42 Az 5/2016 - 34

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl soudcem Tomášem Kocourkem v právní věci žalobců: a) A. M., narozena x, a b) nezletilý M. M., narozen x, zastoupen žalobkyní a) jako zákonnou zástupkyní, oba státní příslušnost Arménská republika, oba x, oba zastoupeni Mgr. Janem Voleským, advokátem se sídlem Staropramenná 17, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 4. 2016, čj. OAM-57/ZA-ZA11-ZA05-2015, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 4. 2016, čj. OAM-57/ZA-ZA11-ZA05-2015, se zrušuje v části, v níž žalovaný rozhodl o neudělení doplňkové ochrany dle § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, žalobcům, a v tomto rozsahu se v ě c vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Ve zbytku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Soudem ustanovenému zástupci žalobců Mgr. Janu Voleskému, advokátovi, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 10.520 Kč. Tato částka bude ustanovenému zástupci vyplacena z účtu Krajského soudu v Praze do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Vymezení věci Žalovaný napadeným rozhodnutím neudělil žalobcům mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 314/2015 Sb. (dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný poukázal na to, že žalobkyně a) nemá žádné politické přesvědčení a neuvedla nic, z čeho by vyplývalo, že uplatňovala svá politická práva a svobody [§ 12 písm. a) zákona o azylu]. Dle žalovaného nebyly v řízení dány důvody ani pro udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu, protože tvrzení žalobců, že jim bylo vyhrožováno ze strany lidí napojených na politiky, nelze podřadit pod pojem odůvodněný strach z pronásledování. K azylu z důvodu sloučení rodiny dle § 13 zákona o azylu žalovaný konstatoval, že partner žalobkyně a) již neúspěšně žádal o mezinárodní ochranu; není zde důvod pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny. Poté, co se žalovaný zabýval rodinnou, sociální a ekonomickou situací žalobců a jejich zdravotním stavem, došel k závěru, že zde nejsou dány podmínky ani pro udělení azylu z humanitárních důvodů dle § 14 zákona o azylu. Ve vztahu k možnosti udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu vycházel žalovaný z výpovědi žalobkyně a) a dále z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Arménii. Žalovaný došel k závěru, že nejsou dány zákonné důvody pro doplňkovou ochranu, neboť žádnou skutečnost uvedenou žalobci či vyplynuvší ze zpráv o zemi původu nelze charakterizovat jako vážnou újmu a podřadit pod některý z případů upravených § 14a odst. 2 zákona o azylu. Dle žalovaného zde není dán ani důvod pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny dle § 14b zákona o azylu. Obsah žaloby a vyjádření k žalobě Žalobci napadli rozhodnutí žalovaného z důvodu, že v řízení o udělení mezinárodní ochrany byl porušen § 3 a § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a § 12, § 14 a § 14a zákona o azylu. V doplnění žaloby žalobci uvedli, že žalovaný nesprávně posoudil podmínky pro udělení azylu podle § 12 písm. a) zákona o azylu. Žalobcům bylo vyhrožováno újmou na zdraví a na životě, byli svědky toho, jak takové výhrůžky byly realizovány na druhovi žalobkyně a), proto neměli důvod pochybovat o tom, že jim adresované výhrůžky mohou být uskutečněny. Výhrůžky směřovaly od osob, které jsou spřízněné se starostou města Jerevan, za účelem omezení podnikatelské aktivity rodiny žalobců. Žalobcům by tak měl být udělen azyl kvůli pronásledování za uplatňování politických práv a svobod. Dále žalobci namítli, že žalovaný nesprávně posoudil podmínky pro udělení azylu podle § 14 zákona o azylu, neboť totožné důvody, pro něž měl být žalobcům udělen azyl dle § 12 zákona o azylu, opodstatňují i přiznání tzv. humanitárního azylu. Žalobci se rovněž domnívají, že s ohledem na tyto skutečnosti je nepochybné, že by jim v případě návratu do vlasti hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, a to v podobě mučení a nelidského či ponižujícího zacházení [§ 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu]. Vymahatelnost práva je v jejich zemi původu na nízké úrovni a nemohou se spolehnout na ochranu státních orgánů. Žalobci v těchto bodech spatřovali překročení mezí správního uvážení žalovaného. Konečně žalobci tvrdili, že byl porušen § 2 odst. 3 a § 4 správního řádu. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě popřel oprávněnost námitek žalobců. Tvrdil, že vzal při rozhodování v úvahu skutečnosti tvrzené žalobkyní a) a přihlédl k nim. Rovněž shromáždil adekvátní a aktuální informace o situaci v zemi původu žalobců. Tvrzení o důvodnosti žádosti z hlediska § 12 písm. a) zákona o azylu se žalovanému jeví jako neopodstatněné. Žalovaný poukázal na absenci jakékoli snahy žalobkyně ve věci protizákonného jednání ze strany soukromých osob kontaktovat příslušné státní orgány a domáhat se ochrany před vyhrožováním touto cestou. Žalovaný ve svém vyjádření dále odkázal na dva rozsudky Nejvyššího správního soudu týkající se námitek žalobců. K neudělení humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu žalovaný poukázal na to, že vycházel z dostatečně zjištěného stavu věci, a domnívá se, že se při rozhodování pohyboval v rámci mezí pro správní uvážení. Dále žalovaný konstatoval, že v průběhu správního řízení nebylo zjištěno, že by žalobcům hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy. Námitka žalobců, že jejich tvrzení opodstatňují udělení doplňkové ochrany z důvodu obavy z mučení a nelidského či ponižujícího zacházení, je dle žalovaného založena zejména na obecném konstatování o nízké vymahatelnosti práva a nespolehlivosti státem poskytované ochrany v Arménii. Žalovaný dále odkázal na řízení o udělení mezinárodní ochrany partnera žalobkyně a), kterému rovněž mezinárodní ochrana udělena nebyla. Žalobci v replice tvrdili, že žalovaný v napadeném rozhodnutí a ani ve svém vyjádření k žalobě nezpochybnil věrohodnost jejich tvrzení a že se nelze ztotožnit se závěrem žalovaného, že v průběhu řízení nebylo zjištěno, že by žalobcům v případě návratu do vlasti hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy. Soud rozhodl o žalobě bez jednání podle § 51 odst. 2 ve spojení s § 76 odst. 1 s. ř. s. Posouzení žaloby Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a splňuje všechny formální záležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobkyně a) požádala dne 20. 1. 2016 o mezinárodní ochranu, a to jak pro sebe, tak pro svého nezletilého syna [žalobce b)], a to poté, co do České republiky dne 13. 1. 2016 přiletěli z Jerevanu s platným českým vízem. V žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobkyně a) uvedla, že žalobci naposledy žili v Arménii v obci Abovyan. Dne 26. 1. 2016 byly poskytnuty žalobkyní a) údaje k žádosti o mezinárodní ochranu a proběhl pohovor. Z těchto podkladů soud zjistil, že žalobkyně a) v Arménii žila v rodinném domě s žalobcem b), přítelem a matkou. Matka v roce 2013 odcestovala do České republiky. Všichni čtyři sourozenci žalobkyně a) i její matka v současnosti žijí v České republice. Dva sourozenci mají české občanství a další dva trvalý pobyt. Jako důvod pro odcestování žalobkyně uvedla, že její partner měl problémy s lidmi, kteří se mu snažili přebrat jeho stavební firmu. Tito lidé jsou údajně napojeni na jerevanského starostu. Partnerovi žalobkyně a) bylo údajně ze strany těchto osob vyhrožováno a výhrůžky byly i realizovány tím, že byl partner fyzicky napaden. Když přišel domů, měl modřiny zejména v oblasti zad, nebyl schopný pracovat a zůstal doma po dvacet dnů. Žalobkyně a) chtěla zavolat lékaře, ale partner to nechtěl z důvodu, že kdyby se o tom dozvěděli zdravotníci, zavolali by policii a to by bylo mnohem horší než se léčit několik dnů sám. Poté, co ho zbili, mu prý vyhrožovali, že pokud se o tom někdo další dozví, bude jeho rodina v ohrožení. Poté byl několik měsíců klid. Situace vyvrcholila v říjnu 2015, kdy již zmíněné osoby začaly ještě silněji naléhat, aby partner žalobkyně a) svou firmu za symbolickou částku prodal. Důvodem prý byly pozemky pod budovou firmy, o které měli údajně zájem. Volali i samotné žalobkyni a) a vyhrožovali jí, že pokud její partner nepřistoupí na jejich podmínky, bude ohrožen život žalobkyně a) i žalobce b). Od této události žalobkyně a) se svým partnerem nebydleli u sebe doma, ale schovávali se u tchýně, známých a kamarádů. K otázce možnosti obrátit se na policii žalobkyně a) sdělila, že tato možnost podle zákona existuje, ale v praxi to nefunguje. Mnoho lidí se prý snaží domáhat se práva, ale většinou se jim to nedaří. Ona sama ani její partner se proto na policii neobrátili. Žalobkyně a) s osobami, které jí telefonicky vyhrožovaly, nikdy nebyla v osobním kontaktu. Osoba, kterou měl být její partner nucen zaměstnat, je údajně příbuzná se starostou Jerevanu. S vycestováním z Arménie žalobkyně a) žádné problémy neměla. Rovněž nikdy neměla problémy se státními úřady ani policií. Do Arménie se bojí vrátit z důvodu, že když zbili jejího manžela, není si jistá, zda nenapadnou i ji. Dle žalobkyně a) je v ohrožení i život jejího syna [žalobce b)]. Žalobkyně a) byla v době pohovoru svobodná a v šestém měsíci těhotenství. Vyznává křesťanství – Arménskou apoštolskou církev. Je bez politického přesvědčení. Její zdravotní stav i zdravotní stav jejího syna je dobrý. Ze správního spisu dále vyplývá, že pro posouzení žádosti žalovaný shromáždil jako podklady pro vydání rozhodnutí výpis z Cizineckého informačního systému, informaci Ministerstva zahraničních věcí ČR o možnosti obrátit se na policii v případě poškození způsobeného trestnou činností a o možnosti podat stížnost na policii v případě její nečinnosti z prosince 2015, informaci MZV ČR o situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti a o návratu do vlasti po dlouhodobém pobytu v zahraničí z června 2015, výroční zprávu organizace Freedom House s názvem „Svoboda ve světě 2015 – Arménie“ z ledna 2015, výroční zprávu organizace Human Rights Watch z ledna 2016 a dále samotnou žádost o mezinárodní ochranu, poskytnutí údajů k žádosti a protokol o pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu. Soud posoudil žalobu v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku, a to vzhledem k účinnosti článku 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“). Tento článek vyžaduje, aby soudy prvního stupně přezkoumávající rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany posuzovaly projednávaný případ dle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu. Členské státy Evropské unie jsou povinny výše uvedený závazek transponovat do vnitrostátního právního řádu do 20. 