43 A 20/2020– 174

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Jana Čížka a soudců JUDr. Bc. Kryštofa Horna a Mgr. Ing. Lenky Bursíkové ve věci žalobkyně: M. K. bytem X zastoupená advokátem Mgr. Pavlem Černohousem sídlem Lublaňská 398/18, Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvojsídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1 za účasti osoby zúčastněné na řízení: ZZN Polabí, a.s., IČO: 45148210 sídlem K Vinici 1304, Kolín zastoupená advokátem JUDr. Mgr. Tomášem Sequensem sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 12. 2019, č. j. MMR–41518/2019–83/2844, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 12. 2019, č. j. MMR–41518/2019–83/2844, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 15 342 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce Mgr. Pavla Černohouse, advokáta.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci 1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný k odvolání osoby zúčastněné na řízení (dále jen „stavebník“) dle § 90 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zrušil rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje (dále jen „krajský úřad“) ze dne 24. 6. 2019, č. j. 085793/2019/KUSK (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím krajský úřad v přezkumném řízení zrušil územní souhlas Městského úřadu Český Brod (dále jen „stavební úřad“) ze dne 12. 4. 2016, č. j. MUCB 7934/2016 (dále jen „územní souhlas“), s umístěním stavby označené jako Posklizňová linka se skladem obilovin a kukuřice v areálu ZZN P. v X včetně úprav zpevněných ploch a oplocení na pozemcích parc. č. Xe, Xf, Xg, Xh, Xch, Xi a Xj v katastrálním území X. Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu 2. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou (k aktivní žalobní legitimaci žalobkyně dále viz bod 38 rozsudku) a splňuje všechny formální požadavky na ni kladené. Jde tedy o žalobu projednatelnou. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.).

3. Soud ve věci rozhodl bez jednání. Účastníci řízení v soudem stanovené lhůtě nesdělili nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, pročež byl souhlas s tímto postupem dán implicitně (§ 51 odst. 1 s. ř. s.).

4. Dokazování soud neprováděl, neboť bylo možné rozhodnout toliko na základě obsahu správního spisu, který nevyžaduje provádění dokazování (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008 – 117, č. 2383/2011 Sb. NSS) a na základě skutečností, které byly mezi účastníky nesporné [srov. § 120 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), užitý na základě § 64 s. ř. s.]. Průběh správních řízení a řízení o žalobě proti nezákonnému zásahu 5. Ze správních spisů žalovaným předložených, tj. ze správního spisu vedeného stavebním úřadem v souvislosti s řízením o žádosti žalobkyně o vydání územního souhlasu a ze správního spisu vedeného žalovaným a krajským úřadem v souvislosti s přezkumným řízením, jakož i z vlastní předchozí rozhodovací činnosti soud zjistil následující skutečnosti.

6. Dne 21. 3. 2016 obdržel stavební úřad od stavebníka žádost o vydání územního souhlasu se stavbou označenou jako Posklizňová linka se skladem obilovin a kukuřice v areálu ZZN P. v X, včetně zpevněných ploch a oplocení na pozemcích parc. č. Xe, Xf, Xg, Xh, Xch, Xi a Xj v katastrálním území X (dále také jen „stavba“ nebo „stavba posklizňové linky“). V žádosti stavebník uvedl, že se jedná o montáž dvou ocelových sil, příjmového koše a čističky obilovin na železobetonovém základu v areálu ZZN P. v X a dále zpevnění plochy a oplocení. K žádosti stavebník přiložil souhrnnou technickou zprávu ke stavbě a průvodní zprávu k opravě vnitropodnikových a připojovacích komunikací, zpevněné plochy a oplocení. Dále předložil závazná stanoviska dotčených orgánů, mj. závazné stanovisko Krajské hygienické stanice Středočeského kraje (dále jen „KHS“) ze dne 16. 3. 2016, jímž byl udělen souhlas se stavbou pod podmínkou, že ve zkušebním provozu bude provedena objektivizace hladiny akustického tlaku v kontrolních bodech měřením autorizovanou nebo akreditovanou laboratoří, a rozhodnutí Městského úřadu Český Brod, odboru životního prostředí, ze dne 7. 3. 2016, jímž byl udělen souhlas s odnětím půdy ze zemědělského půdního fondu. Dle příloh přiložených k žádosti o územní souhlas měla stavba spočívat v montáži dvou kusů ocelových sil o průměru 14,63 m a výšce 22,49 m s redlery a korečkovými elevátory. Součástí stavby měla být expediční část posklizňové linky tvořená ocelovými pojezdovými zásobníky s jehlanovou výsypkou. Část technologického zařízení měla být zastřešena ocelovou halou s půdorysem 13,5 m na 9,6 m a výškou asi 10 m. Součástí stavby dále měla být betonová kobka určená pro ukládání nezužitkovatelných odpadů vzniklých při čištění, sahající asi 4 m pod úroveň okolního terénu. V rámci stavby mělo být podle žádosti realizováno také zpevnění ploch a oplocení. Dle souhrnné technické zprávy měly být příjezdové a odjezdové cesty v nezbytné míře opraveny a výškový rozdíl mezi terénem a příjezdovou komunikací do areálu měl být vyřešen opěrnou zdí.

7. Dne 12. 4. 2016 vydal stavební úřad územní souhlas s odůvodněním, že záměr splňuje všechny podmínky podle § 96 odst. 1, 2 a 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 39/2015 Sb. (dále jen „stavební zákon“).

8. Dne 4. 7. 2016 došlo ke stavebnímu úřadu podání označené jako „odvolání“, v němž žalobkyně uvedla, že se odvolává proti rozhodnutí či rozhodnutím, kterými byla umístěna a povolena stavba sil v jejím sousedství. Žalobkyně uvedla, že jí žádné takovéto rozhodnutí doručeno nebylo, ačkoliv se jí – jakožto vlastníka pozemku parc. č. Xa a na něm stojícího rodinného domu č. p. Xb a dále pozemků parc. č. Xc a Xd v katastrálním území X – přímo dotýká. Žalobkyně současně požádala, aby jí příslušná rozhodnutí byla řádně doručena.

9. Poté, co se žalobkyně dozvěděla, že podkladem pro realizaci stavby byl územní souhlas, jehož kopii stavební úřad žalobkyni poskytl, podala dne 25. 7. 2016 ke Krajskému soudu v Praze žalobu proti nezákonnému zásahu dle § 82 a násl. s. ř. s. [podle tehdejší judikatury správních soudů (srov. zejména usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2012, č. j. 2 As 86/2010 – 76, č. 2725/2013 Sb. NSS) byl územní souhlas vydaný podle § 96 stavebního zákona zásahem ve smyslu § 82 odst. 1 s. ř. s. – pozn. soudu].

10. Žalobkyně současně dne 29. 7. 2016 podala ke krajskému úřadu podnět k přezkoumání územního souhlasu. Uvedla, že stavba sil zasahuje do užívání jejích nemovitostí, a to jak hlukem ze zabudované ventilace, tak světelnými imisemi, neboť sila jsou vyrobena ze žárového vlnitého pozinku a celý den intenzivně odráží sluneční světlo. Současně žalobkyně vyjádřila názor, že stavba nesplňuje zákonné podmínky pro umístění územním souhlasem. Protože krajský úřad po předběžném posouzení věci dospěl k závěru, že lze mít důvodně za to, že byl územní souhlas vydán v rozporu s právními předpisy, usnesením ze dne 12. 9. 2016 v souladu s § 95 odst. 1 správního řádu zahájil z moci úřední přezkumné řízení.

11. Rozhodnutím ze dne 15. 12. 2016, č. j. 178192/2016/KUSK, krajský úřad přezkumné řízení dle § 94 odst. 4 správního řádu zastavil. Uvedl, že v přezkumném řízení zjistil nezákonnost územního souhlasu, neboť stavební úřad nesprávně posoudil část stavby (podzemní prostory pro vlastní technologické zařízení). Současně však dospěl k závěru, že stavebník nabyl práva z územního souhlasu v dobré víře a že újma, která by stavebníkovi zrušením nebo změnou územního souhlasu vznikla, by byla ve zjevném nepoměru k újmě, která v důsledku porušení právních předpisů vznikla jiným osobám.

12. K odvolání žalobkyně žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 5. 2017, č. j. MMR–18556/2017–83/1246, shora uvedené rozhodnutí krajského úřadu zrušil a věc vrátil krajskému úřadu k novému projednání. Žalovaný dospěl k závěru, že krajský úřad dostatečným způsobem nezjistil, do jaké míry mohl být stavebník v dobré víře, že je územní souhlas dostatečným podkladem pro umístění a provedení stavby. Krajský úřad dle žalovaného rovněž nedostatečným způsobem posoudil újmu, která mohla vzniknout jiným osobám.

13. Po vrácení věci krajský úřad v rozhodnutí ze dne 5. 4. 2018, č. j. 037500/2018/KUSK, znovu konstatoval nezákonnost územního souhlasu. Protože ale současně zhodnotil, že stavebník nabyl práva z územního souhlasu v dobré víře, neboť se mohl domnívat, že stavbu lze provést bez dalšího opatření vyžadovaného stavebním zákonem, a že stavbu realizoval se značnými finančními náklady, přezkumné řízení opětovně dle § 94 odst. 4 správního řádu zastavil.

14. K odvolání žalobkyně žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 11. 2018, č. j. MMR–39501/2018–83/2560, shora uvedené rozhodnutí krajského úřadu již podruhé zrušil a věc vrátil krajskému úřadu k novému projednání. Žalovaný opětovně dospěl k závěru, že krajský úřad nedostatečným způsobem odůvodnil existenci dobré víry stavebníka v práva nabytá z územního souhlasu. Dle žalovaného nebyly přesvědčivé ani závěry krajského úřadu o tom, že by újma, která by zrušením či změnou územního souhlasu vznikla stavebníkovi, byla ve zjevném nepoměru k újmě vzniknuvší jiným osobám.

