jeho následné vyšetřování) negativním postojem žalobce k současnému dění na Ukrajině (ostatně k zapálení chaty došlo již v roce 2013, tedy dávno před vypuknutím ozbrojeného konfliktu na východě Ukrajiny a obsazením Krymu ruskou armádou). Je tedy zřejmé, že v doplnění žaloby uplatněný důvod pro udělení mezinárodní ochrany nemá předobraz v žádném tvrzení uvedeném ve správním řízení. Žalovaný proto nemohl v této souvislosti porušit § 2, § 3 a § 4 odst. 2 správního řádu, jak namítl žalobce v doplnění žaloby, neboť ve správním řízení nebylo uvedené tvrzení uplatněno. K podmínkám, za nichž lze v soudním řízení uplatnit zcela nový důvod pro udělení mezinárodní ochrany, se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 11. 2015, čj. 10 Azs 194/2015 – 32. Dovodil, že je povinností žadatele o mezinárodní ochranu vylíčit veškeré skutečnosti relevantní z pohledu mezinárodní ochrany již ve správním řízení. Neuvede-li žadatel o mezinárodní ochranu všechny relevantní skutečnosti již v řízení před správním orgánem, neumožní mu kvalifikovaně posoudit podanou žádost a musí nést riziko v podobě zamítavého rozhodnutí. Ani povinnost dle čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice (tedy podrobit rozhodnutí žalovaného soudnímu přezkumu s účinky ex nunc – ke dni rozhodování soudu) nelze chápat jako podporu bezdůvodného roztříštění vylíčení skutkového příběhu žadatele o mezinárodní ochranu v různých fázích řízení, včetně přezkumného soudního řízení. Jedná se o opatření, které má zamezit nesprávnému posouzení situace žadatelů ve světle aktuálních poměrů a závažných změn situace v zemi jejich původu či jejich osobních poměrů. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že skutečnosti, které žadatel o mezinárodní ochranu bezdůvodně neuvedl již ve správním řízení, nelze uplatnit v žalobě proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany. Tyto závěry byly následně korigovány Ústavním soudem v nálezu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 425/16. Podle názoru Ústavního soudu musí být žalobci umožněno uplatnit v soudním řízení nový důvod žádosti o mezinárodní ochranu, jestliže jde o skutečnost, kterou žalobce nemohl bez vlastní viny uvést již ve správním řízení, nebo jestliže se ve správním řízení vyskytla okolnost, která ospravedlňuje, že žalobce neuvedl danou skutečnost již ve správním řízení (např. při osobním pohovoru nebyl žalobce na tuto skutečnost dotazován; osobní pohovor nebyl proveden, žalobce nemusel pochopit relevanci dané skutečnosti pro řízení o mezinárodní ochraně; trauma, stud nebo jiné zábrany mohly zabránit úplnému ústnímu svědectví při osobním pohovoru; pohlaví tazatele nebo tlumočníka mohlo být pro žalobce zábranou). Je třeba vzít v úvahu, že žadatelé o mezinárodní ochranu patří mezi zvláště zranitelné osoby, které se mohou na území České republiky ocitnout ve zcela jiném kulturním prostředí, po měsících nebezpečné cesty, mohou být dezorientovaní a mohou mít skutečně odůvodněný strach z návratu do země původu. Je tedy třeba vždy nutno zohlednit povahu nových skutečností a situaci konkrétního žadatele. V dané věci se nepochybně nejedná o skutečnost, kterou by žalobce nemohl uplatnit bez vlastní viny již ve správním řízení, ani se v předcházejícím správním řízení nevyskytla okolnost, která by ospravedlňovala, že žalobce neuvedl danou skutečnost již v jeho průběhu. Na dotaz soudu žalobce při jednání uvedl, že se o této skutečnosti nezmínil, neboť se domníval, že není z hlediska mezinárodní ochrany významná. Ze správního spisu ovšem plyne, že žalobce byl během pohovoru náležitě dotazován na všechny důvody žádosti o udělení mezinárodní ochrany (důvody vedoucí žalobce k opuštění země původy a příčiny obav z návratu), které zcela srozumitelně uvedl, pohovor byl proveden zaměstnancem žalovaného stejného pohlaví jako žalobce, na žádost žalobce byl veden v českém jazyce. S ohledem na okolnosti přicestování žalobce i průběh pohovoru se nelze domnívat a žalobce takovou skutečnost ani netvrdí, že by mu ve sdělení úplných důvodů bránilo trauma, stud či jiné zábrany, nově uvedený důvod nemá intimní povahu. Žalobce pochází ze Zakarpatské oblasti Ukrajiny, což je i z důvodů historických kulturně blízká oblast, ostatně žalobce sám v replice ze dne 13. 12. 2016 tvrdí, že byl vychován babičkou, která se narodila na území Československa a která respektovala jeho tradice a zásady, takže má k České republice blízkou vazbu. Důvodem pro neuvedení daného důvodu již v řízení před správním orgánem tak nemohou být kulturní odlišnosti. Je tedy zřejmé, že žalobce bez zjevného důvodu neuplatnil výše uvedené skutečnosti relevantní pro udělení azylu již ve správním řízení, žalobci v tom objektivně ani subjektivně nic nebránilo. Soud se proto nemůže věcně zabývat tímto nově uvedeným důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Pokud by se nicméně soud nově uvedeným důvodem věcně zabýval, shledal by, že neopodstatňuje udělení mezinárodní ochrany. Žalobce nekonkretizoval, v čem spočívá jeho politický postoj, pro který se obává pronásledování. Ani neupřesnil, čím se vyznačuje údajná sociální skupina, jejímž má být členem. Z kontextu doplnění žaloby lze dovodit, že se jedná o sociální skupinu protirusky naladěného obyvatelstva, což je současně i žalobcovo politické přesvědčení. Žalobce ovšem vůbec neuvedl, jakou formu by mělo hrozící pronásledování mít (tj. jak by se mělo konkrétně projevovat ve sféře žalobce), kdo by měl být původcem tohoto pronásledování, zda by jej mohla státní moc před tímto pronásledováním ochránit apod. Žalobce žil před odchodem ze země původu v západní části země, kde je obyvatelstvo většinově orientováno protirusky, což je dáno etnickým složením Zakarpatské oblasti, kde převažují etničtí Ukrajinci, Rusíni a Maďaři, nikoliv Rusové. Údajný protiruský postoj žalobce tak nepochybně není politickým přesvědčením, které by žalobce v této části země původu vystavovalo riziku pronásledování ze strany veřejné moci, která sama je ve vyhroceném vojenském, zahraničněpolitickém i ekonomickém konfliktu s Ruskou federací a jí podporovanými entitami. Nelze ani předpokládat, že by byl v této části země původu žalobce ohrožen pronásledováním ze strany soukromých osob, neboť protiruské ladění není rozhodně ojedinělé a pravděpodobně ani menšinové. Protiruské smýšlení pak nepředstavuje takovou markantu, která by byla schopna v této části země původu formovat sociální skupinu ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu. Žalovaný shromáždil podrobné zprávy o zemi původu, které se zabývají aktuální situací na Ukrajině