43 Ad 75/2015 - 58

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem ve věci žalobce ThMgr. M. S., nar. x, bytem x proti žalované České správě sociálního zabezpečení se sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 08. 2015, č. j. x, takto:

Výrok

I. Návrh na vyslovení nicotnosti rozhodnutí žalované ze dne 27. 08. 2015, č. j. x, se zamítá.

II. Rozhodnutí žalované ze dne 27. 08. 2015, č. j. x, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) odeslanou dne 03. 11. 2015 domáhal vyslovení nicotnosti, eventuálně pak zrušení rozhodnutí žalované ze dne 27. 08. 2015, č. j. x (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaná k jeho námitkám zcela změnila své rozhodnutí ze dne 05. 09. 2013, č. II č. j. x (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), tak, že žalobci podle § 29 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění zákona č. 332/2014 Sb. (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“) přiznala ode dne 14. 01. 2009 starobní důchod ve výši 11.718,- Kč měsíčně a dále stanovila podle příslušných nařízení vlády a vyhlášek Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „MPSV“) valorizované výše důchodu až do dne vydání napadeného rozhodnutí. Žalobce uvedl, že napadeným rozhodnutím byl přímo (ale i nepřímo v důsledku porušení procesních práv v předchozích řízeních) zkrácen na svých hmotných a procesních právech. Došlo také k porušení jeho procesních práv (kromě jiného mu ani na jeho opakovanou žádost nebylo poskytnuto poučení), což se projevilo mj. i přiznáním nižšího invalidního, a posléze také starobního důchodu. Správní orgán nepostupoval v souladu se zásadou materiální pravdy, naopak věc vyhodnotil striktně pozitivisticky. Nevyhověl ani žádosti žalobce, aby o jeho jednotlivých nárocích bylo „rozhodnuto per partes“, a to i s ohledem na jejich případné promlčení, v důsledku čehož má být napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Právo na zápočet vedlejšího výdělku za pedagogickou a autorskou činnost do vyměřovacího základu podle žalobce nemůže být omezeno jakousi metodikou, nýbrž jedině zákonnou normou. Žalovaná tento zápočet krátí poměrem dnů pracovní neschopnosti v hlavním zaměstnání, což je nespravedlivé a absurdní, protože i v době nemoci může autor a pedagog konat přípravu shromažďováním a vyhodnocováním materiálu, aniž by tím snad porušoval léčebný režim. Je-li pak jeden segment výpočtu postižen vadou, je takovou vadou postižen i celý vyměřovací základ a z něj vycházející napadené rozhodnutí. V důsledku chybějícího právního podkladu je tudíž napadené rozhodnutí buď nicotné, nebo nepřezkoumatelné. Žalovaná dále podle žalobce zasáhla do jeho práv tím, že zřejmě dlouhodobě a opakovaně porušuje ustanovení vlastních interních norem, především spisového řádu, archivního a skartačního řádu. Žalobce jí totiž se svou prvotní žádostí o přiznání invalidního důchodu ze dne 11. 02. 1992 a spolu s urgencí požadavku na poskytnutí poučení, žádostí o přepočet důchodu a žádostí o vrácení listin ze dne 29. 06. 1992 předal rozsáhlý svazek listin. V podání ze dne 28. 05. 2013 žalobce také doložil další soubor dokladů o honorářích z pedagogické a autorské činnosti včetně poštovních poukázek. Z těchto účetních dokladů lze přitom rekonstruovat hrubý příjem žalobce, resp. ten je na rubu účtenek přímo uveden. Žalobce pak opakovaně žádal o poskytnutí poučení a vrácení listin v rámci námitek ze dne 08. 10. 2013, avšak i zde žalovaná reagovala mlčením. S ohledem na tuto přetrvávající ignoranci podnětů žalobce tak lze mít za to, že žalovaná tak činí účelově, aby nemusela přiznat a případně nést odpovědnost za to, že v rozhodném období nevedla řádně spisovou a archivní službu, a tak nedodržovala požadavky zákona. Žalovaná tedy žalobci v rozporu s § 4 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) neposkytla přiměřené poučení, neumožnila mu podle § 4 odst. 3 správního řádu uplatnit jeho práva, nepostupovala v řízení bez zbytečných průtahů podle § 6 odst. 1 správního řádu a navíc žalobce zatížila opětovným vyhledáváním listin, které již žalovanému v minulosti předal. Žalobce v té souvislosti požadoval, aby soud žalované uložil dohledat a předat žalobcem požadované listiny, popř. nedohledá-li je, podat alespoň informaci, jak bylo s nimi naloženo, a uhradit žalobci náklady na vyhledání a pořízení jejich duplikátů. Žalobce žalované též vytýkal, že nebrala zřetel na jeho námitky a rozhodla o promlčení (neuznání) jeho nároků, přičemž tím postupovala v rozporu s dobrými mravy, mj. protože promlčení zčásti zavinila sama a protože žalobci neposkytla požadované poučení. Žalovaná měla žalobce poškodit i tím, že nepravdivě informovala soud o jeho důchodových nárocích. Žalovaná zrekapitulovala, že žalobci byl v prvním stupni řízení rozhodnutím č. I zvýšen od 22. 02. 1994 částečný invalidní důchod na částku 2.459,- Kč měsíčně, rozhodnutím č. II (obě vydána dne 05. 09. 2013) mu pak byl od 14. 01. 2009 přiznán starobní důchod ve výši 10.632,- Kč měsíčně. Žalobce v námitkách brojil mj. proti nezhodnocení doby pojištění, a proto žalovaná požádala Pražskou správu sociálního zabezpečení (dále jen „PSSZ“) o provedení rekonstrukce evidenčních listů důchodového pojištění (dále jen „ELDP“) žalobce podle § 6 odst. 4 písm. u) zákona č. 589/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění zákona č. 332/2014 Sb. (dále jen „zákon o organizaci sociálního zabezpečení“) v návaznosti na šetření týkající se pracovního poměru žalobce u farního úřadu Církve starokatolické v Praze (dále jen „farní úřad“) a vedlejšího pracovního poměru u Socialistické akademie ČSSR (dále jen „Akademie“). Bylo zjištěno, že žalobce vykonával pro farní úřad pomocné práce v době od 01. 07. 1967 do 05. 10. 1970. Zhodnocením doby pojištění od 01. 07. 1967 do 21. 01. 1968, od 16. 03. 1968 do 24. 03. 1968 a od 10. 06. 1968 do 05. 10. 1970 bylo pokryto období, které nebylo v osobním listě důchodového pojištění žalobce vyplněno jinou dobou pojištění. Dobu vedlejšího pracovního poměru u Akademie, který žalobce vykonával na základě smlouvy ze dne 01. 12. 1980, pak podle žalované nelze hodnotit, neboť na základě poskytnuté dokumentace nebylo možné vymezit přesnou dobu trvání pracovního poměru a stanovit výši výdělků. Z tohoto důvodu tedy nemohla být provedena ani rekonstrukce ELDP dle § 6 odst. 4 písm. u) organizačního zákona. Na základě předloženého potvrzení o vyplacených náhradách za ztrátu na výdělku po ukončení pracovního poměru za roky 1994 – 2009, vyhotoveného Dopravním podnikem hl. m. Prahy (dále jen „DPP“) dne 22. 04. 2014, byly žalobcem tyto náhrady započteny v nově prokázané (vyšší) výši, a proto žalovaná napadeným rozhodnutím prvostupňové rozhodnutí zcela změnila a současně zaslala žalobci i nově vyhotovený osobní list důchodového pojištění ze dne 15. 06. 2015. Pokud žalobce brojí proti nevrácení jím poskytnutých dokumentů, žalovaná uvádí, že v její evidenci se nachází pouze platební výměry Finanční správy Praha 1 ze dne 04. 12. 1987, 08. 11. 1988 a 08. 02. 