43 A 52/2019– 113

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Ing. Petra Šuránka a soudců Mgr. Věry Pazderové, LL.M., M.A., a JUDr. Bc. Kryštofa Horna ve věci žalobkyň: a) obec Zlončice sídlem Zlončice 40, Kralupy nad Vltavou b) obec Postřižín sídlem Pražská 42, Postřižín obě zastoupeny advokátem Mgr. Luďkem Šikolou sídlem Mezibranská 7, Praha 1 proti: žalovanému: Ministerstvo zemědělství sídlem Těšnov 65/17, Praha 1 za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) AERO Vodochody AEROSPACE a. s. sídlem U Letiště 374, Odolena Voda–Dolínek zastoupena advokátem Mgr. Jiřím Oswaldem sídlem Bílkova 132/4, Praha 1 2) CETIN a. s. sídlem Českomoravská 2510/19, Praha 9 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 4. 2019, č. j. 75204/2018–MZE–15111, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 4. 2019, č. j. 75204/2018–MZE–15111, a rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 15. 11. 2018, č. j. 150620/2017/KUSK, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit každé ze žalobkyň na náhradě nákladů řízení částku 16 729,20 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyň Mgr. Luďka Šikoly.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, jímž žalovaný zamítl jejich společné odvolání proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje jako vodoprávního úřadu a speciálního stavebního úřadu (dále jen „vodoprávní úřad“; pokud je dále Krajský úřad Středočeského kraje zmíněn v jiné souvislosti než jako prvostupňový vodoprávní úřad, užívá soud dále označení „krajský úřad“) ze dne 15. 11. 2018, č. j. 150620/2017/KUSK, ve věci odstranění části vodního díla a stavebního povolení ke stavbě vodního díla.

2. Společnost AERO Vodochody AEROSPACE a. s. (dále jen „žadatelka“) požádala dne 12. 12. 2017 o vydání stavebního povolení ke stavbě vodního díla s názvem Rekonstrukce ČOV AERO Vodochody AEROSPACE a. s. (dále též „stavební záměr“ nebo „ČOV“). Žádosti předcházelo žadatelčino ohlášení odstranění části vodního díla – kalových polí a schodiště k překonání výškové úrovně v areálu stávající čističky odpadních vod. Vodoprávní úřad rozhodl o projednání ohlášeného záměru ve správním řízení společně se žádostí o vydání stavebního povolení.

3. Stavební řízení navazovalo na rozhodnutí Městského úřadu Neratovice ze dne 7. 7. 2017, č. j. MěÚN/51909/2017, o umístění stavby ČOV v areálu žadatelky (odvolání žalobkyň proti tomuto rozhodnutí zamítl krajský úřad rozhodnutím ze dne 1. 11. 2017, č. j. 128235/2017/KUSK, řízení o žalobě proti tomuto rozhodnutí bylo vedeno u zdejšího soudu pod sp. zn. 46 A 186/2017, viz dále body 53 a 58–72). V rozhodnutí o umístění stavby byly mimo jiné stanoveny podmínky č. 5 a č. 7, které jsou významné pro nyní posuzovanou věc.

4. Podmínka č. 5 územního rozhodnutí vyžadovala splnění podmínek „vodoprávního úřadu KÚ Stč. kraje, OŽP ze dne 08.07.2016, č. j. 085682/2016/KUSK: „a) Povolení 2. etapy ČOV spojené s navýšením odváděného množství vod odpadních vod je podmíněno předchozí realizací opatření tak, aby bylo zajištěno bezpečné převedení veškerého množství srážkových a odpadních vod do Vltavy. b) V projektové dokumentaci (PD) bude doloženo ovlivnění toku směšovací rovnicí pro navržené emisní limity pro trvalý provoz. c) PD bude obsahovat návrh a harmonogram prací na úpravách kanalizačního přivaděče a na zajištění bezpečného převedení veškerého množství vod do Vltavy. d) PD bude řešit, aby v rámci odvodňování stavební jámy pro založení monobloku nádrží nebylo překročeno celkové množství vod odváděných do přivaděče nad povolených Qmax 6 l/s. e) PD bude řešit, aby v případě výronu podzemních vod během zakládání monobloku, bylo zajištěno jejich předčištění na sanační čistící jednotce. Výstupní koncentrace PCE 0,05 mg/l je akceptovatelná. f) K žádosti o vydání stavebního povolení bude doložena zpráva o stávajícím technickém i kapacitním stavu kanalizačního sběrače do Vltavy. g) K vydání stavebního povolení mimo objekty SO13, SO14, SO15 a SO16 je věcně příslušný KÚ Stč. kraje. Žádost bude podána v souladu s § 6 vyhlášky č. 432/2011, ve znění pozdějších předpisů.“ 5. Podmínka č. 7 územního rozhodnutí stanovila, že „[p]rojektová dokumentace bude vypracována v souladu s vyjádřením ČIŽP, OI Praha, OOV ze dne 04.07.2015, zn. ČIŽP/41/OOV/1609391.001/16/PHB: a) PD bude obsahovat i řešení pro případ výskytu podzemních vod ve stavebních jamách – čerpání podzemních vod, sledování jakosti vod, dle výsledků zvolený způsob nakládání s těmito vodami.; b) Navýšení kapacity je vázáno na vyřešení kapacity a stavu kanalizačního sběrače.“ 6. Rozhodnutím ze dne 15. 11. 2018 vodoprávní úřad výrokem I povolil odstranění vodního díla – objektu kalových polí a schodů, výrokem II stanovil podmínky pro odstranění těchto objektů, výrokem III vydal stavební povolení k provedení stavby vodního díla „Rekonstrukce ČOV AERO Vodochody AEROSPACE a. s.“ – 1. etapa a výrokem IV stanovil podmínky pro provedení uvedené stavby. Námitky žalobkyň posoudil jako nedůvodné.

7. K námitce nesouladného označení stavebních objektů vodoprávní úřad konstatoval, že v případě objektu SO 01 se jedná o úpravy stávajícího objektu, proto k němu nebylo třeba vydávat územní rozhodnutí. Přeložka výtlaku vyčištěné vody, uvedená v územním rozhodnutí jako objekt SO 04, bude řešena až ve 2. etapě stavby. Provozní soubory (technologická část ČOV) jsou součástí stavebních objektů SO 11 (systém automatického řízení technologického procesu a zařízení měření a regulace) a SO 12 (napájecí a provozní rozvod silnoproudu, technologické vybavení ČOV a KH), proto nevyžadovaly samostatné rozhodnutí k jejich umístění. Ke schodům, které mají být odstraněny, vodoprávní úřad uvedl, že slouží pouze k přístupu k níže položeným kalovým polím, proto je považuje za nedílnou součást kalových polí, a tedy povoluje jejich odstranění současně s odstraněním kalových polí. Ostatní objekty již byly povoleny současně s rozhodnutím o umístění stavby.

8. K námitce nesplnění podmínek územního rozhodnutí vodoprávní úřad zdůraznil, že stavba je ve stavebním řízení rozdělena do dvou etap. V nyní posuzované první etapě sice dojde ke zvýšení kapacity ČOV (z 1 600 EO na 2 000 EO), přesto ale nedojde ke zvýšení množství odpadních vod odváděných z ČOV prostřednictvím kanalizačního sběrače do Vltavy. Druhá etapa stavebního záměru se v tomto řízení nepovoluje, a proto nemusí být dodržena podmínka č. 5 územního rozhodnutí. Také podmínka č. 7 územního rozhodnutí se netýká první etapy stavebního záměru, neboť v první etapě nemá být navýšeno množství odpadních vod odváděných prostřednictvím kanalizačního sběrače. Vodoprávní úřad se dále ztotožnil s rozhodnutím Ministerstva životního prostředí (dále jen „ministerstvo“) ze dne 28. 6. 2018, které uvedlo, že kanalizační sběrač není součástí projednávané rekonstrukce ČOV, proto se o něm nemůže v tomto řízení rozhodovat. Kanalizační sběrač je zákonným způsobem povolen a uveden do činnosti. Z těchto důvodů se vodoprávní úřad ke stavu kanalizačního sběrače blíže nevyjadřoval.

9. K námitce rozporu s požadavky zvláštních zákonů [tvrzené neplatnosti závazného stanoviska podjatého Městského úřadu Kralupy nad Vltavou (dále jen „Městský úřad Kralupy“) a tvrzené absenci závazného stanoviska orgánu státní správy lesů] vodoprávní úřad uvedl, že žadatelka na základě námitky žalobkyň požádala o závazné stanovisko Městského úřadu Mělník. Ten sdělil, že pokud již bylo pravomocně rozhodnuto o umístění stavby a toto rozhodnutí je vykonatelné, platí i závazné stanovisko Městského úřadu Kralupy.

10. K námitce rozporu s podmínkami stanoviska ve věci posouzení vlivů záměru na životní prostředí (EIA) vodoprávní úřad uvedl, že nyní projednávaný stavební záměr nepodléhá posouzení EIA, neboť není součástí záměru MZP257 Letiště Vodochody, k němuž bylo vydáno stanovisko ministerstva.

11. Ve společném odvolání žalobkyně setrvaly na námitce nesouladu označení jednotlivých stavebních objektů v územním rozhodnutí na jedné straně a v dokumentaci pro stavebním povolení, resp. ve stavebním povolení na straně druhé. Předmětem územního rozhodnutí byly stavební objekty: SO 02 (monoblok aktivace, jímka mikrofiltrace), SO 03 (vnější propojovací rozvody umístěné na pozemku parc. č. st. 198 v k. ú. Postřižín), SO 04 (přeložka výtlaku vyčištěné vody), SO 12 (dmychárna a rozvodna NN, základ odvodňování kalů), SO 13 (doplnění stávajícího venkovního osvětlení), SO 14 (zpevněné plochy), SO 15 (nové oplocení) a SO 16 (nová přípojka NN). První etapa stavby povolovaná nyní přezkoumávaným rozhodnutím obsahuje stavební objekty: SO 01 (úpravy stávajícího objektu ČOV – nové ruční a strojní česle), SO 02 (nové objekty čištění odpadních vod – nový monoblok, aktivace, jímka mikrofiltrace), SO 03 (vnější propojovací rozvody), SO 11 (rekonstrukce stávajícího manipulačního objektu), SO 12 (dmychárna a rozvodna NN, základ odvodňování kalu), provozní soubory PS 01 (technologické vybavení ČOV a kalového hospodářství), PS 02 (napájecí a provozní rozvod silnoproudu), PS 03 (systém automatického řízení technologického procesu a zařízení měření a regulace) a PS 04 (demontáž stávajícího technologického zařízení).

12. Okruh objektů, které byly předmětem územního řízení, se podle žalobkyň neshoduje s okruhem objektů, které mají být předmětem stavebního povolení první etapy. S tvrzením vodoprávního úřadu, že některé objekty bylo možné realizovat pouze na základě územního rozhodnutí a že jiné naopak územní rozhodnutí či územní souhlas nevyžadovaly, žalobkyně nesouhlasily a považovaly je za nepřezkoumatelné. Je podle nich sice pravdou, že územní rozhodnutí či územní souhlas nevyžadují stavební úpravy a udržovací práce, musí se však jednat o úpravy, které splňují definici obsaženou v § 2 odst. 5 písm. c) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), tedy musí zachovávat vnější půdorysné i výškové ohraničení stavby. Vodoprávní úřad však přezkoumatelně nezdůvodnil, na základě čeho lze veškeré stavební úpravy podřadit pod uvedené ustanovení. Dále vodoprávní úřad přezkoumatelně nezdůvodnil, proč povolované provozní soubory (technologické vybavení ČOV a kalové hospodářství, napájecí a provozní rozvod silnoproudu) nevyžadují územní rozhodnutí ani územní souhlas. Podle popisu se jedná o technickou infrastrukturu, kterou nelze podřadit pod žádnou z výjimek § 79 odst. 2 stavebního zákona.

13. Podle žalobkyň nebyla dosud vyjasněna ani věcná příslušnost k vedení řízení o odstranění stavby schodů. Již v řízení před vodoprávním úřadem žalobkyně namítaly, že odstraňované schody jsou obecnou stavbou podle stavebního zákona bez ohledu na to, že podle dokumentace jsou kalová pole jako součást ČOV vodním dílem. K řízení o odstranění schodů měl být příslušný obecný stavební úřad. Závěr vodoprávního úřadu, podle kterého jsou schody nedílnou součástí kalových polí, nevypovídá nic o jejich povaze, tedy zda jde o vodní dílo či obecnou stavbu, a tedy ani o věcné příslušnosti k vedení řízení o jejich odstranění. Rovněž z tohoto důvodu je rozhodnutí vodoprávního úřadu nepřezkoumatelné.

14. Dále žalobkyně připomněly, že již v řízení před vodoprávním úřadem namítly nesplnění podmínek územního rozhodnutí. Poukazovaly přitom na skutečnost, že záměr nesplňuje požadavky na veřejnou infrastrukturu, kterou je podle § 2 odst. 1 písm. k) bodu 2 stavebního zákona také kanalizace. Předčištěné odpadní vody jsou odváděny do kanalizačního sběrače, který se nachází na území žalobkyně a). Jeho kapacita je již za současného stavu nedostatečná, a v důsledku toho vznikají havarijní stavy, což žalobkyně v řízení před vodoprávním úřadem doložily odbornými vyjádřeními. Podstatou rekonstrukce ČOV je také navýšení její kapacity. V důsledku záměru tedy bude vypouštěno větší množství odpadních vod, a proto je záměr v rozporu s požadavky na technickou infrastrukturu. Otázka kanalizačního sběrače byla řešena v podmínkách č. 5 a č. 7 územního rozhodnutí, fakticky však byla odsunuta do fáze povolení stavby, tedy do nynějšího řízení. Žalobkyně nesouhlasily se závěrem vodoprávního úřadu, že uvedené podmínky územního rozhodnutí se vztahují až ke druhé etapě stavebního záměru.

15. Podmínka č. 7 totiž není podle žalobkyň vázána na 2. etapu. Její písmeno b) stanoví, že „[n]avýšení kapacity je vázáno na vyřešení kapacity a stavu kanalizačního sběrače“. Žalobkyně přitom již v řízení před vodoprávním úřadem zpochybnily podklady předložené žadatelkou týkající se stavu kanalizačního sběrače. Žadatelka sice částečně provedla opravu kanalizačního sběrače, avšak nedokončila retenční kanalizaci, která měla nahradit opravu zbývající části kanalizačního sběrače. Kapacita kanalizačního sběrače měla být vyřešena před vydáním stavebního povolení. Pokud neexistuje retenční kanalizace, nemohly být splněny podmínky územního rozhodnutí. Krom toho, i při dokončení retenční kanalizace nedojde s ohledem na její parametry k vyřešení kapacity kanalizačního sběrače pro potřeby ČOV. Retenční kanalizace je totiž poddimenzovaná a počítá s nepřiměřeně nízkou intenzitou návrhové srážky (N = 10 let). V této souvislosti žalobkyně připomněly své námitky uplatněné již v územním řízení a odkázaly na odborné vyjádření ze dne 18. 7. 2017, které se týkalo stavu kanalizačního sběrače ke dni 29. 6. 2017, tedy již po deklarované první části oprav. Podle žalobkyň tedy i nadále hrozí výtoky odpadních vod z kanalizačního sběrače, a to i do ochranných pásem vodních zdrojů. Existovaly proto zásadní pochybnosti o technickém stavu kanalizačního sběrače, a tedy i o splnění podmínky č. 7 písm. b) územního rozhodnutí. K uvedené argumentaci se však vodoprávní úřad nevyjádřil, a proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. 16. „Pro úplnost“ žalobkyně uvedly, že podmínka č. 10 stavebního povolení, podle které v případě výronu podzemních vod potenciálně kontaminovaných chlorovanými uhlovodíky má být zajištěno jejich předčištění na mobilní sanační jednotce, nemá oporu v projektové dokumentaci, která takové řešení nepředpokládá. Nejsou známy ani bližší parametry tohoto řešení.

17. V posledním okruhu odvolacích námitek žalobkyně s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 1. 6. 2011, č. j. 1 As 6/2011–347, č. 2368/2011 Sb. NSS, zdůraznily, že závazné stanovisko podle § 14 odst. 2 zákona č. 289/1995, o lesích (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „lesní zákon“) je nezbytným podkladem stavebního povolení, mohou–li být dotčeny zájmy chráněné lesním zákonem. Nestačí přitom, byl–li udělen souhlas pro účely územního řízení. Součástí spisu pro povolení stavby je pouze komplexní stanovisko Městského úřadu Brandýs nad Labem – Stará Boleslav (dále jen „Městský úřad Brandýs“) ze dne 21. 2. 2018, podle kterého je stanovisko Městského úřadu Kralupy ze dne 21. 5. 2015 nadále v platnosti. V tomto stanovisku Městského úřadu Kralupy byl vysloven souhlas s umístěním stavby ve vzdálenosti do 50 m od lesa.

18. Nadto žalobkyně již v průběhu řízení před vodoprávním úřadem poukazovaly na to, že stanovisko Městského úřadu Kralupy bylo vydáno vyloučeným orgánem. Krajský úřad totiž rozhodnutím ze dne 3. 2. 2016 vyloučil starostu města Kralupy (a tím i všechny zaměstnance daného úřadu) z důvodu systémové podjatosti v řízení o umístění ČOV. Uvedené rozhodnutí má pouze deklaratorní charakter, neboť podjatost nastává přímo ze zákona. K aktům vydaným podjatým orgánem se nemůže přihlížet. Dále žalobkyně poukázaly na vyjádření krajského úřadu ze dne 14. 2. 2017 (vydané v rámci územního řízení), podle kterého „[v]zhledem k podjatosti MěÚ Kralupy nad Vltavou vykonává státní správu lesů […] MěÚ Mělník pro správní obvod ORP Neratovice“.

19. Z těchto důvodů žalobkyně namítly, že ve spisu chybí souhlas podle § 14 odst. 2 lesního zákona. Nesouhlasily s tím, že vodoprávní úřad v reakci na jejich námitky odkázal na závazné stanovisko Městského úřadu Mělník, který sdělil, že pokud již bylo pravomocně rozhodnuto o umístění stavby a toto rozhodnutí je vykonatelné, platí i souhlasné závazné stanovisko Městského úřadu Kralupy. Takový závěr je podle žalobkyň nesprávný. Jak již uvedly, souhlas k umístění stavby nelze zaměňovat se souhlasem k povolení stavby.

20. Žalovaný zamítl odvolání žalobkyň v záhlaví označeným rozhodnutím. Předmět řízení byl podle něj vymezen jasně a konkrétně jak v oznámení o zahájení společného řízení, tak v protokolu z ústního jednání a místního šetření ze dne 4. 4. 2018. Z rozhodnutí vodoprávního úřadu je patrné, jaké objekty budou odstraňovány, k jakým je vydáno stavební povolení a za jakých podmínek. Žalovaný proto nepřisvědčil námitkám, že není znám předmět stavebního povolení a že vymezení neodpovídá podmínkám územního rozhodnutí. Shodné námitky žalobkyně vznesly již v řízení před vodoprávním úřadem, který se s nimi dostatečně vypořádal na str. 14 a 15 prvostupňového rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že se jednalo o společné řízení ve věci odstranění části stavby a ve věci změn a rekonstrukce stávajících zařízení, nebylo nutné vydávat k některým částem záměru územní rozhodnutí. Současně se jednalo o povolení vztahující se k první etapě výstavby, některé objekty tak budou povolovány až ve druhé etapě. Ve vztahu k námitce týkající se odstranění schodů žalovaný souhlasil s vodoprávním úřadem, že se jedná o součást vodního díla – kalových polí. Posouzení, zda se jedná o vodní dílo, je v pravomoci vodoprávního úřadu. K prvnímu okruhu námitek proto žalovaný shrnul, že neshledal rozpor s podmínkami územního rozhodnutí a že odvolací námitky byly dostatečně vypořádány již v průběhu řízení.

21. V reakci na druhý okruh námitek, v nichž žalobkyně vytýkaly nesplnění podmínek č. 5 a č. 7 územního rozhodnutí, žalovaný odkázal na podklady založené ve spisu, konkrétně na vyjádření znaleckého ústavu Provod ze dne 11. 2. 2018 (jehož předmětem bylo posouzení stokové sítě – kanalizačního sběrače; dále též „znalecký posudek Provod“), zprávu žadatelky ze dne 11. 1. 2018 (která informuje o stavu oprav na kanalizačním sběrači), rozhodnutí ministerstva ze dne 28. 6. 2018 (které označilo námitky žalobkyň za nepodložené, protože „přivaděč byl v posledních letech opravován […], odtok z čistírny je již povolen a nové podmínky v napadeném rozhodnutí kapacitu odtoku nezvyšují“) a stanovisko ministerstva k EIA ze dne 8. 10. 2018 (které konstatovalo, že „kapacita stávající ČOV je 1 600 EO s tím, že celkový roční objem vypouštěných vod povolený integrovaným povolením činí 84 000 m3/rok. V rámci realizace výše uvedeného záměru dojde k navýšení kapacity na 2 000 EO, současně však roční objem vypouštěných vod nepřekročí povolené množství, tedy 84 000 m3/rok. […] v rámci realizace záměru dojde k modernizaci stávající technologie, která umožní zvýšení látkové kapacity ČOV (o 400 EO). Hydraulická kapacita ČOV zůstane stejná. Nedojde ke změnám charakteru čištěných odpadních vod ani k navýšení počtu zvlášť nebezpečných nebo prioritních nebezpečných látek obsažených v čištěných odpadních vodách.“). Stav kanalizačního sběrače byl hodnocen i na místním šetření dne 4. 4. 2018, při němž bylo zjištěno, že je bez závad. Žalobkyně se místního šetření neúčastnily, a proto lze podle žalovaného důvodně předpokládat, že jim současný stav kanalizačního sběrače není znám. Na základě zmíněných podkladů žalovaný uzavřel, že prvostupňové rozhodnutí není v rozporu s podmínkami územního rozhodnutí.

22. Ke třetímu okruhu námitek týkajícímu se tvrzené absence závazného stanoviska dle lesního zákona žalovaný uvedl, že podkladem pro rozhodnutí bylo komplexní vyjádření ke stavbě vodního díla Městského úřadu Brandýs jako orgánu státní správy lesů ze dne 21. 2. 2018, podle kterého závazné stanovisko Městského úřadu Kralupy ze dne 21. 5. 2015 zůstává v platnosti. Shodné vyjádření vydal dne 19. 4. 2018 i Městský úřad Mělník jako orgán státní správy lesů, který uvedl, že závazné stanovisko bylo podkladem pro vydání územního rozhodnutí o umístění stavby, které je pravomocné a vykonatelné. Závazné stanovisko tedy platí i pro řízení o vydání stavebního povolení.

23. V žalobkyněmi odkazovaném rozsudku č. j. 1 As 6/2011–347 Nejvyšší správní soud dospěl podle žalovaného k závěru, že souhlas podle lesního zákona byl vydán i pro stavební řízení, ale neměl předepsanou formu a náležitosti, a proto námitku, že „souhlas nebyl vůbec vydán“, zamítl. Shodnou argumentaci, tedy že souhlas nebyl vůbec vydán, uplatňují žalobkyně i v tomto řízení. Žalovaný však jejich názor nesdílí. Výkladem vyjádření Městského úřadu Brandýs a Městského úřadu Mělník lze dospět k jednoznačnému závěru, že souhlasí s povolením stavby v ochranném pásmu lesa za podmínek stanovených v závazném stanovisku Městského úřadu Kralupy. I přesto, že uvedená vyjádření nemají předepsanou formu, má žalovaný za to, že byl souhlas vydán. Opačný závěr by byl přílišným formalismem, který by pouze prodloužil řízení a zbytečně zatěžoval účastníky řízení. Žalovaný dodal, že ve vztahu k Městskému úřadu Mělník, který souhlas vydal, nelze hovořit o jeho podjatosti. Pokud by měl pochybnosti o správností závěrů Městského úřadu Kralupy, jistě by je ve svém sdělení uvedl. Žalovaný proto uzavřel, že prvostupňové rozhodnutí nebylo vydáno v rozporu s požadavky zvláštních předpisů a nebylo vydáno podjatým správním orgánem.

II. Obsah žaloby

24. Úvodem žalobkyně uvedly ke své žalobní legitimaci, že byly účastnicemi řízení, jehož výsledkem bylo napadené rozhodnutí.

25. Žalobkyně a) má za to, že v důsledku realizace stavby ČOV dojde k poškození životního prostředí na jejím území a k poškození jejího majetku, proto jí svědčí postavení účastníka řízení podle § 115 odst. 4 vodního zákona. Z ČOV mají být odváděny odpadní vody do kanalizačního sběrače, který se nachází na jejím území a prochází i přes pozemky, které jsou v jejím vlastnictví, proto jí svědčí účastenství též podle § 109 písm. e) stavebního zákona. Kapacita kanalizačního sběrače, do něhož jsou kromě odpadních vod odváděny rovněž dešťové vody z areálu letiště Vodochody, není v současnosti navzdory provedeným úpravám dostatečná. V důsledku toho vznikají havarijní stavy – výtoky vody ze sběrače, čímž dochází k podmáčení a znečištění pozemků žalobkyně a) i k poškozování životního prostředí na jejím území, včetně přírodního parku Dolní Povltaví a lesních pozemků. Dotčeny jsou rovněž infiltrační území vodních zdrojů. Stavební záměr ČOV má být navíc napojen na kanalizační sběrač i přes absenci retenční kanalizace, která má jeho nedostatečnou kapacitu řešit.

26. Z obdobných důvodů [na základě § 115 odst. 4 vodního zákona i § 109 písm. e) stavebního zákona] byla účastnicí stavebního řízení také žalobkyně b). Pozemek parc. č. st. 198, na kterém má být realizován stavební záměr, se nachází přímo na jejím území. Uvedený pozemek navíc sousedí s pozemkem parc. č. 309 v k. ú. Postřižín, který je ve vlastnictví žalobkyně b) a který je jakožto lesní pozemek chráněn podle lesního zákona. Realizací ČOV může dojít k jeho poškození. Žalobkyně b) vlastní také pozemek parc. č. 307/1 v k. ú. Postřižín, který je v těsné blízkosti problematického kanalizačního sběrače. Stavebním záměrem má dojít k odstranění nezanedbatelné části stávající ČOV, není přitom ale vyřešeno čištění odpadních vod do doby zprovoznění nové ČOV. Dostatečně není řešeno ani odvádění odpadních vod v průběhu rekonstrukce či odstranění staré ekologické zátěže. Navíc není ani zajištěno dostatečné napojení na komunikaci II/608.

27. Obě žalobkyně byly také účastnicemi předcházejícího územního řízení, ve kterém byly s řadou svých námitek odkázány právě na nynější (stavební) řízení. Rovněž podmínky územního rozhodnutí týkajícího se ČOV přenáší řadu nevyřešených otázek do tohoto řízení. Napadené rozhodnutí zasahuje rovněž do práva žalobkyň na samosprávu. Žalobkyně jsou oprávněny a ze zákona povinny pečovat o všestranný rozvoj svého území a potřeby svých občanů a při plnění svých úkolů chránit veřejný zájem, životní prostředí, zdraví a majetek občanů i obecní majetek.

28. K věci samé žalobkyně namítly, že žalovaný dostatečně nevypořádal jejich odvolací námitky, v nichž poukazovaly na nesplnění podmínek územního rozhodnutí týkajících se kanalizačního sběrače, tedy podmínek č. 5 a č.

7. V odvolání (i v průběhu předchozího řízení) žalobkyně poukazovaly na to, že stavební záměr nesplňuje požadavky na veřejnou infrastrukturu, kterou je také kanalizační sběrač. Bez vyřešení nedostatečné kapacity kanalizačního sběrače nejsou dány podmínky pro řádné napojení ČOV, proto nemohla být řádně přezkoumána proveditelnost stavby a účinky jejího budoucího užívání, čímž došlo k porušení § 92 odst. 1 ve spojení s § 93 odst. 2 a § 111 stavebního zákona. Z podmínek č. 5 písm. f) a č. 7 písm. b) je zřejmé, že s napojením ČOV na kanalizační sběrač jsou spojeny dva problémy: jeho kapacita a jeho technický stav. Tato dvě hlediska byla v řízení chybně směšována (např. opravy byly chybně prezentovány jako řešení kapacity sběrače).

29. Žalobkyně ve správním řízení předložily řadu důkazů, z nichž vyplývá nedostatečnost kapacity kanalizačního sběrače, zejm. doložily odborná vyjádření znalce, která popisují havarijní stavy. Odborné vyjádření ze dne 18. 7. 2017 bylo zcela opomenuto. Nedostatečná kapacita sběrače byla také důvodem, pro který Městský úřad Brandýs jako vodoprávní úřad uložil rozhodnutím ze dne 17. 10. 2016 vybudování retenční kanalizace jako opatření k odstranění zjištěných závad, Krajský soud v Praze zrušil rozsudkem ze dne 18. 12. 2018, č. j. 48 A 100/2017–92, územní rozhodnutí týkající se retenční kanalizace, Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. 4. 2019, č. j. 4 As 17/2019–68, zrušil usnesení o neúčasti žalobkyně a) v územním řízení týkajícím se odbavovací plochy západ letiště Vodochody a Městský soud v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 8 A 19/2017 přiznal odkladný účinek žalobě ve věci stavebního povolení vztahujícího se k odvodnění uvedené odbavovací plochy. Správní orgány proto nemohou postupovat tak, jako by problém s nedostatečnou kapacitou sběrače neexistoval.

30. Vodoprávní úřad k námitkám žalobkyň týkajícím se kanalizačního sběrače uvedl, že podmínka č. 7 územního rozhodnutí se vztahuje až ke 2. etapě stavebního záměru. Tomuto závěru žalobkyně oponovaly v odvolání a tvrdily, že podmínka č. 7 není omezena pouze na 2. etapu. Žalovaný se k namítanému chybnému posouzení ze strany vodoprávního úřadu nevyjádřil, ale pouze odkázal na podkladové dokumenty. Není tedy zřejmé, zda se podle jeho názoru podmínka č. 7 vztahuje i na 1. etapu stavebního záměru a zda ji považuje za splněnou. Žalovaný neuvedl žádnou vlastní právní úvahu. Odkaz na podkladové dokumenty nemohl být dostatečný, neboť žalobkyně brojily i proti obsahu těchto dokumentů. Pokud je žalovaný považoval za závazné podklady, měl si vyžádat jejich potvrzení nebo změnu. Navíc, pokud by se žalovaný podkladovými dokumenty zaobíral podrobněji, vyšla by najevo jejich nepřiléhavost. Z níže uvedených důvodů nemohly být podkladem pro závěr o splnění podmínek č. 5 písm. f) a č. 7 písm. b) územního rozhodnutí ani pro řádné posouzení záměru ČOV před vydáním stavebního povolení.

31. Vyjádření znaleckého ústavu Provod ze dne 11. 2. 2018 bylo pouze reakcí na námitky žalobkyň k záměru retenční kanalizace, nikoli k záměru ČOV. Nejedná se proto o samostatné hodnocení technického a kapacitního stavu kanalizačního sběrače. Nadto i podle tohoto vyjádření z kanalizačního sběrače vytéká na okolní terén odpadní voda, byť se podle něj nejedná o výtok kontinuální, ale pouze pulsní. Námitky žalobkyň se však týkaly jakýchkoliv výtoků odpadních vod.

32. Žalovaný dále odkázal na rozhodnutí ministerstva ze dne 28. 6. 2018. Věty zmiňující kanalizační sběrač, které citoval, jsou však vytržené z kontextu a netýkají se předmětu řízení vedeného ministerstvem. Jsou učiněny pouze obiter dictum bez hlubšího rozboru a bez reakce na důkazy předložené žalobkyněmi. Navíc se týkají pouze technického stavu sběrače, nikoliv jeho kapacity. Uvedeným rozhodnutím ministerstvo zamítlo odvolání žalobkyň proti změně integrovaného povolení, jehož součástí bylo povolení vypouštění odpadních vod s obsahem zvlášť nebezpečné látky z ČOV do povrchových vod. Samo ministerstvo několikrát zmínilo, že otázka kanalizačního sběrače míří mimo meritum, a proto nemůže námitky týkající se sběrače vypořádat. Rozhodnutí ministerstva proto nemohlo být podkladem pro odpověď na odvolací námitky žalobkyň. „Z procesní opatrnosti“ žalobkyně namítly také nezákonnost uvedeného stanoviska jako podkladového úkonu ve smyslu § 75 odst. 2 věty druhé s. ř. s., neboť stanovisko nesprávně vydělilo otázku nedostatečné kapacity kanalizačního sběrače z předmětu posuzování a nedostatečně vypořádalo námitky žalobkyň. Argument ministerstva, že kanalizační sběrač je zákonně povolen a uveden do činnosti, přehlíží, že vodoprávní úřad uložil povinnost vybudování retenční kanalizace, která nebyla dosud splněna.

33. Problém kanalizačního sběrače nebyl předmětem ani stanoviska ministerstva k EIA ze dne 8. 10. 2018, které řešilo pouze otázku rozsahu EIA. Podle tohoto stanoviska stavební záměr ČOV nepodléhá posuzování EIA, neboť není součástí záměru Letiště Vodochody, k němuž již dříve bylo vydáno stanovisko EIA. Pokud byla pasáž citovaná z tohoto stanoviska míněna jako převzetí argumentu, že se realizací 1. etapy ČOV nezvýší celkový roční objem vypouštěných vod, není to odpověď na podstatu námitky žalobkyň, podle které je již za současného stavu kapacita kanalizačního sběrače nedostatečná, a proto již nelze znovu povolit vypouštění odpadních vod z budoucí ČOV. Novým povolením nelze aprobovat stávající nevyhovující stav. „Z procesní opatrnosti“ žalobkyně namítly také nezákonnost uvedeného stanoviska jako podkladového úkonu ve smyslu § 75 odst. 2 věty druhé s. ř. s. Podle žalobkyň byl stavební záměr ČOV nezákonně vydělen z celkového záměru MZP257 „Letiště Vodochody“. Ve skutečnosti ČOV se záměrem MZP257 souvisí, dokumentace EIA k uvedenému záměru totiž počítala s návrhem nové biologické čistírny odpadních vod. Nyní posuzovaná ČOV není navržena v souladu s podmínkami stanoviska EIA, podle nichž měla být v k. ú. Zlončice, nikoliv v k. ú. Postřižín. Žalobkyně v takovém jednání spatřují nezákonnou strategii tzv. „salámové metody“. Rozdělením stavebního záměru ČOV do dvou etap došlo k překročení mezí správního uvážení a obcházení procesu EIA, protože pokud by byl záměr povolován v jedné etapě, neplatil by argument, že se celkový roční objem vypouštěných vod nezvýší.

34. Zpráva žadatelky ze dne 11. 1. 2018 se vyjadřuje pouze ke stavu oprav, tedy technickému, a nikoliv kapacitnímu stavu kanalizačního sběrače. Zároveň připouští, že nebyl vyřešen technický stav sběrače v úseku šachet Š15 až Š29, kde má být vybudována retenční kanalizace. Ani otázka technického stavu sběrače tedy není zcela vyřešena. Tato zpráva navíc není uvedena mezi podklady stavebního povolení. O kapacitě kanalizačního sběrače nic nevypovídají ani závěry z místního šetření ze dne 4. 4. 2018. Navíc jeho závěr o absenci závad na sběrači odporuje závěrům uvedeným ve zprávě žadatelky ze dne 11. 1. 2018 ve vztahu k šachtám Š15 až Š29.

