43 Ad 73/2014 - 33

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Milanem Podhrázkým v právní věci žalobce: J. P., bytem x, proti žalovanému: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 9. 2014, čj. 315-JS, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 9. 2014, čj. 315-JS, se zrušuje a věc se vracížalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právona náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl jeho námitky a potvrdil své předchozí rozhodnutí ze dne 3. 10. 2013, čj. x. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl žádost žalobce o invalidní důchod s tím, že žalobce nesplnil podmínku získání potřebné doby pojištění pro nárok na tento důchod stanovenou v § 40 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 155/1995 Sb.“). Žalovaný vyšel z toho, že dle posudku OSSZ Kladno invalidita žalobce vznikla dne 27. 7. 2013, přičemž v rozhodném období od 27. 7. 2003 do 26. 7. 2013 získal žalobce pouze 1 rok a 6 dní pojištění (v žalobou napadeném rozhodnutí tuto dobu žalovaný rozšířil na 1 rok a 335 dnů). Žalobce v žalobě uvedl, že jeho onkologické onemocnění mu od 27. 7. 2013 znemožňuje být samostatný a vydělávat si na živobytí. Je proto odkázán na pomoc nejbližších, neboť pro svůj zdravotní stav s každodenními zdravotními obtížemi není schopen fungovat sám. Dále namítl, že byl veden u školního psychologa, jehož zprávy nebyly dohledány, přičemž napadené rozhodnutí dle jeho názoru nestojí na dostatečném množství zdravotních podkladů. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě připomněl, že při projednávání námitek žalobce požádal o recenzi posudku OSSZ, který byl potvrzen co do data vzniku, stupně invalidity, míry poklesu pracovní schopnosti i doby platnosti. Současně požádal o doplnění recenze, zda dřívější plná invalidita uznaná v roce 1998 (žádost žalobce byla rovněž zamítnuta pro nezískání potřebné doby pojištění) trvá dosud, resp. do 26. 7. 2013. Součástí správního spisu je obsáhlá korespondence směřující k získání chybějící zdravotní dokumentace z let 1998 - 2013 za účelem objektivního posouzení zdravotního stavu a vyhotovení nového posudku. Jelikož matka žalobce doložila pouze výsledek psychologického vyšetření z roku 2008 a posudek OSSZ Kladno z roku 1996 a žádným jiným způsobem se nepodařilo nikde dohledat zdravotní nálezy a dokumentaci žalobce před rokem 2013, nemohl se posudkový lékař vyjádřit k trvání invalidity mezi roky 1998 - 2013. Žalobce byl v letech 1996 - 2013 s krátkými přestávkami ve vazbě a výkonu trestu. Podrobným posudkem ze dne 23. 6. 2014 byl potvrzen posudek OSSZ o současné invaliditě s tím, že před 18. rokem věku nebyl žalobce invalidní, nejde tedy o invalidní důchod z mládí. Od 15. 6. 1998 byl žalobce plně invalidní, přičemž jde však o posudkové nadhodnocení a tato invalidita nemohla trvat dosud, jinak by žalobce neuplatňoval novou žádost. Žalovaný dále podrobně prověřoval u vězeňské služby, zda byl žalobce během výkonů trestu odnětí svobody pracovně zařazen či nikoliv. Z těchto opakovaných šetření zjistil, že doba pracovního zařazení žalobce během výkonu trestu byla pro účely důchodového pojištění již plně započtena. Nově však zjistil, že žalobce částečně studoval a jelikož doba studia nebyla zanesena do osobního listu důchodového pojištění, vyhotovil nový osobní list. I s přičtením nově došetřené doby však žalobce nezískal potřebných pět let doby pojištění před vznikem invalidity pro vznik nároku a výplatu důchodu, ale pouze 1 rok a 335 dnů, přičemž výdělečná činnost byla pouze 20 dnů. Jelikož žalobce ke zjištěnému datu vzniku invalidity nesplnil podmínku získání potřebné doby pojištění, byly jeho námitky zamítnuty oprávněně, neboť obě podmínky musí být splněny kumulativně. Pokud by byl žalobce nadále invalidní pro dřívější invaliditu s datem vzniku od 15. 6. 1998 až dosud, nevznikl by mu nárok na invalidní důchod ani v tomto případě rovněž pro nezískání potřebné doby pojištění. O tomto dřívějším nároku bylo pravomocně rozhodnuto dne 14. 