42 C 33/2022-32

Rubrum

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení částky 5 257 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Řízení se v části, týkající se úroku ve výši 13,58 % ročně z částky 4999 Kč od 30. 9. 2014 do zaplacení od doby, kdy celkový úrok za dobu od 30. 9. 2014 dosáhne částky 5 701 Kč, zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 999 Kč spolu s úrokem ve výši 13,58 % ročně z částky 4999 Kč od 30. 9. 2014 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 30. 9. 2014 dosáhne částky 5 701 Kč, a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 4999 Kč od 19. 1. 2015 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 258 Kč, se zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 10 991 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Předmětem řízení bylo původně zaplacení částky 5 257 Kč (jako součtu částek 4 999 Kč a 258 Kč) s příslušenstvím v podobě úroku ve výši 13,58 % ročně z částky 4 999 Kč od 30. 9. 2014 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 999 Kč od 30. 9. 2014 do zaplacení s odůvodněním, že mezi žalobkyní, jako věřitelem, a žalovaným, jako klientem, byla dne 8. 9. 2014 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] (dále též jen„ smlouva“). Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 4 999 Kč. K vyplacení úvěru žalovanému došlo dne 30. 9. 2014, přičemž žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě splácet ve 12 měsíčních splátkách ve výši 892 Kč počínaje měsícem listopadem 2014, to vše dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení žalobkyně (věřitele) o schválení úvěru. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru žalobkyni nebylo ze strany žalovaného uhrazeno ničeho. Před níže popsaným zesplatněním celého úvěru v důsledku tohoto prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvní pokuty dle čl. 10 odst. 10.1 bod a) a b) smluvních ujednání, podle něhož při prodlení splátky o více než 15 dní je smluvní pokuta 8 % z výše splátky (tj. 892x0,08=71,36) a při prodlení splátky o více než 30 dní je smluvní pokuta 13 % z výše splátky (tj. 892x0,13=115,96). Za prodlení s úhradou splátky č. 1 byla uplatněna jak smluvní pokuta ve výši 71,36 Kč, tak i smluvní pokuta ve výši 115,96 Kč, za prodlení s úhradou splátky č. 2 byla uplatněna smluvní pokuta ve výši 71,36 Kč Celkem tak smluvní pokuty činí částku ve výši 258,68 Kč. V důsledku prodlení žalovaného následně došlo k zesplatnění celého úvěru ke dni 18. 1. 2015, a to v souladu s bodem 10.3 smlouvy. Žalobkyně přitom své nároky vyplývající ze smlouvy o úvěru přehodnotila a přepočítala uvedený úvěr, jako by byl úročen sazbou 13,58 % ročně, což je sazba dle časových řad ARAD vedených Českou národní bankou jako průměrná bankovní sazba v době vyplacení peněžních prostředků na účet žalovaného, když vycházela z ustanovení § 1802 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.).

2. U jednání dne 14. 3. 2022 pak žalobkyně doplnila, že původně byl ve věci vydán rozhodčí nález, na základě kterého byla vedena na majetek žalovaného exekuce, nicméně toto exekuční řízení bylo zastaveno, když byla shledána neplatnost rozhodčí doložky. Žalobkyně proto podala v zákonné lhůtě 30 dnů předmětnou žalobu. Pokud jde o požadovaný úrok, tak je pravdou, že ve smlouvě byl sjednán pevný úrok, nicméně tento byl nepřiměřeně vysoký a v souladu s dostupnou judikaturou se proto žalobkyně rozhodla uplatnit úrokovou sazbu stanovenou podle ARAD. Uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty byl skutečně sjednán jen ve smluvních podmínkách.

