42 C 240/2024 - 50

Rubrum

Okresní soud v Sokolově rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Voštovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] pro zaplacení 92 957,26 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 53 012 Kč, úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 53 012 Kč od 19. 4. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 39 945,26 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 21 448,94 Kč od 5. 10. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 53 012 Kč od 5. 10. 2023 do 18. 4. 2024 a úroku ve výši 29,49 % ročně z částky 61 632,25 Kč od 25. 9. 2023 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částky 92 957,26 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tak, že mezi předchůdkyní žalobkyně, obchodní společností [právnická osoba]., IČO [IČO], a žalovaným došlo dne [datum] k uzavření smlouvy nazvané Smlouva o úvěru č. [RČ] (dále jen „Smlouva“). Před uzavřením Smlouvy posoudila předchůdkyně žalobkyně schopnost žalovaného úvěr splácet. Na základě uzavřené Smlouvy poskytla předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 62 000 Kč (dále jen „jistina“), a to bezhotovostním převodem na bankovní účet žalovaného. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný ve Smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci úroky za půjčené peněžní prostředky s dohodnutou pevnou zápůjční úrokovou sazbou na celou dobu řádného splácení úvěru. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnutých peněžních prostředků, úroků se žalovaný zavázal uhradit v 48měsíčních splátkách po 4 494 Kč počínaje měsícem následujícím po vyplacení úvěru. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž mu dle čl. 6 části B) Smlouvy vznikla povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, se kterou se ocitl v prodlení o délce 30 dnů, a to až do případného zesplatnění úvěru. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátek o více jak 65 dní, proto právní předchůdce žalobkyně v souladu se Smlouvou úvěr zesplatnil a dopisem ze dne 24. 9. 2023 vyzval žalovaného k okamžité úhradě dosud nesplacené jistiny úvěru, dlužných úroků a dlužných smluvních pokut za prodlení s úhradou jednotlivých splátek. Ke dni zesplatnění činila dlužná částka celkem 75 858,94 Kč. Podle čl. 6 části B) Smlouvy se pak ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru, s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 74 460,94 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Součet částek původní jistiny a přirostlých úroků se nadále úročí jako nová jistina. Podle čl. 6 části B) Smlouvy byl žalovaný povinen ode dne následujícího po zesplatnění zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny ve výši 74 460,94 Kč za každý den prodlení. Pohledávka vyplývající ze Smlouvy byla ze strany společnosti [právnická osoba]. na základě rámcové Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a v souladu se Společným prohlášením smluvních stran o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupena včetně příslušenství a se všemi právy s ní spojenými včetně práva na smluvní pokutu žalobci jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 28. 3. 2024. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem zaslaným doporučeně. Ke dni podpisu Smlouvy o postoupení pohledávek činila výše pohledávky bez příslušenství částku 102 363,65 Kč. Do dne podpisu smlouvy o postoupení pohledávek uhradil žalovaný celkem částku 8 988 Kč. Od podpisu Smlouvy o postoupení pohledávek ke dni sepisu žaloby nebylo žalovaným na předmětnou pohledávku uhrazeno ničeho. Žalobkyně tedy požaduje zaplacení: - dlužné nové jistiny ve výši 74 460,94 Kč, - dlužné smluvní pokuty ve výši 18 496,32 Kč (vyčíslené ke dni 16. 5. 2024 jako součet neuhrazené smluvní pokuty do zesplatnění a smluvní pokuty po zesplatnění 0,1 % denně z dlužné nové jistiny od 25. 9. 2023), - úroků ve výši 29,49 % ročně z části dlužné nové jistiny ve výši 61 632,25 Kč od 25. 9. 2023 do zaplacení, - zákonných úroků z prodlení ve výši 15,00 % ročně z dlužné nové jistiny ve výši 74 460,94 Kč od 5. 10. 2023 do zaplacení. Před podáním žaloby byl žalovaný dle § 142a o.s.ř. žalobkyní písemně vyzván k úhradě celkové dlužné částky předžalobní výzvou k plnění. Ani přesto však dlužná částka nebyla uhrazena. Žalobkyně proto požaduje po žalovaném rovněž náhradu nákladů řízení.

