43 A 64/2021 – 42

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Jana Čížka a soudců Mgr. Ing. Lenky Bursíkové a JUDr. Bc. Kryštofa Horna ve věci žalobce: J. K.bytem X zastoupen advokátem Mgr. Otakarem Janebou sídlem U Železné lávky 568/10, Praha 1 proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského krajesídlem Zborovská 11, Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 7. 2021, č. j. 038573/2021/KUSK, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 7. 2021, č. j. 038573/2021/KUSK, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Otakara Janeby, advokáta.

Odůvodnění

Vymezení věci 1. Městský úřad Kolín rozhodnutím ze dne 8. 2. 2021, č. j. MUKOLIN/OD 12532/21–kav, uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 42a odst. 4 písm. e) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění zákona č. 183/2017 Sb. (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), kterého se měl dopustit z nedbalosti tím, že dne 9. 7. 2018 v 10:45 hodin řídil na silnici č. Xa v obci K.–S. v ulici O., ve směru jízdy na O., motorové vozidlo tov. zn. X, které spolu s přípojným vozidlem reg. zn. X při vysokorychlostním vážení překročilo hodnoty stanovené v § 37 odst. 1 písm. b) a § 37 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 341/2014 Sb., o schvalování technické způsobilosti a technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 341/2014 Sb.“). Konkrétně byla překročena nejvyšší povolená hmotnost motorového vozidla o 2 688 kg (největší povolená hmotnost 18 000 kg, naměřená hmotnost po odpočtu 20 688 kg) a nejvyšší povolená hmotnost nápravy č. 2 o 1 989 kg (největší povolená hmotnost 11 500 kg, naměřená hmotnost po odpočtu 13 489 kg). Městský úřad žalobci uložil pokutu 6 000 Kč a dále povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč.

2. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dál jen „napadené rozhodnutí“) změnil výrok prvostupňového rozhodnutí na znění: „J. K., nar. X, trvale bytem: X se dopustil přestupku z nedbalosti podle § 42a odst. 4 písm. c) zákona č. 13/1997 Sb., zákona o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), jehož skutkovou podstatu naplnil tím, že dne 9. 7. 2018 v 10:45 hodin řídil na pozemní komunikaci č. Xa, v obci K. – S., ul. O., ve směru jízdy na O., motorové vozidlo tovární značky X, registrační značky X, spolu s přípojným vozidlem registrační značky X, u nichž bylo kontrolním vážením zjištěno nedodržení hodnot nebo podmínek stanovených zákonem o silničním provozu, resp. § 5 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 209/2018, o hmotnostech, rozměrech a spojitelnosti vozidel (dále jen „vyhláška č. 209/2018 Sb.“), a to: překročení nejvyšší povolené hmotnosti nápravy č. 2 (největší povolená hmotnost 11 500 kg, naměřená hmotnost po odpočtu toleranční srážky 13 489 kg, hmotnost překročena o 1 989 kg) a překročení nejvyšší povolené hmotnosti motorového vozidla (největší povolená hmotnost 18 000 kg, naměřená hmotnost po odpočtu toleranční srážky 20 688 kg, hmotnost překročena o 2 688 kg). Za což se mu, podle § 42a odst. 8 písm. a) s přihlédnutím k § 42a odst. 8 písm. k) zákona o pozemních komunikacích, ukládá správní trest pokuty ve výši 6.000,– Kč.“ Ve zbytku žalovaný prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

3. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), domáhá zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 4. Soud předesílá, že žaloba sestává z rekapitulace dosavadního průběhu správního řízení a odůvodnění předcházejících rozhodnutí správních orgánů. Vlastní žalobní argumentace se v zásadě nachází toliko v části III žaloby a na přelomu s. 6 a 7 žaloby, kde žalobce odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2020, č. j. 44 A 31/2019 – 31 (dále jen „rozsudek ze dne 29. 9. 2020“), vydaný v téže věci, jímž soud zrušil předchozí rozhodnutí městského úřadu i žalovaného, a vrátil žalovanému věc k dalšímu řízení. Žalobce má za to, že městský úřad se s jeho námitkami řádně nevypořádal, postupoval formalisticky a neřídil se závazným právním názorem soudu. O formálním postupu správního orgánu I. stupně svědčí to, že stejně jako v předcházejícím rozhodnutí aplikoval i nyní nesprávnou právní úpravu (platnou v době spáchání přestupku).

5. Žalobce tvrdí, že vozidlo splňovala technické podmínky podle § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (zákon o silničním provozu). Žalovaný citoval § 43a odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, který se však týká jiného přestupku, než z kterého byl žalobce obviněn. Žalobce uvádí, že náklad byl na vozidle rovnoměrně rozložen a nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo dojít k přetížení byť i jedné z náprav jízdní soupravy. Žalobce byl zaměstnán jako řidič a řídil se pokyny svého zaměstnavatele. Nemohl vědět, že svým jednáním poruší zájem chráněný zákonem. Při nakládce obdržel dodací list pro odběratele s tím, že bylo naloženo 28 540 kg drtě, celá souprava měla vážit 44 600 kg. Tyto údaje si žalobce nemohl ověřit, neboť na místě nakládky na skládce se nenacházely žádné kontrolní váhy.

6. Žalobce dále podotýká, že se jeho zástupce i v jiných případech jeho klientů domáhal provedení kontrolního vážení za účasti správního orgánu, majitele komunikace, správce komunikace a dopravců, aby se vyvrátily pochybnosti ohledně výsledků kontrolního vážení. Kontrolní vážení se však se dosud nepodařilo uskutečnit.

7. Žalobce má za to, že dřevotřískovou drť – štěpku je možné považovat za sypký materiál, neboť se volně loží na ložnou plochu vozidla. Žalovaný neprokázal, že se jednalo o konzistentní náklad, který ztratil povahu sypkého materiálu. V řízení nebyl správně zjištěn skutkový stav, neboť nebylo zjištěno, jakým způsobem jsou vyloučena z měření tzv. neplatná měření a přílišná akcelerace či decelarace vozidla, nepovolené manévry atd.

8. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvádí, že soud o dané věci rozhodl rozsudkem ze dne 29. 9. 2020, přičemž odkázal na části napadeného a prvostupňového rozhodnutí, kterými byly napraveny vady vytýkané soudem. Tvrzení žalobce je nevěrohodné s ohledem na to, že na vážním lístku výdejky je uvedeno „zboží asfaltové kry“ a „štěpka“ je uvedena jen v poznámce. Asfaltové kry nejsou sypkým materiálem. Žalovaný navrhuje, aby soud žalobu zamítl. Replika žalobce 9. Žalobce v replice uvádí, že se žalovaný se všemi námitkami opětovně nevypořádal. V podané replice poukázal na další případy, kdy jeho zástupce v obdobných věcech zastupoval jiné klienty. Dne 16. 9. 2021 proběhlo přezkoušení vážení vysokorychlostní váhy v Kolíně, na jehož základě vydal ČMI osvědčení o přezkoušení stanoveného měřidla, ačkoli byly zjištěny závažné skutečnosti ohledně průběhu a samotného výsledku přezkoušení. Vyplývá z nich, že vysokorychlostní vážení může být bráno pouze jako orientační, nikoli jako základ pro správní trestání. Žalobce dále předložil vyjádření soudního znalce Ing. P. F. ze dne 1. 11. 2021, který se vyjádřil k provádění přezkušování měřidla dne 16. 9. 2021. Umístění měřidla je podle znalce nevhodné, případné přezkušování by mělo být provedeno dle platného opatření obecné povahy č. 0111–OOP–C010–15, a to ne ve smyslu čl. 6 – prvotní ověření. Při vypracování protokolu o měření mělo být též řádně vysvětleno použití validního a nevalidního vyhodnocení. Použití referenčních vozidel k opakovaným průjezdům je málo vhodné s ohledem na problematické umístění vážního systému. Žalobce přiložil též vyjádření ČMI ze dne 22. 12. 2021, které neposkytuje žádné vysvětlení, proč bylo 15 z 10 přejezdů vyhodnoceno jako nevalidních. Podle žalobce uvedené skutečnosti zpochybňují důkaz, na který se správní orgány vždy odvolávají, tedy osvědčení daného měřidla.

10. Skutečnosti zjištěné v těchto řízeních podle žalobce potvrzují nedostatky vysokorychlostního vážení, pro které nemohou být naměřené hodnoty použity jako důkaz ve správním řízení. Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu 11. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou.

12. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Shledal přitom vady, ke kterým by musel přihlédnout i z úřední povinnosti. Soud věc projednal bez jednání, neboť pro takový postup byly splněny podmínky podle § 76 odst. 1 s. ř. s. Skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu 13. Z obsahu správního spisu soud zjistil následující skutečnosti relevantní pro rozhodnutí ve věci.

14. Správní orgán I. stupně pojal na základě vlastního šetření podezření, že žalobce spáchal přestupek, kterého se dopustil podle § 42a odst. 4 písm. e) zákona o pozemních komunikacích, který byl zjištěn váhou pro kontrolní vysokorychlostní vážení vozidel, výr. č. 190/2017, typ CrossWIM, výrobce CROSS Zlín, ověřenou dne 23. 6. 2018 ČMI Brno s ověřením platným do dne 31. 12. 2019 (dále jen „měřidlo“) tím, že dne 9. 7. 2018 v 10:45 v obci K. – S., ul. O., řídil motorové vozidlo tovární značky X, registrační značky X, které spolu s přípojným vozidlem registrační značky X, při vysokorychlostním vážení překročilo hodnoty stanovené § 37 vyhlášky o schvalování technické způsobilosti. Přílohu úředního záznamu tvoří písemné vysvětlení přestupku provozovatelem vozidla, vážní lístek z vysokorychlostního kontrolního vážení (dále jen „kontrolní vážení“) provedeného dne 9. 7. 2018, vyhotovený dne 29. 8. 2018, doklad o výsledku kontrolního vážení, fotodokumentace z místa vysokorychlostního kontrolního vážení, pověření Krajské správy a údržby silnic Středočeského kraje (dále jen „KSÚS“) k provádění kontrolního vážení a potvrzení o ověření stanoveného měřidla.

15. Dne 18. 9. 2018 vydal správní orgán I. stupně příkaz, č. j. MUKOLIN/OD 88192/18–kav, jímž uznal žalobce vinným ze spáchání shora specifikovaného přestupku. Proti tomuto příkazu podal žalobce odpor.

16. Dne 7. 11. 2018 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí, jímž uznal žalobce vinným ze spáchání popsaného přestupku podle § 42a odst. 4 písm. e) zákona o pozemních komunikacích. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal. Žalovaný jeho odvolání zamítl rozhodnutím ze dne 17. 4. 2019 a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.

17. Soud rozsudkem ze dne 29. 9. 2020 zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 4. 2019 i rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 7. 11. 2018 pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí a dále proto, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, nemá oporu ve spise. Soud uložil správnímu orgánu I. stupně, aby vyhodnotil, zda právní úprava, která nabyla účinnosti 1. 10. 2018, je jako celek pro žalobce příznivější a podle výsledku této úvahy dále provedl ve věci dokazování. Dále mu uložil, pokud ve věci přestupku znovu rozhodne, aby podřadil jednání žalobce pod skutkovou podstatu přestupku a ve výrokové části uvedl, jaké ustanovení zákona, nikoli jen podzákonného předpisu, žalobce porušil, přičemž rovněž zváží, zda kvalifikace § 5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, na nějž je možné nalézt odkaz až dále v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, je zcela přiléhavá. V této souvislosti se měl zabývat otázkou zavinění žalobce a pečlivě vypořádat veškeré námitky, které žalobce již vznesl a případně ještě v dalším řízení vznese.

18. Správní orgán I. stupně přípisem ze dne 18. 1. 2021 žalobce vyzval ke sdělení informací o přepravě, a to doložení relevantního dokladu z nakládky zboží s datem a časem nakládky, který bude obsahovat, jak byl náklad naložen – rozložen i s uvedenými hmotnostmi na jednotlivé nápravy, skupinu náprav. Dále žalobce vyzval k doložení podkladů, ve kterých bude uvedeno, z čeho dřevotřísková drť pocházela, v jaké velikosti byla tato dřevotřísková drť, jakým způsobem byla dřevotříska rozdrcena, jaké procento nákladu (dřevotřísky) bylo mokré (i s uvedením hmotnosti). Žalobce ve vyjádření k této výzvě ze dne 27. 1. 2021 uvedl, že jízdu uskutečnil na pokyn svého zaměstnavatele, u kterého pracoval v době kontroly, nyní zde již delší dobu nepracuje. Veškerou dostupnou dokumentaci již předložil, další podklady i s ohledem na časový odstup již k dispozici nemá. Žalobce následně uplatnil obdobnou argumentaci jako později v žalobě.

19. Dne 8. 2. 2021 vydal správní orgán I. stupně prvostupňové rozhodnutí. K námitkám uvedl, že žalobce předložil pouze dodací list s uvedenou váhou nákladu 28 540 kg a tvrdil, že tuto hmotnost nepřekročil. Správní orgán I. stupně však žalobci vytýká překročení povolené hmotnosti na nápravě č. 2 a překročení povolené hmotnosti motorového vozidla. Dodací list jen s tímto údajem je tedy irelevantní. Za situace, kdy žalobce převezme náklad bez dokladu o jeho celkové hmotnosti a rozložení na jednotlivé nápravy, přebírá tím odpovědnost za možné přetížení. U jízdních souprav bývá nejčastěji postihováno přetížení právě druhé nápravy tahače, která je přetížena vlivem chybného rozmístění nákladu. Žalobce uvedl, že nakládka probíhala čelním nakladačem a že do každého pole na návěsu byly nasypány dvě „lžíce“. Toto tvrzení prokazuje chybné rozložení nákladu, neboť hmotnosti na nápravu č. 2 jsou jiné, než na ostatní nápravy. Pouhá vizuální kontrola nákladu by odhalila, že náklad je chybně rozložen, tedy nikoli rovnoměrně, o čemž svědčí rozdílné hmotnosti na nápravě č.

2. Pokud se žalobce domníval, že náklad je takto rozložen správně a že nemůže porušit hmotnostní limity na nápravy, dopustil se přestupku z nevědomé nedbalosti.

20. Správní orgán I. stupně dále konstatoval, že mokrá dřevotříska nemá vlastnosti sypkého materiálu. V případě, jímž žalobce argumentoval, se převáželo volně ložené semeno řepky, které má povahu sypkého materiálu. Žalobce ani nedoložil velikost dřevotřísky, která může dosahovat velikosti několika centimetrů a rozhodně se nechová jako suchý materiál. Žalobce se tedy nemohl vyvinit z přestupku, neboť neprokázal, že přepravoval sypký materiál, jehož pohybu nemohl zabránit během přepravy podle § 43 odst. 5 zákona o pozemních komunikacích ve znění účinném od 1. 10. 2018. Mokrá dřevotříska není sypkým materiálem ve smyslu § 43 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích. Pozdější právní úprava tedy není při aplikaci na daný případ pro žalobce příznivější.

21. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání s obdobnou argumentací jako v žalobě.

22. Dne 1. 7. 2021 vydal žalovaný napadené rozhodnutí. Uvedl, že od 1. 10. 2018 byla hmotněprávní úprava hmotnosti a rozměrů vozidel přesunuta do nového § 43a zákona o silničním provozu (ve znění zákona č. 193/2018 Sb.). Část devátá vyhlášky o schvalování technické způsobilosti byla zrušena a podzákonná úprava je nyní obsažena ve vyhlášce č. 209/2018 Sb., o hmotnostech, rozměrech a spojitelnosti vozidel. Z důvodové zprávy k této vyhlášce vyplývá, že nedošlo k věcným změnám, tudíž žalobci nesvědčí ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny ani příznivější úprava, neboť hmotnostní limity zůstaly zachovány. Došlo však ke změnám ve znění skutkových podstat přestupku. Žalovaný následně citoval znění skutkové podstaty podle právní úpravy účinné v době spáchání přestupku (9. 7. 2018) a podle stávající právní úpravy. Žalovaný též zmínil, že do § 43 odst. 5 zákona o pozemních komunikacích byla doplněna druhá věta, podle které není řidič za daný přestupek odpovědný, pokud bylo při kontrolním vážení zjištěno pouze nedodržení hodnot pro rozložení hmotnosti na nápravy, skupiny náprav, kola nebo skupiny kol stanovených zákonem o silničním provozu a řidič prokázal, že byl přepravován pouze sypký materiál, jehož pohybu během přepravy nemohl bez přiměřených opatření zabránit. V žalobcově případě však bylo kromě nedodržení hodnot pro nápravu č. 2 zjištěno i překročení nejvyšší povolené rychlosti vozidla. Žalobce se proto nemůže odpovědnosti za přestupek zprostit. Z uvedeného je zřejmé, že změna právní úpravy ohledně hmotnostních limitů, není pro žalobce příznivější. V souladu se závěry soudu však pro lepší srozumitelnost přistoupil žalovaný ke změně ve výrokové části napadeného rozhodnutí. Ve své úvaze se žalovaný zabýval i doporučením soudní autority, podle kterého by bylo vhodné zvážit i plnění či neplnění povinnosti řidiče stanovené v § 5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu. K tomu pak zaujal stanovisko, že tuto povinnost řidič v obecném měřítku splnil, nicméně speciální rozvedení této povinnosti stanovené v § 43a odst. 1 zákona o pozemních komunikacích řidič nedostál tím, že bylo vysokorychlostním vážením zjištěno překročení nastíněných hmotnostních limitů. Posouzení žaloby 23. Soud se v prvé řadě zabýval námitkou, podle které správní orgány nerespektovaly závazný právní názor soudu a v jeho věci aplikovaly nesprávnou právní úpravu.

24. Správní orgány i soudy jsou v řízení o žalobě proti rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu za správní delikt, povinny přihlédnout, a to i bez námitky, k zásadě vyjádřené ve větě druhé čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle níž se trestnost činu posoudí a trest ukládá podle právní úpravy, která nabyla účinnosti až poté, kdy byl trestný čin spáchán, je–li to pro pachatele příznivější (srov. zejména usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013–46, č. 3528/2017 Sb. NSS).

25. Soud, veden shora uvedenou povinností, ve zrušujícím rozsudku ze dne 29. 9. 2020 správním orgánům mimo jiné uložil, aby se zabývaly otázkou, která právní úprava jako celek je pro žalobce příznivější, zda ta, která byla účinná do 30. 9. 2018, či ta, která byla účinná od 1. 10. 2018. Soud připomněl, že podle právní úpravy v době skutku (dne 9. 7. 2018) zněla skutková podstata § 42 odst. 4 písm. e) zákona o pozemních komunikacích takto: „Řidič vozidla se dopustí přestupku tím, že vozidlo překročí při vysokorychlostním kontrolním vážení hodnoty stanovené zvláštním právním předpisem“. S účinností od 1. 10. 2018 zní skutková podstata přestupku, nyní podle § 42a odst. 4 písm. c) zákona o pozemních komunikacích, ve znění zákona č. 193/2018 Sb., takto: „Řidič vozidla se dopustí přestupku tím, že řídí vozidlo nebo jízdní soupravu, u nichž bylo kontrolním vážením zjištěno nedodržení hodnot nebo podmínek stanovených zákonem o silničním provozu.“ S účinností od 1. 10. 2018 byla rovněž do § 43 odst. 5 zákona o pozemních komunikacích, ve znění zákona č. 193/2018 Sb., doplněna druhá věta, podle níž „[ř]idič není dále odpovědný za přestupek podle § 42a odst. 4 písm. c), pokud bylo při kontrolním vážení zjištěno pouze nedodržení hodnot pro rozložení hmotnosti na nápravy, skupiny náprav, kola nebo skupiny kol stanovených zákonem o silničním provozu a řidič prokázal, že byl přepravován pouze sypký materiál, jehož pohybu během přepravy nemohl bez nepřiměřených opatření zabránit“ (důraz přidán soudem). Vymezení materiálu, který lze považovat za sypký materiál a jeho fyzikálních vlastností stanoví prováděcí právní předpis (srov. § 43 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích, ve znění zákona č. 193/2018 Sb.).

26. Soud dále zdůraznil, že v případě znění skutkové podstaty je třeba zohlednit i to, že odpovědnost za přestupek je subjektivní a zavinění musí pokrývat všechny znaky skutkové podstaty. Z tohoto pohledu je podle názoru soudu vysloveného v rozsudku ze dne 29. 9. 2020 nepochybně rozdíl mezi skutkovou podstatou, která činí řidiče odpovědným za to, že vozidlo překročí při vysokorychlostním kontrolním vážení stanovené hodnoty, či za to, že řídí vozidlo nebo jízdní soupravu, u nichž bylo kontrolním vážením zjištěno nedodržení stanovených hodnot. Znění tzv. právní věty skutkové podstaty musí pak ve výrokové části rozhodnutí odpovídat i věta skutková, tedy vymezení skutku, kterého se měl řidič dopustit a které naplňuje znaky té které skutkové podstaty. Pokud není postaveno na jisto, kterou skutkovou podstatou byl, resp. měl být žalobce shledán vinným, není možné učinit ani závěr o tom, zda se žalobce přestupku dopustil.

27. K otázce, kdy je ve smyslu čl. 40 odst. 6 věty druhé Listiny pozdější zákon pro pachatele příznivější, se vyjádřil Ústavní soud např. v nálezu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000, v němž uvedl: „Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější, než právo dřívější.“ Tento závěr pak potvrdil, i pokud jde o přestupky například v nálezu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 4/20. K těmto závěrům dochází i trestněprávní doktrína. Ta k tomu například uvádí: „Konkrétní čin konkrétního pachatele je nutno takto podřadit pod všechny souhrny trestněprávních norem, které byly v účinnosti v době počínající dnem spáchání činu a končící dnem rozhodnutí ve věci. Těchto souhrnů takových norem může být i více než dva. […] Pro pachatele bude nejpříznivější, jestliže se po porovnání souborů trestněprávních norem dospěje k závěru, že by jeho čin nenaplňoval znaky žádného trestného činu.“ (ŠÁMAL, P. § 16 [Časová působnost]. In: ŠÁMAL, P., PÚRY, F., RIZMAN, S. Trestní zákon. 6. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2004, s. 142.).

28. Tyto závěry shrnul NSS tak, že orgán, který posuzuje, zda se použije zásada příkazu retroaktivity ve prospěch pachatele, musí podřadit konkrétní čin konkrétního pachatele pod všechna relevantní ustanovení řešící přestupek, celkový výsledek posoudit a podle toho rozhodnout, zda je pozdější právní úprava pro pachatele výhodnější. Pokud úprava výhodnější není, má se použít úprava účinná v době spáchání přestupku (rozsudek NSS ze dne 11. 2. 2021, č. j. 8 As 43/2019 – 40, č. 4162/2021 Sb. NSS, bod 24).

29. Jak vyplývá ze shora provedené rekapitulace, městský úřad v prvostupňovém rozhodnutí (poté, co žalovaný první rozhodnutí ve věci zrušil na základě rozsudku ze dne 29. 9. 2020) posuzoval jednání žalobce podle právní úpravy účinné v době spáchání přestupku – tomu odpovídá jak výrok, tak odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. K použitelnosti pozdější úpravy se podrobněji nevyjádřil, nemožnost její aplikace dovodil toliko ze skutečnosti, že žalobce neprokázal naplnění podmínek podle § 43 odst. 5 zákona o pozemních komunikacích (tedy, že náklad byl sypkým materiálem), aniž by se zabýval dalšími relevantními ustanoveními upravujícími trestnost daného jednání a jejich možnou příznivostí pro žalobce.

30. Žalovaný se k otázce rozhodné právní úpravy v napadeném rozhodnutí vyjádřil podrobněji. Dospěl přitom k závěru, že pozdější právní úprava není pro žalobce příznivější, neboť hmotnostní limity zůstaly zachovány a současně na žalobcovu věc nebylo možno aplikovat liberační důvod podle § 43 odst. 5 věty druhé zákona o pozemních komunikacích, neboť v případě žalobce bylo zjištěno i překročení nejvyšší povolené hmotnosti motorového vozidlo, nikoli pouze překročení hmotnosti nápravy č. 2.

31. S tímto závěrem žalovaného se soud ztotožňuje. Neshledal totiž, že by při podřazení konkrétního žalobcova jednání pod všechna relevantní ustanovení řešící daný přestupek (z hlediska viny a trestu) celkově došlo pro žalobce k příznivějšímu výsledku. Ve vztahu k vymezení samotné skutkové podstaty je nutno konstatovat, že jak právní úprava účinná v době spáchání přestupku, tak právní úprava pozdější, dopadají na jednání spočívající v řízení přetíženého motorového vozidla. Byť je vymezení skutkové podstaty podle dříve účinné právní úpravy širší, neboť řidiče činí odpovědným obecně za překročení stanovených hodnot (dalo by se tedy dovozovat, že tato odpovědnost nevzniká pouze za situace, kdy pachatel vozidlo řídí), zatímco pozdější úprava spojuje deliktní odpovědnost toliko s jednáním spočívajícím v řízení přetíženého vozidla, nemá soud pochyb o tom, že obě takto vymezené skutkové podstaty dopadají na žalobcovo jednání. Vzhledem k tomu, že žalobci je kladeno za vinu právě řízení přetíženého vozidla, pokrývají objektivní stránku daného přestupku obě dotčená znění skutkové podstaty, kdy řízení přetíženého vozidla je třeba vykládat jako jeden z možných způsobů naplnění obecně vymezené skutkové podstaty v § 42a odst. 4 písm. e) zákona o pozemních komunikacích ve znění účinném do 30. 9. 2018. Stejně tak mezi právními úpravami není rozdílu z hlediska stanovení maximálních hmotností vozidla a jednotlivé hnací nápravy. Jak vyhláška č. 304/2014 Sb. [§ 37 odst. 1 písm. b) a § 37 odst. 2 písm. a)], tak vyhláška č. 209/2018 Sb. [§ 5 odst. 1 písm. b) a § 5 odst. 2 písm. a)], stanoví nejvyšší povolenou hmotnost u jednotlivé hnací nápravy 11,5 t a pro celé vozidlo (se dvěma hnacími nápravami pro vozidlo kategorie M3) 18 t. Pozdější právní úprava nemůže být pro žalobce příznivější ani z hlediska možnosti liberace, neboť kromě nedodržení hmotnosti u jednotlivé nápravy, bylo zjištěno též překročení povolených limitů u celého vozidla. Nejsou tak splněny podmínky pro aplikaci § 43 odst. 5 věty druhé zákona o pozemních komunikacích, ve znění zákona č. 193/2018 Sb., aniž by bylo třeba dále zjišťovat, zda žalobce prokázal povahu převáženého nákladu (tedy zda šlo, či nikoli o sypký materiál). Ani z hlediska dalších znaků přestupku soud neshledal mezi uvedenými právními úpravami žádné odlišnosti. Nezměnila se ani horní hranice pokuty, kterou lze za daný přestupek uložit, tedy 500 000 Kč.

32. Byť tedy žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí učinil správný závěr ohledně právní úpravy dopadající na žalobcovu věc, zcela nepochopitelně změnil výrok prvostupňového rozhodnutí tak, že jak z hlediska podřazení žalobcova jednání pod příslušnou právní normu, tak při určení výše trestu odkázal na pozdější právní úpravu účinnou v době svého rozhodování. Tím se dostal výrok napadeného rozhodnutí do zjevného rozporu s jeho odůvodněním. Žalovaný tento postup odůvodnil lepší srozumitelností napadeného rozhodnutí, v důsledku tím však napadené rozhodnutí zatížil nepřezkoumatelností pro nesrozumitelnost. Jak totiž vyplývá z judikatury, nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost je mimo jiné takové rozhodnutí, jehož vnitřní rozpornost plyne z obsahu odůvodnění, které neodpovídá výroku (srov. rozsudek NSS ze dne 24. 9. 2003, č. j. 7 A 547/2002 – 24).

33. Nesrozumitelnost napadeného rozhodnutí umocňuje vyjádření v posledním odstavci na s. 7, v němž žalovaný uvedl, že ve výrokové části prvostupňového rozhodnutí bylo potřeba provést změnu z důvodu nové právní úpravy. Tím žalovaný popírá vlastní závěry, podle kterých novou (resp. později účinnou) právní úpravu v daném případě aplikovat nelze. Stejně tak žalovaný tento závěr sám zpochybnil tím, že se na s. 6 zabýval otázkou prokázání povahy převáženého nákladu jako sypkého materiálu, tedy otázkou, která by byla rozhodná pro aplikaci § 43 odst. 5 věty druhé zákona o pozemních komunikacích, ve znění účinném od 1. 10. 2018, tedy takové právní úpravy, která se podle žalovaného na danou věc neaplikuje. Soudu není ani zřejmé, proč žalovaný za situace, kdy dospěl k závěru o aplikovatelnosti právní úpravy účinné v době spáchání přestupku, argumentoval porušením povinnosti řidiče podle § 43a odst. 1 zákona o silničním provozu (žalovaný nadto zjevně omylem odkazuje na § 43a zákona o pozemních komunikacích, který reguluje vybírání kaucí), který zapovídá užívání vozidel, jejichž hmotnost nebo rozložení hmotnosti na nápravy a skupiny náprav ohrožují stav pozemní komunikace. Dané ustanovení zákona o silničním provozu totiž nebylo v době spáchání přestupku účinné.

34. Shrnuto, z napadeného rozhodnutí není vůbec zřejmé, podle jaké právní úpravy žalovaný žalobcovo jednání posuzoval, resp. zásadní závěry vyslovené v odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou v rozporu s tím, jak je formulován výrok. Daná vada přitom není pouze formální.

35. Podle § 68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), se ve výrokové části rozhodnutí uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst. 1.

36. Podle § 93 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“), se ve výrokové části rozhodnutí o přestupku, kterým je obviněný uznán vinným, kromě náležitostí podle správního řádu uvede popis skutku s označením místa, času a způsobu jeho spáchání, právní kvalifikace skutku, vyslovení viny, forma zavinění u obviněného, který je fyzickou osobou, druh a výměra správního trestu, popřípadě výrok o podmíněném upuštění od uložení správního trestu, o upuštění od uložení správního trestu nebo o mimořádném snížení výměry pokuty, výrok o započtení doby, po kterou obviněný na základě úředního opatření učiněného v souvislosti s projednávaným přestupkem již nesměl činnost vykonávat, do doby zákazu činnosti, výrok o uložení ochranného opatření, výrok o nároku na náhradu škody nebo nároku na vydání bezdůvodného obohacení a výrok o náhradě nákladů řízení.

37. Výrok je stěžejní částí rozhodnutí o přestupku a je třeba na něj klást přísné požadavky. Jak uvedl rozšířený senát ve vztahu k tzv. skutkové větě výroku (srov. usnesení ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 – 73, č. 1546/2008 Sb. NSS), smyslem právních požadavků na vymezení předmětu řízení ve výroku rozhodnutí o správním deliktu je specifikovat delikt tak, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jednáním jiným. V rozhodnutí trestního charakteru, kterým je i rozhodnutí o jiném správním deliktu, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen. To lze zaručit jen konkretizací údajů obsahující popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Taková míra podrobnosti je nezbytná pro vyloučení dvojího postihu pro týž skutek, pro vyloučení překážky věci rozhodnuté a rovněž pro zajištění řádného práva na obhajobu v případě podaného odvolání. Vydané rozhodnutí musí již ve výroku jednoznačně určit, čeho se pachatel dopustil a v čem jím spáchaný delikt spočívá. Rozšířený senát proto odmítl úvahu, že postačí, jsou–li podstatné náležitosti výroku rozhodnutí o správním deliktu uvedeny až v odůvodnění rozhodnutí. „Identifikace skutku neslouží jen k vědomosti pachatele o tom, čeho se měl dopustit a za jaké jednání je sankcionován“, uvedl rozšířený senát. „Řádně formulovaný výrok, v něm na prvním místě konkrétní popis skutku, je nezastupitelnou částí rozhodnutí; toliko z něj lze zjistit, zda a jaká povinnost byla porušena a jaké opatření či sankce byla uložena, pouze porovnáním výroku lze usuzovat na existenci překážky věci rozhodnuté, jen výrok rozhodnutí (a nikoliv odůvodnění) může být vynucen správní exekucí apod.“ 38. V usnesení ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016 – 46, č. 3656/2018 Sb. NSS, pak rozšířený senát uzavřel, že obdobnou logiku je třeba vztáhnout též na požadavky na právní kvalifikaci protiprávního jednání, tzv. právní větu. Pachatel deliktu musí nejen vědět, za jaké jednání (ve smyslu popisu relevantního skutku) je trestán, ale též to, jak toto jednání správní orgán právně kvalifikuje. Někdy může nesouhlas pachatele spočívat nikoliv v tom, že se nedopustil jednání popsaného ve skutkové větě výroku, ale v tom, jak toto jednání správní orgán právně kvalifikoval.

39. Žalovaný sice ve výroku napadeného rozhodnutí skutek dostatečně identifikoval a právně kvalifikoval, i přesto však žalobce nemohl z napadeného rozhodnutí srozumitelně seznat, za jaký skutek s jakou právní kvalifikací byl vlastně trestán, neboť skutková ani právní věta nemají oporu v odůvodnění napadeného rozhodnutí (resp. jsou s ním v příkrém rozporu). O tom, že právní kvalifikace žalobcova jednání zůstala nejasná, svědčí též skutečnost, že žalobce v žalobě polemizuje nad povahou převáženého materiálu (dřevotřískové drtě) a tvrdí, že jde o sypký materiál. Činí tak mj. i proto, že podle výroku napadeného rozhodnutí žalovaný žalobcovo jednání posuzoval podle právní úpravy účinné v době svého rozhodování, ačkoli podle odůvodnění takový přístup odmítl. Tato polemika by však byla relevantní právě a jen v případě, že by na žalobcovu věc bylo možno aplikovat § 43 odst. 5 větu druhou zákona o pozemních komunikacích ve znění účinném od 1. 10. 2018. Právě nesrozumitelnost napadeného rozhodnutí tak žalobci mimo jiné znemožnila adekvátně brojit proti napadenému rozhodnutí, neboť není zřejmé, jaké závěry stran aplikace příslušné právní úpravy žalovaný vlastně ve výsledku učinil.

40. Soud pak pouze pro pořádek doplňuje, že popsanou vadu napadeného rozhodnutí nelze v dané věci překlenout ani prostřednictvím zásady jednoty správního řízení, podle které je nutno na rozhodnutí správních orgánů obou stupňů nahlížet jako na jeden celek (srov. rozsudky NSS ze dne 22. 7. 2008, č. j. 2 As 20/2008 – 73, a ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013 – 25). Změnil–li totiž žalovaný výrok prvostupňového rozhodnutí shora popsaným způsobem, existuje nadále toliko jediný výrok ve znění změněném v odvolacím řízení, nikoli původní výrok prvostupňového rozhodnutí, který obsahoval správnou právní kvalifikaci skutku, které odpovídalo též odůvodnění.

41. Shora popsaná vada spočívající v nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost napadeného rozhodnutí pak soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí v rozsahu dalších uplatněných žalobních námitek. Není totiž vůbec zřejmé, jakým přestupkem (skutkovou podstatou) byl žalobce shledán vinným, a proto by bylo předčasné, aby soud učinil definitivní závěr o tom, zda se žalobce přestupku dopustil (k tomu shodně rozsudek ze dne 29. 9. 2020). Žalovaný proto v dalším řízení shora uvedenou vadu napadeného rozhodnutí napraví tak, že uvede jeho odůvodnění do souladu s výrokem, aby bylo jednoznačné, podle jaké právní úpravy žalobcovo jednání posuzoval. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení 42. S ohledem na výše uvedené závěry soud napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude vázán právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

43. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce měl ve věci úspěch, a má tedy právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení zahrnují náhradu zaplaceného soudního poplatku za podání žaloby ve výši 3 000 Kč a náklady na zastoupení advokátem, které tvoří odměna za zastoupení a náhrada hotových výdajů. Výše odměny advokáta za zastupování se stanoví v souladu s § 35 odst. 2 s. ř. s. dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Žalobcův zástupce provedl v řízení dva účelné úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu, a to převzetí zastoupení a sepis žaloby (včetně návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě). Za úkon spočívající v replice k vyjádření žalovaného soud žalobcově zástupci odměnu nepřiznal, neboť z hlediska důvodů, pro které došlo ke zrušení napadeného rozhodnutí, nepřinesla žádnou argumentaci, soud proto toto podání nemá za účelný úkon. Odměna za jeden úkon právní služby činí dle § 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5 advokátního tarifu 3 100 Kč, celková výše odměny tak činí 6 200 Kč. Vedle odměny přísluší žalobcově zástupci též náhrada hotových výdajů v paušální výši 300 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem tedy 600 Kč. Náhrada DPH z odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů činí 21 % z 6 800 Kč, tj. 1 428 Kč. Náhradu nákladů řízení v celkové výši 11 228 Kč je žalovaný povinen uhradit podle § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, užitého na základě § 64 s. ř. s., k rukám žalobcova zástupce, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku (§ 54 odst. 7 s. ř. s.).

Poučení

Vymezení věci Obsah žaloby a vyjádření žalovaného Replika žalobce Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu Skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu Posouzení žaloby Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení