42 Az 42/2016 - 37

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem v právní věci žalobce: P. B., nar. „X“, státní příslušnost Ukrajina, t.č. ZZC Balková, Balková 1, 331 65 Tis u Blatna, zastoupeným Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Sevastopolská 378/16, Praha 10 - Vršovice, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky, P.O. Box 21/OAM, Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31.10.2016, č.j. OAM-157/LE-LE05-LE05-PS-2016, Ev.č. „X“, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se v žalobě podané v zákonem stanovené lhůtě ve znění jejího doplnění ze dne 18.11.2016 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 31.10.2016, č.j. OAM-157/LE- LE05-LE05-PS-2016, Ev.č. „X“, kterým bylo rozhodnuto, že je ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zák. č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), žalobce zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců s tím, že ve smyslu § 46a odst. 5 zákona o azylu je doba trvání zajištění stanovena do 13.2.2017. Žalobce namítal, že nebyl dán důvod jeho zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Zdůraznil, že zajistit cizince lze pouze ve výjimečných případech. Výše citované ustanovení tedy musí být aplikováno restriktivně. Možnost zajištění cizince je pouze v případě, kdy je žádost o azyl podána pouze za účelem vyhnutí se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání do ciziny. Pokud však je žádost o azyl podána i s jinými cíly jako v daném případě, např. s cílem skutečně získat mezinárodní ochranu na území České republiky, a to i s nereálnými představami neodpovídajícími podmínkám stanoveným v zákonu o azylu, tato možnost nepřipadá v úvahu. Žalobce poukázal na obdobnou úpravu obsaženou v § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu. Žalobce zdůraznil, že účelem § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu není to, aby byli zajištěni žadatelé, kteří sice podali žádost o mezinárodní ochranu mimo jiné za účelem znemožnění správního vyhoštění, ovšem touto žádostí sledují mimo jiné i jiné cíle, tedy především doufají v to, že by jim mohla být udělena mezinárodní ochrana. Zásadní otázkou, kterou se tedy musí žalovaný zabývat, je to, zda k podání žádosti o mezinárodní ochranu příslušný žadatel neměl ještě i jiné důvody, zda tedy mezinárodní ochranu skutečně nechtěl získat. Pokud by žadatel sledoval svojí žádostí pouze zmaření správního vyhoštění, byl by důvod zamítnout žádost postupem dle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu. Ovšem v daném případě žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí výslovně uvedl, že žalobce v žádosti uvedl i jiné důvody pro získání mezinárodní ochrany a bude nutno posoudit jeho žádost z hledisek uvedených v § 12, § 13, § 14, §14a a § 14b zákona o azylu. Žalobce v žalobě uvedl, že pokud žalovaný uznal, že žádost o mezinárodní ochranu může vést k udělení mezinárodní či doplňkové ochrany, připustil, že žalobce nepodal svoji žádost pouze z důvodu, aby zamezil realizaci správního vyhoštění, nýbrž i z důvodů jiných. Žalobce uvedl, že možnost, že by žalobce uvedl v žádosti azylově relevantní údaje, avšak ve skutečnosti by neusiloval o získání mezinárodní ochrany, je prima facie absurdní. Dle žalobce tedy žalobou napadené rozhodnutí trpí zásadní vadou vnitřní rozpornosti, jelikož v odůvodnění je uvedeno, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána pouze za účelem zmaření správního vyhoštění, avšak již při vydání rozhodnutí žalovaný uznal, že bude žádost posuzovat z věcné stránky, protože se v ní nacházejí argumenty, které takové posouzení vyžadují. Žalobce trval na tom, že pokud v žádosti uvedl takové důvody, které vylučují aplikaci ustanovení § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu, nelze současně tvrdit, že jediným důvodem podání žádosti o mezinárodní ochranu nebylo získání této ochrany, protože neexistuje žádný důvod domnívat se, že by žalobce o tuto ochranu nestál. Žalobce trval na tom, že pokud žadatel o mezinárodní ochranu svojí žádostí