42 Az 32/2016 - 20

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem v právní věci žalobce: K. T., nar. „X“, státní příslušnost Albánská republika, t.č. ZZC Drahonice, Drahonice u Lubence 41, Podbořany, zastoupeným Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL. M. evropským advokátem, se sídlem Nile House, Karolinská 654/2, Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky, P.O. Box 21/OAM, Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15.7.2016, č.j. OAM-80/LE-LE05-LE05-PS-2016, Ev.č. „X“, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se v žalobě podané v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15.7.2016, č.j. OAM-80/LE-LE05-LE05-PS-2016, Ev.č. „X“, kterým bylo rozhodnuto, že je ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zák. č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), žalobce zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců s tím, že ve smyslu § 46a odst. 5 zákona o azylu je doba trvání zajištění stanovena do 29.10.2016. Žalobce namítal, že z napadeného rozhodnutí nevyplývají žádné skutkové skutečnosti, které by mohly dostatečně odůvodňovat závěr žalovaného, že v případě žalobce existuje důvodné podezření, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Žalovaný pouze uvedl, že žalobce se před svým zajištěním po dobu dvou týdnů pohyboval po EU a tudíž mohl podat žádost o mezinárodní ochranu již před dvěma týdny v jiném členském státě. Závěr o účelovosti podané žádosti o mezinárodní ochranu pak žalovaný dovozuje také z toho, že žalobci bylo v Německu uloženo správní vyhoštění ze schengenského prostoru. Dle žalobce však ani jedna z těchto skutečností nemůže odůvodňovat naplnění kvalifikovaného důvodu spočívajícího v účelovosti podané žádosti o mezinárodní ochranu. Žalovaný dle žalobce vůbec nezjišťoval skutkový stav a pouze převzal závěry Policie ČR učiněné v souvislosti se zajištěním žalobce za účelem správního vyhoštění dle zák. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Vzhledem k absenci jakéhokoliv dokazování nebyl dle žalobce žalovaný schopen zohlednit okolnosti, za kterých žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu, především skutečnost, že žalobce cestoval do EU za účelem podání žádosti o mezinárodní ochranu. Dle žalobce žalovaný rovněž nesprávně vyhodnotil skutkový stav zjištěný Policií ČR ve vztahu k naplnění podmínek zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Žalobce trval na tom, že skutečnost, že i přes udělené správní vyhoštění cestoval do schengenského prostoru, sama o sobě neodůvodňuje účelovost podané žádosti o mezinárodní ochranu. Rovněž trval na tom, že z jeho chování nelze dovodit, že svou žádost o mezinárodní ochranu podal pouze za tím účelem, aby se vyhnul správnímu vyhoštění, obzvláště za situace, kdy žalovaný vůbec nezjistil motivy, pro které žalobce tuto žádost podal. Z uvedených důvodů dle žalobce žalobou napadené rozhodnutí nesplňuje nároky kladené na odůvodnění správního rozhodnutí a není založeno na skutkovém stavu zjištěném v souladu s § 3 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Žalobce dále zdůraznil, že podmínkou pro možnost zajištění cizince dle § 46a je nemožnost účinného uplatnění zvláštních opatření uvedených v § 47 zákona o azylu. Dle žalobce se však s touto otázkou žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí nevypořádal. Aby mohlo být rozhodnutí o nemožnosti uložení žádné z alternativ zvláštních opatření považováno za přezkoumatelné, je dle žalobce nutné, aby se správní orgán vyjádřil ke každé z alternativ a uvedl, z jakého důvodu nelze danou alternativu uplatnit. Žalovaný se dle žalobce spokojil pouze s konstatováním, že žalobce nevycestoval z územní České republiky v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění a odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.9.2014, sp. zn. 9 Asz 192/2014, kde bylo konstatováno, že za situace, kdy cizinec nevycestoval z území v době stanovené rozhodnutím o správní vyhoštění, je zásadně vyloučeno uložení zvláštního opatření namísto zajištění. Odkaz na výše uvedený rozsudek je dle žalobce zcela nepřípadný, neboť tento rozsudek se týká zajištění cizince za účelem správního vyhoštění dle § 124 odst. 1 písm. c) zák. č. 326/1999 Sb. Režim