3. V podání ze dne 17. 3. 2022 pak žalobkyně omezila svůj žalobní nárok ve vztahu k příslušenství v podobě úroku tak, že se nadále domáhala zaplacení úroku ve výši 13,58 % ročně z částky 4 999 Kč od 30. 9. 2014 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 30. 9. 2014 dosáhne částky 5 701 Kč, tuto změnu odůvodnila tím, že ve smlouvě o úvěru bylo sjednáno, že ze strany žalobkyně byla žalovanému poskytnuta částka 4 999 Kč, kterou se žalovaný zavázal uhradit žalobkyni spolu s pevně sjednaným úrokem ve výši 5 701 Kč. Žalobkyně má za to, že úrok byl sjednán v zákonných limitech (a to i úrok sjednaný v úvěrové smlouvě). Z důvodu rozdílné judikatury se však žalobkyně rozhodla požadovat v rámci tohoto řízení úrok v nižší výši, tedy požadovat úrok, který je ku prospěchu žalovaného a který odpovídá úrokové sazbě dle časových řad ARAD stanovených ČNB. Nárok žalobkyně tak v žádném případě není nepřiměřený. Dále poukázal i na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 Co 36/2018, v němž odvolací soud poukázal na to, že„ Podle § 588 věty prvé o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Nově je podmínkou neplatnosti právního jednání zjevný rozpor s dobrými mravy, tedy nikoliv jakýkoliv, ale jen určitým způsobem kvalifikovaný rozpor s dobrými mravy, který vyvolá následek v podobě uvedené soukromoprávní sankce. Zjevný rozpor s dobrými mravy má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Současně vedle neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy nově zavedl občanský zákoník pro účely posuzování platnosti právního jednání v závislosti na hodnotě vzájemných plnění smluvních stran neplatnost smlouvy z důvodu lichvy dle § 1796 o.z. Dle tohoto platí, že neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo někomu jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Druhým institutem je neúměrné zkrácení dle § 1793 o.z. S lichvou spojuje občanský zákoník sankci relativní neplatnosti, a aby byla smlouva o úvěru zneplatněna jako lichevní, musely by být současně splněny dvě podmínky, tedy jedna ze smluvních stran musí zneužít tísně, nezkušenosti druhé smluvní strany a současně si zneužívající smluvní strana musí nechat přislíbit nebo přijmout plnění, které je v hrubém nepoměru jejímu protiplnění. Z pouhé výše úroků nelze dovozovat neplatnost. Pokud se týká posouzení sjednané výše úroku 109,46 % ročně, bylo na místě, jak to učinil okresní soud, posuzovat obvyklý úrok, tj. obvyklou úrokovou sazbu úvěrů, které poskytovaly banky domácnostem v ČR v době uzavření smlouvy o úvěru. V tomto směru okresní soud zcela správně vyšel ze zjištění, že maximální výše úroků z úvěru mohla dosahovat 30 % a při zohlednění trojnásobku maximálních bankovních sazeb okolo 90 %. K tomu, jak určit, že míra, o kterou odměna věřitele přesáhla nejvyšší obvyklou odměnu za úvěry poskytované bankami, je v rozporu s dobrými mravy, se vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, ze kterého vyplývá, že pokud„ dohodnutá výše úroků podstatně téměř čtyřnásobně přesahovala horní hranici obvyklé úrokové míry v době uzavření smlouvy, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ust. § 39 o.z. neplatné. Sjednaný úrok ve výši 109,46 % nedosahuje čtyřnásobku obvyklé úrokové míry, tedy 30 %. Z toho důvodu má odvolací soud za to, že požadavek žalobkyně na zaplacení částky 5 536 Kč jako úroku z úvěru do jeho zesplatnění je možné žalobkyni s ohledem na shora uvedené přiznat a takovéto ujednání není neplatným pro rozpor s dobrými mravy. Pokud by se týkalo neplatnosti z důvodu lichvy, takovéto neplatnosti by se musel žalovaný dovolat, což neučinil. Smluvní úrok z částky 30 000 Kč za dobu od 8. 2. 2017 do 28. 5. 2017 ve výši 109,46 % činí 9 806,42 Kč, jak je zřejmé z žaloby žalobkyně, požaduje částku nižší ve výši 5 536 Kč, za dobu od 2. 2. 2017 ode dne uzavření smlouvy to činí částku 10 346,22 Kč a žalovaná částka tedy dosahuje 50 % úroku. Z toho důvodu má odvolací soud za to, že bylo na místě tuto částku žalobkyni přiznat.