42 Az 6/2016 - 60

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl soudcem Tomášem Kocourkem v právní věci žalobce: K. H., narozen dne x, státní příslušnost Arménie, bytem x, zastoupen JUDr. Petrou Humlíčkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Na Výsledku I 3, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 4. 2016, čj. OAM-58/ZA-ZA11-ZA05-2016, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 4. 2016, čj. OAM-58/ZA-ZA11-ZA05-2016, se zrušuje v části, v níž žalovaný rozhodl o neudělení doplňkové ochrany dle § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, žalobci, a v tomto rozsahu se v ě c vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Ve zbytku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Soudem ustanovené zástupkyni žalobce JUDr. Petře Humlíčkové, Ph.D., advokátce, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 10.200 Kč. Částka 6.800 Kč bude ustanovené zástupkyni žalobce vyplacena z účtu Krajského soudu v Praze do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Vymezení věci Žalovaný napadeným rozhodnutím neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 314/2015 Sb. (dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný poukázal na to, že žalobce nemá žádné politické přesvědčení a neuvedl nic, z čeho by vyplývalo, že uplatňoval svá politická práva a svobody [§ 12 písm. a) zákona o azylu]. Dle žalovaného nebyly v řízení dány důvody ani pro udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu, protože tvrzení žalobce, že mu bylo vyhrožováno ze strany lidí napojených na politiky, nelze podřadit pod pojem odůvodněný strach z pronásledování. K azylu z důvodu sloučení rodiny dle § 13 zákona o azylu žalovaný konstatoval, že z žádných zdrojů nevyplývá, že by v České republice byl udělen azyl některému z rodinných příslušníků žalobce. Poté, co se žalovaný zabýval rodinnou, sociální a ekonomickou situací žalobce a jeho zdravotním stavem, došel k závěru, že zde nejsou dány podmínky ani pro udělení azylu z humanitárních důvodů dle § 14 zákona o azylu. Ve vztahu k možnosti udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu vycházel žalovaný z výpovědi žalobce a dále z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Arménii. Žalovaný došel k závěru, že nejsou dány zákonné důvody pro doplňkovou ochranu, neboť žádnou skutečnost uvedenou žalobcem či vyplynuvší ze zpráv o zemi původu nelze charakterizovat jako vážnou újmu a podřadit pod některý z případů upravených § 14a odst. 2 zákona o azylu. Dle žalovaného zde není dán ani důvod pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny dle § 14b zákona o azylu. Obsah žaloby a vyjádření k žalobě Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného z důvodu, že v řízení o udělení mezinárodní ochrany byl porušen § 3 a § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a § 12, § 14 a § 14a zákona o azylu. V doplnění žaloby žalobce uvedl, že žalovaný porušil povinnost řádně zjistit skutkový stav dle § 3 správního řádu. Žalobce v řízení opakovaně tvrdil, že se v důsledku nefungující státní ochrany bojí o život a zdraví, a to především z důvodu, že se dostal do sporu s příslušníkem skupiny chráněné samotným starostou hlavního města. Ministerstvo dle žalobce dostatečně nezohlednilo specifickou situaci žalobce jakožto drobného podnikatele ve sporu se státní elitou. Dále dle žalobce žalovaný porušil § 68 odst. 3 správního řádu tím, že v napadeném rozhodnutí velmi obecně odkázal na informace o zemi původu žalobce bez bližšího zdůvodnění a přesných citací, které se týkají výše uvedené situace žalobce. Žalobce poukázal na to, že zpráva Human Rights Watch 2016 dokumentuje případy zneužití policie pro nezákonné rozpouštění demonstrací nebo zastrašování odpůrců vládnoucí strany. Dále měl být žalobci udělen azyl podle § 12 zákona o azylu, protože má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu příslušnosti k sociální skupině nezávislých drobných podnikatelů. Dle žalobce lze skutečnost, že mu bylo vyhrožováno lidmi, kteří mají kontakty se starostou Jerevanu, jednoznačně podřadit pod § 2 odst. 6 zákona o azylu. Žalobce se pokoušel řešit tento problém s policií, i se dle požadavků arménských předpisů obrátil na nadřízeného policistu. Policie však vždy konstatovala, že jeho oznámení není opodstatněné, že se jím nebude zabývat, a existuje i podezření, že o jeho druhé návštěvě na policejní služebně informovala policie dopředu osoby spřízněné se starostou Jerevanu, které mu dále vyhrožovaly a odrazovaly od dalších návštěv na policii. Ze stejného důvodu má žalobce nárok i na humanitární azyl podle § 14 zákona o azylu a doplňkovou ochranu podle § 14a zákona o azylu. Žalovaný považuje námitky žalobce za neopodstatněné, popřel oprávněnost důvodů uvedených žalobcem a plně odkázal na správní spis, zejména na vlastní žádost o udělení azylu a výpověď žalobce. Žalobce dle žalovaného v průběhu správního řízení neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjel ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod, za kterou by byl azylově relevantním způsobem pronásledován. Ač policista žalobci oznámil, že se jeho žádostí nebude zabývat, rozhodně nelze považovat za prokázané, že státní orgány země původu nebyly schopny nebo ochotny mu v jeho potížích pomoci. Žalobce dle žalovaného nevyužil všech institutů, které mu právní řád země původu nabízí, tedy včetně obrácení se na moc soudní. Žalovaný dále uvedl, že žalobce se seznámil s podklady pro vydání rozhodnutí a přestože v žalobě obsah těchto podkladů kritizuje pro jejich přílišnou obecnost, ve správním řízení nenavrhl žádné další podklady a ani proti shromážděným podkladům a způsobu jejich využití nevyslovil žádné námitky. Soud rozhodl o žalobě bez jednání podle § 51 odst. 2 ve spojení s § 76 odst. 1 s. ř. s. Posouzení žaloby Soud nejprve usnesením ze dne 19. 