43 C 28/2022- 121

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupena advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa státního zastupitelství] za niž jedná [anonymizováno 7 slov] sídlem [adresa] za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: [anonymizováno] [jméno] [příjmení] [příjmení], soudní exekutor sídlem [adresa vedlejší účastnice] zastoupena advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 348 840 Kč, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 57 600 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky 291 240 Kč se zamítá.

III. Žalovaná a vedlejší účastnice na straně žalované jsou povinny zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 16 580,50 Kč k rukám zástupce žalobkyně, [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokáta, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 3. 3. 2022 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 348 840 Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nesprávným úředním postupem orgánů veřejné moci spočívajícím v nepřiměřené délce exekučního řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp.zn. 36 Nc 646/2008 a soudním exekutorem [exekutorský úřad] [anonymizováno] původně pod sp.zn. 063 EX 569/08 (dále také jen„ posuzované řízení“). Žalobkyně zrekapituloval průběh exekučního řízení, které bylo zahájeno dne 9.5.2008 a skončilo dne 20.7.2021, až dle žalobkyně exekuce vyklizením byla provedena již v roce 2009, tedy trvalo 13 let. Tuto dobu žalobkyně považovala za nepřiměřeně dlouhou s poukazem na judikaturu ESLP a Nejvyššího soudu ČR. Dle žalobkyně jí náleží odškodnění za nemajetkovou újmu tím způsobenou v žalobou požadované výši, k níž dospěla ze základní částky 20 000 Kč za jeden rok řízení za celkem 13 let (156 měsíců) bez snížení za první dva roky na polovinu, zvýšené celkem o 40 %, a to o 10 % jednoduchost projednávané věci, o 10 % za to že se žalobkyně na délce nijak nepodílela a o 20 % z důvodu nedůvodných průtahů na straně soudu, kdy žalobkyně zopakovala, že exekuce jako taková byla provedena již v roce 2009. K uplatnění nároku u žalované žalobkyně uvedla, že tak učinila dne 26.8.2021. Žalovaná reagovala stanoviskem ze dne 10.2.2022, v němž konstatovala porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, nicméně zadostiučinění v peněžité podobě žalovaná nepřiznala.

2. Žalovaná ve vyjádření ze dne 7.4.2022 k žalobě učinila nesporným, že u ní žalobkyně dne 26.8.2021 nárok uplatnila, že žalovaná nárok projednala stanoviskem ze dne 10.2.2022, kterým konstatovala porušení práva žalobkyně, nicméně zadostiučinění v peněžité podobě žalovaná nepřiznala. Po rekapitulace podstatného průběhu řízení žalovaná uvedla, že v řízení se žádné průtahy nevyskytly, byť celkové doba řízení činila 13 let a 2 měsíce. Délku posuzovaného řízení žalovaná hodnotila jako nepřiměřenou, čímž žalobkyni vznikla nemajetková újma, avšak podstatně nižší intenzity. Žalovaná poté odkázala na judikaturu ESLP a konstatovala, že řízení bylo po skutkové i právní stránce složité, ve věci byly prováděny listinné důkazy, význam pro žalobkyni byl shledán nízký, neboť samotné vedení exekuce bylo důvodné, kdy samotné vyklizení proběhlo dne 22.10.2009. Dle žalované se však žalobkyně podstatným způsobem na délce řízení podílela. Jak procesní soud tak soudní exekutor byli nuceni se opakovaně zabývat procesními návrhy žalobkyně, které vykazovaly kverulatorní znaky. Dále žalovaná poukázala na to, že řízení bylo u soudního exekutora vedeno nejprve pod sp.zn. 063 EX 569/08 ([anonymizováno] [příjmení]) a poté pod sp.zn. 228 EX 569/08 ([anonymizováno] [jméno] [příjmení] [příjmení]). Dle žalované je postačujícím zadostiučiněním konstatování porušení práva žalobkyně s poukazem i na zjevnou nepřiměřenost částky požadované žalobkyní. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl. Žalovaná současně navrhla vstup soudní exekutorky [anonymizováno] [příjmení] [příjmení] jako vedlejšího účastníka na straně žalované. 3. [anonymizováno] [příjmení] [příjmení] oznámením ze dne 18.4.2022 sdělila soudu, že vstupuje do řízení jako vedlejší účastník na straně žalované. Ve vyjádření ze dne 14.6.2022 k žalobě uvedla, že dne 2.3.2021 byla jmenována soudním exekutorem do uvolněného [anonymizováno] [obec a číslo] po [anonymizováno] [příjmení], kterému zanikl výkon ex. úřadu smrtí k 26.11.2020. Dále uvedla, že posuzované řízení bylo zahájeno, neboť žalobkyně doby povinná nesplnila povinnost uloženou vykonatelným rozhodnutím. Exekuce jako taková byla fakticky provedena dne 21- 22.10.2009 a pravomocně skončena byla dne 16.7.2021. Dle vedl. účastnice žalobkyně svým procesním postupem posuzované řízení systematicky komplikovala a prodlužovala. Po rekapitulaci procesního postupu žalobkyně v posuzovaném řízení vedlejší účastnice dále uvedla, že sice exekuční řízení celkově trvalo 13 let, avšak nepřekročilo několikanásobně přiměřenou lhůtu pro vyřízení věci. Exekuce vyklizením byla pravomocně provedena již v roce 2009, tedy rok a půl po zahájení řízení, když nejprve bylo nutno pravomocně rozhodnout o návrzích žalobkyně coby povinného na odklad a zastavení exekuce. Žalobkyně nebývale aktivizovala a zahltila soudního exekutora a celou justici nadbytečným množstvím podání, které bylo nutno postupně vyřídit (opakovaný návrh na odklad exekuce, odvolání, dovolání, vylučovací žaloba, opakované námitky podjatosti, stížnosti téměř ke všem dozorovým orgánům, námitky proti příkazům o úhradě nákladů exekuce). Byla to především sama žalobkyně, která svými podáními způsobila takto dlouhé vedení exekučního řízení, přestože zásadní účel této exekuce, tedy vyklizení nemovitosti, byl již zrealizován. Podání žalobkyně přitom nebyla úspěšná, jeho stížnosti byly posuzovány jako neoprávněné, jeho návrhy na zastavení a odklad exekuce byly zamítnuty, exekuce byla vedena pouze o nákladech exekuce, o kterých bylo přes opakované námitky žalobce pravomocně rozhodnuto. Podle vedlejší účastnice žalobkyně nebyla 13 let držena ve stavu nejistoty, když exekuce byla v roce 2009 provedena vyklizením, přičemž se jednalo o úkon nevratný. V následném řízení se jednalo pouze o výši nákladů exekuce, které byla žalobkyně povinna uhradit jako povinná. I těchto nákladů si žalobkyně musela být od počátku vědoma. Využitím procesních prostředků daných zákonem žalobkyní sice došlo objektivně k prodloužení řízení, což však nemůže jít na vrub rozhodujících orgánů. Žalobkyně se tak nemůže domáhat odškodnění za průtahy, které sama způsobila. Není rovněž pravdou, že soudní exekutor po vyklizení v roce 2009 nečinil žádné úkony. Z exekučního spisu vyplývá, že soudní exekutor učinil mnoho procesních úkonů, reagoval na různá podání žalobkyně coby povinného. Od roku 2015 žalobkyně přestala vyvíjet v tomto exekučním řízení aktivitu, nezajímala se, jak exekuční řízení pokračuje. Žalobkyně proto nebyla v žádné nejistotě, jak v žalobě uvádí. Poté co soudní exekutor [anonymizováno] [příjmení] dne 26.11.2020 zemřel, vedlejší účastnice obratem vydala příkaz k úhradě nákladů exekuce, který byl následně opětovně žalobkyní napaden. Tento příkaz nebyl soudem zrušen a o nákladech bylo pravomocně rozhodnuto, takže dne 16.7.2021 byla exekuce pravomocně skončena. Vedlejší účastnice je přesvědčena, že žalobkyni žádná nemajetková újma nebyla způsobena. Celková doba řízení není relevantní, neboť se nejedná o celkovou dobu průtahů. Složitost věci byla značná. Složitost věci i celkovou dobu řízení způsobila sama žalobkyně coby povinný. V exekuční věci se nevyskytovaly neodůvodněné průtahy orgánů veřejné moci. Exekuce byla fakticky provedena již v roce 2009, včetně vymožení nákladů exekuce a bylo pouze nutné rozhodnout o nákladech, které byly žalobci známy. Žalobce po celou dobu řízení nevyužil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení (které nyní tvrdí), naopak jeho podání a stížnosti exekuci prodloužily. V této souvislosti vedlejší účastnice poukázala na to, že žalobkyně, jako právnická osoba minimálně od roku 2012 nevykonává žádnou podnikatelskou činnost, což lze vyvodit z neplnění jeho publikační povinnosti vůči obchodnímu rejstříku. Z obchodního rejstříku je zřejmé, že žalobkyně založila poslední účetní závěrku do obchodního rejstříku za rok 2011. Dále vedlejší účastnice s poukazem na nález Ústavního soudu, sp.zn. II. ÚS 3553/15, namítla, že o průtahy se nejedná ani v případě, pokud je v řízení napadené rozhodnutí nejprve zrušeno nadřízeným orgánem a vráceno k novému projednání a rozhodnutí. Vedlejší účastnice navrhla, aby soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

4. Soud ve věci rozhodl při nařízeném jednání, při kterém provedl veškeré účastníky navržené důkazy s výjimkou těch, které byly navrženy k prokázání skutečností mezi účastníky nesporných.

5. Soud předně vyšel ze skutečností mezi účastníky nesporných, které vzal za svá skutková zjištění. Mezi účastníky řízení bylo nesporným, že žalobkyně u žalované dne 26.8.2021 nárok uplatnila, že žalovaná nárok projednala stanoviskem ze dne 10.2.2022, kterým konstatovala porušení práva žalobkyně, nicméně zadostiučinění v peněžité podobě žalovaná nepřiznala.

6. Na základě provedeného dokazování, soud učinil tato další skutková zjištění a dospěl k dále uvedenému závěru o skutkovému stavu.

7. Ze spisu [exekutorský úřad] [anonymizováno], sp.zn. 228 Ex 569/08, a spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp.zn. 36 Nc 646/2008, soud zjistil následující:

8. Dne 23. 4. 2008 podal [jméno] [příjmení], oprávněný, návrh na nařízení exekuce na základě exekučního titulu – rozsudku: č. j. 6 C 74/2007-20, který vydal Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen„ OS Praha 5“) dne 16. 8. 2007 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2008, č. j. 28 Co 441/2007-32, kterým byla povinnému [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ žalobkyně“ nebo„ povinná“), uložena povinnost spočívající ve vyklizení nebytových prostor – jednotky [číslo], [anonymizována dvě slova], budova [adresa], obec a k. ú. [část obce], na pozemku par. [číslo] vel . 320 m2. Dne 9. 5. 2008 bylo vydáno usnesení OS Praha 5, č. j. 36 Nc 646/2008-5, kterým soud nařídil exekuci vyklizením daných nebytových prostor. Toto usnesení bylo žalobkyni doručeno náhradním způsobem dne 17.7.2008. Dne 23. 4. 2008 [exekutorský úřad] [anonymizováno] (dále jen„ [anonymizováno] [obec a číslo]) podal žádost exekučnímu soudu o udělení pověření k provedení exekuce a návrh na pověření [anonymizováno] [jméno] [příjmení], exekutora [anonymizováno] [obec a číslo], provedením exekuce, a návrh na zákaz povinnému nakládat se svým majetkem, vyjma běžné obchodní činnosti, udržování a správy majetku. Dne 26. 5. 2008 byly soudním exekutorem obeslány banky s žádostí o poskytnutí součinnosti. V období mezi 13. 6. 2008 a 8. 7. 2008 byly soudnímu exekutorovi doručovány odpovědi bank. Dne 23. 6. 2008 vydal soudní exekutor exekuční příkaz na vyklizení nebytového prostoru, č. j. 063 EX 569/08-10, a ten žalobkyni zaslal 30. 6. 2008. Dne 5. 8. 2008 zažádal soudní exekutor o vyznačení doložky právní moci na usnesení ze dne 9. 5. 2008, čemuž bylo vyhověno dne 12. 9. 2008. Dne 27. 9. 2008 soudní exekutor vydal Vyrozumění o termínu provedení exekuce, č.j. 063 EX 569/08-13, kdy stanovil datum provedení exekuce na 6. 10. 2008. Dne 29. 9. 2008 se konalo ústní jednání stran před soudním exekutorem. Podáním doručeným soudu 30. 9. 2008 podala žalobkyně návrh na zastavení exekuce s návrhem na odložení jejího provedení, když tvrdila, že předmětný nebytový prostor nemůže vyklidit, protože ho nikdy neužívala a je užíván odlišným subjektem, [právnická osoba] [právnická osoba], na základě platného nájemního vztahu. E-mailovou komunikací bylo ze strany oprávněného zrušeno provedení exekuce, a to dne 2. 10. 2008, v souvislosti s usnesením OS Praha 5 ze dne 2. 10. 2008. Ve výroku I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 10. 2008, č.j. 36 Nc 646/2008-16, došlo k odložení provedení exekuce do pravomocného rozhodnutí o návrhu žalobkyně na zastavení exekuce. Dne 2. 10. 2008 do spisu nahlížela tehdejší právní zástupkyně žalobkyně. Dne 3. 10. 2008 do spisu nahlížela tehdejší právní zástupkyně oprávněného. Dne 2. 10. 2008 bylo soudu doručeno podání faxem, a následně dne 3. 8. 2008 skrze podatelnu soudu, ve kterém se oprávněný vyjadřuje k předpokládaným námitkám povinného. Podáním ze dne 20. 10. 2008 oprávněný konstatuje, že usnesení ze dne 2. 10. 2008 vůči němu není účinné a nemůže dojít k odkladu exekuce, neboť odkazuje na usnesení o nařízení exekuce, jež se souzené věci a účastníků vůbec netýká, a navrhuje, aby návrh na odložení provedení exekuce zamítl. Dne 10. 10. 2008 podal soudní exekutor podnět k vydání opravného usnesení. Dne 20. 10. 2008 byl soudu doručen ze strany oprávněného podnět k vydání opravného usnesení. Referátem ze dne 31. 10. 2008 byla žalobkyně vyzvána k vyjádření se k odvolání oprávněného proti usnesení OS Praha 5 č. j. 36 Nc 646/2008-16, které bylo soudu doručeno 8. 10. 2008. Dne 20. 1. 2009 bylo vydáno opravné usnesení, č.j. 36 Nc 646/2008-59, kterým došlo k opravě zjevné nesprávnosti v usnesení OS Praha 5, č. j. 36 Nc 646/2008-16, toho dne byl dán referát k rozeslání opravného usnesení. Dne 30. 1. 2009 požádal oprávněný o vyznačení právních doložek. Dne 5. 2. 2009 do spisu nahlížel oprávněný. Podáním ze dne 30. 1. 2009, doručeným soudu dne 5. 2. 2009, podal proti řádnému usnesení o odkladu výkonu rozhodnutí odvolání oprávněný, ve kterém upozorňuje na nestandartní postup soudu. Dne 16. 2. 2009 byl dán referát k zaslání odvolání právnímu zástupci žalobkyně. Překládací zpráva za dne 27. 3. 2009 byla Městskému soudu v Praze doručena 7. 4. 2009. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2009, č. j. 35 Co 171/2009-73, se usnesení OS Praha č. j. 36 Nc 646/2008-16 změnilo tak, že se návrh povinného na odklad provedení exekuce zamítá. Dne 9. 7. 2009 byl referátem dán pokyn k rozeslání usnesení Městského soudu, vypraveno bylo 5. 8. 2009. Dne 21. 8. 2009 požádala právní zástupkyně oprávněného soudního exekutora o schůzku dne 24. 8. 2009. Dne 25. 8. 2009 byl dán referátem pokyn k dotazu, zda došlo k vyklizení. Dne 26. 8. 2009 se dostavil oprávněný a požádal o fotokopii referátů. Dne 31. 8. 2009 bylo soudu doručeno podání ze dne 27. 8. 2009, ve kterém oprávněný namítá podjatost soudce. Dne 7. 9. 2009 se k námitce vyjádřila soudkyně. Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 9. 2009, č. j. 1 Nc 2902/2009-86, rozhodl, že soudkyně není vyloučena z projednání a rozhodnutí věci. Dopisem ze dne 25.9.2009 se žalovaná obrátila na [anonymizováno] [obec a číslo] v souvislosti s vyřizováním stížnosti žalobkyně na postup exekutora v exekučním řízení vedeném pod sp.zn. 063 EX 569/08 proti žalobkyni, coby stěžovateli a povinnému s žádala o vyjádření ve lhůtě do 12.10.2009. Dne 25. 9. 2009 podala návrh na zastavení exekuce [právnická osoba] [právnická osoba], referátem z 1. 10. 2009 bylo podání rozesláno. Soudní exekutor oznámil oprávněnému, že provedení exekuce odkládá, jelikož nelze spolehlivě zjistit, kdy povinný převzal listovní zásilku s doručenkou do vlastních rukou s vyrozuměním o termínu vyklizení, a že termín určí neprodleně. Dne 25. 9. 2009 byla soudnímu exekutorovi doručena výzva k vyjádření se ke stížnosti ze strany žalobkyně. Dne 14. 10. 2009 bylo soudu doručeno vyjádření oprávněného k návrhu na zastavení řízení. Dne 15. 10. 2009 se soudní exekutor vyjádřil ke stížnosti, téhož dne vydal oznámení o termínu vyklizení (č. j. 063 EX 569/08-23). Soudní exekutor oznámil soudu dne 23. 10. 2009, že došlo k vyklizení nebytových prostor povinného, a to 21. a 22. 10. 2009. Dne 23. 10. 2009 pak požádal banky o poskytnutí součinnosti, na které mu byly doručovány odpovědi mezi 29. 10. 2009 a 10. 12. 2009 Soudní exekutor o vyklizení nebytových prostor vyrozuměl oprávněného dne 26. 10. 2009, a dne 1. 11. 2009 vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce (č. j. 063 EX 567/08-64) a exekuční příkaz na přikázání pohledávky z účtu (č. j. 063 EX 567/08-65). Proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podala žalobkyně námitky dne 18. 11. 2009 a dne 23. 10. 2009 vydal soudní exekutor vyrozumění dle § 341 odst. 3 o.s.ř. Dne 13.11.2009 podána stížnost na postup soudního exekutora [anonymizováno] [příjmení] [právnická osoba] [právnická osoba], [IČO], coby stěžovatelem, která byla podána na MSp a na OS pro Prahu 5 18.11.2009. Podáním ze dne 16.11.2009 vznesla žalobkyně námitku podjatosti proti [anonymizováno] [příjmení]. Dne 9. 12. 2009 byly soudu doručeny soudním exekutorem námitky podjatosti soudního exekutora ze strany žalobkyně ze dne 16. 11. 2009. Dne 24. 11. 2009 soudní exekutor odpověděl žalobkyni na její stížnost ze dne 20. 10. 2009. Dne 30.11.2009 podán žalobkyní coby povinným návrh na odklad exekuce. Dne 4. 1. 2010 soudní exekutor předložil soudu návrh na odklad exekuce s přílohami, který mu byl zaslán žalobkyní a žalobu [právnická osoba] [právnická osoba] na vyloučení majetku z exekuce ze dne 24. 11. 2009 Soudní exekutor předložil námitky žalobkyně proti příkazu OS Praha 5 dne 5. 1. 2010. Usnesením OS Praha 5 ze dne 16. 1. 2010, č. j. 36 Nc 646/2008-215 byl příkaz k úhradě nákladů exekuce zrušen, právní moci nabylo usnesení 29. 1. 2010. Dne 16. 2. 2010 a 22. 2. 2010 byly soudu doručeny žádosti o vyznačení doložek právní moci od právního zástupce žalobkyně a od soudního exekutora, které byly doručeny dne 9. 3. 2010. Dne 2. 4. 2010 bylo referátem sděleno, že byla zamítnuta žaloba na vyloučení věci z výkonu exekuce. Dne 22. 4. 2010 byla soudnímu exekutorovi doručena výzva žalobkyně k vydání věci, na kterou soudní exekutor odpověděl dne 3. 5. 2010. Právní zástupkyně žalobkyně zaslala dne 23. 4. 2010 žádost o odročení jednání pro nemoc. Referátem bylo sděleno, že ústní jednání je naplánováno na 11. 6. 2010. Usnesením OS Praha 5 ze dne 13. 5. 2010, č. j. 36 Nc 646/2008-226 odmítnuta námitka podjatosti soudního exekutora vznesená žalobkyní. Dne 14. 5. 2010 byl dán pokyn k rozeslání usnesení. Dne 11. 6. 2010 se konalo první ústní jednání ve věci, kde byly zamítnuty návrh žalobkyně na zastavení exekuce (výrok I.), návrh [právnická osoba] [právnická osoba] na zastavení exekuce (výrok II.), řízení o návrhu [jméno] [anonymizováno] [právnická osoba] na odklad provedení exekuce se zastavilo (výrok III.), a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok IV. a V.). Vyhotovené usnesení, č. j. 36 Nc 646/2008-245, a protokol z jednání soud zaslal účastníkům dne 3. 9. 2010, ve vyhotoveném usnesení se objevil jeden výrok navíc, kterým byl zamítnut návrh žalobkyně na odklad provedení exekuce (výrok IV. v písemném znění). Dne 24. 9. 2010 bylo soudu doručeno odvolání žalobkyně proti usnesení ze dne 11. 6. 2010 a námitky proti protokolaci, co do výroku o nákladech řízení. Dne 27. 9. 2010 bylo doručeno odvolání proti usnesení žalobkyně, a to v celém jeho rozsahu, a odvolání [jméno] [anonymizováno] [právnická osoba], taktéž v celém rozsahu. Dne 14. 2. 2011 byl dán pokyn k rozeslání odvolání. Žalobkyně své odvolání doplnila podáním doručeným soudu dne 4. 7. 2011 spolu s návrhem na zastavení exekuce. Podání bylo rozesláno a právní zástupkyni oprávněného doručeno 21. 10. 2011. Dne 15. 11. 2011 byla vypracována předkládací zpráva k rozhodnutí o odvolání. Dne 26. 1. 2012 Městský soud v Praze vrátil spis OS Praha 5 bez vyřízení, jelikož písemné znění napadeného usnesení neodpovídalo znění vyhlášenému ústně, a bylo na OS Praha 5 vydat opravné usnesení, soudu byl tento přípis doručen dne 31. 1. 2012. Opravné usnesení č.j. 36 Nc 646/2008-290, bylo vydáno dne 11. 5. 2012, společně s usnesením doplňujícím, č. j. 36 Nc 646/2008-291. Usnesení byla vypravena dne 16. 5. 2012. Dne 23. 5. 2012 oprávněný soudu zaslal odvolání proti usnesením ze dne 11. 5. 2012, opět co do nákladů řízení. Žalobkyně podala odvolání proti usnesení OS Praha 5 č.j. 36 Nc 646/2008-291, a to dne 7. 6. 2012. Pokyn k rozeslání odvolání byl dán 18. 9. 2012. Předkládací zpráva byla vydána dne 22. 5. 2013 a Městskému soudu v Praze doručena 6. 6. 2013. Referátem ze dne 25. 6. 2013 bylo sděleno, že ústní jednání se bude konat 3. 9. 2013. Oprávněný zaslal soudu sdělení, kterým soud informoval o rozsudku odvolacího soudu ve věci určení vlastnictví předmětné nemovitosti, a to dne 9. 7. 2013. Dne 17. 7. 2013 bylo podání rozesláno. Ústní jednání se konalo dne 3. 9. 2013 a 5. 9. 2013, kde bylo vyhlášeno rozhodnutí. Dne 7. 10.2013 byla podána žádost o prodloužení lhůty k vyhotovení a vypravení rozhodnutí. Usnesením Městského soudu jakožto soudu odvolacího ze dne 5. 9. 2013, č. j. 35 Co 571,385, 386/2013-330, se usnesení I. stupně v zamítavých výrocích o zastavení exekuce změnilo jen tak, že exekuce se ohledně vyklizení nebytové jednotky zastavuje, jinak se v těchto výrocích a zamítavém výroku o návrhu na odklad exekuce potvrzuje, dále ve výroku o zastavení řízení bylo odvolání žalobkyně a [právnická osoba] [právnická osoba] odmítnuto, ve výrocích o nákladech řízení bylo usnesení I. stupně zrušeno a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Usnesení Městského soudu bylo vypraveno dne 4. 12. 2013. Dne 7. 2. 2014 podala žalobkyně dovolání. Dne 28. 4. 2014 byl právní zástupce žalobkyně vyzván k doložení plné moci, ta byla soudu doručena 14. 5. 2014. Vyjádření k dovolání ze strany oprávněného bylo soudu doručeno 12. 5. 2014. Dne 22. 5. 2014 byla vypracována předkládací zpráva Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání, která byla Nejvyššímu soudu doručena 30. 5. 2014. Dne 22. 8. 2014 byly Nejvyššímu soudu doručeny námitky podjatosti soudního exekutora, které podala žalobkyně ze dne 6.8.2014. Dne 8. 9. 2014 byla soudnímu exekutorovi doručena stížnost žalobkyně na postup při stanovení nákladů exekuce, k čemuž se vyjádřil 18. 9. 2014. Dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 26 Cdo 2237/2014-379. Usnesení Nejvyššího soudu bylo doručeno účastníkům dne 1. 10. 2014 Soudní exekutor předložil exekučnímu soudu námitky žalobkyně proti příkazu k úhradě nákladů exekuce (doručené soudnímu exekutorovi dne 1. 8. 2014) k rozhodnutí, a to dne 13. 10. 2014. Dne 20. 2. 2015 bylo usnesením OS Praha 5, č. j. 36 Nc 646/2008-447, rozhodnuto, že soudní exekutor není vyloučen z provedení exekuce, právní moci usnesení nabylo dne 24. 2. 2015. Dne 26. 2. 2015 byla soudu doručena žádost soudního exekutora o vyznačení doložky právní moci, které bylo vyhověno dne 24. 4. 2015 O námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce [příjmení] [obec a číslo] rozhodl usnesením ze dne 12. 6. 2015, č.j. 36 N 646/2008-454, a to tak, že příkaz byl zrušen a věc byla vrácena soudnímu exekutorovi. Dne 17. 6. 2015 bylo usnesení doručeno soudnímu exekutorovi, a byl vyzván, aby doručil usnesení účastníkům. Znovu byl urgován dne 30. 10. 2015. Dne 18. 11. 2015 soudní exekutor zažádal o vyznačení doložek právní moci a doložil doručenky ze dne 10. 11. 2015 o rozeslání usnesení. Žádosti bylo vyhověno dne 1. 12. 2015. Dne 16. 6. 2015 zažádal soudní exekutor o poskytnutí součinnosti centrální katastr. Soudní exekutor vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce dne 19. 2. 2021, č. j. 063 EX 569/08-186 Příkaz byl doručen stranám dne 25. 2. 2021. Dne 31. 3. 2021 ve věci přišlo OS Praha 5 podání soudního exekutora, který OS Praha 5 předložil námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce. Námitky podala žalobkyně dne 5. 3. 2021, s tím, že exekutor neodstranil vady svých předchozích příkazů. Věc byla exekutorovi dne 15. 4. 2021 vrácena, jelikož nebyly splněny předpoklady pro rozhodnutí o námitkách, především nebyla zjištěna reakce žalobkyně na vyjádření soudního exekutora k námitkám. Dne 14. 5. 2021 byla doručena nová předkládací zpráva soudního exekutora, společně s vyjádřením žalobkyně ze dne 29. 4. 2021 a dalšími náležitostmi. Usnesením OS Praha 5 ze dne 28. 5. 2021, č. j. 36 Nc 646/2008-514, byly výroky změněny ve výši přiznaných částek. Právní moci usnesení nabylo 3. 6. 2021. Dne 25. 8. 2021 bylo také vydáno usnesení OS Praha 5, č.j. 36 Nc 646/2008-524, kterým soud žalobkyni uložil povinnost zaplatit oprávněnému náklady řízení v souvislosti s částečným zastavení exekuce, a [právnická osoba] [právnická osoba] byla uložena povinnost nahradit náklady řízení v souvislosti s řízením o návrzích na odklad a zastavení exekuce. Toto usnesení nabylo právní moci dne 19. 6. 2021. Dne 4. 6. 2021 byla soudu doručena žádost na vyznačení doložek právní moci soudního exekutora, dne 11. 6. 2021 byla doručena žádost oprávněného. Žádostem bylo vyhověno 16. 7. 2021. Dne 19. 7. 2021 bylo vydáno oznámení o skončení exekuce, č. j. 228 EX 569/2008-226.

9. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný závěr o skutkovém stavu tak, jak je tento popsán výše s tím, že posuzované řízení ve vztahu k žalobkyni trvalo od okamžiku, kdy jí bylo doručeno usnesení OS Praha 5, ze dne 9.5.2008, č. j. 36 Nc 646/2008-5, kterým byla nařízena exekuce vyklizením nebytových prostor dne 17.7.2008 a skončeno bylo dne 19. 7. 2021, kdy bylo vydáno oznámení o skončení exekuce. Délka posuzovaného řízení vzhledem k posuzované nemajetkové újmě žalobkyně tak činila 13 let.

10. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

11. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

12. Podle § 5 písm. b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

13. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle druhého odstavce téhož ustanovení má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

14. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

15. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

16. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

17. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1, 2 a 3 zák. č. 82/1998 Sb., když se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. V řízení přitom bylo nesporné, že žalobkyně svůj nárok u žalované řádně předběžně uplatnila ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zák. č. 82/1998 Sb., pročež může být věc projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb.).

18. Soud nejprve konstatuje, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který zákonodárce do právního řádu zakotvil, aby naplnil požadavek čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen„ Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novelizace zákonem č. 160/2006 Sb. tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) na vnitrostátní úroveň. Ovšem je zřejmé, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, musí při svém rozhodování vycházet z judikatury ESLP.

19. V posuzovaném případě se žalobkyně domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Soud se tak zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy, když soud konstatuje, že k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle OdpŠk, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení (nesprávný úřední postup); vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou.

20. S ohledem na uvedené, soud prvotně posuzoval, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně, zda došlo k porušení povinnosti soudu, případně jiného orgánu veřejné moci (za činnost soudního exekutora jako úřední osoby odpovídá stát podle § 4 OdpŠk) vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, když délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Základní kritéria k posouzení, zda je délka řízení přiměřená, zakotvil zákonodárce v § 31a odst. 3 OdpŠk. Ovšem je třeba mít na mysli, že tato kritéria jsou stanovena pouze demonstrativním výčtem, soud tak musí přihlédnout i k dalším okolnostem projednávané věci.

21. Celková délka posuzovaného řízení, jak soud již výše uvedl, činila 13 let. Již zde soud stanovenou celkovou délku trestního řízení při bližším zkoumání průběhu celého posuzovaného řízení (viz dále) považuje za nepřiměřeně dlouhou, čímž došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě. Řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat, i když šlo o značně složité (především procesně) řízení, avšak dlužno dodat, že na jeho délce se podílela významnou měrou i žalobkyně. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a tím k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které jí náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 OdpŠk). V důsledku porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě jí vznikla nemajetková újma. Pokud jde o formu zadostiučinění, soud dospěl k závěru, že při zjištěné délce řízení a významu jeho předmětu, který nelze označit za nepatrný, nepřipadá jiné zadostiučinění než v peněžité formě v úvahu. Čím delší je posuzované řízení, tím závažnější zcela mimořádné okolnosti by musely vyjít najevo, ani soud považoval konstatování porušení práva za dostačující formu satisfakce. Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že i případně snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému. Konstatace porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje právě toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, a doba řízení se tak v psychické sféře poškozeného nemohla negativně projevit jinak než negativně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 30 Cdo 1166/2020 či usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 30 Cdo 40/2009 nebo sp.zn. 30 Cdo 4362/2013). Soud vzal v úvahu i to, že samotná exekuce byla oprávnění a k jejímu vykonání došlo již po roce a několika měsících, kdy poté se již rozhodovalo toliko o nákladech exekuce. Otázku významu řízení sod zhodnotí v rámci příslušného kritéria. Jakkoli se i žalobkyně na délce řízení podílela, je třeba zdůraznit, že z hlediska posuzování přiměřenosti dílky řízení se podle sjednocujícího Stanoviska zohledňuje celková doba řízení do jejího pravomocného skončení včetně případné doby, po níž se rozhoduje o dovolání či ústavní stížnosti. Jsou to tak primárně orgány státu, které mají směřovat věc ke skončení. V tomto směru soud nemohl přehlédnout, že v exekučním řízení nebyl proveden žádný úkon od 16. 6. 2015 do 19.2.2021, tedy po dobu téměř 6 let. V tomto směru tedy nelze přisvědčit žalované, že prodloužení doby řízení zavinila výlučně žalobkyně a že v řízení nedošlo k průtahům. Jakkoli jde o průtah ojedinělý, jeho délka je natolik významná, kdy představuje téměř polovinu celkové doby řízení, a tudíž nelze přistoupit toliko k zadostiučinění morálnímu. Nejvyšší soud rovněž vychází z předpokladu, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě samo o sobě zakládá vyvratitelnou domněnku v tom směru, že jím byla způsobena dotčeným osobám nemajetková újma, za kterou jim náleží přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 1 OdpŠk, a proto poškozený nemusí vznik újmy prokazovat (srov. NS ČR, sp. zn. 30 Cdo 958/2009). Není tak případný poukaz vedlejší účastnice, že žalobkyně nemajetkovou újmu neprokázala. Rovněž je nepřípadný poukaz vedlejší účastnice na rozsudek NS ČR, sp.zn. 30 Cdo 2434/2010, neboť tam se jednalo o skutkovou situaci odlišnou, kdy šlo o posouzení nemajetkové újmy poškozeného, který coby oprávněný vymáhal v exekučním řízení svoji pohledávku, kde byly pochybnosti o reálnosti a účelnosti vymáhání. O nic takového se však v nyní posuzované věci nejednalo.

22. Při výpočtu výše finančního zadostiučinění vycházel soud ze Stanoviska. Pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč a 20 000 Kč za jeden rok řízení (1 250 Kč – 1 667 Kč za měsíc), přičemž na první dva roky je přiznávána v jedné polovině. Jelikož délka řízení je extrémní, je v souladu s judikaturou namístě vycházet z vyšší než základní částky (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 2138/2009). Soud shledal důvody pro stanovení výše základní sazby za jeden rok řízení mírně nad spodní hranicí, neboť řízení trvalo 13 let a pohybuje se tak svoji délkou stále sice ještě při spodní hranici délky průtažných řízení, nicméně došlo již k překročení dob 10 let. Z tohoto důvodu tak soud rovněž neshledal důvod přiznat žalobci za rok trvání řízení částku 20 000 Kč, tedy částku nejvyšší možnou. Z judikatury Nejvyššího soudu lze vysledovat, že horní hranice doporučeného rozmezí je soudy přiznávána v řízení o extrémních délkách 20 let (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1320/2011, či věc řešenou Nejvyšším soudem pod sp.zn. 30 Cdo 5440/2014, kde byla základní částka 20 000 Kč/rok přiznána u řízení, jehož délka přesahovala 23 let). Základní částka 17 000 Kč byla přiznána v řízení trvajícím 16 let (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1612/2009). Za přiměřenou základní sazbu tak soud považuje v tomto případě 16 000 Kč za rok řízení, tj. 1 333 Kč za měsíc.

23. Za období 13 let činí výše základní částky 192 000 Kč (12x16 000 (. Tuto částku pak je nutno dále modifikovat, a to v důsledku demonstrativně vyčtených kritérií uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 OdpŠk, tj. s přihlédnutím ke složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým případně přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

24. Co se týká složitosti posuzovaného řízení, soud konstatuje, že řízení nebylo po bylo skutkové ani právní stránce složité, mimořádně složité však bylo po stránce procesní. Z hlediska skutkového a právního věc ani nemohla být nijak zvlášť složitá, neboť ve věci byla prováděna exekuce na základě pravomocného a vykonatelného soudného rozhodnutí. Po procesní stránce však věc velmi složitá byla. Žalobkyně opakovaně podávala procesní návrhy, kterými se museli exekuční soud a soudní exekutor zabýval. Šlo jak o procesní návrhy v řízení, tak dále o stížnosti na soudního exekutora a opakované námitky podjatosti. V tomto směru soud žalobkyni nepřičítá k tíži, že podávala přípustné opravné prostředky, nicméně podání každého procesního návrhu vyvolá nutnost na straně orgánů veřejné moci se takovým podáním zabývat, což objektivně řízení prodlužuje. Je tak na místě pro toto kritérium základní částku snížit o 10 %. Věc byla opakované řešena na dvou stupních soustavy, kdy v „ prvním stupni“ rozhodoval soudní exekutor a o opravných prostředních proti jeho rozhodnutím rozhodoval procesní soud I. stupně. Věc byla však jedenkrát řešena na všech stupních soudní soustavy, a to v souvislosti s návrhy na zastavení exekuce. Opět jde o objektivní okolnost spojenou s tím, že jsou opravné prostředky podávány. Je tak na místě pro kritérium projednávání věci na vícero stupních soudní soustavy základní částku snížit o 10 %.

25. Žalobkyně se na délce řízení chováním významně podílela. V této souvislosti je třeba předem zdůraznit, že samotná exekuce byla fakticky provedena a skončena v říjnu 2009, poté se již rozhodovala o nákladech exekuce. Žalobkyně již poté nemohla nijak provedení exekuce zvrátit. Pokud tedy po faktické realizaci exekuce podávala žalobkyně návrhy na její odklad či zastavení, soud je hodnotí jako úkony neúčelné, s nimiž žalobkyně nemohla uspět. Jelikož byla zastoupena advokátem, tedy právním profesionálem, tak o tom musela, či měla vědět. Rovněž opakované stížnosti a vznesené námitky podjatosti byly zjevně podávány neúčelně, nicméně se jimi musely soudní exekutor i procesní soud opakovaně zabývaly, přičemž nebyly shledány oprávněnými. Žalobkyni však nelze klást k tíži podání činěná jiným subjektem, [právnická osoba] [právnická osoba], byť byla zastoupena stejným advokátem. Soud pak žalobkyni neklade k tíži ty procesní úkony, kdy toliko využívala opravných prostředků, zejména proti PÚNE. S ohledem na toto kritérium je na místě základní částku snížit o 20 %.

26. Pokud jde o kritérium postupu orgánů veřejné moci, pak průtah v délce téměř šesti let soud již zohlednil při samotném závěru o nepřiměřenosti délky řízení a při úvaze o tom, že žalobkyni je třeba zadostiučinění poskytnout v peněžité formě. Soud tak z hlediska tohoto kritéria zohlednil toliko další zjištěné průtahy, a to v období od 27.9.2010, kdy bylo doručeno odvolání, do jeho rozeslání dne 14.2.2011, tedy až téměř po 5 měsících. Odvolání bylo předloženo MS v Praze referátem z 15.11.2011 MS v Praze vrátil obvodnímu soudu bez věcného vyřízení dne 26.1.2012, neboť vyhlášeno usnesení neodpovídalo písemnému vyhotovení. Dne 11.5.2012 bylo vydáno opravné usnesení. Dne 7.6. se žalobkyně znovu odvolala, odvolání bylo rozesláno dne 18.9.2012 Nová předkládací zpráva byla vyhotovena dne 22.5.2013, tedy až po 8 měsících. Nebyla tak vícekrát dodržena obecně akceptovaná lhůta 3 měsíců pro učinění procesního úkonu v řízení soudem (viz SIMON, Pavel. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. V Praze: C.H. Beck, 2019. Právní praxe. ISBN 978-80-7400 -768-2 str. 286). S ohledem na toto kritérium je na místě základní částku zvýšit o 10 %. S ohledem na toto kritérium není dle přesvědčení soudu na místě částku více modifikovat, neboť ostatní výhrady žalobkyně k postupu soudu se promítly již v samotném závěru o nepřiměřené délce řízení, jakož i v závěru o nutnosti odškodnění v penězích.

27. Co se týká významu předmětu řízení pro žalobkyni, soud konstatuje, že tato veličina není neměnná a v průběhu řízení se může měnit, což se v projednávané věci stalo. Do října 2010, tedy po dobu přibližně 15 měsíců lze význam řízení shledat jako standardní, kdy šlo o exekuci na základě pravomocného a vykonatelného soudního rozhodnutí, která byla následně provedena. Poté již lze význam řízení hodnotit jako snížený, neboť žalobkyně už v žádné nejistotě ohledně výsledku řízení z hlediska merita věci být nemohla. Bylo jasné, že exekuce byla provedena a že to nejde nijak zvrátit. Nejistota žalobkyně se tak mohla vztahovat již jen k otázce nákladů exekučního řízení. Jakkoli žalobkyně musela vědět, že bude náklady exekuce hradit, současně až do pravomocného skončení tato její nejistota existovala. A byť se na prodloužení řízení také podílela, k průtahu přispěl i soudní exekutor, který po dobu téměř šesti let neučinil v tomto směru žádný úkon. Současně je však třeba přisvědčit žalované, že se žalobkyně po tuto dobu o řízení nijak nezajímala a je tak nevěrohodné i její tvrzení o značné újmě, když ji zjevně bylo zcela lhostejné, že řízení nadále pokračuje, že v něm po delší dobu nejsou činěny úkony a lze tak dospět k závěru, že jí bylo lhostejné i to, že je po celou dobu vedena v rejstříku exekucí. Soud tak neuvěřil ani tvrzení žalobkyně, že po celou dobu 13 let měla o řízení zájem a jeho trváním kontinuálně trpěla újmu. Dobu šesti let je nutné považovat za extrémní dobu a je na místě ji přičíst k tíži žalobkyně z hlediska právě kritéria významu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 1987/2009). V období od 16. 6. 2015 do 19.2.2021 je tak třeba význam řízení pro žalobkyni považovat za podstatně snížený. V konečném důsledku je proto z důvodu významu předmětu řízení pro žalobkyni na místě základní částku snížit o 40 %.

28. Na základě zhodnocení a pečlivého posouzení všeho, co v řízení vyšlo najevo, soud základní částku 192 000 Kč celkové snížil o 70 % (-10 -10 -20 +10 - 40), tj. o 134 400 Kč.

29. Ve světle výše uvedeného žalobkyni náleží přiměřené zadostiučinění za újmu způsobenou jí nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce, neboť byla prokázána existence odpovědnostního titulu (nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení), vznik újmy a příčinná souvislost mezi uvedenými dvěma podmínkami. Zadostiučinění žalobkyni náleží ve výši 57 600 Kč (192 000 – 134 400) a soud tak rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku. Soud k tomu dodává, že mu je známa i ustálená judikatura Nejvyššího soudu, dle níž by modifikace základní částky v obecné rovině neměla přesahovat 50 % (srov. např. NS ČR sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Nicméně dle soudu jsou v posuzovaném případě dány výjimečné okolnosti, které výraznou modifikaci vyžadují, tj. mimořádná procesní složitost posuzovaného řízení, kdy na délku řízení mělo vliv zejména značné množství procesních návrhů žalobkyně podávaných poté, co již byla exekuce fakticky provedena a nebylo možné ji zvrátit. Rovněž je na místě zohlednit setrvale klesající význam řízení pro žalobkyni, když právě v poslední fází řízení, která se kryje s dlouhodobým obdobím nečinnosti v řízení, byla i žalobkyně zcela pasivní a o osud řízení se nijak nezajímala. Soud je proto toho názoru, že stanovená částka přiměřeného zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk se nepříčí obecné představě spravedlnosti. Naopak její výši považuje soud za zcela přiléhavou individuálním okolnostem projednávaného případu.

30. Ve zbytku (291 240 Kč) byl proto nárok žalobkyně na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení výrokem II. jako nedůvodný zamítnut.

31. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 3, a § 151 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně byla sice úspěšná pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, pročež se i částečný úspěch pro účely náhrady náklady řízení projeví jako úspěch plný. K náhradě nákladů řízení žalobkyně je zavázána rovným dílem žalovaná a vedlejší účastnice na straně žalované, které sdílí procesní osud (ne) úspěchu strany, kterou v řízení podporuje. Náklady žalobkyně se skládají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a nákladů právního zastoupení žalobkyně advokátem. Odměna advokáta byla určena dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Právní zástupce žalobkyně dle ust. § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a) (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu učinil ve věci 3 úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, sepisu žaloby a účasti na jednání soudu dne 16.12.2022 á 3 100 Kč, 1 úkon právní služby v poloviční hodnotě spočívající v účasti při vyhlášení rozsudku dne 23.12.2022 podle § 11 odst. 2) písm. f) advokátního tarifu á 1 550 Kč (určeno z tarifní hodnoty 50 000 Kč). K odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta 4 x 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhrada za 21% DPH na základě dokladu o tom, že advokát žalobkyně je plátcem této daně. Náklady řízení celkem činí 16 580,50 Kč ( (10 850 + 1 200) *0,21 + 2 000). Požadovanou náhradu nákladů za předběžné uplatnění nároku u žalované soud nepřiznal s poukazem na § 31 odst. 4 OdpŠk. Náklady řízení je povinna žalobkyni zaplatit žalovaná a vedlejší účastnice řízení na straně žalované s poukazem na § 93 odst. 3 větu první o.s.ř., podle níž platí, že v řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník. Sdílí tedy v řízení osud toho účastníka, kterého podporuje a nese s ním současně i povinnost k náhradě nákladů řízení.

32. Lhůta k plnění ve věci samé i v nákladovém výroku byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o.s.ř., neboť se jedná též o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších předpisů, a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší, kterou s ní sdílí i vedlejší účastnice. Žalované i vedlejší účastnici na straně žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám jejího zástupce.

Poučení