7. 2015 (viz čl. 51 odst. 1 procedurální směrnice). Vzhledem k tomu, že Česká republika obsah této směrnice netransponovala do svého vnitrostátního právního řádu, ač tak měla nejpozději do 20. 7. 2015 učinit, má ustanovení předmětného článku přímé účinky a užije se na tento případ, protože žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána po tomto datu (čl. 52 odst. 1 věta první procedurální směrnice). Procesní pravidla vyplývající z čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice se proto prosadí na úkor § 75 odst. 1 s. ř. s. K jednotlivým námitkám uvedeným v žalobě soud uvádí: Podle § 28 odst. 1 a 2 zákona o azylu mezinárodní ochrana se udělí ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Neshledá-li ministerstvo důvody k udělení ani jedné z forem mezinárodní ochrany, odůvodní své rozhodnutí ve vztahu k oběma formám mezinárodní ochrany. Podle § 12 zákona o azylu azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Podle § 14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu. Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Podle § 14a odst. 2 zákona o azylu se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Podle § 2 odst. 6 zákona o azylu se původcem pronásledování nebo vážné újmy rozumí státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou. Podle § 2 odst. 5 zákona o azylu ochranou před pronásledováním nebo vážnou újmou se rozumí zejména přiměřené kroky příslušných státních orgánů, strany nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území, směřující k zabránění pronásledování nebo způsobení vážné újmy zejména zavedením účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo vážnou újmu, za předpokladu, že je taková ochrana účinná, není pouze přechodná a cizinec k ní má přístup. Obecná tvrzení žalobců, že v řízení byly porušeny § 3, § 2 odst. 4, § 2 odst. 3 a § 4 správního řádu doprovázená parafrází textu těchto ustanovení zákona, nejsou žalobním bodem ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Totéž platí i o tvrzení, že byly porušeny § 12, § 14 a §14a zákona o azylu, doplněné o konstatování, že žalobci splňují podmínky pro udělení azylu, azylu z humanitárních důvodů a že jim v případě návratu hrozí vážná újma. Dle ustálené judikatury je žalobním bodem konkrétní (tj. ve vztahu k žalobcům a k projednávané věci individualizované) skutkové tvrzení doprovázené konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považují žalobci napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. Líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Žalobci jsou povinni vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl žalovaný vůči nim dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž jsou povinni ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobci odkazují na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považují žalobci za základ jimi tvrzené nezákonnosti (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005 – 58). Těmto požadavkům ovšem výše uvedená tvrzení žalobců nedostála, neboť jde pouze o citaci ustanovení právních předpisů, která měla být porušena, aniž by žalobci uvedli konkrétní skutečnosti či právní argumentaci, o něž své tvrzení o nezákonnosti rozhodnutí opírají. Žalobci ve správním řízení uvedli jako důvod pro podání žádosti o mezinárodní ochranu, že je jim vyhrožováno ze strany osob, které jsou údajně napojeny na politicky exponovaného činitele – starostu Jerevanu. Tato skutečnost měla dle žalobců být důvodem pro udělení azylu podle § 12 písm. a) zákona o azylu, humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu i doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. O mezinárodní ochraně se rozhoduje striktně individuálně. Lze ji udělit pouze těm jednotlivcům, kteří osobně splňují podmínky některé z jejích forem. Nebezpečí pronásledování, nebo hrozba vážné újmy, které je vystavena třetí osoba, byť jde o osobu žadateli blízkou, neodůvodňuje přiznání mezinárodní ochrany žadateli, jenž sám nebezpečí pronásledování nebo hrozbě vážné újmy vystaven není. Žadateli může být mezinárodní ochrana v takovém případě udělena toliko jakožto rodinnému příslušníkovi azylanta či beneficienta doplňkové ochrany (podle § 13 a § 14b zákona o azylu). V dané věci je sice dle tvrzení žalobců vystaven hrozbě fyzického napadení a nátlaku z důvodu požadovaného převodu obchodní společnosti primárně partner žalobkyně a), jemuž nebyla mezinárodní ochrana udělena a jehož žaloba proti rozhodnutí žalovaného byla odmítnuta usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2016, čj. 42 Az 6/2016 – 35. Současně však žalobci uvedli, že osoby, které vyvíjí nátlak na partnera žalobkyně a), hrozí ublížením na zdraví i oběma žalobcům. Žalobci tedy v řízení uvedli tvrzení, že