v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na východě Ukrajiny a případnými potyčkami v jiných oblastech země původu. Ani z těchto zpráv nevyplývá, že by žalobce byl ve svém bydlišti z důvodu svého protiruského postoje ohrožen pronásledováním. V doplnění žaloby dále žalobce obecně tvrdí, že zemi původu opustil ze strachu z porušování křesťanské víry, ochrany života a ctění základních lidských práv. Z takto formulované námitky nelze seznat, jakým konkrétním jednáním měla být tato základní lidská práva a svobody žalobce v zemi původu ohrožena. Žalobce ve správním řízení neuvedl žádný důvod žádosti o mezinárodní ochranu, jenž by souvisel s náboženskou svobodou. Je-li snad smyslem výše uvedeného povšechného tvrzení uplatnit nový důvod pro udělení mezinárodní ochrany, nelze se jím v soudním řízení zabývat, neboť nic nebránilo jeho uplatnění již ve správním řízení (viz výše). Tvrzením o ohrožení ochrany života a ctění základních lidských práv v rozsahu, v němž souvisí s hrozbou povolání k výkonu vojenské služby v rámci mobilizace a s útokem zápalnou lahví na majetek žalobce, se soud podrobně zabývá níže v souvislosti s jinými, konkrétněji formulovanými žalobními body. Měl-li žalobce tímto tvrzením na mysli něco jiného, není zřejmé, co konkrétně. Není na soudu, aby za žalobce domýšlel jeho argumentaci a důvody nezákonnosti rozhodnutí. Žalobce dále namítl, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav potřebný pro posouzení nároku na mezinárodní ochranu, neboť se nezabýval zejména problémy žalobce spojenými s vlastnictvím chaty a ohrožením jeho života při incidentu, kdy mu byla do okna vhozena zápalná láhev. Žalovaný podle žalobce dále nevzal v potaz, že obavu o svůj život žalobce implicitně vyjádřil sdělením informace o úmrtí jeho bratra. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí soud došel k závěru, že skutkový stav byl zjištěn dostatečným způsobem v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o žádosti. Situací ohledně vypálení chaty žalobce se žalovaný podrobně zabýval na stranách 5 - 6 a 8 - 9 napadeného rozhodnutí, kde zohlednil zejména tu skutečnost, že k incidentu došlo již v únoru či březnu roku 2013, avšak žalobce zemi původu opustil teprve v prosinci roku 2014 a o mezinárodní ochranu v České republice požádal v prosinci roku 2015. Dále žalovaný zdůraznil, že žalobce měl možnost obrátit se na státní orgány s žádostí o ochranu, což v případě vypálení chaty i učinil, a pokud nebyl spokojen se způsobem, jakým policie věc vyřídila, mohl se podle dostupných materiálů (informace Ministerstva zahraničních věci ČR čj. 110105/2014-LPTP) proti jejímu postupu bránit stížností u prokuratury. Žalobce toto neučinil a ani netvrdil, že by mu jak v případě vypálení chaty, tak i úmrtí bratra příslušné státní orgány odmítly pomoc poskytnout. Dále žalovaný poukázal ve vztahu k případné aplikaci § 12 zákona o azylu, že žalobcem popisované incidenty nemají žádnou souvislost s azylově relevantními důvody upravenými v tomto ustanovení. Žalovaný v napadeném rozhodnutí bohatě čerpal z protokolu o pohovoru s žalobcem i z podkladových materiálů, ve kterých jsou obsaženy informace o zemi původu žalobce. Se žalobcem uvedenými skutečnostmi se žalovaný vypořádal v dostatečném rozsahu, jeho rozhodnutí nelze mít za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalobní bod je nedůvodný. Soud doplňuje, byť z doplnění žaloby není zřejmé, napadá-li žalobce i správnost výše shrnutých úvah žalovaného, že se se závěry žalovaného ztotožňuje. Vypálení žalobcovy chaty ani usmrcení jeho bratra nejsou relevantní z pohledu azylu jakožto privilegované formy mezinárodní ochrany, neboť žalobce neuvedl, že by tyto události souvisely s azylově relevantními důvody taxativně uvedenými v § 12 zákona o azylu (viz výše). K úmrtí bratra žalobce stručně sdělil, že to souvisí s konkurencí. Vhození zápalné láhve do chaty si žalobce nedokáže vysvětlit, domnívá se, že to může být dáno zájmem o nabytí pozemku, jenž se nachází v atraktivní oblasti, v minulosti obdržel několik nabídek k prodeji chaty. Obě události jsou tedy dle domněnek samotného žalobce motivovány snahou soukromých osob o ekonomický prospěch, což není azylově relevantní důvod pronásledování. Tyto události nelze považovat ani za důvod pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu, neboť jak lze dovodit z odůvodnění napadeného rozhodnutí, není přiměřeně pravděpodobné, že by se žalobce stal v případě návratu do země původu terčem dalšího útoku. Doplňkovou ochranu lze žadateli přiznat jen za podmínky, že existuje skutečné nebezpečí vážné újmy. Spojení „skutečné nebezpečí“ souvisí s otázkou pravděpodobnosti, že se obava z vážné újmy naplní, a s požadovaným důkazním standardem. Podstatu testu reálného nebezpečí vymezil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 3. 2008, čj. 2 Azs 71/2006 – 82: „Reálným nebezpečím (srov. rovněž § 14a odst. 1 zákona o azylu, jež užívá ve stejném významu slovní spojení „skutečné nebezpečí“) nutno rozumět, že ve významném procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu následku, takže stěžovatel má dobré důvody se domnívat, že takovýto následek může s významnou pravděpodobností postihnout i jeho… Ani test „reálného nebezpečí“ ale nedosahuje intenzity trestního standardu „nade vší pochybnost“, ani důkazního standardu užívaného v zemích common law v civilních věcech („vyšší pravděpodobnost že ano, než že ne“ [balance of probabilities]).“ Žalovaný správně poukázal na časovou linii incidentů se závěrem, že po vhození zápalné láhve do chaty pobýval žalobce na území Ukrajiny téměř dva roky, aniž by se útok opakoval, nebo aniž by byl na žalobce vyvíjen jakýkoliv nátlak ze strany útočníků. Žalobce ve správním řízení netvrdil, že by mezi útokem zápalnou lahví a tomu předcházejícím úmrtím jeho bratra byla nějaká souvislost. Nedokázal-li žalobce osvětlit motiv kriminálního jednání soukromých osob, tedy čeho chtějí od žalobce dosáhnout, je třeba považovat útok zápalnou lahví za náhodný či ojedinělý, aniž by byl dán předpoklad, že bude násilí vůči žalobci pokračovat. Lze se ztotožnit i s další úvahou žalovaného, že není možné bez dalšího dovodit, že státní orgány neposkytnou žalobci v případě návratu do země původu ochranu před hrozbou dalšího útoku. Žalobce se na policii po útoku obrátil, ta se případem zabývala. Ze skutečnosti, že nevyšetřila původce útoku, nelze dovodit, že by nebyla schopna nebo ochotna ochránit žalobce před případnými dalšími útoky, zejména bylo-li by zřejmé, co je příčinou útoků, a tedy kdo je jejich původcem. Ani v České