35. Vodoprávní úřad i žalovaný se zcela opomněli zabývat doloženým odborným vyjádřením znalce Ing. M. Jakoubka ze dne 18. 7. 2017 k poškozování životního prostředí v k. ú. Zlončice a k havarijním stavům na kanalizačním sběrači. Toto vyjádření potvrdilo, že dne 29. 6. 2017 došlo k výtoku odpadních vod na terén z šachty Š45, zatímco podle znaleckého posudku Provod téhož dne údajně k žádnému výtoku nedošlo. Následně znalecký ústav Provod ve vyjádření ze dne 11. 2. 2018 reagoval tvrzením, že posudek se vyjadřoval pouze ke kontinuálním výtokům, nikoliv k pulsním výtokům, jejichž existenci nerozporuje. I pulsní výtoky však svědčí o nedostatečnosti kanalizačního sběrače a důvodnosti námitek žalobkyň. Žalovaný pouze odkázal na vyjádření znaleckého ústavu ze dne 11. 2. 2018 a zprávu žadatelky ze dne 11. 1. 2018, které však odvolací námitky žalobkyň nevyvrací, ale naopak potvrzují. K žalobě žalobkyně připojily znalecký posudek ze dne 20. 5. 2019, který podle nich svědčí o tom, že problém nedostatečné kapacity sběrače byl opravami pouze zmírněn, ale nikoliv vyřešen.

36. Žalovaný se opomněl vyjádřit také k námitce vztahující se k podmínce č. 10 územního rozhodnutí, v níž žalobkyně poukazovaly na to, že tato podmínka nemá oporu v projektové dokumentaci.

37. Žalobkyně také namítly, že stavba ČOV byla povolena bez realizace retenční kanalizace, přestože stavební povolení do značné míry spočívá na předpokladu, že je vydáno pravomocné územní rozhodnutí pro retenční kanalizaci. To však bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 48 A 100/2017–92 ještě před vydáním napadeného rozhodnutí. Žalovaný tuto skutečnost nijak nereflektoval, o retenční kanalizaci se vůbec nezmínil a neodpověděl na související odvolací námitky. Závěry rozsudku č. j. 48 A 100/2017–92 a závěry NSS v rozsudku č. j. 4 As 17/2019–68 potvrzují, že retenční kanalizace je opatřením, které má chránit práva a zájmy žalobkyň v souvislosti s nedostatečnou kapacitou kanalizačního sběrače. Z předpokladu vybudování retenční kanalizace vycházelo také územní rozhodnutí k ČOV i rozhodnutí ministerstva, které zamítlo odvolání žalobkyň ve věci povolení vypouštění odpadních vod z ČOV. Krom toho na retenční kanalizaci odkazovala i žadatelka v průběhu nynějšího řízení. Je tedy zřejmé, že správní orgány i žadatelka spojují proveditelnost záměru ČOV s realizací retenční kanalizace. Jak již přitom žalobkyně uvedly, i současná kapacita kanalizačního sběrače je nedostatečná, za této situace proto neobstojí formální argument, že se dosavadní objem vypouštěných odpadních vod z ČOV nezvýší.

38. Správní orgány se snaží formalisticky vyloučit problém kapacity kanalizačního sběrače z předmětu jednotlivých řízení a úkonů a odkazují na územní rozhodnutí k retenční kanalizaci, to však bylo zrušeno právě z důvodu nedostatečného řešení problému kapacity kanalizačního sběrače. Navíc, v důsledku právní úpravy ale i přístupu správních orgánů a žadatelky je správní řízení atomizováno do řady dílčích řízení. Problém nedostatečné kapacity sběrače tak byl odsunut nejen z územního řízení do stavebního řízení, ale také roztříštěn mezi 1. a 2. etapu výstavby ČOV. Bez ohledu na toto formální roztříštění záměru však musí být dodržena alespoň časová návaznost realizace jednotlivých vzájemně funkčně podmíněných stavebních záměrů. Krom toho, jak žalobkyně namítly již v odvolání, ani navržená retenční kanalizace k vyřešení tohoto problému nedostačuje, neboť je poddimenzovaná. Ani na tuto námitku žalovaný nereagoval, přestože její důvodnost byla potvrzena zrušením územního rozhodnutí na retenční kanalizaci.

39. V dalším okruhu námitek žalobkyně namítly, že žalovaný řádně nevypořádal odvolací námitky poukazující na nesoulad vymezení stavebních objektů v projektové dokumentaci a stavebním povolení oproti územnímu rozhodnutí. Zejména opomněl reagovat na argumenty obsažené ve třetím až šestém odstavci bodu 1 odvolání. Není přitom pravda, že by v odvolání uplatnily shodnou námitku jako v řízení před vodoprávním úřadem. Žalobkyně naopak konkrétně zpochybňovaly odůvodnění vodoprávního úřadu k jejich dřívějším námitkám. Namítaly mimo jiné, že vodoprávní úřad nezdůvodnil, proč určité části stavebního záměru nevyžadovaly územní rozhodnutí. Žalovaný dostatečně neodůvodnil ani věcnou příslušnost vodoprávního úřadu k povolení odstranění schodů. Konstatoval pouze, že posouzení, zda jde o vodní dílo, je podle § 55 odst. 4 vodního zákona v pravomoci vodoprávního úřadu. I rozhodnutí ve smyslu citovaného ustavení ale musí být řádně zdůvodněno.

40. Dále žalobkyně vytkly žalovanému, že nevypořádal odvolací námitky, v nichž brojily proti obsahu závazných stanovisek. Žalovaný postupoval nezákonně, neboť si nevyžádal jejich potvrzení či změnu nadřízenými dotčenými orgány. Jedním ze závazných stanovisek měl být souhlas orgánu státní správy lesů podle § 14 odst. 2 lesního zákona, neboť ČOV se nachází v těsném sousedství lesních pozemků, včetně pozemku ve vlastnictví žalobkyně b). V odvolání žalobkyně namítly, že toto závazné stanovisko ve věci chybělo, resp. dokumenty, na které vodoprávní úřad odkázal, nebylo možné považovat za řádné závazné stanovisko. Upozorňovaly také na to, že souhlas ze dne 21. 2. 2015, na který odkazovalo stanovisko Městského úřadu Brandýs ze dne 21. 2. 2018, vydal vyloučený správní orgán – Městský úřad Kralupy, a že jako podklad pro stavební řízení nestačí souhlas vydaný pro účely územního řízení. Žalovaný v reakci na tyto námitky odkázal na vyjádření Městského úřadu Mělník ze dne 19. 4. 2018, které však dezinterpretoval. Obsah tohoto vyjádření měl čistě procesní charakter, nelze z něj proto dovozovat, že by Městský úřad Mělník aproboval obsah stanoviska vyloučeného úřadu Městského úřadu Kralupy, jak chybně činí žalovaný. Bod 3 odvolání proto žalovaný posoudil v rozporu se zákonem.

41. Navíc, i pokud by hypoteticky bylo možné považovat sdělení Městského úřadu Mělník za závazné stanovisko, měl si žalovaný v reakci na odvolání vyžádat jeho potvrzení nebo změnu. Podle žalobkyň nelze rovněž přehlížet nedostatek formy údajného závazného stanoviska, neboť řádná forma zaručuje možnost uplatnění práv a oprávněných zájmů podle § 4 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Pro případ, že by soud uznal sdělení Městského úřadu Mělník za závazné stanovisko, namítají žalobkyně jeho nezákonnost jako námitku dle § 75 odst. 2 věty druhé s. ř. s.

42. Dalším podkladem stavebního povolení bylo stanovisko Krajské hygienické stanice Středočeského kraje (dále jen „hygienická stanice“) ze dne 18. 12. 2017, č. j. KHSSC 69820/2017, jehož obsahem bylo hodnocení procesu úpravy odpadních vod podle projektové dokumentace. V odvolání žalobkyně napadly podmínku č. 10 územního rozhodnutí s tím, že nemá oporu v projektové dokumentaci a nejsou stanoveny bližší parametry navrhovaného řešení předčištění výronu podzemních vod na mobilní sanační jednotce. Tuto námitku lze považovat za námitku směřující proti obsahu závazného stanoviska hygienické stanice, protože hygienická stanice tento problém vůbec nezachytila a neřešila, její závazné stanovisko je proto neúplné, a tudíž nezákonné. V podmínce č. 5 písm. e) územního rozhodnutí je stanoveno, že „PD bude řešit, aby v případě výronu podzemních vod během zakládání monobloku bylo zajištěno jejich předčištění na sanační čistící jednotce“. Při absenci tohoto řešení v projektové dokumentaci neměla hygienická stanice vydat souhlasné stanovisko. Žalovaný si měl i v tomto případě vyžádat potvrzení nebo změnu závazného stanoviska a neměl se spokojit pouze s vyjádřením hygienické stanice, že její stanovisko ze dne 18. 12. 2017 je stále platné. Uvedenou vadu žalobkyně současně uplatňují jako námitku nezákonnosti podkladového aktu dle § 75 odst. 2 věty druhé s. ř. s.

III. Vyjádření žalovaného a osob zúčastněných na řízení

43. Žalovaný ve vyjádření k žalobě reagoval nejprve na tvrzení žalobkyň ohledně jejich aktivní legitimace, kterou dovozují z poškození svých pozemků, včetně poškození vodního zdroje a chráněného území. Povolená stavba však podle něj znamená modernizaci a intenzifikaci ČOV bez navýšení množství odváděných vod, což fakticky znamená snížení rizika teoretických škodlivých následků. Žalobkyněmi tvrzené „havarijní stavy“ budou nanejvýš stejně časté a rozsáhlé jako dosud, ale unikající vody budou důkladněji přečištěny. Žadatelka měla podle podmínek územního rozhodnutí doložit zprávu o stavu kanalizačního sběrače. Všechny předložené podkladové materiály rozhodnutí tvoří podle žalovaného jeden celek, ze kterého vyplývá, že technický stav a kapacita kanalizačního sběrače byly opakovaně na různých úrovních a různými institucemi zkoumány. Současně jimi bylo dostatečně doloženo, že kanalizační sběrač byl v minulosti opravován, udržován a vylepšován.

44. Žalovaný nesouhlasí s tím, že měl podkladové materiály nechat potvrdit nadřízenými dotčenými orgány. Zaprvé, vyjádření ministerstva jako ústředního správního orgánu v oblasti životního prostředí a vodního hospodářství mají dostatečnou důkazní vypovídací hodnotu a mohly sloužit jako dostatečný podklad pro vydání napadeného rozhodnutí. Zadruhé, z hlediska formy se nejednalo o závazná stanoviska. Podle žalovaného je námitka nezákonnosti podkladových dokumentů účelová. Žalobkyně v této souvislosti odkazují na znalecký posudek ze dne 31. 5. 2019, ten však nemohl sloužit jako podklad pro rozhodování žalovaného, neboť napadené rozhodnutí bylo vydáno již dne 1. 4. 2019. Ze stejného důvodu by k němu neměl přihlížet ani správní soud.

45. Žalovaný v obecné rovině přisvědčil žalobkyním, že procesní situace je s ohledem na jednotlivá správní a soudní řízení v dané lokalitě značně nepřehledná. Tato situace je však způsobena „litigozním“ postojem žalobkyň, nikoliv správními orgány. Žalovaný dodal, že v době vydání napadeného rozhodnutí nevěděl a ani nemohl vědět o zrušení územního rozhodnutí pro retenční kanalizaci. Vydání uvedeného územního rozhodnutí bylo v pravomoci obecného stavebního úřadu, nikoli vodoprávního úřadu. Žalobkyně mohly učinit tuto skutečnost součástí svých námitek.

46. K námitce týkající se vymezení předmětu řízení (jednotlivých stavebních objektů) a věcné příslušnosti vodoprávního úřadu k odstranění kalových schodů žalovaný zopakoval argumentaci uvedenou v napadeném rozhodnutí. Setrval rovněž na závěru, že odvolací námitka týkající se závazného stanoviska dle § 14 odst. 5 lesního zákona brojila proti neexistenci souhlasu, nikoli obsahu stanoviska. Nadto žalovaný vyšel též z vyjádření Městského úřadu Brandýs a Městského úřadu Mělník. Pokud oba tyto úřady odkázaly na dřívější stanovisko jiného správního orgánu, byť vyloučeného, je třeba z tohoto stanoviska věcně vycházet a nelze požadovat předložení dalšího souhlasu. Tímto postupem byla podjatost Městského úřadu Kralupy zhojena. Proti stanovisku hygienické stanice žalobkyně podle žalovaného v odvolání vůbec nebrojily. V žalobě zmíněná pasáž citující část strany 5 odvolání se týká jiné problematiky. Tvrzení, že se jednalo o námitku proti stanovisku hygienické stanice, je účelové.

