43 C 130/2021

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Luďkem Pilným ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa státního zastupitelství] jednající [anonymizováno 7 slov], [IČO] sídlem [adresa] o zaplacení 30 000 Kč a omluvu takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost poskytnout žalobci zadostiučinění ve formě omluvy doručené žalobci ve znění:„ [stát. instituce], [anonymizováno 13 slov] [celé jméno žalobce] [anonymizováno 16 slov] [celé jméno žalobce] [anonymizována dvě slova] [ustanovení pr. předpisu], [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]“, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovaného, se zamítá.

II. Žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 30 000 Kč, se zamítá.

III. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou domáhal odškodnění nemajetkové újmy ve výši 30 000 Kč a poskytnutí omluvy jakožto zadostiučinění, neboť na základě zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů (dále jen„ zákon“), který byl protiústavně novelizován zákonem č. 14/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb., byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány údaje o majetku, příjmech a závazcích žalobce z důvodu jeho působení [anonymizována dvě slova] [územní celek] [anonymizována dvě slova] [část obce], čímž docházelo k setrvalému porušování práv na ochranu jeho soukromí. Protiústavnost novely stvrdil Ústavní soud v nálezu z 11.2.2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17 (dále jen„ nález“). Pochybení žalovaného spatřuje v aplikaci protiústavního předpisu, jenž umožnil kterékoliv osobě anonymní přístup ke shora vyjmenovaným údajům žalobce, čímž docházelo k nepřiměřenému zásahu do jeho práva na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení zaručeného čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod. Žalobce dále ve své žalobě odkázal na ochranu soukromí zakotvenou na zákonné úrovni (§ 81 odst. 2 a § 90 o. z.). Ke vzniku újmy docházelo u žalobce do listopadu 2020. Žalobce uvedl, že se stal terčem poskytování různých obtěžujících komerčních nabídek.

2. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 7.1.2022 uvedl, že u něj žalobce dne 6.5.2021 uplatnil svůj nárok na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 30 000 Kč. K projednání nároku žalobce došlo dne 6.10.2021. Konstatoval, že je správcem [anonymizována tři slova] a nepříslušelo mu posuzovat souladnost zákona s Ústavou České republiky a pro případ protiústavnosti tento předpis neaplikovat. Sporná ustanovení zákona byla nálezem zrušena až uplynutím dne 31.12.2020, tzn. že ani po vyhlášení nálezu dne 11.2.2020 nelze v publikaci oznámení veřejných funkcionářů v registru oznámení spatřovat protiprávnost jednání žalovaného, když vykonatelnost nálezu byla právě z důvodu dostatečného časového prostoru pro přijetí nové právní úpravy odložena na konec roku 2020. V tomto směru odkázal na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS – st. 31/10, které dovodilo, že orgány veřejné správy jsou povinny aplikovat právní úpravu po dobu odkladu vykonatelnosti nálezu jako ústavně souladnou. Vznik újmy je pak nutno dávat do souvislosti s přijetím protiústavní úpravy nikoli s postupem žalovaného, kdy legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup. Omezení zveřejňování oznámení od 6.11.2020 neznamená, že by se žalovaný dopouštěl nesprávného úředního postupu v předchozí době.

3. Soud ve věci postupoval podle ust. § 115a o. s. ř. a rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasili.

4. Účastníci učinili nesporným jak předběžné uplatnění nároků žalobce, tak i skutečnost, že na základě zákona o střetu zájmu docházelo ze strany žalovaného, tedy orgánu spravujícího registr oznámení, k plošnému zveřejňování podaných oznámení žalobce. Nesporným bylo i tvrzení žalobce, že nálezem Ústavního soudu ze dne 11.2.2020, Pl. ÚS 38/17 došlo k vyslovení protiústavnosti novelizace zákonem č. 14/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb., pokud jde o systematické a plošné zveřejňování údajů v registru.

5. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 11.2.2020 sp. zn. Pl. ÚS 38/17, který byl publikován ve Sbírce zákonů dne 8.4.2020, zjistil nalézací soud, že Ústavní soud přezkoumával ústavní konformnost zákona o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb. a zákona č. 112/2018. Nález byl vyhlášen dne 11.2.2020 a zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb. a zákona č. 112/2018 Sb., a to uplynutím dne 31. prosince 2020. Z odůvodnění tohoto nálezu se podává, že povinnost poskytnout informace o majetku, příjmech a závazcích, které jsou obsahem oznámení dle zákona o střetu zájmů, představuje zásah do práva na informační sebeurčení veřejných funkcionářů. Tato povinnost obecně sleduje legitimní cíl nejen vyloučit výkon veřejné moci v zájmu soukromém, tedy vyloučit či minimalizovat možnost zneužití mocenského postavení v soukromém zájmu, ale též zajišťovat zodpovědný a transparentní výkon veřejné moci sloužící adresátům veřejné moci a v důsledku též udržovat důvěru veřejnosti v činnost orgánů veřejné moci. Ústavní soud uzavřel, že povinnost podávat oznámení v zákonem vymezeném rozsahu není protiústavní, představuje přiměřený zásah do práva na soukromí i u veřejných funkcionářů dle § 2 odst. 1 písm. q) zákona o střetu zájmů, i když může jít o neuvolněné funkcionáře malých obcí. Vybrané informace jsou nicméně u části veřejných funkcionářů, mj. právě u veřejných funkcionářů dle § 2 odst. 1 písm. q) zákona, následně automaticky zpřístupňovány komukoli, anonymně, bez jakékoli žádosti, a to prostřednictvím veřejné datové sítě (internetu). Tento (druhý) zásah do práva na informační sebeurčení již dle Ústavního soudu neprojde testem proporcionality, neboť je podstatně intenzivnější a zároveň není nezbytný, protože k naplnění legitimního cíle by postačoval i přístup veřejnosti do registru oznámení na základě žádosti. Proto Ústavní soud zrušil § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů s odloženou vykonatelností uplynutím dne 31. prosince 2020, aby tím vytvořil zákonodárci dostatečný časový prostor pro přijetí zákonné úpravy, která již bude ústavně souladná s poukazem na to, že protiústavní je úprava pouze v nediferencovaném elektronickém zpřístupnění údajů v registru. Ústavní soud časové účinky svého nálezu a postup obecných soudů či orgánů veřejné moci v čase do nabytí vykonatelnosti blíže nevymezil.

6. Z tiskové zprávy žalovaného ze dne 10.11.2020 soud zjistil, že žalovaný v reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.10.2020, č. j. 9 As 173/2020 – 32, omezil od 6.11.2020 plošný přístup k oznámením veřejných funkcionářů s tím, že údaje v registru budou dostupné pouze na základě individuální žádosti, od čehož si žalovaný sliboval zaručení práva na soukromí a informační sebeurčení veřejných funkcionářů a současně odpadnutí důvodu, proč nepodat oznámení.

7. Ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze 14.12.2010, sp. zn. Pl ÚS-st. 31/10, č. 426/2010 Sb. (dále jen„ stanovisko“) vyplývá, že je nutné nahlížet na intertemporální účinky nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (219/2010 Sb.) tak, že se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů, neboť tento nález výslovně nestanovil jinak (§ 58 odst. 1 in fine zákona o Ústavním soudu). Nosné důvody tohoto nálezu lze uplatnit pouze pro futuro (do budoucna), nikoli pro situace, kdy provedení prohlídky jiných prostor a pozemků nařídil (před publikací nálezu Pl. ÚS 3/09 ve Sbírce zákonů) v souladu s tehdy platným a účinným zněním § 83a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, státní zástupce nebo se souhlasem státního zástupce policejní orgán. Proto v těchto případech pouhý nedostatek souhlasu soudce s provedením prohlídky jiných prostor a pozemků nezakládá porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod.

8. Z dopisu [anonymizováno 5 slov] ze dne 10.11.2021 soud zjistil, že [anonymizováno 5 slov] a žalovaný řeší situaci, kdy zákonodárce dosud nepřijal zákonnou úpravu, která by nahradila zrušenou část zákona č. 159/2006 Sb. Dle [anonymizováno 5 slov] by postup podle zákona č. 106/1999 Sb. představoval dostatečný právní základ pro zpracování osobních údajů v podobě jejich poskytování jen při dostatečném způsobu zohlednění nálezu Pl. ÚS 38/17, o čemž [anonymizováno 5 slov] vyjádřil své pochybnosti, stejně tak nad dosavadním postupem žalovaného od 1.1.2021.

9. Skutkový děj byl mezi účastníky v zásadních bodech nesporný. Žalobce plnil povinnost uloženou zákonem o střetu zájmů a podával dle zákona majetková přiznání. Ze strany [stát. instituce] byl vytvořen dálkový neomezený přístup ze strany veřejnosti. Ústavní soud shora uvedený postup shledal jako nepřiměřený zásah do soukromí žalobců a označil právní úpravu za protiústavní.

10. Na základě shora uvedeného lze uzavřít, že plošným zveřejňováním oznámení o majetku, která byla u žalobce zveřejněna od podání oznámení do listopadu 2020, bylo narušeno soukromí žalobce, čímž mu byla způsobena nepatrná újma, kterou by pociťovala každá jiná rozumně uvažující osoba. Plošné zveřejnění oznámení se dělo v souladu s účinným zákonem o střetu zájmů a sledovalo legitimní cíl v podobě kontroly veřejných funkcionářů ze strany veřejnosti, když žalovaný postupoval dle znění zákona účinného do 31.12.2020.

11. Zákon o střetu zájmů byl s účinností od 1.9.2017 novelizován zákonem č. 14/2017 Sb. Dle novelizovaného ustanovení § 14b odst. 1 zákona o střetu zájmů mohl každý prvním dnem po lhůtě uvedené v § 12 odst. 1, 2 nebo 3 nahlížet do registru oznámení u veřejných funkcionářů uvedených dle písm. a) v § 2 odst. 1 v rozsahu všech skutečností oznámených dle § 9 až 11 a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, dle písm. b) v § 2 odst. 2 pouze v rozsahu skutečností oznámených dle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci.

12. S účinností od 30.6.2018 byl zákon o střetu zájmů novelizován zákonem č. 112/2018 Sb. Dle novelizovaného ustanovení § 14b odst. 1 zákona o střetu zájmů mohl každý prvním dnem po lhůtě uvedené v § 12 odst. 1, 2 nebo 3 nahlížet do registru oznámení u veřejných funkcionářů uvedených dle písm. a) v § 2 odst. 1 písm. a) až o) a u členů rady kraje nebo hlavního města Prahy, kteří nejsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni, v rozsahu všech skutečností oznámených dle § 9 až 11 a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, dle písm. b) v § 2 odst. 1 písm. p) a u primátora a náměstka primátora statutárního města, starosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města nebo městské části hlavního města Prahy, místostarosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, zástupce starosty městské části hlavního města Prahy a členů rady statutárního města, městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města a městské části hlavního města Prahy, kteří nejsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni, v rozsahu všech skutečností oznámených dle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) až c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, dle písm. c) v § 2 odst. 1 písm. q), s výjimkou primátora a náměstka primátora statutárního města, starosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města nebo městské části hlavního města Prahy, místostarosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, zástupce starosty městské části hlavního města Prahy a členů rady statutárního města, městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, městské části hlavního města Prahy, kraje nebo hlavního města Prahy v rozsahu všech skutečností oznámených dle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) až c) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, nebo dle písm. d) v § 2 odst. 2 pouze v rozsahu skutečností oznámených dle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci.

13. Ústavní soud nálezem ze dne 11.2.2020 sp. zn. Pl. ÚS 38/17 shora uvedené novelizace zrušil ke dni 31.12.2020.

14. Dle čl. 89 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, je rozhodnutí Ústavního soudu vykonatelné, jakmile bylo vyhlášeno způsobem stanoveným zákonem, pokud Ústavní soud o jeho vykonatelnosti nerozhodl jinak. Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Dle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen„ OdpŠk“) odpovídá stát za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Dle § 5 písm. b) OdpŠk odpovídá stát za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Dle § 13 odst. OdpŠk odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Dle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se dle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Dle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dojde-li po provedeném řízení Ústavní soud k závěru, že zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo že jiný právní předpis nebo jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo zákonem, nálezem rozhodne, že takový zákon nebo jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení se zrušují dnem, který v nálezu určí. Dle § 71 zákona o Ústavním soudu byl-li na základě právního předpisu, který byl zrušen, vydán soudem v trestním řízení rozsudek, který nabyl právní moci, ale nebyl dosud vykonán, je zrušení takového právního předpisu důvodem pro obnovu řízení dle ustanovení zákona o trestním řízení soudním. Ostatní pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen, zůstávají nedotčena; práva a povinnosti dle takových rozhodnutí však nelze vykonávat. Ustanovení odstavců 1 a 2 platí i v případech, kdy byly zrušeny části právních předpisů, popřípadě některá jejich ustanovení. Jinak práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena. Dle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 14.12.2010, sp. zn. Pl ÚS-st. 31/10, č. 426/2010 Sb. je nutné nahlížet na intertemporální účinky nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (219/2010 Sb.) tak, že se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů, neboť tento nález výslovně nestanovil jinak (§ 58 odst. 1 in fine zákona o Ústavním soudu). Nosné důvody tohoto nálezu lze uplatnit pouze pro futuro (do budoucna), nikoli pro situace, kdy provedení prohlídky jiných prostor a pozemků nařídil (před publikací nálezu Pl. ÚS 3/09 ve Sbírce zákonů) v souladu s tehdy platným a účinným zněním § 83a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, státní zástupce nebo se souhlasem státního zástupce policejní orgán. Proto v těchto případech pouhý nedostatek souhlasu soudce s provedením prohlídky jiných prostor a pozemků nezakládá porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod.

15. Soud I. stupně poukazuje na shora uvedené stanovisko Ústavního soudu s tím, že po dobu odkladu vykonatelnosti se na napadenou právní úpravu hledí jako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat, jinými slovy„ státní orgány nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto nálezy staly vykonatelnými.“ 16. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 2.2.2021, sp. zn. IV. ÚS 3076/20, platí, že i při informování veřejnosti orgány veřejné moci o jejich činnosti může dojít k porušení práv a ke vzniku újmy, a proto spadají i nezákonnosti při takovém informování, které jednotlivci způsobily škodu, pod nesprávný úřední postup dle čl. 36 odst. 3 Listiny. Souladný s čl. 36 odst. 3 Listiny je takový výklad OdpŠk, podle kterého je nezákonnost při poskytování informací nebo zveřejňování zpráv orgánem veřejné moci nesprávným úředním postupem, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti dle § 13 odst. 1 OdpŠk (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015).

17. Nejvyšší správní soud vyhlásil dne 29.10.2020 rozsudek č.j. 9 As 173/2020 – 32, dle kterého závěr Ústavního soudu o protiústavnosti úpravy zpřístupňování oznámení v centrálním registru oznámení v nálezu ze dne 11.2.2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17, brání tomu, aby správní orgány sankcionovaly porušení povinnosti podat oznámení dle § 23 odst. 1 písm. f) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, a to i v době před nabytím vykonatelnosti tohoto nálezu. Nejvyšší správní soud v rozsudku upozornil, že dle ustálené judikatury Ústavního soudu, kterou převzal i Nejvyšší správní soud, má i v případě odložené vykonatelnosti derogační nález bezprostřední aplikační dopad na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována, když soud nikdy nesmí vědomě rozhodnout způsobem, který by sám považoval za protiústavní. Podání oznámení dle zákona o střetu zájmů má umožnit evidenčnímu orgánu zkontrolovat obsah oznámení a případně podat příslušnému správnímu orgánu podnět k zahájení přestupkového řízení (§ 13 odst. 7 zákona o střetu zájmů), a dále (a z hlediska zájmu na transparentním výkonu veřejné správy především) má umožnit kontrolu veřejnosti. Shromážděná data, k nimž nemá veřejnost přístup, nemohou být podrobena veřejné kontrole, takže smysl jejich shromažďování v registru nemůže být ve své úplnosti naplněn. Ostatně i proto Ústavní soud rozhodl o odložení vykonatelnosti nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, protože jinak by veřejnosti zcela odepřel přístup k tomuto mechanismu veřejné kontroly až do doby, než by zákonodárce odstranil pochybení označená Ústavním soudem. Z tohoto postupu Nejvyšší správní soud dovozuje, že veřejná kontrola je zcela zásadním cílem sledovaným zákonem o střetu zájmů.

18. Analogicky nalézací soud k uvedené problematice poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19.6.2020, sp. zn. 30 Cdo 1321/2019, dle kterého nebyl shledán postup exekutora v rozporu s postupem stanoveným právními předpisy, jestliže se exekutor řídil zákonem, který byl teprve následně shledán Ústavním soudem za protiústavní.

19. Zdejší soud rovněž odkazuje i na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6.11.2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, dle kterého zásah správního orgánu (ve smyslu § 83 soudního řádu správního) podléhá přezkumu, jenž je procesní garancí vůči možné svévoli. Toliko dosažení rozhodnutí dle § 87 odst. 2 soudního řádu správního pak může založit důvod uplatnění žaloby ve věci odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

20. Ve vztahu k aplikaci právní úpravy na řízení o podané žalobě dospěl soud k závěru, že řízení nelze podřadit pod řízení týkající se ochrany osobnosti. K újmě žalobce mělo dojít při výkonu veřejné moci. OdpŠk je speciální úpravou k občanskému zákoníku (viz nález Ústavního soudu ze dne 2.2.2021, sp. zn. IV. ÚS 3076/20).

21. Žalobce dle obsahu žalobních tvrzení odvozoval vznik nemajetkové újmy od odpovědnostního titulu nesprávného úředního postupu dle ust. § 13 zákona 82/1998 Sb. Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Tedy z obsahu pojmu nesprávného úředního postupu vyplývá, že podle konkrétních okolností může jít o jakoukoli činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30.11.1977, sp. zn. Plsf [číslo], publikované pod [číslo] ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1977; viz k tomu též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.6.1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod [číslo]). Protože však zpravidla není možné úřední postup předpisem upravit natolik detailně, aby pokrýval všechny představitelné dílčí kroky, které je třeba při výkonu pravomocí učinit, musí být správnost úředního postupu poměřována i hlediskem účelu, k jehož dosažení postup státního orgánu směřuje (viz teze rozsudku zdejšího soudu ze dne 6.8.2000, sp. zn. 25 Cdo 1099/99).

22. Na základě shora uvedeného dospěl nalézací soud k závěru, že uplatněný nárok není důvodný již z důvodu nesplnění podmínky existence odpovědnostního titulu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, když se žalobce domáhá odškodnění za dlouhodobé, systematické a plošné zveřejňování jeho oznámení z důvodu jeho působení jako veřejného funkcionáře, čímž bylo narušeno jeho soukromí. Dle závěru soudu postupoval žalovaný podle platného a účinného právního předpisu, a to zejména v období předcházejícím vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze dne 11.2.2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17. Žalovaný postupoval v souladu se zákonem a nelze mu ničeho vytýkat, neboť Ministerstvo spravedlnosti, jakožto orgán spravující centrální registr oznámení dle zákona o střetu zájmů, nebyl o vlastní vůli oprávněn zhodnotit, zda je zákon o střetu zájmů (či jeho části) v souladu s ústavním pořádkem či nikoliv. Výše uvedené závěry podporuje rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1321/2019, který dovodil, že postup (soudního exekutora) dle zákona, který byl teprve následně shledán protiústavním, není nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 OdpŠk. Postup žalovaného spočívající v plošném zveřejnění oznámení v souladu se zákonem o střetu zájmů, který byl teprve následně shledán protiústavním, není proto nesprávným úředním postupem.

23. Žalobce požadoval odškodnění i za období, kdy byla již ze strany Ústavního soudu protiústavnost konstatována. V období od 11.2.2020 do 6.11.2020 měl sice žalovaný již informaci o tom, že části zákona o střetu zájmů nejsou v souladu s ústavním pořádkem, avšak Ústavní soud v nálezu ze dne 11.2.2020 výslovně odložil vykonatelnost svého nálezu dle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu do 31.12.2020. Až tímto dnem byla protiústavní část zákona zrušena. Soud I. stupně proto ani v následujícím období neshledal, že by se žalovaný dopustil nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, když dle § 71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena. Tento závěr pak podporuje i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 14.12.2010, sp. zn. Pl ÚS-st. [číslo], ve kterém Ústavní soud dovodil, že po dobu odkladu vykonatelnosti se hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a orgány veřejné správy jsou povinny takovou úpravu aplikovat.

24. Je nezbytné také zkoumat nejen, zda se jednalo o protiústavní úpravu, ale zejména vzhledem k požadavkům žalobce také účel, k jehož dosažení záměr zákonodárce a s tím spojený postup žalovaného směřoval. Předmětem úpravy měla být kontrola žalobce jako [anonymizována dvě slova] - [anonymizována dvě slova] ze strany veřejnosti. Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 9 As 173/2020 uvedl, že podání oznámení o střetu zájmů má především umožnit kontrolu veřejnosti, a i proto Ústavní soud rozhodl o odložení vykonatelnosti nálezu Pl. ÚS 38/17, protože jinak by veřejnosti zcela odepřel přístup k tomuto mechanismu veřejné kontroly až do doby, než by zákonodárce odstranil pochybení označená Ústavním soudem Ústavní soud nezrušil povinnost oznámen podávat a nelze ani konstatovat, že by omezil možnost veřejnosti se s podáními bez dalšího seznámit. [jméno] má kdokoli z veřejnosti postupem podání žádosti. Soud odkazuje zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1321/2019, v němž byl projednáván postup soudního exekutora podle právní normy, byť zatím účinné, jejíž protiústavnost byla deklarována Ústavním soudem Nejvyšší soud použil tento závěr jen jako podpůrný argument. Nalézací soud sice spatřuje podstatné rozdíly mezi situací nastíněnou Nejvyšším soudem a postupem žalovaného jako správce registru oznámení. Nejvyšší soud v tomto případu posuzoval podmínky odpovědnosti za škodu při vydání exekučních příkazů soudního exekutora při (následné) deklarované protiústavnosti právní úpravy. Soudním exekutorům byl výkon soudních rozhodnutí, resp. exekuční činnost, svěřena na místo soudů a soudní exekutor sám určuje způsob provedení exekuce dle § 58 odst. 3 exekučního řádu. Exekuční příkazy lze označit za rozhodnutí sui generis, když exekuční příkaz má účinky nařízení výkonu rozhodnutí dle občanského soudního řádu (viz § 47 odst. 2 zákona č. 120/ 2001 Sb., o exekučním řádu). V případě, že soudní exekutor, který do určité míry nahrazuje pozici vykonávacího soudu, má možnost zvolit různé způsoby provedení exekuce, a vykonával by exekuční příkaz, který by spočíval na protiústavní právní úpravě, kterou do budoucna zrušil Ústavní soud, dopustil by se tak nesprávného úředního postupu, když vykonání těchto exekučních příkazu jako rozhodnutí brání i ustanovení § 71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, dle kterého práva a povinnosti nelze dle takových rozhodnutí vykonávat. Žalovaný však o způsobu přístupu do registru oznámení nevydával žádná rozhodnutí a způsob zveřejnění byl pevně stanoven zákonem. Proto se uplatní § 71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, dle kterého jinak práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena. Soud konečně zdůrazňuje, že plenární stanovisko Ústavního soudu z 14.12.2010, sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10 má vyšší normativní sílu než výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu, který řešil jinou situaci, kdežto stanovisko na daný případ přímo dopadá. Pokud žalobce žádá odškodnění za zásah Ministerstva spravedlnosti, které plošně zveřejnilo údaje o jeho majetku, lze v tomto ohledu připomenout nález Ústavního soudu ze dne 6.11.2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, který dovodil ve věci pokynu policisty či strážníka obecní policie, který má povahu zásahu správního orgánu podle ust. § 83 soudního řádu správního, že toliko dosažení rozhodnutí dle § 87 odst. 2 soudního řádu správního, může založit důvod uplatnění žaloby ve věci odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Ačkoliv žalobce nespojuje svou újmu s přijetím protiústavního právního předpisu, je přijetí protiústavního zákona primární příčinou vzniku újmy žalobce, neboť bez toho by žalovaný plošné zveřejnění oznámení žalobce neprováděl a žalobci by žádná újma nevznikla. Soud v této souvislosti připomíná, že žalovaný za proces normotvorby neodpovídá, a proto zde absentuje i příčinná souvislost s dovozovanou újmou žalobce (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1124/2005 (Rc 7/2008). Vzhledem ke všem shora uvedeným závěrům soud žalobu žalobce jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl.

25. Nad rámec shora uvedeného nalézací soud uvádí, že žalobu zamítl i z důvodu absence tvrzené nemajetkové újmy. Soud poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č.j. 30 Cdo 3116/2016-107, dle kterého lze o nemajetkové újmě hovořit, pokud nastalá újma spočívá v narušení osobního zájmu poškozeného, který nemá hodnotu v penězích, představuje opak škody. Nemajetková újma je nepříznivý dopad škodné události do jiných hodnot, než je jmění, lze tak hovořit o škodě morální, ideální i materiální, za kterou náleží poškozenému peněžitá materiální satisfakce. Projevuje se v těžce definované sféře vnímání obtíží, nepohodlí, stresu a jiných nežádoucích účinků spojených se zásahem do základních lidských hodnot. K tomuto občanský zákoník komentář svazek VI. § 2521 – 3081 Praha: WOLTERS KLUWER 2014. Žalobce žádný konkrétní nepříznivý dopad vzniklý postupem žalovaného netvrdil. Soud I. stupně tak dospěl k závěru, že žalobci žádná nemajetková újmy nevznikla, když žádný konkrétní zásah netvrdil.

26. Náhradu nákladů řízení soud přiznal úspěšnému žalovanému dle § 142 odst. 1 o. s. ř.. Žalovaný má nárok dle § 151 odst. 3 o. s. ř. na paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč dle § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. (dále jen„ vyhláška“) za vyjádření k žalobě.