republice, kde se žalobce uchází o mezinárodní ochranu, není objasněnost trestné činnosti 100 %, nýbrž zhruba jen poloviční. Nutno dodat, že žalobce nevyužil všech prostředků, které mu dává vnitrostátní právo, k vynucení řádného a účinného vyšetření útoku zápalnou lahví, neboť proti odložení věci policií nepodal dostupný opravný prostředek. Žalobce nevysvětlil, proč by se jednalo o irelevantní procesní postup, jak obecně tvrdí. Z výše uvedeného je zřejmé, že tvrzení žalobce uvedené v doplnění žaloby, podle něhož měl opustit zemi původu kvůli útoku zápalnou lahví, není podloženo konkrétními okolnostmi daného případu. Byl-li by tento incident skutečně důvodem pro opuštění země původu, nepochybně by žalobce odjel v co nejkratší době, nikoliv až téměř po dvou letech. Zemi původu navíc opustil kvůli výkonu zaměstnání v Maďarsku, o mezinárodní ochranu tam nepožádal. Ostatně i v České republice požádal o mezinárodní ochranu až poté, co mu bylo uděleno správní vyhoštění a výjezdní příkaz. Žalovanému nelze vyčítat, že se nepokusil objasnit, o jaké jednání soukromých osob se jednalo a z jakých důvodů měl z takového jednání žalobce obavy o svůj život. Bylo především na žalobci, aby vlastní věrohodnou výpovědí prokázal důvody žádosti o mezinárodní ochranu. Sám žalobce při sepisu žádosti ani v rámci následně provedeného pohovoru nebyl schopen uvést, kdo je pachatelem útoku a co je jeho příčinou. Soudu není jasné, jak jinak by měl žalovaný na žalobce působit, aby tyto skutečnosti uvedl. Žalovaný nepochybně nemůže vést k těmto skutečnostem jiné dokazování než výslechem žalobce, žalobce dostal v průběhu celého řízení dostatečný prostor k objasnění pozadí incidentu se zápalnou lahví, žalovaný své dotazy položené žalobci tímto směrem zaměřil (viz str. 2 protokolu o pohovoru). K žalobní námitce žalobce, že žalovaný mu neposkytl přiměřené poučení o jeho právech a povinnostech a podstatě uskutečněného pohovoru, soud uvádí, že poučovací povinnost v řízení o udělení azylu nemá představovat návod, jak azyl získat, resp. jaké důvody je nutno uvést k jeho získání (k tomu např. viz rozsudek NSS ze dne 25. 11. 2003 čj. 5 Azs 14/2003 – 66). Správní orgán v řízení o azyl musí umožnit žadateli o azyl sdělit všechny okolnosti, které považuje pro udělení azylu za významné, avšak není jeho úkolem předestírat důvody, pro které je azyl obvykle poskytován. Jak vyplývá z rozsudku NSS ze dne 26. 2. 2004, čj. 5 Azs 50/2003 – 47, na nějž poukázal i žalovaný, správní orgán nemá povinnost sám domýšlet důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné. Z poučení pro žadatele o mezinárodní ochranu doručeného žalobci dne 11. 12. 2015 spolu s předvoláním, poučení poskytnutého mu před započetím pohovoru dne 16. 12. 2015 a protokolu o průběhu tohoto pohovoru vyplývá, že žalovaný dostál své poučovací povinnosti a umožnil žalobci sdělit všechny významné okolnosti. Žalobní bod proto není důvodný. Dalším žalobním bodem žalobce namítl, že žalovaný nesprávně posoudil otázku udělení humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu. Dle žalobce vybočil žalovaný z mezí správního uvážení a fakticky je jeho rozhodnutí aktem libovůle. Poukázal přitom zejména na své rodinné poměry, tedy že všichni jeho příbuzní žijí v České republice. Rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu je věcí správního uvážení podléhajícímu pouze omezenému soudnímu přezkumu, neboť aplikace tohoto institutu je vázána nejen na podřazení situace konkrétního žadatele neurčitému právnímu pojmu „případ hodný zvláštního zřetele“, ale především na provedení správního uvážení indikovaného slovním spojením „lze udělit“ (viz např. rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2004, čj. 5 Azs 47/2003 – 48). Na udělení humanitárního azylu není právní nárok, je udělován pouze za výjimečných okolností v případech, kdy nebyl u žadatele shledán důvod pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu, a kdy by bylo zcela nehumánní azyl neudělit. Je tedy třeba, aby žalovaný v odůvodnění rozhodnutí uvedl úvahy či závěry, které se budou týkat případných důvodů pro udělení humanitárního azylu. Soudní přezkum v případě správního uvážení je omezen toliko na přezkum z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů a z hlediska respektování zákazu libovůle. Je proto zaměřen pouze na to, zda v řízení předcházejícímu vydání napadeného rozhodnutí nebyl žalobce závažným způsobem zkrácen na svých procesních právech, zda napadené rozhodnutí netrpí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů či nesrozumitelnost a není diskriminační ve smyslu zákazu libovůle. Ze správního spisu nevyplývá žádné porušení procesních předpisů žalovaným a úvahy, které provedl na straně 7 napadeného rozhodnutí, nevykazují známky libovůle, jsou srozumitelné a ve vzájemném souladu. Žalovaný zohlednil věk žalobce, jeho zdravotní stav a rovněž jeho rodinné vazby na území České republiky, přičemž nezjistil, že by jeho osobní a rodinná situace byla nějakým způsobem výjimečná a odůvodňovala udělení humanitárního azylu. Žalovaný se tak zabýval hledisky, která jsou pro udělení humanitárního azylu relevantní. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že za „důvod hodný zvláštního zřetele“ ve smyslu ustanovení § 14 pro udělení humanitárního azylu lze považovat například zvlášť těžkou nemoc či zdravotní postižení, příchod z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými, či přírodními faktory (viz rozsudek NSS ze dne 11. 3. 2004, čj. 2 Azs 8/2004 – 55). Žalobce ve své žádosti ani v rámci správního řízení neuvedl žádné mimořádné skutečnosti, které by mohly odůvodnit udělení humanitárního azylu. Jelikož ochrana soukromého a rodinného života, který žalobce udržuje na území České republiky, je doménou nástrojů upravených zákonem o pobytu cizinců, nelze za důvod hodný zvláštního zřetele opodstatňující udělení humanitárního azylu považovat skutečnost, že může dojít k oddělení žalobce od jeho matky, sestry a dospělé dcery, které legálně pobývají na území České republiky. Humanitární azyl nelze považovat za krajní nástroj zajišťující pobytové oprávnění žalobce, jestliže žalobci nejsou dostupné jiné prostředky upravené zákonem o pobytu cizinců, a to i kdyby mělo dojít k rozdělení rodiny. Ani zhoršený zdravotní stav matky žalobce nelze posoudit jako závažnou situaci hodnou zvláštního zřetele. Ostatně sám žalobce uvedl, že není jedinou osobou, která se podílí na péči o matku, ale že v tomto vypomáhá svému nevlastnímu otci a sestře. Jen na okraj lze zmínit rozpor v tvrzení žalobce, jenž vyplývá z repliky ze dne 13. 12. 