“ Dále žalobkyně poukázala na to, že daná smlouva není ani v rozporu s ust. § 1813 o.z., neboť ujednání o konkrétní výši úroku není a nemůže být nepřiměřeným ujednáním, když žalovaný byl se sazbou seznámen jednak v předsmluvním formuláři, dále ve smlouvě samotné a rovněž v oznámení o schválení úvěru; výše úrokové sazby mu tak byla zcela jasná, přesto smlouvu uzavřel, když informace o úrokové sazbě mu byly jasným a srozumitelným způsobem poskytnuty. To v daném případě byly jak v předsmluvním formuláři, tak ve smlouvě samotné, tak v oznámení o schválení úvěru. V tomto směru dále žalobkyně poukázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 46 Icm 2408/2017, 16 VSOL 656/2018 (KSOS 37 INS 27476/2016) ze dne 4. 10. 2018, podle něhož„ konečně k namítané nepřiměřenosti výše úroků, jež dle smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené mezi dlužníkem a žalovaným činila 137,51%, odvolací soud přisvědčuje závěrům soudu prvního stupně. V daném případě byla smlouva o revolvingovém úvěru mezi účastníky uzavřena 29. 5. 2015, tedy za účinnosti nového o.z. Je tak třeba aplikovat ust. § 1813 o.z. Uvedené ustanovení je řazeno v části 4. díl 4 jako ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebiteli ve znění„ má se za to, že zakázána jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.“ Z citovaného ustanovení je zřejmé, že za předpokladu, kdy je spotřebiteli obsah dohody o předmětu a ceně plnění zřejmý, je takováto dohoda z úpravy zneužívajících klauzulí ve spotřebitelských smlouvách vyloučena. Tímto zákonným ustanovením byla do našeho právního řádu implementována Směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Není pochyb o tom, že úrok z úvěru je protihodnotou – cenou za poskytnutý úvěr. To byť nepřímo vyplývá i z rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Árpád Kásler zn. C 26/13) 1), které se týkalo smlouvy o hypotečním úvěru v tom smyslu, že přiměřenost protihodnoty věřitelem poskytnutého plnění nemůže být předmětem posouzení zneužívajícího charakteru podle čl. 4 odst. 2 Směrnice 93/13 EHS. Dle čl. 4 odst. 2 uvedené směrnice„ posouzení nepřiměřené povahy podmínek se netýká ani definice hlavního předmětu smlouvy ani přiměřené ceny a odměny na straně jedné ani služeb nebo zboží dodávaných výměnou na straně druhé, pokud jsou tyto podmínky sepsány jasným a srozumitelným jazykem. S ohledem na shora uvedené odvolací soud koriguje názor vyjádřený v závěru odůvodnění svého dřívějšího kasačního rozhodnutí ve věci, totiž že pro posouzení přiměřenosti, či nepřiměřenosti smluvních pokut, je třeba zvážit i to, zda úrok z úvěru je v souladu s dobrými mravy a nejedná se o ujednání ve vztahu ke spotřebiteli znevýhodňující. V daném případě tzv. výpůjční sazba úvěru ve výši 137,5% ročně byla jasně uvedena v jak předsmluvním formuláři, tak i ve smlouvě o revolvingovém úvěru ze dne 29. 5. 2015 a dlužník jako spotřebitel tak nemohl být v pochybnostech o výši úroku jako ceně za poskytnuté plnění – úvěr. Argumentace žalobce obvyklou výší úroků ve smyslu ust. § 1802 o.z., z níž dovozoval rozpor s dobrými mravy, je nepřípadná, neboť uvedené ustanovení dopadá jen na případy, kdy výše úroku není výslovně sjednána. Konečně žalobkyně poukázala na to, že daná úvěrová smlouva není neplatná jako celek pro například rozpor sjednaného úroku s dobrými mravy. Měl-li by soud za to, že sjednaný úrok ve smlouvě je příliš vysoký, pak takto sjednaná výše úroků by teoreticky představovala nezákonné určení množstevního rozsahu. Nezákonné určení množstevního rozsahu samo o sobě neplatnost právního jednání nezpůsobuje. To lze dovodit mimo jiné např. i z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, v jehož odůvodnění je uvedeno:„ Nelze ovšem vyloučit, že okolnost hrubého nepoměru plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá strana, může ve spojitosti s dalšími okolnostmi toho kterého případu naplňovat znaky jednání, které již koliduje s dobrými mravy. Avšak sama o sobě taková okolnost absolutní neplatnost právního úkonu, jímž mělo dojít k uvedenému hrubému nepoměru v plnění, ve smyslu § 39 o.z. (pro jednání contra bonos mores) založit nemůže.“ Uvedený judikovaný názor se následně projevil v ustanovení § 1793 o. z., který obsahuje výslovnou právní úpravu institutu neúměrného krácení. V tomto směru žalobkyně odkázala i na další rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, který konstantně uvádí, že případná neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako ceku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.5.2011, sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, ze dne 10.12.2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, či ze dne 28.2.2013, sp. zn. 32 ICdo 12/2012).