8. 2016, čj. 42 Az 6/2016 – 35, žalobcovu žalobu odmítl z důvodu, že žaloba neobsahovala ani jeden žalobní bod, ty byly doplněny až po uplynutí lhůty k podání žaloby, takže k nim nebylo možné přihlédnout. Žalobce proti tomuto usnesení podal kasační stížnost. O kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. 10. 2016, čj. 7 Azs 182/2016 – 22, tak, že usnesení zdejšího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že žaloba obsahovala zárodky žalobních bodů, a ty tak mohly být rozvedeny i po uplynutí lhůty pro podání žaloby. Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkázal na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008 -78: „…za žalobní bod je nutno považovat každé vyjádření žalobce, z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že napadené správní rozhodnutí z určitého důvodu považuje za nezákonné. Jinými slovy, náležitost žaloby dle § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je splněna, pokud jsou z tvrzení žalobce seznatelné skutkové děje a okolnosti individuálně odlišitelné od jiných ve vztahu ke konkrétnímu případu žalobce, jež žalobce považoval za relevantní k jím domnělé nezákonnosti správního rozhodnutí; právní důvody nezákonnosti napadeného správního rozhodnutí pak musí být tvrzeny alespoň tak, aby soud při aplikaci obecného pravidla, že soud zná právo, mohl dostatečně vymezit, kterým směrem, tj. ve vztahu k jakým právním předpisům bude směřovat jeho přezkum…“ Zdejší soud tedy vázán právním názorem kasační instance, že žaloba obsahovala žalobní body, žalobu tentokrát posoudil meritorně, tj. zabýval se těmi žalobními body, které byly načrtnuty v žalobě a rozvedeny v doplnění žaloby. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené včetně toho, že obsahuje žalobní body, jak je uvedeno výše. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce požádal dne 20. 1. 2016 o mezinárodní ochranu, a to poté, co do České republiky dne 13. 1. 2016 přiletěl z Jerevanu s platným českým vízem. V žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce uvedl, že naposledy žil v Arménii v obci A. Dne 26. 1. 2016 byly žalobcem poskytnuty údaje k žádosti o mezinárodní ochranu a proběhl pohovor. Z těchto podkladů soud zjistil, že žalobce v Arménii žil v rodinném domě se svým synem, přítelkyní a matkou přítelkyně. Matka přítelkyně v roce 2013 odcestovala do České republiky. Všichni čtyři sourozenci žalobcovy přítelkyně i její matka v současnosti žijí v České republice. Dva sourozenci mají české občanství a další dva trvalý pobyt. Jako důvod pro odcestování žalobce uvedl, že měl problémy s lidmi, kteří se mu snažili přebrat jeho stavební firmu. Tito lidé jsou napojeni na jerevanského starostu. Žalobci bylo ze strany těchto osob vyhrožováno a výhrůžky byly i realizovány tím, že byl fyzicky napaden. Lékařskou pomoc nevyhledal, protože se necítil špatně a nutně nepotřeboval zásah lékaře. Poté, co ho zbili, mu vyhrožovali, že pokud se o tom někdo další dozví, bude jeho rodina v ohrožení. Napadení oznámil na policii, ovšem když se následně dotazoval na stav vyšetřování, bylo mu sděleno, že oznámení není opodstatněné a policie se jím nebude zabývat. Do Arménie se žalobce nechce vrátit, protože by byl ohrožen život jeho i jeho rodiny. Žalobce je svobodný, s přítelkyní žijí nesezdáni. Vyznává křesťanství – Arménskou apoštolskou církev. Je bez politického přesvědčení. Jeho zdravotní stav je dobrý. Pro doložení skutečnosti, že v zemi původu podnikal, předložil žalobce žalovanému kopii rozhodnutí o založení obchodní společnosti. Ze správního spisu dále vyplývá, že pro posouzení žádosti žalovaný shromáždil jako podklady pro vydání rozhodnutí informaci Ministerstva zahraničních věcí ČR o možnosti obrátit se na policii v případě poškození způsobeného trestnou činností a o možnosti podat stížnost na policii v případě její nečinnosti z prosince 2015, informaci MZV ČR o situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti a o návratu do vlasti po dlouhodobém pobytu v zahraničí z června 2015, výroční zprávu organizace Freedom House s názvem „Svoboda ve světě 2015 – Arménie“ z ledna 2015, výroční zprávu organizace Human Rights Watch z ledna 2016 a dále samotnou žádost o mezinárodní ochranu, poskytnutí údajů k žádosti a protokol o pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu. Soud posoudil žalobu v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku, a to vzhledem k účinnosti článku 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“). Tento článek vyžaduje, aby soudy prvního stupně přezkoumávající rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany posuzovaly projednávaný případ dle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu. Členské státy Evropské unie jsou povinny výše uvedený závazek transponovat do vnitrostátního právního řádu do 20. 7. 2015 (viz čl. 51 odst. 1 procedurální směrnice). Vzhledem k tomu, že Česká republika obsah této směrnice netransponovala do svého vnitrostátního právního řádu, ač tak měla nejpozději do 20. 