2016, v níž na jedné straně uvedl, že se svojí matkou a jejím manželem společně žije, na druhou stranu však tvrdil, že k matce a jejímu manželovi jen dochází, a to téměř denně. Žalobce v doplnění žaloby ve vztahu k § 14 zákona o azylu uvedl, že nemá v zemi původu rodinné příslušníky, kteří by mu v případě návratu pomohli. Soudu není zřejmé, v jakém ohledu by potřeboval žalobce poskytnout pomoc. Z údajů, které sdělil sám žalobce, naopak plyne, že je zcela soběstačný, dokázal sám žít po dobu 11 měsíců v Maďarsku, tedy v cizí zemi, bez rodiny. Je zdravý, netrpí žádným zdravotním omezením. Nepochybně tedy zvládne ve 46 letech vést bez jakékoliv pomoci samostatný život v zemi původu, tedy v prostředí, v němž se dobře vyzná a bez obtíží dorozumí. Žalobní bod obsahující námitku směřující k překročení či vybočení z mezí správního uvážení tedy není důvodný. Žalobce dále namítl, že byla nesprávně posouzena otázka udělení doplňkové ochrany dle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Dle žalobce je obava z trestní represe za nenastoupení vojenské služby a ohrožení života v bojích na východě Ukrajiny onou vážnou újmou předpokládanou zákonem. Žalobce se přitom neztotožňuje s názorem žalovaného, že se nejedná o ozbrojený konflikt, který by jej přímo ohrožoval. Přestože probíhá pouze ve dvou oblastech na východě Ukrajiny, z důvodu plošné mobilizace se dotýká všech občanů, zejména mužů v produktivním věku. Ustanovení § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu může dopadat na žalobce pouze jako na civilistu, tedy pokud by žalobce byl jako civilista (nikoliv v souvislosti s nasazením do ozbrojeného konfliktu v rámci ukrajinské armády) na území Ukrajiny reálně ohrožen vážnou újmou spočívající v ohrožení života nebo lidské důstojnosti (viz rozsudek NSS ze dne 13. 3. 2009, čj. 5 Azs 28/2008 – 68, nebo rozsudek ze dne 17. 12. 2015, čj. 5 Azs 158/2015 – 24). Žalovaný se tímto aspektem ve svém rozhodnutí v dostatečném rozsahu zabýval na stranách 6 a 9. Na základě zpráv o zemi původu správně dovodil, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Složitá bezpečnostní situace se týká pouze východní části Ukrajiny, kde dochází k lokálním střetům jednotlivých uskupení proruských separatistů a zástupců vládní moci. Ve střední a západní části Ukrajiny je však situace poklidná. Zejména z informace Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ze září 2015 vyplývá, že ozbrojené střety jsou omezeny pouze na část Luhanské a Doněcké oblasti na východě Ukrajiny. Někteří obyvatelé z těchto částí odešli a usadili se v Luhanské a Doněcké oblasti v místech, která jsou pod kontrolou ukrajinské vlády, a dále v regionech Charkov, Dněpropetrovsk a Záporoží a ve městě Kyjev. Zpráva dále popisuje faktickou i právní situaci vnitřních uprchlíků. Ze zprávy vyplývá, že hrozba vážné újmy, které jsou civilisti v souvislosti s ozbrojenými střety vystaveni, se omezuje na Doněckou a Luhanskou oblast (resp. pouze na jejich část). Ty části Doněcké a Luhanské oblasti, které jsou pod kontrolou vlády, a zbývající oblasti jsou bezpečné, civilisti v nich nejsou vystaveni z důvodu ozbrojeného konfliktu nebezpečí usmrcení, zranění nebo jiné vážné újmy. Vzhledem k autoritě zpracovatele zprávy o zemi původu jde o zprávu vysoce důvěryhodnou a objektivní. Je tedy zřejmé, že Ukrajina se ke dni vydání napadeného rozhodnutí nenacházela ve stavu tzv. totálního konfliktu – tj. situaci, že již pouhá přítomnost osoby na území této země nebo regionu ji vystavuje reálnému nebezpečí ohrožení života a tělesné integrity (shodně viz usnesení NSS ze dne 15. 1. 2015, čj. 7 Azs 265/2014 – 17). Z obecně dostupných zpráv nevyplývá, že by se tato situace ke dni rozhodování soudu zhoršila, žalobce k této skutečnosti žádný důkazní návrh nevznesl. Za této situace bylo povinností žalobce prokázat dostatečnou míru individualizace, tj. že on osobně by pravděpodobně byl vystaven jako civilista útoku v rámci probíhajícího ozbrojeného konfliktu. Potřebná míra individualizace je naplněna zpravidla tehdy, když žalobce již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám způsobení vážné újmy, nebo pokud ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu země původu, ve kterém skutečně žalobce pobýval, a nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země, nebo pokud jsou u žalobce dány jiné faktory (osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že se žalobce stane terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí (viz rozsudek NSS ze dne 17. 12. 2015, čj. 5 Azs 158/2015 – 24). Žalobce ve správním ani soudním řízení neprokázal, že by před odjezdem ze země původu utrpěl v důsledku ozbrojeného konfliktu vážnou újmu nebo byl takovou újmou ohrožen. Žalobce ze země původu naposledy odešel v prosinci roku 2014, tedy v době kdy již probíhal konflikt ve východní části země. Žalobce nebydlel v místě, které je zasaženo ozbrojenými operacemi, nýbrž bydlel ve městě V. v Zakarpatské oblasti v západní části Ukrajiny. Žalobce neuvedl v řízení žádné skutečnosti, z nichž by vyplýval jakýkoliv důvod, který by zvyšoval riziko, že se stane v zemi původu jakožto civilista terčem svévolného násilí. Žalovaný tedy správně dovodil, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Žalobní bod týkající se výkladu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu a jeho aplikace na případ žalobce je tedy nedůvodný. Žalovaný si opatřil dostatek aktuálních podkladů pro posouzení této otázky a jeho rozhodnutí odpovídá konkrétním skutkovým okolnostem daného případu. Žalobce zmínil jakoby mimoděk na poslední straně doplnění žaloby ze dne 31. 10. 2016, že má obavu z trestní represe za nenastoupení vojenské služby a z ohrožení života v bojích na východě Ukrajiny, což označil za vážnou újmu ve smyslu § 14a zákona o azylu. Soud přistoupil k takto formulovanému žalobnímu bodu velkoryse, nepovažoval se být vázán nepřiléhavým právním důvodem uvedeným v doplnění žaloby (vztažením těchto skutečností k § 14a zákona o azylu), byť jde o podání sepsané advokátkou, a zabýval se těmito skutečnostmi i z pohledu § 12 zákona o azylu. Jak totiž dovodila již široce etablovaná judikatura, skutečnost, že žalobce může být povolán do armády k výkonu vojenské služby a nasazen do bojových operací na východě země, může být v obecné rovině relevantní právě z pohledu azylu jakožto privilegované formy mezinárodní ochrany (§ 12 zákona o azylu). To platí i pro hrozbu sankcí za nenastoupení výkonu služby. Touto otázkou se podrobně zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 12. 