47. Osoba zúčastněná na řízení 1) ve svém vyjádření uvedla, že žalobní námitky se vůbec netýkají stavby ČOV jako takové a jejich vlastností. Žalobkyně netvrdí ani neprokazují, jak konkrétně by je stavba poškodila a jakou újmu by jim lépe vyčištěná voda z nové ČOV způsobila. Po provedení rekonstrukce v roce 2016 došlo k únikům srážkové vody pouze při extrémních objemech srážek. Podle zprávy České inspekce životního prostředí ze dne 28. 2. 2017 byla uniklá voda čistá a kontaminace podzemních vod nehrozila. Nadto k únikům docházelo mimo pozemky vlastněné žalobkyněmi.

48. Osoba zúčastněná na řízení 2) se k žalobě nevyjádřila.

IV. Replika a další podání žalobkyň

49. Žalobkyně v replice uvedly k tvrzení žalovaného, jímž zpochybňoval jejich žalobní legitimaci, že realizací stavby ČOV v žádném případě nedojde ke zlepšení jejich postavení, jak žalovaný tvrdí. Vzhledem k tomu, že nebyla realizována retenční kanalizace, bude i nadále docházet k výtokům na okolní pozemky. Nadále také není vyřešeno nakládání s odpadními vodami v mezidobí mezi odstraněním staré ČOV a vybudováním nové ČOV. Podle žalobkyň je jejich žalobní legitimace zřejmá, jak podrobně popsaly v žalobě.

50. Další argumentace týkající se věci samé do značné míry opakuje žalobní námitky. K námitce nepředložení stanovisek nadřízenému správnímu orgánu k potvrzení či změně žalobkyně upřesnily, že tato námitka směřuje pouze proti stanovisku hygienické stanice a vyjádření Městského úřadu Mělník. K tvrzení žalovaného, že by soud neměl přihlížet k nově předloženému znaleckému posudku, žalobkyně poukázaly na § 77 odst. 2 s. ř. s., podle kterého soud může podle svého uvážení doplnit důkazy provedené správním orgánem. K tvrzení žalovaného, podle kterého nevěděl o zrušení územního rozhodnutí na retenční kanalizaci, žalobkyně zdůraznily, že rozhodující je, že retenční kanalizace nebyla vůbec realizována, přestože se jednalo o opatření uložené podle § 110 odst. 1 vodního zákona.

51. K tvrzení žalovaného, že dokud není správní rozhodnutí zrušeno, je stále platné a vyvolává právní účinky, žalobkyně zdůraznily, že je třeba zohlednit i aktuální skutkový stav a vývoj v čase (srov. rozsudek NSS ze dne 23. 7. 2003, č. j. 7 A 28/2000–47). V případě změny podmínek je třeba znovu posoudit, zda povolená stavba nebude ohrožovat zákonem chráněné zájmy. Musí být také dodržena časová návaznost realizace jednotlivých vzájemně funkčně podmíněných stavebních záměrů. Stavební povolení je z hlediska řádného fungování ČOV předčasné a chybně předbíhá realizaci retenční kanalizace. Není přitom rozhodné, že 1. etapa výstavby ČOV má pouze nahradit stávající ČOV, neboť novým rozhodnutím nelze aprobovat stávající nevyhovující stav.

52. V podání ze dne 6. 3. 2020 žalobkyně upozornily, že Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 2. 2020, č. j. 5 As 3/2019–63, zamítl kasační stížnost proti rozsudku č. j. 48 A 100/2017–92, jímž zdejší soud zrušil územní rozhodnutí na retenční kanalizaci. Podle žalobkyň se tak potvrdila důvodnost námitek vztahujících se k retenční kanalizaci, které uplatnily i v nyní podané žalobě.

53. V podání ze dne 26. 3. 2021 žalobkyně poukázaly na rozsudek zdejšího soudu ze dne 25. 2. 2021, č. j. 46 A 186/2017–122, kterým bylo zrušeno rozhodnutí o odvolání žalobkyň ve věci územního rozhodnutí na ČOV. Stavební záměr ČOV tedy nyní nemá pravomocné územní rozhodnutí. Podle žalobkyň se tak potvrdila důvodnost námitek vztahujících se k územnímu rozhodnutí na ČOV a k nedostatečné kapacitě kanalizačního sběrače, které uplatnily i v nyní podané žalobě.

54. V podání ze dne 29. 10. 2021 žalobkyně informovaly o tom, že Krajský úřad Středočeského kraje rozhodnutím ze dne 11. 10. 2021, č. j. 118444/2021/KUSK, zrušil i prvostupňové rozhodnutí o umístnění stavby ČOV a řízení zastavil.

V. Posouzení žaloby soudem

55. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas (napadené rozhodnutí bylo doručeno zástupci žalobkyň dne 2. 4. 2019, žaloba byla podána v pondělí dne 3. 6. 2019 u Městského soudu v Praze, který ji usnesením ze dne 18. 6. 2019, č. j. 8 A 65/2019–25, postoupil zdejšímu soudu jako soudu místně příslušnému), osobami k tomu oprávněnými (viz dále bod 56) a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v rozsahu a mezích žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu v době jeho vydání (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.). O žalobě soud rozhodl bez jednání, neboť všichni účastníci s takovým postupem výslovně souhlasili. Krom toho byly splněny i podmínky pro rozhodnutí věci bez nařízení jednání podle § 76 odst. 1 s. ř. s.

56. Úvodem soud předesílá, že nemá pochybnosti o aktivní procesní legitimaci žalobkyň k podání žaloby proti rozhodnutí žalovaného. Pro aktivní procesní legitimaci k podání žaloby podle § 65 a násl. s. ř. s. totiž postačuje, pokud žalobce tvrdí, že byl napadeným rozhodnutím zkrácen na svých právech přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení. Pokud s ohledem na tvrzení žalobce není možné zjevně a jednoznačně konstatovat, že k zásahu do jeho právní sféry v žádném případě nemohlo dojít, je aktivní procesní legitimace žalobce dána. Soud má za to, že žalobkyně v nyní podané žalobě dostatečně určitě tvrdily dotčení na svých právech (srov. výše body 25 až 27). Ostatně správní orgány s žalobkyněmi jednaly jako s účastnicemi řízení v průběhu žalobě předcházejícího správního řízení a potencialitu dotčení na jejich právech nezpochybňovaly. Otázka, zda ve skutečnosti dojde ke zhoršení či zlepšení dopadů ČOV na životní prostředí a majetek žalobkyň, je otázkou věcného posouzení, nikoliv aktivní procesní legitimace.

57. Žaloba je důvodná.

58. Předmětem soudního přezkumu v nyní posuzované věci je stavební povolení na stavební záměr ČOV, jemuž předcházelo územní rozhodnutí. Tato rozhodnutí na sebe časově i obsahově navazují. Vydání stavebního povolení je podmíněno předchozím pravomocným územním rozhodnutím, přičemž každé z těchto rozhodnutí je samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví. Jedná se tedy o tzv. řetězící se akty.

59. Starší judikatura neumožňovala (s odkazem § 75 odst. 1 s. ř. s.) v řízení o žalobě proti stavebnímu povolení zohlednit pozdější zrušení územního rozhodnutí (viz např. rozsudek NSS ze dne 23. 1. 2013, č. j. 1 As 119/2012–86). Následně ovšem rozšířený senát NSS s ohledem na požadavek účinné soudní ochrany tento přístup přehodnotil a v usnesení ze dne 22. 10. 2019, č. j. 6 As 211/2017–88, č. 3948/2019 Sb. NSS, uzavřel, že „[p]rávo na spravedlivý proces vyžaduje, aby nezákonnost podmiňujícího aktu autoritativně zjištěná rozhodnutím o jeho zrušení či změně v příslušném řízení mohla být k řádně uplatněné žalobní námitce žalobce zohledněna v řízení o žalobě proti podmíněnému aktu i při jejich řetězení. Žalobce však může dosáhnout zrušení podmíněného rozhodnutí pouze v případě, že podmiňující rozhodnutí bylo předtím zrušeno či změněno pro nezákonnost buď soudem ve správním soudnictví nebo správními orgány v řízení o mimořádných či dozorčích prostředcích. Tento závěr není v rozporu s úpravou obsaženou v § 75 odst. 1 s. ř. s., neboť soud zohlední pouze takovou nezákonnost podmiňujícího rozhodnutí, jejíž důvod byl dán již v době vydání podmíněného rozhodnutí, avšak která dosud nebyla autoritativně zjištěna“ (bod 35).

60. V citovaném usnesení rozšířený senát dodal, že „[z]rušení či změna podmiňujícího rozhodnutí však nemusí vést vždy k automatickému zrušení podmíněného rozhodnutí soudem, naopak je třeba podle okolností daného případu vyhodnotit, jaký vliv má zrušení či změna podmiňujícího rozhodnutí na zákonnost rozhodnutí podmíněného. Lze rovněž připomenout, že rozšířený senát již v minulosti připustil dodatečné uplatnění některých vad rozhodnutí správního orgánu, které vyšly najevo až po uplynutí lhůty pro podání žaloby a žalobce o těchto důvodech bez svého zavinění nemohl v žalobní lhůtě vědět (usnesení rozšířeného senátu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 – 73, č. 1546/2008 Sb. NSS, Aqua Servis). Takto je tedy otevřena možnost ‚dodatečného‘ uplatnění žalobní námitky, že podmíněné rozhodnutí je založeno na nezákonném podmiňujícím rozhodnutí, pokud ke změně či zrušení podmiňujícího rozhodnutí došlo po uplynutí žalobní lhůty“ (bod 36). Zároveň rozšířený senát upozornil, že aplikace této zásady „nemůže vést k tomu, aby v řízení o žalobě proti podmíněnému rozhodnutí byly samostatně uplatňovány a posuzovány skutkové a právní otázky týkající se svou povahou výlučně předmětu řízení o podmiňujícím rozhodnutí (aniž by je žalobce namítal v žalobě proti podmiňujícímu rozhodnutí), a aby tak byla prolamována koncentrace stanovená v příslušných ustanoveních stavebního zákona“ (bod 37).

61. Z citovaného usnesení rozšířeného senátu vyplývá, že Nejvyšší správní soud zohledněním zrušení nebo změny podmiňujícího aktu rozumí nikoli mechanické zrušení podmíněného aktu bez dalšího, ale posouzení, zda navazující akt může i nadále z pohledu zákonnosti obstát, a to s přihlédnutím ke konkrétnímu obsahu podmiňujícího a podmíněného aktu a k míře, v jaké zrušený podmiňující akt založil důvod rozhodnutí navazujícího (napadeného). Lze si totiž teoreticky představit i situace, kdy napadené rozhodnutí obsahově vychází z více podmiňujících aktů a odklizení jednoho z nich (z hlediska celku marginálního) by nemuselo odůvodňovat jiný výrok, než jaký byl učiněn (shodně rozsudek zdejšího soudu ze dne 13. 11. 2019, č. j. 43 A 4/2019–87, bod 40).

62. Soud proto vážil dopad zrušení odvolacího rozhodnutí ve věci územního rozhodnutí týkajícího se ČOV rozsudkem č. j. 46 A 186/2017–122 včetně následného zrušení územního rozhodnutí krajským úřadem rozhodnutím č. j. 118444/2021/KUSK, k nimž došlo v průběhu řízení o nyní posuzované žalobě.

63. Jeden ze zrušujících důvodů uvedených v rozsudku č. j. 46 A 186/2017–122 souvisel s námitkou nedostatečné kapacity kanalizačního sběrače, k němuž by měla být rekonstruovaná ČOV připojena. Obdobnou námitku žalobkyně akcentovaly i v nyní posuzované věci. Soud ve zmíněném rozsudku zdůraznil, že v územním řízení je třeba posoudit stavební záměr mimo jiné i z pohledu požadavků kladených na veřejnou technickou infrastrukturu (jíž je i kanalizační sběrač) a stanovit podmínky pro uskutečnění záměru (srov. § 115 odst. 1 stavebního zákona). Podmínky pro zabezpečení napojení stavby na veřejnou technickou infrastrukturu je pak třeba zahrnout do výroku rozhodnutí o umístění stavby (§ 9 vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu).