8. 1998. Po vzniku této invalidity není rovněž podmínka potřebné doby splněna. Žalovaný dodal, že invalidita z mládí nebyla v případě žalobce posudkově zjištěna. Při jednání u soudu žalovaný toliko odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a dodal, že v řízení nebylo prokázáno, že by v případě žalobce byla dána invalidita z mládí. Ve vztahu k pozdějšímu posouzení invalidity žalobce nesplňuje dobu pojištění. Ze správního spisu soud ověřil, že žalobce dne 19. 7. 2013 požádal o invalidní důchod. V řízení o této žádosti byl posouzen jeho zdravotní stav (viz posudek OSSZ Kladno čj. LPS/2013/3212-KL_CSSZ) s tím výsledkem, že se v jeho případě jedná o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, přičemž jde o invaliditu třetího stupně. Jako den vzniku invalidity byl určen den 27. 7. 2013 a rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu bylo určeno postižení uvedené v kapitole II., odd. A, položce 1, písm. e) přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb. (byly zjištěny masivní splývající pakety lymfatických uzlin maligního charakteru). Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 3. 10. 2013, čj. x, žádost žalobce zamítl s tím, že nezískal potřebnou dobu pojištění (v rozhodném období od 27. 7. 2003 do 26. 7. 2013 získal pouze 1 rok a 6 dnů pojištění). Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 1. 11. 2013 námitky, v řízení o nichž byl taktéž zpracován posudek o jeho zdravotním stavu (posudek oddělení lékařské posudkové služby žalovaného, čj. LPS/2014/136-NR- STC_CSSZ), z něhož ve shodě s výše označeným posudkem OSSZ plyne, že dominantně invalidizujícím je shora již zmíněné onkologické onemocnění žalobce a datum vzniku invalidity je 27. 7. 2013. Citovaný posudek se současně zabýval i tím, že žalobce byl uznání invalidním již od 15. 6. 1998, k čemuž však z tohoto posudku výslovně plyne, že se tak stalo „poněkud posudkově nadhodnoceně na základě jednoho psychologického vyšetření („odhadem“) zhoršeného intelektu a na základě jednoho psychiatrického aktuálního vyšetření.“ Žalovaný námitky žalobce žalobou napadeným rozhodnutím zamítl a potvrdil své prvostupňové rozhodnutí, přičemž žalobci oproti předchozímu rozhodnutí započetl delší náhradní dobu pojištění (v počtu 176 dní). Shodně jako v prvostupňovém rozhodnutí však dospěl k závěru, že ani tak není podmínka získání potřebné doby pojištění splněna. Žalovaný pak v napadeném rozhodnutí uzavřel, že „zdravotní stav každé posuzované osoby je zcela jedinečný, avšak je možno konstatovat obdobné prvky u uváděného žalobce a u účastníka řízení, které se týkají zejména absolvování zvláštní školy, v diagnostických závěrech odborných lékařů uváděné pomezí debility a imbecility, tj. lehkou až středně těžkou mentální retardaci, výchovnou zanedbanost, opakované výkony trestu odnětí svobody pro krádeže. Lékař ČSSZ při vědomí existujícího vyšetření psychologa ze dne 17. 3. 2008 zdůrazňujícího chudou slovní zásobu, neklid, lakonické odpovědi a odhadující úroveň mentálních schopností do pásma hluboké debility až imbecility, jakožto i nálezu psychiatra z roku 1992 uvádějícího psychomotorický neklid, stagnaci intelektového vývoje, poruchy chování, agresivitu, bezdůvodný smích, několikrát opakování 1. třídy a uvedenou těžkou debilitu, mohl stanovit datum vzniku plné invalidity před dosažením 18. narozenin, i když u účastníka řízení z doby před 18. rokem není k dispozici psychiatrické vyšetření. Lékař ČSSZ v přezkumném posudku ze dne 23. 6. 2014 trval na posudkovém závěru, že účastník řízení se stal plně invalidním až dnem 15. 6. 1998, tj. po dosažení věku 18. let.