1990 a že tyto doklady mu budou vráceny po skončení soudního řízení. Na závěr pak žalovaná uvádí, že je povinna dodržovat právní předpisy týkající se důchodového zabezpečení, a nikoli je dle svého uvážení či uvážení pojištěnců nebo dalších osob zúčastněných v řízení měnit, a proto se při svém rozhodování řídila platnou právní úpravou předpisů o důchodovém pojištění a souvisejících právních předpisů. Ve zbytku žalovaná odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhla žalobu zamítnout. V replice žalobce požádal soud, aby v zájmu zajištění rovnosti zbraní mezi účastníky nařídil žalované, aby žalobci předložila archivní a skartační řád a další související předpisy (metodické pokyny, směrnice, příkazy apod.) upravující stanovení výše důchodu a platné v roce 1992 a v letech 2013-2015, s jejichž pomocí by žalobce mohl prokázat protiprávnost postupu žalované a nedodržování vlastních vnitřních norem. Žalovaná totiž opakovaně odmítá žalobci tyto normy poskytnout, jejich doplnění je však podle něj podmínkou přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Dále žalobce upozornil, že žalovaná většinu jeho argumentů přešla mlčením nejen v odůvodnění napadeného rozhodnutí, ale i ve vyjádření k žalobě. K obsahu dávkového spisu, do nějž žalobce nahlédl, pak uvádí, že v něm nejsou založeny listiny, které žalované prostřednictvím Mgr. P. předával v originálech za účelem jejich okopírování, naposledy s průvodním dopisem ze dne 28. 04. 2014. Nelze tak ani ověřit, zda byly pořízeny také kopie reversů poštovních poukázek a kopie ročních honorářových souhrnů. Zmíněné doklady přitom podle žalobce přesně rozlišují hrubý a čistý příjem, což je zásadním předpokladem pro provedení rekonstrukce ELDP, jak vyplývá ze sdělení Pražské správy sociálního zabezpečení (dále jen „PSSZ“) ze dne 26. 05. 2015. To podle žalobce zakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Žalovaná si toho měla být vědoma a měla případně žalobce poučit, aby si z archivu nynější Univerzity J. A. Komenského vyžádal jiné relevantní podklady pro rekonstrukci ELDP. Nepřezkoumatelnost podle žalobce způsobuje i fakt, že ve spise nejsou založeny ani ostatní dokumenty, které žalované předal či zaslal již v roce 1992. V důsledku nedohledání těchto dokumentů žalovaná určila v neprospěch žalobce nesprávnou výši jeho invalidního důchodu v roce 1992 i důchodu starobního v roce 2013, a tudíž i výši důchodu stanovenou napadeným rozhodnutím. Žalobce také poukazuje „jistý“ rozpor mezi stanoviskem právním (listiny ze dne 27. 04. 2015 a 15. 04. 2015) a stanoviskem ekonomickým (listina ze dne 26. 05. 2015), které je podle žalobce zatíženo výrazně pozitivistickým výkladem. Z dávkového spisu vůbec nevyplývá, že by byl učiněn jakýkoliv dotaz na archiv žalované za účelem dohledání desítek listin předaných žalobcem v roce 1992, popř. jejich kopií, např. ve formě mikrofiše apod., ze spisu nevyplývá ani jiný osud těchto dokumentů, např. jejich předání ministerstvu školství či kultury nebo jejich skartace s údajem o podkladové právní normě. V této souvislosti žalobce má za to, že prokazuje chyby a nestandardní průběh řízení v době před mnoha lety a nese tíhu důkazního řízení (zde žalobce odkazuje na blíže nespecifikované rozhodnutí senátu Nejvyššího soudu 22 Cdo ročníku 2004), a to v situaci, kdy mu žalovaná svým odmítáním zpřístupnit prameny ke studiu interních norem brání tuto tíhu nést. Takový stav považuje za porušení principu rovnosti zbraní a odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 05. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 13/2007. Soud ze správního spisu zjistil, že žalobce byl v odvolacím řízení rozhodnutím žalované ze dne 13. 05. 1992 ve znění opravy ze dne 23. 06. 1992 uznán plně invalidním ode dne 18. 10. 1991, a to v důsledku pracovního úrazu, k němuž došlo dne 13. 01. 1989 při výkonu zaměstnání u zaměstnavatele DPP. Na spisové složce řízení o žádosti o invalidní důchod sepsané dne 08. 01. 1992 je poznamenáno, že se připojuje 12 dokladů: „1x protokol PK, 4x o umělecké činnosti, 1x rozhod. OSSZ, 2x EL, 1x hlášení prac. úrazu, 1x potvr. o ZA, 1x o vojně, 1x o studiu“. Fyzicky se z nich ve spise nachází jen rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení (dále jen „OSSZ“), protokol posudkové komise a hlášení pracovního úrazu. Od 22. 02. 1994 byl žalobci přiznán částečný invalidní důchod, proti čemuž se žalobce neúspěšně bránil před soudem. Jako poslední opravný prostředek odmítl Ústavní soud ústavní stížnost žalobce usnesením ze dne 03. 09. 2002, č. j. II. ÚS 662/2000. Ve spise se dále nachází sdělení žalované Obvodnímu soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 12. 2011, v němž konstatovala, že žalobce vykonával v období 1981 – 1991 uměleckou činnost pouze jako vedlejší a pro jejich zápočet chybí jeho hrubé příjmy z této činnosti, neboť o nich nebyl předložen dostatečný doklad. V dalším sdělení pro Obvodní soud pro Prahu 1 ze dne 18. 05. 2011 pak žalovaná uvádí, že pro výpočet invalidního důchodu nelze použít částky uvedené v doložených platebních výměrech č. 1199 ze dne 04. 12. 1987, č. 560 ze dne 08. 11. 1988 a č. 285 ze dne 08. 02.1990, protože z nich nelze určit, kterou z uváděných částek lze použít jako hrubý výdělek pro stanovení výše důchodu. Žalobce ani nepředložil doklad vydaný příslušnou organizací spolupůsobící při provádění zabezpečení umělců ve smyslu ustanovení § 72 a násl. vyhlášky č. 128/1975 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení, (dále jen „vyhláška č. 128/1975 Sb.“; pozn. soudu: konkrétně jde o § 84) a § 61 a násl. vyhlášky č. 149/1988 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení (dále jen „vyhláška č. 149/1988 Sb.“; pozn. soudu: konkrétně jde o § 63). Dne 25. 03. 2013 byla se žalobcem sepsána žádost o přiznání starobního důchodu ode dne vzniku nároku, v níž žalobce uvedl, že pobírá starobní důchod vzniklý z invalidního důchodu při dosažení 65 let. Činnosti a náhradní doby žalobce byly zhodnoceny v žádosti o invalidní důchod v roce 1994, od uvedeného roku nikde nepracuje, není osobou samostatně výdělečně činnou ani není veden jako uchazeč o zaměstnání. Vedle toho žalobce trval také na tom, aby k žádosti byly přiloženy i jeho dopisy ze dne 25. 03. 2013 a 28. 05. 2013. Dopis žalobce ze dne 25. 03. 2013 obsahuje mnohapoložkový výčet příloh, které se žádostí o „přepočet a dopočet starobního důchodu“ předal na přepážce pracoviště OSSZ pro Prahu- východ, přičemž vedle různých potvrzení o vyplácených autorských honorářích a platebních výměrů byly mezi přílohami i kopie podání žalobce ze dne 06. 02. 1992 a 29. 06. 1992, které označovaly listiny, jež žalobce předložil žalované již v roce 1992 v souvislosti s jeho tehdejší žádostí o přiznání invalidního důchodu. Fyzicky je ve správním spise založeno jen potvrzení o studiu žalobce v době od 01. 10. 1969 do 30. 09. 1970 na Univerzitě Karlově v Praze, Husitské teologické fakultě, potvrzení o náhradě za ztrátu na výdělku za období od 01. 04. 1994 do 13. 01. 2009 a usnesení o schválení smíru potvrzující neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, platební výměry vydané Obvodní finanční správou v Praze 1 na daň z příjmů z literární a umělecké činnosti za roky 1986, 1987 a 1988, ELDP vystavené Středním odborným učilištěm DPP od 01. 11. 1972 do 17. 10. 1991, ELDP za uměleckou činnost v letech 1986-89 vystavené OSSZ a doklad o pobírání invalidního důchodu od 18. 10. 1991 do 21. 03. 1994. Dodatečně dne 08. 04. 2013 žalobce požádal o změnu data přiznání důchodu od 14. 01. 2009, kdy dosáhl věku 65 let. V podání ze dne 28. 05. 2013 žalobce mj. žádal, aby mu do rozhodného období 10 let byly započteny i roky před úrazem, tj. 1979-1988, protože když byl často nemocen, nemohl splnit prémiové ukazatele a někdy mu ani nemohly být stanoveny. Žalobce také uvedl, že v příloze přikládá k ověření originály poštovních poukázek a dalších dokladů prokazujících příjem autorských honorářů „v netto“, a to za roky 1979, 1985, 1986 (5 dokladů na celkovou částku 27.329,- Kčs) a 1987 (3 doklady na celkovou částku 35.181,- Kčs), s tím, že za ostatní léta doklady nedohledal nad rámec dokladů předaných na přepážce dne 25. 03. 2013. Doklady o příjmech z pedagogické a publicistické činnosti přitom dohledává duplicitně, neboť je předložil již dne 29. 06. 1992. Rozhodnutím č. II ze dne 05. 09. 2013 žalovaná žalobci přiznala žalobci od 14. 01. 2009 podle § 56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění starobní důchod ve výši 10.632,- Kč měsíčně a stanovila jeho pozdější valorizované výše. V odůvodnění pouze uvedla, že procentní výměra za 31 roků pojištění byla odvozena od osobního vyměřovacího základu ve výši 54.451,- Kč, čemuž odpovídá výpočtový základ 18.196,- Kč. Souběžně žalovaná téhož dne vydala i rozhodnutí č. I, jímž žalobci podle § 56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění od 22. 02. 1994 s finanční účinností od 25. 03. 2008 zvýšila částečný invalidní důchod na částku 2.459,- Kč měsíčně a stanovila pozdější valorizované výše důchodu. V odůvodnění byla uvedena jen výše invalidního důchodu a nekonkrétní informace, že žalobci byl dodatečně započten nově prokázaný vyměřovací základ (výdělek). Žalobce podáním ze dne 05. 09. 2013 uplatnil proti prvostupňovému rozhodnutí (i proti rozhodnutí č. I) námitky, podle nichž z ELDP zjistil, že mu nebyla započtena doba, kdy byl v částečném úvazku zaměstnán jako kostelník od 01. 07. 1967 do 30. 09. 1970 nepřetržitě za 200 až 300 Kč měsíčně, ačkoliv tuto dobu doložil již k 29. 06. 1992. Dále namítal, že mu z rozhodnutí není srozumitelné, které z nároků, jež postupně uplatňoval 06. 02. 1992, 29. 06. 1992, 25. 03. 2013 a 28. 05. 2013 mu byly uznány, a které nikoliv. Protože mu nebyly z archivu žalované vráceny jím předložené listiny, žádal o informaci, koho a jak má o jejich vrácení požádat, a zmínil, že mu také dosud nebylo poskytnuto požadované poučení, jakým jiným způsobem má své nároky doložit. Sdělením ze dne 27. 11. 2013 žalovaná žalobci jmenovitě uvedla, které doby pojištění u něj eviduje (14. 01. 1962 – 31. 08. 1966 studium, 10. 10. 1966 – 30. 06. 1967 zaměstnání Školská správa, 22. 01. 1968 – 15. 03. 1968 zaměstnání Školská správa, 25. 03. 1968 – 09. 06. 1968 zaměstnání Školská správa, 01. 10. 1969 – 30. 09. 1970 studium, 08. 10. 1970 – 26. 09. 1972 vojenská služba, 01. 11. 1972 – 17. 10. 1991 SOU DP Praha) a že na ně navazují náhradní doby pojištění v období od 18. 10. 1991 do 21. 02. 1994 z titulu pobírání důchodu. Žalovaná dále žalobce poučila o možnostech prokazování rozhodných skutečností podle § 84 a § 85 odst. 5 organizačního zákona a poskytla mu dodatečnou lhůtu k doplnění námitek a návrhu či předložení nových důkazů. V podání ze dne 28. 04. 2014 žalobce mj. uvedl, že nezapočtením vedlejších výdělků byl poškozen již při přiznání invalidního důchodu v roce 1992, třebaže již tehdy předložil podle svého mínění dostatečné podklady k vedlejším příjmům. Uvedl, že současně s podáním předkládá dohledané podklady z let 1967 – 1988, aniž by je konkretizoval, a doklad o rentě z titulu odškodnění pracovního úrazu. Dne 29. 05. 2015 PSSZ na základě předchozí žádosti předložila žalované ELDP rekonstruovaný podle § 6 odst. 4 písm. u) organizačního zákona, v němž uvedla, že žalobce získal jako pracovník farního úřadu dobu pojištění od 01. 07. 1967 do 05. 10. 1970. Údaje o hrubém výdělku a náhradních dobách pojištění však nijak nevyplnila a v průvodním dopise sdělila, že pro výpočet důchodové dávky nejsou hrubé výdělky do roku 1985 nutné. PSSZ dále uvedla, že ELDP na vedlejší pracovní poměr žalobce k Akademii za období od 01. 01. 1981 rekonstruovat nelze, neboť není doloženo skončení pracovního poměru a z příjmových dokladů na odměnu pro stanovení hrubého výdělku nelze vycházet. Žalovaná poté napadeným rozhodnutím ze dne 27. 08. 2015 prvostupňové rozhodnutí zcela změnila tak, že žalobci podle § 29 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění přiznala od 14. 01. 2009 starobní důchod ve výši 11.178,- Kč a dále stanovila jeho pozdější valorizované výše. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná popsala algoritmus výpočtu výše starobního důchodu s tím, že při výpočtu vyšla z údajů v nově vyhotoveném ELDP ze dne 15. 06. 2015, podle nějž žalobce získal při započtení náhradních dob pojištění do dne vzniku nároku na starobní důchod celých 33 roků pojištění. Žalovaná vypočetla na podkladě ELDP osobní vyměřovací základ žalobce ve výši 17.575,- Kč, z něj však nevyšla, neboť na základě porovnání podle § 19 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění osobní vyměřovací základ odvozený z vyměřovacího základu, na základě kterého byl žalobci stanoven od 18. 10. 1991 plný invalidní důchod, činí 54.451,- Kč a bylo tak namístě vyjít z tohoto vyššího vyměřovacího základu. Doba pracovního úvazku žalobce u farního úřadu mu byla započtena do dob pojištění, do výpočtu starobního důchodu se však podle § 18 zákona o důchodovém pojištění nezahrnují vyměřovací základy dosažené pojištěncem před rokem 1986. Doba výkonu práce ve vedlejším pracovním poměru u Akademie pak nemohla být zhodnocena, protože předložená dokumentace nebyla s to vymezit přesně dobu trvání pracovního poměru (dané období je však plně pokryto pojištěním ze zaměstnání u Středního odborného učiliště u DPP v době od 01. 11. 1972 do 17. 10. 1991) a jednotlivě doložené příjmové doklady nebylo možné pro účely stanovení hrubého výdělku od roku 1986 započíst pro jejich neprůkaznost. Zde žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 11. 07. 2013, č. j. 4 Ads 28/2013-22 (texty rozsudků NSS jsou dostupné na webu www.nssoud.cz). Pokud se dále žalobce dožadoval konkretizace započtených vyměřovacích základů, žalovaná v odůvodnění uvedla, že v období od 01. 01. 1986 do 31. 12. 1989 mu byly zároveň započteny i příjmy z umělecké činnosti na základě platebních výměrů ověřených příslušnou spolupůsobící organizací. V období od 18. 10. 1991 do 21. 02. 1994 byla žalobci doba pojištění nahrazena náhradní dobou podle § 5 odst. 1 písm. t) ve spojení s § 12 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2009, z důvodu, že byl poživatelem plného invalidního důchodu. Od 01. 04. 1994 do 31. 12. 2009 byly žalobci započteny nově prokázané vyplacené náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z důvodu pracovního úrazu. Náhrada vyplacená za období od 01. 01. 2009 do 13. 01. 2009 však již být započtena nemohla, neboť nespadala do rozhodného období, jež je ohraničeno rokem, jenž předchází roku, v němž je přiznán starobní důchod. Žalovaná konečně v odůvodnění napadeného rozhodnutí poukázala i na to, že vedle změny výše starobního důchodu bylo přistoupeno i ke změně zákonného ustanovení, podle nějž byl důchod přiznán, neboť žalobci jakožto poživateli invalidního důchodu vznikl podle § 61a zákona o důchodovém pojištění nárok na tzv. transformovaný starobní důchod ve výši dosud pobíraného částečného invalidního důchodu a v takové situaci není vyloučen nárok na starobní důchod podle § 29 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. V případě starobního důchodu, o nějž žalobce požádal, se tak jedná o nový nárok, a proto se neužije ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění, protože nedochází ke změně již přiznaného důchodu. Napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 03. 