4. Žalovaný podanou žalobou nesouhlasil, navrhoval její zamítnutí, když má za to, že žalobkyně řádně neposuzovala úvěryschopnost žalovaného při uzavření smlouvy, dále poskytla žalovanému nepřiměřený úrok a dále celá věc už by se neměla projednávat, neboť řízení o této věci bylo zastaveno v rámci exekuce. Je pravdou, že si částku 4 999 Kč půjčil, a tuto doposud nevrátil, neboť nemá z čeho.

5. S ohledem na v bodě 1. odůvodnění rozsudku specifikované částečné zpětvzetí žaloby žalobkyní, a to o úrok ve výši 13,58 % ročně z částky 4999 Kč od 30. 9. 2014 do zaplacení od doby, kdy celkový úrok za dobu od 30. 9. 2014 dosáhne částky 5 701 Kč, soud řízení s oporou o ustanovení § 96 odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) v rozsahu tohoto částečného zpětvzetí žaloby v této části ve výroku I. rozsudku řízení zastavil, když souhlas žalovaného ve smyslu § 96 odst. 3 o.s.ř. soud předpokládal v souladu s § 10 odst. 4 o.s.ř.

6. Na základě v řízení provedených listinných důkazů učinil soud skutkový závěr spočívající v tom, že žalobkyně a žalovaný se dne 8. 9. 2014 dohodly na tom, že žalobkyně poskytne žalovanému peněžní prostředky ve výši 4 999 Kč, které se žalovaný zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši určené úvěrovou smlouvou, a zaplatit jí vedle toho i úroky sjednané pevnou částkou 5 701 Kč. Žalovaný přitom žalobkyni nevrátil ničeho, dostal se do prodlení a splátky dále nehradil i přes výzvy žalobkyně, která pak využila svého práva a úvěr ke dni 18. 1. 2015 zesplatnila. Nárok žalobkyně byl již v minulosti přiznán rozhodčím nálezem č. [číslo jednací] ze dne 13. 4. 2015, který vydal [titul] [jméno] [příjmení], nicméně 7. Podle ust. § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle ust. § 2048 o.z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