7. 2015 učinit, má ustanovení předmětného článku přímé účinky a užije se na tento případ, protože žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána po tomto datu (čl. 52 odst. 1 věta první procedurální směrnice). Procesní pravidla vyplývající z čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice se proto prosadí na úkor § 75 odst. 1 s. ř. s. K jednotlivým námitkám uvedeným v žalobě soud uvádí: Podle § 28 odst. 1 a 2 zákona o azylu mezinárodní ochrana se udělí ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Neshledá-li ministerstvo důvody k udělení ani jedné z forem mezinárodní ochrany, odůvodní své rozhodnutí ve vztahu k oběma formám mezinárodní ochrany. Podle § 12 zákona o azylu azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Podle § 14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu. Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Podle § 14a odst. 2 zákona o azylu se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Podle § 2 odst. 6 zákona o azylu se původcem pronásledování nebo vážné újmy rozumí státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou. Podle § 2 odst. 5 zákona o azylu ochranou před pronásledováním nebo vážnou újmou se rozumí zejména přiměřené kroky příslušných státních orgánů, strany nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území, směřující k zabránění pronásledování nebo způsobení vážné újmy zejména zavedením účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo vážnou újmu, za předpokladu, že je taková ochrana účinná, není pouze přechodná a cizinec k ní má přístup. Žalobce ve správním řízení uvedl jako důvod pro podání žádosti o mezinárodní ochranu, že je mu vyhrožováno ze strany osob, které jsou napojeny na politicky exponovaného činitele – s. Jerevanu. Důvodem výhrůžek je snaha starostova kmotra převzít žalobcovu stavební firmu, což žalobce odmítl. Byl kvůli tomu i fyzicky napaden, lékařské ošetření však nevyhledal. Když napadení následně oznámil na policii, odmítla se tím policie zabývat. Tyto skutečnosti mají být dle žalobce důvodem pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu i doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Soud k tomu doplňuje, že ačkoliv žalovaný v napadeném rozhodnutí vyjádřil pochybnosti o věrohodnosti tvrzení žalobce, nevyhodnotil žalobcovu výpověď jako nevěrohodnou a žádost o mezinárodní ochranu posoudil, jako by žalobcem výše uvedená tvrzení byla prokázána jeho věrohodnou výpovědí. Za této situace nemohl soud v rámci přezkumu rozhodnutí žalovaného zaměřit své úvahy k otázce věrohodnosti žalobcovy výpovědi (viz rozsudek NSS ze dne 22. 12. 2011, čj. 6 Azs 17/2011 – 190). Azyl podle § 12 písm. a) zákona o azylu je založen na existenci pronásledování za uplatňování politických práv a svobod. Jak vyplývá ze správního spisu i z rozhodnutí žalovaného, žalobce nemá žádné politické přesvědčení a v průběhu správního řízení neuvedl žádnou skutečnost, na základě které by bylo možno učinit závěr, že vyvíjel v zemi původu činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod. Z tohoto důvodu lze přisvědčit závěru žalovaného o tom, že není dán důvod pro udělení azylu podle § 12 písm. a) zákona o azylu, jak namítal žalobce. Újma na zdraví, kterou je žalobci vyhrožováno ze strany soukromých osob (kriminálních živlů), není v příčinné souvislosti s politickou činností, nýbrž s podnikáním (ekonomickou činností) žalobce. Pouze ze skutečnosti, že osoby, které jsou autory výhrůžek, mají údajně krytí v politických kruzích v zemi původu, nelze dovozovat, že by důvodem vyhrožování byla politická činnost žalobce. Ve vztahu k § 12 písm. b) zákona o azylu soud uvádí, že výhrůžky ublížením na zdraví žalobci a jeho blízkým nelze považovat za nebezpečí pronásledování z důvodů dle § 12 písm. b) zákona o azylu, neboť toto jednání není motivováno rasou, pohlavím, náboženstvím, národností, příslušností k určité sociální skupině ani zastáváním určitých politických názorů. Jak vyplynulo z tvrzení žalobce, jediným motivem výhrůžek je nezákonná snaha soukromých osob obohatit se na úkor žalobce převzetím kontroly nad jeho obchodní společností. Soud se neztotožňuje se žalobcem, že by v zemi původu bylo možné považovat drobné podnikatele protivící se politickým elitám za sociální skupinu. V rozsudku ze dne 19. 5. 2004, čj. 5 Azs 63/2004 – 60, Nejvyšší správní soud uvedl: „Určitá sociální skupina je tedy skupina osob sdílející objektivně společnou charakteristiku nebo je alespoň takto společností vnímána. Tato charakteristika má často povahu vrozeného, nezměnitelného rysu nebo je jinak zásadní pro lidskou identitu, svědomí nebo výkon lidských práv dotyčných osob; riziko pronásledování tuto charakteristiku nepředstavuje (…) i pouhá příslušnost k této skupině může být za určitých okolností postačujícím důvodem pro udělení azylu, nemusí přitom hrozit pronásledování všem členům skupiny, skupina může být malá (rodina), ale i velmi početná (etnická skupina, ženy).