09. 2015. Soud poté, co ověřil, že žaloba byla podána včas, že je věcně i místně příslušným soudem a že napadené rozhodnutí je rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., přezkoumal napadené rozhodnutí v žalobou vymezeném rozsahu. Dospěl přitom k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. V podané žalobě žalobce zjevně vychází především z předpokladu, že žalovaná ztratila doklady o jeho výdělcích v rozhodné době, které jí v průběhu správního řízení vedoucího k vydání napadeného rozhodnutí, ale i předchozího správního řízení o přiznání invalidního důchodu na počátku 90. let minulého století, proto jím tak prokazované výdělky nezohlednila a přiznala mu starobní důchod nižší, než mu ve skutečnosti náleží. V této souvislosti se žalobce dožaduje předložení vnitřních předpisů žalované, které měly být porušeny, a s jejich pomocí chce prokázat nezákonnost napadeného rozhodnutí. Z napadeného rozhodnutí nicméně vyplývá, že žalovaná při kalkulaci výše žalobcova starobního důchodu postupovala podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění (pozn. soudu: s textem právních předpisů v jednotlivých časových zněních se lze seznámit např. na webu www.zakonyprolidi.cz), podle nějž starobní a invalidní důchod pojištěnce, který pobírá nebo pobíral některý z těchto důchodů nebo plný invalidní nebo částečný invalidní důchod, popřípadě důchod za výsluhu let, nesmí být vyměřen z nižšího výpočtového základu, než kolik činí výpočtový základ stanovený podle § 15 z osobního vyměřovacího základu, z něhož byl dřívější důchod vyměřen, vynásobeného koeficientem stanoveným jako podíl, v jehož čitateli je součin všeobecného vyměřovacího základu za kalendářní rok, který o dva roky předchází roku přiznání důchodu, a přepočítacího koeficientu (§ 17 odst. 4) pro úpravu tohoto všeobecného vyměřovacího základu, a ve jmenovateli je všeobecný vyměřovací základ za poslední kalendářní rok rozhodného období, z něhož byl zjištěn osobní vyměřovací základ při přiznání dřívějšího důchodu. Pokud dřívější důchod nebyl vyměřen z vyměřovacích základů stanovených za rozhodné období (§ 18), postupuje se podle věty první s tím, že ve jmenovateli je všeobecný vyměřovací základ za kalendářní rok předcházející kalendářnímu roku přiznání dřívějšího důchodu; jestliže tento dřívější důchod nebyl vyměřen z výpočtového základu, považuje se za osobní vyměřovací základ všeobecný vyměřovací základ, z něhož byl tento důchod vyměřen, vynásobený přepočítacím koeficientem pro úpravu tohoto všeobecného vyměřovacího základu. Pokud pojištěnec pobíral více důchodů, použije se nejvyšší výpočtový základ stanovený podle věty první a druhé. Koeficient podle věty první se stanoví s přesností na čtyři platná desetinná místa. Ustanovení § 16 odst. 9 platí zde obdobně. To jinými slovy znamená, že žalovaná při svém výpočtu zjistila, že vyměřovací základ pro výpočet žalobcova starobního důchodu je nižší, než aktualizovaný vyměřovací základ jeho invalidního důchodu přiznaného mu původně v roce 1992, proto byla výše jeho starobního důchodu stanovena z vyměřovacího důchodu pro dřívější invalidní důchod. Z obsahu správního spisu přitom vyplývá, že vyměřovací základ pro žalobcův invalidní důchod byl žalovanou postupem podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění, opraven o žalobcem nově doložené údaje, a to konkrétně o výši jeho hrubých výdělků z umělecké a jiné tvůrčí činnosti dosažených v letech 1986-89 a o dobu pojištění pracovního poměru u farního úřadu v době od 01. 07. 1967 do 05. 10. 1970, s jejíž pomocí bylo pokryto několik časových úseků, v nichž žalobce dosud neměl doloženu započitatelnou dobu pojištění. Podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2008 [viz čl. II bod 14 zákona č. 306/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ve znění zákona č. 234/2014 Sb. (dále jen „zákon č. 306/2008 Sb.“)] zjistí-li se, že důchod byl přiznán nebo je vyplácen v nižší částce, než v jaké náleží, nebo byl neprávem odepřen, anebo byl přiznán od pozdějšího data, než od jakého náleží, důchod se zvýší nebo přizná, a to ode dne, od něhož důchod nebo jeho zvýšení náleží, nejvýše však tři roky nazpět ode dne zjištění nebo uplatnění nároku na důchod nebo jeho zvýšení; pro běh této lhůty platí § 55 odst. 2 věta třetí obdobně. Toto ustanovení ukládá žalované vydat kdykoliv z moci úřední nové rozhodnutí, jímž zpětně bez časového omezení nahradí původní rozhodnutí, u nějž se ukázalo, že nevychází ze správně zjištěného skutkového stavu. Jediné časové omezení v tomto směru představuje tříletá prekluzivní lhůta, v důsledku níž nelze v případě důchodů, na něž vznikl nárok do konce roku 2008, zpětně doplatit rozdíl na důchodu, který vznikl dříve než tři roky před uplatněním požadavku na jeho zpětné zvýšení. Později stanovená pětiletá lhůta s možností jejího neuplatnění v případě zavinění žalované se na žalobcův invalidní důchod, resp. z něj podle čl. II bodu 5 zákona č. 306/2008 Sb. transformovaný starobní důchod, s ohledem na již zmíněný bod 14 přechodných ustanovení nevztahuje, proto související argumentace porušením povinností žalované není přiléhavá. Rozhodnutím vydaným podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění bylo v případě žalobce rozhodnutí žalované č. I ze dne 05. 09. 2013 a rozhodnutí o námitkách proti němu. Pokud jím byl žalobci přiznán doplatek invalidního důchodu 5 let nazpět (a nikoliv jen 3 roky), byl tím porušen zákon ve prospěch žalobce, což mu však patrně nelze přičítat k tíži, neboť dílčí nesprávnost tohoto rozhodnutí dle všeho nemohl předpokládat (viz § 118a odst. 1 organizačního zákona). Žalobce rozhodnutí o námitkách proti rozhodnutí č. I (to není obsahem správního spisu, tudíž o jeho obsahu může soud pouze spekulovat) nenapadl žalobou. Za daných okolností tak pro soud platí ustanovení § 52 odst. 2 věty druhé za středníkem, tj. že z rozhodnutí č. I o výši invalidního důchodu žalobce (tedy i z výše vyměřovacího základu, od které je odvozen) vychází. Soud tedy nemá v řízení o žalobě proti napadenému rozhodnutí, jímž bylo v rozhodnutí o námitkách přezkoumáváno pouze rozhodnutí č. II o výši starobního důchodu, prostor pro zpochybnění správnosti vyměřovacího základu invalidního důchodu stanoveného rozhodnutím č. I a použitého podle § 19 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění jako vyměřovací základ pro stanovení výše starobního důchodu žalobce. Žaloba by tak mohla být důvodná jen v případě, že by žalobce tvrdil, že žalovaná nezohlednila ve výpočtu vyměřovacího základu jeho výdělky v takovém rozsahu, že by vyměřovací základ pro jeho starobní důchod přesáhl aktualizovaný vyměřovací základ pro jeho invalidní důchod, tj. částku 54.451,- Kč. Jen pro úplnost v této souvislosti soud poznamenává, že z výpočtů založených v dávkovém spise v této souvislosti zjistil, že žalobci byl rozhodnutím č. I nově vyměřen invalidní důchod v nejvyšší možné výši, neboť invalidní důchod vypočtený z vyměřovacího základu přesahoval zákonný limit 2.800,- Kč zakotvený v rozhodné době ustanovením § 31 odst. 1 písm. d) zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12. 1995 (dále jen „zákon o sociálním zabezpečení“). Žalobce v žalobě a v průběhu správního řízení zmiňoval, že byly opominuty některé jeho příjmy. Žalobce tvrdil a doložil, že mu byly vypláceny bývalým zaměstnavatelem (DPP) v návaznosti na utrpěný pracovní úraz náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve vyšší částce, než kterou dokládal v době rozhodování o invalidním důchodu. Z obsahu správního spisu (zejména údajů v ELDP potvrzeného dne 15. 06. 2015) i napadeného rozhodnutí je zjevné, že žalovaná tyto částky ve výpočtu starobního důchodu v námitkovém řízení v plné výši zhodnotila. Žalobce dále namítal, že nebyly zohledněny jeho příjmy z pracovního poměru u farního úřadu v době od 01. 07. 1967 do 05. 10. 1970. K tomu soud uvádí, že jejich výše se nemohla žádným způsobem projevit na výši vyměřovacího základu žalobcova starobního důchodu. Podle § 18 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění se do rozhodného období nezahrnují kalendářní roky před rokem 1986. Není-li však v takovém rozhodném období aspoň pět kalendářních roků s vyměřovacím základem pojištěnce (§ 16 odst. 3 a 8), prodlužuje se rozhodné období před rok 1986 postupně tak, aby zahrnovalo ještě jeden takový rok, nejvýše však kalendářní rok bezprostředně následující po roce, v němž pojištěnec dosáhl věku 18 let. Z ELDP žalobce vyplývá, že získal vyměřovací základ nejen v letech 1986-1990, kdy byl zaměstnán, ale i v letech po vzniku pracovního úrazu (v podobě náhrad za ztrátu na výdělku vyplácených DPP), tj. nevznikl důvod k aplikaci ustanovení § 18 odst. 4 věty druhé zákona o důchodovém pojištění, takže vyměřovací základy (hrubé výdělky) dosažené v roce 1985 a dříve nemohou mít jakýkoliv dopad na výši starobního důchodu žalobce, neboť nevstupují do jeho výpočtu. Do něj mohou vstoupit pouze pojistné doby dosažené před rokem 1986, jejichž rozsah ovlivňuje procentní výměru starobního důchodu, jak vyplývá z § 34 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. Podle § 34 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění totiž výše procentní výměry starobního důchodu, na který vznikl nárok podle § 29 odst. 1 až 3, činí za každý celý rok doby pojištění uvedené v § 11 a § 13 odst. 1 a získané do vzniku nároku na tento důchod, která se nekryje s dobou účasti pojištěnce na důchodovém spoření podle jiného právního předpisu 37), (dále jen "důchodové spoření"), 1,5 % výpočtového základu měsíčně a za každý celý rok doby pojištění uvedené v § 11 a § 13 odst. 1 a získané do vzniku nároku na tento důchod, která se kryje s dobou účasti pojištěnce na důchodovém spoření, 1,2 % výpočtového základu měsíčně; doba pojištění, která se nekryje s dobou účasti pojištěnce na důchodovém spoření a je kratší než 365 kalendářních dnů, se přitom přičte k době pojištění, která se kryje s dobou účasti pojištěnce na důchodovém spoření, pokud se tak získá celý rok doby pojištění, pokud se nestanoví jinak v odstavci 2 větě druhé. Náhradní doby pojištění získané do vzniku nároku na starobní důchod se pro účely stanovení výše procentní výměry starobního důchodu podle věty první přičítají k té době pojištění, která se nekryje s dobou účasti pojištěnce na důchodovém spoření, popřípadě nezískal-li pojištěnec tuto dobu pojištění, se považují za tuto dobu. Do doby pojištění se pro účely předchozí věty započítávají náhradní doby pojištění pouze v rozsahu 80 %, s výjimkou náhradních dob pojištění za dobu účasti na pojištění osob uvedených v § 5 odst. 2 písm. c), d) a e) a obdobných dob podle předpisů platných před 1. lednem 1996; počet dnů náhradních dob pojištění stanovený podle části věty před středníkem se přitom zaokrouhluje na celé dny směrem nahoru. Pokud tedy žalovaná žalobci zohlednila v plném rozsahu doby pojištěné získané z jeho pracovního poměru u farního úřadu v době od 01. 07. 1967 do 05. 10. 1970, avšak nestanovila odpovídající vyměřovací základy, pak i kdyby žalobce ve skutečnosti doložil dostatečné podklady pro výpočet těchto vyměřovacích základů, nemohla by tato skutečnost mít jakýkoliv vliv na správnost a zákonnost napadeného rozhodnutí. Podstatné je, že odpovídající pojistná doba byla žalovanou zohledněna. Související žalobní bod tedy nemůže být důvodný, a to ani v těch částech, kde žalobce namítá, že mu žalovaná jím předložené doklady nevrátila a že nejsou součástí správního spisu předloženého soudu. Takový nesprávný postup totiž nemá na výrok napadeného rozhodnutí žádný dopad. Žalobce dále tvrdil a dokládal platebními výměry na daň z příjmů z literární a umělecké činnosti výši příjmů z umělecké činnosti – ty byly za roky 1986-89 zhodnoceny poté, co je žalobce doložil způsobem odpovídajícím tehdejším právním předpisům [srov. zejm. § 61 odst. 4 a § 63 odst. 2 písm. b) a c) vyhlášky č. 149/1988 Sb.], tj. potvrzeními příslušných spolupůsobících organizací. Pokud žalobce v žalobě namítá, že mu je zápočet těchto příjmů nedůvodně krácen poměrem odpracovaných dnů a dnů nemoci, mýlí se. Z napadeného rozhodnutí ani z obsahu správního spisu nevyplynulo, že by žalovaná uvedené příjmy daným způsobem krátila v neprospěch žalobce. Pokud má snad na mysli to, že do vyměřovacího základu nebyla zahrnuta celá částka daněných příjmů, tento postup v jeho neprospěch odpovídá zákonu. Podle § 16 odst. 3 věty první zákona o důchodovém pojištění je vyměřovacím základem pojištěnce za dobu před 1. lednem 1996 hrubý výdělek stanovený pro účely důchodového zabezpečení podle předpisů platných před 1. lednem 1996. Podle § 62 odst. 1 vyhlášky č. 149/1988 Sb. byl příjmem umělce jeho hrubý příjem z umělecké činnosti, snížený o skutečné režijní náklady spojené s touto činností, jestliže podléhá dani z příjmů z literární a umělecké činnosti. Tomu plně odpovídal postup žalované, která do ELDP jako vyměřovací základ žalobce jako ostatní výdělek zahrnula částku celkového hrubého příjmu sníženou o odčitatelné položky podle § 7 odst. 1 zákona č. 36/1965 Sb., o dani z příjmů z literární a umělecké činnosti, ve znění rozhodném pro jednotlivá zdaňovací období, které odpovídají pojmu skutečných režijních paušálů podle § 62 odst. 1 vyhlášky č. 149/1988 Sb. Pokud pak žalobce snad brojí proti tomu, že při výpočtu jeho osobního vyměřovacího základu byl průměr vypočten se zohledněním tzv. vyloučených dob ve vztahu ke všem vyměřovacím základům, tj. i ve vztahu k části vyměřovacího základu odpovídající příjmům z umělecké, popř. pedagogické činnosti, ani tento postup neodporuje zákonu. Je to právě naopak ustanovení § 16 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, které výslovně stanoví, že osobní vyměřovací základ je měsíční průměr úhrnu ročních vyměřovacích základů pojištěnce za rozhodné období (§ 18) s tím, že tento průměr se vypočte jako součin koeficientu 30,4167 a podílu úhrnu ročních vyměřovacích základů za rozhodné období a počtu kalendářních dnů připadajících na rozhodné období, jsou-li v rozhodném období vyloučené doby (odstavce 4 až 6), snižuje se o ně počet kalendářních dnů připadajících na rozhodné období. Druhá věta tohoto ustanovení tak vyžaduje, aby výpočet průměru byl činěn z vyměřovacího základu za jednotlivé roky bez rozlišení původu