15. Ještě předtím, než krajský úřad vydal v přezkumném řízení své v pořadí již třetí rozhodnutí (tj. prvostupňové rozhodnutí), deklaroval Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 3. 2019, č. j. 46 A 68/2016 – 153, nezákonnost územního souhlasu. Zdejší soud uvedl, že stavbu jako celek nelze podřadit pod § 96 odst. 2 stavebního zákona, v němž jsou vyjmenovány stavební záměry, pro něž postačí územní souhlas. Soud dospěl rovněž k závěru, že pro vydání územního souhlasu nebyla splněna ani podmínka uvedená § 96 odst. 1 stavebního zákona – tj. podmínka, že nedojde k podstatné změně poměrů v území. Záměr vzhledem ke svému umístění v bezprostřední blízkosti staveb pro bydlení a významným vlivům na okolí (hluková zátěž související s provozem stavby a obtěžování odrazem slunečního záření v důsledku provedení povrchu sil) nepředstavuje bezkonfliktní záměr. Jakkoliv je stavba umísťována do areálu, jenž je již v současnosti využíván shodným způsobem, což odpovídá též regulativům územně plánovací dokumentace, neznamená to dle soudu, že by stavba nepředstavovala podstatnou změnu poměrů v území. S ohledem na to měl stavební úřad namísto vydání územního souhlasu zahájit územní řízení, v němž by vlastníkům sousedních staveb k bydlení umožnil uplatnit námitky a rozhodl o nich. Soud nicméně uvedl, že rozsudkem „nijak nepředjímá výsledek přezkumného řízení, neboť důvodnost žaloby není závislá na tom, zda určením nezákonnosti územního souhlasu nebude zasaženo do práv třetích osob nabytých v dobré víře.“ Dále zdejší soud dodal, že jeho rozsudek nemá na existující územní souhlas žádné účinky. Kasační stížnost stavebníka Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 6. 2019, č. j. 9 As 131/2019 – 64, zamítl. Se závěrem krajského soudu o nesplnění podmínek pro vydání územního souhlasu uvedených v § 96 odst. 1 a 2 stavebního zákona se NSS plně ztotožnil.

16. Dne 24. 6. 2019 krajský úřad územní souhlas prvostupňovým rozhodnutím zrušil a věc vrátil stavebnímu úřadu k dalšímu projednání. Konstatoval nezákonnost územního souhlasu a připomněl shora citované rozsudky Krajského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu a tam uvedené závěry o tom, že stavbu nebylo možné realizovat toliko na základě pouhého územního souhlasu. Co se týče otázky dobré víry stavebníka, dospěl krajský úřad k závěru, že stavebník začal s realizací stavby ještě před účinností územního souhlasu, tj. přede dnem 29. 6. 2016, kdy byl územní souhlas doručen stavebníkovi do datové schránky, a že už jen proto nemohl být v dobré víře, neboť „v případě, že stavba byla realizována bez příslušného oprávnění, nelze o dobré víře stavebníka hovořit.“. Dále krajský úřad s odkazem na předchozí zrušující rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 11. 2018 připomněl tam uvedené závěry, že již v roce 2014 stavebník „jakožto právnická osoba podnikající v zemědělství při zpracování obilovin (…) řešil umístění obdobné stavby (skladovací ocelová sila) na územní rozhodnutí“, a že proto nelze mít za to, že nyní byl v dobré víře, že mu k provedení stavby postačí územní souhlas.

17. Napadeným rozhodnutím žalovaný prvostupňové rozhodnutí zrušil a přezkumné řízení zastavil. Žalovaný uvedl, že ve shodě s krajským úřadem, jakož i s Krajským soudem v Praze, jehož rozsudek deklarující rozpor územního souhlasu s právními předpisy je pro orgány veřejné moci dle § 54 odst. 6 s. ř. s. závazný, považuje územní souhlas za nezákonný, neboť vzhledem k charakteru stavby, její velikosti, emitujícímu hluku a blízkosti nejbližší stavby pro bydlení byl od začátku dán předpoklad, že realizací stavby dojde ke změně poměrů v území a k zásahu do práv jiných osob, nikoliv jen „mezujících“ sousedů. Stavbu navíc ani nebylo možné podřadit mezi stavební záměry vyjmenované v § 103 stavebního zákona, k jejichž provedení dle § 96 odst. 2 písm. a) stavebního zákona postačí územní souhlas. Některé objekty, které jsou součástí stavby posklizňové linky, nelze totiž považovat za „výrobek plnící funkci stavby“ [§ 103 odst. 1 písm. e) stavebního zákona]. Příjmový betonový žlab, ocelová hala, kobka pro ukládání odpadu a dvě sila zcela odpovídají definici stavby uvedené ve stavebním zákoně. Územní souhlas nebyl dostačujícím podkladem ani pro realizaci odstavných a manipulačních ploch, které byly provedeny v rozsahu překračujícím limity stanovené stavebním zákonem pro možnost jejich povolení územním souhlasem (1 000 m2).

18. Co se týče otázky dobré víry stavebníka, neztotožnil se žalovaný s krajským úřadem, že územní souhlas byl stavebníkovi doručen teprve dne 29. 6. 2016. Dle názoru žalovaného k účinnému doručení územního souhlasu stavebníkovi došlo již dne 12. 4. 2016, kdy byl územní souhlas předán panu P. H., zaměstnanci stavebníka. Žalobkyně sice správním orgánům doložila fotografie označené datem 3. 4. 2016, z nichž má být patrné, že již tehdy byly stavební práce zahájeny, avšak žalovaný vzal v potaz, že datum pořízení fotografie je uživatelsky nastavitelný údaj, a z fotografií tak nelze bezpečně usoudit, že k zahájení stavby skutečně došlo přede dnem nabytí právní moci územního souhlasu. Stran dobré víry stavebníka dále žalovaný uvedl, že s ohledem na to, že je stavebník právnickou osobou podnikající v zemědělské výrobě a záměr realizoval s nákladem mnoha milionů korun, nelze mít za to, že by z předcházející praxe nevěděl či si nezjistil informace o tom, jaká povolení jsou pro umístění a provedení jednotlivých částí stavby vyžadována a jaký má být obsah podané žádosti. Stavebník měl nebo měl mít vědomost o tom, že k umístění a provedení posklizňové linky včetně souvisejících staveb nepostačuje pouze územní souhlas a že nepředložil podklady v rozsahu stanoveném stavebním zákonem a prováděcími vyhláškami. Přestože v žádosti o územní souhlas uvedl nesprávné či zjevně neúplné informace, stavební úřad územní souhlas vydal a předloženou dokumentaci spolu s výkresy ověřil – namísto toho, aby stavebníka vyzval k odstranění vad podání nebo aby rozhodl o projednání záměru v územním řízení. Žalovaný tak s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 17/16, konstatoval, že nastala situace, kdy byla nezákonnost způsobena pochybením „na obou stranách vertikálního vztahu veřejná moc – jednotlivec“ a kdy o pochybení stavebního úřadu musel stavebník vědět. Podle žalovaného tak „nelze mít za to, že by odvolatelka (tj. stavebník – pozn. soudu) jako osoba podnikající v zemědělské výrobě, byla v dobré víře ve správnost povolovacího aktu pro všechny části záměru posklizňové linky, o který požádala.“ Současně ale žalovaný dodal následující: „Nelze však ani vyloučit, že si odvolatelka na základě vydaného územního souhlasu mohla myslet, že může posklizňovou linku provést na základě tohoto opatření stavebního úřadu. Nelze tedy vyloučit důvěru v zákonnost a neměnnost (zejména s ohledem na plynutí času a rozvoj navazujících právních vztahů) povolovacího aktu pro stavbu posklizňové linky. Přestože má ministerstvo (tj. žalovaný – pozn. soudu) na základě všech výše uvedených skutečností pochybnosti o tom, že odvolatelka byla v dobré víře, že nabyla práva k realizaci svého záměru v souladu se stavebním zákonem, nemůže konstatovat, že by v daném případě nastala taková skutečnost, která by existenci víry odvolatelky v existenci zákonnosti a neměnnosti územního souhlasu jednoznačně vyvrátila.“ 19. Posléze se žalovaný v napadeném rozhodnutí zabýval otázkou, jaká újma by zrušením nebo změnou územního souhlasu vznikla stavebníkovi a v jakém poměru je jemu potencionálně vzniknuvší újma k újmě, která v důsledku vydání územního souhlasu vznikla jiným osobám nebo veřejnému zájmu. Žalovaný uvedl, že tvrzení stavebníka o tom, že záměr realizoval se značnou investicí v řádech desítek milionů korun, že je s provozem stavby spojena řada smluvních vztahů (se zaměstnanci, dodavateli i zákazníky) a že by újma stavebníkovi vznikla už jen v souvislosti s přerušením provozu posklizňové linky, nemá důvod zpochybňovat. Tato újma je pak dle názoru žalovaného větší než újma žalobkyně, která spočívá v zatížení životního prostředí v okolí jejího rodinného domu hlukem, prachem a světelnými odlesky z ocelových sil (a tím i ve snížení hodnoty jejích nemovitostí). Újma, která by vznikla stavebníkovi zrušením či změnou územního souhlasu, přesahuje dle žalovaného rovněž případnou újmu veřejnému zájmu. V této souvislosti žalovaný akcentoval skutečnost, že stavba byla provedena na pozemku stavebníka v jeho zemědělském areálu, a to v ploše k tomu určené územním plánem. Obsah žaloby 20. V prvním žalobním bodu žalobkyně namítá, že žalovaný neposoudil správně otázku dobré víry stavebníka v zákonnost územního souhlasu. Uvádí, že již ve vyjádření k odvolání stavebníka proti prvostupňovému rozhodnutí shrnula důvody, proč stavebník v dobré víře v zákonnost územního souhlasu být nemohl. Prvním důvodem formulovaným již ve vyjádření k odvolání stavebníka je skutečnost, že stavebník začal stavbu realizovat ještě před nabytím účinnosti územního souhlasu, neboť doručení územního souhlasu panu P. H., zaměstnanci stavebníka, dne 12. 4. 2016 nebylo účinné. Stavebníkem dodatečně doložená plná moc udělená panu H. nemá všechny potřebné náležitosti. Ve správním spisu není ani žádný doklad o tom, že pan H. při přejímání písemnosti prokázal, že je zaměstnancem stavebníka a zda má oprávnění za stavebníka jednat, popř. že je individuálně pověřen k jednání za stavebníka v řízení o územním souhlasu. I kdyby však byl územní souhlas skutečně stavebníkovi doručen dne 12. 4. 2016, a uvedeného dne by tedy i nabyl účinnosti, čestná prohlášení devíti osob a žalobkyní doložené fotografie dokazují, že provádění stavby bylo zahájeno ještě před tímto datem. Tuto skutečnost dokazují i zápisy ze stavebního deníku, z nichž se podává, že ke dni 13. 4. 2016 probíhaly práce takového charakteru, že jim evidentně již nějaké jiné práce musely předcházet. Druhým důvodem, který žalobkyně uvedla již ve vyjádření k odvolání, je skutečnost, že stavebník z vlastní podnikatelské činnosti musel vědět, že územní souhlas pro provedení stavby posklizňové linky nepostačuje. Stavebník o rok dříve stavěl obdobná sila v jednom ze svých 18 středisek v obci Ch. a na stavebním úřadě v Benátkách nad Jizerou v souvislosti s tímto záměrem probíhalo územní a stavební řízení. To odporuje tvrzení, že se stavebník domníval, že mu na stavbu totožných sil v X postačí územní souhlas. Nyní stavebník, vědom si negativního vlivu stavby na okolí, předložil stavebnímu úřadu neúplnou technickou dokumentaci. Absentovaly v ní rozměry ploch, údaje o hladině produkovaného hluku neodpovídaly skutečnosti (hluková studie nebyla doložena) a stavební úřad takto neúplnou a nekonkrétní dokumentaci akceptoval (což dle žalobkyně svědčí o vzájemné domluvě stavebníka se stavebním úřadem, a tedy i absenci dobré víry stavebníka). Stavebník si musel být vědom, že pro stavbu na několika tisících metrech čtverečních nemůže územní souhlas postačovat. Musel znát rovněž nabídku dodavatele posklizňové linky, společnosti PAWLICA, zahrnující mj. komunikaci s úřady k získání potřebných územních rozhodnutí. Zatřetí žalobkyně již ve vyjádření k odvolání stavebníka namítala, že stavebník musel ze zkušeností s dřívějším provozem sil v Č. B. vědět, že jejich provoz výrazně negativně ovlivňuje okolí, a mění tedy poměry v místě. V Č. B. provoz posklizňového střediska obtěžoval obyvatele města hlukem, prachem a poletujícími slupkami z obilí, což byl důvod, proč stavebník po jednání s městem posklizňové středisko přesunul do X. Provoz posklizňového střediska byl již od září roku 2012 podle přílohy č. 2 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů, zařazen mezi zdroje znečišťování ovzduší. Technické služby města pravidelně uklízely silnice a chodníky a náklady fakturovaly stavebníkovi.

