42 C 145/2020 - 257

Rubrum

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudkyní Mgr. Andreou Borákovou ve věci žalobců:a) [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] b) [Jméno zainteresované osoby 1/0], narozený/á dne [Anonymizováno] [Adresa zainteresované osoby 1/0] oba zastoupeni advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] proti žalované:[Anonymizováno], IČO: [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupená advokátkou [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] o odstranění stavby takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobci domáhali, aby byla žalované uložena povinnost odstranit stavbu občanského vybavení – budovu bez čísla popisného a evidenčního zapsanou na LV č. [hodnota], která je umístěna na pozemku parc. č. [Anonymizováno], z pozemku parc. č. [Anonymizováno], zastavěná plocha a nádvoří, zapsaného na LV č. [hodnota], to vše v k.ú. [adresa], zapsané u Katastrálního úřadu pro [Anonymizováno] kraj, Katastrální pracoviště [adresa], se zamítá.

II. Žalobci a), b) jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalované náklady řízení ve výši 55 351,44 Kč, a to ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalované.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne [datum] se žalobci po žalované domáhali odstranění stavby občanského vybavení – budovy bez čísla popisného a evidenčního zapsané na LV č. [hodnota] (dále také jen „vysílač, stožár či stavba“) umístěné na jejich pozemku parc. č. [Anonymizováno], zastavěná plocha a nádvoří (dále také jen „předmětný pozemek“), zapsaného na LV č. [hodnota], to vše v k.ú. [adresa]. Tvrdili, že jsou podílovými spoluvlastníky předmětného pozemku, žalovaná je pak vlastníkem vysílače. Podle kolaudačního rozhodnutí byl vysílač umístěn na předmětný pozemek v roce 1980 [právnická osoba], závod [Anonymizováno]. V té době byl předmětný pozemek součástí větší parcely označované jako pozemek zapsaný na LV č. [hodnota] č.k. [Anonymizováno], též p.č. [hodnota] či PK [Anonymizováno]. V době umístění stavby pozemek [Anonymizováno] vlastnila babička žalobců [jméno FO], narozená [datum]. Ta následně darovala pozemek [Anonymizováno] svému synovi [tituly před jménem] [jméno FO], otci žalobců. Ten pak darovací smlouvou ze dne [datum] převedl na každého ze žalobců id. podíl o velikosti předmětného pozemku, následně pak každý ze žalobců po otci zdědil podíl o velikosti na předmětném pozemku. Žalovaná své právo stavby na cizím pozemku odvozuje ze zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, kdy předmětný pozemek užívá na základě zákonného věcného břemene vzniklého dle tohoto zákona. Žalobci tvrdili, že dle tohoto zákona byla v § 12 odst. 2 dána v období od 1.7.1964 do 23.4.1992 povinnost organizace spojů před zahájením výkonu takového oprávnění uvědomit vlastníky nebo uživatele dotčených nemovitostí. Tato podmínka neměla být dle žalobců splněna, když vysílač byl na předmětném pozemku postaven zcela bez vědomí tehdejšího vlastníka. Pokud žalovaná tvrdí, že k umístění vysílače na předmětném pozemku došlo s vědomím jeho tehdejšího uživatele – [Anonymizováno] [adresa], pak žalobci měli za to, že tento subjekt nebyl uživatelem předmětného pozemku, navíc jeho souhlas nebyl prokázán. Odkazovali na existenci cesty, která dříve měla vést západně od předmětného pozemku a stavby, kdy prarodiče žalobců měli být v době umístění vysílače nejen vlastníky pozemku [Anonymizováno], ale i uživateli příslušné části tohoto pozemku, kde byl vysílač umístěn, když tato část se nacházela východně od dané cesty. Dotčenou část pozemku prarodiče žalobců obdělávali společně s navazující zahradou umístěnou na jejich pozemku parc. č. [hodnota] (dnes [Anonymizováno]. Tvrdili, že umístění vysílače na jejich pozemek bylo motivováno i tím, že šlo o pozemek kulaka, tedy osoby kladoucí odpor kolektivizaci zemědělství. Předci žalobců se tak s umístěním vysílače na jejich pozemku nikdy nesmířili, vždy usilovali o jeho odstranění. S ohledem na umístění stavby bez vědomí vlastníka a uživatele předmětného pozemku měli za to, že věcné břemeno nevzniklo. Měli za to, že dalším důvodem pro odstranění vysílače je fakt, že příslušná zákonná věcná břemena jsou podmíněna existencí a trvání veřejného zájmu na omezení vlastnického práva k zatíženým pozemkům. V dané věci však byla stavba kolaudována za účelem pokrytí území televizním signálem, kdy takový veřejný zájem v minulosti zanikl, vysílač již k této potřebě neslouží. S ohledem na zánik veřejného zájmu, zaniklo i případně dříve vzniklé věcné břemeno. Poukázali na to, že od prosince 2016 do prosince 2018 byl vysílač zcela vyřazen z provozu, kdy z toho důvodu veřejný zájem zanikl. Žalovaná tak měla postupovat podle platných zákonů a dle zákona o elektronických komunikacích, uzavřít s vlastníky pozemku smlouvu o služebnosti za úplatu. Dále tvrdili nepoměr mezi intenzitou veřejného zájmu a intenzitou omezení vlastnického práva, když neexistuje dostatečně velký veřejný zájem na tom, aby přenos signálu a dat veřejné telekomunikační sítě, k němuž je nyní vysílač využíván, ospravedlnil omezení jejich vlastnického práva k předmětnému pozemku, když intenzita zásahu je vysoká, blokuje výstavbu na předmětném pozemku i sousedních pozemcích žalobců. Obec [adresa] v minulosti nabízela možnost přemístění vysílače na obecní nemovitost, kdy žalovaná sdělovala, že by to bylo možné, vyčíslili však nemalé náklady takového přemístění. Poukázali na nutnost minimalizace zásahu do vlastnického práva, princip proporcionality, poměřování jednotlivých práv, kdy do vlastnického práva je zasahováno citelně. Měli za to, že i případně vzniklé věcné břemeno zaniklo v důsledku uzavření nájemní smlouvy dne 21.11.2000 mezi tehdejším vlastníkem předmětného pozemku a žalovanou. Tento nájemní vztah byl na základě výpovědi vlastníka pozemku ukončen, což vzala žalovaná na vědomí. K obnovení věcného břemene již nemohlo dojít, když věcné břemeno a nájem vedle sebe neobstojí.

2. Žalovaná jednak namítala, že zdejší soud nemá pravomoc v této věci rozhodovat, s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR tak měla za to, že s ohledem na nedostatek v podmínkách řízení by měl soud řízení zastavit. K věci samé se vyjadřovala tak, že stavba vysílače je řádně evidována na listu vlastnictví, čemuž předcházelo územní a stavební řízení, stavba byla řádně zkolaudována. Předmětný pozemek je užíván na základě zákonného věcného břemene vzniklého dle v dané době platného a účinného zákona o telekomunikacích, kdy se nezapisuje do katastru nemovitostí. Měla za to, že uvědomění vlastníka či uživatele předmětného pozemku není nezbytnou podmínkou pro vznik zákonného věcného břemene, k čemuž odkazovala i na aktuální nález Ústavního soudu (III. ÚS 2498/19 z 17.3.2021), navíc v této věci k uvědomění uživatele pozemku ([adresa]) došlo, ten se účastnil místních šetření, podával vyjádření, udělil souhlas s realizací stavby vysílače. Užívání vysílače bylo povoleno na základě kolaudačního rozhodnutí, které bylo zasíláno i uživateli pozemku. Poukázala na to, že žalobci netvrdí spojitost mezi pozemkem označeným č. [hodnota] a předmětným pozemkem, případně pozemkem [Anonymizováno] v k.ú. [adresa]. Ze snímku pozemkové mapy z roku 1980 a potvrzení MNV ve [Anonymizováno] z [datum] dovozovala, že stavba vysílače byla umístěna na pozemek [Anonymizováno], kdy polní cesta vedla východně od pozemku a stavby. Poukázala na nevěrohodnost žalobci předkládaných svědeckých prohlášení, když tato jsou shodně formulována, je zřejmé, že je dané osoby pouze podepsaly. Žalobci předkládané letecké snímky nejsou z období umístění stavby. Důrazně se ohradila proti tvrzení o umístění stavby z důvodu jakési msty na předchůdcích žalobců vzhledem k jejich údajnému odporu proti kolektivizaci, když stavba vysílače byla motivována žádostí tehdejšího MNV vyplývající ze špatného pokrytí daného místa televizním signálem. S ohledem na tento účel bylo vybíráno místo k umístění vysílače. K nedostatku či zániku veřejného zájmu na umístění vysílače uvedla, že věcné břemeno vzniklo v souladu s tehdy platnou právní úpravou, kdy takto vzniklá věcná břemena jsou nadále zachována, kdy odkázala na právní úpravu i judikaturu soudů. Měla za to, že na trvání věcného břemene nemá vliv ani případná změna na vysílači umístěných technologií. Nesouhlasila s tvrzením žalobců o tom, že vysílač po celou dobu své existence nesloužil svému účelu, když případně docházelo pouze k odstávkám za účelem údržby či výměny technologie, byla vždy odebírána elektrická energie. Nevykonávání práva přitom za situace, kdy nejde o objektivní nemožnost užívání, nemá za následek zánik věcného břemene. Případná výstavba domů na předmětném pozemku není dle žalované veřejným zájmem. K tvrzené nájemní smlouvě uvedla, že právní řád neumožňuje, aby mezi oprávněným ze zákonného věcného břemene a vlastníkem pozemku byla uzavřena nájemní smlouva, nájem a věcné břemeno při shodném předmětu užívání vedle sebe neobstojí. Nájemní smlouvu tak měla od počátku za neplatnou. Věcné břemeno vzniklé ze zákona nemohlo zaniknout privativní novací – uzavřením nájemní smlouvy. Navrhla tak, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul.

3. V replice na vyjádření žalované žalobci uvedli, že nesouhlasí s tím, že by soud neměl pravomoc ve věci rozhodnout, když se nevede spor o rozsah oprávnění z věcného břemene, ale jde o existenci oprávnění, kdy tyto spory projednávají standardně soudy. Trvali na tom, že předmětný pozemek byl v době umístění vysílače obhospodařován fyzickými osobami, nebyl v užívání [Anonymizováno], nedošlo k notifikaci. Trvali na existenci cesty (v době výstavby) vlevo od vysílače, pozemky pod cestou tvořily záhumenky. Ohradili se proti námitkám o nevěrohodnosti svědeckých prohlášení. Měli za to, že důkazy předkládané žalovanou ohledně situace v daném místě se rovněž nevztahují konkrétně k době umístění vysílače. Trvali na tom, že vysílač byl prakticky dva roky vyřazen z provozu, tvrzení o údržbě či výměně technologií měli za nevěrohodné. Trvali na tom, že došlo k zániku veřejného zájmu na trvání věcného břemene, kdy nejde o jeho nevykonávání. K veřejnému zájmu na své straně doplnili, že s ohledem na nedostatek kapacit k bydlení, orgány veřejné moci přistupují k opatřením veřejného zájmu, které by takové kapacity navýšily. Snaha využít daný pozemek k bydlení tak má i silný veřejný zájem. Trvali na tom, že případně došlo k zániku věcného břemene uzavřením nájemní smlouvy. Žalovaná jako osoba odborně způsobilá se nemůže dovolávat neplatnosti dané nájemní smlouvy, když to byla ona, kdo k jejímu uzavření tehdejšího vlastníka předmětného pozemku vyzval. Setrvali na tom, že ke vzniku zákonného věcného břemene byla třeba notifikace vlastníka či uživatele, když nové rozhodnutí Ústavního soudu je odlišné proti ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR. Bez notifikace by byl případný výkon práva nezákonným, neoprávněným. Pokud by věcné břemeno mělo vznikat bez vědomí vlastníka a uživatele, pak by šlo ještě o drastičtější zásah do vlastnického práva, kdy by pak měla být přísněji posuzována intenzita a trvání veřejného zájmu. Opětovně poukázali na to, že v roce 2016 došlo k zániku veřejného zájmu, když upřesnili, že nájemce vysílače – společnost [Anonymizováno] ukončil její užívání a stavba zůstala prázdná a bez využití. Teprve asi po dvou letech došlo k osazení technologií společnosti [Anonymizováno]. Tehdy dle názoru žalobců již zákonné věcné břemeno netrvalo (pokud kdy vůbec vzniklo) a mělo dojít k uzavření smlouvy o zřízení služebnosti. Pozemek je nyní užíván bez právního důvodu.

4. Žalovaná na další tvrzení žalobců reagovala tak, že s odkazem na výše uvedené rozhodnutí Ústavního soudu zopakovala, že nebylo třeba notifikace pro vznik zákonného věcného břemene dle tehdy platného zákona o telekomunikacích. Navíc uživatelem bylo zemědělské družstvo, které bylo o stavbě informováno, ve věci se vyjadřovalo. Věcné břemeno tak měla za vzniklé v souladu s právními předpisy, užívání předmětného pozemku za v souladu s právem. Upozornila na to, že daným rozhodnutím došlo i ke zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne[Anonymizováno]26.6.2019, č.j. 22 Cdo 4161/2018-365 a jakýkoliv odkaz žalobců na toto rozhodnutí je irelevantní. S odkazem na příslušná ustanovení zákona o elektronických komunikacích tvrdila, že veškerá dosavadní věcná břemena i po účinnosti nové právní úpravy je třeba považovat za zachovaná, kdy odkazovala i na judikaturu Ústavního soudu v tomto směru. Odmítla tak, že by měla kdykoliv v minulosti povinnost uzavřít ohledně užívání předmětného pozemku smlouvu o zřízení služebnosti dle § 104 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích (z.č. 127/2005 Sb.), neboť věcné břemeno vzniklo dle předcházející právní úpravy. Znovu uvedla, že stavba byla vždy užívána, žalovaná nikdy neplánovala předmětný vysílač vyřadit ze své telekomunikační sítě. Odkazovala na odběr elektrické energie v místě i na to, že v určitém období některé části vysílače její odběr ani nevyžadují. Samotná skutečnost, že nebyla elektřina v určitém období odebírána, či stavba byla krátkodobě vyřazena z provozu, nemůže způsobit zánik věcného břemene. K zániku věcného břemene by mohlo dojít pouze při trvalé změně, pro kterou již služebná věc nemůže sloužit panujícímu pozemku či osobě, nevykonávání práva, není důvodem jeho zániku. Stavba je součástí rozsáhlé sítě elektronických komunikací žalované, jež se nachází na celém území České republiky, tvoří její nedílný funkční prvek. Taková síť je přitom obdobná jako pozemní sítě elektrické energie, mezi stožáry jsou přenášeny vlny. V dané době jednali pouze o přemístění, nikoliv o ukončení přenosu v této lokalitě.

5. Žalobci následně k otázce nutnosti notifikace vlastníka či uživatele pozemku ke vzniku věcného břemene uváděli, že i přes nové rozhodnutí Ústavního soudu se nic nemění na tom, že případný výkon práva bez předchozí notifikace by byl neoprávněný, nezákonný, nerealizovatelný, šlo by o protiprávní zásah do práv žalobců. Názor prezentovaný v žalovanou předloženém nálezu Ústavního soudu měli za ojedinělý, nesmyslný, nesprávný a do budoucna právně neudržitelný. Trvali na tom, že stavba byla na pozemek umístěna bez vědomí vlastníků i uživatelů, věcné břemeno tak nevzniklo, pozemek je žalovanou užíván neoprávněně. Zdůraznili, že stavba byla v letech 2016 až 2018 bez zařízení a bez využití, kdy šlo o období od opuštění stavby společností [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] do nainstalování zařízení společnosti [Anonymizováno]. S ohledem na délku nevyužívání stavby, kdy poukázali i na nízkou či v určitém období nulovou (období jednoho roku) spotřebu elektrické energie, měli za to, že není prokázáno nepřetržité trvání veřejného zájmu na užívání předmětného pozemku. Pokud stavba nebyla po danou dobu užívána, měl být pozemek vyklizen, když je nadále neoprávněně zasahováno do práv žalobců. Připomněli, že stavba není dlouhodobě užívána k účelu, k němuž byla zkolaudována, není součástí sítí televizního a radiového vysílání. Proto není dostatečně silný veřejný zájem na tom, aby přenos dat veřejné telekomunikační sítě a signálu, k němuž je stavba aktuálně užívána, byl zajišťován omezením vlastnického práva k pozemku. To vše za situace, kdy se nabízejí alternativy, jak sledovaný zájem zajistit bez takového zásahu. Vysílač přitom narušuje lokalitu určenou územním plánem již řadu let k výstavbě rodinných domů. Zánik veřejného zájmu žalobci spojovali i s dřívějším uzavřením nájemní smlouvy, kdy sama žalovaná tehdy preferovala zajištění užívacího práva k předmětnému pozemku tímto způsobem. Měli za to, že žalovaná není organizací spojů ve smyslu zákona o telekomunikacích (z.č. 110/1964 Sb.), ve vztahu k telekomunikačním činnostem, když je toliko v pozici vlastníka stavby, kterou komerčně pronajímá mobilnímu operátorovi. Nesvědčí jí tak veřejnoprávní oprávnění poskytnutá zákonem pro zajištění takových činností. Znovu uváděli, že věcné břemeno zaniklo privativní novací, tedy uzavřením nájemní smlouvy mezi žalovanou a jejich právním předchůdcem v roce 2000, když sama žalovaná byla iniciátorem jejího uzavření, preferovala nájemní vztah před nároky z věcného břemene. Měli za to, že je třeba v této věci při výkladu právních norem postupovat restriktivně, když dochází k citelnému zásahu do vlastnického práva žalobců. Pokud se žalovaná dovolává neplatnosti nájemní smlouvy, pak to odporuje dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti, když neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo jí sám způsobil.

6. Žalovaná k doplněným tvrzením žalobců uváděla, že dle judikatury, na kterou odkázala, je oprávněný z věcného břemene vzniklého dle zákona o telekomunikacích oprávněn se svým majetkem nakládat dle svých podnikatelských potřeb, aniž by se tím na úkor vlastníků pozemku bezdůvodně obohacoval. Odkázala na oprávnění z věcného břemene dle zákona o telekomunikacích, kdy takové věcné břemeno je právem absolutním, působí vůči všem. Zákonná omezení daná takovým věcným břemenem si pak podržela svůj charakter, zůstala nedotčena i po zrušení tohoto zákona, platí princip plné kontinuity, na tato věcná břemena nelze aplikovat novou právní úpravu. Žalobci jsou tak povinni věcné břemeno, které platně vzniklo a trvá, strpět. Trvala na tom, že neexistuje relevantní důvod pro zánik věcného břemene. Stavba je po celou dobu součástí rozsáhlé sítě elektronických komunikací žalované a věcné břemeno umožňuje plnění veřejného zájmu v rámci řádného zajišťování veřejné komunikační sítě a poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací dle příslušných ustanovení zákona o elektronických komunikacích. Takový veřejný zájem přitom nikdy nevymizel. Měla za to, že pokud po určitou dobu na stavbě nebylo umístěno telekomunikační zařízení, nedošlo k absenci výkonu práv ze služebnosti, a to i s ohledem na skutečnosti, že žalovaná se nadále o stavbu řádně a pravidelně starala, udržovala ji a není povinna mít na ní umístěno telekomunikační zařízení nepřetržitě. Opětovně poukázala na právní úpravu zániku věcných břemen, na nutnost trvalé nikoliv přechodné změny poměrů, změny, která by vyvolávala hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou oprávněné osoby. Zákonné věcné břemeno se nepromlčuje, jeho zánik by tak byl dle názoru žalované možný, pouze pokud by oprávněný lokalitu trvale opustil s tím, že jí nikdy nebude využívat, stavbu by o své vůli odstranil. Zákonné věcné břemeno pak nemůže být zrušeno ani dohodou stran, smluvní novací. Žalovaná vždy věc užívala a v současné době užívá a hodlá užívat na základě existujícího věcného břemene v rámci svého předmětu podnikání – podnikání v elektronických komunikacích, kdy vykonává činnosti zajišťování veřejné komunikační sítě, poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací, zavádění vysokorychlostních sítí elektronických komunikací a zajišťování elektronických komunikací pro účely bezpečnosti státu, kdy všechny tyto činnosti jsou vykonávány ve veřejném zájmu. Upřesnila, jaká zařízení, v jakém období, byla na vysílači umístěna. Zdůraznila, že žalobci nabyli předmětný pozemek již s právní vadou spočívající ve věcném břemeni, stav pozemku jim byl znám, při nabytí s ním souhlasili.

7. Žalobci v reakci na tvrzení a důkazy předložené žalovanou poukázali na to, že je z nich zřejmé, že v období od 4.8.2017 do 4.8.2018 nebyla v místě vysílače odebírána žádná elektrická energie. Dále pak na to, že stožár nebyl přinejmenším od 15.3.2017 do 29.11.2018, tj. přibližně rok a třičtvrtě osazen žádnou technologií. V dané době tak nebyl dán veřejný zájem na omezení vlastnického práva žalobců, došlo k zániku věcného břemene.

8. Žalovaná v reakci na průběh řízení a vyjádření žalobců se opětovně vyjadřovala k nutnosti notifikace vlastníka či uživatele pozemku ke vzniku věcných břemen dle zákona o telekomunikacích, kdy s odkazem na právní komentářovou literaturu měla za to, že takové notifikace není třeba, když taková věcná břemena s veřejným prvkem vznikla současně s nabytím účinnosti příslušného zákona, žádná další skutečnost pro nastoupení tohoto následku nebyla vyžadována. Trvala rovněž na tom, že k notifikaci uživatele navíc došlo. S poukazem na založené důkazy zpochybnila tvrzení žalobců o poloze vysílače ve vztahu k polní cestě, kdy důkazy předkládané žalobci měla za ve věci nerelevantní, nevztahující se k období umístění vysílače. Bytová zástavba v místě pak byla prováděna až následně. Poukazovala na nevěrohodnost žalobci navržených svědků, když jejich prohlášení byla formulována nikoliv jimi samotnými, ale právním zástupcem žalobců. K existenci a trvání veřejného zájmu uváděla, že nikdy nedošlo k ukončení provozování stavby, což nelze spojovat s případným krátkodobým neosazením technologií. Poukázala na to, že v době umístění vysílače zákon o telekomunikacích v § 12 odst. 1 vůbec nevyžadoval existenci veřejného zájmu, kdy tento byl do zákona doplněn až ve znění účinném od 24.4.1992. Zřízení věcného břemene tak v dané době vůbec existenci veřejného zájmu nevyžadovalo. Veřejný zájem přesto byl po celou dobu dán. Zopakovala, že i v době, kdy nebyla na vysílači osazena technologie mobilních operátorů docházelo k pravidelné péči a údržbě stavby. Užívání vysílače pak není omezeno jen na šíření radiového a televizního vysílání, když žalovaná je oprávněna jej využívat k provozování veřejné komunikační sítě, poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací a k dalším podnikatelským aktivitám dle svých podnikatelských potřeb. V současné době je stožár uvedeným účelům užíván, žalovaná popsala dnes umístěné technologie na stožáru, sdělovala, že uvažuje o umístění dalších technologií. Omezení vlastnického práva žalobců k předmětnému pozemku je zcela nezbytné pro účely řádného užívání stavby. Přesunutí technologií by si vyžádalo jednak přerušení poskytovaných služeb, jednak nemalé finanční náklady. Znamenalo by omezení jiného vlastnického práva. Pokud jde o tvrzení žalobců o omezení možnosti užít pozemek k výstavbě objektů pro bydlení, pak žalovaná připomněla, že žalobci nabývali pozemek již s takovým omezením, v blízkosti vysílače je i plynárenské zařízení, které může mít na umístění staveb vliv. Na druhé straně i v blízkosti vysílače jsou na jiných pozemcích stavby umísťovány. K tvrzení žalobců o tom, že žalovaná není organizací spojů doplnila, že původní zákon o telekomunikacích vůbec definici organizace spojů nestanovil, když uváděl, že organizace spojů obstarávají prostřednictvím jednotné telekomunikační sítě vnitrostátní a mezinárodní telekomunikační styk. Platný zákon o elektronických komunikacích, pak pojem organizace spojů již nezná, užívá označení podnikatel zajišťující sítě elektronických komunikací, poskytující služby elektronických komunikací. Takovým subjektem je i žalovaná. Je přitom právním nástupcem [právnická osoba], která stavbu na předmětném pozemku zřídila, ve prospěch které vzniklo věcné břemeno. Dle zákona o elektronických komunikacích (§ 104 odst. 11 z.č. 127/2005 Sb.) pak přešlo oprávnění z věcného břemene na žalovanou. Není přitom omezena pouze užíváním stavby za účelem šíření televizního signálu, nýbrž je oprávněna stavbu užívat za účelem provozování veřejné komunikační sítě a poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací. Tyto služby dnes již neposkytují subjekty, kterým byl zákon propůjčen výkon státní správy, nýbrž soukromoprávní právnické osoby. Objektivně tak již nemůže naplňovat znaky organizace spojů dle starého telekomunikačního zákona.

9. S ohledem na to, že soud považoval za podstatné ve věci objasnit vlastnické vztahy k předmětnému pozemku v době tvrzeného vzniku věcného břemene, jakož i souvislost předmětného pozemku s pozemky, jak vyplynuly z prováděných důkazů, tedy s pozemkem [Anonymizováno], či pozemkem označeným č. [hodnota], vyžádal si v tomto směru listiny od katastrálního úřadu. K těmto skutečnostem se vyjadřovali i účastníci řízení. Žalobci přitom z listin, které měli k dispozici dovozovali, že předmětný pozemek byl původně součástí pozemku PK č. [hodnota], babička žalobců pak jejich otci darovala předmětný pozemek, kdy z listiny o darování vyplývá, že předmětný pozemek nikdy nebyl ve vlastnictví státu. Žalobci měli za to, že bylo na žalované, aby prokazovala, kdo byl uživatelem předmětného pozemku v době umístění stavby, to, že došlo k jeho notifikaci.

10. Žalovaná měla za to, že již předložila řadu důkazů ohledně uživatele pozemku i jeho notifikaci. Doložila i listiny týkající se změn v označení [Anonymizováno] [adresa] v průběhu doby. Předkládala důkazy týkající se parcely PK [Anonymizováno], jejího vztahu k pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] i předmětnému pozemku [Anonymizováno]. Tvrdila tedy, že původní parcela [Anonymizováno] dle pozemkové knihy byla rozdělena na dvě části, kdy jedna část byla nadále označována jako parc. č. [hodnota] a druhá část jako parc. č. [hodnota]. Tak byly již pozemky zapsány v roce 1976. Pozemek parc. č. [hodnota] byl následně užíván [Anonymizováno] [adresa], přičemž společně s pozemky různých vlastníků byl označován jako parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]. Z pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], konkrétně z části parc. č. [hodnota] byl v roce 1995 vydělen předmětný pozemek parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]. Pozemek parc. č. [hodnota] byl přitom dle zápisu v evidenci nemovitostí ve vlastnictví právních předchůdců žalobců, ale v užívání socialistické organizace. Uživatelem pozemku parc. č. [hodnota] byl přitom [jméno FO], což plyne jak ze zápisů v evidenci nemovitostí, tak z podnikové evidence [adresa]. Dle dalších zápisů je přitom zřejmé, že pozemek parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] byl v trvalém užívání [adresa]. Na tomto pozemku také byla umístěna stavba vysílače.

11. U jednání soudu dne 17.10.2022 žalobci zcela změnili svá dosavadní tvrzení ohledně užívání předmětného pozemku v době umístění vysílače, když uvedli, že pozemek sice prarodiče žalobců vlastnili, avšak neužívali, užíval jej někdo jiný jako záhumenek. Za podstatné měli své konstantní tvrzení, že jej neužívalo JZD. Žalovaná k tomu namítala, že žalobci svá tvrzení neprokázali, měla za prokázané tvrzení o užívání předmětného pozemku daným zemědělským družstvem, které jej užívalo ve stejném rozsahu jako vlastník. Poukazovala na to, že případné užívání pozemku jako záhumenek bylo omezeno užívacím právem družstva, kdy družstevník užívající pozemek jako záhumenek s ním nemohl disponovat v rozporu s užívacím právem družstva, které zůstávalo prvotním (hlavním) uživatelem a pokud by existovala notifikační povinnost, pak by byla splněna notifikací družstvu.

12. Závěrem žalobci navrhli, aby soud žalobě vyhověl, když měli za to, že v době umístění stavby byl předmětný pozemek součástí ploch, které užívaly fyzické osoby, nikoliv JZD, kdy odkázal na výpovědi svědků i předložené fotografie. Nebylo prokázáno, že by před umístěním stavby došlo k notifikaci uživatelů předmětného pozemku, nemohlo tak dojít ke vzniku věcného břemene, případně jeho výkon je neoprávněný. Žalovaná přitom notifikaci neprokázala, neprokázala ani osobu uživatele, neprokázala užívání zemědělským družstvem. Měli za to, že věc je třeba hodnotit přísně restriktivně s ohledem na zásah do vlastnického práva žalobců. Opětovně poukázali na existenci alternativního zajištění zájmů sledovaných žalovanou, které méně zasahují do vlastnických práv osob, kdy jejich odmítnutí žalovaná odůvodňovala vždy pouze vyššími finančními náklady. Snížení nákladů žalované, však není veřejným zájmem. Dostatečně silný veřejný zájem nelze shledat tam, kde existuje dostupná alternativa, jak je tomu v této věci. Poukázali na období, kdy stavba neodebírala elektrickou energii, kdy došlo k celkovému ukončení provozu, kdy toto trvalo téměř dva roky. Po toto období tak není nikterak doložen veřejný zájem na omezení vlastnických práv žalobců. Není možné se odvolávat na opětovné obnovení veřejného zájmu v budoucnu. Neexistencí veřejného zájmu v určitém období nebyl dán zájem na omezení vlastnických práv žalobců, na trvání věcného břemene. Došlo tak k zániku případně dříve vzniklého věcného břemene. Znovu zdůraznili, že žalovaná není organizací spojů ve vztahu k telekomunikačním činnostem a jako takové jí nesvědčí veřejnoprávní oprávnění poskytnutá zákonem pro zajištění těchto činností. Znovu zopakovala, že došlo k zániku věcného břemene uzavřením nájemní smlouvy, k jeho obnovení již nedošlo. Poukaz na neplatnost nájemní smlouvy by byl v rozporu s dobrými mravy i obecným chápáním spravedlnosti.

13. Žalovaná závěrem navrhla zamítnutí žaloby, když prokázala, že předmětný pozemek je užíván v souladu s právem, žalovaná jej užívá na základě zákonného věcného břemene, jehož je subjektem, toto břemeno existuje od roku 1980 a trvá nadále. Není žádný zákonný důvod pro odstranění stavby. Žalovaná je několik desítek let v dobré víře ohledně oprávněného užívání předmětného pozemku, z procesní opatrnosti tak vznesla námitku vydržení užívacího práva k předmětnému pozemku. Zopakovala argumentaci ohledně legitimnosti věcných břemen vzniklých na základě zákona o telekomunikacích. Žalobci pak neunesli břemeno důkazní ohledně svého tvrzení o nesplnění notifikační povinnosti, když neoznačili konkrétního uživatele předmětného pozemku, nevyvrátili jeho užívání zemědělským družstvem, žalovaná měla notifikaci za prokázanou. Zpochybnila výpovědi svědků navržených žalobci, kdy tito svými svědeckými výpověďmi nezpochybnili tvrzení žalované o užívání předmětného pozemku. Nebylo prokázáno užívání předmětného pozemku jako záhumenku, navíc takové užívání by bylo odvozeno od primárního užívacího práva družstva. Žalovaná zopakovala argumentaci k tomu, že ke vzniku věcného břemene nebyla nutná notifikace vlastníka či uživatele, ta navíc byla prokázána. Měla za to, že k trvání věcného břemene není třeba nepřetržité umístění telekomunikačních zařízení na vysílači, když k zániku břemene by mohlo dojít jen v případě trvalé nemožnosti výkonu jejího obsahu. Žalovaná má nadále na vysílači umístěnu technologii, která je součástí jejích služeb elektronických komunikací, nikdy neměla v úmyslu lokalitu trvale opustit, nebyla plánována žádná trvalá změna. Nemá povinnost neustále prokazovat existenci veřejného zájmu. Vždy byla splněna podmínka zřizování a provozování telekomunikačního vedení, žalovaná je oprávněna se svým majetkem – televizním převaděčem nakládat dle svých podnikatelských potřeb. Žalovaná užívá a i nadále hodlá užívat stavbu na základě existujícího věcného břemene. Zopakovala argumentaci ohledně neplatnosti dříve uzavřené nájemní smlouvy, k tomu, že nemohlo jejím uzavřením dojít k zániku zákonného věcného břemene, když se nejedná o soukromoprávní oprávnění. Znovu se vyjádřila tak, že projednání této věci není v pravomoci soudu a řízení mělo být zastaveno.