2015, čj. 5 Azs 158/2015 – 24, a to právě ve vztahu k situaci na Ukrajině. V uvedeném rozhodnutí navázal především na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 26. 2. 2015 ve věci Andre Lawrence Shepherd (C-472/13). Soud se proto v návaznosti na stručné skutkové výtky obsažené v žalobě zabýval zákonností napadeného rozhodnutí i ve vztahu k rozhodnutí o neudělení azylu, přičemž vycházel z právního názoru Nejvyššího správního soudu, resp. Soudního dvora Evropské unie, s nimiž se ztotožnil a neshledal důvod odklonit se od nich. Je třeba předeslat, že branná povinnost je jednou z významných povinností státních občanů ke státu, jehož jsou občany. V době ozbrojeného konfliktu, do něhož je tento stát zavlečen, resp. hrozby konfliktu je tato povinnost ještě významnější a naléhavější. Požadavek státu, aby občan splnil brannou povinnost a případně se z toho titulu i aktivně zapojil v rámci mobilizace do ozbrojeného konfliktu, v němž je ohrožena svrchovanost státu a jeho územní celistvost, je zcela legitimní a nemůže bez dalšího představovat akt pronásledování nebo hrozbu vážné újmy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2012, čj. 2 Azs 17/2012 – 44). Azylové právo neposkytuje právní ochranu jednání žadatelů o mezinárodní ochranu, kteří bez relevantních důvodů odpírají státu, jehož jsou občany, splnění své základní povinnosti, tj. podílet se na jeho obraně (při dodržení všech mezinárodněprávních pravidel vedení ozbrojeného konfliktu, zejména těch, které jsou součástí mezinárodního humanitárního práva). V opačném případě by aplikace azylového práva destruovala obranyschopnost cizího státu. Z pohledu aplikace § 12 zákona o azylu je rozhodující, zda žadatel o mezinárodní ochranu má odůvodněný strach z pronásledování pro některý z azylově relevantních důvodů. Pojem pronásledování je definován v § 2 odst. 4 zákona o azylu jako závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování. Uvedené ustanovení je transpozicí čl. 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“) a musí být vykládáno v jejím světle. Dle čl. 9 odst. 2 písm. e) kvalifikační směrnice může být za pronásledování považováno trestní stíhání nebo trest za odepření výkonu vojenské služby za konfliktu, jestliže by výkon vojenské služby zahrnoval zločiny nebo jednání spadající mezi důvody vyloučení uvedené v čl. 12 odst. 2 (tj. zločin proti míru, válečný zločin nebo zločin proti lidskosti ve smyslu mezinárodních dokumentů obsahujících ustanovení o těchto zločinech, vážný nepolitický zločin, čin, který je v rozporu se zásadami a cíli OSN uvedenými v preambuli a v článcích 1 a 2 Charty OSN). Jinými slovy řečeno, mezinárodní ochranu ve formě azylu lze udělit osobě, jestliže se odůvodněně obává, že by mohla být trestně stíhána nebo by jí byl uložen trest z důvodu, že odepře výkon vojenské služby za konfliktu. To ovšem pouze za omezující podmínky, že při výkonu vojenské služby by docházelo ke zločinům proti míru, válečným zločinům, zločinům proti lidskosti. Trestní stíhání v případě odepření vojenské služby za konfliktu, při němž k uvedeným z pohledu mezinárodního práva protiprávním jevům nedochází, nepředstavuje akt pronásledování, a tedy důvod pro udělení azylu. Naopak je zcela legitimní, aby stát, jenž se nachází v konfliktu, vynucoval plnění branné povinnosti a nařízené mobilizace i prostředky trestního práva. V situaci, kdy žalobce v řízení konzistentně a věrohodně uváděl jako jeden z důvodů podání žádosti o mezinárodní ochranu, že se obává povolání k výkonu vojenské služby a především pak nasazení do ozbrojeného konfliktu na východě Ukrajiny, bylo povinností žalovaného shromáždit takové zprávy o zemi původu, na jejichž základě by bylo možno posoudit, zda v ozbrojeném konfliktu nedochází k porušování pravidel mezinárodního válečného, resp. humanitárního práva. Žalovaný za účelem zhodnocení charakteru ozbrojeného konfliktu na východě Ukrajiny opatřil jako podklad pro vydání rozhodnutí zprávu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva o stavu lidských práv na Ukrajině ze dne 15. 8. 2015. Tato zpráva se vztahuje k období od 16. 5. 2015 do 15. 8. 2015 a je zaměřena na detailní popis stavu bojových operací s tím, že popisuje i excesy, k nimž dochází na obou bojujících stranách. Ze zprávy vyplývá, že od poloviny února 2015 nedošlo k žádným rozsáhlým ofenzívám, na různých místech došlo k vystupňování lokálně vymezených bojů. I přes uzavřené příměří dochází k usmrcení či zranění civilistů. Malého pokroku bylo dosaženo i při vyšetřování porušení lidských práv. Podle zprávy Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ze září 2015 se rozsáhlá mobilizace týká jen mužů ve věku 18 až 26 let (viz odst. 34 zprávy). Vojenské státní zastupitelství zahájilo ke dni 1. 6. 2015 31 trestních řízení ve věci použití fyzické síly ukrajinskou armádou a ukrajinskými orgány pověřenými vynucováním dodržování zákonů proti lidem zadrženým v průběhu ozbrojeného konfliktu na východě. Nejvyšší státní zastupitelství zahájilo několik stíhání proti příslušníkům ukrajinské bezpečnostní služby a ukrajinské armády kvůli vystavení zadržených osob špatnému zacházení. Dále bylo vojenskou policií zahájeno 110 trestních řízení ve věci trestných činů spáchaných dobrovolnickým praporem Ajdar v letech 2014 – 2015, vyšetřován je i bývalý velitel tohoto praporu za to, že nezabránil podřízeným spáchat zločiny. Stíháni jsou i příslušníci zvláštního policejního hlídkového praporu Tornado (odst. 119 – 123 zprávy). Ze shromážděných zpráv svědčících o charakteru bojových operací a podmínek, které je doprovází, vyplývá, že ojediněle dochází na obou stranách konfliktu k excesům. Na druhou stranu jsou opakovaně vyhlašována příměří a konflikt je tlumen diplomatickou cestou. Z veřejně dostupných informací je známo, že ačkoliv Ukrajina není smluvním státem Statutu Mezinárodního trestního soudu, učinila dne 17. 4. 2014 a 8. 9. 2015 dvě prohlášení ve smyslu čl. 12 odst. 3 Statutu Mezinárodního trestního soudu, v jejichž důsledku byla tomuto soudu přiznána pravomoc vyšetřovat a stíhat zločiny, k nimž na území Ukrajiny došlo po 21. 11. 2013 (https://www.icc-cpi.int/ukraine). Na počátku roku 2015 se přitom zintenzivnilo úsilí o evakuaci osob bydlících v místech, která jsou bezprostředně zasažena boji. Ukrajinské orgány vedou vyšetřování trestných činů, kterých se dopustili příslušníci armády nebo dobrovolnických praporů. Z toho tedy plyne, že Ukrajina jakožto jedna ze stran ozbrojeného konfliktu činí opatření proti tomu, aby bojovými operacemi bylo zasaženo civilní obyvatelstvo, a je připravena stíhat i případné válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, resp. umožnit jejich stíhání Mezinárodnímu trestnímu soudu. Je tedy málo pravděpodobné, že by žalobce mohl být v rámci zapojení do bojových operací veden ke spáchání takových zločinů. Za této situace pak bylo na žalobci, aby s dostatečnou přesvědčivostí prokázal, že jednotka, ke které patří (resp. v níž má vykonávat vojenskou službu), provádí nebo v minulosti prováděla operace, které jí byly přiděleny, za takových podmínek, že je vysoce pravděpodobné spáchání činů, jejichž povaha odpovídá činům dle čl. 12 odst. 2 kvalifikační směrnice (viz rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci Shepherd, body 42 a 43). Ze zpráv o zemi původu nevyplývá, že by všechny vojenské jednotky byly nasazeny do ozbrojeného konfliktu a že by všechny vojenské jednotky páchaly válečné zločiny či zločiny proti lidskosti. Bylo tedy na žalobci, aby prokázal, v jaké vojenské jednotce bude vykonávat vojenskou službu, že se tato vojenská jednotka bezprostředně podílí na bojových operacích na východě Ukrajiny a že v této jednotce v minulosti došlo ke spáchání válečných zločinů nebo zločinů proti lidskosti (nebo je na základě známých skutečností pravděpodobné, že k tomu dojde v budoucnu). Žalobce nicméně ve správním řízení neuvedl žádné konkrétní skutečnosti (ve výše uvedeném smyslu), natož aby je prokázal, pouze obecně uvedl, že hrozí, že bude povolán k výkonu vojenské služby. Z této skutečnosti ovšem nelze dovodit přiměřenou pravděpodobnost, že žalobce bude nucen podílet se při výkonu vojenské služby na páchání válečných zločinů či zločinů proti lidskosti. Případný trest, který žalobci hrozí za nenastoupení vojenské služby, tak nelze objektivně považovat za pronásledování ve smyslu § 2 odst. 8 ve spojení s § 12 zákona o azylu, interpretovaných ve světle čl. 9 odst. 2 písm. e) kvalifikační směrnice. Ani výhrada svědomí, kterou by vzhledem k tvrzení, že odmítá střílet do dětí, bylo lze dovodit z jeho tvrzení, není v daném případě relevantní. Ze zprávy Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky plyne, že ukrajinská legislativa umožňuje výkon náhradní vojenské služby z důvodu výhrady svědomí. Současně připouští, že právní úprava není natolik přesná, aby z ní jasně vyplývalo, že náhradní vojenskou službu lze vykonat i v případě mobilizace (nikoliv tedy jen při výkonu základní vojenské služby), takže existuje riziko, že budou k výkonu vojenské služby povoláni i muži, kteří odmítají vykonat vojenskou službu z důvodu výhrady svědomí. Soud má nicméně za to, že z pohledu akceptovatelnosti odepření výkonu vojenské služby je třeba odlišně přistupovat k výhradě svědomí uplatněné ve vztahu k výkonu základní vojenské služby v době bezpečnostně klidné a uplatnění této výhrady při bezprostředním ohrožení státu, kdy stát vyhlásí mobilizaci. Je totiž základní povinností každého občana podílet se na obraně státu. Z rozsudku Soudního dvora EU ve věci Shepherd a rozsudku NSS čj. 5 Azs 158/2015 – 24 vyplývá, že případy žadatelů o mezinárodní ochranu, kterým v důsledku odepření výkonu vojenské služby hrozí trest, je v obecné rovině možné aplikovat čl. 9 odst. 2 písm. b) a c) kvalifikační směrnice, podle nichž lze za pronásledování považovat právní, správní, policejní nebo soudní opatření, která jsou sama o sobě diskriminační nebo jsou prováděna diskriminačním způsobem, a nepřiměřené nebo diskriminační trestní stíhání nebo trestání. Pod toto pravidlo by totiž teoreticky bylo možné podřadit i tresty ukládané osobám, které odmítly nastoupit k výkonu vojenské služby. Soudní dvůr EU nicméně ve shora citovaném rozsudku dovodil, že uložení trestu odnětí svobody nebo propuštění z armády z důvodu odepření povinnosti vykonat službu nejsou s ohledem na legitimní výkon práva dotyčného státu udržovat ozbrojené síly považována za natolik nepřiměřená nebo diskriminační, že by patřila mezi akty pronásledování. Stát má nepochybně legitimní důvod uložit osobě, která odmítá vykonat vojenskou službu, i trest odnětí svobody, aby udržel svoji bojeschopnost. Tím spíše to platí v situaci lokálně omezeného ozbrojeného konfliktu, u něhož nelze vyloučit, že eskaluje do regulérní válečné situace, a to i za účasti cizího státu. Ostatně dle zprávy Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ze dne 15. 1. 2015 (bod 21), která je soudu známa z jeho úřední činnosti (z rozhodování o žalobách ukrajinských státních občanů proti rozhodnutím žalovaného ve věci mezinárodní ochrany, které soudu napadly v roce 2015) mohou lidé vyhýbající se odvodu do armády dostat trest pohybující se od správní pokuty až po odnětí svobody v délce 2 až 5 roků. Za vyhýbání se odvodu nebo mobilizaci bylo v roce 2014 údajně odsouzeno 32 osob (v roce 2013 nikdo). Analýzou některých z těchto případů (16) bylo zjištěno, že všichni, kdo byli uznáni za vinné, byli odsouzeni k administrativní pokutě, veřejné službě nebo dostali podmíněný trest. Ve zprávě Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ze září 2015 se uvádí, že vláda údajně zintenzivnila stíhání osob, které jsou podezřívány z toho, že se vyhýbají odvodu do armády a mobilizaci, přičemž v některých oblastech se objevují zprávy o tom, že jsou uplatňována donucovací opatření (odst. 34). Hrozící tresty, natož pak tresty reálně ukládané, zjevně nejsou vzhledem k zájmu na obranyschopnosti země nepřiměřené, a nemohou tak být považovány za pronásledování. Přiměřenost těchto opatření je možné dokladovat srovnáním se sazbou trestu odnětí svobody trestného činu nenastoupení mimořádné služby (za stavu ohrožení státu nebo válečného stavu) v ozbrojených silách (§ 373 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník) v České republice, která činí jeden rok až pět let. Lze doplnit, že žalobce neosvědčil, že by byl v postavení osoby vyhýbající se povinné vojenské službě či mobilizaci, tudíž že by se na něj vztahovaly tresty za nenastoupení vojenské služby. K námitce žalobce, že se žalovaný ve svém rozhodnutí nevypořádal s otázkou udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, tedy s otázkou, zda by vycestování žalobce bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, soud uvádí, že ji žalobce rozvinul až v replice ze dne 13. 12. 