2. Žalovaný se k žalobkyní uplatněnému nároku nevyjádřil, k jednání se bez omluvy nedostavil a žaloba včetně předvolání k tomuto jednání mu byly doručeny do vlastních rukou náhradně nejméně 10 dnů přede dnem jeho konání v souladu s § 115 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v aktuálním znění (dále jen „o.s.ř.“). Soud tedy věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.

3. V průběhu ústního jednání před soudem byla žalobkyně poučena o předběžném právním názoru soudu, k provedenému dokazování neměla připomínek, po poučení ze strany soudu doplnila skutková tvrzení a označila další důkazní návrhy následujícím způsobem: Právní předchůdce žalobkyně posuzoval před uzavřením Smlouvy s požadovanou odbornou péčí schopnost žalovaného úvěr splácet. Z dokladů předložených žalovaným žalobkyně zjistila, že jeho průměrný měsíční příjem činí 21 450 Kč. Z hodnocení klienta je rovněž zřejmé, že má pravidelný měsíční příjem z podnikání. Ohledně výdajů žalovaného bylo zjištěno, že jeho měsíční výdaje činí částku 14 517 Kč, přičemž bylo kalkulováno i životní minimum v aktuální výši 4 860 Kč, kdy tato částka je oficiálně úředně stanovená jako dostatečná pro nezbytné výdaje za obživu a osobní potřeby žalovaného. Na bydlení pak žalovaný měsíčně vynaložil částku 6 167 Kč, což je částka odpovídající regionu [město] za nájem. Dále bylo zjištěno, že žalovaný měl celkem měsíčně cca 5 933 Kč disponibilních finančních prostředků, tedy dostatek pro splácení požadovaného úvěru. Informace o finanční situaci žalovaného byly verifikovány i na základě vyžádaných informací z veřejných registrů (zejména SOLUS, NRKI, ISIR). K důkazu dále žalobkyně navrhla výpis NRKI a SOLUS. Nad rámec výzvy soudu navrhnul jako důkaz provést výpis z běžného účtu žalovaného za měsíc duben 2023, vedeného u Fio banka, a.s.