14. Po skutkové stránce soud prováděl dokazování listinami předloženými účastníky a obstaranými soudem, provedl výslechy navržených svědků a přehrání videozáznamu navrženého žalobci. Z provedených důkazů pak zjistil následující skutkový stav. Ohledně současného stavu zápisu v katastru nemovitostí soud zjistil k předmětné stavbě vysílače, že je zapsána na LV č. [hodnota] pro obec a k.ú. [adresa] u Katastrálního úřadu pro [Anonymizováno] kraj, Katastrální pracoviště [adresa], kdy jde o stavbu bez čísla popisného či evidenčního, občanská vybavenost, stojí na parcele [Anonymizováno]/[Anonymizováno] (LV [Anonymizováno]). Jako vlastník je zapsána žalovaná, kdy nabývacím titulem je výpis z obchodního rejstříku prokazující sloučení obchodních společností dne 22.11.2011. K předmětnému pozemku a stavbě na něm byly zjištěny následující skutečnosti. Pozemek parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 16 m2 je zapsán v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro [Anonymizováno] kraj, katastrální pracoviště [adresa] na LV č. [hodnota], pro obec a k.ú. [adresa], kdy spoluvlastníky tohoto pozemku jsou s podílem vždy v rozsahu id. žalobci. Jako nabývací titul pro žalobce je uvedena jednak smlouva darovací ze dne 27.8.2004 s právními účinky vkladu práva ke dni 31.8.2004. Z této darovací smlouvy uzavřené formou notářského zápisu, [Anonymizováno] je přitom prokázáno, že žalobci nabyli vlastnické právo k podílům o rozsahu na předmětném pozemku spolu s dalšími pozemky od [tituly před jménem] [jméno FO], narozeného [datum]. Dalším nabývacím titulem, jak je uveden ve výpisu z katastru nemovitostí bylo usnesení soudu o vypořádání SJM a o dědictví [Anonymizováno], sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], s právními účinky vkladu ke dni 11.7.2017. Z tohoto dědického usnesení je přitom zřejmé, že bylo rozhodováno o dědictví po [jméno FO], narozeném [datum], zemřelém dne [datum] (otci žalobců), kdy na základě dědické dohody oba žalobci nabyli další id. předmětného pozemku. Pokud jde o nabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku pro právního předchůdce žalobců (jejich otce), pak k tomu předložili žalobci darovací smlouvu ze dne [datum] uzavřenou mezi [jméno FO], narozenou dne [datum] (babičku žalobců), z níž je patrno, že dárkyně byla dle odstupní smlouvy ze dne [datum] a rozhodnutí Státního notářství [adresa] ze dne [datum] pod č. [Anonymizováno] [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] vlastníkem mimo jiné pozemku parc. č. [hodnota] o výměře 1322 m2 v k.ú. a obci [adresa], kdy tento byl darován otci žalobců. Z tohoto rozhodnutí o dědictví po [jméno FO] (dědečkovi žalobců), nar. [datum], zemřelém [datum], je přitom zřejmé, že jeho manželka nabyla veškerý jeho majetek, mimo jiné i id. pozemků v užívání socialistické organizace zapsaných na LV č. [hodnota], kdy šlo i o pozemek PK č. [hodnota]. Z částečného výpisu z katastru nemovitostí prokazujícího stav ke dni [datum] je přitom zřejmé, že otec žalobců byl zapsán jako vlastník předmětného pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], kdy jako nabývací titul je uvedena právě uvedená darovací smlouva z 3.5.1995. Je zřejmé, že došlo ke změně číslování, kdy původně šlo o část PK p.č. [hodnota]. S ohledem na skutečnost, že žalobci tvrdili, že předmětný pozemek parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] byl součástí daného pozemku – větší parcely označené č. [hodnota], kdy v řízení dále z jiných listin vyšlo najevo, že ohledně umístění předmětné stavby vysílače je v některých listinách uváděn pozemek parc. č.[Anonymizováno][Anonymizováno]/[Anonymizováno], kdy žalobci nebyli schopni k poloze a vlastnickému právu k těmto pozemkům uvést zcela konkrétní skutečnosti, a vzhledem k tomu, že soud považoval skutečnosti týkající pozemku, na němž byla v minulosti umístěna stavba vysílače a vlastnického práva k takovému pozemku za zásadní, postupoval v řízení dle § 120 odst. 2 o.s.ř. Obstaral tedy od katastru nemovitostí vyjádření a listiny k těmto skutečnostem, když obstarání a provedení takových důkazů bylo potřebné ke zjištění skutkového stavu a takové důkazy vyplývaly z obsahu spisu. Vzhledem k tomu, že žalobci svá ne zcela konkrétní tvrzení v tomto směru nedokázali zcela upřesnit ani k dotazům soudu poté, co byly prováděny k důkazu listiny ve spise založené, kdy k těmto skutečnostem došlo až po koncentraci řízení, soud provedl i důkazy, které k těmto skutečnostem předložila žalovaná. Pokud předkládala i další důkazy k tvrzení o užívání předmětného pozemku v době umístění vysílače na tento pozemek, pak tyto nebyly předloženy v rozporu s koncentrací řízení, neboť vyvracely důkazy provedené po koncentraci řízení (svědecké výpovědi) navržené k prokázání tvrzení žalobců o tom, že předmětný pozemek byl v dané době užíván prarodiči žalobců jako záhumenek spolu s pozemkem parc. č. [hodnota] (dnes [Anonymizováno]/[Anonymizováno]). Žalobci navíc po koncentraci řízení své tvrzení změnili tak, že předmětný pozemek byl užíván jinými osobami jako záhumenek, kdy podstatné je, že nebyl užíván JZD. Pokud byl ze strany žalované u jednání dne 5.9.2022 předkládán výpis z evidence nemovitostí ohledně pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], pak šlo o reakci na tvrzení PZ žalobců u tohoto jednání, že takový pozemek v době umístění vysílače právně neexistoval. Pokud žalobci následně namítali, že jde o důkaz předložený v rozporu s koncentrací řízení, pak soud takový názor nesdílí, když šlo o reakci na tvrzení žalobců po koncentraci řízení, navíc soud již u daného jednání konstatoval, že šlo o důkaz rozporující i výpovědi svědků provedené u daného jednání k užívání předmětného pozemku. Konečně soud opakovaně konstatoval, že považuje v dané věci za zásadní s ohledem na námitku žalobců k neuskutečněné notifikaci vlastníka či uživatele předmětného pozemku, objasnění označení daného pozemku v době umístění vysílače, jeho polohy v místě, toho, zda tvořil součást nějakého většího pozemku a jak byl takový pozemek označen. V tomto směru pak sám obstaral důkazy u katastru nemovitostí. Předložený důkaz žalovanou tak nebyl při hodnocení zjištěného skutkového stavu nikterak zásadní, když soud vycházel zejména z důkazů, které si sám obstaral.

15. K předmětnému pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], jeho vztahu k pozemkům v historii označovaným č. [hodnota], případně [Anonymizováno]/[Anonymizováno], k vlastnickému právu k tomuto pozemku a užívání pozemku, byly z obstaraných a předložených listin zjištěny následující skutečnosti. Ze sdělení katastrálního úřadu ze dne 20.9.2022 bylo zjištěno, že pozemek tehdejší evidence nemovitostí p.č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] byl v letech 1977-1980 evidován v soupisu nemovitostí, nebyl však zapsán na listu vlastnictví. V soupisu parcel byl k tomuto pozemku položkou výkazu změn č. 10/1989 připsán i LV c. [Anonymizováno] s právním vztahem „8“, kdy šlo o část pozemku ve vlastnictví státu. Jednalo se však pouze o část pozemku [Anonymizováno]/[Anonymizováno], to znamená, že pod tímto pozemkem byly evidovány pozemky zjednodušené evidence různých vlastníků, včetně vlastníka – Čsl. stát – ONV [adresa], kdy v této části nešlo o pozemek zjednodušené evidence PK p.č. [hodnota]. K předmětnému pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno][Anonymizováno]bylo sděleno, že tento vznikl geometrickým plánem č. [hodnota] a byl oddělen z pozemku p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] bez LV, kdy porovnáním se stavem evidence právních vztahů vznikl předmětný pozemek z pozemku PK p.č. [hodnota]. Ke vztahu pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a PK p.č. [hodnota] v době, kdy došlo k umístění stavby na předmětný pozemek, bylo sděleno, že pozemek EN p.č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] byl v letech 1977-1980 evidován v soupisu nemovitostí, nebyl zapsán na listu vlastnictví, parcely pod tímto pozemkem byly po celou dobu evidovány na příslušných LV, kdy v jejich částech D byly označeny jako pozemky v užívání socialistické organizace, a to až do obnovy operátu v roce 2004. Pozemek zjednodušené evidence pozemkového katastru, tj. PK p.č. [hodnota] byl zapsán na ručním listu vlastnictví č. [hodnota] při komplexním zakládání evidence nemovitostí položkou výkazu změn 69/1979 a byl evidován jako pozemek v užívání socialistické organizace, kdy výměra byla v parcelním protokolu uvedena 3 125 m2. Při technickohospodářském mapování pak byla z tohoto pozemku oddělena parcela EN p.č. [hodnota] o výměře 1 803 m2 a u pozemku PK p.č. [hodnota] tak byla zapsána výměra 1 322 m2. Je tedy zřejmé, že pozemek PK p.č. [hodnota] byl pouze částí pozemku EN p.č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]. K případnému dělení pozemku EN p.č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno][Anonymizováno]bylo sděleno, že v roce 1974 byla u něj evidována výměra 10 2470 m2, v roce 1980 byl rozdělen na pozemek p.č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], díl 1 (orná) o výměře 10 2272 m2 a pozemek p.č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] díl 2 (ost. pl.) o výměře 100 m2. Tyto skutečnosti pak byly zjištěny i z listin poskytnutých katastrem nemovitostí. Soud přitom blíže nerozebírá listiny, které se týkají části pozemku [Anonymizováno]/[Anonymizováno] ve vlastnictví státu zapsané na zvláštním listu vlastnictví ([Anonymizováno]), když ze sdělení katastru nemovitostí i ostatních listin je zřejmé, že tato část se netýká pozemku PK p.č. [hodnota], v němž má původ předmětný pozemek pacr. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]. Bylo tak zjištěno, že v roce 1974 byl položkou výkazu změn 3/1974 pozemek PK p.č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] evidován v soupisu nemovitostí, nebyl zapsán na listu vlastnictví, je patrna výměra tohoto pozemku uvedená ve vyjádření katastru nemovitostí, uživatel tohoto pozemku je označen č. [hodnota]. Z evidence pozemků z roku 1978 je patrno, že u tohoto pozemku došlo ke změně zapsané výměry, jak uváděl katastr nemovitostí, uživatel je označen č. [hodnota]. Ze seznamu uživatelů a vlastníků v k.ú. [adresa] je přitom prokázáno, že takto bylo označeno Jednotné zemědělské družstvo, případně [Anonymizováno] se sídlem v [Anonymizováno] (viz soupis uživatelů z roku 1987). Ke změně výměry pozemku byl předložen i příslušný geometrický plán z [datum], č. [tel. číslo]-[Anonymizováno], kdy z něj je patrná poloha pozemku [Anonymizováno]/[Anonymizováno]. Pokud jde o dělení tohoto pozemku na dva díly, pak toto je patrno z přiložených soupisů parcel ve stavu v roce 1980, 1981, 1989, uživatel je stále označen č. [hodnota], bylo doloženo i připsání dalšího dílu k tomuto pozemku položkou výkazu změn 10/1989 ve vlastnictví státu, kdy tento se netýká předmětného pozemku. Z listu vlastnictví č. [hodnota] vedeného v listinné podobě do roku 1994, kdy byl digitalizován, je zřejmé, že [jméno FO] (babička žalobců) byla zapsána jako vlastník pozemku p.č. [hodnota] zapsaného v části B, v části D jsou pak zapsány pozemky v užívání socialistické organizace, kdy jedním z pozemků je i PK p.č. [hodnota]. Z listu vlastnictví č. [hodnota], digitalizovaného položkou výkazu změn 180/95 je zřejmé, že tehdy byl otec žalobců [tituly před jménem] [jméno FO] zapsán jako vlastník mimo jiné parcely v k.ú. [adresa], parcela č. [hodnota] je zapsána v užívání socialistické organizace, je z ní odpočtena mimo jiné parcela č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]. Pokud žalovaná předkládala výpis z evidence nemovitostí u jednání dne [datum], který žalobci označili za předložený v rozporu z koncentrací řízení, s čímž soud nesouhlasí, jak osvětlil výše, pak z něj je patrno, že jde o výpis z listu vlastnictví č. [hodnota], kdy ohledně pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] je jako vlastník zapsán Čs. stát MNV [adresa], pak z výše popsaných důkazů je zřejmé, že v období, kdy došlo k umístění stavby vysílače na tento pozemek, a to v části, která byla tvořena pozemkem PK č. [hodnota], nebyl stát vlastníkem takové části pozemku. Z důkazů je zřejmé, že pod uvedenou parcelou č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] byly evidovány pozemky různých vlastníků. Pokud jde o polohové a geometrické určení pozemku [Anonymizováno], případně pozemku PK [Anonymizováno], k tomu byly katastrem předloženy různé mapové podklady. Z mapy katastru (evidence) nemovitostí vykazující stav k [datum] je zřejmé, že pozemek č. [Anonymizováno] tvořil souvislou plochu nalevo od cesty, která jej oddělovala od menších podélně dělených pozemků napravo od cesty, kdy jedním z těchto pozemků byl i pozemek č. [hodnota] ve vlastnictví babičky žalobců. Na mapě je patrna i poloha pozemku č. [Anonymizováno], a to nalevo od cesty, která jej oddělovala od pozemku č. [hodnota], tvořil výseč z pozemku [Anonymizováno] Z geometrického plánu č. [hodnota] ze dne [datum] pro oddělení parcel, které jsou v něm uvedeny, je patrno, že součástí pozemku souhrnně označeného č. [Anonymizováno] byl i pozemek PK p.č. [hodnota], z něj je patrno vydělení pozemku tehdy označeného č. [Anonymizováno] jako ostatní plochu, ostatní komunikace. Z geometrického plánu č. [hodnota] ze dne [datum] pro vyznačení televizního převaděče na p.č. [Anonymizováno] je zřejmé, že uvedený předmětný pozemek byl před tímto součástí pozemku č. [Anonymizováno], kdy dle evidence nemovitostí byl v dané části pod tímto pozemkem č. [Anonymizováno] zahrnut pozemek PK č. [hodnota]. Z náčrtu je patrna poloha stavby vysílače nalevo od cesty (č. [Anonymizováno]), která oddělovala pozemek [Anonymizováno] (a to i v části tvořené pozemkem PK [Anonymizováno]) od dalších menších pozemků, kdy naproti vysílače a pozemku PK č. [hodnota], byl pozemek č. [hodnota]. Z geometrického plánu č. [tel. číslo] ze dne [datum] pro vyznačení nesouladu na parcele č. [Anonymizováno] je rovněž zřejmá poloha pozemku [Anonymizováno] nalevo od cesty a pozemků menších podélně dělených napravo od cesty (mimo jiné pozemku č. [hodnota]). U pozemku [Anonymizováno] je jako nabyvatel uvedeno JZD [adresa]. Shodná poloha pozemků, včetně předmětného pozemku, ve vztahu k cestě na ní patrné, vyplývá i z ostatních mapových podkladů – konceptu [Anonymizováno], pracovní mapy evidence nemovitostí bez uvedení data, kdy z žádné z těchto map nevyplývá, že by pozemek PK č. [hodnota], z něhož byl následně vydělen předmětný pozemek parc. č. [Anonymizováno], jako součást pozemku č. [Anonymizováno] se nacházel v jiné poloze než nalevo od cesty. Pokud žalobci k důkazu předložili kopii katastrální mapy ve stavu k 9.9.2022 spolu se zákresem původního pozemku PK č. [hodnota], pak potvrzuje výše uvedená zjištění o jeho poloze, o poloze předmětného pozemku PK [Anonymizováno] i jejich poloze ve vztahu k cestě, kdy část, která byla evidována pod pozemkem [Anonymizováno], a z níž se vydělil předmětný pozemek, se nacházela nalevo od cesty a část, která byla označena č. pozemku [Anonymizováno] (dnes [Anonymizováno]) se nacházela napravo od předmětného pozemku. Stejné skutečnosti vyplývají i z jimi předloženého snímku k.ú. [adresa] před obnovou operátu. Z informace o parcelách ZE k 1.1.2022 je zřejmé, že jako vlastník pozemku PK č. [hodnota] byl evidován [tituly před jménem] [jméno FO] (otec žalobců), ohledně parcely [Anonymizováno] bylo zapsáno, že není zapsána na listu vlastnictví. Z podnikové evidence půdy JZD [adresa] z neuvedeného data nebylo zjištěno, že by bylo evidováno užívání pozemku PK č. [hodnota] nějakou konkrétní fyzickou osobou, je zřejmé, že pozemek č. [hodnota] byl užíván [jméno FO] a [jméno FO]. Z úplného výpisu z obchodního rejstříku soud zjistil, že původní Jednotné zemědělské družstvo v [Anonymizováno], jak bylo zapsáno 22.8.1953, vyvíjelo činnost pod různým názvem, a to i jako Jednotné zemědělské družstvo [adresa], Sloučené Jednotné zemědělské družstvo [Anonymizováno] se sídlem v [Anonymizováno] či [právnická osoba].