2016, která však byla podána až po uplynutí lhůty pro podání žaloby, tedy v době, kdy již nelze žalobu rozšiřovat o další žalobní body (§ 71 odst. 2 s. ř. s.). Ve včas učiněném doplnění žaloby žalobce argumentoval svými rodinnými vazbami na území České republiky toliko ve vztahu k § 14 zákona o azylu (k tomu viz výše). I v tomto případě vyšel soud z toho, že není určující, k jaké formě (subformě) mezinárodní ochrany žalobce včas vznesené skutkové důvody upne, neboť jde pouze o vyjádření domnělé (chybné) právní kvalifikace. Soud tedy dovodil, že žalobce včas namítl nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť mu měla být mezinárodní ochrana (obecně, bez precizace ve vztahu ke konkrétní formě) udělena z důvodu, že na území České republiky žijí jeho rodinní příslušníci. Argumentaci obsaženou v replice tak lze hodnotit jako precizaci žalobního bodu uvedeného v doplnění žaloby. Žalobce argumentuje tím, že má na území České republiky veškeré příbuzné, tedy matku, dceru, sestru i bývalou manželku. Matka je navíc ve špatném zdravotním stavu a žalobce vypomáhá s péčí o ni své sestře a nevlastnímu otci. V případě vycestování žalobce by tak došlo k porušení čl. 8 Úmluvy, tedy práva na respektování rodinného a soukromého života. Ve správním řízení žalobce vypověděl, že pobýval na území České republiky v letech 1998 – 2004 na základě povolení k dlouhodobému pobytu. Do země původu se vrátil, neboť si to přála jeho tehdejší manželka. V prosinci 2014 odjel žalobce ze země původu do Maďarska na základě víza na 90 dní. I po skončení platnosti víza pobýval žalobce dále v Maďarsku a v listopadu 2015 vstoupil bez platného povolení k pobytu na území České republiky. Žalobcova matka žije v České republice od roku 1996, jeho dcera od roku 2014. Z výše uvedeného tedy plyne, že žalobce dříve žil na území České republiky, a to se svojí bývalou manželkou. V té době již žila v České republice i žalobcova matka. Žalobce přesto území České republiky dobrovolně opustil a vrátil se do země původu. Zpět do České republiky přicestoval po cca 11 letech (dne 10. 11. 2015), a to neoprávněně, neboť nebyl držitelem víza ani povolení k pobytu, ať již vydaného Českou republikou nebo státy Schengenského systému. Již dne 7. 12. 2015 byl žalobci udělen výjezdní příkaz a správní vyhoštění. Je tedy zřejmé, že žalobce žil dobrovolně dlouhodobě odloučen od své matky, osobní kontakt s ní opětovně navázal v důsledku ilegálního vstupu na území České republiky, a to pouze krátce, neboť mu bylo uloženo správní vyhoštění, a proto požádal o mezinárodní ochranu. Rovněž se svojí zletilou dcerou nebyl v intenzivním styku, neboť ta měla od roku 2014 pobývat na území České republiky, kdežto žalobce žil na Ukrajině a poté až do listopadu 2015 v Maďarsku. Formálně existující rodinná pouta tak jsou evidentně schopna překonat i dlouhodobé odloučení, což platí jak pro vztah mezi žalobcem a jeho matkou, tak pro vztah s dcerou. Péči o matku zajišťuje vedle jejího manžela i její dcera (žalobcova sestra), jež rovněž pobývá na území České republiky. Žalobcova dcera pobývá na území České republiky se svojí matkou, bývalou manželkou žalobce. Soud považuje za významné zdůraznit, že povinnost vycestovat z území České republiky nezakládá rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany (zejména pak nepředstavuje zákaz pro povolení dalšího vstupu a pobytu na území), nýbrž skutečnost, že žalobci nesvědčí žádné pobytové oprávnění ve smyslu zákona o pobytu cizinců. Zákaz vstupu na území České republiky, jehož důsledkem je právě zásah do rodinných vazeb, pak je žalobci uložen rozhodnutím o správním vyhoštění. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 11. 2008, čj. 5 Azs 46/2008 – 71, potvrdil, že ochrany před zásahem do soukromého a rodinného života v podobě uložení správního vyhoštění se musí cizinec domáhat v řízení o vyhoštění (resp. v navazujícím soudním řízení), nikoliv v řízení o mezinárodní ochraně (shodně též usnesení NSS ze dne 12. 5. 2016, čj. 5 Azs 29/2016 – 19). Doplňkovou ochranu založenou na § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu (ani jinou formu mezinárodní ochrany) nelze považovat za nástroj, jenž by měl poskytnout ochranu soukromému a rodinnému životu žadatele o mezinárodní ochranu, který vede na území České republiky. Nebyl-li tuzemský soukromý či rodinný život dostatečně zohledněn v jiných řízeních (např. v řízení o vydání povolení k pobytu, řízení o správním vyhoštění, trestním řízení při ukládání trestu vyhoštění), ať již z důvodu, že aplikovatelná právní norma nepředvídá zohlednění soukromého či rodinného života, nebo z důvodu nesprávného posouzení této otázky, nebo z důvodu nedostatečné procesní aktivity žadatele o mezinárodní ochranu, neznamená to, že by se v řízení o mezinárodní ochraně znovu otevíral prostor pro posouzení zásahu případného vycestování do země původu spojeného s dlouhodobějším zákazem vstupu na území České republiky do tuzemského soukromého a rodinného života žadatele. Účelem žádosti o mezinárodní ochranu nemůže být vyloučit pomocí aplikace § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu právní následky rozhodnutí vydaných dle jiných právních předpisů (typicky dle zákona o pobytu cizinců), v nichž se posuzuje přiměřenost přijatého opatření ve vztahu k zásahu do tuzemského soukromého a rodinného života žadatele. Syntézou výše uvedeného lze dospět k závěru, že ochrana před nepřiměřeným zásahem rozhodnutí orgánů veřejné moci do soukromého a rodinného života, který žalobce udržuje na území České republiky, je žalobci dostupná v řízeních, která ústí ve vydání rozhodnutí, jimiž se žadateli ukončuje (neprodlužuje) legální pobyt na území České republiky, ukládá povinnost vycestovat z území České republiky a zakazuje vstup na její území. V tomto kontextu je tedy třeba vnímat opodstatněnost závěru, k němuž dospěla judikatura správních soudů, že pouze v důsledku povinnosti vycestovat z území České republiky do země původu nedochází k zásahu do soukromého a rodinného života žadatele o mezinárodní ochranu (tato povinnost by musela být spojena s dlouhodobým zákazem vstupu na území České republiky, jenž však nemá původ v rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu). Pod § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu tak lze podřadit případy, kdy by v důsledku vycestování žadatele o mezinárodní ochranu do země původu byl porušen tzv. extrateritoriální účinek čl. 8 Úmluvy, tj. že by vycestováním žadatele o mezinárodní ochranu do země původu byl znemožněn jeho rodinný, případně soukromý život v jeho zemi původu, nikoliv že vycestováním by bylo znemožněno udržování a další rozvíjení rodinného a soukromého života etablovaného v České republice. Pouze v případě, že by návratem do země původu byl znemožněn rodinný či soukromý život v zemi původu, je legitimní zvažovat, zda přijímající stát není povinen umožnit žadateli o mezinárodní ochranu přenést jeho rodinný, resp. soukromý život na území přijímajícího státu, a případně, zda je mu za tímto účelem povinen také udělit doplňkovou ochranu (viz rozsudek ze dne 28. 11. 2008, čj. 5 Azs 46/2008 – 71, dále rozsudek ze dne 11. 6. 2009, čj. 9 Azs 5/2009 – 65, a usnesení ze dne 12. 5. 2016, čj. 5 Azs 29/2016 – 19). Ostatně z § 2 odst. 9 a 10 a § 14a odst. 1 zákona o azylu plyne, že z pohledu přiznání doplňkové ochrany je relevantní pouze hrozba vážné újmy, jejímž původcem je stát, jehož je žadatel o mezinárodní ochranu občanem, resp. soukromé osoby na území tohoto státu. Stát, jehož je žadatel občanem, může být původcem hrozby vážné újmy spočívající v zásahu do rodinného či soukromého života pouze v situacích, na které dopadá extrateritoriální účinek čl. 8 Úmluvy. Cizí stát nemůže ohrožovat rodinný a soukromý život, který žadatel o mezinárodní ochranu udržuje na území státu, v němž žádá o mezinárodní ochranu. Žalovaný se na stranách 9 a 10 s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu stručně, nicméně výstižně vypořádal a správně dovodil, že rodinné vazby cizince v České republice nejsou důvodem pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Z judikatury, na kterou poukázal žalobce v replice, plyne, že relevantní je pouze tzv. extrateritoriální účinek práva na rodinný život, tedy nemožnost vést rodinný život v zemi původu. Žalobce svými tvrzeními dle soudu neprokázal, že by mu bylo znemožněno realizovat soukromý a rodinný život v zemi původu, ostatně až do svého ilegálního vstupu na území České republiky žalobce skutečně realizoval svůj soukromý a rodinný život separátně od své matky, sestry, dcery i bývalé manželky. Rodinní příslušníci žalobce nejsou pochopitelně povinni následovat ho do země původu, jedná se však o jejich rozhodnutí, jehož důsledkem případně bude rozdělení rodiny. Z výše uvedeného vyplývá, že pouhým vycestováním žalobce nedojde k porušení článku 8 Úmluvy, a není zde dán důvod pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a dost. 2 písm. d) zákona o azylu. Žalovanému nelze vytýkat, že nevedl pohovor s žalobcem tím směrem, aby mu umožnil sdělit podrobnosti jeho rodinných vazeb v České republice. Smyslem pohovoru je osvětlit pouze skutečnosti významné z hlediska některé z forem mezinárodní ochrany, což ovšem rodinné vazby v České republice v zásadě nejsou. Pro posouzení této eventuality plně postačovaly informace, které žalobce v průběhu správního řízení žalovanému sdělil (žalobce byl ostatně dotazován, zda má na území České republiky rodinné příslušníky). Tvrzení, že „jsou tu určité informace“, že po návratu do země původu se žadatelé o azyl potýkali s horším zacházením a pronásledováním z důvodu podání žádosti o azyl, uplatnil žalobce až v replice ze dne 13. 12. 2016, tedy po uplynutí lhůty pro podání žaloby. Tato námitka přitom nemá předobraz v žádné z námitek uvedených v žalobě či doplnění žaloby. Soud se proto tímto žalobním bodem nezabýval pro jeho opožděnost (§ 71 odst. 2 s. ř. s.). Lze nicméně poukázat na to, že součástí správního spisu je zpráva Ministerstva zahraničních věci ČR, z níž plyne, že neúspěšným žadatelům o mezinárodní ochranu nehrozí po jejich návratu do země původu žádná sankce, pronásledování ani vážná újma. Žalobce v replice pouze spekuluje, žádný důkazní prostředek k prokázání svého tvrzení neoznačil. Nevyvrátil tak správnost závěru žalovaného, že žalobci z důvodu podání žádosti o mezinárodní ochranu nehrozí v zemi původu žádné nebezpečí či diskriminace; tento závěr má přitom oporu ve správním spisu. Závěrem soud poznamenává, že mu není zřejmé, jaký vliv na posouzení zákonnosti rozhodnutí žalovaného má mít skutečnost, že žalobce od doby, co podal žádost o mezinárodní ochranu, trpí nespavostí a psychickými problémy způsobenými strachem o vlastní život v případě povinnosti návratu do země původu (viz repliku ze dne 13. 12. 2016). Pro uplatnění této nevěcné „argumentace“ by bylo možné mít pochopení, pokud by byla obsažena v podání sepsaném samotným žadatelem, jenž je právním laikem a pochopitelně nemá od svého případu citový odstup, nikoliv však v podání sepsaném advokátkou, jakožto profesionálem v oboru poskytování právní pomoci, včetně zastupování v soudních řízeních. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení Vzhledem k tomu, že žalobní body jsou nedůvodné, a soud nezjistil žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, byla žaloba zamítnuta (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). Soud neprovedl důkaz lékařskou zprávou žalobcovy matky ani fotografiemi žalobcovy chaty, neboť v řízení nebyly zpochybněny skutečnosti, jež měly být těmito důkazními prostředky prokázány, a sice že žalobcova matka je vážně nemocná a vyžaduje péči třetí osoby a že žalobcova chata byla poničena. Soud, stejně jako žalovaný, z těchto skutečností vycházel jako z prokázaných. Důvody, pro které tyto skutečnosti neopodstatňují udělení mezinárodní ochrany, uvedl soud výše v rámci vypořádání jednotlivých žalobních bodů. Soud neprovedl důkaz ani výslechem žalobce, neboť žalobci byl dán dostatečný prostor ke sdělení důvodů žádosti o udělení mezinárodní ochrany a všech relevantních okolností ve správním řízení (při sepisu žádosti o udělení mezinárodní ochrany, vlastnoručně psané vylíčení důvodů, pohovor k žádosti, seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí a poskytnutí možnosti navrhnout jejich doplnění). Rozhodnutí žalovaného ani rozhodnutí soudu není založeno na tom, že by žalobce některé ze svých tvrzení neprokázal. Naopak, žalovaný i soud plně vycházeli z výpovědi žalobce, kterou je třeba považovat za věrohodnou. Při jednání zástupkyně žalobce upřesnila, že by žalobce měl být vyslechnut ke skutečnosti, že v zemi původu žijí lidé, kteří jsou proruského smýšlení a od nichž hrozí žalobci pronásledování. Tomuto tvrzení odpovídající důvod žádosti o udělení mezinárodní ochrany byl však poprvé uplatněn až v soudním řízení a soud se jím věcně nezabýval. Provádět k němu jakékoliv dokazování by tedy bylo neúčelné. Soud neprovedl ani důkaz webovými stránkami zpravodajského serveru www.idnes.cz, jelikož žalobce neoznačil konkrétní zprávu, kterou by měl být proveden důkaz a k jakému jeho tvrzení. Jde tedy o důkazní návrh zcela nekonkrétní a ve svém důsledku nerealizovatelný v tomto rozsahu. Navíc při jednání zástupkyně žalobce uvedla, že tento důkazní návrh byl uveden v doplnění žaloby omylem. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl v řízení úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému soud náhradu nákladů nepřiznal, neboť mu nevznikly náklady převyšující náklady na běžnou administrativní činnost.

Poučení