zajištění žalobce však spadá pod zcela jiný režim zákona o azylu, který stanovuje odlišné důvody zajištění cizince a zároveň jiné alternativy k zajištění. Dle žalobce je možnost uložení zvláštního opatření limitována pouze v případě, že žalobce v minulosti porušil povinnost uloženou mu zvláštní opatřením. V ostatních případech je vždy nutno zkoumat možnost uložení zvláštního opatření a závěr tohoto přezkumu je nutno řádně zdůvodnit. Dále žalobce namítal, že není dostatečně odůvodněna délka trvání jeho zajištění. Žalovaný se totiž zabýval maximální délkou doby zajištění, namísto stanovení lhůty přiměřené. Žalobce trvá na tom, že doba trvání zbavení svobody nesmí přesáhnout přiměřenou lhůtu nezbytnou pro dosažení sledovaného cíle. V rozhodnutí tedy nemá být uvedeno, jak dlouho je možné žalobce držet v zařízení, ale jak dlouho je nezbytné jej držet v zařízení pro zajištění cizinců s ohledem na dosažení sledovaného cíle. Dle žalobce skutečnost, že řízení o mezinárodní ochraně bude v první instanci trvat přibližně 106 dnů, není relevantním argumentem pro závěr, že žalobce má být zajištěn právě oněch 106 dnů. Délka zajištění činí na žalobce dojem účelovosti. Dle jeho názoru byla délka zajištění stanovena tak, aby mohl být žalobce v zařízení pro zajištění cizinců co nejdelší dobu. Takový postup považuje žalobce za nezákonný. Žalobce rovněž poukázal na skutečnost, že žalobcova žádost dle tvrzení žalovaného může být zamítnuta podle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu. V takovém případě by však celá azylová procedura trvala podstatně kratší dobu. Pokud žalovaný v odůvodnění připouští tuto „kratší“ alternativu, je povinen rozhodnout pouze v tomto nezbytném kratším rozsahu. Pokud tak neučinil, je dle žalobce napadené rozhodnutí nezákonné. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí v plném rozsahu. Žalovaný popsal zjištěný skutkový stav a zdůraznil, že má za to, že z napadeného rozhodnutí je seznatelné, z jakých podkladů správní orgán vycházel, jakým způsobem je hodnotil a k jakým závěrům jej tyto úvahy vedly. K závěru, že v případě žalobce se lze oprávněně domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany jím byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, vedla žalovaného skutečnost, že dle zjištění Policie ČR přicestoval žalobce do České republiky mimo jiné přes Chorvatsko, Maďarsko a Rakousko, tedy několik států EU, a o udělení mezinárodní ochrany požádal teprve po svém zadržení policií, tedy po dvou týdnech od nelegálního vstupu na území Evropské unie. Žalovaný zdůraznil, že žalobce již o mezinárodní ochranu v minulosti neúspěšně žádal, musel si proto být vědom toho, co má učinit, aby mohl požádat o mezinárodní ochranu. Důvody, pro které podal žalobce žádost o mezinárodní ochranu, mu musely být známy již před opuštěním jeho země původu. Žalobce svou žádost ovšem podal až po zajištění Policií ČR, tedy v okamžiku, kdy se stal reálným výkon jemu uloženého správního vyhoštění. Z jednání žalobce dle žalovaného jednoznačně vyplývá, že jeho žádost o mezinárodní ochranu byla podána zcela účelově, a to pouze s cílem vyhnout se uloženému vyhoštění. Žalovaný rovněž trval na tom, že svůj závěr o nedostatečnosti uložení zvláštních opatření k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v předmětném řízení dostatečně zdůvodnil, když uvedl, že žalobce zcela vědomě nerespektoval zákaz vstupu a pobytu na území EU, třebaže mu bylo příslušným orgánem Spolkové republiky Německo uloženo vyhoštění z území EU. Dle žalovaného za situace, kdy existují zcela oprávněné důvody se domnívat, že žalobce podal svoji žádost o mezinárodní ochranu pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění z území EU, je pak setrvání žalobce v zařízení pro zajištění cizinců jediným účinným prostředkem, jak zajistit účast žalobce v řízení ve věci mezinárodní ochrany a jeho součinnost se správními orgány a jak zabránit žalobci v protiprávním jednání do budoucna. Žalovaný poukázal na celkovou pobytovou historii žalobce, kdy tento již v roce 2015 žádal ve Spolkové republice Německo o azyl, který mu nebyl udělen, po skončení azylového řízení však ze země nevycestoval a nerespektoval uložené správní vyhoštění a dne 26.2.2016. Byl proto letecky deportován do