64. Žalovaný ve věci sp. zn. 46 A 186/2017 (s odkazem na vyjádření vodoprávního úřadu) reagoval na námitky žalobkyň tvrzením, že kapacita kanalizačního sběrače bude vyřešena realizací retenční kanalizace. Soud v této souvislosti citoval ze svého dřívějšího rozsudku č. j. 48 A 100/2017–92, jímž zrušil rozhodnutí obou stupňů ve věci územního rozhodnutí na retenční kanalizaci (kasační stížnost proti odkazovanému rozsudku byla zamítnuta rozsudkem NSS č. j. 5 As 3/2019–63) a zdůraznil zejména svůj závěr, podle kterého byl stavební úřad povinen zohlednit historicky špatný stav kanalizačního sběrače, přestože nebyl předmětem územního řízení týkajícího se retenční kanalizace, a pochybil tím, že se „napojením na technickou infrastrukturu ve svém rozhodnutí téměř nezabýval a nestanovil v něm žádné podmínky, jimiž by zabezpečil, že dojde k řádnému a veřejné zájmy neohrožujícímu napojení umísťované stavby na stávající úsek kanalizace“.

65. V návaznosti na tyto závěry týkající se retenční kanalizace pak soud v rozsudku č. j. 46 A 186/2017–122 připustil, že v územním rozhodnutí týkajícím se ČOV stavební úřad sice stanovil podmínky, jimiž měl v úmyslu zabezpečit řádné napojení na stávající úsek kanalizace, žalobkyně však tyto podmínky zpochybňovaly a žalovaný nijak nereagoval na obsah odborných vyjádření, které žalobkyně za tímto účelem předložily. Podle soudu nebylo dostatečné lakonické konstatování (tehdejšího) žalovaného, že kanalizační sběrač a retenční kanalizace nejsou předmětem rozhodnutí a že v něm nelze řešit únik vody ze sběrače na terén při deštích. Tento nedostatek (částečná nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů) byl jedním z důvodů, které vedly ke zrušení odvolacího rozhodnutí ve věci územního rozhodnutí na stavbu ČOV.

66. Dalším ze zrušujících důvodů uvedených v rozsudku č. j. 46 A 186/2017–122 byla skutečnost, že si krajský úřad nevyžádal potvrzení nebo změnu závazného stanoviska ze dne 14. 2. 2017, které vydal jeho odbor životního prostředí jako vodoprávní úřad, přestože proti obsahu tohoto stanoviska směřovaly odvolací námitky (žalobkyně mimo jiné namítaly, že otázka technického stavu a kapacity kanalizačního sběrače neměla být odsunuta až do fáze stavebního řízení). Závazné stanovisko ze dne 14. 2. 2017 převzalo obsah závazného stanoviska ze dne 8. 7. 2016 a na jeho základě byla stanovena podmínka č. 5 územního rozhodnutí na ČOV, jejíž splnění je zpochybněno v nynějším řízení.

67. Třetí ze zrušujících důvodů se týkal námitky, že územní rozhodnutí bylo založeno na závazných stanoviscích vydaných dotčeným orgánem, jehož úřední osoby byly podjaté (jednalo se konkrétně o souhlas Městského úřadu Kralupy ze dne 21. 5. 2015 s umístěním stavby v ochranném pásmu lesa, který žalobkyně zpochybňují i v nynějším řízení). Soud dospěl k závěru, že směřuje–li odvolací námitka proti podjatosti úředních osob dotčeného orgánu, který vydal závazné stanovisko, je třeba ji považovat za námitku směřující proti závaznému stanovisku, která má být posouzena správním orgánem nadřízeným orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska. Krajský úřad si však potvrzení nebo změnu ze strany nadřízeného dotčeného orgánu nevyžádal.

68. V návaznosti na zrušující rozsudek č. j. 46 A 186/2017–122 krajský úřad v rozhodnutí č. j. 118444/2021/KUSK výrokem I zrušil prvostupňové rozhodnutí o umístnění stavby ČOV „pro část stavby obsahující výstavbu monobloku aktivace se dvěma linkami aktivace 1 a 2 o kapacitě 2 x 1000 EO […] a výstavbu veškerých ostatních nových stavebních objektů a provozních souborů a stavebních úprav stávajících objektů“ a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrokem II pak zrušil prvostupňové rozhodnutí o umístnění stavby ČOV pro část stavby obsahující výstavbu 3. linky aktivace o kapacitě 1000 EO a v tomto rozsahu věc vrátil stavebnímu úřadu k novému projednání; tento výrok však není relevantní pro nyní posuzovanou věc, neboť souvisí až s případnou 2. etapou výstavby, které se nyní napadené rozhodnutí netýká). V odůvodnění tohoto rozhodnutí krajský úřad s odkazem na rozsudek č. j. 46 A 186/2017–122 a na již vydané a pravomocné stavební povolení ve vztahu k 1. etapě stavby ČOV konstatoval, že za dané procesní situace se podle § 94 odst. 5 stavebního zákona nové územní rozhodnutí již nevydává.

69. Soud má za to, že popsané nedostatky územního rozhodnutí se podstatně promítají i do stavebního povolení. Územní rozhodnutí totiž nebylo pro vydání stavebního povolení pouze marginálním podkladem (srov. výše bod 61), ale naopak nezbytným stěžejním podmiňujícím aktem, který do značné míry předurčoval obsah stavebního povolení. Územní rozhodnutí stanovilo podmínky týkající se napojení stavby ČOV na technickou infrastrukturu (kanalizační sběrač), nebyly však řádně posouzeny námitky žalobkyň, jimiž byly tyto podmínky zpochybňovány. Zákonem předvídaným postupem nebyla posouzena ani závazná stanoviska, která byla podkladem územního rozhodnutí a z nichž vycházely též některé podmínky územního rozhodnutí, jejichž dodržení je pak předmětem posouzení ve stavebním řízení. Bez řádného posouzení odvolacích námitek žalobkyň proto nelze uzavřít, že by územní rozhodnutí obsahovalo podmínky souladné se zákonem, z nichž by pak mohlo stavební povolení vycházet.

70. Ve stavebním řízení se posuzuje, zda předložená dokumentace odpovídá výsledkům územního řízení a zda je v souladu s veřejnými zájmy hájenými dotčenými orgány státní správy. Jestliže však soud v předcházejícím řízení zjistil, že územní řízení bylo stiženo výše popsanými závažnými nedostatky, stěží by mohl potvrdit, že stavební povolení, které opravňuje žadatelku k realizaci takto nedostatečně posouzeného záměru, je souladné se zákonem. Podle soudu nelze aprobovat povolení stavby, u níž není zabezpečeno řádné napojení na veřejnou infrastrukturu. Takovým postupem by byly popřeny důvody, pro které rozšířený senát změnil dosavadní judikaturu, která neumožňovala účinnou soudní ochranu. Zrušení územního rozhodnutí by totiž nemělo pro žalobkyně faktický význam, pokud by vady zjištěné soudem v rozsudku č. j. 46 A 186/2017–122 neměly dopad na výrok nyní posuzované věci. S ohledem na § 94 odst. 5 stavebního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2018 totiž nové územní rozhodnutí již nebude vydáno, tomu ostatně odpovídá i výrok I rozhodnutí krajského úřadu č. j. 118444/2021/KUSK (viz výše bod 68).

71. Zároveň je splněna i podmínka stanovená rozšířeným senátem v usnesení č. j. 6 As 211/2017–88, podle které konkrétní důvod nezákonnosti podmiňujícího správního aktu existoval již v době vydání nyní přezkoumávaného rozhodnutí, pouze nebyl v době jeho vydání ještě autoritativně zjištěn soudem. Stejně tak je splněna podmínka, že v průběhu soudního řízení žalobkyně vznesly námitku, v níž upozornily, že podmiňující územní rozhodnutí bylo zrušeno.

72. S ohledem na konkrétní obsahovou provázanost územního rozhodnutí a stavebního povolení v nyní posuzované věci a na důvody zrušení územního rozhodnutí proto soud dospěl k závěru, že stavební povolení nemůže z pohledu zákonnosti obstát. Soud proto zrušil jak rozhodnutí žalovaného, tak prvostupňové rozhodnutí (a v souladu s § 78 odst. 4 vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení). V dalším řízení bude namístě vést tzv. opakované stavební řízení podle § 129 odst. 5 stavebního zákona, které navzdory svému označení nahrazuje nejen řádné stavební povolení, ale též řádné územní rozhodnutí, jak tomu bývá v obdobné situaci u dodatečného stavebního povolení (blíže viz např. Černín K. Opakované stavební řízení. Správní právo, č. 2/2017, str. 57 a násl.).

73. Nadto, i v případě samotného nyní napadeného rozhodnutí soud shledal podstatné vady.

74. Žalobkyním je třeba přisvědčit, že se žalovaný dostatečně nevypořádal s jejich odvolacími námitkami, v nichž namítaly nesplnění podmínek č. 5 písm. f) a č. 7 písm. b) územního rozhodnutí. Žalobkyně v této souvislosti poukazovaly na špatný technický stav a zejména nedostatečnou kapacitu kanalizačního sběrače, k němuž má být ČOV i po rekonstrukci napojena. Odkazovaly také na podklady (odborná vyjádření Ing. Jakoubka), které doložily v průběhu řízení. Nesouhlasily ani s tvrzením vodoprávního úřadu, že podmínky č. 5 písm. f) a č. 7 písm. b) územního rozhodnutí souvisejí až s 2. etapou stavebního záměru, a poukazovaly na skutečnost, že nebyla realizována retenční kanalizace, která měla nahradit opravu části kanalizačního sběrače. Tvrdily, že bez existence retenční kanalizace nemohou být splněny podmínky územního rozhodnutí. Krom toho, ani samotnou retenční kanalizaci s ohledem na její parametry nepovažovaly za dostatečné řešení (v podrobnostech viz výše body 14 a 15).

75. Žalovaný v napadeném rozhodnutí nezaujal výslovné stanovisko k tomu, zda souhlasí s vodoprávním úřadem, že posouzení kapacity kanalizačního sběrače je podstatné až pro povolení 2. etapy stavby ČOV, nebo zda přisvědčuje žalobkyním, že má vliv i na povolení 1. etapy dané stavby, a tedy je významné i pro nyní posuzovanou věc. Odkázal pouze na podklady doložené žadatelkou, jejichž části citoval, a konstatoval, že na základě těchto podkladů dospěl k závěru o souladu prvostupňového rozhodnutí s podmínkami územního rozhodnutí (viz výše bod 21).

76. Tuto reakci na odvolací námitky žalobkyň nelze považovat za dostatečnou v situaci, kdy žalobkyně v odvolání polemizovaly s podklady, na které žalovaný odkázal. Žalobkyně argumentovaly tím, že jimi doložená odborná vyjádření zpochybňují obsah podkladů doložených žadatelkou. Žalovaný proto nemohl reagovat pouze tím, že opět (shodně jako vodoprávní úřad) odkázal na v odvolání zpochybněné dokumenty, aniž by vysvětlil, proč dal přednost podkladům přiloženým žadatelkou, a naopak nepřikládal váhu podkladům předloženým žalobkyněmi. Žalovaný dokumenty předložené jednotlivými účastníky řízení nijak vzájemně nekonfrontoval a nehodnotil vzájemně rozporné závěry, které z těchto podkladů vyplývaly. K podkladům, z nichž vycházel, žalovaný nevyslovil ani žádnou vlastní úvahu a hodnocení, pouze po citaci některých pasáží bez dalšího konstatoval, že podle něj dokládají splnění podmínek územního rozhodnutí.

77. Žalovaný se ani nijak nevypořádal s námitkou neexistence retenční kanalizace, bez níž podle žalobkyň nebylo možné naplnit podmínky územního rozhodnutí. Bez ohledu na to, zda o zrušení územního rozhodnutí na retenční kanalizaci rozsudkem zdejšího soudu č. j. 48 A 100/2017–92 mohl a měl vědět, nemohl zmíněnou odvolací námitku zcela opomenout. Jak vyplývá již z výše uvedeného, v územním řízení vycházely správního orgány z toho, že kapacita kanalizačního sběrače bude vyřešena realizací retenční kanalizace (viz výše bod 64). Tato otázka proto byla podstatná i pro stavební řízení, v němž má být posouzen soulad s požadavky územního rozhodnutí. Žalobkyním lze též přisvědčit, že i přes formální oddělenost řízení týkajícího se retenční kanalizace a řízení týkajících se ČOV nelze ignorovat časovou návaznost realizace jednotlivých vzájemně funkčně podmíněných stavebních záměrů. Žalovaný proto nemohl aprobovat povolení stavby, aniž by přesvědčivě vysvětlil, zda lze stavbu ČOV povolit i bez realizace retenční kanalizace (např. proto, že možnost realizace stavby je povolujícím rozhodnutím výslovně podmíněna předchozí realizací retenční kanalizace, nebo z jiných důvodů).