i jim osobně hrozí nebezpečí ublížení na zdraví či usmrcení, pokud se partner žalobkyně a) nepodvolí požadavkům autorů těchto výhrůžek (převod obchodní společnosti). Azyl podle § 12 písm. a) zákona o azylu je založen na existenci pronásledování za uplatňování politických práv a svobod. Jak vyplývá ze správního spisu i z rozhodnutí žalovaného, žalobkyně a) nemá žádné politické přesvědčení a v průběhu správního řízení neuvedla žádnou skutečnost, na základě které by bylo možno učinit závěr, že vyvíjela v zemi původu činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod. Z tohoto důvodu lze přisvědčit závěru žalovaného o tom, že není dán důvod pro udělení azylu podle § 12 písm. a) zákona o azylu, jak namítali žalobci. Újma na zdraví, kterou je žalobcům vyhrožováno ze strany soukromých osob (kriminálních živlů), není v příčinné souvislosti s politickou činností, ať již žalobců, nebo partnera žalobkyně a), nýbrž s podnikáním (ekonomickou činností) partnera žalobkyně a). Pouze ze skutečnosti, že osoby, které jsou autory výhrůžek, mají údajně krytí v politických kruzích v zemi původu, nelze dovozovat, že by důvodem vyhrožování byla politická činnost žalobců. Žalobní bod není důvodný. Pro doplnění, nad rámec žalobních bodů, soud dodává, že výhrůžky ublížením na zdraví, jimž údajně čelila žalobkyně a), nelze považovat ani za nebezpečí pronásledování z důvodů dle § 12 písm. b) zákona o azylu, neboť toto jednání není motivováno rasou, pohlavím, náboženstvím, národností, příslušností k určité sociální skupině ani zastáváním určitých politických názorů. Jak vyplynulo z tvrzení žalobkyně a), jediným motivem výhrůžek je nezákonná snaha soukromých osob obohatit se na úkor partnera žalobkyně a) převzetím kontroly nad jeho obchodní společností. K humanitárnímu azylu podle § 14 zákona o azylu soud uvádí, že úvahy žalovaného o neudělení tohoto druhu azylu podléhají pouze omezenému soudnímu přezkumu, neboť aplikace tohoto institutu je vázána jednak na podřazení situace konkrétního žadatele neurčitému právnímu pojmu „případ hodný zvláštního zřetele“, jednak na provedení správního uvážení indikovaného slovním spojením „lze udělit“ (viz např. rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2004, čj. 5 Azs 47/2003 – 48). Humanitární azyl dopadá toliko na závažné situace hodné zvláštního zřetele jako např. udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou (srov. rozsudek NSS ze dne 11. 3. 2004, čj. 2 Azs 8/2004 – 55, viz též usnesení NSS ze dne 8. 4. 2016, čj. 6 Azs 34/2016 – 30). Žalobkyně a) neuvedla v žádosti o mezinárodní ochranu ani později ve správním řízení žádné okolnosti takto mimořádného charakteru, které by mohly být důvodem pro udělení humanitárního azylu. Žalovaný u humanitárního azylu jako u jediné subformy mezinárodní ochrany přistupuje ke správnímu uvážení. Vyplývá to ze samotného znění § 14 zákona o azylu. Žalovaný je při své úvaze limitován toliko dodržením příslušných procesních předpisů (srov. rozsudek NSS ze dne 15. 10. 2003, čj. 3 Azs 12/2003 - 38) a obecným zákazem libovůle (srov. rozsudek NSS ze dne 15. 12. 2003, čj. 4 Azs 31/2003 - 64). Za další požadavek kladený na řádný výkon správního uvážení lze považovat, aby byla zachována zákonnost rozhodnutí a aby při používání správního uvážení nedocházelo k neodůvodněným rozdílům. V případě, že jsou výše stanovené požadavky na správní uvážení dodrženy, lze dojít k závěru, že nedošlo ke zneužití správního uvážení, což žalobci obecně namítají. Ze správního spisu nevyplývá porušení procesních předpisů žalovaným a úvaha, kterou provedl na straně 5 žalobou napadeného rozhodnutí, nevykazuje známky libovůle, je srozumitelná. Žalovaný vzal do úvahy zdravotní stav obou žalobců a jejich socioekonomické zázemí v mezi původu. Zabýval se tedy hledisky, která jsou pro udělení humanitárního azylu relevantní. Žalobní bod obsahující námitku směřující k překročení mezí správního uvážení tedy není důvodný. Ve vztahu k ostatním formám mezinárodní ochrany – tj. azyl dle § 12 a doplňková ochrana dle § 14a zákona o azylu – nedisponuje žalovaný prostorem pro správní uvážení. Argumentace žalobců, že žalovaný překročil meze správního uvážení, se tak k těmto formám mezinárodní ochrany nemůže vztahovat. Konečně se soud zabýval námitkou žalobců, že by jim na základě zmíněných skutkových okolností v případě návratu do země původu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy v podobě mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení podle § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Ze skutečností uvedených žalobkyní a) při pohovoru v rámci správního řízení vyplynulo, že žalobci mají být vystaveni hrozbě vážné újmy ze strany soukromých osob (kriminálních živlů), nikoliv ze strany státních orgánů. Z § 2 odst. 6 zákona o azylu plyne, že za původce vážné újmy se považuje rovněž soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát není schopen nebo ochoten odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před touto vážnou újmou. Co se rozumí odpovídajícím způsobem zajištění ochrany, definuje § 2 odst. 5 zákona o azylu. Judikatura dovodila, že žadatel o mezinárodní