“ Aby bylo možno určitou skupinu osob vnímat jako sociální skupinu v azylově relevantním smyslu, je třeba, aby motivujícím důvodem pronásledování byla právě příslušnost k této skupině. Obecně zajisté nelze zpochybnit, že v zemi původu žalobce mohou být určité vrstvy podnikatelů vystaveny nátlaku ze strany organizovaného zločinu, včetně fyzického násilí. Jedinou motivací takového chování je však materiální obohacení těchto zločineckých struktur. Podnikatelé ovšem nejsou pronásledováni pro svou příslušnost k uvedenému stavu, nýbrž proto, že potenciálně mohou disponovat hmotnými statky, o které je tyto struktury hodlají připravit. V daném případě proto nelze hovořit o sociální skupině podnikatelů (resp. drobných podnikatelů protivících se elitám) ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu, neboť nejsou pronásledováni z důvodu příslušnosti k tomuto stavu (viz usnesení NSS ze dne 22. 7. 2014, čj. 9 Azs 117/2014 – 93). Žalobce měl být ostatně vystaven výhrůžkám ze strany soukromých osob právě z důvodu, že odmítl přenechat jím vlastněnou obchodní společnost těmto osobám. Motivem nátlaku tak i v případě žalobce byla jeho hospodářská situace a snaha soukromých osob obohatit se na jeho úkor. Soud tedy uzavírá, že nátlak, kterému byl žalobce vystaven ze strany třetích osob, nebyl motivován žádným z azylově relevantních důvodů. Již tato skutečnost sama o sobě plně opodstatňuje výrok o neudělení azylu dle § 12 zákona o azylu. Za této situace není potřebné zabývat se správností podružných úvah žalovaného, zda lze žalobci klást k tíži, že nevyužil prostředků ochrany zajištěných právním řádem země původu nebo že nevyužil možnosti vnitřního přesídlení. Účelem těchto úvah žalovaného je poukázat na to, jaké všechny další důvody by v tomto konkrétním případě opodstatňovaly neudělení azylu dle § 12 zákona o azylu, a tedy zvýšit přesvědčivost této části rozhodnutí. Rozhodnutí o neudělení azylu dle § 12 zákona o azylu je zákonné již jen z důvodu, že údajné pronásledování ze strany soukromých osob, proti němuž nejsou státní orgány země původu schopny (ochotny) zajistit žalobci ochranu, nemá původ v azylově relevantním důvodu. K humanitárnímu azylu podle § 14 zákona o azylu soud uvádí, že úvahy žalovaného o neudělení tohoto druhu azylu podléhají pouze omezenému soudnímu přezkumu, neboť aplikace tohoto institutu je vázána jednak na podřazení situace konkrétního žadatele neurčitému právnímu pojmu „případ hodný zvláštního zřetele“, jednak na provedení správního uvážení indikovaného slovním spojením „lze udělit“ (viz např. rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2004, čj. 5 Azs 47/2003 – 48). Humanitární azyl dopadá toliko na závažné situace hodné zvláštního zřetele jako např. udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou (srov. rozsudek NSS ze dne 11. 3. 2004, čj. 2 Azs 8/2004 – 55, viz též usnesení NSS ze dne 8. 4. 2016, čj. 6 Azs 34/2016 – 30). Žalobce neuvedl v žádosti o mezinárodní ochranu ani později ve správním řízení žádné okolnosti takto mimořádného charakteru, které by mohly být důvodem pro udělení humanitárního azylu. Žalovaný u humanitárního azylu jako u jediné subformy mezinárodní ochrany přistupuje ke správnímu uvážení. Vyplývá to ze samotného znění § 14 zákona o azylu. Žalovaný je při své úvaze limitován toliko dodržením příslušných procesních předpisů (srov. rozsudek NSS ze dne 15. 10. 2003, čj. 3 Azs 12/2003 - 38) a obecným zákazem libovůle (srov. rozsudek NSS ze dne 15. 12. 2003, čj. 4 Azs 31/2003 - 64). Za další požadavek kladený na řádný výkon správního uvážení lze považovat, aby byla zachována zákonnost rozhodnutí a aby při používání správního uvážení nedocházelo k neodůvodněným rozdílům. V případě, že jsou výše stanovené požadavky na správní uvážení dodrženy, lze dojít k závěru, že nedošlo ke zneužití správního uvážení. Ze správního spisu nevyplývá porušení procesních předpisů žalovaným a úvaha, kterou provedl na straně 6 žalobou napadeného rozhodnutí, nevykazuje známky libovůle, je srozumitelná. Žalovaný vzal do úvahy zdravotní stav žalobce a jeho socioekonomické zázemí v zemi původu. Zabýval se tedy hledisky, která jsou pro udělení humanitárního azylu relevantní. Žalobní bod obsahující námitku, že žalobci měl být udělen humanitární azyl, tedy není důvodný. Dále se soud zabýval námitkou žalobce, že by mu na základě zmíněných skutkových okolností v případě návratu do země původu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle § 14a odst. 2 zákona o azylu. Žalobce nepodřadil svoji námitku pod konkrétní zákonem vymezený typ vážné újmy. Na základě tvrzené situace žalobce soud dochází k závěru, že měl žalobce na mysli vážnou újmu spočívající v mučení nebo nelidském či ponižujícím zacházení nebo trestání podle písmene b). Ze skutečností uvedených žalobcem při pohovoru v rámci správního řízení vyplynulo, že žalobce má být vystaven hrozbě vážné újmy ze strany soukromých osob (kriminálních živlů), nikoliv ze strany státních orgánů. Z § 2 odst. 6 zákona o azylu plyne, že za původce vážné újmy se považuje rovněž soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát není schopen nebo ochoten odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před touto vážnou újmou. Co se rozumí odpovídajícím způsobem zajištění ochrany, definuje § 2 odst. 5 zákona o azylu. Judikatura dovodila, že žadatel o mezinárodní ochranu je povinen v případě hrozby vážné újmy (či pronásledování) ze strany soukromých osob vyčerpat prostředky ochrany dostupné v zemi původu. Pokud tak neučiní, nelze mít za to, že státní moc není schopna či ochotna žadateli poskytnout ochranu před hrozbou vážné újmy, pokud ze zpráv o zemi původu vyplývá, že existuje účinný systém prostředků ochrany jedince před kriminálním jednáním soukromých osob a žadatel k němu má přístup. Pokud naopak na základě zpráv o zemi původu je zjištěno, že ačkoliv je v zemi původu formálně zaveden systém ochrany před kriminálním jednáním třetích osob, který však reálně není uplatňován (buď obecně, nebo za podmínek týkajících se případu žadatele), pak nelze žadateli o mezinárodní ochranu vytýkat, že se neobrátil v zemi původu na orgány formálně pověřené poskytováním ochrany. Od žadatele o mezinárodní ochranu nelze požadovat, aby se obrátil na orgány ve své vlasti, jestliže je známo, že tento postup nepovede k poskytnutí efektivní ochrany (viz rozsudek NSS ze dne 16. 4. 2015, čj. 5 Azs 157/2014 – 54, nebo rozsudek ze dne 25. 1. 2011, čj. 6 Azs 36/2010 – 274). Pokud je zjevné, že orgány v zemi původu nejsou schopny (např. proto, že vůbec neexistují) či ochotny (např. proto, že určitou skupinu ve společnosti systematicky odmítají chránit, ač ji samy neperzekuují) poskytnout účinnou ochranu před vážnou újmou způsobenou nestátními subjekty, nelze po žadateli požadovat, aby se na tyto orgány obracel (rozsudek NSS ze dne 31. 10. 2008, čj. 5 Azs 50/2008 – 62, dále rozsudek ze dne 21. 3. 2012, čj. 6 Azs 3/2012 – 45). Žalobce k podstatě svých potíží v zemi původu uvedl, že vlastnil stavební firmu, která se nacházela blízko domu jerevanského starosty. Žalobce přijal investici do své společnosti od kmotra jerevanského starosty. Tento investor začal po určité době na žalobce naléhat, aby mu společnost přenechal a odešel z ní. Nátlak se stále stupňoval a směřoval k tomu, aby se žalobce zřekl své společnosti, neustále mu vyhrožovali, i ho fyzicky napadli. Žalobce lékařské ošetření nevyhledal, incident nahlásil na policii. Po nějaké době se tito lidé žalobci opět ozvali a sdělili mu, že mají všude známé a ať dobře přemýšlí o svých krocích. Na dotaz žalobce, zda mu garantují bezpečí, když jim firmu přenechá, mu sdělili, že mu v žádném případě nikdo nemůže nic garantovat. Žalobce byl celkem dvakrát na policii. Policisté však v důsledku jeho oznámení nepodnikli žádné konkrétní kroky, odmítli napadení vyšetřovat. Ze shromážděných zpráv o zemi původu se otázkou dostupnosti a efektivnosti ochrany poskytované státní mocí před kriminálním jednáním soukromých osob zabývá pouze zpráva Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 17. 12. 2015. Podle této zprávy platná právní úprava poskytuje osobám poškozeným trestnou činností možnost obrátit se na policii. Výsledek a efektivita vyšetřování závisí na individuálním případu, jednoznačnou odpověď nelze dát. V případě nečinnosti policie si lze dle právní úpravy na nečinnost stěžovat, a to i na nelegální činnost příslušníků policie. Stížnost na policii lze podat u nadřízeného orgánu nebo jako k poslední instanci u soudu. Jakkoliv arménská právní úprava ve výše uvedené oblasti vykazuje prvky demokratického státu, skutečnost se může v individuálních případech velmi lišit. Mnohdy záleží na „platební schopnosti hráčů“, vazbách, „přátelích na správných místech“ a v neposlední řadě na členství ve vládnoucí politické straně. Žalovaný založil své rozhodnutí o neudělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu na závěru, že jelikož žalobce nevyvinul dostatečnou aktivitu směřující k domáhání se ochrany v zemi původu, ať již namítnutím nečinnosti policisty u služebně nadřízeného či obrácením se na soud, neprokázal, že státní orgány země původu nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu ve smyslu § 2 odst. 6 zákona o azylu. K tomu soud uvádí, že ze zprávy o zemi původu vyplývá, že obecně právní předpisy v zemi původu upravují systém, jenž by měl občany ochránit před kriminální činností soukromých osob (ochrana ze strany policie, možnost stěžovat si na postup policie u nadřízených orgánů). Ze zprávy nicméně současně plyne, že ve skutečnosti není tento systém uplatňován všeobecně, tj. ve vztahu ke všem obětem trestné činnosti a vůči všem pachatelům trestné činnosti. Efektivita ochrany poskytované ze strany policie záleží na tom, zda v daném případu vystupují (ať již na jedné, či druhé straně) politicky či ekonomicky vlivné osoby, osoby, které mají přátelské vztahy s osobami reálně ovlivňujícími činnost policie, zda poskytly úplatek. Dle § 2 odst. 5 zákona o azylu lze ochranu poskytovanou státní mocí před nezákonným jednáním třetích osob považovat za dostatečnou pouze za podmínky, že je zaveden účinný právní systém pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících vážnou újmu za předpokladu, že je taková ochrana účinná, není pouze přechodná a žadatel k ní má přístup. Z žádosti žalobce jednoznačně vyplývá, že konkrétní původce údajné vážné újmy (ublížení na zdraví, usmrcení) je soukromou osobou, která je příbuzná se starostou Jerevanu. Lze předpokládat, že starosta hlavního města má významný neformální vliv na činnost státní policie, byť nepodléhá jeho velení, a to nikoliv jen na území hlavního města, ale v celé zemi. Jde o významný aspekt, který zásadním způsobem může ovlivnit efektivnost právním řádem nastoleného systému ochrany před kriminální činností soukromých osob. Žalovaný se nicméně s tímto specifickým aspektem nyní posuzované věci dostatečně nevypořádal. Vycházel z toho, že žalobce obecně má dle vnitrostátního právního řádu země původu k dispozici prostředek ochrany před trestnou činností soukromých osob, přičemž žalobce neprokázal, že v jeho případě tento systém ochrany selhal, neboť dostatečně nevyužil všech dostupných prostředků ochrany. Ze zprávy o zemi původu přitom plyne, že v určitých případech, má-li na výsledku vyšetřování osobní zájem vlivná osoba, není nastavený systém ochrany účinný, policie je nečinná, ochranu oběti trestné činnosti neposkytne. Tomu nasvědčuje i osobní zkušenost žalobce, jenž se pokusil poté, co byl fyzicky napaden, vyhledat policejní ochranu. Soud připomíná, že žalovaný nevyhodnotil žalobcovu výpověď jako nevěrohodnou. Žalovaný k této negativní osobní zkušenosti žalobce s možnostmi policejní ochrany v zemi původu uvedl, že žalobce měl nečinnost místní policie překonat stížností k nadřízenému orgánu. Ze shromážděných zpráv o zemi původu (informace Ministerstva zahraničních věcí ČR) nicméně plyne, že dostupnost a efektivita policejní ochrany je závislá na postavení osoby dožadující se ochrany i pachatele trestné činnosti. Argumentaci žalovaného, že v zemi původu žalobce existuje obecně přístupný systém ochrany před trestnou činností soukromých osob a že žalobce neprokázal, že v jeho případě mu tento systém nebyl s to zajistit účinnou ochranu, by bylo možno s ohledem na obsah zpráv o zemi původu akceptovat, pokud by se jednalo o ohrožení trestnou činností „běžných“ soukromých osob, které nemají žádné významnější vazby na policii, resp. jejich činnost není kryta osobou s takovými vazbami. Žalovaný se sice pokusil vypořádat se specifiky této věci (viz výše), ovšem jeho úvahy nemají oporu ve zprávách o zemi původu. Žalovaný tak měl ve svém rozhodnutí uvést a odůvodnit s odvoláním na konkrétní údaje obsažené ve shromážděných zprávách o zemi původu, že i přes skutečnost, že výhrůžky, jimž žalobce čelí, souvisí s obchodními zájmy kmotra starosty arménského hlavního města, má žalobce přístup ke skutečně účinné ochraně zajišťované státními orgány (zejména tedy policií), a to přesto, že sám žalobce se na policii neúspěšně obrátil. Pouze v případě, že žalovaný bude s to na základě dalších zpráv o zemi původu, které shromáždí v dalším řízení, učinit tento závěr a ten se bude jevit ve světle zjištěných informací jako přesvědčivý, lze odůvodnit rozhodnutí o neudělení doplňkové ochrany tím, že žalobce nevyčerpal prostředky určené vnitrostátním právním řádem země původu k jeho ochraně. Byť tedy soud shledal, že skutkový závěr žalovaného, jenž se stal základem pro neudělení doplňkové ochrany, nemá oporu ve správním spisu, neboť předpoklad žalovaného, že žalobci je v zemi původu dostupný účinný prostředek ochrany před kriminálním jednáním, nemá oporu ve shromážděných zprávách o zemi původu, musel dále vážit, zda rozhodnutí o neudělení doplňkové ochrany nemůže přesto obstát. Žalovaný subsidiárně založil rozhodnutí o neudělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu na skutečnosti, že žalobce mohl využít ochrany v jiné části země původu vnitřním přesídlením. Tento svůj závěr odůvodnil tím, že dle zpráv o zemi původu se lze přestěhovat v rámci území země původu bez jakýchkoliv administrativních omezení. Ve spojení s tím vyslovil předpoklad, že vliv starosty Jerevanu je omezen jen na území tohoto města. Tuto úvahu žalovaného hodnotí soud jako pouhou spekulaci, která nemá oporu ve zprávách o zemi původu a zcela přehlíží, že v poměrech Arménie je hlavní město Jerevan zásadním mocenským centrem, v němž žije cca jedna třetina všech obyvatel země. To řadí starostu hlavního města mezi nejvýznamnější mocenské hráče, který může mít díky eventuálním klientelistickým vazbám neformální, o to však efektivnější vliv na činnost státních orgánů nejen na území hlavního města, ale de facto na území celé Arménie. Tato spekulace soudu je mnohem realističtější než nepodložená domněnka žalovaného, že vliv starosty hlavního města končí „za branami města“. Závěr žalovaného o reálné možnosti zajistit si efektivní ochranu prostřednictvím vnitřního přesídlení nemůže za dané (zcela nedostatečné) důkazní situace obstát. Udělení doplňkové ochrany přichází v dané věci obecně v úvahu na základě § 14a odst. 1 ve spojení s odst. 2 písm. b) zákona o azylu, tj. že jsou důvodné obavy, že v případě návratu žalobce do země původu by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy spočívající v mučení nebo nelidském či ponižujícím zacházení nebo trestání. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že v případě nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení lze udělit doplňkovou ochranu tehdy, jestliže takové nebezpečí reálně a bezprostředně po návratu do vlasti hrozí, nikoliv tehdy, pokud vůbec nastat nemusí či může nastat jedině v případě přidružení se jiných okolností nebo skutečností, které dosud nelze předjímat. Žalovaný k takovému názoru nedospěl. Žalobce uvedl, že ze země původu odjel, neboť měl problémy s lidmi, kteří chtěli převzít jeho společnost. V této souvislosti je třeba uvést, že za vážnou újmu je třeba považovat způsobení újmy na zdraví či smrti, čímž mělo být žalobci vyhrožováno. Pojem mučení, nelidské či ponižující zacházení je třeba vykládat ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována vyhláškou č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“), jenž obsahuje právě ujednání o zákazu mučení, nelidského a ponižujícího zacházení. Podle Evropského soudu pro lidská práva, jenž je povolán k interpretaci a aplikaci této úmluvy, se nelidským zacházením rozumí buď přímo ublížení na zdraví, nebo intenzivní fyzické či psychické utrpení (viz rozsudek velkého senátu ze dne 1. 6. 2010 ve věci Gäfgen proti Spolkové republice Německo, stížnost č. 22978/05, bod 89). Je tedy zřejmé, že charakter újmy, jímž bylo žalobci vyhrožováno, odpovídá minimálně nelidskému zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy, tedy i § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. V této souvislosti lze doplnit, že z čl. 3 Úmluvy vyplývá závazek smluvních států přijmout legislativní rámec pro předcházení a potrestání nelidského či ponižujícího zacházení, jehož se dopustily soukromé osoby, a dále závazek aplikovat tyto právní normy v případě bezprostředního nebezpečí nelidského či ponižujícího zacházení ze strany konkrétní soukromé osoby, nebo v případě, že k takovému jednání již došlo, a to za účelem poskytnutí ochrany oběti a potrestání pachatele (rozhodnutí ESLP ze dne 28. 5. 2013 ve věci Eremia proti Moldavské republice, stížnost č. 3564/11). Jde tedy o závazek, jenž obsahuje totožné elementy jako § 2 odst. 5 zákona o azylu. Dále je třeba uvést, že i vyhrožování ublížením na zdraví či usmrcením může být samo o sobě vážnou újmou ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu jako ponižující zacházení. Ponižujícím zacházením ve smyslu čl. 3 Úmluvy je zacházení, které vyvolává u oběti pocity strachu, úzkosti a méněcennosti, které jsou schopny ji ponížit a pokořit a případně překonat její fyzický nebo duševní odpor. Ponižujícím zacházením je i jednání, které přimělo oběť chovat se proti své vůli nebo svědomí. Není přitom určující, zda jednání bylo úmyslné a směřovalo k pokoření jedince (rozhodnutí velkého senátu ESLP ze dne 11. 6. 2006 ve věci Jalloh proti Spolkové republice Německo, stížnost č. 54810/00, bod 68). Spojení „skutečné nebezpečí“ souvisí s otázkou pravděpodobnosti, že se obava z vážné újmy naplní, a s požadovaným důkazním standardem. Podstatu testu reálného nebezpečí vymezil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 3. 2008, čj. 2 Azs 71/2006 – 82: „Reálným nebezpečím (srov. rovněž § 14a odst. 1 zákona o azylu, jež užívá ve stejném významu slovní spojení „skutečné nebezpečí“) nutno rozumět, že ve významném procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu následku, takže stěžovatel má dobré důvody se domnívat, že takovýto následek může s významnou pravděpodobností postihnout i jeho… Ani test „reálného nebezpečí“ ale nedosahuje intenzity trestního standardu „nade vší pochybnost“, ani důkazního standardu užívaného v zemích common law v civilních věcech („vyšší pravděpodobnost že ano, než že ne“ [balance of probabilities]).“ Žalovaný konstatoval, že žalobci v případě návratu nehrozí vážná újma. Žalobce dle žalovaného v dostatečné míře nevyužil dostupnou ochranu státních orgánů své vlasti a ani možnosti vnitřního přesídlení. Dále žalovaný uvedl, že žalobce byl údajnému fyzickému násilí vystaven v létě 2015, od té doby se do bezprostředního ohrožení nedostal. Po napadení v létě 2015 byl s vyděrači v kontaktu pouze jednou, a to telefonicky, a bezprostředně ohrožen již nebyl. Žalovaný jako by opomněl, že výhrůžky, které byly žalobci adresovány, se již jednou materializovaly ve fyzické napadení, obava z dalšího poranění či usmrcení tak má racionální základ. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že rozhodnutí žalovaného ohledně neudělení doplňkové ochrany žalobci podle § 14a zákona o azylu se opírá výlučně o závěr, že žalobci hrozí uváděná újma pouze ze strany tzv. nestátních aktérů (soukromých osob), přičemž v zemi původu existuje žalobci dostupný mechanismus ochrany před kriminálním jednáním, který žalobce plně nevyužil. Podpůrně pak žalovaný v této souvislosti dovodil, že žalobci je dostupná ochrana v kterékoliv jiné části země původu mimo hlavní město, kam se může bez jakýchkoliv omezení přestěhovat. Rozhodnutí žalovaného naproti tomu nespočívá na úplném zhodnocení otázky, zda žalobcem uváděné skutečnosti lze považovat za vážnou újmu ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu (a to jak ve vztahu k vyhrožování jakožto ponižujícímu zacházení, tak ve vztahu k ublížení na zdraví či způsobení smrti) a zda žalobci taková vážná újma v případě návratu do země původu reálně hrozí. Za této situace je zřejmé, že rozhodnutí žalovaného nemůže obstát, neboť stěžejní závěr žalovaného, na němž je postaveno rozhodnutí ohledně neudělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu, nemá oporu ve správním spisu (dostupnost účinné ochrany před kriminálním jednáním soukromých osob). Ostatními skutečnostmi, které mohou rovněž v obecné rovině odůvodňovat, nezávisle na dostupnosti účinné ochrany před jednáním třetích osob, neudělení doplňkové ochrany (nemožnost kvalifikovat vylíčenou hrozbu jako vážnou újmu, pravděpodobnost realizace hrozby nedosahující úrovně reálného nebezpečí), se žalovaný v napadeném rozhodnutí v plném rozsahu nezabýval. Neudělení doplňkové ochrany tak nelze za dané procesní situace opřít o nesplnění těchto podmínek, tedy o konkurenční důvod pro neudělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu, neboť jím se žalovaný komplexně nezabýval. K námitce žalobce, že byl porušen § 3 ve spojení s § 2 odst. 4 správního řádu, tedy že nebyl zjištěn stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, soud uvádí, že ve vztahu k udělení azylu byl tento stav dostatečně zjištěn, respektive z tvrzení žalobce nevyplývalo, že by byl dán důvod k udělení azylu, jak žalovaný zdůvodnil ve svém rozhodnutí (absence azylově relevantního důvodu údajného pronásledování). Ve vztahu k doplňkové ochraně potom dospěl soud k závěru, že skutkový stav nebyl zjištěn dostatečně, jak zdůvodnil výše, z tohoto důvodu ostatně zrušil rozhodnutí žalovaného v části, jíž bylo rozhodnuto o neudělení doplňkové ochrany. Námitka žalobce, že napadené rozhodnutí je v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu, tedy že není dostatečně odůvodněné, byla vznesena opožděně, jelikož zárodek tohoto žalobního bodu se nenachází v žalobě. Tato námitka je obsažena pouze v doplnění žaloby, které bylo podáno v době, kdy již uplynula lhůta pro podání žaloby. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného nemá oporu ve správním spisu (zprávách o zemi původu), a to v části týkající se rozhodnutí o neudělení doplňkové ochrany. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že rozhodnutí o neudělení azylu a rozhodnutí o neudělení doplňkové ochrany jsou samostatné, na sobě nezávislé výroky, což znamená, že pokud soud shledal rozhodnutí nezákonným pouze ve vztahu k rozhodnutí o doplňkové ochraně, resp. řízení zatíženo vadou mající vliv na zákonnost pouze výroku o doplňkové ochraně, zruší rozhodnutí pouze v části týkající se neudělení doplňkové ochrany a ve vztahu k rozhodnutí o neudělení azylu žalobu zamítne (viz rozhodnutí rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 5. 2006, čj. 8 Azs 21/2006-164, a na něj navazující rozsudek NSS ze dne 27. 9. 2012, čj. 4 Azs 17/2012 – 29). Soud tedy zrušil na základě § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného v části, v níž bylo rozhodnuto o neudělení doplňkové ochrany (§ 14a a § 14b zákona o azylu), a v tomto rozsahu věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Doplňková ochrana je jednotným institutem, který zahrnuje jak důvod upravený v § 14a zákona o azylu, tak důvod upravený v § 14b téhož zákona. Rozhodnutí tak není možno zrušit pouze ve vztahu k rozhodnutí dle § 14a zákona o azylu, nýbrž ve vztahu k rozhodnutí o doplňkově ochraně jako celku (tj. § 14a a § 14b zákona o azylu). Ve zbytku je žaloba nedůvodná, a soud ji proto zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Za účelem vypořádání se s otázkou, zda žalobce má v zemi původu přístup k účinné právní ochraně vzhledem ke skutečnosti, že výhrůžky ublížením na zdraví či usmrcením se týkají záležitosti, na které má osobní zájem blízká osoba starosty hlavního města, bude třeba doplnit dokazování o podrobnější zprávu o zemi původu, která se zabývá otázkou efektivity policejní ochrany, a to eventuálně i ve vazbě na možnost řešit nastalou situaci vnitřním přesídlením (např. zprávou Ministerstva imigrace, integrace a bydlení Dánského království ze září 2016 z pozorovací mise do Jerevanu od 3. dubna do 15. dubna 2016, dostupná na www.ecoi.net). Na podkladě podrobnější zprávy bude moct žalovaný lépe naplnit svůj úkol. Soud tímto rozhodnutím nepředjímá, jak má žalovaný ve věci doplňkové ochrany rozhodnout, neboť přiznání doplňkové ochrany záleží na řadě aspektů, na něž soud výše v obecnosti poukázal, nicméně žalovaný se jimi doposud takto strukturovaně a komplexně nezabýval, takže k nároku žalobce na udělení doplňkové ochrany nemohl soud zaujmout jednoznačné stanovisko, neboť by tím nahrazoval činnost správního orgánu, což není účelem soudního přezkumu správních rozhodnutí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty druhé s. ř. s. Žalobce byl v řízení úspěšný pouze z jedné poloviny (co do rozhodnutí o doplňkové ochraně, ve vztahu k rozhodnutí o azylu byl neúspěšný), a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení žádný z účastníků. Ostatně žalobci v tomto řízení ani žádné náklady nevznikly. Usnesením ze dne 2. 6. 2016, čj. 42 Az 6/2016 – 14, byla žalobci ustanovena k ochraně jeho práv zástupkyní advokátka JUDr. Petra Humlíčková, Ph.D. Odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů soudem ustanovené advokátky hradí podle § 35 odst. 8 věty první za středníkem s. ř. s. stát. Výše odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů se stanoví podle § 35 odst. 2 s. ř. s. na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif). Soud rozhodl o odměně zástupkyně a náhradě hotových výdajů již usnesením ze dne 19. 8. 2016, které však bylo rozsudkem Nejvyššího správního soudu v plném rozsahu zrušeno, tedy i ve výroku o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů. Soud proto nyní rozhodl o odměně zástupkyně za celé řízení před krajským soudem a za řízení o kasační stížnosti vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 7 Azs 182/2016. Ustanovená zástupkyně provedla v řízení tři účelné úkony právní služby, a to převzetí zastoupení (součástí tohoto úkonu je i sepis žádosti ze dne 8. 6. 2016 o prodloužení lhůty k odstranění vad žaloby, nahlížení do spisu a dopis žalobci, neboť jde o dílčí úkony převzetí právního zastoupení), sepis doplnění žaloby ze dne 8. 6. 2016 a sepis kasační stížnosti ze dne 30. 8. 2016 [§ 11 odst. 1 písm. b) a d) advokátního tarifu]. Odměna za jeden úkon právní služby činí 3.100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5 advokátního tarifu] a náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Ustanovené zástupkyni žalobce tak náleží odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové částce 10.200 Kč. Zástupkyni žalobce již byla dne 30. 8. 2016 soudem poukázána částka 3.400 Kč (na základě posléze zrušeného usnesení ze dne 19. 8. 2016), takže jí bude vyplacen již jen rozdíl ve výši 6.800 Kč.

Poučení