21. Žalobkyně má za to, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, proč územní souhlas nabyl účinnosti již dne 12. 4. 2016. Dle žalobkyně krajský úřad v prvostupňovém rozhodnutí srozumitelně vysvětlil, proč nelze mít za to, že byl územní souhlas stavebníkovi účinně doručen uvedeného dne. Krajský úřad přitom postupoval v souladu s předcházejícím právním názorem žalovaného, který posouzení doručování změnil na základě stavebníkem dodatečně doložené plné moci, která však postrádá podstatné náležitosti. Při posouzení dobré víry stavebníka žalovaný nezohlednil ani důkazy doložené žalobkyní, tj. fotografie prokazující, že stavba byla zahájena ještě přede dnem vydání územního souhlasu, a dále čestná prohlášení devíti osob prokazující totéž. K tvrzení žalovaného o tom, že pořízení data fotografie je uživatelsky nastavitelná funkce, žalobkyně uvádí, že v době pořízení fotografií v březnu 2016 neměla žádné povědomí o tom, jaká stavba bude v blízkosti jejího rodinného domu nakonec realizována, a neměla tedy žádný důvod s údajem o pořízení fotografií jakkoliv manipulovat. To, že stavebník s prováděním stavby započal ještě před vydáním územního souhlasu, zjistila žalobkyně teprve dodatečně, když se s územním souhlasem seznámila. Dle žalobkyně žalovaný veškeré důkazy, které předložila, účelově zpochybnil. Čestná prohlášení devíti osob žalovaný nepovažoval za důkaz. Pokud však žalovaný měl o věrohodnosti čestných prohlášení pochybnosti, měl od podepsaných osob získat jejich svědecké výpovědi. Za dostatečný důkaz žalovaný naproti tomu považoval stavebníkem udělenou plnou moc bez ověřených podpisů zmocnitelů, která byla správním orgánům předložena až tři roky poté, co pan H. převzal územní souhlas. Tento dokument, o jehož věrohodnosti žalovaný nepochybuje, přitom mohl být rovněž antedatován. Stejně tak žalovaný „slepě důvěřuje pouhým skenům fragmentů stavebních deníků a s naprostou jistotou z nich dovozuje, že stavba nebyla zahájena dříve než 12. 4. 2016“.

22. Námitkou žalobkyně, že stavebník musel ze zkušeností s dřívějším provozem sil v Č. B. vědět, že stavba nepředstavuje bezkonfliktní záměr, se žalovaný vůbec nezabýval, a dle žalobkyně je tak napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Skutečnost, že provoz posklizňové linky obyvatele Č. B. obtěžoval natolik, že proti němu opakovaně brojili stížnostmi, na což žalobkyně opakovaně poukazovala, žalovaný zcela ignoroval. Stavebník nemohl být dle žalobkyně v dobré víře, když na základě pouhého územního souhlasu „v tajnosti a za zády obyvatel vesnice“ přesunul v součinnosti se stavebním úřadem obtěžující provoz posklizňové linky přímo do obytné zóny obce X, ačkoliv tento provoz byl v Č. B. již od září 2012 zařazen mezi zdroje znečišťování ovzduší. Žalovaný rovněž ignoroval petici 197 občanů X, namířenou proti škodlivému a obtěžujícímu provozu a související zvýšené dopravě. Žalobkyně je přesvědčena o tom, že existuje přímá souvislost mezi ukončením provozu posklizňové linky v Č. B. a stavbou v X. Konfliktnost záměru dle žalobkyně dokazuje i doložená skutečnost, že stavebník s představiteli Č. B. opakovaně jednal o přesunutí provozu na okraj města, aby – jak v žádosti sám uvedl – v Č. B. negativně neovlivňoval životní prostředí. Proti dobré víře stavebníka pak hovoří i skutečnost, že v případě vysoké koncentrace prachu hrozí při provozu posklizňové linky její výbuch, na což žalobkyně v přezkumném řízení upozorňovala s odkazem na odborné články, požárně bezpečnostní směrnici či stanovisko hasičského záchranného sboru k umístění stavby.

23. Stran otázky dobré víry stavebníka žalobkyně dále namítá, že žalovaný její existenci odvodil pouze od presumpce zákonnosti a neměnnosti pravomocných rozhodnutí. Pokud by však tento princip měl být automaticky důkazem dobré víry, musela by být zastavena všechna přezkumná řízení, neboť ve všech by se uplatnil tento princip.

24. V druhém žalobním bodu žalobkyně tvrdí, že žalovaný nedostatečně posoudil újmu, která vznikla v důsledku vydání nezákonného územního souhlasu – újmu vzniknuvší veřejnému zájmu, žalobkyni, ale i dalším obyvatelům X, kteří újmu popsali v celkem dvou peticích i čestných prohlášeních. Nejde jen o snížení hodnoty nemovitostí, ale též o snížení pohody bydlení, jakož i o hrozbu poškozování zdraví, které je nejvyšší možnou hodnotou. Újmu potencionálně vzniknuvší stavebníkovi žalovaný naproti tomu zveličuje. Stavbu, která je provedena montážní technikou, lze rozmontovat a v řádu týdnů přesunout jinam. V otázce poměření újem má žalobkyně napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné.

25. V třetím žalobním bodu žalobkyně vyslovila námitku podjatosti žalovaného. Uvedla, že stavebník je obchodní společností patřící do skupiny holdingu Agrofert, a.s., dříve vlastněným předsedou vlády České republiky A. B., který je však i poté, co se vlastníkem holdingu oficiálně stal svěřenský fond konečným uživatelem výhod. Žalovaný je ústředním orgánem státní správy, v jehož čele v době vydání napadeného rozhodnutí stála ministryně nominovaná politickým hnutím ANO 2011, které B. založil. Konečným uživatelem výhod stavebníka, k jehož odvolání bylo napadené rozhodnutí vydáno, je tedy nadřízený žalovaného. Tatáž ministryně nominovaná politickým hnutím ANO 2011 se dle žalobkyně zdráhala seznámit veřejnost s výsledky auditní zprávy Evropské komise o střetu zájmů B. a o možném zneužití dotací, což dle žalobkyně jen svědčí o „silné loajalitě a agilitě ministryně“ při hájení zájmů jmenovaného někdejšího předsedy vlády.

26. Konečně žalobkyně vyjádřila domněnku, že je v rozporu s ústavním pořádkem, pokud při procesu vydávání územního souhlasu mají možnost vyjádřit se pouze vlastníci pozemků se společnou hranicí. Vyjádření žalovaného 27. Stran doručení územního souhlasu stavebníkovi žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že tento dokument byl předán panu H., který, jak z dodatečně doložené plné moci vyplynulo, byl k převzetí územního souhlasu za stavebníka oprávněn. Žalovaný přitom neměl postaveno najisto, zda byla stavba zahájena ještě před datem doručení stavebníkovi (resp. panu H.) dne 12. 4. 2016, jak tvrdí žalobkyně, nebo až po tomto datu. Protože nelze mít datum zahájení stavby za prokázané, nelze mít v tomto ohledu ani za vyvrácenou existenci dobré víry stavebníka. K námitce žalobkyně, že se žalovaný nezabýval údajným nesouhlasem obyvatel Č. B. s provozem posklizňové linky a že v návaznosti na tento nesouhlas došlo k jejímu přesunutí do X, žalovaný uvádí, že žalobkyní uvedenou skutečnost měl pouze za sdělení, které se týkalo jiné stavby. K námitce podjatosti žalovaný uvedl, že žalobkyně námitku podjatosti vznesla až poté, co žalovaný vydal napadené rozhodnutí. Žalovaný se tedy o ní dozvěděl až z podané žaloby. Žalovaný odmítl, že by nebyl ve svém rozhodování nestranný či že by byl „pod tlakem ohledně výsledku přezkumného řízení.“ Vyjádření stavebníka 28. Stavebník se ve vyjádření k žalobě nejprve obsáhle věnoval otázce dobré víry stavebníka. Vyjádřil názor, že územní souhlas nabyl účinnosti dne 12. 4. 2016, tj. doručením panu H., jemuž, jak bylo v řízení prokázáno, stavebník udělil plnou moc. Úředně ověřených podpisů na takovéto plné moci nebylo zapotřebí. K zastupování právnické osoby jejím zaměstnancem totiž postačí pouhé pověření zaměstnance. Žádnou plnou moc není ani potřeba udělovat. Co se týče samotného data zahájení staveb, byly v přezkumném řízení doloženy úplné kopie stavebních deníků (nikoliv pouze jejich fragmenty), z nichž vyplývá, že práce byly zahájeny dne 13. 4. 2016. Udržovací práce a terénní úpravy v areálu stavebníka, které žalobkyně zachytila na fotografiích a videích, byly uskutečněny na základě jiných veřejnoprávních oprávnění.

29. Stavebník nesouhlasí ani s tím, že měl z vlastní podnikatelské činnosti vědět, že územní souhlas není pro provedení stavby dostatečným podkladem. Zmínila–li žalobkyně, že stavebník již v minulosti stavěl „obdobná“ sila na podkladě územních rozhodnutí a stavebních povolení, uvádí stavebník, že žalobkyně „obdobnost“ staveb dovodila pouze z charakteru stavby, nikoliv však z projektové či jiné technické dokumentace. Žalobkyně pominula též klíčové otázky, zda předchozí „obdobné“ stavby podstatným způsobem ne/měnily poměry v území, zda ne/vyžadovaly nové nároky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu a zda byly, či nebyly umisťovány do zastavěného území nebo zastavitelné plochy. Stavebník se dále odvolává na to, že v průběhu řízení před správními orgány doložil doklad „ES – prohlášení o shodě“ vystavený dodavatelem technologického celku coby „ujištění“, že posklizňová linka se skladem obilovin je strojním zařízením, které splňuje požadavky technických předpisů a že při posouzení shody byl dodržen stanovený postup. Stavebník neměl důvod pochybovat o parametrech stavby uváděných jejím výrobcem. Nelze mu klást k tíži, že správní orgány v přezkumném řízení posoudily jednotlivé části stavby samostatně, v důsledku čehož uzavřely, že stavba nemá charakter výrobku plnícího funkci stavby. Stavebník se dále odvolává na to, že záměr stavby projednal s příslušnými dotčenými orgány a že i stavební úřad, jemuž nezamlčel žádné skutečnosti, celou stavbu posoudil jako výrobek plnící funkci stavby ve smyslu 103 odst. 1 písm. e) stavebního zákona a že s umístěním stavby vydal územní souhlas, přičemž tento postup obhajoval ještě jako žalovaný v řízení o žalobě proti nezákonnému zásahu. V této souvislosti stavebník připomenul presumpci správnosti správních aktů a odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. I. ÚS 163/02, v němž jmenovaný soud uvedl, že snaha o nastolení stavu, kdy jednotlivec může důvěřovat v akty státu a jejich věcnou správnost, je základním předpokladem fungování materiálního právního státu.

30. Co se týče námitky, že stavebník musel s ohledem na předchozí provoz posklizňové linky v Č. B. vědět, že tato činnost významně negativně ovlivňuje okolí, má stavebník za to, že se žalovaný s tímto tvrzením vypořádal dostatečným způsobem. Stavebník uvádí, že jeho zemědělské středisko v X se nachází na okraji obce na pozemcích územním plánem vymezených jako zastavitelná plocha pro zemědělskou výrobu a služby, resp. výrobní plochy. V zadní části střediska se nachází několik sil o přibližně stejné výšce. Celé středisko se pak nachází v těsné blízkosti železničního koridoru, který je permanentním zdrojem hluku. Nejedná se tedy o klidnou lokalitu, nýbrž o lokalitu, která „žije desítky let zemědělskou činností, provozním ruchem a s tím související dopravou.“ Výstavbou nových sil dle stavebníka naopak došlo k „odstínění hluku ze železničního koridoru a starých sil směrem do obce.“ Stavebník rovněž na vlastní náklady zpevnil příjezdové komunikace ve vlastnictví obce, čímž došlo ke snížení hlučnosti a prašnosti při navážení obilovin do střediska. Dopravní zátěž v X se v důsledku zprovoznění posklizňové linky nijak nezvýšila, spíše naopak. Stavebník v této souvislosti vysvětlil, že dříve se obilí do X navezlo, posléze bylo převezeno do Č. B. k sušení a poté opět přemístěno zpět do X k uskladnění a následné expedici. Co se týče světelných imisí – odlesků od povrchu sil – uvádí stavebník, že po dohodě s obcí těmto zamezil instalací plachty. K žádnému ohrožování zdraví obyvatel X dle stavebníka nedochází.

31. Pokud jde o údajně nedostatečně posouzenou újmu vzniknuvší v důsledku vydání územního souhlasu žalobkyni, resp. též jiným osobám a veřejnému zájmu, vyjádřil stavebník přesvědčení, že újma, která by mu vznikla zrušením územního souhlasu, by byla mnohem větší, což žalovaný v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem odůvodnil.

32. K námitce podjatosti stavebník uvedl, že se jedná o „hodnotové soudy, které lze k jejich celkovému tónu a vyznění označit za vysoce přehnané a na samé hranici legitimity.“ Námitku podjatosti žalobkyně uplatnila teprve po vydání napadeného rozhodnutí, což podle stavebníka jen vypovídá o tom, že žalobkyně pouze hledá argumenty proti výsledku přezkumného řízení, s nímž se neztotožňuje. Další podání žalobkyně a stavebníka 33. V replice ze dne 11. 12. 2020, kterou soud z důvodu jejího značného rozsahu rekapituluje již jen stručně (stejně jako v případě všech následných neméně rozsáhlých podání soud shrnuje již jen argumenty relevantní z hlediska posouzení otázky dobré víry stavebníka), žalobkyně reagovala na vyjádření žalovaného, jakož i na vyjádření stavebníka. K vyjádření žalovaného žalobkyně zopakovala, že v přezkumném řízení dokázala, že k zahájení stavebních prací došlo ještě v březnu 2016. Z jasně datovaných snímků vyplývá, že stavba probíhala již přede dnem vydání územního souhlasu – to vyplývá ostatně i z čestných prohlášení obyvatel. Dále se žalobkyně opětovně vyjádřila k tomu, proč doručení panu H. nemohlo být účinné, a proč tedy dne 12. 4. 2016 nenabyl územní souhlas právní moci. Dále žalobkyně uvedla, že stížnost obyvatel Č. B., o níž správní úřady informovala, nebyla „pouhým sdělením o jiné stavbě“, ale doklad toho, že provoz posklizňové linky obtěžuje okolí a má podstatný vliv na okolí, o čemž stavebník věděl, pročež nemohl být v dobré víře v zákonnost územního souhlasu. Žalobkyně nadále setrvala na námitce, že je žalovaný podjatý, a to systémově. O podjatosti se žalobkyně dozvěděla až po vydání napadeného rozhodnutí, a žaloba tak mohla být prvním podáním, ve kterém mohla tuto námitku uplatnit. K vyjádření stavebníka žalobkyně uvedla, že bez ohledu na to, kdy stavebník s prováděním stavby započal, nemohl být v dobré víře, neboť jako profesionál v oboru, který již v minulosti stavbu tohoto typu realizoval (přičemž mu tehdy územní souhlas nepostačoval), si musel být vědom zásadních vlivů stavby na okolí (což byl důvod, proč provoz přestěhoval pod tlakem stížností obyvatel z Č. B.). Žalobkyně dále uvedla, že z vyjádření dotčených orgánů nevyplývá, že by daly souhlas k umísťování stavby územním souhlasem. Tyto orgány hají pouze resortní zájmy, ale procesním postupem stavebního úřadu se nezabývají. K žádosti o vyjádření navíc byla předložena nekvalitní projektová dokumentace, jak ostatně v rozsudcích uvedly i správní soudy. Dotčené orgány proto nevěděly, co a z jakého materiálu bude stavebník ve skutečnosti stavět. Stavebník jim poskytl nepravdivé údaje o hlukové zátěži, prachu atd. Tvrzení stavebníka o „odstínění hluku od železnice“ označila žalobkyně za nesmyslné, neboť samotný provoz stavby je zdrojem hluku, který je trvalý a mnohem blíže zástavbě. Důsledkem provozu nové linky je podstatný nárůst dopravy. Tvrzení stavebníka o poklesu dopravy je tedy nepravdivé. Intenzita dopravy v X narostla právě proto, že nyní je do zemědělského střediska zaváženo obilí, kukuřice, ale také řepka, a to jen na pouhé čištění. Intenzitu dopravy žalobkyně dokládá přiloženými snímky nákladních vozidel vyčkávajících na nakládku na veřejné komunikaci před domem žalobkyně. Jakákoliv manipulace se zrním (naskladňování, vyskladňování, ventilace či vyvážení prachové komory) je dle žalobkyně prašná. Provoz čističky je dokonce uveden v závazném stanovisku dotčeného orgánu ochrany ovzduší jako zdroj znečišťování ovzduší. Zdrojem znečišťování ovzduší byl po celou dobu i provoz posklizňové linky v bývalém zemědělském středisku v Č. B.

34. Ve vyjádření ze dne 27. 1. 2021 stavebník opětovně přednesl argumenty pro závěr, že územní souhlas nabyl účinnosti již doručením panu H. dne 12. 4. 2016. Znovu rovněž odmítl tvrzení žalobkyně, že by s prováděním stavby započal před tímto datem. Stran parametrů stavby a jejích vlivů na poměry v území stavebník uvedl, že není právnickou osobou podnikající ve stavebnictví ani v dodávkách technologických celků, ale podnikatelem v zemědělství. Stavebník důvěřoval dodavateli posklizňové linky, společnosti PAWLICA, z jímž vystaveného dokladu plyne, že posklizňová linka je strojním zařízením, které splňuje požadavky technických předpisů a že při posouzení shody byl dodržen stanovený postup. Co se týče vlivu stavby na území, vyjádřil stavebník opětovně názor, že provoz v Č. B. nelze klást naroveň s provozem v X, kde byla stavba umístěna v lokalitě žijící zemědělskou činností. Z měření hluku mimo zemědělské středisko, které provedl Zdravotní ústav se sídlem v Ústí nad Labem, navíc vyplývá, že i při nejhlučnějším režimu posklizňové linky nedochází ani na jednom místě měření k překračování hygienického limitu hluku, který dle nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, činí 50 dB. Co se znečišťování ovzduší týče, uvedl stavebník, že zdrojem znečišťování ovzduší jsou i původní zařízení v zemědělském středisku. Stavebník se vyjádřil opětovně rovněž ke světelným imisím, tj. k odleskům slunečního záření od pláště sil. Ty dostatečně eliminoval instalací plachty, která odleskům směrem do zástavby zabraňuje.

35. Ve vyjádření ze dne 29. 3. 2021 žalobkyně opět uvedla argumenty ohledně doručování územního souhlasu, jakož i argumenty ohledně data započetí provádění stavby. Co se týče parametrů stavby, citovala žalobkyně nabídku uvedenou na webových stránkách společnosti PAWLICA, kde jmenovaný dodavatel posklizňové linky nabízí zdarma mj. i kompletní komunikaci s úřady vedoucí k získání stavebního povolení a kolaudačního souhlasu. Již ze samotného textu dle žalobkyně vyplývá, že dodavatel nemohl stavebníkovi tvrdit, že lze stavbu realizovat bez stavebního povolení a následné kolaudace. Stavebník nabídku společnosti nevyužil a raději si nechal vypracovat neúplný a nekvalitní projekt, aby se vyhnul kolaudaci, zkušebnímu provozu a objektivnímu měření. Stavebník nepředložil žádný důkaz o tom, že ho společnost PAWLICA ujišťovala před podáním žádosti o vydání územního souhlasu o tom, že bude pro provedení stavby postačovat. Dokument „ES – prohlášení o shodě“, na který se stavebník odvolává, je irelevantní, neboť byl vydán až po vydání územního souhlasu a ani se nevyjadřuje ke stavbě jako celku, ale jen k její technologické části, a nedokládá tedy, že by dodavatel stavebníkovi tvrdil, že pro stavbu jako celek postačí územní souhlas. Žalobkyně dále upozorňuje na to, že pod dokumentací připojenou k žádosti o vydání územního souhlasu je jako projektant podepsán pan H., zaměstnanec stavebníka, který –pokud měl kvalifikaci ke zpracování projektové dokumentace – měl mít i dostatečnou znalost stavebního zákona, a tedy i toho, že stavbu nelze umístit prostřednictvím územního souhlasu. Byla–li v projektové dokumentaci obsažena mj. informace o nových zpevněných plochách o výměře větší než 300 m2, muselo být i laikovi zřejmé, že je vydání územního souhlasu v rozporu se zákonem. Žalobkyně dále přikládá fotografie zachycující sila a od nich se odrážející sluneční záření. Dle žalobkyně částečné zakrytí plachtou ostrým odleskům, kvůli nimž musí mít žalobkyně po celý den zataženy závěsy v oknech, nezabraňuje. Žalobkyně se dále vyjádřila k hlukovým imisím. Uvedla, že hluková zkouška byla provedena v rozporu s podmínkou KHS, která souhlasné stanovisko podmínila tím, že ve zkušebním provozu bude provedena objektivizace hladiny akustického tlaku. Žalobkyně tvrdí, že provoz nových sil je nadlimitním zdrojem hluku, k čemuž dokládá konkrétní zjištěné hodnoty akustického tlaku u tří rodinných domů. V případě všech tří měření byly zjištěny hodnoty překračující 50 dB. Do textu vyjádření žalobkyně dále zakomponovala fotografie zachycující prašnost provozu při vysypávání nákladu z kamionu do příjmového koše na vyčištění. Žalobkyně v této souvislosti opětovně připomněla, že 192 obyvatel X podepsalo petici, v níž je popsána škodlivost provozu, zničené životní prostředí a poškozené domy.

36. Další vyjádření stavebník soudu zaslal dne 16. 4. 2021. Na něj reagovala žalobkyně podáním ze dne 13. 6. 2021. Pro nadbytečnost soud argumenty v nich uvedené nerekapituluje, neboť se vztahují toliko k otázce, kdy stavebník započal s realizací stavby – zda ještě před nabytím účinnosti územního souhlasu (jak tvrdí žalobkyně), nebo až dne 13. 4. 2016 (jak tvrdí stavebník).

37. Konečně dne 5. 7. 2022 zaslala žalobkyně soudu (kromě řady fotografií zachycující spornou stavbu a související provoz zemědělské a kamionové dopravy) rovněž posudek, v němž se uvádí, že obvyklá cena žalobkyní v X vlastněných nemovitostí klesla v důsledku rušivých vlivů způsobených stavbou posklizňové linky o 2–2,5 milionu Kč. Posouzení žalobních bodů 38. Před posouzením žalobních bodů samotných soud uvádí, že Nejvyšší správní soud se v rozsudku ze dne 19. 5. 2011, č. j. 1 As 36/2011 – 79, vyslovil tak, že rozhodnutí o zastavení přezkumného řízení vydané na základě § 94 odst. 4 správního řádu je rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., a podléhá tedy soudnímu přezkumu ve správním soudnictví. Ustanovení § 65 s. ř. s. nelze vykládat doslovným jazykovým výkladem. Nejde tedy o to, zda úkon správního orgánu založil, změnil, zrušil či závazně určil práva a povinnosti žalobce, nýbrž o to, zda se – podle tvrzení žalobce – negativně projevil v jeho právní sféře. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že je „zcela v souladu s principem rovnosti účastníků řízení, aby se stejným způsobem [stejně jako v případě zrušujícího rozhodnutí vydaného v přezkumném řízení dle § 97 odst. 3 správního řádu (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2007, č. j. 4 As 31/2006 – 73) – pozn. soudu] mohli účastníci bránit i rozhodnutí o zastavení přezkumného řízení, v případě, že je přezkoumávané rozhodnutí dle názoru správních orgánů v rozporu s právními předpisy, avšak při zvážení dopadů na jednotlivé účastníky a veřejný zájem a s ohledem na dobrou víru účastníka – adresáta přezkoumávaného rozhodnutí, rozhodne správní orgán o zastavení řízení.“ Žalobkyni, která plausibilním způsobem tvrdí zásah do vlastnického práva v důsledku vydání nezákonného územního souhlasu (a tedy i v důsledku zastavení přezkumného řízení, v němž mohl být nezákonný územní souhlas případně zrušen), tak nepochybně svědčí aktivní žalobní legitimace.

39. Mezi účastníky řízení není sporu o tom, že územní souhlas byl vydán v rozporu se zákonem. Tento závěr byl ostatně vysloven zdejším soudem již v rozsudku ze dne 27. 3. 2019, č. j. 46 A 68/2016 – 153, a ke kasační stížnosti stavebníka jej potvrdil rozsudkem ze dne 20. 6. 2019, č. j. 9 As 131/2019 – 64, rovněž Nejvyšší správní soud. Závazný právní názor správních soudů žalovaný v napadeném rozhodnutí zcela respektoval. Na výsledku přezkumného řízení (v rámci kterého jediného může být územní souhlas odstraněn, neboť soudy jej podle dřívější judikatury zrušit nemohly) se však žalobkyně se žalovaným, na jehož stranu se v řízení staví rovněž stavebník, neshodnou.

40. Ze správního řádu vyplývá, že pokud již bylo přezkumné řízení zahájeno a správní orgány shledaly, že byl porušen právní předpis (řízení tedy nelze zastavit podle § 97 odst. 1 správního řádu), můžou dále postupovat pouze dvěma způsoby – buď řízení zastaví při naplnění podmínek obsažených v § 94 odst. 4 správního řádu, nebo přezkoumávané rozhodnutí zruší nebo změní, popřípadě zruší a věc vrátí odvolacímu správnímu orgánu nebo správnímu orgánu prvního stupně (§ 97 odst. 3 správního řádu).

41. Zatímco žalovaný je spolu se stavebníkem názoru, že podmínky pro zastavení přezkumného řízení obsažené v § 94 odst. 4 správního řádu byly splněny, žalobkyně tento názor nesdílí, a je naopak názoru, že nezákonný územní souhlas měl být v přezkumném řízení zrušen.

42. Dle § 94 odst. 4 správního řádu platí, že „[j]estliže po zahájení přezkumného řízení správní orgán dojde k závěru, že ačkoli rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právním předpisem, byla by újma, která by jeho zrušením nebo změnou vznikla některému účastníkovi, který nabyl práva z rozhodnutí v dobré víře, ve zjevném nepoměru k újmě, která vznikla jinému účastníkovi nebo veřejnému zájmu, řízení zastaví.“ 43. Z výše citovaného ustanovení vyplývá, že správní orgán v přezkumném řízení nezákonné rozhodnutí nezruší a přezkumné řízení zastaví jen za předpokladu, že jsou současně splněny dvě podmínky: (i) účastník původního (přezkoumávaného) řízení nabyl práva z rozhodnutí v dobré víře, (ii) újma tomuto účastníkovi případně vzniknuvší zrušením nebo změnou přezkoumávaného rozhodnutí by byla ve zjevném nepoměru k újmě, která vznikla jinému účastníkovi nebo veřejnému zájmu. Pokud však správní orgány dospějí k tomu, že účastník řízení nenabyl práva z rozhodnutí v dobré víře, nemusí již (potencionálně) vzniknuvší újmy poměřovat. A vice versa, případné zjištění, že újma, která by zrušením nebo změnou nezákonného rozhodnutí tomuto účastníkovi vznikla, by nebyla ve zjevném nepoměru k jiným posuzovaným újmám (tj. nikoliv v pouhém nepoměru, nýbrž v nepoměru prima facie patrném), by bylo samo o sobě dostačující pro zrušení přezkoumávaného rozhodnutí postupem dle § 97 odst. 3 správního řádu.

44. Žalobkyně v žalobě, jakož i v dalších několika podáních, které soudu doručila, zmiňuje mnoho argumentů na podporu tvrzení, že ani jedna ze dvou výše uvedených podmínek, za nichž správní orgán přezkumné řízení – vzdor zjištěné nezákonnosti přezkoumávaného správní aktu – zastaví, nebyla splněna. Má za to, že stavebník nemohl být v dobré víře, neboť s prováděním stavby započal ještě před nabytím účinnosti územního souhlasu, a že ze své podnikatelské činnosti, v rámci níž již v minulosti obdobné stavby realizoval, musel vědět, že územní souhlas nepředstavuje pro umístění a provedení stavby dostatečný podklad. Stejně tak je žalobkyně přesvědčena, že stavebník z dřívějších zkušeností věděl, jak negativně stavební záměr ovlivní obyvatele obce X, tj. že v důsledku umístění a následného provozu posklizňové linky dojde k významným změnám v poměrech území. Co se týče druhé podmínky, je žalobkyně přesvědčena, že žalovaný újmu potencionálně vzniknuvší stavebníkovi zrušením územního souhlasu zveličil. Naproti tomu žalobkyně argumentuje peticí a čestnými prohlášeními obyvatel X, v nichž jsou popisovány četné negativní jevy s provozem posklizňové linky spojené, omezením pohody bydlení, snížením cen nemovitostí či hrozbou postupného poškozování zdraví.

45. Soud se v prvé řadě zabýval první z podmínek uvedených v § 94 odst. 4 správního řádu, tj. jak žalovaný posoudil otázku dobré víry stavebníka v práva nabytá nezákonným územním souhlasem. V této souvislosti soud považuje za vhodné připomenout závěry Ústavního soudu, jak je formuloval v nálezu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 17/16, právě ve vztahu k hodnocení dobré víry v práva nabytá nezákonným správním rozhodnutím. Ústavní soud v uvedeném nálezu, o který opřel napadené rozhodnutí i žalovaný, připomněl, že setrvale vychází z toho, že podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) je kromě jiného také princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní, je dle Ústavního soudu jedním ze základních atributů právního státu. Princip dobré víry pak působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci. Dle Ústavního soudu je proto stěží akceptovatelné, pokud orgán veřejné moci při výkonu veřejné moci autoritativně přezkoumá a osvědčí určité skutečnosti, čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, aby následně konstatoval, že je třeba jej pro zjištěná pochybení odstranit či uplatnit jiné negativní následky. Tyto závěry přitom platí i pro uplatňování dozorčích procesních prostředků ochrany objektivního práva, tj. i pro přezkumné řízení vedené dle správního řádu.

46. V případech čistě vertikálních vztahů, v nichž byly nezákonným rozhodnutím založeny oprávnění nebo výhoda jednotlivce oproti stavu, který měl podle objektivního práva nastat, avšak který v důsledku nezákonnosti nenastal, je dle Ústavního soudu nutno důvěru v akty veřejné moci a právní jistotu nabytí práv pokládat za zásadní a ustoupit od její ochrany pouze za situace ohrožení vskutku závažného veřejného zájmu. Je totiž věcí státu, aby ve správních řízeních, která vede, nechyboval, a pokud k tomu přeci jenom dojde, aby zásadně nesl následky svých pochybení. Nezbytnost ochrany důvěry v akty veřejné moci a z nich nabytých práv však může být oslabena tam, kde není dána dobrá víra v jejich správnost či zákonnost. Platí přitom, že dobrá víra se předpokládá a je na veřejné moci, aby její existenci vyvrátila.

47. V této souvislosti Ústavní soud dovodil, že mohou nastat v zásadě tři modelové skupiny situací, jejichž hranice však nebudou vždy jasně vymezitelné a rozlišení v konkrétních případech tak bude na aplikační praxi: 48. „17. První skupinu situací představuje nezákonnost aktu veřejné moci způsobená čistě pochybením na straně veřejné moci, zejména procesními vadami či nesprávným výkladem práva. Za této situace může být důvěra jednotlivce narušena jen ze zcela zásadních důvodů veřejného zájmu. Platí totiž, že za správnost vlastního postupu a správnost interpretace právní úpravy odpovídá veřejná moc, nikoliv její adresáti, a případné nedostatky třeba přičítat na její vrub. Do této skupiny patří například nezákonná rozhodnutí z důvodů spočívajících v nesprávném posouzení rozsahu potřebných podkladů, případně nesprávné posouzení podkladů předložených. Dobrá víra a důvěra ve správnost a zákonnost aktu bude v takových případech na straně jednotlivce dána. Pokud správní orgán výjimečně přistoupí ke zrušení napadeného rozhodnutí za takové situace, je nezbytné, aby negativní dopady na oprávněnou osobu z tohoto rozhodnutí byly pokud možno minimalizovány (urychleným novým rozhodnutím, odškodněním podle zákona č. 82/1998 Sb., či užitím jiných prostředků právního řádu).

18. Druhou skupinu představuje nezákonnost způsobená pochybením na obou stranách vertikálního vztahu veřejná moc – jednotlivec. Půjde o pochybení orgánů veřejné moci, o nichž osoba, jíž svědčí žalobou napadené rozhodnutí, musela vědět. Do této skupiny patří zejména rozhodnutí vydaná na základě nesprávných či zjevně neúplných, zejména skutkových zjištění a předpokladů, na což jednotlivec přes svou vědomost před vydáním rozhodnutí či po něm neupozornil. Za takové situace nemůže být dána dobrá víra ve správnost takového rozhodnutí, což však nevylučuje důvěru v jeho zákonnost a neměnnost (zejména s ohledem na plynutí času a rozvoj navazujících právních vztahů). Pokud správní orgán přistoupí ke zrušení napadeného rozhodnutí za takové situace, je nezbytné, aby negativní dopady na oprávněnou osobu z tohoto rozhodnutí byly pokud možno zmírněny.

19. Třetí skupinu pak představuje nezákonnost způsobená především či výlučně ze strany oprávněného ze správního rozhodnutí. Půjde zejména o situace, v nichž oprávněný orgány veřejné moci úmyslně uvedl v omyl uvedením nepravdivých skutečností, předložením nepravdivých podkladů, případně dosáhl příznivého rozhodnutí jiným protiprávním způsobem (např. jednáním majícím znaky trestného činu). Za takové situace nemůže být dána ani dobrá víra ve správnost takového rozhodnutí, ani důvěra v jeho zákonnost a neměnnost. Pokud správní orgán přistoupí ke zrušení napadeného rozhodnutí za takové situace, zpravidla nebude důvodu, proč osobu oprávněnou z tohoto rozhodnutí chránit před dopady jejího protiprávního jednání (ledaže by bylo třeba chránit práva třetích, nezúčastněných osob).“ 49. Soud se nyní dostává k jednotlivým argumentům, které dle žalobkyně vyvrací dobrou víru stavebníka. Značný prostor věnovala jak žalobkyně, tak i stavebník otázce nabytí účinnosti územního souhlasu, jakož i tomu, kdy byly zahájeny stavební práce. Touto otázkou se ostatně důkladně zabývaly i správní orgány. Žalobkyně zpochybňuje závěr žalovaného, že územní souhlas nabyl účinnosti již dne 12. 4. 2016, kdy jej stavební úřad předal panu H. coby zaměstnanci stavebníka. Ačkoliv krajský úřad v prvostupňovém rozhodnutí dospěl k závěru, že se nejednalo o účinné doručení, žalovaný v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru opačnému. Dle žalovaného tak stavební práce, které započaly následujícího dne (13. 4. 2016), byly prováděny na podkladě řádně doručeného, a tedy účinného územního souhlasu. Tvrzení žalobkyně, že stavebník zahájil provádění stavby ještě koncem března 2016, pak měl žalovaný za neprokázané, neboť ani vyznačení data na fotografiích žalobkyní doložených neposkytuje jistotu o tom, že tento údaj nebyl žalobkyní účelově pozměněn.

50. Byť žalobkyně evidentně považuje otázku, kdy přesně k zahájení stavby došlo, za klíčovou pro posouzení dobré víry stavebníka, je soud názoru, že její zodpovězení není z hlediska nyní projednávané věci rozhodné. Pokud by stavebník vědomě započal s prováděním stavby ještě před vydáním potřebného rozhodnutí či jiného opatření vyžadované stavebním zákonem, jednalo by se o provádění tzv. černé stavby. O dobré víře stavebníka v souvislosti s takovým nezákonným jednáním by samozřejmě bylo možné hovořit jen stěží. Z hlediska podmínek uvedených v § 94 odst. 4 stavebního zákona je však podstatné to, zda stavebník nabyl v dobré víře práva z rozhodnutí, tedy v nyní projednávané věci práva z územního souhlasu, tj. zda měl důvěru v zákonnost a správnost tohoto úkonu stavebního úřadu, tedy nikoliv to, zda jednání stavebníka, které vydání, resp. nabytí účinnosti územního souhlasu předcházelo, bylo v souladu se zákonem. Soud je tedy názoru, že v nyní posuzované věci není podstatné to, zda s prováděním stavby bylo započato ještě koncem března 2016, jak tvrdí žalobkyně, nebo až dne 13. 4. 2016, jak tvrdí stavebník. Stejně tak by dle názoru soudu nemělo smysl zabývat se otázkou, zda doručení územního souhlasu stavebníkovi prostřednictvím jeho zaměstnance pana H. v den jeho vydání bylo účinné, či nikoliv. I kdyby však pan H. nebyl formálně oprávněn stavebníka zastupovat, těžko by bylo možné dovozovat nedostatek dobré víry na jeho straně toliko z faktu, že jednal na základě územního souhlasu již poté, co se o jeho výroku fakticky od svého zaměstnance dozvěděl, byť bez procesních účinků v podobě nabytí právní moci.

51. Dále se soud zabývá námitkami žalobkyně o předchozích podnikatelských zkušenostech stavebníka, jakož i jeho údajnou vědomostí o tom, že uvedení posklizňové linky do provozu v X výrazně negativně ovlivní tamní poměry. Mezi účastníky řízení není sporná skutečnost, že stavebník je osoba podnikající v zemědělské výrobě mající již z minulosti zkušenosti s realizací staveb podobných té, která byla umístěna nezákonným územním souhlasem v X Tytéž závěry ostatně vyplývají i z četných podání stavebníka, který v reakci na námitky žalobkyně hovoří mj. o svém zemědělském středisku v Č. B., kde byla v minulosti provozována rovněž posklizňová linka, jejíž součástí byla taktéž sila. Je to přitom žalovaný, který v napadeném rozhodnutí dobrou víru stavebníka zpochybnil. Uvedl, že nelze mít za to, že by si stavebník, který záměr realizoval s nákladem mnoha milionů korun, nezjistil informace, jaké úkony stavebního úřadu budou dle stavebního zákona muset umístění a realizaci stavby předcházet a jaký má být obsah jím podané žádosti, resp. že by to nevěděl coby osoba podnikající v zemědělství již ze svých předchozích zkušeností. Žalovaný je proto názoru, že nelze mít za to, že by stavebník byl „v dobré víře ve správnost povolovacího aktu pro všechny části záměru posklizňové linky“, pročež se domnívá, že nastala situace, kdy byla nezákonnost územního souhlasu způsobena pochybením na obou stranách vertikálního vztahu veřejná moc – jednotlivec, který o pochybení stavebního úřadu musel vědět (srov. shora citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 17/16). Navzdory tomuto závěru však žalovaný územní souhlas nezrušil (k tomu více níže).

52. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 1. 2015, č. j. 6 As 189/2014 – 38, č. 3189/2015 Sb. NSS, uvedl, že územní souhlas je zjednodušený proces umístění záměru do území, který je primárně určen pro záměry „nekonfliktní“, u nichž se nepředpokládá ani střet s veřejnými zájmy, ani zásah do práv vlastníků okolních nemovitostí. Aby tedy bylo možné umístit konkrétní záměr do území formou územního souhlasu, musí být nutně splněna jedna z podmínek uvedených v § 96 odst. 1 stavebního zákona, totiž že se podstatně nezmění poměry v území. Soud je přitom přesvědčen o tom, že stavebník si byl skutečnosti, že stavba nepředstavuje nekonfliktní záměr, tj. že její umístění a následný provoz může negativně zasáhnout vlastníky okolních nemovitostí, vědom. Provozuje–li či provozoval–li stavebník v minulosti posklizňové linky na jiných místech (kromě zemědělského střediska v Č. B. žalobkyně hovoří o středisku v obci Ch., celkem jich dle ní má stavebník mít 18), nepochybně věděl, jakým imisím budou vlastníci sousedních pozemků (ať už tzv. „mezující“ či „nemezující“) čelit. Ani žalovaný, ani stavebník nezpochybňují, že s provozem posklizňové linky jsou spojeny hlukové imise. To, že provoz stavby představuje významný zdroj hluku, zhodnotil ostatně již zdejší soud v rozsudku č. j. 46 A 68/2016 – 153, později aprobovaném Nejvyšším správním soudem. Dle souhrnné technické zprávy, která byla přílohou žádosti o územní souhlas, totiž jednotlivé provozní části stavby emitují hluk o hodnotě od 80 do 90 dB. Žalobkyně se stavebníkem se sice přou o konkrétní hodnoty akustického tlaku (stavebník tvrdí, že hygienický limit 50 dB nebyl při měření ani na jednom kontrolním bodě překročen, zatímco žalobkyně cituje hodnoty, které u třech rodinných domů tuto hranici těsně překonaly), avšak otázka, zda v důsledku provozu stavby dojde k překročení hygienického limitu hluku, či nikoliv, není ve skutečnosti podstatná. Jak totiž uvedl Nejvyšší správní soud ve shora vzpomínaném rozsudku č. 3189/2015 Sb. NSS, jakýkoliv výraznější nárůst hluku způsobený záměrem, který může zatěžovat a obtěžovat okolí, představuje podstatnou změnu poměrů v území ve smyslu § 96 odst. 1 stavebního zákona, třebaže nedojde k překročení veřejnoprávních hygienických limitů (§ 30 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů).

53. Dle názoru soudu si však stavebník musel být dobře vědom i dalších negativních vlivů, jež bude stavba a její provoz na její okolí mít. Žalobkyně hovoří o prašnosti vznikající při manipulaci s obilovinami a kukuřicí při nakládání do kamionů či při vysypávání nákladu do příjmového koše na vyčištění plodin. Kromě toho, že soud nemá důvod zpochybňovat tvrzení, že manipulace s obilovinami je zdrojem zvýšené prašnosti, učinila žalobkyně součástí správního spisu rovněž videozáznam (viz CD přiložené k podání žalobkyně ze dne 2. 8. 2017), na němž je vzniklá prašnost (přičemž soud nemá důvod pochybovat ani nad tím, že jde právě o důsledek provozu posklizňové linky) dobře viditelná. Žalobkyně dále od samého počátku zahájení přezkumného řízení, jakož i v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem poukazovala rovněž na intenzivní odrazy slunečního záření od ocelového pláště sil. Ve svých podáních si opakovaně stěžuje na ostrost záření, v důsledku čehož musí zatemňovat okna svého rodinného domu. Byť žádné veřejnoprávní limity týkající se tohoto jevu nejsou zákonem stanoveny, i odraz slunečního světla může nepochybně být imisí ve smyslu § 1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. I kdyby si snad stavebník neuvědomoval, že vlastníky sousedních nemovitostí můžou obtěžovat odlesky slunečního svitu, nepochybně si musel být vědom už jen toho, že sila – ocelové válce o průměru 14,63 m a výšce 22,49 m – představují v krajině natolik dominantní prvky, že již jejich pouhé umístění v řádech desítek metrů od přilehlých rodinných domů poměry v území významně ovlivní. Třebaže byla stavba umístěna do zemědělského střediska, v němž se již nachází několik sil, je třeba vzít v potaz rovněž to, že „vzhledem k umístění stavby na začátku celého areálu, tj. ve vzdálenosti cca 35 m od rodinného domu žalobkyně, nelze její vlivy na okolní zástavbu poměřovat s vlivem sil postavených na druhém konci areálu ve vzdálenosti více než 100 m od domu žalobkyně. Stavba se nachází bezprostředně u silnice v zastavěném území (přes silnici sousedí se stavbami pro bydlení), naproti tomu již vybudovaná sila jsou obklopena zelení a zemědělskou půdou, nesousedí s obytnou zástavbou.“ (srov. rozsudek č. j. 46 A 68/2016 – 153). Na závěru soudu, že si byl stavebník vědom toho, že stavba podstatně ovlivní poměry v území, tedy nic nemění ani jeho argumenty o tom, že lokalita „žije desítky let zemědělskou činností, provozním ruchem a s tím související dopravou a že výstavbou nových sil naopak došlo k „odstínění hluku ze železničního koridoru a starých sil směrem do obce.“ I když byla stavba posklizňové linky umístěna v již existujícím zemědělském středisku, musel si být stavebník nepochybně vědom toho, že se nachází v těsné blízkosti několika rodinných domů, a tedy že ruch zemědělského střediska – do té doby od rodinných domů poměrně vzdálený – bude po uvedení nové posklizňové linky do provozu vlastníkům nemovitostí, mezi nimi i žalobkyni, mnohem více na obtíž. Argument stavebníka o odstínění hluku ze železničního koridoru a starých sil má soud spolu se žalobkyní za absurdní, neboť – jak soud již uvedl – sporná stavba je sama o sobě významným zdrojem hluku.

54. Soud tedy dospěl k závěru, že si byl stavebník předem vědom toho, že stavba podstatně ovlivní poměry v území. Dle názoru soudu si však stavebník musel být vědom i toho, že k tomuto závěru měl správně dospět rovněž stavební úřad, jakož i toho, že již tato skutečnost sama o sobě znemožňuje umístění stavby posklizňové linky na podkladě pouhého územního souhlasu, tj. že by vydání územního souhlasu bylo v daném případě v rozporu se zákonem.

55. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 2. 2015, č. j. 2 As 241/2014 – 36, uvedl, že „[u] stavebníků lze předpokládat přirozenou míru nejistoty ohledně souladu jejich záměrů s podrobnou právní regulací. Posouzení souladu záměru stavebníka se zákonnými požadavky je v první řadě úkolem správních orgánů, které k tomu mají disponovat takovým personálním a odborným zázemím, aby jej zevrubně posoudily a v případě rozporu s právními předpisy patřičně reagovaly.“ S tímto závěrem se zdejší soud ztotožňuje, neboť složitost předpisů z oblasti stavebního práva jakož i množství v těchto předpisech obsažených právně neurčitých pojmů či pojmů efemérních a jen obtížně uchopitelných skutečně může vést k tomu, že v každém jednotlivém případě nebude stavebník dopředu s jistotou vědět, jak bude jeho stavební záměr příslušným stavebním úřadem posouzen a jaká řízení budou muset umístění či následné realizaci stavby předcházet. Právně neurčitým pojmem je nepochybně i pojem „podstatná změna poměrů v území“, obsažený v § 96 odst. 1 stavebního zákona, a je proto třeba aplikovat jej vždy individuálně v závislosti na konkrétních podmínkách týkajících se posuzované věci. Zdejší soud k tomu v rozsudku č. j. 46 A 68/2016 – 153 uvedl, že „[p]arametry stavby jsou v tomto ohledu pouze východiskem pro hodnocení významnosti změny poměrů, určující je však povaha a intenzita vlivů stavby na okolí, tj. v jakých ohledech a jak intenzivně bude dané území zasaženo umístěním stavby.“ Dle názoru soudu je však zapotřebí pro účely posuzování dobré víry stavebníků rozlišovat případy, kdy stavebník mohl být v přirozené nejistotě, zda v důsledku umístění stavebního záměru dojde k podstatné změně poměrů v území (tj. případy hraniční, kdy skutečně nelze předjímat výklad příslušného stavebního úřadu), od případů, kdy je podstatná změna poměrů v území na první pohled zcela patrná. Soud je přitom přesvědčen o tom, že nyní posuzovaná stavba je příkladem stavebního záměru, o jehož posouzení z hlediska podmínek § 96 odst. 1 stavebního zákona nemohlo být pro shora uvedené vlastnosti a parametry (výška, blízkost zástavbě rodinných domů, produkované imise – hluk, prašnost, odraz slunečního záření) žádných pochyb. Vydal–li přitom stavební úřad se stavbou navzdory výše uvedenému územní souhlas, jde dle názoru soudu o případ natolik flagrantní nezákonnost, že stavebník nemohl být v dobré víře v práva tímto územním souhlasem nabytá. Jinými slovy, stavebník si dle názoru soudu musel být vědom konfliktnosti stavby, jakož i následného nezákonného posouzení záměru stavebním úřadem, tj. rozporu s § 96 odst. 1 stavebního zákona. V této souvislosti soud připomíná zásadu ignorantia legis non excusat (neznalost zákonů neomlouvá), která platí pro každého, a tím spíše i pro akciovou společnost, která realizuje stavební záměry v řádech nejméně desítek milionů korun, a o níž se lze důvodně domnívat, že buď přímo disponuje zaměstnanci odborně vybavenými v oblasti stavebního práva, nebo že má k dispozici alespoň externího odborníka poskytujícího právní služby. O podmínce uvedené v § 96 odst. 1 stavebního zákona tak musel stavebník dle názoru soudu vědět.

56. Soud je ve shodě se žalovaným rovněž toho názoru, že stavebník si musel být vědom také toho, že vydání územního souhlasu v daném případě brání i sama skutečnost, že stavební záměr kvůli jeho jednotlivým částem typově nespadá do některé z kategorií vymezených v § 96 odst. 2 stavebního zákona. Dle § 96 odst. 2 písm. a) stavebního zákona územní souhlas postačí v případech stavebních záměrů uvedených v § 103 stavebního zákona, ve kterém je uveden obsáhlý výčet staveb, terénních úprav, zařízení a udržovacích prací nevyžadujících stavební povolení ani ohlášení. Zdejší soud v rozsudku č. j. 46 A 68/2016 – 153 uvedl, že „[z]atímco sila s expediční částí posklizňové linky byla vytvořena strojírenskou technologií, nikoliv stavební činností, a lze je tak považovat za výrobky plnící funkci stavby ve smyslu § 103 odst. 1 písm. e) bodu 16 stavebního zákona, ostatní části stavby, tj. ocelovou halu, železobetonovou podzemní stavbu, kobku pro ukládání odpadu, komunikace a zpevněné plochy, za tyto výrobky považovat nelze. Jsou totiž výsledkem stavební činnosti, vznikly užitím stavební nebo montážní technologie.“ Byť i na tomto místě soud uznává, že stavební zákon je předpis, v jehož systematice se může laik obtížně orientovat, a že výklad některých v něm obsažených pojmů (jako např. právě pojmu „výrobek plnící funkci stavby“), nemusí být vždy jednoznačný, je soud současně názoru, že stavebník – akciová společnost podnikající v zemědělství – si musel být i s ohledem na jeho předchozí zkušenosti vědom toho, že pro některé části stavby (viz výše uvedená ocelová hala, železobetonová podzemní stavba, kobka pro ukládání odpadu, komunikace a zpevněné plochy) vydat územní souhlas nelze. Soud si tedy na jedné straně dokáže snadno představit hraniční případy, kdy je skutečně obtížné hodnotit, zda stavební záměr spadá pod některou z kategorií vymezených v § 96 odst. 2 stavebního zákona, a zda tedy umístění a realizaci dané stavby postačí (jsou–li současně splněny podmínky § 96 odst. 1 stavebního zákona) územní souhlas, či nikoliv. V takovýchto případech může být stavebník v přirozené nejistotě, jak bude příslušný stavební úřad stavební záměr hodnotit. Na druhé straně je však soud názoru, že i na tomto místě je zapotřebí odlišovat ty situace, kdy má mít stavební záměr takové parametry a takové vlastnosti, že i osoba s rozumem průměrného člověka po seznámení se s citovanými ustanoveními stavebního zákona sezná, že územní souhlas pro umístění a realizaci stavby postačovat nebude. Takováto situace nastala dle názoru soudu i v nyní projednávané věci, ovšem s tím rozdílem, že stavebníkem nebyla fyzická osoba průměrného rozumu, nýbrž akciová společnost podnikající v zemědělství. Soud je tak názoru, že si stavebník musel být vědom toho, že vydání územního souhlasu s daným stavebním záměrem s ohledem na § 96 odst. 2 stavebního zákona nepřichází v úvahu. Na tom nic nemění ani ve správním spisu založená listina „ES – prohlášení o shodě“ (připojená k podání stavebníka ze dne 29. 9. 2016), na kterou se stavebník před soudem odvolává. V uvedeném prohlášení společnost PAWLICA pouze prohlašuje, že strojní zařízení – technologický celek určený pro komplexní zpracování obilovin a jiných zrnin od jejich příjmu po sklizni po jejich uskladnění a expedici konečných produktů – splňuje všechna příslušná ustanovení směrnice č. 2006/42/ES. Soud souhlasí se žalobkyní, že tento dodavatelem vystavený dokument není žádným dokladem či „ujištěním“, že pro umístění stavby postačí územní souhlas. Prohlášení dodavatele vychází z toho, že žádná část stavby nemůže sloužit odděleně od ostatních. K tomu již soud uvedl, že „pro účely posouzení charakteru stavby z toho hlediska, zda se jedná o výrobek plnící funkci stavby, je zcela bez významu, zda jsou jednotlivé části stavby spolu provázány nebo na sobě vzájemně závislé, takže realizace pouze dílčího úseku by postrádala funkční význam. Významné je, jakým způsobem vznikly jednotlivé části stavby, tedy zda jde o strojírenský výrobek, nebo o část zhotovenou stavební či montážní činností.“ (rozsudek č. j. 46 A 68/2016 – 153)

57. Jak soud uvedl již výše, žalovaný v napadeném rozhodnutí stavebníkovi vytkl rovněž nedostatečnost podkladů, které stavebnímu úřadu spolu se žádostí doložil. Uvedl, že v žádosti záměr popsal „velmi obecně, bez uvedení konkrétních údajů a popisu jeho jednotlivých částí. Výkresy předložené spolu se žádostí neobsahují ve smyslu v ustanovení § 96 odst. 10 a ustanovení § 15 vyhlášky č. 503/2006 Sb., celkovou situaci záměru s vyznačením vazeb na okolí. Situace záměru neobsahovaly rozlišení stávajících staveb a staveb navržených s vyznačením jejich vzdálenosti od hranice pozemků a od sousedních staveb. Výkresy dále neobsahují zakreslení stávajících inženýrských a dopravních sítí včetně napojení záměru na tyto sítě. Na předložených výkresech absentují popisy výkresu s uvedením jednotlivých částí záměru včetně uvedení všech kót záměru. Chybí údaj o celkovém rozsahu odstavných a manipulačních ploch. V předložené situaci nejsou uvedeny kóty, z nichž by bylo možné rozsah odstavných a manipulačních ploch dovodit.“ Stavebník si dle žalovaného musel být vědom toho, že stavebnímu úřadu nepředložil doklady a podklady v rozsahu stanoveném stavebním zákonem a prováděcími vyhláškami, což rovněž žalovaného vede k závěru, že stavebník nebyl „v dobré víře ve správnost povolovacího aktu pro všechny části záměru posklizňové linky“.

58. Soud se tedy s hodnocením žalovaného ohledně dobré víry v podstatě shoduje. Shoduje se s ním potud, že situace, která nastala, je podřaditelná do druhé skupiny (srov. opětovně nález Ústavního soudu I. ÚS 17/16), kdy o pochybení orgánů veřejné moci, o nichž osoba, jíž svědčí žalobou napadené rozhodnutí, musela vědět. Se závěrem žalovaného, který zpochybnil toliko dobrou víru stavebníka ve správnost územního souhlasu a který současně uvedl, že „nemůže konstatovat, že by v daném případě nastala taková skutečnost, která by existenci víry odvolatelky (stavebníka – pozn. soudu) v existenci zákonnosti a neměnnosti územního souhlasu jednoznačně vyvrátila“, však soud nesouhlasí. Soud je názoru, že stavebník si byl vědom rozporu územního souhlasu se shora citovanými ustanoveními stavebního zákona, pročež nemohl být v dobré víře, že je územní souhlas zákonný. Ostatně pojmy „zákonnost“ a „správnost“ nelze ostře odlišovat, neboť „zákonná“ rozhodnutí musí být současně „věcně správná“. Rozdíl mezi správností a zákonností se tak vytrácí, potažmo splývá v širší kategorii zákonnosti (srov. Potěšil, L., Hejč, D., Rigel, F., Marek, D.: Správní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, komentář k § 89). Soud nicméně ponechává tuto spíše akademickou otázku stranou, neboť za podstatnou má právě skutečnost, že stavebník realizoval stavbu na podkladě územního souhlasu, ačkoliv si musel být vědom toho, že realizaci stavby musí (pro její „konfliktnost“, resp. pro její potenciál výrazně změnit poměry v území, jakož i pro její samotné parametry) předcházet řádné územní a stavební řízení. K této skutečnosti pak navíc přistupuje žalovaným zmiňovaná nedostatečnost podkladů přiložených k žádosti o vydání územního souhlasu. Tento závěr pak sám o sobě znamená, že stavebník nenabyl práva územním souhlasem v dobré víře. Nebyla tak splněna již první podmínka nutná pro zastavení přezkumného řízení dle § 94 odst. 4 správního řádu.

59. Soud se proto dále již nezabýval otázkou, jaká újma by stavebníkovi zrušením územního souhlasu vznikla a jaká újma vedle toho vznikla vydáním nezákonného souhlasu jiným osobám nebo veřejnému zájmu, neboť by to bylo s ohledem na zjištěnou absenci dobré víry stavebníka nadbytečné.

60. Ze stejného důvodu se soud nezabýval námitkou podjatosti ministryně nominované politickým hnutím, jehož zakladatelem a předsedou je B., obmyšlený svěřenského fondu, do jehož správy byl vyčleněn holding Agrofert, a.s., jehož dceřinou společností je mj. stavebník. Tato otázka není pro další průběh řízení podstatná již s ohledem na okolnost, že v současné době v čele žalovaného stojí ministr nominovaný za zcela jiný politický subjekt.

61. Konečně k poznámce žalobkyně o tom, že považuje za neústavní, pokud se při procesu vydávání územního souhlasu mají možnost vyjádřit pouze vlastníci pozemků se společnou hranicí, uvádí soud, že v právě projednávané věci otázku účastenství v řízení o žádosti o vydání územního souhlasu neřešil. Soud se nezabýval ani územním souhlasem samotným, jehož nezákonnost deklaroval již v rozsudku č. j. 46 A 68/2016 – 153, nýbrž toliko řízením, v němž byl územní souhlas přezkoumáván dle § 94 a násl. správního řádu, a v tomto řízení vydaným rozhodnutím. Tato námitka se tak míjí s podstatou sporu. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení 62. Soud zjistil, že žaloba je důvodná, neboť žalovaný zastavil přezkumné řízení postupem dle § 94 odst. 4 správního řádu, ačkoliv si stavebník musel být vědom nezákonnosti územního souhlasu, a nemohl tedy práva z tohoto správního aktu nabýt v dobré víře. Napadené rozhodnutí tak zrušil z důvodu nezákonnosti dle § 78 odst. 1 s. ř. s. V dalším řízení bude povinností správních orgánů územní souhlas vydaný v rozporu s právními předpisy zrušit postupem dle § 97 odst. 3 správního řádu a věc vrátit stavebnímu úřadu.

63. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný nebyl v řízení úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšné žalobkyni soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 15 342 Kč. Tato částka sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 000 Kč a nákladů na zastoupení ve výši 12 342 Kč. Náklady na zastoupení tvoří odměna za tři účelné úkony právní služby po 3 100 Kč [převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby a sepsání repliky – § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)] a tři paušální částky jako náhrada hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Podání ze dne 29. 3. 2021, ze dne 13. 6. 2021, ani podání ze dne 5. 7. 2022 soud jako účelné úkony právní služby nevyhodnotil, neboť jde o reakce na podání stavebníka nepřinášející v zásadě žádná nová pro posouzení žaloby klíčová tvrzení. Do nákladů řízení je dále nutné započítat náhradu za daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) ve výši 2 142 Kč, kterou je zástupce žalobkyně, který je plátcem DPH, povinen odvést (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen uhradit k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Pavla Černohouse, advokáta, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s.).

64. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť jí soud v tomto soudním řízení neuložil žádné povinnosti (§ 60 odst. 5 s. ř. s.).