Albánie. Přestože má žalobce až do 25.8.2018 zamítnut vstup do schengenského prostoru, žalobce tento zákaz nerespektoval a již v červnu téhož roku nelegálně překročil hranice Maďarska mimo hraniční přechod. Žalobce sám označil Českou republiku pouze za tranzitní zemi, kdy zamýšlel přes ni přejít do Rakouska a Německa a následně do Nizozemska, které označil za cíl své cesty. Na území České republiky žalobce nemá žádné kulturní, sociální či ekonomické vazby. Žalovaný zdůraznil, že si je vědom, že rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.9.2014, sp. zn. 9 Azs 192/2014, na nějž odkazuje v napadeném rozhodnutí se týká zajištění cizince za účelem správního vyhoštění dle § 129 odst. 1 písm. c) zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), ovšem poukázal na to, že tento rozsudek obsahuje i obecné závěry týkající se otázky možnosti využití zvláštních opatření jako alternativy k zajištění, ze kterých lze vycházet i při posuzování možnosti využití zvláštních opatření dle zákona o azylu. K námitce týkající se délky trvání zajištění žalovaný uvedl, že má za to, že v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí jsou uvedeny zcela konkrétní a specifické okolnosti případu žalobce, které svědčí pro závěry žalovaného, že zajištění pod dobu 110 dnů je zcela přiměřené. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“), a s ustanovením § 46a odst. 8 zákona o azylu bez jednání, neboť žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil a žalobce nenavrhl ve lhůtě 5 dnů od podání žaloby konání soudního jednání k projednání věci. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s.ř.s. která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v zákonem stanovené lhůtě. Povinností žalobce je tedy tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout pouze k takovým vadám napadeného rozhodnutí, ke kterým musí přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost, avšak takové nedostatky nebyly v projednávané věci zjištěny. Primárně se soud zabýval námitkou, že z obsahu žalobou napadeného rozhodnutí nevyplývají skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr žalovaného, že byly naplněny důvody pro zajištění žalobce dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Dle citovaného ustanovení může ministerstvo v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí konstatoval, že „jmenovaný dle zjištění Policie ČR přicestoval do ČR mj. přes Chorvatsko, Maďarsko a Rakousko, tedy několik států EU, o udělení mezinárodní ochrany však požádal teprve po svém zadržení policií, zajištění a umístění do zařízení pro zajištění cizinců. Učinil tak tedy teprve po dvou týdnech od nelegálního vstupu na území EU. Vzhledem k tomu, že v minulosti již o mezinárodní ochranu žádal, byl si velmi dobře vědom, co by měl udělat, aby o ni mohl opětovně požádat. Během uvedeného období se na území ČR i dalších států EU volně pohyboval a mohl tedy kontaktovat příslušné orgány jednotlivých zemí, jimiž postupně procházel, a podat žádost o mezinárodní ochranu. Možnost podat žádost o mezinárodní ochranu tedy nesporně měl. Ve své žádosti o mezinárodní ochranu uvedl, že o mezinárodní ochranu žádá, protože měl ve vlasti potíže s jistým mužem. Tyto důvody mu tedy byly známy již před jeho odjezdem z vlasti a příchodem do ČR. Žádost však podal teprve tehdy, kdy se stal reálným výkon jemu uloženého vyhoštění z území EU, které mu bylo uloženo v SRN, a to díky jeho zajištění Policií ČR.“ Dále žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí konstatoval: „Jak vyplývá z výpovědi, kterou učinil cizinec v rámci řízení o zajištění policistům OPKPE, jmenovaný se v Albánii ničeho neobává a může se tam vrátit, jelikož mu tam nic nehrozí, nechce se tam však vracet, protože tam nemá práci. Ve své žádosti o mezinárodní ochranu podané po svém zajištění však najednou tvrdí, že se v Albánii obává o život, neboť tam na něho útočí jistý muž. Z jeho jednání je tedy patrné, že jeho žádost o mezinárodní ochranu je účelová, podaná pouze s cílem legalizovat si pobyt a vyhnout se uloženému vyhoštění.