4. Po provedeném dokazování došel soud z listinných důkazů předložených žalobkyní k následujícím skutkovým zjištěním. Mezi předchůdkyní žalobkyně, obchodní společností [právnická osoba]., IČO [IČO], a žalovaným došlo dne [datum] k uzavření smlouvy nazvané Smlouva o úvěru č. [RČ], jejímž předmětem bylo poskytnutí bezúčelového spotřebitelského úvěru žalovanému v celkové výši 62 000 Kč na dobou trvání úvěru 48 měsíců, s měsíční splátkou ve výši 4 494 Kč, která v sobě zahrnuje splátku jistiny, úroku za poskytnutí úvěru a měsíční úhradu za sjednané pojištění ve výši 215 712 Kč. Měsíční splátky byly sjednány v počtu 48 splátek s úrokovou sazbou 83,54 % ročně a roční procentní sazba nákladů spotřebitelského úvěru činila 124,25 %. Smlouva byla podepsána elektronicky prostředky komunikace na dálku. Před uzavřením Smlouvy měla předchůdkyně žalobkyně řádně posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Jako důkaz předložila žalobkyně formulářové hodnocení klienta ze dne [datum], dle kterého příjmy žalované tvoří blíže nespecifikovaná částka ve výši 21 450 Kč, kdy zdroj těchto příjmů nebyl uveden, proto k nim soud nemohl přihlížet. Výdaje žalovaného činí nájemné ve výši 6 167 Kč a výdaje za dítě ve výši 3 490 Kč a ostatní výdaje žalovaného ve výši 4 860 Kč představující životní minimum. Celkové výdaje žalovaného byly uvedeny ve výši 14 517 Kč měsíčně. Žalovanému by dle uvedeného hodnocení měla zbývat finanční rezerva ve výši 5 933 Kč měsíčně. Žalovaný je podle hodnocení klienta ženatý muž s maturitním vzděláním, bydlí u rodičů, v jeho domácnosti se nachází jedno dítě a je podnikatelem s IČ [číslo]. Z výpisu záznamů z registru SOLUS nebyly zjištěny žádné informace o dluzích žalovaného. Z výpisu z nebankovního registru klientských informací bylo zjištěno skóre žalovaného v hodnotě 458, tj. kategorie III., dle které se žalovaný nachází v nejlepším segmentu klientů s nízkým rizikem. Z dokladu o vyplacení úvěru a ze zprávy banky Fio banka, a.s. ze dne 2. 10. 2024 bylo zjištěno, že dne [datum] byla ve prospěch účtu žalovaného č. [č. účtu] poukázána jistina úvěru ve výši 62 000 Kč. Z tabulky platební historie (umoření) lze dovodit kolik bylo oproti jistině úvěru zaplaceno před podáním žaloby, tj. celkem 8 988 Kč, kdy tyto údaje odpovídají žalobním tvrzením. O okamžitém zesplatnění úvěru byl žalovaný informován prostřednictvím oznámení ze dne 24. 9. 2023, žalobkyně však nedoložila doklad o odeslání oznámení žalovanému. Z předžalobní upomínky datované dnem 28. 5. 2024 a z příslušného podacího lístku ze dne 29. 5. 2024 soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu z výše uvedené Smlouvy s tím, že v případě nezaplacení se žalobkyně obrátí na soud. Soudu byly předloženy i další listiny, jako je Pověření zaměstnankyně předchůdce žalobkyně k zastupování společnosti ve věci plnění smlouvy o postoupení pohledávek, Smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně seznamu postupovaných pohledávek, plná moc ze dne [datum], Společné prohlášení smluvních stran o postoupení pohledávek ze dne [datum], Oznámení žalovanému o postoupení pohledávek ze dne 16. 4. 2024 včetně podacího lístku z téhož dne, ze kterých soud dovodil postoupení pohledávky za žalovaným, a to z předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni. Z úřední činnosti soudu, lustrace ze dne 5. 8. 2024, soud zjistil, že žalovaný je na základě žaloby společnosti [právnická osoba]. účastníkem řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 16 C 59/2024 pro zaplacení částky 265 278,20 Kč s příslušenstvím. Z obsahu spisu se podává, že žalovaný v této věci vystupuje jako žalovaný z titulu dlužného plnění ze smlouvy o úvěru.

5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům za použití těchto právních předpisů: Podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník v platném znění, dále jen „o. z.“, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Podle § 421 odst. 1 o. z. se za podnikatele považuje osoba zapsaná v obchodním rejstříku. Za jakých podmínek se osoby zapisují do obchodního rejstříku, stanoví jiný zákon. Podle § 2 odst. 1 č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v pozdějším znění (dále jen zákon „o spotřebitelském úvěru“)je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služby poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 96/2022 Sb., účinného od 7. 5. 2022, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru … posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle ustanovení § 2993 věty první o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Podle ustanovení § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 1879 o.z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

6. Povinnost soudu zkoumat z úřední povinnosti, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru plyne již z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, který opakovaně ve své rozhodovací činnosti uvádí, že důsledky neschopnosti dlužníka splácet úvěr se netýkají jen samotného dlužníka, ale dotýkají se celé společnosti. Je na věřiteli, aby dlužníka náležitě před poskytnutím úvěru prověřil a úvěr poskytl pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Je pravdou, že v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 ze dne 27. 9. 2023 je uvedeno, že k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru nepostačí pouze samo zjištění, že poskytovatel úvěru neprovedl řádné prověření úvěruschopnosti klienta, důsledek v podobě sankce neplatnosti takové smlouvy se může projevit pouze tehdy, bude-li postaveno na jisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