příjmů, které takový roční vyměřovací základ tvoří (tj. denní vyměřovací základ následně násobený koeficientem 30,4167 se určí tak, že celý roční vyměřovací základ se podělí počtem dnů v roce, které nebyly vyloučenými dobami). Navíc takový výpočet je ve prospěch žalobce, neboť jeho výsledkem je vyšší osobní vyměřovací základ, než kdyby příjmy z umělecké a pedagogické činnosti nebyly upravovány (tj. denní vyměřovací základ ve vztahu k nim by byl stanoven dělením příslušné části ročního vyměřovacího základu celkovým počtem dnů v kalendářním roce a byl by s ohledem na vyššího dělitele nižší). Tedy i kdyby snad takový výpočet byl nezákonný, žalobce by jím nebyl zasažen na svých právech. Důvody tohoto postupu přitom napadené rozhodnutí uvádí, neboť v něm žalovaná výslovně citovala § 16 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění a uvedla i vzorec výpočtu (viz str. 4 nahoře). Žalobce dále ke své žádosti o přiznání starobního důchodu dokládal i příjmy z umělecké činnosti předcházející roku 1986 (dílčími potvrzeními k příjmům z let 1986-89 přitom nebylo třeba se již v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobněji zabývat, neboť příjmy z uvedených let musely být zahrnuty v doložených platebních výměrech). Ze seznamu příloh připojených k žádosti ze dne 25. 03. 2013 konkrétně vyplývá, že žalobce dokládal mj. potvrzení ze dne 05. 12. 1979 o přijetí honoráře ve výši 26.500,- Kč vystavené spolupůsobící organizací Dílo, podnik ČFVU, potvrzení o honoráři za libreto a dva scénáře vystavené dne 21. 10. 1985 spolupůsobící organizací Mezinárodní organizace novinářů, výpočty honorářů ze dne 19. 12. 1979, 12. 01. 1981 a 10. 12. 1985 od divadelní a literární agentury Dilia nebo potvrzení zúčtovacího střediska Ochranné organizace autorské ze dne 10. 01. 1977 v souvislosti se zvýšením aktivity v oblasti literární a umělecké činnosti. Z ELDP žalobce přitom nevyplývá, že by byly při výpočtu vyměřovacích základů mimo roky 1986-89 zohledněny jiné příjmy, než příjmy ze zaměstnání. Žalovaná však v napadeném rozhodnutí správně zmínila (byť v souvislosti s příjmy žalobce od farního úřadu), že příjmy dosažené před rokem 1986 se do výše přiznaného důchodu nepromítají. Z uvedeného tak jasně plyne, proč nebylo nutné se uvedenými staršími příjmy zabývat a proč jejich výslovné nevypořádání v napadeném rozhodnutí nemohlo mít dopad na správnost a zákonnost napadeného rozhodnutí. Nelze v této souvislosti tedy hovořit ani o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Správností takového závěru se již soud zabýval v souvislosti s příjmy od farního úřadu. Žalobce konečně tvrdil též to, že nebyl zohledněn jeho vedlejší pracovní poměr k Akademii na základě pracovní smlouvy ze dne 01. 12. 1980. Z bodu 9 podání žalobce z 29. 06. 1992 vyplývá, že předkládanými listinami žalobce dokládal příjmy za roky 1976-88, přičemž žalobce zde zmiňoval pedagogickou činnost nejen pro Akademii, ale i pro DPP a Institut NVP. V podání ze dne 06. 02. 1992 pak uváděl, že byl v období cca 1964-1970 trvale na poloviční úvazek (o prázdninách na plný) zaměstnán jako pomocný vědecký pracovník v pracovním poměru k přírodovědecké fakultě, rektorátu a fakultě žurnalistiky Univerzity Karlovy. Ze správního spisu přitom plyne, že žalobce ke své žádosti o starobní důchod přiložil i podání ze dne 29. 06. 1992 a 06. 02. 1992, tj. tyto okolnosti v řízení výslovně uplatňoval. Z ELDP přitom plyne, že žalobci nebyla zohledněna doba pojištění v době od 01. 09. 1966 do 09. 10. 1966 a ve dnech 06. a 07. 10. 1970 (před nástupem na vojenskou službu). V tvrzeném období mu tak oproti jeho tvrzení chybí pojištění v délce 39, resp. 41 dnů. Podle dokladu o výpočtu starobního důchodu přitom žalobce i s náhradními dobami pojištění sníženými dle § 34 odst. 1 věty poslední zákona o důchodovém pojištění na 80 % získal v součtu 33 roků a 328 dnů pojištění, tj. dle věty první zmíněného ustanovení získal v rámci výpočtu starobního důchodu 49,5 % (tj. 33 x 1,5 %) výpočtového základu. Pokud by ovšem žalobci bylo uznáno dalších 39, popř. 41 dnů pojištění, žalobce by přesáhl 34 roků pojištění (do dosažení této hranice mu chybí jen 37 dnů) a jeho starobní důchod by byl odvozen z 51 % (tj. 34 x 1,5 %) výpočtového základu. Byl by tak vyšší, a to ať by byl vypočten z vyměřovacího základu pro starobní důchod nebo aktualizovaného vyměřovacího základu pro dřívější invalidní důchod žalobce podle § 19 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. Z napadeného rozhodnutí, ale ani prvostupňového rozhodnutí přitom nevyplývá, proč má za to, že nelze v souvislosti s pedagogickou činností zmiňovanou žalobcem (pomocný vědecký pracovník na poloviční, resp. celý úvazek) dobu pojištění mezi daty 01. 09. 1966 – 09. 10. 1966 a 06. – 07. 10. 1970 uznat. Zda je tomu tak z důvodu, že žalobce, ač takové zaměstnání tvrdil, jej ničím neprokazoval, popř. se je prokázat nepodařilo, a to ani běžnými důkazními prostředky podle § 84 organizačního zákona, ani (po nezbytném poučení ze strany žalované) důkazním prostředkem „poslední záchrany“, jímž je zde podle § 85 odst. 5 organizačního zákona čestné prohlášení žalobce a nejméně dvou svědků, nebo zda je tomu tak z důvodu právního posouzení činnosti žalobce jako nepodléhající důchodovému pojištění, či z jakéhokoliv jiného důvodu. Napadené rozhodnutí se v tomto směru vyjadřuje pouze k vedlejšímu pracovnímu poměru žalobce u Akademie, který však byl založen až smlouvou ze dne 01. 12. 1980 a tedy se uskutečnil v době pozdější, plně pokryté pojištěním z jiného pracovního poměru. Je tedy třeba konstatovat, že v této dílčí části je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Lze jen poznamenat, že tato skutečnost je způsobena mj. tím, že správní spis jako takový neobsahuje veškeré podklady, jichž se žalobce dovolává, ale jen některé z nich. Zejména zde absentují podklady, které žalobce předkládal v roce 1992, jejichž předložení je poznačeno i na obalu spisu vedeného k žádosti žalobce o invalidní důchod ze dne 08. 01. 1992 a jejichž použití se žalobce domáhal i v nynějším řízení. Není povinností žalobce předkládat témuž správnímu orgánu tytéž listiny opakovaně v situaci, kdy správnímu orgánu nic nebrání si předložené listiny (označí-li je žadatel k důkazu) obstarat z vlastní spisové dokumentace (viz též ustanovení § 6 odst. 2 věty první a třetí správního řádu). Teprve pokud by jimi žalovaný nedisponoval, mohlo by jít jejich nedoložení k tíži žadatele, a to i v případě jejich ztráty zaviněním žalované. Taková situace, na niž poukazuje žalobce a kterou by chtěl prokazovat, by se mohla projevit pouze vznikem odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti státu za škodu“). Nemohla by však vést ke „kontumačnímu vítězství“ žalobce, neboť takové řešení organizační zákon nepřipouští. Jak správně žalobce poznamenal, založena v soudu předloženém správním spisu není (byť alespoň v kopii) ani většina podkladů jím předložených přímo v řízení o žádosti o přiznání starobního důchodu (např. ani samotná smlouva o uzavření vedlejšího pracovního poměru žalobce u Akademie ze dne 01. 12. 1980, resp. složenky, jimiž žalobce dokládal své příjmy z tohoto pracovního poměru), což dále ztěžuje přezkoumatelnost postupu žalované. Neúplnost správního spisu stejně jako žalobcem naříkaná nekonkrétnost odůvodnění napadeného rozhodnutí, resp. prvostupňového rozhodnutí, ve vztahu k jednotlivým žalobcem uplatňovaným dobám pojištění a příjmům pak nutně vedla i k nekonkrétnosti námitek žalobce, který za dané situace ani nemohl přesněji označit, s jakými závěry žalované polemizuje, neboť z prvostupňového rozhodnutí nebylo vůbec patrné ani to, které činnosti a příjmy uplatňované žalobcem do výpočtu důchodu vstoupily (zohledněním doby pojištění nebo i příjmů) a které nikoliv. Jakkoliv to může být relativně pracné, v řízení bylo potřebné si udělat např. formou položkového rozpisu jasno, jaké pojištěné činnosti, v jakém období, popř. s jakými příjmy žalobce uplatňuje (je možné žalobce též vyzvat, aby takto konkretizoval svá tvrzení, jež doposud uplatňoval spíše formou odkazů na přílohy jeho podání, což by mohlo zvýšit přehlednost řízení) a k jednotlivým položkám následně učinit v napadeném rozhodnutí konkrétní závěr, zda činnost a příjem z ní byly zohledněny, popř. v jakém rozsahu, a proč k jejich zohlednění nedošlo (což lze i paušálně, např. ve vztahu k výši příjmů před rokem 1986). Na základě takového seznamu také lze přehledně žalobce poučit, které činnosti či příjmy nejsou podle žalované doposud doloženy, a dát mu tak ještě před vydáním rozhodnutí ve věci najevo, kterým směrem má napnout své úsilí a jakými podklady a otázkami je naopak již nadbytečné správní orgán zatěžovat s ohledem na závěr, že dané příjmy již prokázány byly či s ohledem na výslovné ustanovení zákona nemohou být relevantní. Ze správního spisu se přitom jeví, že žalovaná obdobným způsobem nepostupovala, ač na potřebu takového praktického řešení žalobce výslovně upozorňoval. Žalobci totiž sdělila pouze rozsah pojištěných dob, z nějž vyšla při vydání prvostupňového rozhodnutí, neposkytla však žalobci žádnou informaci o výši uznaných hrubých příjmů z dalších činností v podobě jím uplatňované umělecké a pedagogické činnosti, popř. důvodech jejího neuznání. Její postup se tak v rozporu se zásadou stanovenou v § 4 odst. 2 správního řádu stal pro žalobce v podstatě nečitelným, v důsledku čehož se pro něj napadené rozhodnutí stalo rozhodnutím překvapivým a navíc nesrozumitelným. Důsledkem nedostatečné komunikace se žalobcem a chybějícího vyjasnění sporných otázek se napadené rozhodnutí stalo navíc i zčásti nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Byť v tomto případě žalovaná neporušila konkrétní příkaz či zákaz výslovně stanovený konkrétní právní normou, je patrné, že vlastní průběh správního řízení organizovala způsobem, který není souladný se základními zásadami správního řízení, a tím zatížila správní řízení vadami, jež se v konečném důsledku projevily mj. v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Jakkoliv lze ocenit její sdělení ze dne 27. 11. 2013, jeho obsah nebyl s ohledem na množství a povahu činností a výdělků uplatňovaných žalobcem dostatečný. Pokud žalovaná v napadeném rozhodnutí argumentovala nemožností zohlednit výši příjmů dosažených žalobcem v pracovním poměru k Akademii, zde, jak již soud naznačil, nemá skutkový stav, z nějž vychází, oporu v předloženém správním spise, protože správní spis neosahuje podklady, z nichž žalovaná vycházela. Proto lze jen uvést, že žalovaná správně poukázala na to, že příjmy dosažené do 31. 12. 1985 nejsou pro výši starobního důchodu relevantní a že dobu pojištění v uvedeném období má žalobce pokryt jinak (k tomu soud jen dodává, že souběžně získané doby pojištění lze započíst jen jednou, jak vyplývá z ustanovení § 14 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění). K příjmům dosaženým od 01. 01. 1986 pak žalovaná uvedla, že je nelze zohlednit, neboť nelze prokázat ukončení pracovního poměru a z příjmových dokladů nelze stanovit hrubý výdělek žalobce pro řádné vyplnění ELDP. Protože předložený správní spis neobsahuje ani pracovní smlouvu ani předložené příjmové doklady, soud nemůže věcně posoudit úplnost údajů v nich obsažených, alespoň pro stanovení prokazatelné minimální výše dosažených příjmů. Pokud jde nicméně o namítané chybějící datum ukončení pracovního poměru, soud žalovanou upozorňuje na to, že postačí zjištění, že pracovní poměr neskončil před určitým datem – pak lze vyjít z tohoto nejzazšího jistého data při stanovení minimálního trvání pracovního poměru. Navíc dobu pojištění zde není třeba vůbec prokazovat, neboť sama žalovaná uvedla, že dobu pojištění má žalobce plně pokrytu jeho zaměstnáním u DPP. Oproti skutkovým okolnostem řešeným NSS v žalovanou zmiňovaném rozsudku ze dne 11. 07. 2013, č. j. 4 Ads 28/2013-22, zde nebylo nutné ani zjišťovat rozsah vyloučených dob, neboť ten je již doložen ELDP ze souběžného zaměstnání. V zásadě zde tedy postačovalo prokázat, jaký byl (minimální) hrubý příjem žalobce ze zaměstnání u Akademie a k jakému přesnému časovému období se vztahoval. Pokud jde o vlastní pojem hrubého příjmu, zde je třeba odkázat na příslušnou právní úpravu: Podle § 11 odst. 1 písm. a) bodů 1 a 2 vyhlášky č. 149/1988 Sb. jsou hrubými výdělky před 1. lednem 1993 ze zaměstnání vykonávaného v pracovním poměru: 1. hrubá mzda (příjem), jestliže podléhá dani ze mzdy; nezapočítává se však mzda, která je osvobozena od daně ze mzdy předpisy o dani ze mzdy; 10) prémie, odměny a podíly na hospodářských výsledcích se započítávají v tom roce, v němž byly vyplaceny, 2. hrubá mzda (příjem), jestliže se z ní neprovádí srážka daně ze mzdy jen proto, že výdělek nedosahuje zdanitelné výše. Shodnou právní úpravu obsahovalo i ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) bodů 1 a 2 předchozí vyhlášky č. 128/1975 Sb. Doklady o výplatě čisté mzdy by samy o sobě tedy v tomto případě mohly pro účely stanovení hrubého výdělku postačovat, jestliže by z nich bylo možné s ohledem na v té době platné daňové předpisy jednoznačně dovodit výši příjmu, který nebyl osvobozen od daně ze mzdy. Takto však žalovaná danou otázku neposoudila, neboť měla za to (jak vyplývá z odkazu na rozsudek NSS ze dne 11. 07. 2013, č. j. 4 Ads 28/2013-22), že je třeba samostatně doložit i vyloučené doby, aniž zohlednila věcnou odlišnost řešeného případu, v němž se při určení rozsahu vyloučených dob lze opřít o údaje z ELDP předloženého zaměstnavatelem ze souběžného pracovního poměru. V tomto rozsahu je tedy napadené rozhodnutí i nezákonné z důvodu nesprávného právního posouzení. K dalším žalobním bodům soud uvádí, že pro rozhodnutí soudu a rovnost zbraní mezi žalobcem a žalovanou v tomto řízení o žalobě na zrušení napadeného rozhodnutí nebylo potřebné vyžadovat interní předpisy, resp. skartační řád žalované, a provádět jimi důkaz. Veškeré potřebné předpisy jsou totiž obsaženy v zákoně, popř. v prováděcích vyhláškách, které jsou veřejně dostupnými prameny práva. Pokud snad byly skartovány listiny, jejichž obsah však žalovaný zohlednil při vydání napadeného rozhodnutí, nemá to vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Další pátrání po osudu listin, o nichž žalobce tvrdí, že je žalované v minulosti předložil, není pro účely tohoto soudního řízení potřebné, a proto nebylo důvodu, aby soud odpovídající povinnosti žalované ukládal. Žalobci nicméně nic nebrání, aby se poskytnutí příslušných informací domáhal případně na základě ustanovení zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“), pokud je ještě považuje za potřebné (k mezím této možnosti viz např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 08. 