9. Po právní stránce soud posoudil nárok žalobkyně ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná a lze jí proto částečně vyhovět. Mezi stranami sporu, tady mezi žalobkyní, jako podnikatelem, a žalovaným, jako fyzickou osobou a nepodnikatelem, byla platně dne 8. 9. 2014 uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. o.z., na podkladě které žalobkyně poskytla žalovanému bezúčelný hotovostní úvěr ve výši 4 999 Kč převedením těchto finančních prostředků na jeho bankovní účet. Žalovaný se naopak ve smlouvě zavázal uhradit dlužnou jistinu ve výši 4 999 Kč spolu se sjednanými úroky v předem stanovené jednorázové výši 5 701 Kč v pravidelných 12 měsíčních splátkách po 892 Kč se splatností první splátky v listopadu 2014. Tato smlouva tak měla všechny podstatné náležitosti daného smluvního typu ve smyslu ustanovení § 2395 o.z. Banka přitom svůj závazek z této smlouvy splnila a dohodnuté finanční prostředky žalovanému skutečně poskytla, což v řízení ani nebylo zpochybněno, avšak žalovaný svůj původní závazek poskytnuté finanční prostředky a smluvený úrok bance hradit v dohodnutých splátkách se stanovenou splatností nesplnil a porušil a dostal se do prodlení se splácením závazku, pročež banka využila svého práva daného smlouvou a úvěr ke dni 18. 1. 2015 zesplatnila. Vzhledem k výši smlouvou žalovanému poskytnuté částky pak nešlo na danou smlouvu pohlížet jako na smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, a podrobit jednotlivá ustanovení smlouvy požadavkům stanoveným právě tímto právním předpisem, v tomto směru tedy neobstojí námitky žalovaného, že nebyla dostatečně při uzavírání smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného. Nicméně vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně při poskytnutí této finanční služby vystupovala v rámci své podnikatelské činnosti, zatímco žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, která nejednala v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání, je nutno na předmětnou smlouvu pohlížet i jako na smlouvu spotřebitelskou ve smyslu ust. § 1810 až 1867 o.z. a v tomto směru aplikovat i tato ustanovení občanského zákoníku směřující k ochraně spotřebitele. Ve smyslu § 1813 o.z. jsou zakázána taková ujednání smluv, která zakládají významnou nerovnováhu práv nebo povinností v neprospěch spotřebitele. Podle věty druhé tohoto ustanovení však jsou předmětem přezkumu smluvní ujednání vymezující předmět plnění či jeho cenu pouze za předpokladu, že nejsou poskytnuta jasně a srozumitelně. V dané věci má soud přitom za to, že ujednání o ceně úvěru ve sjednané pevné částce 5 701 Kč za poskytnutých 4 999 Kč s termínem vrácení ve lhůtě 12 měsíců od poskytnutí úvěru (tj. při přepočtu na procenta úrok ve výši 114 % ročně), bylo žalovanému poskytnuto jasně a srozumitelně, když žalovaný již v době před uzavřením smlouvy věděl, jaké jsou ceny za poskytnutí úvěru v určité výši, neboť toto jednoznačně vyplývalo z návrhu smlouvy o úvěru a žalovaný jako spotřebitel tudíž nemohl mít žádné pochybnosti o výši úroků jako ceně za poskytnuté plnění – úvěr. Z tohoto pohledu je tedy výše úroku vyloučena z přezkumu přiměřenosti ve smyslu § 1813 o.z. a soud by tedy daný sjednaný úrok žalobkyni přiznal. Nicméně žalobkyně se rozhodla požadovat úrok ve výši 13,58 % ročně z částky 4 999 Kč od 30. 9. 2014 do zaplacení, po částečném omezení žaloby maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 30. 9. 2014 dosáhne právě částky 5 701 Kč, tj. z pohledu soudu se rozhodla požadovat úrok ve své podstatě nižší (když žalovaný může zaplatit svůj dluh i dříve, než by tento úrok dosáhl právě výše 5 701 Kč).

10. Jinak je tomu u nároku žalobkyně na smluvní pokutu ve výši 258 Kč. Zde je nutno opět posoudit ujednání o smluvní pokutě, jak toto bylo sjednáno pouze ve„ Smluvních ujednáních smlouvy“, tj. úvěrových podmínkách, ve smyslu § 1813 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a posoudit, zda nejde o zakázané ujednání. Tyto smluvní podmínky přitom měly být dle části B) smlouvy, nazvané jako„ Obecná ustanovení smlouvy“, bodu VIII., nedílnou součástí smlouvy, nicméně žalovaný v tomto ustanovení smlouvy se jednoznačně hovoří o tom, že tyto podmínky jsou k „ nahlédnutí na kontaktní adrese úvěrujícího, na adrese regionálních ředitelství úvěrujícího a u jeho úvěrových poradců. Je tudíž otazné, zda žalovanému byly vůbec před podpisem smlouvy tyto podmínky předloženy a byl s nimi skutečně seznámen, když z výše citovaného textu smlouvy spíše vyplývá, že nikoli. Nicméně i pokud by se tyto podmínky skutečně staly nedílnou součástí smlouvy na základě vůle obou stran, tedy nejen skrytým prohlášením na konci samotné formulářové smlouvy, soud ve vztahu k oprávněnosti požadované smluvní pokuty vycházel z toho, že posuzování významné nerovnováhy v právech a povinnostech stran smlouvy má dvě úrovně. Je možné posuzovat rozsah nerovnováhy v poměru smluvního ujednání a absence smluvního ujednání. Je možné posuzovat rozsah rovnováhy v poměru práva jedné strany a strany druhé. Soudní dvůr EU v souvislosti s výkladem čl. 3 odst. 1 směrnice 93/13 EHS dovozuje, že pojem„ významná nerovnováha“ v neprospěch spotřebitele je třeba posuzovat na základě analýzy vnitrostátních právních předpisů, které by se použily v případě neexistence dohody stran, aby bylo možné posoudit, zda a případně do jaké míry je právní postavení spotřebitele smlouvou zhoršeno ve srovnání s právním postavením, jaké by měl podle platné vnitrostátní právní úpravy, např. ujednání, že při odstoupení od smlouvy se nevrací plnění, se posuzuje k úpravě bezdůvodného obohacení jinak aplikované (srov. NS Cpjn 200/2013). Jde tedy o srovnání právního postavení spotřebitele s dispozitivní právní úpravou v případě odchýlení od takové úpravy. Odchýlení může spočívat v omezení obsahu práv spotřebitele, která podle zákonné úpravy ze smlouvy vyvozuje, nebo překážky výkonu těchto práv anebo uložení dodatečné povinnosti, kterou vnitrostátní pravidla nestanoví (srov. ESD ze dne 16. 1. 2014, Constructora Principado SA proti José Ignacio Menéndez Álvarez, C -226/12). Nejvyšší soud v některých případech analyzuje při zkoumání významné nerovnováhy, zda mají obdobné právo obě strany, např. promlčování nároků obou stran ve stejné lhůtě, poplatek za upomínku stejný pro obě strany, právo na zaplacení smluvní pokuty, délka výpovědní doby (srov. NS Cpjn 200/2013). Pouhá skutečnost, že ujednání zakládá jedné ze smluvních stran odlišné postavení od postavení strany druhé, ještě neznamená, že musí jít o nepřiměřené ujednání. Z povahy závazku je zřejmé, že povinnosti stran jsou odlišné, stejně tak jsou odlišná rizika spojená s plněním dluhů (např. podnikatel je vlastníkem věci přenechané spotřebiteli k užívání), ujednání zakládající práva a povinnosti pouze jedné straně může být proto v souladu s požadavkem přiměřenosti (např. pouze podnikatel má právo kontroly užívání věci, pouze podnikatel má právo na smluvní pokutu pro případ prodlení s vrácením věci). Ve spotřebitelském vztahu platí, že dodavatel má fakticky výhodnější postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje a od dodavatele lze také očekávat (případně i vyžadovat), že se bude ve vztahu k spotřebiteli chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, nelze takovému nepoctivému jednání poskytnou právní ochranu. V praxi se zásada poctivosti přitom projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitel dostatečně čitelným, přehledný a logicky uspořádaný a zásada poctivosti musí nutně dopadat i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek, které mají ve spotřebitelských smlouvách sloužit zejména k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru, naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formy skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých se předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou. Pokud takto dodavatel přesto učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. V tomto směru lze blíže odkázat na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013, v němž ústavní soud závěrem vyslovil, že„ v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné, tedy listiny, na níž spotřebitel připojuje svůj podpis“. V posuzovaném případě nejenže ujednání zakládající smluvní pokutu bylo součástí nepodepsaných úvěrových podmínek, které zřejmě ani nebyly žalovanému předloženy při uzavírání smlouvy, když v samotné smlouvě je jen odkaz na to, kde jsou tyto úvěrové podmínky k dispozici, obecně pak platí, že přesvědčením běžného spotřebitele je, že se v obchodních podmínkách již nic důležitého a podstatného kromě„ nějakých právních vysvětlení“ nenachází. V této podobě úvěrových podmínek tak žalobkyně rafinovaně ukryla ujednání, jež, jak zdůraznil Ústavní soud ČR, jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou. Z tohoto pohledu pak žalobkyni nárok na smluvní pokutu nemohl nikdy platně vzniknout.

11. Závěrem pak k námitce žalovaného, že nárok žalobkyně by neměl být znovu žalován, když ve stejné věci již bylo rozhodováno v minulosti rozhodčím nálezem a exekuce, na jeho základě nařízená, bylo zastaveno, má soud za to, že svým obsahem jde o námitku promlčení, byť takto žalobcem výslovně nenazvanou. Nicméně s ohledem na skutečnosti zjištěné v tomto řízení má soud za to, že daný nárok žalobkyně není promlčen. V tomto směru soud vychází z judikatury Nejvyššího soudu ČR, vyjádřené v rozsudku ze dne 25. 3. 2020, sp.zn. 33 Cdo 854/2019, v němž dovolací soud konstatoval, že„ podá-li žalobce poté, co exekuce byla pravomocně zastavena, bez zbytečného odkladu žalobu, jíž uplatní právo přiznané formálně nezrušeným rozhodčím nálezem, k promlčení nedojde. O tom, zda byla žaloba (poté, co byla zastavena exekuce pro nezpůsobilost exekučního titulu) podána bez zbytečného odkladu, rozhoduje soud vždy na základě konkrétních skutkových okolností případu.“ V této konkrétní věci byla exekuce pravomocně zastavena dne 22. 12. 2021 na základě usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2021, č.j. 66 Co 266/2021-125 s konstatováním, že rozhodcem přiznané plnění je nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení povinného. Následná žaloba ve věci byla podána v podstatě v den, kdy rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci, tj. právě dne 22. 12. 2021, a v tomto směru nelze konstatovat jinak, než se tak stalo bezodkladně a nárok žalobkyně tedy není promlčen.

12. S ohledem na uvedené proto bylo žalobě žalobkyně vyhověno v části týkající se zaplacení částky 4 999 Kč spolu s úrokem ve výši 13,58 % ročně z částky 4999 Kč od 30. 9. 2014 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 30. 9. 2014 dosáhne částky 5 701 Kč, a dále zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 4999 Kč od 19. 1. 2015 do zaplacení, když přiznaná výše úroků z prodlení plně odpovídá ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve spojení s nař. vl. č. 351/2013 Sb., žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 258 Kč, byla z výše uvedených důvodů zamítnuta.

13. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud neshledal, resp. nebyly v řízení ani tvrzeny, tím méně prokázány.

14. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo, a to ve spojení s § 146 odst. 2 věta prvá o.s.ř., podle něhož jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. V daném případě bylo nejprve řízení částečně zastaveno pro ničím neodůvodněné částečné zpětvzetí žaloby ze strany žalobkyně, avšak jen ve vztahu k požadovanému úroku, kdy tento žalobkyně oproti žalobě zastropovala konkrétní výší, z procesního hlediska tak toto částečné zastavení řízení zavinila žalobkyně, nicméně v rámci samotných nákladů se toto částečné omezení žaloby neprojeví, když se jednalo toliko o úrok, který by vznikl teprve v budoucnu. Ve zbytku pak měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení částky 4 999 Kč s příslušenstvím v podobě úroků a úroků z prodlení, které soud zohlednil v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. 23 Cdo 2585/2015 a kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku na částky 5 129,61 Kč (úrok) a 2 918,37 Kč (úrok z prodlení), takže celková přiznaná částka k tomuto datu činila 13 046,98 Kč. Tento její úspěch však představuje 98 % ze 100 % (tj. z celkového předmětu řízení kapitalizovanému včetně příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku na částku 13 304,98 Kč). Naopak neúspěch žalobkyně představuje 2 %. Čistý úspěch žalobkyně (po odečtení neúspěchu od úspěchu) tak činí 96 % a žalobkyni proto ve smyslu § 142 odst. 2 o.s.ř. vzniklo právo na náhradu 96 % jí účelně vynaložených nákladů řízení.

15. V projednávané věci však soud v souladu s vyhl. č. 120/2014 Sb. ve znění účinném od 1. 7. 2014, když žaloba byla ke zdejšímu soudu podána dne 22. 12. 2021, hodnotil při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení specifika tohoto řízení, neboť žalobkyně je právnickou osobou, jejímž předmětem podnikání je mimo jiné poskytování úvěrů, přičemž z úřední činnosti soudu je známo, že žalobkyně s ohledem na předmět svého podnikání podává další žaloby ve skutkově a právně obdobných věcech (kdy vymáhá pohledávky ze smluv o úvěru), a je tedy naplněn předpoklad § 14b odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátní tarif“) tedy, že řízení je zahájeno na ustáleném vzoru, uplatněném opakovaně týmž žalobcem, ve skutkově i právně obdobných věcech. Pokud jde o ustálenost vzoru, jde o strukturované vylíčení nároků ze smlouvy o úvěru uvedením věřitele, data uzavření smlouvy (případně jejího čísla), výše pohledávky, výše úroků z úvěru a poplatků odkazem na smlouvu, poukazem na splátkovou povinnost dlužníka (často bez uvedení výše splátek), která byla porušena s následkem zesplatnění úvěru k určitému datu a vyčíslení požadované částky v jejich jednotlivých součástech s případným odkazem na listiny. Individualizace pohledávky je pak pouze doplněním konkrétních údajů, jako data, jména a částky (blíž. srovnej usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2014, č.j. 51 Co 263/2014-12). Základ právní argumentace v těchto žalobách, včetně její stylizace a formálního vyjádření je tak v podstatě zcela totožný a sepis této žaloby je pak spíše administrativním úkonem, než úkonem právní služby v pravém slova smyslu. Navíc v dané věci jde o předmět řízení, v rámci něhož peněžité plnění a tarifní hodnota nepřesahují hodnotu 50 000 Kč ve smyslu § 14b odst. 1 písm. b) advokátního tarifu a v daném řízení byla žalobkyni přiznána náhradu nákladů řízení ve smyslu § 14b odst. 1 písm. c) advokátního tarifu. S ohledem na uvedené proto soud dospěl k závěru, že je na místě žalobkyni za její první tři úkony právní pomoci (tzn. za zaslání předžalobní upomínky, za přípravu a převzetí zastoupení a za sepis žaloby) přiznat odměnu a režijní paušály dle vyhl. č. 120/2014 Sb. účinné od 1. 7. 2014.

16. Celkové náklady žalobkyně jsou přitom představovány částkou 11 449 Kč, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč a z nákladů právního zastoupení ve výši 11 049 Kč mající oporu ve vyhl. č. 177/1996 Sb. (tvořené částkou 400 Kč jako odměnou dle § 14b odst. 1 bodu 1 ve spojení s § 11 odst. 1 advokátního tarifu za dva žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci v podobě přípravy a převzetí zastoupení a sepisu žaloby po 200 Kč, 200 Kč jako dva režijní paušály po 100 Kč za tyto dva žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, částkou 3 000 Kč jako odměnou dle § 7 bod 5, § 8 odst. 1 ve spojení s § 11 odst. 1 advokátního tarifu za dva žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci v podobě účasti u jednání soudu dne 14. 3. 2022 a písemného podání učiněného na výzvu soudu ze dne 17. 3. 2022 po 1 500 Kč, 600 Kč jako dva režijní paušály po 300 Kč za tyto dva žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci dle § 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu, částkou 1 500 Kč jako náhradou za promeškaný čas podle § 14 odst. 1, 3 advokátního tarifu za 15 započatých půlhodin po 100 Kč v souvislosti s cestou právního zástupce žalobkyně k jednání soudu dne 14. 3. 2022, a konečně částkou 3 431,33 Kč jako náhradou cestovného na cestě zástupce žalobkyně k jednáním soudu dne 14. 3. 2022 na cestě z [obec] do [obec] a zpět, tj. celkem 480 km tam i zpět, při použití osobního motorového vozidla zn. Škoda Fabia, [registrační značka] o kombinované spotřebě 6,6 l benzínu Natural 95 na 100 km dle technického průkazu vozidla, a vyhláškové ceně benzinu Natural 95 37,10 Kč litr, a při sazbě základní náhrady 4,70 Kč za 1 km jízdy, vše dle vyhl. č. 511/2021 Sb. a zákoníku práce (počítáno za použití vzorce (počet ujetých kilometrů x průměrná spotřeba /100 km x cena pohonných hmot) + (sazba za 1 kilometr x počet ujetých kilometrů), to vše zvýšeno o 21 % DPH, kterou je povinen z přiznané odměny a náhrad odvést zástupce žalobkyně jako advokát, jež v řízení osvědčil, že je registrovaným plátcem DPH). Žalovaný proto byl zavázán zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 96 % těchto nákladů, tedy částku 10 991 Kč, a to rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když ani zde soud důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, přičemž určené platební místo – k rukám právního zástupce žalobkyně – vychází z ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení