43 C 121/2020

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Luďkem Pilným ve věci žalobců: a) [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [obec a číslo] b) [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [obec a číslo] c) [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [obec a číslo] zastoupených [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokátem sídlem [anonymizováno] [číslo], [obec a číslo] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa státního zastupitelství] jednající [anonymizováno 7 slov], [IČO] sídlem [adresa] o zaplacení 40 000 Kč a omluvu o zaplacení 30 000 Kč a omluvu o zaplacení 30 000 Kč a omluvu takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce a) domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost poskytnout žalobci a) zadostiučinění ve formě omluvy doručené žalobci ve znění:„ [stát. instituce], jednající za Českou republiku jakožto orgán spravující [anonymizována tři slova], se tímto omlouvá [celé jméno žalobce] za porušení jeho práva na ochranu soukromí, zaručeného čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [celé jméno žalobce] podal podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a která tak byla protiprávně komukoli přístupná“, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovaného, se zamítá.

II. Žaloba, kterou se žalobce a) domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci a) částku ve výši 40 000 Kč, se zamítá.

III. Žaloba, kterou se žalobce b) domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost poskytnout žalobci b) zadostiučinění ve formě omluvy doručené žalobci ve znění:„ [stát. instituce], jednající za Českou republiku jakožto orgán spravující [anonymizována tři slova], se tímto omlouvá [celé jméno žalobce] za porušení jeho práva na ochranu soukromí, zaručeného čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [celé jméno žalobce] podal podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a která tak byla protiprávně komukoli přístupná“, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovaného, se zamítá.

IV. Žaloba, kterou se žalobce b) domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci b) částku ve výši 30 000 Kč, se zamítá.

V. Žaloba, kterou se žalobce c) domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost poskytnout žalobci c) zadostiučinění ve formě omluvy doručené žalobci ve znění:„ [stát. instituce], jednající za Českou republiku, jakožto orgán spravující [anonymizována tři slova], se tímto omlouvá [celé jméno žalobce] za porušení jeho práva na ochranu soukromí, zaručeného čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [celé jméno žalobce] podal podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a která tak byla protiprávně komukoli přístupná“, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovaného, se zamítá.

VI. Žaloba, kterou se žalobce c) domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci c) částku ve výši 30 000 Kč, se zamítá.

VII. Žalobce a) je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 500 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám žalovaného.

VIII. Žalobce b) je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 500 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám žalovaného.

IX. Žalobce c) je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 500 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám žalovaného.

Odůvodnění

1. Podanými žalobami se žalobci domáhali omluvy a zadostiučinění ve formě peněžního odškodnění za porušení jejich práva na ochranu soukromí, jímž došlo plošným zveřejněním oznámení žalobců podaných podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o střetu zájmů“). Žalobce a) byl ke dni podání žaloby [anonymizována dvě slova] [územní celek] v [anonymizována dvě slova], žalobce b) byl ke dni podání žaloby [anonymizována dvě slova] [územní celek] [anonymizováno] [územní celek] a žalobce c) byl ke dni podání žaloby [anonymizována dvě slova] [územní celek] v kraji [obec]. Žalobci byli ve smyslu zákona o střetu zájmů veřejnými funkcionáři. Žalobci dlouhodobě nesouhlasí se zveřejňováním oznámení, která podávají podle zákona o střetu zájmů. Jsou přesvědčeni, že stát tím, že oznámení podaná podle zákona o střetu zájmů přímo zveřejňoval a umožnil k nim anonymní přístup komukoli, tedy jakékoli osobě bez její identifikace, porušil jejich ústavně zaručené právo na respekt k jejich soukromí v podobě informačního sebeurčení s riziky dalšího nakládání s velmi citlivými informacemi o jejich soukromí, ale i privátních informací o třetích osobách. Žalobci mají za to, že, že zveřejňováním podaných oznámení docházelo k nepřiměřenému zásahu do jejich práva na soukromí, zaručeného čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod, přičemž odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 11.2.2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17. Žalobci při vyplnění posledního průběžného oznámení za rok 2019 s termínem podání do 30.6.2020, která podali, aby splnili svou zákonnou povinnost, učinili vůči správci registru - [stát. instituce] jednoznačnou výzvu, aby stát nakládal s podanými oznámeními při zachování respektu k jejich soukromí, tedy učinil taková opatření, aby nedocházelo k porušování jejich ústavního práva na ochranu soukromí v podobě práva žalobců na informační sebeurčení. Jelikož žalobci podaná oznámení byla i po 30.6.2020 zveřejněna bez jakéhokoli omezení, adresovali žalovanému výzvu k okamžité nápravě závadného stavu. Citlivé informace ze soukromí žalobců byly od podání oznámení až do listopadu 2020 zveřejňovány v [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] bez jakéhokoliv omezení, aniž by s tím žalobci souhlasili či mohli jakkoli po podání příslušných oznámení ovlivnit, jakým způsobem jsou tyto informace zveřejňovány. S ohledem na to, že v období mezi zasláním předžalobních výzev a podáním žalob žalovaný omezil způsob zveřejňování údajů z [anonymizována dvě slova], jsou žalobci již částečně úspěšní v uplatnění svých nároků. Výzvy ohledně odškodnění vzniklých újem však žalovaným nijak reflektovány nebyly. Proto požadují žalobci po žalovaném náhrady vzniklých újem, jejichž odškodnění musí vyvážit porušení práv, k němuž docházelo. Návrh písemné omluvy odpovídá běžné textaci, která je v takových případech soudy poskytována. Návrh na finanční odškodnění je dle žalobců plně odůvodněn, když se opírá o výslovné znění ust. § 2951 odst. 2 obč. zák. a samotná prostá omluva se nejeví býti dostačující, neboť docházelo k porušování ústavně zaručených práv žalobců, žalovaný byl opakovaně upozorňován, že jeho postup tato práva porušuje, k porušování práv žalobců docházelo setrvale od září 2017 až do listopadu 2020, přístup k citlivým informacím o žalobcích byl realizován žalovaným na jednom místě, informace jsou dostupné komukoli bez jakékoli identifikace osoby s nimi se seznamujícími a bez jakékoli kontroly nad dalším šířením či užíváním informací, žalobci trvale žijí v menších obcích, jejich známost v daných obcích je dána už i [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], tudíž je dána jednoznačná identifikovatelnost žalobců, žalobci pociťovali výrazný negativní dopad zveřejňovaných informací z jejich soukromí.

2. Žalovaný nároky žalobců neuznal. Učinil nesporným, že u něj žalobci ve dnech 23.9.2020 a 24.9.2020 uplatnili z důvodů v žalobách popsaných nároky na náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., ve výši 58 228 Kč, resp. 55 000 Kč. K projednání žádostí žalobců došlo dne 4.3.2021. Žalovaný shodně konstatoval, že v postupu [stát. instituce] nelze shledat nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Žalobci v podaných žalobách namítli nesprávný úřední postup [stát. instituce], spočívající ve zveřejňování a zpřístupňování oznámení evidovaných v [anonymizována tři slova]. [stát. instituce] je ústředním orgánem státní správy v oblasti střetu zájmů, centrálním orgánem pro podávání oznámení veřejných funkcionářů a správcem [anonymizována tři slova]. Při své činnosti se řídí zákonem o střetu zájmů. [stát. instituce] je dle zásady legality státní moci jakožto orgán moci výkonné, vázáno zákonem, dokud je tento platný a účinný. Ústavním nálezem sp. zn. Pl. ÚS 38/17 bylo zrušeno ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/ 2017, upravující rozsah nahlížení do registru oznámení veřejných funkcionářů zastávajících funkci [anonymizováno], [anonymizována tři slova] [anonymizováno], jakož i [anonymizována tři slova] nebo [územní celek], neboť jím dochází k porušení čl. 10 Listiny, dle kterého má každý právo na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení a garantuje jednotlivci právo rozhodnout podle vlastního uvážení, zda, v jakém rozsahu, jakým způsobem a za jakých okolností mají být skutečnosti a informace z jeho osobního soukromí zpřístupněny jiným subjektům. Tato ustanovení byla zrušena uplynutím 31. prosince 2020. V souladu s výše uvedeným nelze dle žalovaného než konstatovat, že při výkonu veřejné moci nemohlo dojít k protiprávnímu jednání v podobě publikace oznámení veřejných funkcionářů v [anonymizována dvě slova] po dni 11.2.2020, když vykonatelnost předmětného nálezu byla z důvodu dostatečného časového prostoru pro přijetí nové právní úpravy odložena až uplynutím roku 2020.

3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14.6.2021, č. j. 43 C 121/2020 – 79, byla řízení žalobců a), b) a c) spojena ke společnému projednání.

4. Účastníci na jednání konaném dne 12.7.2021 učinili nesporným jak předběžné uplatnění nároků žalobců, tak i skutečnost, že na základě zákona o střetu zájmu docházelo ze strany žalovaného, tedy orgánu spravujícího [anonymizována dvě slova], k plošnému zveřejňování podaných oznámení žalobců. Nesporným bylo i tvrzení žalobců, že nálezem Ústavního soudu ze dne 11.2.2020, Pl. ÚS 38/17 došlo k vyslovení protiústavnosti novelizace zákonem č. 14/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb., pokud jde o systematické a plošné zveřejňování údajů v registru.

5. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 11.2.2020 sp. zn. Pl. ÚS 38/17, který byl publikován ve Sbírce zákonů dne 8.4.2020, zjistil nalézací soud, že Ústavní soud přezkoumával ústavní konformnost zákona o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb. a zákona č. 112/ 2018. Nález byl vyhlášen dne 11.2.2020 a zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/ 2017 Sb. a zákona č. 112/2018 Sb., a to uplynutím dne 31. prosince 2020. Z odůvodnění tohoto nálezu se podává, že povinnost poskytnout informace o majetku, příjmech a závazcích, které jsou obsahem oznámení dle zákona o střetu zájmů, představuje zásah do práva na informační sebeurčení veřejných funkcionářů. Tato povinnost obecně sleduje legitimní cíl nejen vyloučit výkon veřejné moci v zájmu soukromém, tedy vyloučit či minimalizovat možnost zneužití mocenského postavení v soukromém zájmu, ale též zajišťovat zodpovědný a transparentní výkon veřejné moci sloužící adresátům veřejné moci a v důsledku též udržovat důvěru veřejnosti v činnost orgánů veřejné moci. Ústavní soud uzavřel, že povinnost podávat oznámení v zákonem vymezeném rozsahu není protiústavní, představuje přiměřený zásah do práva na soukromí i u veřejných funkcionářů dle § 2 odst. 1 písm. q) zákona o střetu zájmů, i když může jít o neuvolněné funkcionáře malých obcí. Vybrané informace jsou nicméně u části veřejných funkcionářů, mj. právě u veřejných funkcionářů dle § 2 odst. 1 písm. q) zákona, následně automaticky zpřístupňovány komukoli, anonymně, bez jakékoli žádosti, a to prostřednictvím veřejné datové sítě (internetu). Tento (druhý) zásah do práva na informační sebeurčení již dle Ústavního soudu neprojde testem proporcionality, neboť je podstatně intenzivnější a zároveň není nezbytný, protože k naplnění legitimního cíle by postačoval i přístup veřejnosti do registru oznámení na základě žádosti. Proto Ústavní soud zrušil § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů s odloženou vykonatelností uplynutím dne 31. prosince 2020, aby tím vytvořil zákonodárci dostatečný časový prostor pro přijetí zákonné úpravy, která již bude ústavně souladná s poukazem na to, že protiústavní je úprava pouze v nediferencovaném elektronickém zpřístupnění údajů v registru. Ústavní soud časové účinky svého nálezu a postup obecných soudů či orgánů veřejné moci v čase do nabytí vykonatelnosti blíže nevymezil.

6. Ze žádosti o ukončení protiústavního zásahu do práv komunálních politiků ze dne 28.7.2020 soud I. stupně zjistil, že [anonymizováno] [jméno] [příjmení] se jako předseda [ulice] [anonymizována dvě slova] domáhal u žalovaného, aby přestal údaje v registru oznámení plošně zveřejňovat.

7. Z tiskové zprávy žalovaného ze dne 10.11.2020 soud zjistil, že žalovaný v reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.10.2020, č. j. 9 As 173/2020 – 32, omezil od 6.11.2020 plošný přístup k oznámením veřejných funkcionářů s tím, že údaje v registru budou dostupné pouze na základě individuální žádosti, od čehož si žalovaný sliboval zaručení práva na soukromí a informační sebeurčení veřejných funkcionářů a současně odpadnutí důvodu, proč nepodat oznámení.

8. Skutkový děj byl mezi účastníky v zásadních bodech nesporný. Žalobci plnili povinnosti uložené zákonem o střetu zájmů a podávali dle zákona majetková přiznání. Ze strany [stát. instituce] byl vytvořen dálkový neomezený přístup ze strany veřejnosti. Ústavní soud shora uvedený postup shledal jako nepřiměřený zásah do soukromí žalobců a označil právní úpravu za protiústavní.

9. Z tiskové zprávy ze dne 10.11.2020 soud zjistil, že omezení nahlížení do registru na základě individuálních žádostí bylo bezprostřední reakcí žalovaného na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.10.2020, aby žalovaný zamezil situaci, kdy nedodržení povinnosti podat oznámení o majetku nestíhala možnost uložení sankce, čímž by se právní úprava stala imperfektní.

10. K tvrzené újmě žalobce a) uvedl, že si je vědom toho, že v rámci [anonymizováno] se neustále„ propírá“, kdo co vlastní, hlavně nemovitosti jsou terčem řečí s tím, že je to velice nepříjemné. Žalobce b) uvedl, že osobně mu zveřejnění neuškodilo, ale mezi lidmi se říká, že se podívali.

11. Na základě shora uvedeného lze uzavřít, že plošným zveřejňováním oznámení o majetku, která byla u žalobců zveřejněna od 1.9.2017 do 6.11.2020 za roky 2017, 2018 a 2019 bylo narušeno soukromí žalobců, čímž jim byla způsobena nepatrná újma, kterou by pociťovala každá jiná rozumně uvažující osoba. Plošné zveřejnění oznámení se dělo v souladu s účinným zákonem o střetu zájmů a sledovalo legitimní cíl v podobě kontroly veřejných funkcionářů ze strany veřejnosti, když žalovaná postupovala dle znění zákona účinného do 31.12.2020.

12. Zákon o střetu zájmů byl s účinností od 1.9.2017 novelizován zákonem č. 14/2017 Sb. Dle novelizovaného ustanovení § 14b odst. 1 zákona o střetu zájmů mohl každý prvním dnem po lhůtě uvedené v § 12 odst. 1, 2 nebo 3 nahlížet do registru oznámení u veřejných funkcionářů uvedených dle písm. a) v § 2 odst. 1 v rozsahu všech skutečností oznámených dle § 9 až 11 a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, dle písm. b) v § 2 odst. 2 pouze v rozsahu skutečností oznámených dle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci.

13. S účinností od 30.6.2018 byl zákon o střetu zájmů novelizován zákonem č. 112/2018 Sb. Dle novelizovaného ustanovení § 14b odst. 1 zákona o střetu zájmů mohl každý prvním dnem po lhůtě uvedené v § 12 odst. 1, 2 nebo 3 nahlížet do registru oznámení u veřejných funkcionářů uvedených dle písm. a) v § 2 odst. 1 písm. a) až o) a u členů rady kraje nebo hlavního města Prahy, kteří nejsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni, v rozsahu všech skutečností oznámených dle § 9 až 11 a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, dle písm. b) v § 2 odst. 1 písm. p) a u primátora a náměstka primátora statutárního města, starosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města nebo městské části hlavního města Prahy, místostarosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, zástupce starosty městské části hlavního města Prahy a členů rady statutárního města, městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města a městské části hlavního města Prahy, kteří nejsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni, v rozsahu všech skutečností oznámených dle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) až c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, dle písm. c) v § 2 odst. 1 písm. q), s výjimkou primátora a náměstka primátora statutárního města, starosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města nebo městské části hlavního města Prahy, místostarosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, zástupce starosty městské části hlavního města Prahy a členů rady statutárního města, městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, městské části hlavního města Prahy, kraje nebo hlavního města Prahy v rozsahu všech skutečností oznámených dle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) až c) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, nebo dle písm. d) v § 2 odst. 2 pouze v rozsahu skutečností oznámených dle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci.

14. Ústavní soud nálezem ze dne 11.2.2020 sp. zn. Pl. ÚS 38/17 shora uvedené novelizace zrušil ke dni 31.12.2020.

15. Dle čl. 89 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, je rozhodnutí Ústavního soudu vykonatelné, jakmile bylo vyhlášeno způsobem stanoveným zákonem, pokud Ústavní soud o jeho vykonatelnosti nerozhodl jinak. Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Dle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen„ OdpŠk“) odpovídá stát za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Dle § 5 písm. b) OdpŠk odpovídá stát za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Dle § 13 odst. OdpŠk odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Dle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se dle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Dle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dojde-li po provedeném řízení Ústavní soud k závěru, že zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo že jiný právní předpis nebo jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo zákonem, nálezem rozhodne, že takový zákon nebo jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení se zrušují dnem, který v nálezu určí. Dle § 71 zákona o Ústavním soudu byl-li na základě právního předpisu, který byl zrušen, vydán soudem v trestním řízení rozsudek, který nabyl právní moci, ale nebyl dosud vykonán, je zrušení takového právního předpisu důvodem pro obnovu řízení dle ustanovení zákona o trestním řízení soudním. Ostatní pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen, zůstávají nedotčena; práva a povinnosti dle takových rozhodnutí však nelze vykonávat. Ustanovení odstavců 1 a 2 platí i v případech, kdy byly zrušeny části právních předpisů, popřípadě některá jejich ustanovení. Jinak práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena. Dle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 14.12.2010, sp. zn. Pl ÚS-st 31/10, č. 426/2010 Sb. je nutné nahlížet na intertemporální účinky nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (219/2010 Sb.) tak, že se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů, neboť tento nález výslovně nestanovil jinak (§ 58 odst. 1 in fine zákona o Ústavním soudu). Nosné důvody tohoto nálezu lze uplatnit pouze pro futuro (do budoucna), nikoli pro situace, kdy provedení prohlídky jiných prostor a pozemků nařídil (před publikací nálezu Pl. ÚS 3/09 ve Sbírce zákonů) v souladu s tehdy platným a účinným zněním § 83a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, státní zástupce nebo se souhlasem státního zástupce policejní orgán. Proto v těchto případech pouhý nedostatek souhlasu soudce s provedením prohlídky jiných prostor a pozemků nezakládá porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod.

16. Soud I. stupně poukazuje na shora uvedené stanovisko Ústavního soudu s tím, že po dobu odkladu vykonatelnosti se na napadenou právní úpravu hledí jako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat, jinými slovy„ státní orgány nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto nálezy staly vykonatelnými.“ 17. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 2.2.2021, sp. zn. IV. ÚS 3076/20, platí, že i při informování veřejnosti orgány veřejné moci o jejich činnosti může dojít k porušení práv a ke vzniku újmy, a proto spadají i nezákonnosti při takovém informování, které jednotlivci způsobily škodu, pod nesprávný úřední postup dle čl. 36 odst. 3 Listiny. Souladný s čl. 36 odst. 3 Listiny je takový výklad OdpŠk, podle kterého je nezákonnost při poskytování informací nebo zveřejňování zpráv orgánem veřejné moci nesprávným úředním postupem, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti dle § 13 odst. 1 OdpŠk (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015).

18. Nejvyšší správní soud vyhlásil dne 29.10.2020 rozsudek č.j. 9 As 173/2020 – 32, dle kterého závěr Ústavního soudu o protiústavnosti úpravy zpřístupňování oznámení v centrálním registru oznámení v nálezu ze dne 11.2.2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17, brání tomu, aby správní orgány sankcionovaly porušení povinnosti podat oznámení dle § 23 odst. 1 písm. f) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, a to i v době před nabytím vykonatelnosti tohoto nálezu. Nejvyšší správní soud v rozsudku upozornil, že dle ustálené judikatury Ústavního soudu, kterou převzal i Nejvyšší správní soud, má i v případě odložené vykonatelnosti derogační nález bezprostřední aplikační dopad na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována, když soud nikdy nesmí vědomě rozhodnout způsobem, který by sám považoval za protiústavní. Podání oznámení dle zákona o střetu zájmů má umožnit evidenčnímu orgánu zkontrolovat obsah oznámení a případně podat příslušnému správnímu orgánu podnět k zahájení přestupkového řízení (§ 13 odst. 7 zákona o střetu zájmů), a dále (a z hlediska zájmu na transparentním výkonu veřejné správy především) má umožnit kontrolu veřejnosti. Shromážděná data, k nimž nemá veřejnost přístup, nemohou být podrobena veřejné kontrole, takže smysl jejich shromažďování v registru nemůže být ve své úplnosti naplněn. Ostatně i proto Ústavní soud rozhodl o odložení vykonatelnosti nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, protože jinak by veřejnosti zcela odepřel přístup k tomuto mechanismu veřejné kontroly až do doby, než by zákonodárce odstranil pochybení označená Ústavním soudem. Z tohoto postupu Nejvyšší správní soud dovozuje, že veřejná kontrola je zcela zásadním cílem sledovaným zákonem o střetu zájmů.

19. Analogicky nalézací soud k uvedené problematice poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19.6.2020, sp. zn. 30 Cdo 1321/2019, dle kterého nebyl shledán postup exekutora v rozporu s postupem stanoveným právními předpisy, jestliže se exekutor řídil zákonem, který byl teprve následně shledán Ústavním soudem za protiústavní.

20. Zdejší soud rovněž odkazuje i na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6.11.2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, dle kterého zásah správního orgánu (ve smyslu § 83 soudního řádu správního) podléhá přezkumu, jenž je procesní garancí vůči možné svévoli. Toliko dosažení rozhodnutí dle § 87 odst. 2 soudního řádu správního pak může založit důvod uplatnění žaloby ve věci odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

21. Ve vztahu k aplikaci právní úpravy na řízení o podaných žalobách dospěl soud k závěru, že řízení nelze podřadit pod řízení týkající se ochrany osobnosti. K újmě žalobců mělo dojít při výkonu veřejné moci. OdpŠk je speciální úpravou k občanskému zákoníku (viz nález Ústavního soudu ze dne 2.2.2021, sp. zn. IV. ÚS 3076/20).

22. Žalobci dle obsahu žalobních tvrzení odvozovali vznik nemajetkové újmy od odpovědnostního titulu nesprávného úředního postupu dle ust. § 13 zákona 82/19898 Sb. Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Tedy z obsahu pojmu nesprávného úředního postupu vyplývá, že podle konkrétních okolností může jít o jakoukoli činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30.11.1977, sp. zn. Plsf 3/77, publikované pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1977; viz k tomu též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.6.1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 4/2000). Protože však zpravidla není možné úřední postup předpisem upravit natolik detailně, aby pokrýval všechny představitelné dílčí kroky, které je třeba při výkonu pravomocí učinit, musí být správnost úředního postupu poměřována i hlediskem účelu, k jehož dosažení postup státního orgánu směřuje (viz teze rozsudku zdejšího soudu ze dne 6.8.2000, sp. zn. 25 Cdo 1099/99).

23. Na základě shora uvedeného dospěl nalézací soud k závěru, že uplatněné nároky nejsou důvodné již z důvodu nesplnění podmínky existence odpovědnostního titulu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, když se žalobci domáhají odškodnění za dlouhodobé, systematické a plošné zveřejňování jejich oznámení z důvodu jejich působení jako [anonymizována dvě slova], čímž bylo narušeno jejich soukromí. Dle závěru soudu postupoval žalovaný podle platného a účinného právního předpisu, a to zejména v období předcházejícím vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze dne 11.2.2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17. Žalovaný postupoval v souladu se zákonem a nelze mu ničeho vytýkat, neboť [stát. instituce], jakožto orgán spravující [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] dle zákona o střetu zájmů, nebyl o vlastní vůli oprávněn zhodnotit, zda je zákon o střetu zájmů (či jeho části) v souladu s ústavním pořádkem či nikoliv. Výše uvedené závěry podporuje rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1321/2019, který dovodil, že postup (soudního exekutora) dle zákona, který byl teprve následně shledán protiústavním, není nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 OdpŠk. Postup žalovaného spočívající v plošném zveřejnění oznámení v souladu se zákonem o střetu zájmů, který byl teprve následně shledán protiústavním, není proto nesprávným úředním postupem.

24. Žalobci požadovali odškodnění i za období, kdy byla již ze strany Ústavního soudu protiústavnost konstatována. V období od 11.2.2020 do 6.11.2020 měl sice žalovaný již informaci o tom, že části zákona o střetu zájmů nejsou v souladu s ústavním pořádkem, avšak Ústavní soud v nálezu ze dne 11.2.2020 výslovně odložil vykonatelnost svého nálezu dle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu do 31.12.2020. Až tímto dnem byla protiústavní část zákona zrušena. Soud I. stupně proto ani v následujícím období neshledal, že by se žalovaný dopustil nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, když dle § 71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena. Tento závěr pak podporuje i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 14.12.2010, sp. zn. Pl ÚS-st 31/10, ve kterém Ústavní soud dovodil, že po dobu odkladu vykonatelnosti se hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a orgány veřejné správy jsou povinny takovou úpravu aplikovat.

25. Je nezbytné také zkoumat nejen, zda se jednalo o protiústavní úpravu, ale zejména vzhledem k požadavkům žalobců také účel, k jehož dosažení záměr zákonodárce a s tím spojený postup žalovaného směřoval. Předmětem úpravy měla být kontrola žalobců jako [anonymizováno 5 slov] ze strany veřejnosti. Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 9 As 173/2020 uvedl, že podání oznámení o střetu zájmů má především umožnit kontrolu veřejnosti, a i proto Ústavní soud rozhodl o odložení vykonatelnosti nálezu Pl. ÚS 38/17, protože jinak by veřejnosti zcela odepřel přístup k tomuto mechanismu veřejné kontroly až do doby, než by zákonodárce odstranil pochybení označená Ústavním soudem Ústavní soud nezrušil povinnost oznámen podávat a nelze ani konstatovat, že by omezil možnost veřejnosti se s podáními bez dalšího seznámit. Tu má kdokoli z veřejnosti postupem podání žádosti. Soud odkazuje zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1321/2019, v němž byl projednáván postup soudního exekutora podle právní normy, byť zatím účinné, jejíž protiústavnost byla deklarována Ústavním soudem Nejvyšší soud použil tento závěr jen jako podpůrný argument. Nalézací soud sice spatřuje podstatné rozdíly mezi situací nastíněnou Nejvyšším soudem a postupem žalovaného jako správce registru oznámení. Nejvyšší soud v tomto případu posuzoval podmínky odpovědnosti za škodu při vydání exekučních příkazů soudního exekutora při (následné) deklarované protiústavnosti právní úpravy. Soudním exekutorům byl výkon soudních rozhodnutí, resp. exekuční činnost, svěřena na místo soudů a soudní exekutor sám určuje způsob provedení exekuce dle § 58 odst. 3 exekučního řádu. Exekuční příkazy lze označit za rozhodnutí sui generis, když exekuční příkaz má účinky nařízení výkonu rozhodnutí dle občanského soudního řádu (viz § 47 odst. 2 zákona č. 120/ 2001 Sb., o exekučním řádu). V případě, že soudní exekutor, který do určité míry nahrazuje pozici vykonávacího soudu, má možnost zvolit různé způsoby provedení exekuce, a vykonával by exekuční příkaz, který by spočíval na protiústavní právní úpravě, kterou do budoucna zrušil Ústavní soud, dopustil by se tak nesprávného úředního postupu, když vykonání těchto exekučních příkazu jako rozhodnutí brání i ustanovení § 71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, dle kterého práva a povinnosti nelze dle takových rozhodnutí vykonávat. Žalovaný však o způsobu přístupu do [anonymizována dvě slova] nevydával žádná rozhodnutí a způsob zveřejnění byl pevně stanoven zákonem. Proto se uplatní § 71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, dle kterého jinak práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena. Soud konečně zdůrazňuje, že plenární stanovisko Ústavního soudu z 14.12.2010, sp. zn. Pl. ÚS-st 31/10 má vyšší normativní sílu než výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu, který řešil jinou situaci, kdežto stanovisko na daný případ přímo dopadá. Pokud žalobci žádají odškodnění za zásah [stát. instituce], které plošně zveřejnilo údaje o jejich majetku, lze v tomto ohledu připomenout nález Ústavního soudu ze dne 6.11.2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, který dovodil ve věci pokynu policisty či strážníka obecní policie, který má povahu zásahu správního orgánu podle ust. § 83 soudního řádu správního, že toliko dosažení rozhodnutí dle § 87 odst. 2 soudního řádu správního, může založit důvod uplatnění žaloby ve věci odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Ačkoliv žalobci nespojují svou újmu s přijetím protiústavního právního předpisu, je přijetí protiústavního zákona primární příčinou vzniku újmy žalobců, neboť bez toho by žalovaný plošné zveřejnění oznámení žalobkyň neprováděl a žalobcům by žádná újma nevznikla. Soud v této souvislosti připomíná, že žalovaný za proces normotvorby neodpovídá, a proto zde absentuje i příčinná souvislost s dovozovanou újmou žalobců (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1124/2005 (Rc 7/2008). Vzhledem ke všem shora uvedeným závěrům soud žaloby všech žalobců jako nedůvodné v plném rozsahu zamítl.

26. Nad rámec shora uvedeného nalézací soud uvádí, že žaloby zamítl i z důvodu absence tvrzené nemajetkové újmy. Žalobci a), b) a c) podali obsahově téměř totožnou žalobu. Ta se lišila pouze v individualizaci újmy, která jim měla vzniknout. Žalobce a) uvedl, že si je vědom toho, že v rámci [anonymizováno] se neustále„ propírá“, kdo co vlastní, hlavně nemovitosti jsou terčem řečí s tím, že je to velice nepříjemné. Žalobce b) uvedl, že osobně mu zveřejnění neuškodilo, ale mezi lidmi se říká, že se podívali. Žalobce c) nijak osobně újmu nespecifikoval. Soud tak dospěl k závěru, že ani v případě, že by ve věci existoval odpovědnostní titul, již ze samotných tvrzení žalobců má soud za prokázané, že jim nemajetková újmy nevznikla. Soud poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č.j. 30 Cdo 3116/2016-107, dle kterého lze o nemajetkové újmě hovořit, pokud nastalá újma spočívá v narušení osobního zájmu poškozeného, který nemá hodnotu v penězích, představuje opak škody. Nemajetková újma je nepříznivý dopad škodné události do jiných hodnot, než je jmění, lze tak hovořit o škodě morální, ideální i materiální, za kterou náleží poškozenému peněžitá materiální satisfakce. Projevuje se v těžce definované sféře vnímání obtíží, nepohodlí, stresu a jiných nežádoucích účinků spojených se zásahem do základních lidských hodnot. K tomuto občanský zákoník komentář svazek VI. § 2521 – 3081 Praha: WOLTERS KLUWER 2014. Žalobci žádný konkrétní nepříznivý dopad vzniklý postupem žalovaného netvrdili. Soud I. stupně tak dospěl k závěru, že žalobcům žádná nemajetková újmy nevznikla, když žádný konkrétní zásah netvrdili.

27. Náhradu nákladů řízení soud přiznal úspěšnému žalovanému dle § 142 odst. 1 o. s. ř.. Žalovaný má nárok dle § 151 odst. 3 o. s. ř. na paušální náhradu hotových výdajů dle § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. (dále jen„ vyhláška“) za tři vyjádření k žalobě (300 Kč ve vtahu ke každému ze žalobců). Žalovanému náleží též náhrada 300 Kč za přípravu na jednání dle § 1 odst. 3 písm. b) vyhlášky a 300 Kč za účast na jednání podle § 1 odst. 3 písm. c) vyhlášky. Tuto náhradu v rozsahu 600 Kč soud mezi žalobce poměrně rozdělil. Žalovanému tudíž náleží na náhradě nákladů řízení vůči každému ze žalobců částka 500 Kč.

Poučení