16. K tvrzením ohledně umístění vysílače na předmětný pozemek a k tomu, zda došlo před jeho umístěním k uvědomění předchozího vlastníka, byly k důkazu provedeny následující listiny. Z žádosti MNV [adresa] adresované [Anonymizováno] [adresa] ze dne 15.12.1977 soud zjistil, že předsedou a tajemníkem MNV [adresa] byla zaslána žádost o technické poklady k TVP (televiznímu převaděči) [adresa]. Je uváděno, že na základě měření a zápisu z 4.8.1977 je žádáno o zaslání podkladů pro přípravu výstavby TV převaděče pro vysílání obou televizních programů v obci [adresa]. Je uváděno, že dochází ke stížnostem na nekvalitní či nemožný příjem TV vysílání, akce vybudování vysílače přitom měla být zařazena do volebního programu MNV [adresa], podkladů je třeba pro plánování objemu prací a pro jednání mimo jiné s JZD [adresa] za účelem vydání územního rozhodnutí. Z protokolu o výběru stanoviště a zkušebním provozu pro televizní převaděč ze dne 4.8.1977 je zřejmé, že tehdy bylo pro převaděč definitivně vybráno místo vlevo od poní cesty vedoucí od západního konce obce [adresa] na sever, cca 200 m od okraje obce. Místo je ve výši 270 m nad mořem na katastru obce [adresa] na parcele [Anonymizováno]/[Anonymizováno], kdy na vybraném místě bude postaven ocelový příhradový stožár o výšce 35 m pro umístění antény a u paty stožáru domek z prefabrikátů o rozměrech asi 2x3 m pro umístění technologického zařízení, dále bude provedeno uzemnění a k místu přivedena energetická přípojka. MNV se zavázalo sjednat s majitelem pozemku hospodářskou smlouvu o bezplatném přenechání pozemku pro TVP, zajistí souhlas majitelů pozemku s přívodem elektrické energie. Z dopisu – Věc: Potvrzení situování TV převaděče [adresa] ze dne 19.6.1978 soud zjistil, že byl podepsán předsedou MNV [adresa] a předsedou komise pro výstavbu, byl zaslán [Anonymizováno]. V příloze byl zasílán situační plánek k potvrzení se zakreslením umístění TV převaděče pro obec [adresa]. Je žádáno urychlené vrácení potvrzeného situačního plánku, aby mohlo dojít k zažádání o vyjádření ke stavbě [Anonymizováno] [adresa], JZD [adresa] a [Anonymizováno] a ostatních účastníků, kterých se stavba dotkne. Z připojeného situačního plánku je přitom zřejmé, že televizní převaděč má být umístěn na pozemku č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] nalevo od vyznačené cesty, kdy za touto cestou se naproti místu pro převaděč nachází pozemek č. [hodnota]. Stejná poloha vysílače je patrna ze zákresu vycházejícího ze snímku pozemkové mapy z 30.1.1980, kde je patrný i kabelový přívod pro vysílač. Z kolaudačního rozhodnutí ONV [adresa], odbor výstavby a územního plánování ze dne 5.12.1980 soud zjistil, že jím bylo povoleno užívání stavby – televizní převaděč [adresa], kdy rozhodnutí obdrželo dle rozdělovníku i JZD [adresa].

17. K tvrzení o tom, že vysílač byl umístěn napravo (východně) od polní cesty, v místě, kde se nacházely záhumenky, žalobci předkládali k důkazu fotografie, o nichž tvrdili, že byly pořízeny v polovině 80. let minulého století, kdy z nich má být tato skutečnost zřejmá. Soud k fotografiím konstatuje, že není zřejmé, kdy přesně byly pořízeny, navíc vysílač byl kolaudován již v roce 1980, o jeho umístění jednáno asi od roku 1977. Fotografie by tak nezachycovaly stav v době jeho umístění či před ním. Z fotografií navíc poloha cesty není zcela zřejmá, nachází se na nich více cest. Stejně tak stav zachycený na leteckém snímku asi z roku 1998 nemůže ničeho vypovídat o stavu v době umístění vysílače, tedy asi před osmnácti lety, když poloha zejména polních cest se v čase mění.

18. Žalobci tvrdili, že jejich právní předchůdce opakovaně brojil proti umístění vysílače, žádal jeho odstranění. K tomu předložili komunikaci se žalovanou. Žalovaná pak předložila dopis z 30.8.2015, ve kterém otec žalobců žádal odstranění stožáru s ohledem na probíhající výstavbu rodinných domů, tvrdil, že k výstavbě vysílače došlo v padesátých letech, kdy mělo jít o mstu jeho otci jako sedlákovi, který se odmítal dát do JZD. Z dopisu z 25.9.1995 je zřejmé, že navazuje na dříve zaslaný dopis z předcházejícího měsíce. Otec žalobců upozorňoval žalovanou, že pozemek kolem vysílače je obděláván, v nejbližší době se má stát stavebním pozemkem, nejbližší obytné stavení má být nyní od vysílače vzdáleno 30 m. Je žádáno odstěhování, přemístění vysílače. V dalším dopise otce žalobců z 11.10.1995 je konstatováno, že žalovaná odmítá jednání o umístění vysílače na jeho pozemku, kdy dopis žalované má pouze obhajovat její postup za minulého režimu. Je požadována úhrada nájemného za předchozí užívání, přemístění vysílače. Žalovanou bylo dopisem ze dne 21.12.1995 sdělováno, že pozemek je užíván v souladu se zákonem o telekomunikacích, na základě zákonného věcného břemene. Je uváděno, že není důvod pro přemístění vysílače, nájemné se neposkytuje. Otec žalobců dalším dopisem žalované navrhoval osobní jednání, uzavření řádné smlouvy. Dopisem ze dne 2.11.2000 žalovaná navrhla otci žalobců uzavření nájemní smlouvy z důvodu uspořádání majetkoprávních vztahů. Z nájemní smlouvy ze dne 21.11.2000 soud zjistil, že byla uzavřena mezi otcem žalobců a žalovanou, jejím předmětem byl nájem části pozemku č. [hodnota] ([Anonymizováno]/[Anonymizováno]), účelem bylo umístění a provozování radiokomunikačních zařízení nájemce na pozemku pronajímatele, kdy zařízení slouží převážně k šíření televizního signálu v blízkém okolí lokality, bylo sjednáno nájemné ve výši 5 000 Kč v prvním roce a 1 000 Kč v dalších letech. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou 2 roky, kdy každá ze smluvních stran jí mohla vypovědět. Výpovědní doba měla činit jeden rok, výpověď bylo možné podat jen k 1.10. běžného roku. S ohledem na provozu radiokomunikačních služeb ve veřejném zájmu mohl být výpovědním důvodem jen důvod kvalifikovaný, kterým se rozumí závažné porušování smluvních podmínek nájemcem. Z výpovědi nájemní smlouvy ze dne 13.2.2001 je zřejmé, že otec žalovaných žalované jako nájemci vypověděl uvedenou nájemní smlouvu, když jako důvod uvedl, že se její zařízení ocitlo podle platného územního plánu z roku 2 000 v zóně určené pro výstavbu asi 60 rodinných domů. Územní plán má proto počítat s přemístěním vysílače. Z podnětu z 21.2.2001 adresovaného [adresa] je zřejmé, že otec žalobců podal podnět k přezkoumání vyřízení své žádosti o odstranění předmětného vysílače. Navrhoval mimo jiné, aby došlo k zahájení územní přípravy pro zrušení věcného břemene. V dopise je uvedeno vyjádření [jméno FO], vlastníka sousední parcely č. [hodnota], který se připojil k argumentům otce žalobců, žádal po žalované zrušení věcného břemene. Z odpovědi žalované ze dne 9.3.2011 je zřejmé, že vzala na vědomí podanou výpověď. Zároveň je však otec žalobců upozorňován na to, že dle citovaného ustanovení zákona o telekomunikacích jí vzniklo k pozemku věcné břemeno přímo ze zákona, kdy se nezapisovalo do evidence nemovitostí. Tato věcná břemena přitom zůstávají zachována i za nové právní úpravy. Byl upozorněn na to, že by nesl případné náklady překládky jejich zařízení. V dopise ze dne 16.4.2001 trval otec žalobců na odstranění stavby vysílače. Odkazoval na minimální využití vysílače, navrhuje územní přípravu – zrušení věcného břemene. Další výzvu k odstranění vysílače adresovali žalované 30.5.2011 spolu s otcem i žalobci, uváděli, že zájem na digitálním vysílání pominul, umístění vysílače je v rozporu s územním plánem. Vysílač brání výstavbě rodinných domů, zájem obce je shodný s jejich zájmem. Dopisem z 21.10.2015 se ohledně umístění vysílače na žalovanou obrátila i obec [adresa], kdy upozorňuje na změnu poměrů v okolí vysílače. Nesouhlasí s umístěním vysílače, jsou ochotni jednat o přemístění na vhodný pozemek ve vlastnictví obce. Další výzvu k odstranění vysílače žalobci žalované adresovali dopisem ze dne 2.5.2017, kdy upozorňovali na to, že na vysílači nejsou umístěny žádné technologie. Z dopisu ze dne 21.11.2018 adresované žalobkyni b) žalovanou je zřejmé, že tato je upozorňována na to, že v termínu od 29.11. do 21.12.2018 bude na vysílači prováděna montáž v domku a antén na stožáru. Na to žalobkyně reagovala dopisem z 28.11.2018, kdy odmítala další instalaci zařízení společnosti [Anonymizováno] na stožár, upozorňuje na nabídku obce. V reakci na tento přípis žalovaná sdělovala dopisem z 13.12.2018, že pozemek je užíván na základě zákonného věcného břemene, objekt souží k přenosu signálu a dat v rámci veřejné telekomunikační sítě, o jeho odstranění tak neuvažují, plánují využití i v budoucnu. Nabídka obce na přemístění zůstala nevyřešená z důvodu úhrady nákladů přemístění. Korespondence ohledně přemístění či odstranění vysílače pak následně probíhala i mezi právními zástupci účastníků, kdy argumentace k odstranění či důvody k zachování současného stavu jsou shodné, jak je uplatňovali v tomto řízení, soud tak nepovažuje za nutné tuto jednotlivě rozebírat. Byla zaslána i předžalobní výzva. Obec [adresa] prostřednictvím starosty pak žalobkyni dopisem ze dne 21.8.2020 sdělovala, že s umístěním vysílače na předmětném pozemku žalobců nesouhlasí, kdy již v roce 2015 měli žalované nabízet přemístění vysílače, mělo jim být oznámeno, že žalovaná se přemístění nebrání, ale vyčíslila náklady přesunu asi na 0,7 milionů korun. Obec nabízela konkrétní nemovitosti k umístění technologií. Vyjadřovali ochotu k součinnosti při jednání se žalovanou.

19. Žalobci tvrdili, že zákonné věcné břemeno případně zaniklo z důvodu zániku veřejného zájmu na jeho dalším trváním, což dovozovali z toho, že po určitou dobu nebyly na stožáru umístěny žádné technologie i z toho, že stožár dlouhodobě neslouží k šíření televizního signálu. K důkazu předkládali fotografie, z nichž je patrno, že na kovové konstrukci vysílače nejsou umístěny žádné předměty, např. talíře sloužící k přenosu signálu. Z fotografií není zřejmá doba jejich pořízení, dle tvrzení žalobců byly pořízeny v letech 2016 a 2018. Ze seznamu vysílačů v Česku uveřejněném na serveru Wikipedie je zřejmé, že má být seznamem vysílačů zabezpečujících šíření signálu televize a rozhlasu na území Česka. Základní síť žalované má tvořit 26 vysokovýkonných vysílačů, kdy mezi nimi není předmětný vysílač uveden, není uveden ani na mapě 55 dokrývacích vysílačů. Z emailové zprávy ze dne 21.4.2017 adresované starostovi obce [adresa] [tituly před jménem] [jméno FO], projektovým koordinátorem výstavby sítě, [Anonymizováno] bylo zjištěno, že je sdělováno, že mají zájem v obci vybudovat základnovou stanici, kterou budou provozovat pro operátory [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. Je uváděno, že na stožáru žalované už nejsou žádné vysílací technologie, kdy dříve tam byl [Anonymizováno] s [Anonymizováno]. Žalobci k důkazu předkládali nájemní smlouvy soukromých společností s různými subjekty svědčící o tom, že těmito společnostmi jsou běžně takové nájemní smlouvy k umístění vysílacích technologií uzavírány. S ohledem na právní hodnocení věci je soud blíže nerozebírá.

20. Žalobci k tvrzením ohledně toho, kdo byl uživatelem předmětného pozemku v době umístění vysílače a k tomu, že po určitou dobu nebyla na vysílači umístěná žádná technologie k šíření signálu předložili i čestná prohlášení několika osob z obce [adresa]. Z těchto svědeckých prohlášení je přitom zřejmé, že jsou formulována jednou osobou, nikoliv tou, která prohlášení činí, když formulace v jednotlivých prohlášeních byla obdobná. Tuto skutečnost potvrdil i právní zástupce žalobců, když připustil, že prohlášení byla formulována žalobci, jejich obsah však má vycházet z toho, co svědci sami uváděli. K poloze cesty v době umístění stožáru se v prohlášení vyjadřoval [jméno FO] a [jméno FO], kdy oba uváděli, že cesta vedla v roce 1980 na západ (tedy vlevo) od stožáru umístěného na předmětném pozemku, stejně jak zachycuje letecký snímek z roku 2003. [jméno FO] doplnil, že v lokalitě v roce 1980 bydlel a bydlí dosud, [jméno FO] uvedl, že bydlí od roku 1977 v přilehlé ulici. Pokud jde o letecký snímek z roku 2003, tak ten byl připojen pouze na prohlášení [jméno FO], je na něm patrná cesta vlevo od stožáru. K umístění technologií na vysílači činili svědecká prohlášení [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO]. Všichni přitom potvrdili, že přibližně od května 2016 do prosince 2018 nebyla na stožáru umístěna žádná zařízení. [jméno FO] doplnili, že mají přehled o lokalitě, neboť vlastní sousední pozemek, kde realizovali v roce 2008 stavbu a dosud zde žijí. [jméno FO] pak uvedli, že jejich přehled o lokalitě vychází z toho, že vlastní sousední pozemek a v letech 2015 až 2016 na něm realizovali stavbu, kde bydlí dosud. S ohledem na skutečnost, že [jméno FO] a [jméno FO] měli mít povědomí o lokalitě v době výstavby vysílače a dosud bydlí v obci, soud následně provedl jejich výslech.

21. Žalovaná k tomu, že stožár byl po celou dobu součástí sítě elektronických komunikací, nikdy nedošlo k trvalé odstávce, předložil k důkazu listiny svědčící o odběru elektrické energie v místě o úhradě daní v předmětném období, navrhla výslech svědků, který byl proveden. Z periodických faktur za sdružené služby dodávky elektřiny vztahující se ke stavbě vysílače soud zjistil, že v období od 9.2.2016 do 31.3.2016 bylo odebráno 0,697 MWh, v období od 1.4.2016 do 5.8.2016 bylo odebráno 0,13100 MWh elektřiny, v období od 6.8.2016 do 4.8.2017 bylo odebráno 0,247 MWh, v období od 4.8.2018 do 31.8.2018 bylo odebráno 0,596 MWh, v období od 1.9.2018 do 31.12.2018 bylo odebráno 2,908 MWh, v období od 1.1.2019 do 7.8.2019 bylo odebráno 2,19100 MWh, v období od 8.8.2019 do 5.8.2020 bylo odebráno 8,03500 MWh, v období od 6.8.2020 do 9.8.2021 bylo odebráno 8,30300 MWh. Z uvedených faktur je přitom zřejmé, že spotřeba elektrické energie v letech 2016 až 2017 (od února 2016 do srpna 2017) byla poměrně nízká, následně po celý rok (od 5.8.2017 do 3.8.2018 nebyla zřejmě elektrická energie vůbec odebírána, následně pak odběr elektrické energie narůstal. Z částí daňových přiznání za léta 2013 – 2022 je zřejmé, že žalovaná po celé období hradila daň ze stavby vysílače stojící na předmětném pozemku. O umístění technologie [Anonymizováno] na stožáru pak svědčí protokol o předání a převzetí místa z 1.12.2004, o jeho deinstalaci pak protokol o předání a převzetí objektu k instalaci zařízení ze dne 15.3.2017. Z fotografií předložených žalobcem je zřejmé, že v současné době je vysílač osazen technologiemi. O tom, že jde o technologie společnosti [Anonymizováno] pak svědčí Protokol o předání převzetí objektu spolu s tabulkou specifikace zařízení ze dne 31.5.2022, kdy dle tvrzení žalované šlo o modernizaci technologií této společnosti osazené v listopadu 2018 a dále mapa pokrytí signálem [Anonymizováno]. O tom, že na stožár bylo následně v srpnu 2022 instalováno další zařízení, byla prováděna revize svědčí i dopis žalobcům z 16.8.2022, kterým byli na tyto skutečnosti upozorňováni. Z předložených fotografií je rovněž zřejmé, že v blízkosti vysílače se nachází výstavba rodinných domů, pata vysílače, kde je technologický domek se nachází u uliční čáry. Je zřejmé, že nedaleko je umístěno i oplocené plynárenské zařízení, v rámci okolní zástavby rodinnými domy.

22. Svědek [jméno FO] vypověděl, že k sepsání jeho prohlášení došlo tak, že jej navštívila žalobkyně a ptala se, zda ví, jak to bylo s cestou, když se stavěl převaděč, zda je ochoten to dosvědčit. To přislíbil, o poloze cesty se bavili, ona sepsala prohlášení, se kterým souhlasil, na obsah si již nevzpomněl. Pokud v prohlášení odkazoval na letecký snímek z roku 2003, tak ten měla přinést žalobkyně, bavili se o poloze cesty na něm, kdy byla vlevo od vysílače. K období roku 1980 se vyjadřoval tak, že tehdy bydlel nedaleko, měl 22 let, pracoval v Brně, neměl povědomí o tom, komu patří pozemek, na němž byl vystavěn vysílač. Věděl, že pozemky nalevo od cesty užívalo JZD, napravo pak je měli pronajaté jednotliví lidé, pozemky obdělávali. Kdo konkrétně, který pozemek užíval, nevěděl. O stavbu vysílače se tehdy nezajímal. Neuměl se vyjádřit k tomu, zda fotografie předložené žalobci zachycují stav v polovině 80. let minulého století, podle něj mohly být pořízeny v období od roku 1980 do roku 1989. O cestě se vyjadřoval tak, že v 80. letech byla ve stejné poloze jako na žalobci předloženém leteckém snímku, vedla nad vysílačem, jiné polní cesty v místě nebyly. Poloha cesty se změnila až nyní v době výstavby domů, kdy je pod vysílačem asfaltová cesta. K pozemkům obdělávaným jednotlivými osobami uváděl, že se nacházely v poloze od cesty dolů směrem k potoku, jednotlivá políčka byla od sebe oddělena kameny, každý věděl, co obdělává. Ohledně pozemku pod stožárem uváděl, že neví, kdo jej obdělával v roce 1980, svého času jej měl obdělávat pan [jméno FO]. Žádné smlouvy, na základě, kterých lidé pozemky obdělávali neviděl. Neznal současné číslo pozemku pod stožárem. Ke snímku předloženému žalobci uváděl, že je na něm zachycena cesta, o níž mluvil, pod stožárem je cesta užívaná JZD, aby nejezdili přes obec, cesta s alejí stromů vedoucí k cementárně. O pozemcích pod stožárem neměl v roce 1980 žádné povědomí, nezajímalo ho to. Se žalobkyní se před vyhotovením prohlášení bavil několik minut.

23. Svědek [jméno FO] vypověděl, že jej žalobkyně oslovila ohledně polohy polní cesty v roce 1980, kdy on jí měl sdělovat, že tehdy byl stožár napravo od polní cesty, která vedla ke skládce. Ona potom sepsala prohlášení, se kterým souhlasil a podepsal ho. Snímek z roku 2003, o němž se zmiňuje v prohlášení, si měl sám najít na Googlu, měl žalobkyni volat, že na něm vidí cestu vedoucí směrem na [Anonymizováno]. Ke snímku předloženému žalobci nejprve uvedl, že na něm cesta nevede stejně, později uvedl, že stejně vede. V místě poblíž stožáru měl bydlet asi od roku 1977 či 1978. O vlastníku pozemku, na kterém byl postaven vysílač, neměl povědomí, uváděl, že šlo o prostor na pravé straně od polní cesty na skládku. V tom místě měl být pozemek rozparcelovaný, měla tam být menší políčka, na levé straně od cesty byl lán obhospodařovaný JZD. O tom, kdo užíval jednotlivá políčka neměl povědomí, nevěděl, zda byla užívána JZD. Rovněž nic nevěděl o době a okolnostech umístění vysílače. Věděl, že dnes cesta vede po pravé straně od vysílače. Tvrdil, že pod stožárem určitě někdo něco pěstoval. Neměl povědomí o označení předmětného pozemku, ani pozemku č. [Anonymizováno].

24. K otázce užívání vysílače a možnosti přemístění technologií byl vyslechnut svědek [jméno FO], bývalý starosta [Anonymizováno], byl přehrán záznam [Anonymizováno] z května 2017. V něm starosta [jméno FO] uváděl, že v obci je problém se signálem [Anonymizováno]. Sděloval, že na stožáru nejsou umístěna žádná zařízení, obec se tak snaží, aby byl odstraněn, i o to, aby provozovatel umístil vysílače na [Anonymizováno], což schválilo zastupitelstvo obce. Ve své výpovědi pak svědek [jméno FO] doplnil, že byl starostou obce v období let 2010-2020, záležitost vysílače řešil osobně v období, kdy měli za to, že na stožáru již není umístěn žádný vysílač. Činili dotaz ohledně umístěného zařízení, uváděli, že jsou ochotni nějakou formou umístit vysílač na obecní majetek. Tehdy jednali s [Anonymizováno], který umisťoval vysílače pro [Anonymizováno], kdy měli za to, že podobná cesta by byla možná i pro třetího operátora. Šlo o období asi roku 2017. Tehdy obdrželi jen obecné odpovědi, určitě se obraceli i na žalovanou. Měl hovořit s nějakou osobou od žalované, kdy navrhoval, aby postupovali obdobně jako uvádění mobilní operátoři. Pokud nabízel nějaké možnosti, tak se vždy jednalo o tom, kdo ponese náklady přemístění, že je potřeba přeměření signálů. Žádné osobní jednání neproběhlo. Měl za to, že v době, kdy došlo k odinstalování zařízení [Anonymizováno], nebyla na vysílači žádná technologie, jevil se jako prázdný, menší anténky by si nemusel všimnout. Měl za to, že žalovaná sdělovala ohledně svého dalšího působení v místě, že tam nějaké zařízení je, nebyl si jistý, zda informace měl přímo od žalované. Tvrdil, že proběhlo pár dopisů, snažil se získat telefonický kontakt na někoho, s kým by mohl jednat. Nikdy výsledek jednání se žalovanou nebyl takový, že zainvestuje přemístění technologií, že to provede. K výstavbě v okolí vysílače uváděl, že v jeho těsné blízkosti jsou již další domy, hned vedle stavěli [jméno FO], tehdy došlo k překopnutí nějakého kabelu vedoucího k vysílači. Na druhé straně byl rovněž po roce 2015 postaven dům. Měl za to, že vysílač brání výstavbě v daném místě, v okolí domy jsou. Stožár je asi 1 m od uliční čáry.

25. Svědek [jméno FO] vypověděl, že byl od roku 2018 místostarostou [Anonymizováno], od roku 2020 je starostou. V roce 2018 se v zastupitelstvu řešilo přemístění zařízení operátorů, které chtěli mít na [Anonymizováno], kdy šlo o přemístění z vysílače na pozemku žalobců. Tehdy žádné zařízení na stožáru nebylo, bylo zdemontováno a obnoveno na [Anonymizováno]. Před rokem 2018 byl předsedou stavební komise, řešila se varianta přemístění vysílače na prázdný pozemek obce, věděl tak, kdo je vlastníkem vysílače. On sám o přemístění s nikým nejednal, nebyl u jednání obce s žádnou osobou. Měl za to, že proběhla mailová komunikace. Na tu narazil při procházení korespondence obce. Nevěděl, zda na vysílači po demontáži zesilovače [Anonymizováno] bylo nějaké zařízení, když pouze věděl, že žalobkyně žádala odstranění vysílače. V dopise žalované psala, že na vysílači není žádná technologie.

26. K návrhu žalované byli vyslechnuti jako svědci [jméno FO] a [jméno FO], zaměstnanci žalované. Svědek [jméno FO] vypověděl, že pracuje jako manažer provozu, kdy obstarává i ocelové konstrukce. V současné době je na vysílači technologie mobilního operátora [Anonymizováno], žalovaná provozuje elektrickou přípojku a ocelovou konstrukci, jsou tam dvě sektorové antény, dva radiolereové spoje, zařízení [Anonymizováno] ke sběru dat elektroměrů a plynoměrů v rámci celé sítě. Antény jsou majetkem operátora. Podobných stožárů provozuje žalovaná asi 600. Je běžné, že někteří poskytovatelé služeb stožár opustí, poté se jedná s další osobou, operátoři stále optimalizují sítě, mění antény nebo lokality. Pokud na stožáru není zařízení operátorů, tak součástí ocelové konstrukce je přilehlý kontejner, probíhají cyklické prohlídky, údržba, může se něco upravovat pro nového operátora uvnitř kontejneru. Tam je rozvaděč, měření elektrické energie, zařízení pro uzemnění, stojan, do kterého mohou operátoři umisťovat technologie. Myslel, že v minulosti proběhly nějaké kroky ohledně možnosti přemístění ocelové konstrukce, on sám s nikým nejednal. Síť komunikačních zařízení charakterizoval tak, že je složena z určitého počtu ocelových konstrukcí, na kterých mohou být umisťována radiová zařízení v rámci republiky, čímž vzniká ucelený spojový prostředek, kdy v rámci přesunu z místa na místo má každý k dispozici služby např. mobilních operátorů. Vysílač je nyní součástí sítě provozovatele [Anonymizováno], součástí sítě zařízení žalované, zařízení [Anonymizováno]. Neměl povědomí o tom, že by se v minulosti uvažovalo o vyřazení vysílače ze sítě žalované. Uvedl, že po odchodu jednoho operátora nemusí vysílač odebírat po nějakou dobu elektrickou energii, pokud není monitorován dálkově. Měl za to, že předmětný vysílač je zajištěn mechanicky. Neuměl se vyjádřit k tomu, zda na tomto konkrétním vysílači bylo po odchodu společnosti [Anonymizováno] namontováno nějaké zařízení. Doplnil, že stožár je součástí sítě žalované, kdy taková zařízení jsou rozmístěna tak, aby mohla být využívána, když je to účelné, technologie se vyvíjí, sítě se upravují, rozšiřují, optimalizuje se pokrytí, se stožáry se počítá při plánování do budoucna. V době, kdy na stožárech není umístěna technologie, to neznamená, že nebudou potřebné pro další rozšiřování služby. Mají více stožárů, kde nejsou žádná zařízení, ale vědí, že je v rámci své aktivity využijí, a to nejen pro mobilní operátory, ale i v rámci plánování vlastní sítě pro veřejné služby. S neobsazenými vysílači se vždy počítá pro další služby. Je běžné, že stožáry nejsou rok či dva osazeny zařízením. K vlastnímu vysílači sdělil, že k odinstalování zařízení [Anonymizováno] v březnu 2017 došlo z důvodu, že tehdy docházelo k rekonfiguraci sítě [Anonymizováno], k rozšiřování sítě [Anonymizováno], který s nimi síť nesdílí. Proč [Anonymizováno] umístil zařízení na stožár až za nějakou dobu, nevěděl. Na délku doby bez umístění zařízení má vliv celá řada věcí, technologické i obchodní aspekty. Doplnil, že i v kontejneru stožáru je umístěno telekomunikační zařízení žalované, když je tam také napájecí část, vedou tam veškeré dráty. Stožár a kontejner dohromady tvoří jedno telekomunikační zařízení. I v době, kdy na vysílači nejsou zařízení operátorů, tak tam někdy zůstane nějaká anténa, vodiče vedoucí k anténě pro další služby, napájení uvnitř kontejneru, někdy i na stožáru. K možnosti staveb v okolí stožáru uvedl, že se ke stavbám vždy vyjadřují, zde by nepovolili stavbu o výšce 30 m.

27. Svědek [jméno FO] vypověděl, že u žalované pracuje asi 7 let jako technický ředitel. Měl povědomí o současném využití vysílače, kdy žalovaná má na něm technologii pro internet věcí, je tam zařízení mobilního operátora. O minulosti nic nevěděl. Vysílače označil za součást technické infrastruktury společnosti. Při neosazení stožárů jsou prováděny pravidelné revize, není nestandardní, že se infrastruktura mění, technologie se rychle vyvíjí, zákazníci i žalovaná přeplánovávají sítě. Jde o živý organismus, osazení stožáru může chybět i dva roky. Poté, co je odinstalována technologie jednoho zákazníka, rozjíždí se obchodní jednání, snaží se jej dále využít. Tehdy jsou náklady na údržbu. Nikdy se nesetkal s tím, že by se uvažovalo o odstranění stožáru. Konkrétní informace k období, kdy stožár byl bez technologií mobilních operátorů, neznal. Obecně uvedl, že může být nějaký zákazník na čekací listině, případně je osloven. Nějakou dobu trvá, než nabídku zváží, i on musí uvažovat o vhodnosti lokality, přeplánování sítí. I v době, kdy jsou stožáry bez technologie, je žalovaná eviduje jako součást své sítě. Popsal, k čemu slouží technologie [Anonymizováno] dnes na stožáru také umístěná.

28. Soud tedy shrnuje skutkový stav zjištěný provedeným dokazováním následovně. V řízení bylo prokázáno, že vlastníkem předmětného pozemku jsou žalobci, žalovaná vlastní stožár na něm umístěný. V minulosti byl předmětný pozemek součástí pozemku evidovaného ve zjednodušené evidenci jako PK p.č. [hodnota], tento pozemek byl zapsán na listu vlastnictví pro právní předchůdce žalobců. Zároveň byl však evidován jako soubor pozemků zapsaných v evidenci nemovitostí pod jedním číslem [Anonymizováno], kdy takový pozemek nebyl zapsán na listu vlastnictví, neboť zahrnoval pozemky různých vlastníků. Pozemek PK č. [hodnota] byl v průběhu doby (viz bod 15 odůvodnění) rozdělen na dvě části, kdy tyto části byly odděleny cestou, jedna z částí byla součástí celku označeného [Anonymizováno] a druhá část se nacházela v místě pozemku č. [hodnota] (dnes [Anonymizováno]). Pozemek PK č. [hodnota] byl v době před a po umístění stožáru evidován jako v užívání socialistické organizace, kdy takovou organizací bylo místní JZD. V řízení nebylo ani výpověďmi svědků ani žádnou listinou prokázáno, že by část tohoto pozemku v místě, kde byl následně umístěn vysílač, užíván nějakou jinou konkrétní osobou odlišnou od místního JZD, když o tom nemůže svědčit ani případně svědky označovaná poloha cesty. Tato se jednak v průběhu doby mohla měnit, poloha popisovaná svědky nemusí odpovídat době před umístěním vysílače, když je v rozporu se všemi náčrty, plány a mapami, na kterých je poloha stavby vysílače zakreslena. Svědci nedokázali určit konkrétní pozemek, na němž byl stožár umístěn, ani osobu, která by jej v té době měla užívat. Pokud svědek [jméno FO] mluvil o panu [jméno FO] (ač dobu užívání nebyl schopen určit), pak jinou listinou bylo prokázáno, že užíval jinou část pozemku PK č. [hodnota], tedy část označenou č. [hodnota]. Soud má dále za prokázané, že v době umístění vysílače jednalo místní MNV, které v komunikaci s organizací, která měla vysílač umístit vždy hovořilo o nutnosti věc komunikovat s JZD jako uživatelem pozemku. O tom, že s ním bylo jednáno svědčí i kolaudační rozhodnutí stavby. Soud tak má za prokázané, že uživatel pozemku – místní JZD, na kterém byla stavba vysílače umístěna, byl o výstavbě uvědoměn. V řízení bylo prokázáno, že žalobci i jejich právní předchůdce usilovali o odstranění vysílače. Otec žalobců byl vždy ze strany žalované upozorňován na existenci zákonného věcného břemene, sám navrhoval jednání o jeho zrušení. Bylo rovněž prokázáno, že mezi otcem žalobců a žalovanou byla v minulosti ohledně předmětného pozemku uzavřena nájemní smlouva, nebylo prokázáno, že by její strany v ní vyjadřovaly vůli zrušit existující zákonné věcné břemene. Bylo prokázáno, že původně byl vysílač vystavěn za účelem šíření televizního signálu, i to, že od roku 2004 do března roku 2017 na něm byla umístěna technologie pro šíření signálu operátora [Anonymizováno]. Bylo prokázáno, že v době od března 2017 do listopadu 2018 nebylo na stožáru umístěno zařízení žádného mobilního operátora, následně došlo k umístění zařízení společnosti [Anonymizováno]. V letošním roce byla umístěna na stožár technologie žalované [Anonymizováno]. Po dobu jednoho roku v období od srpna 2017 až srpna 2018 nebyla v místě stožáru odebírána elektrická energie. V okolí vysílače jsou umístěny rodinné domy.

29. S ohledem na námitku žalované, že soud nemá pravomoc rozhodovat v této věci a měl by tak řízení zastavit, se soud nejprve zabýval svou pravomocí v této věci jednat a rozhodnout. Vycházel přitom z toho, že žalobci se podanou žalobou domáhají odstranění stavby z pozemku ve svém vlastnictví, když s ohledem na to, že žalované nesvědčí žádné právo k užívání jejich pozemku, neboť buď vůbec nevzniklo nebo zaniklo, dochází užíváním pozemku k zásahu do vlastnického práva žalobců. V dané věci tedy nešlo o určení existence věcného břemene, ani o určení jeho rozsahu, ale o vlastnickou žalobu, kterou se žalobci domáhají ochrany svého vlastnického práva. Vzhledem k této skutečnosti tak soud má za to, že je dána pravomoc zdejšího soudu k projednání žaloby, kdy otázku existence věcného břemene si soud posoudí jako otázku předběžnou (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.3.2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 či usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.1.2011, sp. zn. 22 Cdo 5159/2008 nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.4.2010, sp. zn. 22 Cdo 692/2010).

30. Po právní stránce pak soud postupoval při hodnocení zjištěného skutkového stavu následovně.

31. Podle § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, ve znění platném a účinném v období let 1977 -1980, kdy došlo k výstavbě předmětného vysílače, organizacím spojů přísluší oprávnění stavět a provozovat na cizích nemovitostech telekomunikační vedení nadzemní a podzemní včetně potřebných opěrných a vytyčovacích bodů, b) vstupovat a vjíždět v nezbytně nutném rozsahu při projektování, stavbě, provozu, opravách, změnách nebo odstraňování telekomunikačního zařízení na cizí nemovitosti, c) provádět nezbytné úpravy půdy a jejího porostu, zvláště odstraňovat stromoví překážející telekomunikačnímu vedení.

32. Podle odst. 2 tohoto ustanovení zákona o telekomunikacích organizace spojů je povinna před zahájením výkonu oprávnění podle předchozího odstavce uvědomit vlastníky nebo uživatele dotčených nemovitostí. Dojde-li mezi vlastníky nebo uživateli dotčených nemovitostí a organizací spojů ke sporu o rozsahu oprávnění, předloží organizace spojů spor k rozhodnutí stavebnímu úřadu.

33. Podle odst. 3 tohoto ustanovení zákona o telekomunikacích za výkon oprávnění uvedených v odstavci 1 nejsou organizace spojů povinny poskytovat náhradu. Je-li však vlastník nebo uživatel nemovitosti, která není ve státním socialistickém vlastnictví, zřízením telekomunikačního zařízení podstatně omezen v běžném užívání nemovitosti, může žádat u stavebního úřadu, aby mu organizace spojů poskytla přiměřenou jednorázovou náhradu. Žádost musí být podána do šesti měsíců ode dne, kdy bylo telekomunikační zařízení uvedeno do provozu (užívání).

34. Podle odst. 4 tohoto ustanovení zákona o telekomunikacích oprávnění používat nemovitosti pro telekomunikační zařízení se vztahuje na nemovitost bez ohledu na případné pozdější změny v její správě nebo vlastnictví.

35. Podle § 17 odst. 3 zákona o telekomunikacích stavby telekomunikačních vedení musí být včas projednány s vlastníky (uživateli) dotčených nemovitostí; vlastníky (uživatele) lze vyrozumět buď přímo nebo oznámením u příslušného místního národního výboru, popřípadě jeho prostřednictvím.

36. Uvedený zákon o telekomunikacích byl následně zrušen zákonem č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a změně dalších zákonů, kdy dle přechodných ustanovení tohoto zákona, konkrétně § 107 odst. 14 tohoto zákona věcná břemena vzniklá před účinností tohoto zákona zůstávají nedotčena.

37. Následně pak došlo ke zrušení uvedeného zákona o telekomunikacích zákonem č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, kdy dle přechodných ustanovení tohoto zákona, konkrétně dle § 147 odst. 1 věcná břemena vzniklá přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a jiné dohody, včetně dohod o náhradě za omezení vlastnického práva, sloužící k výkonu oprávnění podle § 90 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona zůstávají nedotčeny.

38. Podle § 1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník se vlastník může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje.

39. Podle výše citovaného zákona o telekomunikacích platného a účinného v době výstavby předmětného vysílače byly organizace spojů oprávněny na cizích pozemcích stavět a provozovat telekomunikační vedení (§ 12 odst. 1 písm. a) z.č. 110/1964 Sb., kdy dle odst. 2 tohoto ustanovení zákona o telekomunikacích byla organizace spojů povinna před zahájením uvedeného oprávnění uvědomit vlastníky nebo uživatele dotčených nemovitostí. Žalobci s odkazem na citovaný odst. 2 tohoto zákona a dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu měli za to, že věcná břemena dle citovaného ustanovení zákona o telekomunikacích nevznikla za situace, kdy nedošlo před realizací stavby telekomunikačního vedení k uvědomění vlastníka případně uživatele pozemku, na kterém byl v tomto případě vysílač vystavěn. Odkázali přitom zejména na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.6.2019, č.j. 22 Cdo 4161/2018-365, v jehož odůvodnění bylo odkazováno na rozsudek Rc 68/2017, v němž Nejvyšší soud dovodil, že „zákon o telekomunikacích sice umožnil zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech telekomunikační zařízení (§ 12 odst. 1), zároveň však vznik takového oprávnění podmínil včasným (před zahájením výkonu oprávnění) uvědoměním vlastníků nebo uživatelů dotčených nemovitostí (§ 12 odst. 2).“ Nejvyšší soud tak v daném usnesení uvedl, že „smyslem notifikační povinnosti bylo zajištění ochrany vlastníků a uživatelů nemovitostí, spočívající zejména v možnosti předložit případný spor o rozsah oprávnění správnímu orgánu. Neomezené právo zřizovat a provozovat telekomunikační zařízení na pozemcích třetích osob bez jejich vědomí, dříve Nejvyšší soud v rozhodnutí Rc 68/2017 výslovně odmítl….. Pokud již zákon o telekomunikacích připustil omezení vlastnického práva vlastníka pozemku zřízením a provozováním telekomunikačního vedení bez jeho souhlasu a bez rozhodnutí orgánu veřejné moci a navíc nepřímému vykonavateli státní správy, kterým je osoba soukromého práva, pak je třeba dbát na přísné dodržení zákonných podmínek, na které je toto oprávnění vázáno, tedy i na uvědomění povinného o zásahu do jeho vlastnického práva ve smyslu § 12 odst. 2 zákona o telekomunikacích, jak to požaduje Rc 68/2017. Právě takový výklad přináší „spravedlivou rovnováhu mezi ochranou práv vlastníků pozemků, na nichž jsou umístěna telekomunikační zařízení, na straně jedné, a ochranou práv provozovatelů telekomunikačních zařízení umístěných na těchto pozemcích na straně druhé“, Nejvyšší soud tak neviděl důvod k tomu, aby se odchýlil od právních závěrů vyslovených v Rc 68/2017, ve kterém se uvádí, že „zákon č. 110/1964 Sb. sice umožňoval zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech telekomunikační vedení s tím, že takové oprávnění je věcným břemenem váznoucím na dotčených nemovitostech (§ 12 odst. 1, 3 zákona č. 110/1964 Sb.), zároveň však podmiňoval vznik takového oprávnění včasným (před zahájením výkonu oprávnění) uvědoměním vlastníků nebo uživatelů dotčených nemovitostí (§ 12 odst. 2 zákona č. 110/1964 Sb.). Včasné projednání staveb telekomunikačních vedení s vlastníky dotčených nemovitostí předpokládal § 17 odst. 3 zákona č. 110/1964 Sb. Jen v případě, že se vlastníci (uživatelé) včas dozvěděli o záměru zřídit a provozovat telekomunikační vedení, mohli sporovat rozsah takového oprávnění a jen tehdy mohli dosáhnout přezkoumání takového sporu stavebním úřadem (§ 12 odst. 2 zákona č. 110/1964 Sb.).“ Nejvyšší soud doplnil, že „absence notifikace tak měla v tomto případě pro vznik legálního věcného břemene stejné důsledky, jako v případě umístění zařízení bez uvědomění vlastníka nemovitosti. … Bez takového oznámení byl zásah do práv žalobce, pokud jeho provedení žalovaná opírala o zákonné věcné břemeno, protiprávní.“ Sbírkové rozhodnutí, na nějž je v uvedeném usnesení Nejvyššího soudu odkazováno- rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.3.2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 (Rc 68/2017) přitom dospělo k právní větě, že „jestliže organizace spojů neprojednala s vlastníky nebo uživateli dotčených nemovitostí stavbu telekomunikačního vedení, ani je na ni neupozornila, nemohlo jí platně vzniknout oprávnění takové telekomunikační vedení zřídit ve smyslu § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích.“ 40. Žalovaná s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 17.3.2021. sp. zn. III. ÚS 2498/19 a komentářovou literaturu takový výklad odmítala, když měla za to, že věcné břemeno vzniklo přímo ze zákona a případný nedostatek notifikace vlastníka či uživatele neměl na jeho vznik žádný vliv. V uvedeném nálezu Ústavního soudu se přitom podává, že „specifikum posuzované věci je určeno povahou omezení vlastnického práva k nemovité věci, které má umožnit realizaci části užitné hodnoty této věci ve prospěch veřejně prospěšné stavby….Integrace veřejného zájmu na zajištění provozu takových staveb a soukromého zájmu vlastníka dotčené nemovité věci se v právní úpravě projevila zakotvením speciálních konstrukcí. Jejich podstatu výstižně komentoval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10.7.2002, sp. zn. 22 Cdo 1624/2000: již v době platnosti obecného občanského zákoníku se v úzké souvislosti s omezeními vlastnického práva hovořilo o tzv. zákonných neboli legálních služebnostech, ovšem s tím, že nejde o služebnosti ve vlastním slova smyslu. Ve skutečnosti jde o zákonná omezení vlastnického práva, navazující na § 123 ObčZ, který limituje výkon oprávnění vlastníka "mezemi zákona“. Tato omezení se podobají věcným břemenům podle ObčZ tím, že obdobně omezují práva vlastníka pozemku, liší se však tím, že vznikají ze zákona a ve veřejném (nikoliv soukromém, jak je tomu u věcných břemen podle ObčZ) zájmu. O tom, zda jde o instituty práva soukromého nebo veřejného, rozhoduje podstata těchto institutů, nikoliv jejich pojmenování. Pokud zákon užil pojem "věcná břemena“ a současně zdůraznil, že jde o oprávnění vykonávaná ve veřejném zájmu, nelze pouze z užití uvedeného pojmu dovodit, že by nadále mělo jít o soukromoprávní oprávnění. V takovém případě jde o zákonná (legální) věcná břemena, která jsou instituty svého druhu, náležejícími veřejnému právu. Jejich podstata spočívá v tom, že jde o věřejnoprávní omezení vlastnického práva, nebo také o vymezení obsahu vlastnického práva věřejnoprávním předpisem.“ Ústavní soud dodává, že „teprve v posledních desetiletích se uvedená zákonná omezení začala označovat jako věcná břemena, kdy Ústavní soud se k jejich povaze vyslovil v nálezu ze dne 25.1.2005, sp. zn. Pl. ÚS 25/04 tak, že věcná břemena zřízená na základě zákona mají specifický režim, upravený veřejnoprávními předpisy, na jejichž základě byla zřízena. Nelze však přehlížet, že mají i významný prvek soukromoprávní, kdy jde o právo někoho jiného než vlastníka věci, které ho omezuje, je povinen něco trpět, něčeho se zdržet nebo něco konat. Jejich režim však není zcela totožný s režimem smluvních věcných břemen, neboť se řídí speciální úpravou právních předpisů, které upravují činnosti, k jejichž provozování vznikly. Nejde však o úpravu komplexní, která by vylučovala použití obecné úpravy občanského práva o věcných břemenech. Proto pokud tyto speciální předpisy nemají zvláštní úpravu, řídí se jejich režim obecnou úpravou občanskoprávní.“ Ústavní soud tak s odkazem na dikci § 12 zákona o telekomunikacích ve znění účinném do 30.6.2000 dovodil, že notifikační povinnost podle § 12 odst. 2 tohoto zákona nebyla podmínkou vzniku oprávnění organizace spojů zřizovat a provozovat telekomunikační vedení, byla samostatnou povinností této organizace patřící do obsahu právního vztahu mezi ní a vlastníkem dotčené nemovitostí.“ Vzhledem k tomuto závěru bylo uvedeným usnesením Ústavního soudu zrušeno usnesení Nejvyššího soudu, č.j. 22 Cdo 4161/2018-356, na nějž žalobci odkazovali.

41. Soud i při znalosti závěrů výše citovaného rozhodnutí Ústavního soudu o tom, že ke vzniku zákonného věcného břemene dle zákona o telekomunikacích není nutné předchozí uvědomění vlastníka či uživatele dotčeného pozemku, prováděl v této věci dokazování i k existenci notifikace ve vztahu k tehdejšímu uživateli předmětného pozemku, na kterém byl umístěn vysílač. Soud tak postupoval z toho důvodu, že uvedeným rozhodnutím Ústavního soudu dosud nebylo zrušeno výše citované sbírkové rozhodnutí Nejvyššího soudu (Rc 68/2017), které jednoznačně vznik věcného břemene dle zákona o telekomunikací předchozí notifikací vlastníka či uživatele podmínilo. Takový závěr přitom vychází z toho, že telekomunikační zákon nevyžadoval ohledně umístění staveb telekomunikačního vedení žádné předchozí správní rozhodnutí a včasné upozornění na zřízení telekomunikační stavby tak umožňovalo obranu vlastníků či uživatelů před příslušným stavebním úřadem. Soud tak má za to, že pokud by v tomto řízení byly prokázány závažné skutečnosti týkající se svévolného jednání tehdejší organizace spojů při zřízení telekomunikační stavby (předmětného vysílače), pak by minimálně výkon takového oprávnění vzniklého dle zákona o telekomunikacích nemohl požívat soudní ochrany i za situace, kdy by snad vznik věcného břemene nebyl notifikací vlastníka či uživatele podmíněn. Soud v tomto směru navíc zdůrazňuje, že výše citované rozhodnutí Ústavního soudu, které nutnost notifikace pro vznik věcného břemene odmítá, není plenárním rozhodnutím Ústavního soudu a obsahuje i disentní stanovisko jednoho člena senátu. Z těchto všech důvodů se soud otázkou notifikace při dokazování a právním hodnocení zjištěného skutkového stavu v této věci zabýval. Soud přitom vycházel z toho, že jsou to žalobci, koho v tomto směru tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Žalobci přitom tvrdili, že v daném případě nedošlo k notifikaci uživatelů předmětného pozemku, za které v žalobě zcela jednoznačně označili prarodiče žalobců. Tvrdili, že tito v daném místě pozemek obhospodařovali jako záhumenek spolu se zahradou na pozemku č. [hodnota]. Tvrdili, že vysílač byl umístěn v místě takového záhumenku. Teprve u jednání, které předcházelo jednání na kterém byl vyhlášen rozsudek, tedy po koncentraci řízení, změnili svá skutková tvrzení tak, že to nebyli prarodiče, kdo předmětný pozemek v danou dobu užíval, když šlo o blíže neurčenou osobu, která měla v místě záhumenek. Za podstatné měli to, že uživatelem předmětného pozemku nebylo JZD.

42. Soud v tomto směru konstatuje, že ke změně skutkových tvrzení žalobců došlo v rozporu s koncentrací řízení a soud tak k takovým novým tvrzením nemohl přihlédnout. Pokud žalobci v souladu s koncentrací tvrdili, že uživateli pozemku byli v dané době jejich prarodiče, k tomu označovali k důkazu svědecké výpovědi, pak takové tvrzení těmito důkazy v řízení prokázáno nebylo. Těmito důkazy, ani přeloženými fotografiemi nebylo prokázáno ani tvrzení o tom, že uživatelem předmětného pozemku nebylo JZD. Vyslechnutí svědci [jméno FO] a [jméno FO] nebyli sami schopni přesně určit označení pozemku, kde byl vysílač umístěn, popsat, jak v době jeho umístění či před ním pozemek v daném místě vypadal, jaká konkrétní osoba pozemek v tomto konkrétním místě užívala. Pokud tvrdili skutečnosti k poloze polní cesty nad vysílačem (či vlevo od něj), pak se nevyjadřovali přesně k období výstavby vysílače či před jeho výstavbou, když popisovali stav v době, kdy již vysílač stál. Přesná poloha polní cesty pak nemůže být dovozena ani z fotografií, které k důkazu předkládali žalobci, když tyto fotografie rovněž zachycovali stav až v době, kdy již vysílač v daném místě stál. Nebylo prokázáno, jak dlouho po jeho výstavbě byly fotografie pořízeny. S ohledem na charakter polních cest, které se odvíjí od způsobu osetí pozemku v tom kterém období, tak nemohou prokázat ničeho o poloze polní cesty před či v době umístění vysílače. Pokud by žalobci navržené důkazy měly prokázat stav na pozemku pod vysílačem v konkrétní době a to, že v tomto místě nebyl užíván JZD, pak by takové skutečnosti musely vyplynout i z dalších provedených důkazů, které by skutečnosti zjištěné z žalobci navržených důkazů podpořily. Takové jiné důkazy však žalobci nenavrhli, v řízení provedeny nebyly. Naopak jiné listiny k důkazu provedené prokazují, že v daném období bylo uživatelem předmětného pozemku místní Jednotné zemědělské družstvo (které v průběhu doby měnilo své názvy). Tyto skutečnosti vyplývají jak z listin poskytnutých katastrem nemovitostí, týkající se evidence předmětného pozemku, tak z listin vztahujících se k výstavbě vysílače, kolaudace stavby, kdy bylo vždy jednáno ohledně výstavby s tímto subjektem. Svědky popisovaná poloha cesty je pak v rozporu se všemi listinnými důkazy, které se vztahovaly k zakreslení polohy vysílače v náčrtcích týkajících se výstavby i zákresech do katastrální mapy (viz body 15 a 16 odůvodnění tohoto rozsudku). Z listin týkajících se záměru výstavby vysílače a kolaudačního rozhodnutí ohledně povolení jeho užívání pak má soud za prokázané, že místní JZD bylo o záměru realizace stavby uvědoměno. Soud zdůrazňuje, že pokud by žalobci měli prokázat své tvrzení o tom, že JZD nebylo uživatelem předmětného pozemku, pak bylo na nich, aby tvrdili, kdo konkrétně takovým uživatelem v daném čase a místě byl. Žalobci však v rámci koncentrace řízení jednoznačně tvrdili, že šlo o jejich prarodiče, kdy toto své tvrzení v řízení neprokázali. V řízení pak nevyšlo najevo, že by šlo o jiného konkrétního uživatele, odlišného od JZD, o jehož užívání pozemku svědčili k důkazu provedené a výše specifikované listiny.

43. Soud tedy má za prokázané, že uživatelem předmětného pozemku bylo v dané době místní JZD, před a při realizaci stavby došlo k jeho notifikaci a v souladu s tehdejší právní úpravou v zákoně o telekomunikacích (§ 12 odst. 1, 2) tak platně vzniklo zákonné omezení vlastnického práva k předmětnému pozemku v podobě zákonného věcného břemene – oprávnění pro žalovanou (jejího právního předchůdce, když soud vyšel ze zápisu v katastru nemovitostí ohledně vlastnictví předmětné stavby, kdy ze strany žalobců tyto skutečnosti nebyly zpochybňovány) k umístění a obsluze telekomunikačního zařízení – předmětného vysílače. Taková stavba pak byla žalovanou na předmětném pozemku zbudována.

44. Pokud jde o námitku žalobců ohledně nedostatku veřejného zájmu na umístění stavby, převaze veřejného zájmu na realizaci staveb pro bydlení v daném místě či zánik snad dříve existujícího veřejného zájmu v době, kdy nebyly na vysílači umístěny žádné technologie pro přenos signálu či k tomu, že žalovaná není organizací spojů, pak tyto skutečnosti soud dle zjištěného skutkového stavu po právní stránce hodnotil následovně. Soud má především za to, že v době vzniku zákonného věcného břemene, tedy zákonného omezení vlastnického práva, tedy v době výstavby daného vysílače, byl zcela jednoznačně dán veřejný zájem na vybudování telekomunikačního vedení (TV převaděče), když takový veřejný zájem vyplýval přímo ze zákonného oprávnění takové stavby na cizích nemovitostech stavět a provozovat (§ 12 z.č. 110/1964 Sb.). Stavba takového charakteru tehdy na pozemcích dnes ve vlastnictví žalobců vznikla a byla oprávněným subjektem provozována. Nic na tom nemění ani fakt, že v současné době není žalovaná označována jako organizace spojů, je však osobou provozující telekomunikační síť (síť elektronických komunikací), která je provozována ve veřejném zájmu (§ 7 zákona 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích). Taková činnost vyplývá z jejího předmětu podnikání. Případný zánik veřejného zájmu na provozování předmětného vysílače soud nespatřuje ani v tom, že na této stavbě telekomunikačního vedení byly následně umísťovány jiné technologie, než jsou technologie pro provozování rozhlasového a televizního vysílání, které byly na vysílači umístěny v době jeho výstavby, kdy bylo prokázáno, že v současné době je stavba využívána k umístění technologií mobilního operátora a technologie [Anonymizováno] provozované žalovanou. Soud v tomto směru opakuje, že zákonné věcné břemeno spočívající v omezení vlastnického práva žalobců spočívající ve strpění umístění a provozování předmětného vysílače na jejich pozemku, platně vzniklo a žalovaná jako vlastník takové stavby je oprávněna s ní nakládat dle svých podnikatelských potřeb. V tomto směru pak soud odkazuje např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 8.7.2014, sp. zn. II. ÚS 838/14, v němž se podává: „..pokud stěžovatel namítal, že žalovaný na jeho pozemcích vykonává činnost nad rámec toho, co spadá pod zákonné věcné břemeno s tím, že přidával další zařízení a rozšiřoval svou komerční činnost ve prospěch soukromoprávních subjektů, …, nelze než považovat za nerozhodný poukaz na změnu společensko-ekonomických podmínek v roce 1989. Do té doby telekomunikační zařízení provozoval stát, zatímco nyní podnikatelský subjekt v tržním prostředí. Nové právní úpravy realizované nejprve zák. č. 151/2000 Sb. a posléze zák. č. 127/2005 Sb. totiž přímo počítají s tím, že veřejnou telekomunikační síť provozují podnikatelské subjekty, na které oprávnění z dříve vzniklých věcných břemen přecházejí.“ Ústavní soud pak uzavírá, že „svědčí-li žalovanému právo zákonného věcného břemene zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech telekomunikační vedení dle § 12 odst. 1 zák. č. 110/1964 Sb., je oprávněn se svým majetkem – televizním převaděčem – nakládat dle svých, i podnikatelských potřeb, aniž by se tím na úkor stěžovatele bezdůvodně obohacoval.“ Rovněž Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení ze dne 11.12.2013, sp. zn. 28 Cdo 809/2013 judikoval, že „jestliže tedy v posuzovaném případě žalovaná na pozemcích vlastněných žalobcem v souladu s oprávněními vyplývajícími z věcného břemene veřejnoprávní povahy zřízeného dle ustanovení § 12 zák. č. 110/1964 Sb. provozuje nadzemní telekomunikační vedení, činí tak na základě platného právního důvodu (oprávnění z věcného břemene). V důsledku užívání nemovitostí ve vlastnictví žalobce jí tudíž bezdůvodné obohacení nevzniká (§ 451 a násl. obč. zák.). Z hlediska vymezení práv osoby oprávněné z věcného břemene (§ 12 odst. 1 zák. č. 110/1964 Sb.) je přitom lhostejno, zda je telekomunikační zařízení provozováno za účelem dosažení zisku, eventuálně jakého zisku provoz dosahuje. Poukazuje-li dovolatel na okolnost, že žalovaná na telekomunikační vedení umístila další vysílací zařízení, lze dodat, že ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zák. č. 110/1964 Sb. opravňuje provozovatele telekomunikačního zařízení k využití cizího pozemku (ke vstupu či vjezdu na tento pozemek) mimo jiné též za účelem změny tohoto zařízení, tj. např. i za účelem jeho doplnění o nová vysílací zařízení apod.“ Je tak zcela zřejmé, že případnou změnou technologie umístěné na vysílači nedošlo k zániku dříve vzniklého zákonného věcného břemene, když je podstatné, že v současné době i v minulosti byla na stavbě vysílače vždy umístěna technologie sloužící veřejnému zájmu, když je možné je souhrnně označit za technologie sloužící k telekomunikačním službám.

45. Soud se pak rovněž neztotožňuje s názorem žalobců, že důvodem zániku ze zákona vzniklého věcného břemene by mohla být ta skutečnost, že v řízení bylo prokázáno, že po dobu přibližně jednoho a půl roku nebyla na daném sloupu umístěna technologie mobilních operátorů, nebyla tam ani jiná přenosová technologie žalované. Soud má především za to, že ve věci posuzované věcné břemeno je zákonným věcným břemenem, omezením vycházejícím z veřejného zájmu, mající tak významné veřejnoprávní prvky, zároveň však mající v momentě jejich realizace i významné soukromoprávní charakteristiky. V tomto směru soud odkazuje např. na rozsudek Nevyššího soudu ze dne 10.7.2002, sp. zn. 22 Cdo 1624/2000, ve kterém se podává, že „v případě tzv. zákonných služebností nejde o služebnosti ve vlastním slova smyslu. Ve skutečnosti jde o zákonná omezení vlastnického práva, navazující na § 123 obč. zák., který limituje výkon oprávnění vlastníka "mezemi zákona“. Tato omezení se podobají věcným břemenům podle ObčZ tím, že obdobně omezují práva vlastníka pozemku, liší se však tím, že vznikají ze zákona a ve veřejném (nikoliv soukromém, jak je tomu u věcných břemen podle ObčZ) zájmu. O tom, zda jde o instituty práva soukromého nebo veřejného, rozhoduje podstata těchto institutů, nikoliv jejich pojmenování. Pokud zákon užil pojem "věcná břemena“ a současně zdůraznil, že jde o oprávnění vykonávaná ve veřejném zájmu, nelze pouze z užití uvedeného pojmu dovodit, že by nadále mělo jít o soukromoprávní oprávnění. V takovém případě jde o zákonná (legální) věcná břemena, která jsou instituty svého druhu, náležejícími veřejnému právu. Jejich podstata spočívá v tom, že jde o věřejnoprávní omezení vlastnického práva, nebo také o vymezení obsahu vlastnického práva věřejnoprávním předpisem.“ Stejně se pak vyjadřoval k veřejnoprávnímu charakteru zákonných věcných břemen i Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 25.1.2005, PL. ÚS 25/04, když rovněž uvedl, že mají i významný soukromoprávní prvek, dovodil i případné užití obecné občanskoprávní úpravy. Ústavní soud přitom judikoval, že „věcná břemena zřízená na základě zákona (tedy nejen podle energetického zákona) mají specifický režim, upravený veřejnoprávními předpisy, na jejichž základě byla zřízena. I když mají nesporný veřejnoprávní prvek daný způsobem jejich vzniku a účelem, kterému slouží, nelze přehlížet, že mají i významný prvek soukromoprávní. Občanské právo definuje věcné břemeno jako právo někoho jiného než vlastníka věci, které ho omezuje tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet nebo něco konat. Tzv. zákonná věcná břemena tento charakter mají také. Ostatně zákony, podle nichž vznikají, je tímto pojmem označují. Jejich režim však není zcela totožný s režimem smluvních věcných břemen, neboť se řídí speciální úpravou právních předpisů, které upravují činnosti, k jejichž provozování vznikly. Nejde však o úpravu komplexní, která by vylučovala použití obecné úpravy občanského práva o věcných břemenech. Proto pokud tyto speciální předpisy nemají zvláštní úpravu, řídí se jejich režim obecnou úpravou občanskoprávní.“ Soud tak má za to, že by případně bylo možné ohledně zániku tohoto zákonného věcného břemene užít analogicky ustanovení občanského zákoníku týkající se zániku služebnosti (§ 1299 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), kdy však služebnosti, věcná břemena, nezanikají jejich prostým nevykonáváním, ale pouze trvalou změnou, pro kterou služebná věc již nemůže sloužit k výkonu oprávnění daného zákonným věcným břemenem. Muselo by tak jít o faktickou nemožnost dalšího užití předmětného vysílače stojícího na pozemku žalobců k účelu, k němuž takové omezení vlastnického práva žalobců vzniklo, tedy k provozování telekomunikační sítě. K takové situaci však v této věci nedošlo, trvalá změna fakticky znemožňující výkon práv žalované v řízení prokázána nebyla. V řízení bylo prokázáno, že daný sloup byl a nadále je součástí sítě užívané žalovanou, vždy byl způsobilý sloužit jako součást sítě elektronických komunikací. Žalovaná o stavbu pečovala, hradila příslušnou daň, na sloupu zůstávala umístěna některá zařízení v tzv. kontejneru nacházejícím se při patě stožáru, kdy tento je jeho součástí. Na stožáru byly po celou dobu některé z rozvodů, které byly při změně osazené technologie k tomuto použity, jak zcela věrohodně ozřejmili svědci navržení žalovanou. Sloup mohl být v každé době od jeho výstavby používán ve veřejném zájmu, provozování sítí elektronických komunikací. Doba odstávky, tedy doba, po kterou nebyly osazeny na sloupu přenosové technologie, pak nebyla natolik dlouhá, a to i např. v porovnání s délkou promlčecí doby týkající se případného promlčení práv souvisejících s nemovitými věcmi, že by mohla být objektivně chápána jako osvědčující další faktickou nemožnost využití sloupu ve veřejném zájmu. Svědci vysvětlili rovněž důvody pro neodebírání elektrické energie v místě sloupu po určitou dobu (dobu jednoho roku), kdy samotné neodebírání elektrické energie nemůže být samo o sobě důvodem pro zánik daného zákonného břemene. I z výpovědi svědka [Anonymizováno] přitom vyplynulo, že se žalovanou nikdy nebylo jednáno o odstranění sloupu z dané lokality, ale pouze o jeho případném přemístění, případně přemístění technologií, což svědčí o tom, že sloup byl vždy (tedy i v době takových jednání) součástí větší sítě, která ve svém souhrnu poskytuje možnost výkonu veřejného zájmu v podobě poskytování služeb elektronických komunikací. Byl zcela způsobilý k užití k takovému účelu. Mezi účastníky pak není sporné, že v současné době je již sloup technologiemi sloužícími k danému účelu opět osazen. Soud v tomto směru odkazuje i na výše citovaná přechodná ustanovení zákona č. 151/2000 Sb. a zákona č. 127/2005 Sb., z nichž lze dovodit plnou kontinuitu zákonných věcných břemen vzniklých dle § 11 odst. 1 zákona č. 110/1964 Sb., tedy i v době, kdy k případnému omezení vlastnických práv pro provozování telekomunikační sítě je třeba zejména smluvního vztahu s vlastníkem dotčených nemovitostí. Princip zachování dříve vzniklých zákonných věcných břemen pak potvrdil i Ústavní soud (viz Pl ÚS 25/04).

46. Pokud jde o námitku žalobců spočívající v tom, že předmětné zákonné věcné břemeno zaniklo privativní novací, tedy uzavřením nájemní smlouvy o užívání předmětného pozemku ke shodnému účelu, pak soud se s tímto názorem žalobců rovněž neztotožňuje. Důvodem pro takové hodnocení soudu je přitom zejména ta skutečnost, že předmětné zákonné věcné břemeno je zejména veřejnoprávním institutem, byť s určitými soukromoprávními prvky. Jde o věcné břemeno vzniklé dle v dané době platného a účinného zákona o telekomunikacích a nemůže tak být zrušeno formou smluvního ujednání. Uzavřením nájemní smlouvy tak z tohoto důvodu k zániku zákonného (veřejnoprávního) věcného břemene dojít nemohlo, když by se tak mohlo stát pouze u věcných břemen vzniklých smluvním ujednáním. V dané věci je zákonné břemeno formou veřejnoprávního omezení zákonným předpisem, nemůže tak dojít k jeho zrušení (zániku) uzavřením smlouvy. Novace (§ 1902 občanského zákoníku) je přitom institutem závazkového práva, kdy dochází ke změně určitého závazkového vztahu, dohodou se dosavadní závazek ruší a nahrazuje se novým závazkem. I za situace, kdy by snad takový postup byl možný, pak by z uzavřené smlouvy (v daném případě nájemní smlouvy) muselo být zcela jednoznačně zřejmé, že vůlí stran takové smlouvy je, aby dosavadní závazek (v tomto případě existující věcné břemeno) zaniklo a vznikl závazek nový (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.5.2012, sp. zn. 22 Cdo 2222/2011). Taková vůle smluvních stran však z nájemní smlouvy, která byla mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobců uzavřena nevyplývá. Bylo prokázáno, že žalovaná vždy upozorňovala na existenci zákonného věcného břemene i povědomí právního předchůdce žalobců o jeho trvání po výpovědi nájemní smlouvy. S ohledem na uvedený právní závěr se pak soud již dále podrobněji nezabýval argumentací žalované ohledně případné neplatnosti k důkazu provedené nájemní smlouvy. V tomto směru soud pouze odkazuje na závěry vyjádřené v rozhodnutích Nejvyššího soudu např. sp. zn. 20 Cdo 1265/98 či 22 Cdo 2222/2011, z nichž vyplývá závěr, že „svědčí-li někomu věcné břemeno zatěžující věc, pak tu není důvod pro to, aby tuto věc užíval ještě na základě nájemní smlouvy s prakticky stejným obsahem, a ostatně to ani není dobře možné, má-li být ve vztazích mezi účastníky zachován alespoň nějaký řád. Proto judikatura dospěla k závěru, že vedle sebe nájem a věcné břemeno (při shodném předmětu užívání) nemohou obstát.“ 47. Konečně se soud neztotožňuje s argumentací žalobců v tom směru, že právo na bydlení, veřejný zájem na bytové výstavbě v daném místně převažuje nad veřejným zájmem na šíření telekomunikačního signálu, z nějž je odvozena existence a trvání předmětného věcného břemene, kdy z tohoto důvodu případně není možné další trvání zásahu do vlastnického práva žalobců. Soud především konstatuje, že v řízení nebylo prokázáno, že by existence vysílače na pozemku žalobců znemožňovala výstavbu rodinných domů v daném místě, která se zde uskutečňuje zřejmě v souladu s platným územním plánem. V řízení bylo prokázáno, že v okolí vysílače je nově vystavena řada domů a veřejný zájem na rozvoji bydlení je tak zachován. Navíc nebylo v řízení prokázáno, že by existence vysílače znemožňovala výstavbu domu na sousedícím pozemku ve vlastnictví žalobců, byť by taková výstavba byla zřejmě spojena s určitým omezením. V tomto případě (individuální výstavby domu žalobci) však již navíc nejde o střet dvou veřejných zájmů, ale pouze o soukromý zájem žalobců.

48. S ohledem na výše uvedené právní závěry se pak soud již nezabýval námitkou případného vydržení práva odpovídajícího danému věcnému břemeni, kterou žalovaná uplatnila v závěrečném návrhu a žalobu ve výroku I. tohoto rozsudku zcela zamítl, když za situace, kdy soud dospěl k závěru, že žalovaná užívá předmětný pozemek žalobců v souladu s existujícím zákonným věcným břemenem, nedochází k zásahu do vlastnického práva žalobců. Nárok na odstranění vysílače z předmětného pozemku tak není dán.

49. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalované, která byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu všech účelně vynaložených nákladů, které jsou žalobci povinni společně a nerozdílně uhradit k rukám její právní zástupkyně (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). Náklady přitom sestávají z nákladů na zastoupení advokátem určených dle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Náklady na právní zastoupení činí odměna advokáta celkem ve výši 18 000 Kč (tj. 12 právních úkonů á 1 500 Kč dle § 9 odst. 1 a § 7 advokátního tarifu, a to za přípravu a převzetí věci, vyjádření k žalobě ze dne 3.2.2021, doplnění tohoto vyjádření ve vztahu k novému nálezu Ústavního soudu ze dne 16.4.2021, vyjádření ve věci ze dne 15.6.2022 ve lhůtě dané soudem a účast u soudních jednání dne 16.5.2022 přesahující dvě hodiny, dne 5.9.2022 přesahující dvě hodiny, dne 17.10.2022 přesahující čtyři hodiny a dne 28.11.2022), dále byl přiznán 12 × režijní paušál á 300 Kč dle § 11 a § 13 advokátního tarifu celkem v částce 3 600 Kč, náhrada za čas dle § 14 advokátního tarifu strávený cestou k nahlížení do spisu a zpět dne 29.1.2021 v částce 1 200 Kč (tj. dvanáct půlhodin po 100 Kč) a náhrada za čas strávený cestou ke čtyřem soudním jednáním a zpět celkem v částce 4 000 Kč (tj. 4 x 10 půlhodin á 100 Kč), náhrada za cestovné za cestu ze sídla právní zástupkyně žalované do [Anonymizováno] a zpět k nahlížení do spisu dne 29.1.2021, určená dle vyhl. č. 589/2020 Sb. v částce 3 248,21 Kč, tj. 412 km automobilem [Anonymizováno], reg. zn. [SPZ], při průměrné spotřebě 10,4 l na 100 km, ceně benzinu 33,50 Kč za 1 l a náhradě za 1 km jízdy 4,40 Kč, náhrada za cestovné za cestu ze sídla právní zástupkyně žalované do [Anonymizováno] a zpět k soudnímu jednání dne 16.5.2022, určená dle vyhl. č. 511/2021 Sb. v částce 4 074,52 Kč, tj. 412 km automobilem [Anonymizováno], reg. zn. [SPZ], při průměrné spotřebě 10,4 l na 100 km, ceně benzinu 49,90 Kč za 1 l a náhradě za 1 km jízdy[Anonymizováno]4,70 Kč, náhrada za cestovné za cestu ze sídla právní zástupkyně žalované do [Anonymizováno] a zpět k soudnímu jednání dne 5.9.2022, určená dle vyhl. č. 511/2021 Sb. v částce 3 774,58 Kč, tj. 412 km automobilem [Anonymizováno] reg. zn. [SPZ], při průměrné spotřebě 10,4 l na 100 km, ceně benzinu 42,90 Kč za 1 l a náhradě za 1 km jízdy 4,70 Kč, náhrada za cestovné za cestu ze sídla právní zástupkyně žalované do [Anonymizováno] a zpět k soudnímu jednání dne 17.10.2022, určená dle vyhl. č. 511/2021 Sb. v částce 3 937,40 Kč, tj. 412 km automobilem [Anonymizováno], reg. zn. [SPZ], při průměrné spotřebě 10,4 l na 100 km, ceně benzinu 46,70 Kč za 1 l a náhradě za 1 km jízdy 4,70 Kč, náhrada za cestovné za cestu ze sídla právní zástupkyně žalované do [Anonymizováno] a zpět k soudnímu jednání dne 28.11.2022, určená dle vyhl. č. 511/2021 Sb. v částce 3 860,28 Kč, tj. 412 km automobilem [Anonymizováno], reg. zn. [SPZ], při průměrné spotřebě 10,4 l na 100 km, ceně benzinu 44,90 Kč za 1 l a náhradě za 1 km jízdy 4,70 Kč, hotové výdaje za zaplacený kolek v částce 50 Kč a náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny, hotových výdajů, náhrad a paušálů v částce 9 606,45 Kč dle § 137 odst. 3 o.s.ř. Celkem tak úspěšné žalované na náhradě nákladů řízení přísluší částka 55 351,44 Kč.

50. Soud nepřiznal žalované právo na náhradu uplatněných nákladů v podobě odměny za úkon – nahlížení do spisu dne 29.1.2021, kdy nejde o žádný z úkonů právní služby dle § 12 advokátního tarifu, navíc šlo o úkon spadající pod úkon právní služby - přípravu zastoupení, dále pak soud nepřiznal požadovanou náhradu za úkony v podobě porad s klientem, kdy pokud jde o poradu dne 2.1.2021, tedy před podáním vyjádření ve věci, pak taková porada je součástí úkonu příprava a převzetí zastoupení, pokud jde o další porady s klientem dne 8.6.2021, 28.4.2022, 12.5.2022, 14.6.2022, 11.10.2022, 25.10.2022 a 22.11.2022 pak soud rovněž náhradu za tyto úkony právní služby nepřiznal, když zejména vyšel z toho, že žalovaná ve vyúčtování nesdělila, k čemu konkrétně bylo takových porad třeba pro další procesní postup žalované v řízení. První z porad dne 8.6.2021 pak předcházela mediaci, nelze ji považovat za úkon bezprostředně související s řízením před soudem. Navíc měl soud na vědomí, že všech jednání u soudu se účastnil zaměstnanec žalované [tituly před jménem] [jméno FO], firemní právník, není tak zřejmá účelnost dalších jednání a porad s klientem bezprostředně po takových jednáních. Soud dále nepřiznal náhradu za úkon v podobě účasti u mediace dne 10.6.2021 a náhradu za cestovné k takovému jednání, když nejde o náklady placené v bezprostřední souvislosti s řízením před soudem (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 3.4.2018, sp. zn. IV. ÚS 3658/17). Dále pak soud nepřiznal náhradu za žalovanou vyúčtované úkony právní služby v podobě vyjádření ze dne 11.5.2022, 1.9.2022, 14.10.2022, když nešlo o účelně vynaložené náklady, neboť tato vyjádření byla vždy učiněna bezprostředně před nařízenými jednáními, vyjádření mohlo být podáno u těchto jednání. Dále pak soud nepřiznal náhradu za vyjádření podané dne 27.10.2022, když neobsahovalo žádné skutečnosti, které by nemohly být předneseny u soudního jednání, na kterém byl vyhlášen rozsudek, obsah vyjádření mohl být součástí vyjádření u tohoto jednání, případně závěrečného návrhu. Soud přitom upozorňuje na to, že v řadě vyjádření žalovaná pouze rozebírala důkazy provedené u předchozích jednání, případně opakovala svou právní argumentaci, když taková vyjádření mohla vždy činit po provedení takových důkazů. Soud dále nepřiznal náhradu za předložení závěrečného návrhu v písemné podobě, když tato je součástí odměny za účast u soudního jednání, kde byl závěrečný návrh právní zástupkyní žalované přednesen. Soud dále nepřiznal žalované požadované náhrady za cestovné automobilem k soudním jednáním vynaložené [tituly před jménem] [Anonymizováno], zaměstnancem žalované, když ani tento náklad nemá soud za účelně vynaložený. Žalovaná byla ve věci zastoupena advokátkou, přítomnost právníka (zaměstnance) žalované nebyla u řízení nezbytná. Navíc pokud žalovaná považovala jeho účast za žádoucí, pak bylo možné, aby cestoval automobilem spolu s právní zástupkyní žalované, když jejich sídla jsou v Praze a lze tak na nich společné cestování spravedlivě požadovat. Případně bylo možné, aby využil veřejnou dopravu a tím náklady na cestovné snížil, když další náklad za cestovné k témuž soudnímu jednání není účelným nákladem, nemůže jít k tíži žalobců, jeho případné vynaložení bylo jen na žalované, která musela být srozuměna s jeho případným hrazením. Soud konečně nepřiznal žalované náhradu za uplatněné náklady na ubytování právní zástupkyně a zaměstnance žalované [tituly před jménem] [Anonymizováno] vždy den před nařízeným jednáním v místě tohoto soudního jednání, když ani tyto náklady nepovažuje za účelně vynaložený náklad, k jehož náhradě by měli být žalobci zavázáni. Soud především vyšel z toho, že (jak už bylo výše uvedeno) účast zaměstnance žalované u každého nařízeného jednání za situace, kdy žalovaná byla zastoupena advokátkou, nebyla nezbytně nutná. Dále pak z toho, že sídlo obou těchto osob je v Praze, kdy je zcela běžné, že účastníci a jejich zástupci cestující z [adresa] k soudnímu jednání tak činí v den nařízeného jednání, neboť doba jízdy z [adresa] dosahuje necelé 3 hodiny, lze na nich vykonání takové cesty v den jednání požadovat. Soud se přitom právní zástupkyně žalované opakovaně dotazoval, zda nařízený termín jednání je pro ni akceptovatelný, nebyl případně problém k její žádosti nařizovat soudní jednání na pozdější hodinu. Žádnou takovou žádost však právní zástupkyně žalované nikdy vůči soudu neučinila. Rovněž pak soud nepřiznal žalované náhradu za cestovné k dalšímu nahlížení do spisu dne 19.10.2022, když právní zástupkyně žalované mohla do spisu nahlédnout po skončení jednání dne 17.10.2022, jak jí to bylo soudkyní nabízeno, navíc se v tu dobu ve spise nenacházely žádné nové listiny, které by již nebyly zaslány účastníkům, případně nebyly provedeny k důkazu. Soud konečně nepřiznal žalované náhradu za cestovné a ubytování vynaložené dne 18. – 19.9.2022 v souvislosti s nahlížením do spisu [adresa], když jednak dle názoru soudu nebylo nutné vynaložit náklady na ubytování, neboť cestu a nahlédnutí do spisu bylo možno vykonat v jeden den. Navíc obstarání důkazů v daném archivu bylo za situace, kdy soud avizoval, že obstará na katastru nemovitostí listiny týkající se vlastnického práva k předmětnému pozemku v danou chvíli minimálně předčasné. Žalovaná konečně nedoložila, že nebylo možné důkazy získané z archivu obstarat korespondenční formou. Uvedené náklady tak nemá soud za účelně vynaložené.

Poučení