“ Krajský soud v Praze na základě včas podané a přípustné žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Dospěl přitom k závěru, že žalobě je důvodná. Podle § 38 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. „pojištěnec má nárok na invalidní důchod, jestliže nedosáhl věku 65 let nebo důchodového věku, je-li důchodový věk vyšší než 65 let, a stal se invalidním a získal potřebnou dobu pojištění, pokud nesplnil ke dni vzniku invalidity podmínky nároku na starobní důchod podle § 29, popřípadě, byl-li přiznán starobní důchod podle § 31, pokud nedosáhl důchodového věku“. Jak plyne z § 40 odst. 1 písm. f) citovaného zákona, potřebná doba pojištění pro nárok na invalidní důchod činí u pojištěnce ve věku nad 28 let pět roků, přičemž podle § 40 odst. 2 věta první téhož zákona „potřebná doba pojištění pro nárok na invalidní důchod se zjišťuje z období před vznikem invalidity, a jde-li o pojištěnce ve věku nad 28 let, z posledních deseti roků před vznikem invalidity“. Z ustanovení § 42 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. pak plyne, že „na invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně má nárok též osoba, která dosáhla aspoň 18 let věku, má trvalý pobyt na území České republiky a je invalidní pro invaliditu třetího stupně, jestliže tato invalidita vznikla před dosažením 18 let věku a tato osoba nebyla účastna pojištění po potřebnou dobu (§ 40). Za invaliditu třetího stupně se pro účely věty první považuje též takové omezení tělesných, smyslových nebo duševních schopností, které má za následek neschopnost soustavné přípravy k pracovnímu uplatnění. Při posuzování invalidity pro účely nároku na invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně podle věty první se neprovádí srovnání se stavem, který byl u osoby uvedené ve větě první před vznikem dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu (§ 39 odst. 3 věta druhá)“. Krajský soud v Praze ve vztahu k vzneseným žalobním námitkám předesílá, že všechny tyto námitky v žalobě uplatněné se týkají posouzení zdravotního stavu žalobce, a to jednak z hlediska jeho aktuálního (onkologického) onemocnění, a jednak z hlediska tvrzené nedostatečnosti zdravotních podkladů ve vztahu k jeho předchozímu (psychickému) onemocnění. V návaznosti na výše reprodukovaný předchozí průběh řízení a citované závěry napadených rozhodnutí žalované je nicméně zřejmé, že pokud jde o zdravotní stav žalobce v době vydání napadeného rozhodnutí, nejsou zde pochybnosti o tom, že žalobce byl invalidní, a to dokonce ve třetím stupni. Důvodem zamítnutí jeho žádosti o invalidní důchod, resp. námitek proti prvostupňovému rozhodnutí žalované, ovšem bylo nesplnění podmínky získání potřebné doby pojištění. Ve vztahu k době pojištění však žalobní námitky (ani nepřímo) nesměřují. Námitky týkající se posouzení zdravotního stavu žalobce v době vydání napadeného rozhodnutí (vážnost zdravotního stavu, neschopnost se o sebe samostatně starat) v situaci, kdy v jeho případě žalovaný shledal invaliditu třetího stupně, z povahy věci nemohou zpochybnit závěry napadeného rozhodnutí odůvodněné nesplněním podmínky potřebné doby pojištění. V návaznosti na výše uvedené je nicméně třeba zdůraznit, že soud nepřehlédl, že projednávaná žaloba se týká i posouzení případného vzniku invalidity žalobce ve smyslu výše citovaného ustanovení § 42 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., neboť žalobce v žalobě mimo jiné poukázal na nedostatek zdravotních podkladů pro závěry napadeného rozhodnutí a upozornil na to, že byl veden u školního psychologa, tedy zpochybňuje posouzení jeho zdravotního stavu před dosažením 18 let. Napadené rozhodnutí žalovaného i jeho vyjádření k dané žalobě se ostatně otázkou tzv. invalidity z mládí v případě žalobce taktéž zabývá. Vzhledem k tomu, že stanovení data vzniku invalidity stejně jako posouzení míry poklesu pracovní schopnosti je otázkou odbornou a soud si o něm nemůže učinit úsudek sám, posuzuje zdravotní stav a pracovní schopnost pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění Ministerstvo práce a sociálních věcí, které za tímto účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise dle § 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (dále jen „posudková komise“). Posudková činnost předpokládá odborné lékařské znalosti a znalosti z oboru posudkového lékařství. Posudek vypracovaný posudkovou komisí je jedním z důkazů v soudním řízení a soud jej hodnotí podle § 77 odst. 2 s. ř. s. Nejsou-li namítány jiné vady řízení, správní soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí orgánů sociálního zabezpečení ve věci invalidity a změny jejího stupně ověřuje pouze to, zda posudek příslušné posudkové komise je úplný a přesvědčivý (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2003, čj. 4 Ads 13/2003-54, čj. 6 Ads 158/2012-24, případně čj. 6 Ads 11/2013-20). Požadavek úplnosti, přesvědčivosti a správnosti posudku spočívá v tom, že se posudková komise musí vypořádat se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především s těmi, které posuzovaný namítá, a musí své posudkové závěry náležitě odůvodnit. Z posudku musí být zřejmé, že zdravotní stav posuzovaného byl komplexně posouzen na základě úplné zdravotnické dokumentace i s přihlédnutím ke všem tvrzeným obtížím, aby nevznikly pochybnosti o úplnosti a správnosti klinické diagnózy. Krajský soud v Praze si v dané věci vyžádal posudek posudkové komise, která v rámci závěrů svého posudku ze dne 12. 5. 2015, čj. 2015/1425-PH, mimo jiné uvedla, že se „jednalo o posuzovaného s mentální retardací, uváděnou v rozmezí debility až imbecility, tj. lehkou až středně těžkou. Dne 27. 5. 1998 byla uplatněna žádost o invalidní důchod. V souvislosti s tím byl vyšetřen psychiatrem dne 4. 6. 1998 (MUDr. N.), která konstatuje IQ 40-42, středně těžkou mentální retardaci, ale také susp. agravační tendence. Byl uznán plně invalidní … kdy z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu byl schopen vykonávat soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek pro středně těžkou mentální retardaci. Datum vzniku invalidity byl stanoven 15 .6. 1998…. Posouzení dle § 39 bylo správné. PK MPSV v Praze však stanovuje datum vzniku invalidity dnem psychiatrického vyšetření, tj. 4. 6. 1998, nikoliv až dnem podání zprávy praktickou lékařkou pro děti a dorost. Dne 4. 6. 1998 bylo stanoveno zdravotní postižení, které pak bylo rozhodující příčinou vzniku invalidity“. Posudková komise pak uzavřela, že žalobce byl od 4. 6. 1998 do 31. 12. 2009 plně invalidní dle § 39 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. a z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu byl schopen pro zdravotní postižení uvedené v příloze č. 3 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. bodu 8. soustavné výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek. V návaznosti na výše uvedené je třeba zdůraznit, že soud v projednávané věci předně nemohl přehlédnout rozdíly mezi posudkovými závěry žalovaného v námitkovém řízení (resp. OSSZ) a závěry posudkové komise. Především je nutno poukázat na to, že posudková komise nejen že neakceptovala závěry žalovaného o tom, že zdravotní stav žalobce byl v roce 1998 „poněkud posudkově nadhodnocen“, ale současně stanovila dřívější datum vzniku invalidity. S přihlédnutím k těmto závěrům posudkové komise, které odpovídajícím způsobem vysvětlují, z jakého důvodu se odchylují od posouzení žalovaného, lze vyjít z toho, že žalobce, který dosáhl 18 let věku dne 11. 5. 1998, nepochybně byl od 4. 6. 1998 plně invalidní (ve smyslu tehdy platné úpravy), a to pro „střední mentální retardaci (IQ 35 - 49)“ ve smyslu výše citované (a tehdy účinné) vyhlášky č. 284/1995 Sb. Přestože si je soud vědom závěrů posudkové komise, podle níž žalobce do 3. 6. 1998 invalidní nebyl, nemohl s ohledem na povahu zdravotního postižení žalobce bez dalšího akceptovat závěr, podle něhož žalobce v polovině května nebyl plně invalidní, zatímco již na počátku června téhož roku (tedy cca jen o 3 týdny později) s ohledem na střední mentální retardaci plně invalidní byl. Krajský soud v Praze nezpochybňuje tu skutečnost, že zpětné posuzování zdravotního stavu je dosti komplikovanou záležitostí, a to zvláště tehdy, pokud je nedostatek podkladů, na základě kterých by mohl být zdravotní stav dané osoby posouzen. Stejně tak zdejší soud nezpochybňuje aktivitu, kterou žalovaný v projednávané věci vynaložil k tomu, aby takové podklady v případě žalobce získal. Jak již nicméně bylo výše uvedeno, podle názoru soudu nelze bez bližšího odůvodnění a vysvětlení akceptovat závěr, podle něhož se zdravotní stav žalobce mohl změnit během období pouhých 3 týdnů tak, že o střední mentální retardaci ve smyslu vyhlášky č. 284/1995 Sb. je možno hovořit až od 4. 6. 1998. Krajský soud dále považuje za vhodné poukázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu, který mimo jiné ve svém rozsudku čj. 4 Ads 69/2012-19, výslovně uvedl (zvýraznění provedl Krajský soud v Praze), že „soud především nesouhlasí s tím, jak bylo zdůvodněno stanovení data vzniku plné invalidity. Ze žádného právního předpisu totiž nevyplývá, že by posudkové orgány mohly při určování data vzniku invalidity vycházet pouze z lékařských zpráv a nálezů zpracovaných odbornými lékaři - specialisty na danou problematiku. Naopak, ustanovení § 3 odst. 4 vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 182/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2011, a ustanovení § 16b odst. 4 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění účinném od 1. 1. 2012, umožňují k jednání posudkové komise se souhlasem posuzované fyzické osoby přizvat na její žádost jiné fyzické osoby, lze-li od nich očekávat, že přispějí k objasnění závažných okolností důležitých pro posudkový závěr. Jinými slovy, pokud může být podkladem pro závěr posudkové komise i výpověď „jiné fyzické osoby“, tím spíše může posudková komise vzít za základ pro své posudkové závěry lékařské zprávy praktických lékařů nebo vyjádření lékaře k otázce, která nespadá do jeho odbornosti. V projednávané věci tedy posudkové komise nebyly oprávněny rezignovat na řádné posouzení zdravotního stavu stěžovatelky s odvoláním na neexistenci lékařských zpráv z oblasti psychologie a psychiatrie za období před …. Nejvyšší správní soud zastává názor, že je povinností posudkové komise náležitě zjistit a zhodnotit zdravotní stav posuzované osoby s využitím všech dostupných prostředků, které mohou k dosažení tohoto cíle sloužit. Nedostatek odborných lékařských zpráv tak nemůže být přičítán stěžovatelce k tíži, a to tím spíše, že v jejím případě jde o psychické onemocnění, které může ovlivňovat i její úsudek o nutnosti návštěvy lékaře. Ve shodě se stěžovatelkou se Nejvyšší správní soud domnívá, že ve zdravotní dokumentaci existují lékařské zprávy, na základě kterých mohou posudkové komise s přihlédnutím k aktuálnímu zdravotnímu stavu a zprávám psychologa a psychiatra stanovit předpokládaný průběh psychického onemocnění stěžovatelky a lépe určit datum vzniku invalidity. Vzhledem k tomu, že členové posudkových komisí jsou odborníky na posuzování zdravotního stavu, Nejvyšší správní soud odmítá úvahu o tom, že tento způsob určení data vzniku invalidity by byl ryze spekulativní. Stanovení data vzniku invalidity dnem odborného lékařského vyšetření není obecně vyloučeno, obzvlášť pokud posuzovaná osoba navštěvuje příslušného odborného lékaře pravidelně a dostatečně často, aby bylo možno z lékařských zpráv vyčíst, kdy se zdravotní stav natolik zhoršil, že byly naplněny podmínky invalidity. To však není případ stěžovatelky, kde bylo datum vzniku invalidity určeno dnem prvního vyšetření psychiatrem... Bez ohledu na nedostatek medicínských znalostí je Nejvyššímu správnímu soudu zcela zřejmé, že tato porucha se u stěžovatelky neobjevila dne …, kdy byla diagnostikována. Jen stěží se lze proto spokojit s tím, že na tento den bylo stanoveno datum vzniku invalidity. Obdobné závěry pak uvedený soud zaujal např. i v rozsudku čj. 3 Ads 6/2004-47. Citované závěry Nejvyššího správního soudu jsou pak podle názoru zdejšího soudu plně aplikovatelné i v nyní projednávané věci, kdy je zcela zjevně nutno zohlednit její specifické okolnosti spočívající především v povaze zdravotního postižení žalobce a v tom, že žalobce dosáhl věku 18 let těsně před tím, než bylo možno dle příslušného odborného posouzení konstatovat jeho plnou invaliditu. V této souvislosti je nutno poukázat na to, že součástí správního spisu v projednávané věci nepochybně jsou podklady indikující dané zdravotní postižení již v letech předchozích (dne 16. 10. 1984 byla psychologem Pedagogicko-psychologické poradny v Kladně hodnocena úroveň rozumových schopností žalobce na úrovni těžké debility až lehké imbecility; dne 14. 1. 1986 byla psychologem Pedagogicko-psychologické poradny v Kladně, PhDr. H., hodnocena úroveň rozumových schopností žalobce v pásmu střední debility; dne 11. 8. 1988 pak byla PhDr. H. hodnocena úroveň rozumových schopností žalobce na úrovni těžké debility). Vzhledem k výše uvedeným okolnostem je podle soudu zcela nutno trvat na tom, aby byl zdravotní stav žalobce ve vztahu k vyjasnění otázky invalidity ve smyslu § 42 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. zevrubně posouzen, zejména pokud jde o vývoj jeho psychického postižení. K tomu je nutno připomenout, že judikatura Nejvyššího správního soudu v takovém případě připouští, že z hlediska posouzení zdravotního stavu není nutno trvat jen na odborných nálezech. Výše zmíněné značné pochybnosti, které se v dané věci týkají data vzniku invalidity žalobce, odpovídajícím způsobem nevyvrací ani napadené rozhodnutí žalovaného ani závěry posudkové komise, přičemž podle názoru zdejšího soudu jsou tyto pochybnosti tak zásadního charakteru (jak z hlediska určení relevantních podkladů, tak z hlediska jejich hodnocení), že nejsou odstranitelné toliko doplněním či upřesněním posudku posudkové komise v řízení před soudem, ale vyžadují opětovné důkladné posouzení žalobce v řízení před žalovaným, jehož odbornou a specializovanou činnost nepřísluší soudu nahrazovat. Dosavadní závěry týkající zdravotního stavu žalobce před dosažením věku 18 let nemohou obstát a zdejší soud je nemůže označit za úplné ani přesvědčivé. I bez odpovídajících odborných znalostí se totiž lze domnívat, že zdravotní postižení žalobce s ohledem na povahu takového postižení i na indicie, které jsou již součástí správního spisu, nenastalo náhle (tím spíše ne pár týdnů poté, kdy žalobce dosáhl věku 18 let). Jednou z klíčových povinností správního orgánu je odpovídajícím způsobem zjistit skutkový stav (srov. § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu). Žalovaný však této povinnosti nedostál a dané pochybení s ohledem na shora popsané okolnosti dané věci nebylo možno odstranit v řízení před soudem. Soud postrádá v úvaze žalovaného bližší charakteristiku postižení žalobce zejména co do příčin jejího vzniku, trvání či možností jeho diagnózy, neboť pouze na základě takových úvah lze učinit závěr, zda žalobce byl v určité intenzitě postižen až po dovršení 18. roku věku či naopak již dříve. Nad rámec výše uvedené lze ostatně poukázat na to, že judikatura Nejvyššího správního soudu netrvá na nutnosti přesně určit datum vzniku invalidity a připouští možnost určení „vysoké pravděpodobnosti“ vzniku invalidity (viz např. odst. [33] rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 6 Ads 127/2012-22). Soud vzhledem k výše uvedenému shledal podanou žalobu důvodnou a napadené rozhodnutí pro nezákonnost a vady řízení zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). V souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. současně věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, přičemž právním názorem, který soud ve zrušujícím rozsudku vyslovil, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). V dalším řízení tedy bude na žalovaném, aby opětovně ve smyslu výše uvedeného posoudil možný vznik invalidity žalobce před dovršením 18. roku věku a zabýval se tím, zda je možno stanovit vývoj jeho zdravotního postižení. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, protože žalovaný nebyl ve věci úspěšný a žalobci žádné náklady nevznikly.

Poučení