sleduje mimo jiné i udělení mezinárodní ochrany, ačkoliv podal žádost rovněž za účelem zmaření vyhoštění, není dán důvod k jeho zajištění dle § 46a písm. e) zákona o azylu. Rovněž žalobce poukázal na skutečnost, že je občanem Ukrajiny, kde část země je okupována Ruskem, část je ovládána separatistickými jednotkami. Proto je nutno zvláště pečlivě zvážit možnost udělení doplňkové ochrany žalobci s o hledem na skutečnost, z jaké části Ukrajiny pochází. Nelze tedy apriorně vyloučit možnost udělení doplňkové ochrany. Žalobce by rád pobýval na území České republiky na základě jakéhokoliv právního titulu, tedy i na základě mezinárodní či doplňkové ochrany. Neexistuje žádná indicie, že by zamýšlel opustit Českou republiku a odcestovat do třetího státu. Nelze se tedy domnívat, že svoji žádost o mezinárodní ochranu nemyslel vážně a ve skutečnosti by o ni nestál. Žalobce rovněž ve své výpovědi uvedl, že za překážku vycestování považuje zdravotní stav své přítelkyně, a je tedy dle jeho názoru více než pravděpodobné, že jeho cílem bylo setrvat na území České republiky, přičemž neexistuje důvod se domnívat, že by mu nepostačovala pro setrvání mezinárodní či doplňková ochrana. I tato skutečnost dle žalobce nasvědčuje tomu, že svojí žádostí o mezinárodní ochranu sledoval i eventuální získání mezinárodní či doplňkové ochrany. Dále žalobce namítal nedostatečné a nesprávné posouzení aplikace zvláštního opatření podle § 47 zákona o azylu. Zdůraznil, že není migrantem pouze směřujícím přes Českou republiku do jiného státu, nýbrž je osobou, která na území České republiky dlouhodobě pobývala, a to nikoliv krátkou dobu také zcela legálně. Poukázal rovněž na skutečnost, že se svojí partnerkou disponuje stálou adresou a společnou domácností. Nelze tedy dovozovat, že by na této adrese nesetrval a s žalovaným nespolupracoval. Rovněž zdůraznil, že rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.9.2014, sp. zn. 9 Azs 192/2014, citovaný žalovaným, není aplikovatelný v případě zvažování zvláštních opatření podle ustanovení § 47 zákona o azylu, neboť žadatel o mezinárodní ochranu je v jiném postavení než vyhošťovaná osoba. Oproti vyhošťovanému cizinci je v zájmu žadatele o mezinárodní ochranu řádně spolupracovat se správními orgány. Není tedy důvod domnívat se, že by žalobce odmítl s žalovaným spolupracovat a mařil by řízení o udělení mezinárodní ochrany. Dále žalobce namítl, že ačkoli bylo žalovanému známo, že žalobce žil na území České republiky rodinným životem a vedl společnou domácnost se svojí přítelkyní, nikterak se v žalobou napadeném rozhodnutí touto skutečností nezabýval. Žalobce namítal, že mělo být analogicky uplatněno ustanovení § 174a zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Poukázal na to, že Nejvyšší správní soud opakovaně přezkoumává míru zásahu rozhodnutí o zajištění dle zákona o azylu do soukromého života žadatelů o mezinárodní ochranu a předmětné námitky neodmítá jako irelevantní. Odkázal výslovně na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8.4.2015, č.j. 1 Azs 20/2015-45. Žalobce trval na tom, že v důsledku skutečnosti, že se žalobce otázkou zásahu zajištění žalobce do jeho rodinného života nezabýval, zatížil tím žalobou napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Žalovaný trval na tom, že z žalobou napadeného rozhodnutí je jasně seznatelné, z jakých podkladů vycházel, jak je hodnotil a k jakým závěrům dospěl. V rozhodnutí byl popsán skutkový stav a bylo zdůvodněno, z jakých konkrétních a individualizovaných důvodů shledal žalovaný naplnění podmínek pro zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Následně žalovaný zrekapituloval stručně skutkový stav. Žalovaný zdůraznil, že žalobce pobýval na území České republiky od roku 2004 nebo 2005 o mezinárodní ochranu požádal až po zajištění a umístění do zařízení pro zajištění cizinců. Zároveň zdůraznil, že žalobce si byl vědom uložených správních vyhoštění z roku 2006 a 2011 a také uloženého trestu vyhoštění z roku 2011. Přesto žalobce neopustil území České republiky a nelegálně zde pobýval. Během tohoto období se mohl volně pohybovat a nic mu nebránilo v možnosti u příslušného orgánu podat žádost o mezinárodní ochranu. Žádost však podal až po zajištění v zařízení pro zajištění cizinců, kdy mu reálně hrozilo nucené opuštění území České republiky v souladu s uloženým trestem a správními vyhoštěními. Dle žalovaného je tedy patrné, že žádost žalobce o mezinárodní ochranu je účelová a byla podána pouze s cílem legalizovat pobyt a vyhnout se správnímu vyhoštění. Žalobce rovněž trval na tom, že přezkoumatelným způsobem odůvodnil, že u žalobce lze důvodně předpokládat jeho pokračující hrubé nerespektování právního řádu České republiky, kdy předchozí jednání žalobce nedává dostatečnou záruku, že by v průběhu azylového řízení spolupracoval se právním orgánem a případně respektoval důsledky negativního rozhodnutí ve věci jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Dále žalobce zdůraznil, že dle tvrzení žalobce společnou domácnost s přítelkyní sdílí již 6 let, tedy i v době, kdy mu bylo pravomocně uloženo správní vyhoštění a trest vyhoštění, které nerespektoval. Proto nemůže žalovaný rodinný život žalobce přijmout jako dostatečnou záruku spolupráce žalobce v průběhu azylového řízení a podrobení se případnému negativnímu rozhodnutí o jeho žádosti. Z výše uvedeného dle žalobce vyplývá, že nebylo možno uložit mírnější opatření ve smyslu § 47 zákona o azylu. Volba mírnějších opatření je vázána na předpoklad, že žadatel bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření a že uložení zvláštních opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žalobce v azylovém řízení. Pokud existují skutečnosti, nasvědčující tomu, že by žadatel azylové řízení mařil, nelze přistoupit ke zvláštnímu opatření. Žalovaný trval na tom, že v žalobou napadeném rozhodnutí přezkoumatelným způsobem uvedl jednotlivé skutečnosti z pobytové historie žalobce (zejména nerespektování uloženého správního vyhoštění a následného soudního vyhoštění), ze kterých vycházel a které nenasvědčují tomu, že by se jednání žalobce do budoucna mělo zásadním způsobem měnit. Žalovaný zdůraznil, že dle jeho názoru byly kumulativně splněny všechny podmínky pro zajištění žalobce dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Současně zdůraznil, že i v případě účelové žádosti nemusí vždy jít současně o žádost zjevně bezdůvodnou. I v případě, kdy byla žádost podána účelově, správní orgány zkoumají skutečnosti rozhodné pro přiznání mezinárodní ochrany. Rovněž žalovaný uvedl, že dle jeho názoru závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30.9.2014, sp. zn. 9 Azs 192/2014, lze vztáhnout i na posuzování možnosti uložení zvláštních opatření při azylovém řízení. Na vyjádření žalovaného reagoval žalobce replikou. Žalobce setrval na svých závěrech obsažených v žalobě. Zdůraznil, že aplikace § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu [žalobce nedopatřením uvedl písm. h) – pozn. soudu] připadá v úvahu pouze v případě, kdy se cíle cizince míjejí s institutem mezinárodní ochrany, např. v případě vůle odcestovat na území jiného státu. Žalobce zdůraznil, že v případě cizince dlouhodobě pobývajícího na území České republiky je závěr, že nestojí o mezinárodní ochranu, zjevně absurdní a neexistují žádné důvody pro to, aby bylo možné důvodně předpokládat, že žalobce ve skutečnosti o přiznání mezinárodní ochrany vůbec nestál, případně byl přesvědčen o tom, že mezinárodní ochranu v žádném případě nezíská. Opakovaně zdůraznil, že kromě účelovosti žádosti musí existovat i oprávněné důvody k přesvědčení o tom, že žádost o mezinárodní ochranu nesleduje jiné důvody než samotné zmaření výkonu správního vyhoštění nebo jiného navrácení. Trval na tom, že svojí žádostí sledoval i snahu zajistit si legální pobyt na území České republiky, aby zde mohl pokračovat ve svém soukromém životě. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“), a s ustanovením § 46a odst. 8 zákona o azylu bez jednání, neboť žalovaný i žalobce s tímto postupem výslovně souhlasili. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s.ř.s. která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v zákonem stanovené lhůtě. Povinností žalobce je tedy tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout pouze k takovým vadám napadeného rozhodnutí, ke kterým musí přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost, avšak takové nedostatky nebyly v projednávané věci zjištěny. Primárně se soud zabýval námitkou, že nebyl dán důvod pro zajištění žalobce dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Dle citovaného ustanovení může ministerstvo v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. V § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu je uvedeno, že žádost o udělení mezinárodní ochrany se zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel o udělení mezinárodní ochrany neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a, a zároveň podal žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. V obou ustanoveních zákona je formulace, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána „pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve“ totožná. Výše uvedená formulace totiž popisuje účel, za kterým cizinec v daných případech žádost o mezinárodní ochranu podává. Jsou tak hodnoceny pohnutky, které cizince k podání žádosti o mezinárodní ochranu vedly. V souladu s ustanovením § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu musí k tomu, aby žádost o mezinárodní ochranu bylo možné hodnotit jako zjevně nedůvodnou a rozhodnout o ní ve zkráceném řízení ve lhůtě 30 dnů, ještě jedna zásadní skutečnost, a to skutečnost, že cizinec v žádosti neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu nebo že mu hrozí újma podle § 14a zákona o azylu. Ovšem z uvedeného nelze dovodit, že pokud cizinec ve své žádosti o mezinárodní ochranu uvede i jiný důvod, než že ji podává s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, správní orgán jej již nemůže zajistit dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Dle soudu z formulace § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu jednoznačně vyplývá, že záměrem zákonodárce bylo v případech, kdy existují oprávněné důvody se domnívat, že cizinec žádost o mezinárodní ochranu podal účelově a byly splněny i ostatní podmínky uvedené v daném ustanovení, zajistit cizince za účelem zabezpečení jeho součinnosti v azylovém řízení. Pokud má správní orgán dostatečně podloženo, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, a jsou splněny i ostatní podmínky obsažené v daném ustanovení, může správní orgán přistoupit k zajištění cizince dle § 46a odst. 1 písm. e) i v případě, že cizinec ve své žádosti o mezinárodní ochranu uvedl i jiné azylově relevantní důvody. Je totiž nutno odlišovat zjevnou nedůvodnost žádosti a účelovost žádosti o mezinárodní ochranu. I žádost o mezinárodní ochranu, kterou nelze vyhodnotit jako zjevně nedůvodnou ve smyslu § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu, může být účelovou žádostí o mezinárodní ochranu, která odůvodňuje případné zajištění cizince dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Naopak je vysoce pravděpodobné, že cizince, který se bude snažit prostřednictvím účelově podané žádosti o mezinárodní ochranu vyhnout hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, bude do své žádosti uvádět i (povětšinou zcela obecné) azylově relevantní důvody. V daném případě tedy žalobce ve své žádosti o mezinárodní ochranu uvedl, že podává žádost, protože na Ukrajině nemá žádnou rodinu, v České republice má přítelkyni, která je dlouhodobě nemocná a se kterou již šest let žije na jedné adrese, ovšem správní orgán na základě relevantních skutkových zjištění dospěl k závěru, že daná žádost o mezinárodní ochranu byla podána ryze účelově pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Důvody, na základě kterých správní orgán dospěl k závěru, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána účelově, jsou v žalobou napadeném zcela konkrétně uvedeny. Jako důvody žalovaný uvedl skutečnosti, že žalobce svou žádost o mezinárodní ochranu podal až po několikaletém nelegálním pobytu na území České republiky, kdy měl možnost volného pohybu po území, podal ji až v okamžiku, kdy byl policií zajištěn a hrozila mu bezprostředně realizace již dříve pravomocně uložených správních vyhoštění a soudem uloženého trestu vyhoštění, a v tom, že v předchozím řízení o zajištění dle zákona o pobytu cizinců žalobce neuvedl žádnou překážku, která by mu bránila v návratu na Ukrajinu, a jedinou překážkou vycestování je fakt, že v České republice má přítelkyni a na Ukrajině nemá žádné zázemí. Na tomto místě soud konstatuje, že se plně ztotožnil se závěrem žalovaného, že daná žádost o mezinárodní ochranu byla podána účelově, neboť žalobce byl veden pouze snahou vyhnout se správnímu vyhoštění a zůstat na území České republiky. Dle soudu tedy byly dány důvody pro zajištění žalobce dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. S ohledem na výše uvedené závěry shledal soud tuto námitku jako nedůvodnou. Dále se soud zabýval námitkou žalobce, že žalobou napadené rozhodnutí není přezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve vztahu k závěrům o nemožnosti aplikace zvláštních opatření uvedených v § 47 zákona o azylu, kterými se rozumí rozhodnutím Ministerstva vnitra uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo osobně se hlásit Ministerstvu vnitra v době ministerstvem stanovené. Žalovaný nemožnost využití zvláštních opatření odůvodnil v žalobou napadeném rozhodnutí na str. 4, kde uvedl, že ze skutečností zjištěných v rámci správního řízení vyplývá, že žalobce pro setrvání na území České republiky, byť nelegální, využije jakékoliv možnosti, včetně podání žádosti o mezinárodní ochranu. Vzhledem k tomu, že dle žalovaného žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu za účelem vyhnutí se zajištění a následnému vyhoštění, byl by jeho propuštěním ze zajištění ohrožen průběh správního řízení ve věci mezinárodní ochrany. Dále žalovaný poukázal na skutečnost, že se žalobce vyhýbal svým povinnostem, když dlouhodobě nerespektoval svou povinnost vycestovat z území EU, která mu byla uložena správním vyhoštěním a následně i rozhodnutím soudu o uložení trestu vyhoštění. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí rovněž poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.9.2014, sp. zn. 9 Azs 192/2014, ve kterém je uvedeno, že za situace, kdy cizinec nevycestoval z území v době stanovené správním rozhodnutím o vyhoštění, je zásadně vyloučeno uložení zvláštního opatření namísto jeho zajištění. Žalovaný dospěl v žalobou napadeném rozhodnutí k závěru, že vzhledem k evidentní účelovosti žalobcova jednání a s přihlédnutím k jeho protiprávnímu jednání, by uplatnění zvláštního opatření dle § 47 zákona o azylu nebylo účinné. Na základě výše uvedeného dospěl soud k závěru, že ve vztahu k možnosti využití zvláštních opatření dle § 47 vůči žalobci je žalobou napadené rozhodnutí dostatečně odůvodněno a je tedy plně přezkoumatelné. K otázce věcné správnosti závěrů žalovaného k uvedené otázce soud uvádí následující. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že důvodem, pro nemožnost aplikace zvláštních opatření dle § 47 zákona o azylu je dle žalovaného skutečnost, že žalobce nerespektuje právní úpravu týkající se pobytu cizinců na území České republiky a soudem pravomocně uložení trest vyhoštění. Žalovaný konkludentně dovozuje skutečnost, že pokud žalobce nerespektoval své zákonné povinnosti v minulosti při pobytu na území České republiky, nebude s velkou pravděpodobností respektovat ani zvláštní opatření případně uložená v souladu s § 47 zákona o azylu a proto je uložení těchto zvláštních opatření možno považovat za neúčinné. Tuto úvahu považuje soud za legitimní a dostatečně odůvodněnou. Žalobce dále namítal, že závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30.9.2014, sp. zn. 9 Azs 192/2014, na který odkazoval žalovaný, nelze na danou věc aplikovat, neboť uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se týká zajištění cizince za účelem správního vyhoštění dle § 129 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. K tomu soud musí podotknout, že předmětné rozhodnutí se sice skutečně týká případu zajištění cizince, kdy samotným důvodem zajištění je nerespektování povinnosti vycestovat po uložení správního vyhoštění, ale současně obsahuje obecné závěry týkající se otázky možnosti využití zvláštních opatření jako alternativy k zajištění, ze kterých lze vycházet i při posuzování možnosti využití zvláštních opatření dle zákona o azylu. V citovaném rozsudku je s odkazem na obdobnou judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 18.7.2013, č.j. 9 As 52/2013-34) konstatováno, že volba mírnějších opatření než je zajištění cizince, je vázána na předpoklad, že cizinec bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření a že neexistuje důvodná obava, že se nebude vyhýbat případnému výkonu správního vyhoštění. Tyto závěry lze plně využít při hodnocení možnosti uplatnění zvláštních patření dle zákona o azylu. Žalovaný, jak již bylo výše zmíněno, v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl skutečnosti, které dle jeho názoru zpochybňují závěr, že žalobce při využití zvláštních opatření bude se správním orgánem v řízení o azylu řádně spolupracovat a případně bude respektovat důsledky negativního rozhodnutí ve věci. Tím dle názoru soudu i s ohledem na odkaz na výše citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostatečně odůvodnil svůj závěr, že v případě žalobce nelze využít zvláštních opatření dle § 47 zákona o azylu. Tuto námitku tedy soud shledal rovněž jako nedůvodnou. Následně se soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti, kterou žalobce spatřoval v tom, že se žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí nevypořádal se zásahem zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců do jeho rodinného života. Na tomto místě je dle soudu nutno konstatovat, že správní soudy se sice k námitkám žalobců zabývají otázkou míry zásahu rozhodnutí o zajištění do soukromého života cizinců, ovšem z žádného právního předpisu ani judikatury nelze dovodit, že by se touto otázkou z úřední povinnosti musel zabývat žalovaný při rozhodování o zajištění cizince dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu za situace, kdy cizinec takovou námitku před vydáním daného rozhodnutí nevznesl. Takový požadavek nevyplývá ani z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 8.4.2015, č.j. 1 Azs 20/2015-45, který žalobce obsáhle citoval v žalobě. V žalobcem namítané skutečnosti tedy nelze spatřovat nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené shledal soud i tuto námitku nepřezkoumatelnosti nedůvodnou. Z věcného hlediska k námitce, že zajištění žalobce nepřiměřeně zasahuje do soukromého života žalobce, soud uvádí, že již v letech 2006 a 2011 byla žalobci pravomocně uložena správní vyhoštění a v roce 2011 mu byl soudem uložen trest vyhoštění. Dle svého vlastního tvrzení vztah s jeho přítelkyní trval asi šest let. Celý tento vztah tedy trval v době nelegálního pobytu žalobce na území České republiky. Žalobce si musel být s ohledem na uložená správní vyhoštění a trest vyhoštění vědom, že dříve nebo později bude muset vycestovat a přesto si budoval svůj rodinný život v době, kdy si byl vědom svého nelegálního pobytu. Dále soud poznamenává, že z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany vyplývá, že žalobce uvedl, že jeho přítelkyně je občanka Ukrajiny a při vyjádření před OPKPE Praha ze dne 24.10.2016 uvedl, že v případě vycestování spolu s přítelkyní by mohl bydlet na Ukrajině u jejích rodičů. Ze všeho výše uvedeného soud dovodil, že v daném případě v důsledku zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců nedošlo k nepřiměřenému zásahu do jeho soukromého a rodinného života. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji ve výroku ad I. rozsudku podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Současně v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly. O odměně ustanoveného právního zástupce bude rozhodnuto samostatným rozhodnutím.

Poučení