2012, č. j. 9 Ca 99/2009-67, publikovaný pod č. 2791/2013 Sb. NSS). Namítá-li žalobce, že žalovaná rozhodla o promlčení jeho nároků v rozporu s dobrými mravy, není vůbec patrné, co má žalobce na mysli. V oblasti důchodového pojištění se institut promlčení vůbec neuplatní a není ani patrno, že jej v napadeném rozhodnutí žalovaná jakkoliv použila. V souvislosti s výplatou dávek důchodového pojištění pouze může dojít k tomu, že nárok na ně zanikne uplynutím zákonem stanovené doby (dojde k tzv. prekluzi). Napadené rozhodnutí však neaplikovalo ani žádné ustanovení o prekluzi žalobcových nároků. Institut prekluze byl aplikován pouze v rozhodnutí č. I, toto rozhodnutí (resp. rozhodnutí o námitkách směřujících proti němu) však žalobce svou žalobou jednak nenapadl, jednak v daném případě došlo k porušení zákona ve prospěch žalobce, jak již výše soud popsal. Pokud snad žalobce míří na to, že nebyly zohledňovány jeho vyměřovací základy dosažené před rokem 1986, takový postup je přímo předepsán ustanovením § 16 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění. Tedy ani žalobní bod nadnášející otázky promlčení není důvodný. Dopad na zákonnost napadeného rozhodnutí pak nemůže z povahy věci mít ani skutečnost, že podle tvrzení žalobce měla žalovaná nesprávně informovat soud o jeho důchodových nárocích. Pokud tím rozumí informaci, kterou žalovaná poskytla Obvodnímu soudu pro Prahu 1 v souvislosti s řízením sp. zn. 27 C 132/2001, v němž se žalobce po DPP domáhal náhrady škody z pracovního úrazu, který utrpěl dne 13. 01. 1989 tím, že na strmém točitém schodišti v důsledku jeho špatného technického stavu ztratil rovnováhu, upadl a udeřil se do hlavy, páteře a kostrče, přičemž v důsledku uvedeného pádu následně ztratil vědomí (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 09. 2016, sp. zn. I. ÚS 1644/16 , jímž byla odmítnuta ústavní stížnost žalobce), je třeba uvést, že výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovního poměru byla stanovena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 04. 2015, č. j. 23 Co 525/2014-915. Z takto stanovené výše náhrady byl žalovaný povinen ve svém rozhodování vycházet, neboť rozhodnutím soudu byl vázán (viz § 57 odst. 3 správního řádu). Pokud žalobce má za to, že sdělením žalované Obvodnímu soudu pro Prahu 1 mu vznikla nějaká újma, měl se náhrady takové újmy domáhat postupem podle zákona o odpovědnosti státu za škodu. Žaloba proti napadenému rozhodnutí k náhradě takové újmy vést nemůže. Odpovídající žalobní bod je tedy také nedůvodný. Lze tedy shrnout, že soud zjistil, že napadené rozhodnutí je v části nejen nezákonné pro nesprávný právní názor žalované, ale v dílčí části týkající se otázky získaných dob pojištění z pedagogické činnosti žalobce i nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Soud též shledal i dílčí vady správního řízení předcházejícího vydání napadeného rozhodnutí a neúplnost podkladů ve správním spise, které způsobily překvapivost a (subjektivní) nesrozumitelnost napadeného rozhodnutí pro žalobce a které též přispěly k jeho nepřezkoumatelnosti. Za takového stavu napadené rozhodnutí jako celek obstát nemohlo, pročež je soud podle § 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. zrušil i bez potřeby nařizovat ve věci jednání. V dalším řízení bude na žalované, aby zejména v součinnosti se žalobcem vyjasnila jaké pojištěné činnosti, v jakém časovém období, popř. s jakými příjmy žalobce uplatňuje, na základě uvedeného vymezila dosud sporné doby pojištění a příjmy, doplnila správní spis o veškeré související podklady k těmto sporným činnostem a příjmům, podklady vyhodnotila v souladu se závazným právním názorem soudu, žalobce eventuálně poučila o tom, které z nich nemá za prokázané a proč, a dala mu znovu prostor pro eventuální doplnění chybějících důkazních prostředků. Teprve poté bude možné vydat nové rozhodnutí, v němž se žalovaná neopomene konkrétně vyjádřit k tomu, které z činností a příjmů a v jakém rozsahu ve výpočtu výše starobního důchodu zohlednila a které nikoliv. Zejména u sporných položek pak neopomene též vysvětlit, proč je nebylo možné uznat. Bude-li následně takové rozhodnutí napadeno žalobou, neopomene do správního spisu předkládaného soudu založit i konkrétní podklady, jichž se žalobce dovolával a které byly při vydání napadeného rozhodnutí hodnoceny. Žalobce se však vedle tvrzení o nezákonnosti napadeného rozhodnutí dovolával též vyslovení jeho nicotnosti. K tomu je třeba uvést, že jak bylo shrnuto např. v rozsudku rozšířeného senátu NSS ze dne 22. 7. 2005, č. j. 6 A 76/2001-96, č. 793/2006 Sb. NSS, nicotný je správní akt, který trpí natolik intenzivními vadami, že jej vůbec za rozhodnutí ani považovat nelze. Takovými vadami jsou např. absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu, zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje, či nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí. K nicotnosti je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti. Napadené rozhodnutí žádnou takto závažnou vadou netrpí. Dovolává-li se žalobce v této souvislosti skutečnosti, že žalovaná krátila jeho příjmy z pedagogické a umělecké činnosti o vyloučené dny z důvodu např. pracovní neschopnosti, soud již shora vysvětlil, že pokud k nějakému krácení vůbec docházelo (zde totiž není ani jasné, co přesně měl žalobce na mysli), takový postup byl v souladu s právními předpisy. I kdyby však pro takové krácení žalovanému žádný právní titul nesvědčil a mělo by dopad na výrok napadeného rozhodnutí, vedlo by to k závěru o pouhé nezákonnosti napadeného rozhodnutí, nikoliv však o jeho nicotnosti. Nedostatkem právního podkladu se totiž v poměrech institutu nicotnosti rozumí jen ty nejzávažnější vady dané naprostým nedostatkem oprávnění správního orgánu určité rozhodnutí vydat (např. kdyby žalovaná např. rozhodla o rozvodu manželství nebo by svým rozhodnutím udělila žalobci občanství třetí země apod.). Konečně pokud se žalobce dále domáhal uložení povinnosti žalované, aby revidovala výpočet jeho důchodu a aby mu dohledala a předala jím předané listiny z archivu, popř. jej informovala o jejich osudu, zde je třeba uvést, že tyto požadavky neodpovídají pravomocem, jimiž soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí podle § 65 a násl. s. ř. s. disponuje. Jak vyplývá z ustanovení § 76 a § 78 s. ř. s., v takovém řízení soud může pouze vyslovit nicotnost napadeného rozhodnutí, zrušit je nebo žalobu zamítnout. Proto soud o zmíněných návrzích nerozhodoval (resp. by je musel pro nedostatek podmínek řízení odmítnout). Z odůvodnění tohoto rozsudku by však mělo být zřejmé, že žalovaná se výpočtem důchodu žalobce bude muset znovu zabývat a že relevantní listiny, které má k dispozici, bude povinna do správního spisu v dalším řízení doplnit. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl úspěšný s požadavkem na vyslovení nicotnosti napadeného rozhodnutí, žalovaný naopak neuspěl ve vztahu k návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí. Úspěch obou stran je tak shodný (resp. úspěch žalobce, co do požadovaných výroků rozsudku, je jen poloviční). Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ostatně v řízení před soudem žalobci jiné účelně vynaložené náklady, než jsou náklady na poštovné, nevznikly.

Poučení