42 Az 7/2018 - 29

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem ve věci žalobce: T. D. P., narozen „X“, státní příslušnost „X“, bytem „X“, zastoupen advokátem Mgr. Jindřichem Lechovským, sídlem Šlejnická 1547/13, 160 00 Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, sídlem Nad Štolou 3,170 34 Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 10. 2018, č. j. „X“, E. č. „X“, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 10. 2018, č. j. „X“, E. č. „X“, jímž bylo o žádosti žalobce ve věci udělení mezinárodní ochrany rozhodnuto tak, že žádost je dle ustanovení § 10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), nepřípustná, a proto žalovaný řízení o této žádosti dle ustanovení § 25 písm. i) zákona o azylu zastavil. Žaloba (K.ř.č. 1 - rozsudek) 2 2 2. Žalobce v žalobě namítal, že žalovaný nesprávně vyhodnotil okolnosti týkající se změny soukromého a rodinného života žalobce a nezohlednil skutečnost, že žalobce měl v České republice partnerku, s níž v době řízení o první žádosti o mezinárodní ochranu nežil a dále skutečnost, že se žalobce staral o svou dceru, která byla v době řízení těhotná a následně zatížená starostí o novorozené dítě, přičemž tyto skutečnosti nebyly pro žalovaného azylově relevantní. Takový postup žalovaného je dle názoru žalobce v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu, zejména usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2015, č. j. 1 As 84/2015-24, z něhož vyplývá, že zásah do rodinného a soukromého života žalobce by mohl představovat výjimečně důvod pro udělení doplňkové ochrany. Dle žalobce bylo povinností správních orgánů vyhodnotit, zda uvedené skutečnosti jsou novými okolnostmi, či zda již byly posuzovány v předchozí žádosti o mezinárodní ochranu. Trval na tom, že těhotenství jeho dcery je novou skutečností. Rovněž trval na tom, že existence vztahu s novým partnerem nemůže být považována za skutečnost, kterou již správní orgán posuzoval v předchozí žádosti o mezinárodní ochranu, neboť každý jednotlivý partnerský vztah je nutno posuzovat individuálně.

3. Vedle toho žalobce namítal, že žalovaný neprovedl dostatečné srovnání situace v zemi původu v době podání první a druhé žádosti o mezinárodní ochranu a neuvedl materiály, z nichž při vyhodnocení situace v zemi původu v době řízení o první žádosti žalobce vycházel. Žalobce odkázal na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011-96, a uvedl, že žalovaný zatížil své rozhodnutí nezákonností, když se omezil toliko na konstatování, že situace ve Vietnamu se v době od žalobcem první podané žádosti nezměnila, přičemž vycházel pouze z materiálů týkajících se současné situace ve Vietnamu, ovšem nezmínil žádné materiály, které by dokládaly situaci ve Vietnamu v době první žádosti o mezinárodní ochranu. Žalovaný tak dle názoru žalobce nemohl provést řádně porovnání situace v zemi původu.

4. Z těchto důvodů žalobce navrhl, aby bylo žalobou napadené rozhodnutí zrušeno. Vyjádření žalovaného k žalobě 5. Žalovaný spolu s předložením správního spisu soudu poskytl i písemné vyjádření k žalobě. Připomněl, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je již druhou v pořadí. Žalovaný dále popsal průběh správního řízení, a to ode dne podání první žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany. K žalobní námitce, že žalovaný nesprávně vyhodnotil okolnosti týkající se změny soukromého a rodinného života žalobce, žalovaný uvedl, že důvodem podání opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobcem byla skutečnost, že soud zamítl jeho žádost o prodloužení pobytu. Protokol k žádosti o udělení mezinárodní ochrany s žalobcem proveden nebyl, neboť se jednalo o opakovanou žádost a vzhledem k žalobcem tvrzeným důvodům opakované žádosti o mezinárodní ochranu, neshledal žalovaný provedení pohovoru nutným, neboť o zjištěném stavu věci nebyly důvodné pochybnosti. Skutečnosti týkající se změny soukromého a rodinného života žalobce (jiná družka a těhotná dcera), které jsou hlavní žalobní námitkou, žalobce doplnil až v rámci úkonu seznámení se s podklady rozhodnutí, při němž žalobce prohlásil, že ke své žádosti o mezinárodní ochranu nechce uvést žádné další skutečnosti, pouze doplnil, že má dospělou dceru, která uzavřela sňatek s českým občanem, je těhotná, má však obchod, proto by chtěl zůstat, aby dceři vypomáhal. Žalovaný poukázal, že v řízení o udělení mezinárodní ochrany tíží žalobce (žadatele) břemeno tvrzení a břemeno důkazní, k tomu žalovaný odkázal na četnou ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu a podotkl, že žalobce v průběhu správního řízení netvrdil žádné skutečnosti, které by byly relevantní z hlediska udělení mezinárodní ochrany.

6. Žalovaný rovněž poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 9 Azs 248/2016, v němž se uvádí, že v případě posuzování toho, zda je žádost nepřípustná dle § 10a písm. e) zákona o azylu, není povinností správního orgánu zabývat se (K.ř.č. 1 - rozsudek) 3 3 rodinnou situací žadatele, neboť tvrzení o existenci rodinných vazeb je z hlediska posouzení přípustnosti opakované žádosti dle § 11a odst. 1 zákona o azylu zcela irelevantní.

7. Skutečnost, zda dojde k zásahu do soukromého či rodinného života žalobce, je dle názoru žalovaného třeba posuzovat v řízení o správním vyhoštění dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) a nikoliv v řízení o žádosti o mezinárodní ochranu, kdy nepříznivý výsledek není spojen s bezprostřední nutností opustit území České republiky. K tomu žalovaný odkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu. Z ní dovodil žalovaný, že o povinnosti státu respektovat volbu země pobytu lze uvažovat v naprosto výjimečných případech, například tehdy, „má-li cizinec manželku, která je českou občankou, s níž se mu na území ČR narodila dcera, přičemž zdravotní stav manželky je závažný a neumožňuje jí starat se o dítě“ (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2018, č. j. 6 Azs 207/2017- 47). V dané věci však žalobce dle žalovaného žádné takové zásadní skutečnosti netvrdil.

8. Žalovaný dále uvedl, že při posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu vycházel zejména z výpovědi žalobce a z informací, shromážděných správním orgánem v průběhu řízení, týkajících se politické a bezpečnostní situace ve Vietnamu, které jsou součástí správního spisu. Žalobce ve své opakované žádosti o mezinárodní ochranu neuvedl žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být ve své zemi pronásledován z azylově relevantních důvodů nebo, že by mu hrozila vážná újma dle § 14a zákona o azylu. Žalovaný poukázal na skutečnost, že žalobce podal první žádost o udělení mezinárodní ochrany až téměř po 15 letech svého pobytu na území České republiky, druhou žádost o mezinárodní ochranu žalobce podal až poté, kdy neuspěl u Nejvyššího správního soudu s kasační stížností ve věci první jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Žalovaný rovněž zdůraznil, že žalobce po celou dobu pobýval na území České republiky nelegálně a obě žádosti o udělení mezinárodní ochrany byly cíleny na prodloužení jeho pobytu na území České republiky. Závěrem žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009-65, v němž se uvádí, že věcné projednání opakované žádosti je výjimkou, kterou je třeba vykládat restriktivně tak, aby byl respektován jeden ze základních principů rozhodování ve veřejném právu, a sice princip právní jistoty, jehož výrazem je i překážka věci pravomocně rozhodnuté. 9. . V případě žalobce se tak dle žalovaného jednalo o jednoznačné obcházení zákona o pobytu cizinců. Z těchto důvodů žalovaný navrhl, aby byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Posouzení věci soudem 10. O žalobě soud rozhodl v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť žalovaný s tímto postupem výslovně ve vyjádření k žalobě souhlasil a žalobce se po řádném poučení, že může vyslovit souhlas s rozhodnutím věci bez jednání a že nevyjádření se v určené lhůtě je považováno za souhlas, k nařízení jednání nevyjádřil.

11. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s. ř. s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanovení § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a ustanovení § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během patnáctidenní lhůty ode dne doručení napadeného rozhodnutí, jak stanovuje ustanovení § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. a ustanovení § 32 odst. 1 zákona o azylu. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud z úřední povinnosti podle ustanovení § 76 odst. 2 s. ř. s. přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost. Takové (K.ř.č. 1 - rozsudek) 4 4 nedostatky v projednávané věci nebyly zjištěny.

12. Z předloženého správního spisu soud zjistil, že žalobce touto žalobou napadá již v pořadí druhé rozhodnutí žalovaného, jímž žalobci nebyla přiznána mezinárodní ochrana dle zákona o azylu. Meritorní přezkum situace žalobce, a to na základě první žádosti, byl proveden rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 12. 2015, č. j. „X“, kterým nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana v žádné formě. Toto rozhodnutí žalobce napadl žalobou, o které bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2016, č. j. 49 Az 6/2016-19, kterým byla žaloba žalobce zamítnuta pro nedůvodnost. Následná kasační stížnost žalobce proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze byla usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2017, č. j. 8 Azs 10/2017-26, odmítnuta. Žalobce podal dne 28. 6. 2017 opakovanou žádost o mezinárodní ochranu. Jako důvod podání opakované žádosti uvedl, že soud zamítl jeho žádost o pobyt, a proto mu neprodloužili pobyt. Až při seznámení s podklady rozhodnutí dne 3. 7. 2017 žalobce doplnil, že má dospělou dceru, která uzavřela sňatek s českým občanem. Dcera byla v jiném stavu a za měsíc se jí mělo narodit dítě. Dcera má obchod, ale její manžel to neumí. Žalobce by zde chtěl zůstat, aby jim mohl pomáhat. Dále uvedl, že má v České republice vietnamskou přítelkyni, která má v České republice trvalý pobyt. Žalovaný dne 25. 7. 2017 vydal rozhodnutí č. „X“, kterým rozhodl o opakované žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany, toto rozhodnutí však bylo na základě rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 10. 2017, č. j. 60 Az 47/2017-68, zrušeno pro vady řízení, neboť žalovaný nepřihlédl ke skutečnosti, že žalobce je právně zastoupen, a neumožnil zástupci žalobce nahlédnout do spisu. Následně po provedeném řízení bylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí.

13. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 06. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009-65 (dostupný na www.nssoud.cz), vyplývá, že hlavním smyslem a účelem možnosti podat opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany je postihnout případy, kdy se objeví takové skutečnosti, které by mohly ovlivnit hmotněprávní postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího pravomocně ukončeného řízení. Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění těchto podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu této nové žádosti, jenž může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí.

14. Z poskytnutých údajů k druhé žádosti žalobce ze dne 3. 7. 2017 o mezinárodní ochranu soud zjistil, že žalobce je národnosti nebo etnické příslušnosti kinh, není žádného náboženského vyznání, nikdy nebyl členem žádné politické strany ani organizace, nebyl politicky aktivní a nezúčastňoval se politických akcí. Dále žalobce uvedl, že je rozvedený a má tři dospělé děti. Do České republiky přicestoval letecky z Hanoje přes Frankfurt v roce 2000, tehdy měl české vízum, od té doby žije v České republice. V roce 2015 žádal žalobce o udělení mezinárodní ochrany, která mu však udělena nebyla, jinde o mezinárodní ochranu nežádal. Ke svému zdravotnímu stavu žalobce uvedl, že je zcela v pořádku, nemá žádné zvláštní potřeby ani omezení. Důvodem žádosti o mezinárodní ochranu byla skutečnost, že soud zamítl jeho žádost o pobyt, který žalobci nebyl prodloužen, proto musel požádat o azyl. Žalobce uvedl, že jiný důvod žádosti o mezinárodní ochranu neměl. Ze správního spisu vyplývá, že žalovaný při hodnocení politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv ve Vietnamu vycházel z Výroční zprávy organizace Human Rights Watch 2018 ze dne 18. 1. 2018, ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA o dodržování lidských práv za rok 2017 – Vietnam ze dne 20. 4. 2018 a z informace oddělení zahraničních a evropských záležitostí odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR Bezpečnostní a politická situace v zemi – Vietnam ze dne 24. 8. 2018.

15. Ze spisového materiálu vyplynulo, že žalovaný žalobce dne 3. 10. 2018 podle ustanovení § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., v platném znění, (dále jen „správní řád“) seznámil s podklady rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, přičemž po seznámení se s obsahem (K.ř.č. 1 - rozsudek) 5 5 podkladů pro vydání rozhodnutí a zpráv o situaci ve Vietnamu, se žalobce nevyjádřil, jejich doplnění nenavrhl, ačkoliv právní zástupce žalobce uvedl, že se k podkladům vyjádří ve lhůtě 1 týdne, tj. do 10. 10. 2018. Žalovaný poté posoudil důvody opakované žádosti o mezinárodní ochranu s předchozí žádostí žalobce, přičemž dospěl k závěru, že žalobce oproti původní žádosti neuváděl žádné nové skutečnosti, novou skutečností z pohledu žalobce bylo pouhé tvrzení, že má v České republice družku a dospělou těhotnou dceru.

16. Soud po zvážení skutkových a právních okolností případu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

17. Podle ustanovení § 25 písm. i) zákona o azylu se řízení zastaví, je-li žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná.

18. Podle ustanovení § 10a písm. e) zákona o azylu je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná podal-li cizinec opakovaně žádost o udělení mezinárodní ochrany, aniž by uvedl nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany.

19. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 06. 2009, č. j. 4 Azs 23/2009-64 (dostupný na www.nssoud.cz), podává-li žadatel o mezinárodní ochranu opakovanou žádost, stanoví zákon o azylu pro věcné posouzení žádosti podmínku tvrzení nových skutečností či zjištění. Je tedy povinností žadatele, aby takovéto nové skutečnosti či zjištění správnímu orgánu v nové žádosti uvedl. V opačném případě je nucen správní orgán na základě citovaného ustanovení § 10a písm. e) zákona o azylu posoudit žádost jako nepřípustnou.

20. Dle § 3 správního řádu, nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.

21. Dle § 68 odst. 3 správního řádu se v odůvodnění rozhodnutí uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.

22. Jak plyne z výše uvedeného, úkolem správního orgánu v případě opakovaných žádostí cizince o udělení azylu je zkoumat, zda nedošlo k podstatné změně okolností, jež v předchozích případech vedly k zamítnutí předchozích žádostí o azyl. Dle Nejvyššího správního soudu, srov. např. jeho rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003-42 (dostupný též na www.nssoud.cz): „se zpravidla může jednat o takové skutečnosti, ke kterým došlo během času, a jako takové lze připomenout zejména změnu situace v zemi původu nebo změnu poměrů ve vztahu k osobě žadatele, např. udělení azylu matce nezletilé žadatelky, jejíž žádost již byla pravomocně zamítnuta.“ V daném případě žalobce v původní žádosti o azyl ze dne 20. 8. 2015 uváděl jako důvod snahu o legalizaci svého pobytu poté, co mu nebylo prodlouženo povolení k trvalému pobytu, dalším důvodem byly rodinné vazby na území České republiky. Prakticky shodné důvody však uvedl i ke své druhé žádosti dne 3. 7. 2017.

23. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, žalovaný provedl komparaci těchto důvodů a z jeho odůvodnění je nepochybné, že se porovnáním azylových řádně námitek zabýval. Neshledal však žádné změny skutečností, jež by mohly vést k přehodnocení jeho předchozího stanoviska o nedůvodnosti žádosti. Na straně 3 a 4 žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný výslovně uvedl: „… jmenovaný uvádí naprosto stejné motivy své neochoty vrátit se do Vietnamu, jako uváděl v průběhu správního řízení o jeho předchozí žádosti o udělení mezinárodní ochrany, tj. snahu o legalizaci pobytu poté, co mu (K.ř.č. 1 - rozsudek) 6 6 nebylo prodlouženo povolení k pobytu, a soukromé a rodinné vazby na území ČR, tedy že má zde družku a dospělou dceru.“ Žalovaný se tedy výslovně zabýval porovnáním předchozích důvodů žádosti o mezinárodní ochranu s důvody, které uváděl žalobce ve své opakované žádosti. Žalobce ve své opakované žádosti žádné nové skutečnosti neuváděl, a žalovanému tudíž nelze vyčítat, pokud se v odůvodnění rozhodnutí omezil pouze na konstatování neměnnosti azylových důvodů.

24. Pro úplnost soud podotýká, že žalobce ve své opakované žádosti nijak nespecifikoval, že by v případě návratu žalobce do země původu bylo vyloučeno, aby jej jeho vietnamská družka následovala do země původu. Dále pak nelze považovat za změnu okolností relevantních pro posouzení důvodnosti žádosti o azyl, že v mezi dobí od první žádosti žalobce o mezinárodní ochranu se rozešel s původní družkou a nalezl si družku jinou. Rovněž skutečnost, že dospělá dcera provdaná za občana České republiky čeká dítě, či se stará o novorozence, nelze považovat za novou azylově relevantní skutečnost, která je odlišná od údajů, uvedených v první žádosti o azyl, kdy žalobce poukazoval na pobyt dospělé dcery na území České republiky. V rámci totožnosti důvodů uváděných žadatelem o azyl je nutno posuzovat pouze skutečnosti, které by mohly být azylově relevantní. Drobné změny v rodinných poměrech žalobce či jeho příbuzných, není možné považovat za skutečnosti, které by měly být v rámci opakované žádosti cizince zohledňovány. Žalobce pak neuvedl žádné závažné výjimečné skutečnosti, které by odůvodňovaly z důvodu rodinných vztahů nutnost jeho přítomnosti na území České republiky. V tomto směru dospěl soud k závěru, že žalovaný nepochybil, pokud skutečnost, že žalobce si našel jinou partnerku a skutečnost, že jeho dospělá dcera provdaná za českého občana čekala dítě a následně se starala o novorozence, neshledal za skutečnosti odlišné od důvodů uváděných v jeho původní žádosti o mezinárodní ochranu, kde žalobce poukazoval na existenci družky a dospělé dcery na území České republiky.

25. Soud zdůrazňuje, že žalobce žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by mohl být pronásledován v zemi svého původu, případně, že by mu v případě návratu do země původu hrozila vážná újma, ve své žádosti o udělení mezinárodní ochrany netvrdil. Rovněž je třeba vzít v potaz skutečnost, že žalobce požádal o mezinárodní ochranu až po 15 letém pobytu na území České republiky, přičemž jak v době podání první, tak v době podání druhé žádosti o mezinárodní ochranu pobýval žalobce na jejím území neoprávněně.

26. Soud tedy vyhodnotil námitku žalobce, že došlo ze stany žalovaného k nesprávnému posouzení otázky totožnosti důvodů předmětné žádosti o mezinárodní ochranu, jako nedůvodnou.

27. Dále žalobce namítal, že žalovaný dostatečně neporovnal situaci v zemi jeho původu v době podání první žádosti a v době podání druhé žádosti o mezinárodní ochranu, neboť v rozhodnutí výslovně zmínil pouze podklady týkající se současné situace ve Vietnamu. Zde soud musí zdůraznit, že žalobce nikterak nezpochybňoval úplnost či aktuálnost podkladů, které si správní orgán opatřil k posouzení jeho opakované žádosti o mezinárodní ochranu. Z pravomocného rozhodnutí o zamítnutí první žádosti žalobce o mezinárodní ochranu vyplývá, že z údajů o zemi původu nevyplynuly žádné důvody pro přiznání mezinárodní ochrany. Samotný žalobce pak, jak bylo již výše uvedeno, žádné nové důvody pro přiznání mezinárodní ochrany spočívající v situaci v zemi původu netvrdil. Pokud tedy žalovaný ani z aktuálních podkladů o zemi původu neshledal žádný důvod, který by odůvodňoval přiznání mezinárodní ochrany žalobci, lze konstatovat, že z hlediska azylově relevantních hledisek nedošlo ke změně situace v zemi původu žalobce, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Tento závěr žalovaného je dle soudu plně přezkoumatelný. Postup žalovaného tedy dle soudu nezpůsobil nemožnost přezkoumání jeho úvahy o údajné absenci změny situace ve Vietnamu. Ani tuto námitku tedy neshledal soud jako důvodnou.

28. S ohledem na to, že žalobce neprokázal ani netvrdil existenci nových skutečností, které by vyžadovaly opakované meritorní posouzení, dospěl soud k závěru, že žalovaný nepochybil, (K.ř.č. 1 - rozsudek) 7 7 pokud na případ žalobce aplikoval ustanovení § 10a písm. e) zákona o azylu. Soud má také za to, že skutkový stav lze mít za dostatečně zjištěný a odpovídající okolnostem daného případu ve smyslu ustanovení § 3 správního řádu s tím, že rozhodnutí je taktéž přesvědčivě odůvodněno dle požadavků ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu. Proto soud žalobu podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

29. Současně soud podle ustanovení § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

Poučení