ochranu je povinen v případě hrozby vážné újmy (či pronásledování) ze strany soukromých osob vyčerpat prostředky ochrany dostupné v zemi původu. Pokud tak neučiní, nelze mít za to, že státní moc není schopna či ochotna žadateli poskytnout ochranu před hrozbou vážné újmy, pokud ze zpráv o zemi původu vyplývá, že existuje účinný systém prostředků ochrany jedince před kriminálním jednáním soukromých osob a žadatel k němu má přístup. Pokud naopak na základě zpráv o zemi původu je zjištěno, že ačkoliv je v zemi původu formálně zaveden systém ochrany před kriminálním jednáním třetích osob, který však reálně není uplatňován (buď obecně, nebo za podmínek týkajících se případu žadatele), pak nelze žadateli o mezinárodní ochranu vytýkat, že se neobrátil v zemi původu na orgány formálně pověřené poskytováním ochrany. Od žadatele o mezinárodní ochranu nelze požadovat, aby se obrátil na orgány ve své vlasti, jestliže je známo, že tento postup nepovede k poskytnutí efektivní ochrany (viz rozsudek NSS ze dne 16. 4. 2015, čj. 5 Azs 157/2014 – 54, nebo rozsudek ze dne 25. 1. 2011, čj. 6 Azs 36/2010 – 274). Pokud je zjevné, že orgány v zemi původu nejsou schopny (např. proto, že vůbec neexistují) či ochotny (např. proto, že určitou skupinu ve společnosti systematicky odmítají chránit, ač ji samy neperzekuují) poskytnout účinnou ochranu před vážnou újmou způsobenou nestátními subjekty, nelze po žadateli požadovat, aby se na tyto orgány obracel (rozsudek NSS ze dne 31. 10. 2008, čj. 5 Azs 50/2008 – 62, dále rozsudek ze dne 21. 3. 2012, čj. 6 Azs 3/2012 – 45). Jak plyne ze správního spisu, žalobkyně a) se za účelem ochrany před vyhrožováním ze strany soukromých osob nepokusila zajistit ochranu ze strany státních orgánů, neobrátila se na policii. Neučinil tak ani její partner. K podstatně problému, který měl partner žalobkyně a) při podnikání a který je motivem výhrůžek ze strany soukromý osob, žalobkyně a) uvedla, že její partner vlastnil stavební firmu, která se nacházela blízko domu jerevanského starosty. Starosta dosadil do této firmy svého člověka, který se měl starat o financování, což bylo asi před 5 nebo 6 měsíci. Partner žalobkyně a) pociťoval tlak, aby společnost nechal a odešel, nátlak začal před 3 měsíci. Nátlak ze strany starosty se stále stupňoval a směřoval k tomu, aby se partner žalobkyně a) zřekl své společnosti, neustále mu vyhrožovali, i ho fyzicky napadli, poslední tři měsíce se schovávali u příbuzných a známých. Před 7 nebo 8 měsíci byl partner žalobkyně a) zbit, lékařské ošetření nevyhledal, incident na policii nenahlásil. Důvodem ublížení na zdraví bylo, že se bránil tomu, aby starosta dosadil do jeho společnosti svého člověka (odborníka přes financování). Pak byla situace klidná, vyhrotila se opět před 3 měsíci. To chtěli partnera žalobkyně a) donutit, aby jim za mizernou částku přenechal společnost, čímž by získali území pro stavbu domů v Jerevanu. Patrně chtěli získat pozemky ve čtvrti Avan, kde společnost sídlí. Volali dokonce i žalobkyni a) a vyhrožovali jí, že pokud její partner nepřistoupí na podmínky, které mu předkládají, bude ohrožen život obou žalobců. Žalobkyně a) se na policii neobrátila. Podle zákona existuje možnost obrátit se na policii, ale bohužel to nefunguje. Mnoho věcí, které jsou napsány v zákoně, nefunguje. Mnoho lidí se snaží domáhat se práva, ale většinou se to nedaří. Partner žalobkyně a) si je jistý, že to vše souvisí se starostou města Jerevan, protože starosta zaměstnal v jeho společnosti svého příbuzného, také proto, že společnost se nachází blízko domu starosty. Ze shromážděných zpráv o zemi původu se otázkou dostupnosti a efektivnosti ochrany poskytované státní mocí před kriminálním jednáním soukromých osob zabývá pouze zpráva Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 17. 12. 2015. Podle této zprávy platná právní úprava poskytuje osobám poškozeným trestnou činností možnost obrátit se na policii. Výsledek a efektivita vyšetřování závisí na individuálním případu, jednoznačnou odpověď nelze dát. V případě nečinnosti policie si lze dle právní úpravy na nečinnost stěžovat, a to i na nelegální činnost příslušníků policie. Stížnost na policii lze podat u nadřízeného orgánu nebo jako k poslední instanci u soudu. Jakkoliv arménská právní úprava ve výše uvedené oblasti vykazuje prvky demokratického státu, skutečnost se může v individuálních případech velmi lišit. Mnohdy záleží na „platební schopnosti hráčů“, vazbách, „přátelích na správných místech“ a v neposlední řadě na členství ve vládnoucí politické straně. Žalovaný tuto informaci o zemi původu vyhodnotil v odůvodnění napadeného rozhodnutí tak, že v individuálních případech může být činnost státních orgánů v Arménii do jisté míry problematická, ale jelikož žalobkyně a) nevyvinula jakoukoliv aktivitu směřující k domáhání se práva v zemi původu, neprokázala, že státní orgány země původu nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu ve smyslu § 2 odst. 6 zákona o azylu. Tím, že v plné míře nevyužila institutů poskytovaných právním řádem země původu, nedala státním orgánům své země ani možnost jí ochranu před tvrzeným nebezpečím poskytnout. Sama žalobkyně a) nemá žádnou zkušenost s nefungující státní správou v zemi původu, své představy o nefunkčnosti státní správy dovozuje jen z doslechu. K tomu soud uvádí, že ze zprávy o zemi původu vyplývá, že obecně právní předpisy v zemi původu upravují systém, jenž by měl občany ochránit před kriminální činností soukromých osob (ochrana ze strany policie, možnost stěžovat si na postup policie u nadřízených orgánů). Ze zprávy nicméně současně plyne, že ve skutečnosti není tento systém uplatňován všeobecně, tj. ve vztahu ke všem obětem trestné činnosti a vůči všem pachatelům trestné činnosti. Efektivita ochrany poskytované ze strany policie záleží na tom, zda v daném případu vystupují (ať již na jedné, či druhé straně) politicky či ekonomicky vlivné osoby, osoby, které mají přátelské vztahy s osobami reálně ovlivňujícími činnost policie, zda poskytly úplatek. Dle § 2 odst. 5 zákona o azylu lze ochranu poskytovanou státní mocí před nezákonným jednáním třetích osob považovat za dostatečnou pouze za podmínky, že je zaveden účinný právní systém pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících vážnou újmu za předpokladu, že je taková ochrana účinná, není pouze přechodná a žadatel k ní má přístup. Z žádosti žalobců jednoznačně vyplývá, že konkrétní původce údajné vážné újmy (ublížení na zdraví, usmrcení) je soukromou osobou, která má jednat v ekonomickém zájmu starosty hlavního města Arménie, což je nepochybně politicky velmi významná funkce. Lze předpokládat, že starosta hlavního města má významný neformální vliv na činnost státní policie, byť nepodléhá jeho velení. Jde o významný aspekt, který zásadním způsobem může ovlivnit efektivnost právním řádem nastoleného systému ochrany před kriminální činností soukromých osob. Žalovaný se nicméně s tímto specifickým aspektem nyní posuzované věci vůbec nevypořádal. Vycházel z toho, že žalobci obecně mají dle vnitrostátního právního řádu země původu k dispozici prostředek ochrany před trestnou činností soukromých osob, přičemž neprokázali, že v jejich případě tento systém ochrany selhal, neboť se vůbec na policii neobrátili. Ze zprávy o zemi původu přitom plyne, že v určitých případech, má-li na výsledku vyšetřování osobní zájem vlivná osoba, není nastavený systém ochrany účinný, policie je nečinná, ochranu oběti trestné činnosti neposkytne. Argumentaci žalovaného, že v zemi původu žalobců existuje obecně přístupný systém ochrany před trestnou činností soukromých osob a že žalobci neprokázali, že v jejich případě jim tento systém nebyl s to zajistit účinnou ochranu, by bylo možno akceptovat, pokud by se jednalo o ohrožení trestnou činností „běžných“ soukromých osob, které nemají žádné významnější vazby na policii, resp. jejich činnost není kryta osobou s takovými vazbami (tak tomu bylo v případě, k němuž se vztahuje usnesení NSS ze dne 17. 6. 2015, čj. 3 Azs 30/2015 – 23, na nějž se odvolává žalovaný ve vyjádření k žalobě). Žalovaný se nicméně opomněl vypořádat se specifiky této věci (viz výše). Žalovaný tak měl ve svém rozhodnutí uvést a odůvodnit s odvoláním na konkrétní údaje obsažené ve shromážděných zprávách o zemi původu, že i přes skutečnost, že výhrůžky, jimž žalobci a partner žalobkyně a) čelí, souvisí s obchodními zájmy starosty arménského hlavního města, mají žalobci přístup ke skutečně účinné ochraně zajišťované státními orgány (zejména tedy policií). Pouze v případě, že žalovaný bude s to na základě zpráv o zemi původu učinit tento závěr a ten se bude jevit ve světle zjištěných informací jako přesvědčivý, lze odůvodnit rozhodnutí o neudělení doplňkové ochrany tím, že žalobci nevyčerpali prostředky určené vnitrostátním právním řádem země původu k jejich ochraně. Byť tedy soud shledal, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť žalovaný se při posuzování účinnosti dostupné právní ochrany v zemi původu nezabýval specifickým aspektem dané věci (vazba na politicky exponovanou osobu), musel dále vážit, zda rozhodnutí o neudělení doplňkové ochrany nemůže přesto obstát. Udělení doplňkové ochrany přichází v dané věci obecně v úvahu na základě § 14a odst. 1 ve spojení s odst. 2 písm. b) zákona o azylu, tj. že jsou důvodné obavy, že v případě návratu žalobců do země původu by jim hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy spočívající v mučení nebo nelidském či ponižujícím zacházení nebo trestání žalobců. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že v případě nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení lze udělit doplňkovou ochranu tehdy, jestliže takové nebezpečí reálně a bezprostředně po návratu do vlasti hrozí, nikoliv tehdy, pokud vůbec nastat nemusí či může nastat jedině v případě přidružení se jiných okolností nebo skutečností, které dosud nelze předjímat. Žalovaný k takovému názoru nedospěl. Žalobkyně a) uvedla, že ze země původu odjela, neboť následovala svého partnera, jenž měl problémy s lidmi, kteří chtěli převzít jeho společnost za účelem získání lukrativních pozemků. Sama obdržela jen jeden výhrůžný telefonát. Jeden výhrůžný telefonát nelze dle žalovaného považovat za vážnou újmu. V této souvislosti je třeba uvést, že za vážnou újmu je třeba považovat způsobení újmy na zdraví či smrti, čímž mělo být žalobcům vyhrožováno [mj. právě v telefonátu, který žalobkyně a) obdržela]. Pojem mučení, nelidské či ponižující zacházení je třeba vykládat ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována vyhláškou č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“), jenž obsahuje právě ujednání o zákazu mučení, nelidského a ponižujícího zacházení. Podle Evropského soudu pro lidská práva, jenž je povolán k interpretaci a aplikaci této úmluvy, se nelidským zacházením rozumí buď přímo ublížení na zdraví, nebo intenzivní fyzické či psychické utrpení (viz rozsudek velkého senátu ze dne 1. 6. 2010 ve věci Gäfgen proti Spolkové republice Německo, stížnost č. 22978/05, bod 89). Je tedy zřejmé, že charakter újmy, jímž bylo žalobcům vyhrožováno, odpovídá minimálně nelidskému zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy, tedy i § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. V této souvislosti lze doplnit, že z čl. 3 Úmluvy vyplývá závazek smluvních států přijmout legislativní rámec pro předcházení a potrestání nelidského či ponižujícího zacházení, jehož se dopustily soukromé osoby, a dále závazek aplikovat tyto právní normy v případě bezprostředního nebezpečí nelidského či ponižujícího zacházení ze strany konkrétní soukromé osoby, nebo v případě, že k takovému jednání již došlo, a to za účelem poskytnutí ochrany oběti a potrestání pachatele (rozhodnutí ESLP ze dne 28. 5. 2013 ve věci Eremia proti Moldavské republice, stížnost č. 3564/11). Jde tedy o závazek, jenž obsahuje totožné elementy jako § 2 odst. 5 zákona o azylu. Dále je třeba uvést, že i vyhrožování ublížením na zdraví či usmrcením může být samo o sobě vážnou újmou ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu jako ponižující zacházení. Ponižujícím zacházením ve smyslu čl. 3 Úmluvy je zacházení, které vyvolává u oběti pocity strachu, úzkosti a méněcennosti, které jsou schopny ji ponížit a pokořit a případně překonat její fyzický nebo duševní odpor. Ponižujícím zacházením je i jednání, které přimělo oběť chovat se proti své vůli nebo svědomí. Není přitom určující, zda jednání bylo úmyslné a směřovalo k pokoření jedince (rozhodnutí velkého senátu ESLP ze dne 11. 6. 2006 ve věci Jalloh proti Spolkové republice Německo, stížnost č. 54810/00, bod 68). Spojení „skutečné nebezpečí“ souvisí s otázkou pravděpodobnosti, že se obava z vážné újmy naplní, a s požadovaným důkazním standardem. Podstatu testu reálného nebezpečí vymezil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 3. 2008, čj. 2 Azs 71/2006 – 82: „Reálným nebezpečím (srov. rovněž § 14a odst. 1 zákona o azylu, jež užívá ve stejném významu slovní spojení „skutečné nebezpečí“) nutno rozumět, že ve významném procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu následku, takže stěžovatel má dobré důvody se domnívat, že takovýto následek může s významnou pravděpodobností postihnout i jeho… Ani test „reálného nebezpečí“ ale nedosahuje intenzity trestního standardu „nade vší pochybnost“, ani důkazního standardu užívaného v zemích common law v civilních věcech („vyšší pravděpodobnost že ano, než že ne“ [balance of probabilities]).“ Žalovaný pouze konstatoval, že žalobkyně a) obdržela jeden výhrůžný telefonát, což nelze považovat za vážnou újmu. Z takto kusého odůvodnění napadeného rozhodnutí lze tedy dovodit, že se žalovaný zabýval otázkou, zda lze telefonickou výhrůžku podřadit pod § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Žalovaný však opomněl zhodnotit, zda způsobení újmy na zdraví či usmrcení žalobců lze považovat za jednání podřaditelné pod § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu a zda existuje reálné nebezpečí způsobení této újmy. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že rozhodnutí žalovaného ohledně neudělení doplňkové ochrany žalobcům podle § 14a zákona o azylu se opírá výlučně o závěr, že žalobcům hrozí uváděná újma pouze ze strany tzv. nestátních aktérů (soukromých osob), přičemž v zemi původu existuje žalobcům dostupný mechanismus ochrany před kriminálním jednáním, který žalobci nevyužili. Rozhodnutí žalovaného naproti tomu nespočívá na úplném zhodnocení otázky, zda žalobci uváděné skutečnosti lze považovat za vážnou újmu ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu (a to jak ve vztahu k vyhrožování jakožto ponižujícímu zacházení, tak ve vztahu k ublížení na zdraví či způsobení smrti) a zda žalobcům taková vážná újma v případě návratu do země původu reálně hrozí. Za této situace je zřejmé, že rozhodnutí žalovaného nemůže obstát, neboť ve vztahu ke stěžejnímu závěru žalovaného, na němž je postaveno rozhodnutí ohledně neudělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu, je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (dostupnost účinné ochrany před kriminálním jednáním soukromých osob). Ostatními skutečnostmi, které mohou rovněž v obecné rovině odůvodňovat, nezávisle na dostupnosti účinné ochrany před jednáním třetích osob, neudělení doplňkové ochrany (nemožnost kvalifikovat vylíčenou hrozbu jako vážnou újmu, pravděpodobnost realizace hrozby nedosahující úrovně reálného nebezpečí), se žalovaný v napadeném rozhodnutí v plném rozsahu nezabýval. Neudělení doplňkové ochrany tak nelze za dané procesní situace opřít o nesplnění těchto podmínek, tedy o konkurenční důvod pro neudělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu, neboť jím se žalovaný komplexně nezabýval. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a to v části týkající se rozhodnutí o neudělení doplňkové ochrany. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že rozhodnutí o neudělení azylu a rozhodnutí o neudělení doplňkové ochrany jsou samostatné, na sobě nezávislé výroky, což znamená, že pokud soud shledal rozhodnutí nezákonným pouze ve vztahu k rozhodnutí o doplňkové ochraně, resp. řízení zatíženo vadou mající vliv na zákonnost pouze výroku o doplňkové ochraně, zruší rozhodnutí pouze v části týkající se neudělení doplňkové ochrany a ve vztahu k rozhodnutí o neudělení azylu žalobu zamítne (viz rozhodnutí rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 5. 2006, čj. 8 Azs 21/2006-164, a na něj navazující rozsudek NSS ze dne 27. 9. 2012, čj. 4 Azs 17/2012 – 29). K nepřezkoumatelnosti rozhodnutí ve věci neudělení doplňkové ochrany z důvodu nezohlednění specifického prvku v posuzování otázky účinnosti dostupné právní ochrany v zemi původu přihlédl soud i bez námitky (viz rozhodnutí rozšířeného senátu NSS ze dne 8. 3. 2011, čj. 7 Azs 79/2009 - 84). Nepřezkoumatelnost rozhodnutí v této části totiž bránila soudu ve věcném posouzení žalobního bodu, že v případě návratu žalobců do země původu jim hrozí skutečné nebezpečí mučení a nelidského či ponižujícího zacházení, neboť vymahatelnost práva je v zemi původu na nízké úrovni a nemohou se spolehnout na ochranu státních orgánů. Soud tedy zrušil na základě § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného v části, v níž bylo rozhodnuto o neudělení doplňkové ochrany (§ 14a a § 14b zákona o azylu), a v tomto rozsahu věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Doplňková ochrana je jednotným institutem, který zahrnuje jak důvod upravený v § 14a zákona o azylu, tak důvod upravený v § 14b téhož zákona. Rozhodnutí tak není možno zrušit pouze ve vztahu k rozhodnutí dle § 14a zákona o azylu, nýbrž ve vztahu k rozhodnutí o doplňkově ochraně jako celku (tj. § 14a a § 14b zákona o azylu). Ve zbytku je žaloba nedůvodná, a soud ji proto zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). V dalším řízení je soud vázán právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Za účelem vypořádání se s otázkou, zda žalobci mají v zemi původu přístup k účinné právní ochraně vzhledem ke skutečnosti, že výhrůžky ublížením na zdraví či usmrcením se týkají záležitosti, na které má osobní zájem starosta hlavního města, bude vhodné doplnit dokazování o podrobnější zprávu o zemi původu, která se zabývá otázkou efektivity policejní ochrany (např. zprávou Ministerstva imigrace, integrace a bydlení Dánského království ze září 2016 z pozorovací mise do Jerevanu od 3. dubna do 15. dubna 2016, dostupná na www.ecoi.net). Na podkladě podrobnější zprávy bude moct žalovaný lépe naplnit svůj úkol. Soud tímto rozhodnutím nepředjímá, jak má žalovaný ve věci doplňkové ochrany rozhodnout, neboť přiznání doplňkové ochrany záleží na řadě aspektů, na něž soud výše v obecnosti poukázal, nicméně žalovaný se jimi doposud takto strukturovaně a komplexně nezabýval, takže k nároku žalobců na udělení doplňkové ochrany nemohl soud zaujmout jednoznačné stanovisko, neboť by tím nahrazoval činnost správního orgánu, což není účelem soudního přezkumu správních rozhodnutí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty druhé s. ř. s. Žalobci byli v řízení úspěšní pouze z jedné poloviny (co do rozhodnutí o doplňkové ochraně, ve vztahu k rozhodnutí o azylu byli neúspěšní), a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení žádný z účastníků. Ostatně žalobcům v tomto řízení ani žádné náklady nevznikly. Usnesením ze dne 25. 4. 2016, čj. 42 Az 5/2016 - 12, byl žalobcům ustanoven k ochraně jejich práv zástupcem advokát Mgr. Jan Voleský. Odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů soudem ustanoveného advokáta hradí podle § 35 odst. 8 věty první za středníkem s. ř. s. stát. Výše odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů se stanoví podle § 35 odst. 2 s. ř. s. na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif). Sepis repliky ze dne 21. 6. 2016 vzhledem k jejímu obsahu, jenž věcně nereaguje na vyjádření žalovaného, ale pouze opakuje tvrzení již uvedená v doplnění žaloby, nepovažoval soud za účelný úkon, a tak za něj nepřiznal odměnu. Ustanovený zástupce tak provedl v řízení dva účelné úkony právní služby, a to převzetí zastoupení a sepis doplnění žaloby ze dne 7. 6. 2016 [§ 11 odst. 1 písm. b) a d) advokátního tarifu]. Odměna za jeden úkon právní služby činí 4.960 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5 a § 12 odst. 4 advokátního tarifu] a náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Ustanovenému zástupci žalobců tak náleží odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové částce 10.520 Kč.