7. Žalobkyně neprokázala uzavření platného závazku v podobě úvěru mezi žalobkyní a žalovaným, a to uzavřením smlouvy, neboť neprokázala řádné prověření úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím spotřebitelského úvěru. Žalobkyně nedoložila k důkazu potvrzení o příjmu žalovaného, dostatečně se nezabývala výdajovou stránkou měsíčního rozpočtu žalovaného a nedošlo tedy k porovnání příjmové a výdajové stránky rozpočtu žalovaného, aby tak bylo nade vší pochybnost stanoveno, že žalovaný bude schopný úvěr splácet. Dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 1 As 30/2015-39 je součástí odborné péče věřitele taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá jen na údaj tvrzený samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit. Zákon o spotřebitelském úvěru klade na poskytovatele úvěru rozsáhlé požadavky, pokud jde o prověření úvěruschopnosti žalovaného, což je odůvodněno vývojem praxe poskytování spotřebitelských úvěrů, jejich objemem v ČR a s tím spojenými celospolečenskými dopady vedoucími ke spirále zadlužování obyvatelstva, jejich přechodu do šedé zóny ekonomiky apod. Žalobkyně se spolehla, pokud jde o příjmy a výdaje žalovaného, pouze na tvrzení žalovaného, resp. namísto skutečně vyčíslených výdajů žalovaného uvedla částku životního minima, a dále neúměrně nízkou částku 6 167 Kč coby výdaj na bydlení. Výdaje žalovaného související s jeho dalšími životními náklady nijak neprověřovala, přičemž lze uvést, že částka stanovená příslušným nařízením vlády jako životní minimum se týká výlučně základních životních potřeb, pročež na tomto základě nelze argumentovat tím, že měl žalovaný dostatek finančních prostředků, aby byl schopen hradit úvěr. Rovněž položka výdajů za bydlení je nereálně nízká, v této částce by měly být zahrnuty i platby za energie, svoz odpadů, případně další služby. Ačkoliv lze spekulovat, že důvod takto nízkých výdajů za bydlení je ospravedlněn tím, že žalovaný bydlí u rodičů, tato skutečnost opět nebyla žalobkyní nijak prokázána. Výdaje za bydlení nejsou podloženy nájemní smlouvou, event. výměry za spotřebovanou energii. Žalobkyně k procesu prověření úvěruschopnosti žalovaného předložila hodnocení klienta a výstupy z příslušných databází. Tímto způsobem ovšem nebylo možné hodnověrně porovnat příjmovou a výdajovou stránku měsíčního rozpočtu žalovaného. Soud je toho názoru, že z neidentifikovaného příjmu žalovaného mohl takto vysoký úvěr jen těžko splácet, když navíc i výdaje žalovaného jsou silně podhodnocené. Na základě neúplných skutečností uvedených v hodnocení klienta měla mít předchůdkyně žalobkyně důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Poskytovatel úvěru přesto peníze žalovanému poskytl. Právně tedy nelze aplikovat ustanovení o smlouvě o úvěru, tedy § 2395 a násl. o. z. Žalobkyně v žalobě neuvedla dostatečná skutková tvrzení ani neoznačila důkazy k prokázání posouzení a prověření úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru, soud přitom splnění této povinnosti na straně poskytovatele úvěru před poskytnutím spotřebitelského úvěru zkoumá z úřední povinnosti. Tato skutková tvrzení a důkazy k jejich prokázání žalobkyně při prvém ústním jednání, které bylo koncentračním, nedoplnila. Žalobkyně tak neprokázala, že řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru, když postupovala ryze formálně, dle tvrzení žalovaného. Smlouvu je tak třeba považovat za absolutně neplatnou v souladu s aktuálním zněním § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

8. Soud proto uzavřel, že mezi žalobkyní a žalovaným nevznikl zamýšlený závazek v podobě smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z. Smlouva je absolutně neplatné právní ujednání a k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 o. z.).