“ Z výše uvedených citací dle soudu jednoznačně vyplývá, že se předmětnou otázkou žalovaný zcela přezkoumatelným způsobem zabýval. V žalobou napadeném rozhodnutí tak jsou uvedeny dostatečné důvody pro aplikaci § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu na daný případ. Proto soud shledal v tomto směru rozhodnutí plně přezkoumatelným. Dále se soud zabýval věcnou správností závěrů žalovaného, že v daném případě byly naplněny důvody pro aplikaci ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. K naplnění uvedeného ustanovení musí být splněny kumulativně tři skutečnosti. Za prvé, žádost o mezinárodní ochranu musí být podána v zařízení pro zajištění cizinců, což se nepochybně stalo. Tato podmínka tedy byla naplněna. Za druhé musí existovat oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet. V daném případě je nesporné, že žalobci bylo uloženo pravomocným rozhodnutím správní vyhoštění z území EU se lhůtou zákazu vstupu až do 25.8.2018. Toto pravomocné rozhodnutí žalobce nerespektoval a vstoupil opětovně po provedené deportaci na území EU. Na území České republiky byl zajištěn Policií ČR právě za účelem realizace správního vyhoštění. Žalobce podal svou žádost o mezinárodní ochranu právě v okamžiku, kdy reálně hrozilo, že bude realizováno jeho správní vyhoštění, a to s odkazem na azylový příběh, který je v rozporu s jeho dosavadní výpovědí učiněnou před orgány policie při jeho zajištění dle zákona o pobytu cizinců za účelem správního vyhoštění. Z uvedených skutečností se lze dle soudu zcela jednoznačně oprávněně domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Tuto podmínku tedy soud považuje rovněž za naplněnou. Poslední podmínkou pro možnost aplikace je skutečnost, že cizinec mohl o udělení mezinárodní ochrany požádat již dříve. Ve vztahu k naplnění této podmínky správní orgán zcela správně poukázal na skutečnost, že žalobce již v minulosti o mezinárodní ochranu na území EU žádal, a proto mu byl znám postup, kterým se mohl mezinárodní ochrany dožadovat. Rovněž je třeba zohlednit skutečnost, že před svým zajištěním se žalobce pohyboval v období dvou týdnů po členských státech EU (Chorvatsko, Maďarsko, Rakousko, Německo), ve kterých mu nic nebránilo v podání žádosti o mezinárodní ochranu. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že žalobce měl možnost svou žádost o mezinárodní ochranu podat i dříve než byl zajištěn Policií ČR za účelem realizace správního vyhoštění. I tato třetí podmínka byla tedy dle soudu naplněna. Jak bylo výše uvedeno, byly kumulativně naplněny všechny tři podmínky k tomu, aby mohl být na žalobce aplikováno ustanovený § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Tuto námitku tedy soud vyhodnotil jako nedůvodnou. Dále se soud zabýval námitkou žalobce, že žalobou napadené rozhodnutí není přezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve vztahu k závěrům o nemožnosti aplikace zvláštních opatření uvedených v § 47 zákona o azylu, kterými se rozumí rozhodnutím Ministerstva vnitra uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo osobně se hlásit Ministerstvu vnitra v době ministerstvem stanovené. Žalovaný nemožnost využití zvláštních opatření odůvodnil v žalobou napadeném rozhodnutí na str. 4, kde uvedl, že v průběhu řízení o zajištění vedeného OPKPE Praha bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce nerespektoval zcela vědomě zákaz vstupu a pobytu na území EU, třebaže mu bylo příslušným orgánem SRN uloženo vyhoštění z území EU. Z tohoto důvodů by uplatnění zvláštního opatření dle § 47 zákona o azylu dle žalovaného nebylo účinné. Dále žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.9.2014, sp. zn. 9 Azs 192/2014, s tím, že za situace, kdy cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění, je zásadně vyloučeno využití zvláštního opatření namísto jeho zajištění. Na základě výše uvedeného dospěl soud k závěru, že ve vztahu k možnosti využití zvláštních opatření dle § 47 vůči žalobci je žalobou napadené rozhodnutí byť velice stručně, ale ještě dostatečně odůvodněno a je tedy plně přezkoumatelné. K otázce věcné správnosti závěrů žalovaného k uvedené otázce soud uvádí následující. Žalobce namítá, že závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30.9.2014, sp. zn. 9 Azs 192/2014, nelze na danou věc aplikovat, neboť uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se týká zajištění cizince za účelem správního vyhoštění dle § 129 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. K tomu soud musí podotknout, že předmětné rozhodnutí se sice skutečně týká případu zajištění cizince, kdy samotným důvodem zajištění je nerespektování povinnosti vycestovat po uložení správního vyhoštění, ale současně obsahuje obecné závěry týkající se otázky možnosti využití zvláštních opatření jako alternativy k zajištění, ze kterých lze vycházet i při posuzování možnosti využití zvláštních opatření dle zákona o azylu. V citovaném rozsudku je s odkazem na obdobnou judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 18.7.2013, č.j. 9 As 52/2013-34) konstatováno, že volba mírnějších opatření než je zajištění cizince, je vázána na předpoklad, že cizinec bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření a že neexistuje důvodná obava, že se nebude vyhýbat případnému výkonu správního vyhoštění. Tyto závěry lze plně využít při hodnocení možnosti uplatnění zvláštních patření dle zákona o azylu. Žalovaný, jak již bylo výše zmíněno, v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl skutečnosti, které dle jeho názoru zpochybňují závěr, že žalobce při využití zvláštních opatření bude se správním orgánem v řízení o azylu řádně spolupracovat a případně bude respektovat důsledky negativního rozhodnutí ve věci. Tím dle názoru soudu i s ohledem na odkaz na výše citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostatečně odůvodnil svůj závěr, že v případě žalobce nelze využít zvláštních opatření dle § 47 zákona o azylu. Tuto námitku tedy soud shledal rovněž jako nedůvodnou. K námitce týkající se doby trvání zajištění žalobce uvádí soud, že k otázce odůvodnění stanovené doby setrvání v zařízení pro zajištění cizinců se již opakovaně vyslovil Nejvyšší správní soud, např. v rozsudku ze dne 21. 5. 2014, č.j. 6 Azs 33/2014 – 45. Soud konstatuje, že uvedené odůvodnění stanovení doby setrvání v zařízení pro zajištění cizinců je dostatečné, neboť žalovaný počítá se standardní zákonnou lhůtou k provedení řízení, stejně jako s dalšími navazujícími úkony. Z rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný při stanovení doby setrvání v zařízení pro zajištění cizinců provedl konkrétní a dostatečnou úvahu o pravděpodobné délce trvání řízení a stanovená délka zajištění odpovídá smyslu a účelu samotného zajištění cizince dle § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu. I tuto námitku žalobce tedy shledal soud jako nedůvodnou. K námitce, ve které žalobce poukazoval, že žalobcova žádost dle tvrzení žalovaného údajně mohla být zamítnuta dle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu, a tedy v podstatně kratší lhůtě, soud uvádí, že tato námitka se zcela míjí s obsahem napadeného rozhodnutí. V žalobou napadeném rozhodnutí je výslovně uvedeno: „Dle ustálené judikatury krajských soudů i NSS by mohla být žádost zamítnuta podle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu výhradně tehdy, pokud žadatel jako jediný důvod své žádosti uvedl právě snahu vyhnout se realizaci vyhoštění, vydání nebo předání či je zdržet. Vzhledem k tomu, že jmenovaný uvedl jako důvod své žádosti o mezinárodní ochranu obavu z ohrožení svého života jistým mužem v Albánii, nelze v tuto chvíli vyloučit, že jeho žádost bude nezbytné posuzovat standardně, tedy z hlediska podmínek § 12, § 13, § 14, §14a i § 14b zákona o azylu. Z tohoto důvodu ani nelze předpokládat vydání rozhodnutí ve lhůtě 30 dní určené pro zrychlené řízení dle § 16 zákona o azylu. Zároveň však lze v případě jmenovaného předpokládat ukončení řízení ve věci mezinárodní ochrany ve lhůtě 90-ti dní…“ V rozhodnutí je sice uvedeno, že nelze vyloučit, že žádost bude posuzována v rámci standardního postupu vyřizování azylové žádosti, ovšem z celkového obsahu uvedené části odůvodnění dle soudu jednoznačně vyplývá, že žalovaný dospěl k závěru, že o žádosti žalobce nebude rozhodováno ve lhůtě určené pro zrychlené řízení. Proto bylo při stanovení délky trvání zajištění žalobce vycházeno z předpokládané délky standardního řízení o žádosti o mezinárodní ochranu. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji ve výroku ad I. rozsudku podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Současně v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

Poučení