78. S ohledem na výše uvedené soud přisvědčil žalobkyním, že odůvodnění napadeného rozhodnutí nesplňovalo požadavky standardně kladené na přezkoumatelnost správního rozhodnutí. Podle § 68 odst. 3 správního řádu musí správní orgán v odůvodnění uvést mj. důvody výroku, úvahy, kterými se řídil při hodnocení podkladů pro vydání rozhodnutí a při výkladu právních předpisů, a úvahy, jak se vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu pak plyne, že „funkcí odůvodnění správního rozhodnutí je zejména doložit správnost a nepochybně i zákonnost postupu správního orgánu, jakož i vydaného rozhodnutí, jehož jedna z nejdůležitějších vlastností je přesvědčivost. Je proto nutné, aby se správní orgán v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu vypořádal s námitkami účastníků řízení, přičemž z odůvodnění jeho rozhodnutí musí být seznatelné, z jakého důvodu považuje námitky účastníka řízení za liché, mylné anebo vyvrácené“ (rozsudek NSS ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008–109). Těmto požadavkům žalovaný nedostál.

79. Otázkou, zda byly podklady zmíněné žalovaným dostatečné pro závěr o splnění podmínek územního rozhodnutí, se soud v tuto chvíli zabývat nemůže, neboť takovou úvahu musí nejprve přezkoumatelně vyjádřit správní orgány. Z téhož důvodu soud neprovedl k důkazu znalecký posudek ze dne 20. 5. 2019 přiložený žalobkyněmi k žalobě. Při vypořádání výše zmíněných námitek v dalším řízení správní orgány zohlední i závěry rozsudku zdejšího soudu č. j. 48 A 100/2017–92 a rozsudku NSS č. j. 5 As 3/2019–63, které se týkaly retenční kanalizace, a rozsudku zdejšího soudu č. j. 46 A 186/2017–122 ve věci územního rozhodnutí týkajícího se záměru ČOV.

80. Žalovaný dostatečně nevypořádal ani odvolací námitku žalobkyň poukazující na nesoulad vymezení stavebních objektů v projektové dokumentaci a stavebním povolení oproti územnímu rozhodnutí. V odvolání žalobkyně označily za nepřezkoumatelný závěr vodoprávního úřadu, podle kterého některé stavební objekty, jichž se týkalo stavební povolení, nevyžadovaly územní rozhodnutí či souhlas. Poukázaly na to, že územní rozhodnutí nebo souhlas nevyžadují pouze stavební úpravy splňující definici § 2 odst. 5 písm. c) stavebního zákona, přičemž vytkly vodoprávnímu úřadu, že nezdůvodnil, na základě čeho lze veškeré stavební úpravy podřadit pod zmíněné ustanovení. Vodoprávní úřad podle nich přezkoumatelně nezdůvodnil ani to, proč územní rozhodnutí ani souhlas nevyžadují povolované provozní soubory (technologické vybavení ČOV a kalové hospodářství, napájecí a provozní rozvod silnoproudu). Podle žalobkyň se jedná o technickou infrastrukturu, kterou nelze podřadit pod žádnou z výjimek § 79 odst. 2 stavebního zákona.

81. K těmto námitkám se však žalovaný konkrétně nevyjádřil a odkázal na odůvodnění rozhodnutí vodoprávního úřadu, které považoval za dostatečné. Jakkoliv obecně nelze vyloučit, aby žalovaný odkázal na rozhodnutí správního orgánu prvního stupně s tím, že se s jeho závěry ztotožňuje, takový postup však nelze akceptovat v situaci, kdy žalobkyně namítaly nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí a konkrétními novými argumenty zpochybňovaly závěr vodoprávního úřadu, podle kterého některé stavební objekty mohly být povoleny bez předchozího územního rozhodnutí či souhlasu. Žalovaný se měl proto vyjádřit k tomu, zda stavební objekty, na které se vztahovalo stavební povolení, ale které nebyly zahrnuty v předchozím rozhodnutí o umístění stavby, spadaly pod některou z výjimek uvedených v § 79 stavebního zákona. Neučinil–li tak, je napadené rozhodnutí i v této části nepřezkoumatelné.

82. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí však soud neshledal v otázce posouzení věcné příslušnosti k odstranění schodů. Vodoprávní úřad v prvostupňovém rozhodnutí uvedl, že schody, které mají být odstraněny, jsou nedílnou součástí kalových polí, neboť slouží pouze k přístupu k níže položeným kalovým polím, a proto povoluje jejich odstranění současně s odstraněním kalových polí. Žalobkyně v odvolání namítly, že schody jsou podle nich obecnou stavbou podle stavebního zákona a závěr, podle kterého jsou nedílnou součástí kalových polí, podle nich nic nevypovídá o tom, zda jsou schody vodním dílem či obecnou stavbu. Žalovaný na tuto námitku reagoval tak, že se ztotožňuje s vodoprávním úřadem, že jsou schody součástí vodního díla – kalových polí, a dodal, že posouzení, zda se jedná o vodní dílo, je v pravomoci vodoprávního úřadu.

83. Jakkoliv si jistě lze představit podrobnější odpověď žalovaného, soud nepovažuje tuto část odůvodnění napadeného rozhodnutí za nepřezkoumatelnou, a to zejména s ohledem na obsah související odvolací námitky. Žalobkyně totiž nijak konkrétně nezpochybnily závěr vodoprávního úřadu, podle kterého jsou sporné schody součástí kalových polí. Vodoprávní úřad opřel tento závěr o jejich funkční provázanost s kalovými poli (schody slouží pouze k přístupu ke kalovým polím). Vyjádřil tedy konkrétní argument, na základě něhož dovozoval svou věcnou příslušnost k odstranění schodů. Tento závěr žalobkyně nijak nezpochybnily, ale pouze tvrdily, že závěr, podle kterého jsou schody nedílnou součástí kalových polí, nevypovídá nic o tom, zda jde o vodní dílo či obecnou stavbu. V tom ovšem nelze se žalobkyněmi souhlasit. Je–li dílčí objekt součástí jiného (hlavního) stavebního objektu, pak sdílí režim povolování a odstraňování s objektem hlavním. Pokud se za této situace žalovaný ztotožnil s nijak nezpochybněným závěrem vodoprávního úřadu, podle kterého schody představují součást vodního díla – kalových schodů, je tím dostatečně podepřen závěr o věcné příslušnosti vodoprávního úřadu k odstranění i sporných schodů. Na obě správní rozhodnutí je v tomto ohledu třeba nahlížet jako na jeden celek, přičemž žalobkyně rozhodný argument správních orgánů účinně nezpochybnily.

84. V dalším okruhu námitek žalobkyně vytkly žalovanému, že nevypořádal odvolací námitky, v nichž brojily proti obsahu závazných stanovisek, a nepředložil tato stanoviska nadřízenému dotčenému orgánu k potvrzení či změně. V replice upřesnily, že tento okruh námitek se vztahuje pouze ke stanovisku podle lesního zákona a proti stanovisku hygienické stanice.

85. Ve věci není sporné, že jedním z podkladů rozhodnutí měl být i souhlas orgánu státní správy lesů podle 14 odst. 2 lesního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2007, neboť se stavební záměr ČOV nachází v ochranném pásmu lesa, tedy ve vzdálenosti menší než 50 m od lesa.

86. Dle zmíněného ustanovení platí, že „[d]otýká–li se řízení podle zvláštních předpisů zájmů chráněných tímto zákonem, rozhodne stavební úřad nebo jiný orgán státní správy jen se souhlasem příslušného orgánu státní správy lesů, který může svůj souhlas vázat na splnění podmínek. Tohoto souhlasu je třeba i k dotčení pozemků do vzdálenosti 50 m od okraje lesa. Souhlas vydávaný jako podklad pro rozhodnutí o umístění stavby nebo územní souhlas a dále pro rozhodnutí o povolení stavby, zařízení nebo terénních úprav anebo jejich ohlášení je závazným stanoviskem podle správního řádu a není samostatným rozhodnutím ve správním řízení.“ 87. V rozsudku č. j. 1 As 6/2011–347, jehož se žalobkyně dovolávaly, Nejvyšší správní soud konstatoval, že souhlas orgánu státní správy lesů s dotčením pozemků v ochranném pásmu lesa podle § 14 odst. 2 lesního zákona je nezbytným podkladem stavebního řízení, v němž mohou být dotčeny zájmy chráněné zákonem o lesích. Nestačí přitom, byl–li souhlas udělen již pro účely územního řízení.

88. Nejvyšší správní soud v odkazovaném rozsudku zdůraznil, že základními zájmy chráněnými lesním zákonem jsou zachování lesa a péče o něj (§ 1 lesního zákona). Jelikož tyto zájmy neohrožují jen aktivity, které se odehrávají přímo na pozemcích určených k plnění funkcí lesa, ale i činnosti, k nimž dochází v okolí lesa, rozšiřuje lesní zákon ochranu i na bezprostřední okolí lesa (tzv. ochranné pásmo). Zájmů chráněných lesním zákonem se v prvé řadě dotýká územní řízení, v němž je stavba umísťována na pozemky určené k plnění funkcí lesa, popř. na pozemky v ochranném pásmu lesa. Těchto zájmů se ovšem dotýká i stavební řízení, byť v omezené míře.

89. Ve stavebním povolení se stanoví podmínky provádění stavby, úprav okolí stavby, event. i podmínky pro užívání stavby. Stanovení podmínek provádění stavebních prací může výrazným způsobem ovlivnit ekosystém lesa a život v něm (regulace hluku vznikajícího při stavební činnosti, exhalací ze stavebních strojů ohrožujících lesní porosty, skladování stavebního materiálu na pozemcích v ochranném pásmu lesa, zajištění fyzické ochrany lesních porostů před škodami, ke kterým může při stavební činnosti dojít, zajištění stability svahů, aby nedocházelo k sesuvům půdy a ohrožování stability lesního porostu atd.). Zejména v případě, že by výstavba měla probíhat v ochranném pásmu lesů zvláštního určení (event. i lesů ochranných), je nezbytné přijmout během provádění stavebních prací dostatečně efektivní opatření, aby nebyly ohroženy zvláštní funkce, k jejichž plnění je tato kategorie lesů určena (rekreační funkce, klimatická funkce apod., obecně srov. § 15 odst. 2 lesního zákona).

90. Dotčenost zájmů ochrany lesa v případě povolování stavby v jeho ochranném pásmu proto podle Nejvyššího správního soudu plyne již z povahy samotného stavebního řízení a otázek, které jsou v jeho rámci řešeny. Nezbytným podkladem stavebního řízení je proto i souhlas orgánu státní správy lesů s dotčením pozemků v ochranném pásmu lesa podle § 14 odst. 2 lesního zákona. A to i tehdy, pokud byl souhlas podle tohoto ustanovení udělen již pro územní řízení. Předmět územního a stavebního řízení je odlišný, proto se různí i otázky a hlediska, které bere v potaz orgán státní správy lesů při vydávání souhlasu podle § 14 odst. 2 lesního zákona pro územní řízení a pro stavební řízení. Podmínky zajišťující ochranu lesa při stavební činnosti nemohou být součástí souhlasu uděleného pro územní řízení, neboť v územním řízení žadatel nepředkládá informace a podklady takového charakteru, aby z nich bylo možné dovodit, jaká opatření bude nezbytné stavebníkovi uložit k zabezpečení zájmů chráněných lesním zákonem (rozsudek NSS č. j. 1 As 6/2011–347, body 86 až 90).

91. S žalobkyněmi lze tedy souhlasit, že by nebylo postačující, byl–li by vydán pouze souhlas s umístněním stavby, tedy souhlas pro účely územního řízení, ale bylo třeba, aby podkladem stavebního povolení byl souhlas pro účely stavebního řízení.

92. V odvolání žalobkyně namítaly, že součástí spisu ve věci stavebního řízení je pouze komplexní vyjádření Městského úřadu Brandýs ze dne 21. 2. 2018, podle kterého je stanovisko Městského úřadu Kralupy ze dne 21. 5. 2015 nadále v platnosti. Ve zmíněném stanovisku Městského úřadu Kralupy však byl podle žalobkyň vysloven pouze souhlas s umístěním stavby ve vzdálenosti do 50 m od lesa. Žalovaný na tuto námitku reagoval tak, že podle komplexního vyjádření Městského úřadu Brandýs ze dne 21. 2. 2018 je závazné stanovisko Městského úřadu Kralupy ze dne 21. 5. 2015 nadále v platnosti a že shodně se vyjádřil také Městský úřad Mělník ze dne 19. 4. 2018, který uvedl, že závazné stanovisko bylo podkladem pro vydání územního rozhodnutí o umístění stavby, které je pravomocné a vykonatelné. Závazné stanovisko tedy podle žalovaného platí i pro řízení o vydání stavebního povolení.

93. V závazném stanovisku Městského úřadu Kralupy ze dne 21. 5. 2015 je uvedeno, že se uděluje „souhlas ke stavbě: ‚Rekonstrukce ČOV AERO Vodochody AEROSPACE a.s.‘ na pozemku p.č. 198 v k.ú. Postřižín, která má být umístěna ve vzdálenosti do 50 m od okraje pozemku určeného k plnění funkce lesa p.č. 93 a 97 v k.ú. Postřižín“ s tím, že souhlas se uděluje za těchto podmínek: „1. Stavba bude provedena dle předložené dokumentace ‚Rekonstrukce a modernizace ČOV AVA a.s.‘ z února 2015.

2. Nedojde k přímému dotčení lesa, výkopový a stavební materiál nebude ukládán na pozemky určené k plnění funkcí lesa.“ Souhlas se podle stanoviska uděluje „na dobu platnosti územního a stavebního povolení“. V odůvodnění pak stanovisko uvádí: „Vzhledem k tomu, že se jedná o rekonstrukci stávající čistírny odpadních vod, nemění se hranice oplocení, ani účel stavby, je patrné, že záměr nebude mít negativní vliv na lesní pozemek, proto byl vydán souhlas se stavbou za podmínek uvedených výše.“ 94. Závazné stanovisko tedy na jednu stranu hovoří o „souhlasu ke stavbě“, což by svědčilo pro závěr, že se jedná o souhlas i pro účely stavebního řízení, na druhou stranu však uvádí, že stavba má být provedena podle dokumentace z února 2015, což ovšem byla dokumentace pro územní řízení. Projektová dokumentace pro stavební řízení, z níž vychází i stavební povolení, je z října 2017. S ohledem na datum vydání stanoviska Městského úřadu Kralupy (21. 5. 2015) je zřejmé, že projektovou dokumentaci pro stavební řízení hodnotit nemohlo. Jak přitom upozornil Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 1 As 6/2011–347, předmět územního a stavebního řízení je odlišný, proto se různí i otázky a hlediska, které bere dotčený orgán v potaz. V územním řízení žadatel nepředkládá podklady, z nichž by bylo možné dovodit, jaká opatření bude nezbytné stavebníkovi uložit k zabezpečení zájmů chráněných lesním zákonem při stavební činnosti.

95. O tom, zda se jednalo i o souhlas pro účely stavebního řízení, tedy podle soudu panovaly důvodné pochybnosti. Žalovaný si proto měl s ohledem na odvolací námitku, v níž žalobkyně namítly, že se jedná pouze o souhlas s umístěním stavby, vyžádat potvrzující stanovisko nadřízeného dotčeného orgánu státní správy lesů. Nemohl se přitom spokojit jen s vyjádřeními Městského úřadu Brandýs a Městského úřadu Mělník, podle nichž je stanovisko Městského úřadu Kralupy 21. 5. 2015 nadále platné. Jednalo se pouze o jiné městské úřady, tedy dotčené orgány téhož stupně, nikoliv nadřízený dotčený orgán. Navíc se nijak nevyjádřily ke sporné otázce, zda se jedná pouze o souhlas s umístěním stavby nebo i souhlas pro účely stavebního řízení. Závěr, zda bylo možné závazné stanovisko Městského úřadu Kralupy ve spojení s vyjádřením Městského úřadu Brandýs a vyjádřením Městského úřadu Mělník považovat za řádný podklad pro vydání stavebního povolení mohl v dané procesní fázi posoudit pouze nadřízený dotčený orgán, kterým byl v dané věci příslušný odbor krajského úřadu. Ze spisu neplyne, že by mu tato otázka byla předložena a že by se k ní jakkoliv vyjádřil.

96. Obdobně žalovaný pochybil ve vztahu k odvolací námitce, podle níž stanovisko Městského úřadu Kralupy ze dne 21. 5. 2015 bylo vydáno vyloučeným orgánem. V této souvislosti žalobkyně odkazovaly na rozhodnutí o vyloučení starosty města Kralupy ze dne 3. 2. 2016 z důvodu systémové podjatosti v územním řízení týkajícím se ČOV. Žalovaný i v tomto případě odkázal na vyjádření Městského úřadu Brandýs ze dne 21. 2. 2018 a vyjádření Městského úřadu Mělník ze dne 19. 4. 2018, které podle něj správnost závěrů Městského úřadu Kralupy potvrdily.

97. Již v rozsudku č. j. 46 A 186/2017–122 ve věci územního rozhodnutí na ČOV však zdejší soud dospěl k závěru, že namítá–li účastník řízení v odvolání podjatost úředních osob dotčeného orgánu, který vydal závazné stanovisko, je třeba na takovou námitku hledět jako na námitku směřující proti závaznému stanovisku, která má být posouzena správním orgánem nadřízeným orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska postupem podle § 149 odst. 4 správního řádu (s účinností od 1. 1. 2018 odst. 5 uvedeného ustanovení a s účinností od 1. 1. 2021 odst. 7 téhož ustanovení). Takto však žalovaný nepostupoval a nepředložil posouzení námitky, že závazné stanovisko bylo vydáno podjatým dotčeným orgánem, nadřízenému dotčenému orgánu. Ani v tomto případě se nemohl opřít pouze o vyjádření Městského úřadu Brandýs a Městského úřadu Mělník, neboť se jednalo se o jiné dotčené orgány téhož stupně, nikoliv o nadřízený dotčený orgán. Ze spisu neplyne, že by otázka podjatosti dotčeného orgánu byla předložena nadřízenému dotčenému orgánu a že by se k ní jakkoliv vyjádřil.

98. Žalovaný se proto ve vztahu k námitkám týkajícím se stanoviska orgánu státní správy lesů dopustil porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, což představuje další důvod pro jeho zrušení, a to podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.

99. Soud naopak nepřisvědčil námitce, že si žalovaný opomněl vyžádat potvrzení nebo změnu závazného stanoviska hygienické stanice. Žalobkyně v této souvislosti odkazují na své odvolání, v němž uvedly: „Pro úplnost odvolatelé uvádějí, že podmínka č. 10 ohledně toho, že v případě výronu podzemních vod potenciálně kontaminovaných chlorovanými uhlovodíky má být zajištěno jejich předčištění na mobilní sanační čistící jednotce, nemá oporu v projektové dokumentaci, která takové řešení nepředpokládala a nejsou ani zřejmé bližší parametry tohoto řešení.“ 100. Hygienická stanice ve stanovisku ze dne 12. 12. 2017 posoudila projektovou dokumentaci pro stavební řízení z pohledu zájmů chráněných zákonem č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů a vyslovila s ní souhlas. Z výše citované odvolací námitky nevyplývá, že by žalobkyně namítaly, že hygienická stanice opomněla posoudit některý ze zákonem chráněných zájmů nebo že by toto posouzení učinila nesprávně. Námitka naopak vytýká stavebnímu povolení, že jeho podmínka č. 10 (obsažená ve výroku IV) nemá oporu v projektové dokumentaci. Soud proto souhlasí se žalovaným, že z odvolací námitky, tak jak byla formulována, nelze dovodit, že by směřovala proti obsahu závazného stanoviska hygienické stanice.

101. Žalobkyním je však třeba přisvědčit, že žalovaný se k uvedené odvolací námitce v napadeném rozhodnutí vůbec nevyjádřil. Byť byla uvedena poněkud zavádějícím způsobem „Pro úplnost odvolatelé uvádějí, že …“ z obsahu odvolání jako celku nevyplývá, že by ji žalobkyně uplatňovaly např. pouze eventuálně, tj. nepřisvědčí–li žalovaný jiné jejich námitce. Žalovaný proto pochybil, pokud na ni vůbec nereagoval. I z tohoto důvodu je tedy napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.

VI. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení

102. Vzhledem k výše uvedenému soud zrušil napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 ve spojení s § 76 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Současně soud zrušil podle § 78 odst. 3 s. ř. s. i rozhodnutí prvního stupně, neboť s ohledem na předchozí zrušení podmiňujícího aktu (územního rozhodnutí) nemůže nadále obstát (viz výše body 58 až 72). V dalším řízení budou správní orgány vázány právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

103. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný nebyl v řízení úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Každé ze žalobkyň, které byly procesně plně úspěšné, soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 16 729,20 Kč, tj. celkem 33 458,40 Kč. Tato částka sestává z nákladů spojených se zastoupením a ze zaplacených soudních poplatků. Náklady spojené se zastoupení tvoří odměna advokáta ve výši 19 840 Kč za čtyři úkony právní služby po 2 480 Kč (tj. částka 3 100 Kč snížená o 20 %) za každou ze žalobkyň [převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby včetně návrhu na přiznání odkladného účinku, sepsání repliky a podání ze dne 26. 3. 2021 podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a d), § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)] a čtyři paušální částky po 300 Kč jako náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalobkyň je společníkem advokátní kanceláře Doucha Šikola advokáti s. r. o., která je plátcem daně z přidané hodnoty, byl součet výše uvedených částek (tj. 21 040 Kč) zvýšen o 21 % DPH, tj. o 4 418,40 Kč (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Každé ze žalobkyň přitom náleží polovina nákladů spojených se zastoupením advokátem [tzn. (19 840 + 1 200 + 4 418,40) : 2 = 12 729,20 Kč pro každou ze žalobkyň]. Přiznaná náhrada nákladů řízení zahrnuje též zaplacené soudní poplatky, na nichž každá ze žalobkyň uhradila 4 000 Kč (3 000 Kč za žalobu a 1000 Kč za návrh na přiznání odkladného účinku). Náhradu nákladů řízení v celkové výši 33 458,40 Kč, tj. 16 729,20 Kč každé ze žalobkyň, je žalovaný povinen uhradit podle § 149 odst. 1 o. s. ř. užitého na základě § 64 s. ř. s. k rukám zástupce žalobkyň ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku (§ 54 odst. 7 s. ř. s.).

104. Soud naopak nepřiznal žalobkyním náhradu nákladů řízení za podání ze dne 6. 3. 2020 a ze dne 29. 10. 2021, neboť v nich pouze upozornily na vydání rozsudku NSS č. j. 5 As 3/2019–63, resp. rozhodnutí krajského úřadu č. j. 118444/2021/KUSK. Podání ze dne 26. 3. 2021 zmíněné v předchozím odstavci (ve kterém žalobkyně odkázaly na zrušující rozsudek zdejšího soudu č. j. 46 A 186/2017–122 s tím, že v jeho důsledku stavební záměr ČOV již nemá pravomocné územní rozhodnutí) soud posoudil odlišně, tedy jako účelně vynaložený náklad, neboť učinění tohoto úkonu bylo významné pro to, aby soud mohl zrušení podmiňujícího aktu v nynějším řízení zohlednit, srov. závěry usnesení rozšířeného senátu č. j. 6 As 211/2017–88 citované výše v bodu 59].

105. Podle § 60 odst. 5 s. ř. s. má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu pouze těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Protože soud osobám zúčastněným na řízení žádnou povinnost neuložil, nemají právo na náhradu nákladů řízení.