9. Smlouva je neplatná podle § 580 a § 588 o. z., také pro její zjevný rozpor s dobrými mravy, který soud spatřuje v nepřiměřené výši sjednaného finančního protiplnění za poskytnutí úvěru. Sjednaný úrok ve výši 83,54 % nepřiměřeně navyšuje celkovou cenu, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni za poskytnutí úvěru. Podle ustanovení § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Soud je přitom dle § 588 o. z. povinen přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27. 2. 2007 vyplývá, že za nepřiměřený úrok nemusí být považován takový, který dosahuje dvojnásobné až trojnásobné výše obvyklého úroku poskytovaného bankami. Z údajů zveřejňovaných Českou národní bankou na jejích internetových stránkách (ARAD – Systém časových řad) vyplývá, že roční úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu se splatností od jednoho roku do pěti let se v období měsíce dubna 2023 pohybovala na úrovni 6,9 %, z čehož vyplývá, že cena za poskytnutí spotřebitelského úvěru v podobě úroku uvedeného ve smlouvě ve výši 83,54 % ročně rozhodně převyšuje trojnásobnou výši obvyklého úroku poskytovaného bankami v době uzavření Smlouvy. Z těchto ukazatelů je zřejmé, že předchůdkyně žalobkyně při sjednávání podmínek Smlouvy nepostupovala v souladu s dobrými mravy a smlouvu je tedy třeba považovat za neplatné právní ujednání dle § 580 o. z. a 588 o. z. Jednotlivá ujednání smlouvy jsou provázaná a nelze je od sebe oddělit, neboť bez sjednání neúměrně vysokého úroku by předchůdkyně žalobkyně peněžní prostředky žalované neposkytla, tedy neplatná je celá smlouva.

10. Plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, představuje s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy plnění z neplatného právního úkonu, přičemž takové plnění je bezdůvodným obohacením ve smyslu ustanovení § 2991 a násl. o. z., které jsou si smluvní strany povinny vzájemně vydat. Podle § 2991 odst. 1 o. z. „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“ Podle druhého odstavce téhož ustanovení platí: „Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“ Podle § 2993 věta prvá o. z. přitom platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Z provedeného dokazování přitom vyplývá, že žalobkyně vyplatila žalovanému částku ve výši 62 000 Kč, žalovaný před podáním žaloby uhradil žalobkyni částku 8 988 Kč, soud tedy částku ve výši 53 012 Kč posoudil jakožto bezdůvodné obohacení žalovaného vzniklé z plnění bez právního důvodu, neboť výše uvedená smlouva dle závěru soudu nebyla platně uzavřena. V této části tedy soud žalobě vyhověl. Pokud jde o úrok z prodlení z bezdůvodného obohacení, je potřeba vyjít z § 1958 odst. 2 o. z., podle něhož: „Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.“ Žalovaný byl vyzván k plnění prokazatelně v rámci oznámení o postoupení pohledávky ze dne 16.4.2024, písemnost byla žalovanému zaslána téhož dne a následujícího dne se písemnost mohla dostat do dispozice žalovaného, od 18.4.2024 tak byl žalovaný povinen plnit a ode dne následujícího, tj. od 19.4.2024 má tedy žalobkyně právo i na úrok z prodlení ve smyslu § 1970 o. z. ve výši vyplývající z ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013, a to s ohledem na počátek prodlení žalovaného.

11. Ve zbytku soud žalobu zamítl, jakékoliv další nároky uplatněné žalobkyní totiž vycházejí ze smlouvy, která nebyla platně uzavřena – viz výrok I rozsudku.

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. („Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, příp. vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.“) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnějším účastníkem řízení byl žalovaný, a proto by měl po žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení, žalovanému však žádné náklady nevznikly. Při stanovení poměru úspěchu ve věci vzal soud v potaz nejen žalovanou jistinu, nýbrž i příslušenství žalované pohledávky vyčíslené ke dni vyhlášení rozsudku.

13. Ke splnění povinnosti soud stanovil žalovanému lhůtu v délce tří dnů podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť neshledal důvody pro stanovení jakkoli delší pariční lhůty, sám žalovaný se k soudu nedostavil a nenavrhl případný splátkový kalendář, který by odrážel jeho možnosti, ohledně kterých rovněž neuvedl soudu žádné skutečnosti.