43 C 289/2018-317

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Monikou Tupou jako samosoudkyní ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 836 800 Kč takto:

Výrok

I. Žaloba, podle které by žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 836 800 Kč, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 náklady státu, ve výši 18 954,42 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 173 659,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokáta,JUDr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Žalobce se proti žalované domáhal zaplacení částky 836 800 Kč. Žalobu odůvodnil tak, že účastníci spolu v letech 2002 až 2015 žili,jako druh a družka, vedli společnou domácnost. Po narození prvého dítěte, se v listopadu 2006, přestěhovali do nového domu [adresa] v k. ú. [obec], [územní celek]. Dům je ve výlučném vlastnictví žalované a byl pořízen především z prostředků, které získala žalovaná z majetkového vypořádání, se svým bývalým manželem. Žalobce tvrdil, že zbývající část peněz, potřebných na pořízení domu, byla uhrazena prostřednictvím hypotečního úvěru,ve výši 1 138 523 Kč, který poskytla [právnická osoba] žalované, jako dlužnici a příjemkyni úvěru. Žalobce tvrdil, že přestože nebyl s hypoteční bankou v žádném smluvním vztahu, začal hned od počátku, od listopadu 2006, hradit trvalým příkazem ze svého účtu splátky hypotečního úvěru,ve výši 7 100 Kč měsíčně, pravidelně, až do října 2015, do doby, kdy se ze společné domácnosti odstěhoval. Takto tedy na splátkách hypotéky, vedené na žalovanou, žalobce zaplatil částku 766 800 Kč. Žalobce tvrdil, že tuto částku zaplatil bez právního důvodu, že na straně žalované došlo k bezdůvodnému obohacení, v této výši. Žalobce dále tvrdil, že financoval vybavení domu,ve výlučném vlastnictví žalované, že tímto došlo ke zhodnocení nemovitosti, ve výlučném vlastnictví, žalované. V žalobě žalobce tvrdil, že tyto investice provedl z překlenovacího úvěru, který si vzal ve výši 500 000 Kč, který mu poskytla ČMSS, na základě smlouvy [číslo]. Tvrdil, že po odchodu žalobce ze společné domácnosti s žalovanou, toto vybavení zůstalo v nemovitosti žalované, která ho nadále využívá. Žalobce platil splátky tohoto překlenovacího úvěru ze stavebního spoření, ve výši 3 900 Kč měsíčně a to až do úplného splacení tohoto úvěru. Žalobce v žalobě tvrdil, že ty„ investice“, které provedl, do nemovitosti žalované, spočívaly např. ve vestavěných skříních, za asi 130 000 Kč, dále v nákladech za terénní úpravy v okolí domu, včetně instalace závlahového systému, úpravy terasy, v hodnotě 145 637 Kč, provedené firmou [právnická osoba], dále v kupní ceně za nábytek od firmy [jméno] Truhlář,v ceně 72 000 Kč, nábytek od společnosti A Interier, za 25 840 Kč, za výrobu kuchyňské linky, včetně spotřebičů Miele, za 252 958 Kč. Žalobce tedy tvrdil, že do výlučného majetku žalované investoval celkem částku 1 266 800 Kč. Protože žalovaná, v roce 2010, poskytla žalobci částku 430 000 Kč, na akontaci, při nákupu nového automobilu, který po rozpadu společné domácnosti účastníků zůstal ve vlastnictví žalobce, žalobce provedl v žalobě zápočet částky 430 000 Kč, na částku 1 266 800 Kč a tvrdil, že výsledná částka bezdůvodného obohacení na straně žalované, je 836 800 Kč. Žalobce dále tvrdil, že po dobu, kdy bydlel v nemovitosti s žalovanou, se podílel na dalších finančních nákladech. Původně v žalobě tvrdil, že hradil veškeré energie, vodné, stočné, elektřinu, plyn, toto své tvrzení ve své výpovědi změnil a zajišťoval různé servisní, opravné práce, na domě. Po rozpadu společné domácnosti,v roce 2015 bez vlastního bydlení, tvrdil, že téměř bez finančních prostředků. Žalobce tvrdil, že vyzýval žalovanou k vrácení této částky, ale žalovaná na toto nereagovala. K tomuto žalobce předložil pouze předžalobní výzvu, ze dne 20. 9. 2018.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, nárok žalobce neuznávala. Především namítala, že skutková tvrzení žaloby jsou částečně nesrozumitelná a především namítala, že pokud žalobce tvrdil, že na vybavení domu si vzal překlenovací úvěr u Českomoravské stavební spořitelny, tak toto se nezakládá na pravdě, protože toto vybavení bylo pořízeno, po nastěhování do nového rodinného domu, tedy dříve, než si vzal žalobce překlenovací úvěr ze stavebního spoření. Žalovaná potvrdila, že v roce 2006 účastníci začali spolu bydlet v domě, ve výlučném vlastnictví žalované. Vedli,jako partneři,společnou domácnost. Z jejich vztahu se narodily dvě nezletilé děti, [jméno], narozen [datum] a [jméno], narozen [datum]. Žalovaná tvrdila, že z důvodu nástupu žalované na rodičovskou dovolenou,v listopadu 2006, se účastníci dohodli, že žalobce bude na společnou domácnost přispívat, kromě jiného, formou úhrady hypotečního úvěru, který byl poskytnut žalované. Žalovaná byla na rodičovské dovolené do května 2012. V době, kdy účastníci vedli společnou domácnost, samozřejmě žalobce neplatil žalované žádné nájemné. Žalovaná popřela, že by žalobce hradil výlučně veškerá média, elektřinu, vodu, plyn, odvoz odpadu. Naopak žalovaná tvrdila, že tyto platby hradila ona, včetně nákladů na stravování, včetně nákladů nezletilých dětí. Účastníci nebyli manželé. Žalovaná namítala, že dle jejího názoru, se ničím neobohatila na úkor žalobce, uplatnila námitku promlčení, s odkazem na ust. § 107 odst. 1 zákona č. 40/64 Sb. Tvrdila, že tedy na její straně nedošlo k žádnému bezdůvodnému obohacení, jestliže splátky hypotéky, které žalobce činil, byly jeho příspěvkem na společnou domácnost. Pokud šlo o tvrzení žalobce, že něco hradil z překlenovacího úvěru ze stavebního spoření, namítala že toto ničím neprokázal. Navíc žalovaná poukazovala na to, že na rozdíl od rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 opatrovnickém řízení, Městský soud v Praze rozsudku ve věci [číslo jednací] z [datum rozhodnutí], při určení výše výživného pro nezletilé děti účastníků, přihlédl k měsíční splátce úvěru žalobce, ve výši 3 900 Kč měsíčně, úvěru ze stavebního spoření, aniž by k tomu provedl nějaké dokazování. Tedy odvolací soud snížil původně stanovené výživné rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ve věci [číslo jednací] z částek 6 300 Kč a 5 900 Kč měsíčně, na 5 000 Kč a 4 000 Kč měsíčně. (Přesto žalobce vytvořil dluh 56 200 Kč). Ještě žalovaná poukazovala na to, že v době soužití účastníků hradila z výlučných prostředků společné dovolené, náklady společné domácnosti, nákup osobního automobilu. Tvrdila, že žalobce také pobíral příspěvky na obě děti, i v době, kdy s nimi nevedl společnou domácnost. A za dobu od roku 2006 do roku 2016 takto obdržel částku 222 000 Kč. Žalovaná dále namítala, že kromě předžalobní výzvy neobdržela předtím od žalobce žádnou žádost o úhradu žádné částky. Na předžalobní výzvu již reagoval její právní zástupce, odpovědí z 5. 10. 2018.

3. K vyjádření žalované, žalobce blíže specifikoval položky, o kterých tvrdil, že z výlučných prostředků tyto investoval do nemovitosti,ve výlučném vlastnictví žalované. Mělo se jednat o terénní úpravy okolí domu, včetně instalace závlahového systému v hodnotě 145 637 Kč od Floristického servisu s. r. o., faktura ze dne 6. 9. 2007, vestavěné skříně značky Woodface za cenu 130 199 Kč, realizováno a uhrazeno v říjnu a listopadu 2006, nábytek od firmy Luboš Truhlář za 72 000 Kč, červenec 2007, nábytek od společnosti A Interier v ceně 25 840 Kč, březen až červen 2007, výroba kuchyňské linky na míru a spotřebiče značky Miele, celkem 252 958 Kč, září až prosinec 2006. Žalobce se dále vyjádřil tak, že nesouhlasí s uplatněnou námitkou promlčení ze strany žalované, kdy žalobce vycházel z jediné tříleté promlčecí lhůty, s odkazem na ust. § 621 zákona č. 87/2012 Sb., která tedy počíná běžet od chvíle, kdy se oprávněný dozvěděl a mohl dozvědět o rozhodujících skutečnostech. Žalobce tvrdil, že v okamžiku zaplacení každé jednotlivé splátky úvěru, neměl vědomí o tom, že na straně žalované vzniká bezdůvodné obohacení, protože se domníval, že byť nemovitost byla ve výlučném vlastnictví jeho družky, bude s ní žít, po zbytek života. A až v okamžiku, kdy se vztah účastníků rozpadl a žalobce se z nemovitosti odstěhoval, bylo,dle tvrzení žalobce, povinností žalované vrátit mu, co do jejího majetku investoval. Tvrdil tedy, že zaplacené splátky se staly bezdůvodným obohacením žalované až v okamžiku rozpadu společné domácnosti, tedy v říjnu roku 2015. A protože žalobce uplatnil svůj nárok žalobou u soudu dne 28. 9. 2018, nedošlo,dle názoru žalobce, k promlčení jeho nároku. Následně žalobce tvrdil, že ty jednotlivé splátky hypotečního úvěru žalobce za žalovanou,by měl soud posoudit jako půjčku, nebo zápůjčku, v režimu nového občanského zákoníku a tvrdil, že ty jednotlivé půjčky, případně zápůjčky, byly uzavřeny v ústní formě v době, kdy účastníci spolu žili a blíže to neřešili a došlo ke konkludentnímu uzavření jednotlivých půjček, nebo později zápůjček, v režimu nového občanského zákoníku, v závěru řízení to již takto nehodnotil.

4. Žalovaná následně tvrdila, že pokud by soud dospěl k závěru, že nárok žalobce je důvodný, alespoň v nějakém rozsahu, musel by soud hodnotit také to, že si žalobce„ odbydlel“ ten svůj díl a žalovaná navrhovala, aby částka byla zjištěna porovnáním s obvyklým nájemným za užívání obdobné nemovitosti, v daném místě a čase, které by jinak žalobce byl povinen platit.

5. K výzvě soudu pak žalobce svá skutková tvrzení žaloby upřesnil tak, že mezi účastníky byla v průběhu roku 2006 uzavřena ústní dohoda o společném bydlení a užívání nemovitosti [adresa], ve výlučném vlastnictví žalované, která zahrnovala kromě jiného tu skutečnost, že žalobce bude hradit splátky hypotečního úvěru vedeného na žalovanou, 7 100 Kč měsíčně. Žalobce tvrdil, že další provozní náklady domácnosti hradili s žalovanou, dle dohody. Ukončením soužití účastníků a odstěhováním se žalobce z nemovitosti žalované, došlo také k ukončení dohody o tom, že žalobce bude hypotéční splátky platit. Stále žalobce tvrdil, že kromě splátek hypotečního úvěru investoval do domu žalované částku 500 000 Kč, kterou získal z úvěru ze stavebního spoření, připustil, že tyto věci sám také celou dobu užíval, proto z této částky,touto žalobou,se domáhal pouze zaplacení částky 70 000 Kč. Žalobce se dále vyjádřil tak, že nesouhlasí s tím, že by mělo být nějak ohodnoceno, že si nějakým způsobem„ odbydlel“ nějakou částku, nebo že tato by měla být zjištěna porovnáním s obvyklým nájemným, které by byl povinen platit, pokud by ho žalovaná nenechala bydlet ve své nemovitosti. Žalobce tvrdil, že mohl např. on investovat své finanční prostředky na pořízení jiné nemovitosti, a proto se jedná pouze o spekulativní úvahu, splátky hypotéky nepovažoval za hrazení potřeb rodiny, ale za investici do majetku, ve výlučném vlastnictví žalované.

6. Z výpovědi žalobce bylo zjištěno, že začal s žalovanou žít někdy v roce 2001. Nejprve účastníci žili odděleně a žalovaná měla ve vlastnictví byt 2+1 v [část obce], tam se také žalobce přistěhoval. V té době žalovaná byla ještě vdaná. Účastníci ale přemýšleli o založení rodiny. Žalovaná potom, v rámci vypořádání zaniklého SJM s manželem, měla možnost získat částku, za kterou by byla pořízena nemovitost, ve které by potom účastníci spolu bydleli. Z výpovědi žalobce bylo zjištěno, že bývalý manžel žalované v podstatě zaplatil částku rozdílu mezi pořizovací cenou nemovitosti a tím hypotečním úvěrem, který si vzala žalovaná, celkem to bylo asi 8 000 000 Kč. Žalobce od počátku věděl, že nemovitost se nabývá do výlučného vlastnictví žalované. Účastníci nehovořili např. o tom, že by žalobce mohl např. získat nějaký ideální podíl na té nemovitosti, uváděl, že to by žalovaná ani nechtěla. Do nové nemovitosti se účastníci stěhovali už s čerstvě narozeným, prvním dítětem. Z výpovědi žalobce bylo zjištěno, že mu přišlo logické, aby v tuto chvíli se nějakým způsobem podílel na nákladech domácnosti, tak, že bude platit splátky hypotečního úvěru, které byly 7 100 Kč. Dále přispíval nějakými dalšími částkami na potřeby rodiny, stejně jako žalovaná. Žalované potom, z vypořádání s bývalým manželem zůstal i ten byt 2+1, kde původně bydleli, který pronajímala. Z výpovědi žalobce dále bylo zjištěno, že věděl, že žalovaná měla také příjmy z toho, že získala nějaké dědictví, prodala chalupu, a z těchto prostředků platila ještě nějaké další vybavení domu, umístění fotovoltaických panelů na dům, atd. Původně oba účastníci pracovali v České televizi a žalovaná potom byla,po narození dítěte, na rodičovské dovolené, následně se narodilo druhé dítě, takže celkem ta doba byla asi 4,5 roku, s čímž žalobce souhlasil a chtěl, aby děti byly co nejvíce doma. V té novostavbě bylo třeba pořídit kuchyň, vestavěné skříně. Každý tedy platil něco a účastníci neřešili přesně, kdo bude, co platit. Žalobce užíval celý dům. Po narození druhého dítěte zřejmě došlo k určitému citovému ochlazení a žalobce takovou změnu zaznamenal, hlavně v roce 2013. V červnu 2015 byl žalobce požádán žalovanou, aby se z nemovitosti odstěhoval, přesto, že ještě v srpnu 2015 absolvovali společnou dovolenou i s dětmi na Krétě, ale především kvůli dětem. Potom v říjnu 2015 se žalobce tedy z té společné domácnosti odstěhoval. Z výpovědi žalobce bylo zjištěno, že v době, kdy se odstěhoval, neřekl žalované, že bude mít na ni nějaké finanční požadavky, z titulu vrácení částek, které jsou předmětem žaloby, ani následně v tomto směru žádná jednání účastníci nevedli. Žalovaná pak podala návrh k opatrovnickému soudu,na stanovení výživného pro děti. Z výpovědi žalovaného dále bylo zjištěno, že teď bydlí v nájemním bytě 2+kk, platí nájem 15 000 Kč měsíčně. Z výpovědi žalobce bylo zjištěno, že v době soužití se žalovanou neměl na sebe vedeno např. nějaké SIPO, nebo trvalý příkaz na úhradu nějakých energií, ale někdy to platil on, někdy žalovaná. Řešily se nějaké reklamační závady u nové nemovitosti,v podobě zatékání do střechy, nebo do koupelny, i nějaká škodná událost v důsledku krupobití. Docházelo následně ještě ke kultivaci terénu v okolí domu. Terénní práce dělala odborná firma, zbytek potom účastníci sami. Z výpovědi žalobce dále bylo zjištěno, že neví přesně, kdy bylo rozvedeno manželství žalované a jejího manžela. Bylo to několik měsíců před narozením jejich prvního dítěte. Protože nebyla zachována ta ochranná doba, dítě se muselo narodit jako [příjmení], muselo dojít k popření otcovství, následnému souhlasnému prohlášení otcovství žalobce k prvému dítěti.

7. Z výpovědi žalované bylo zjištěno, že je pravdou, že na počátku soužití žili účastníci spolu v bytě v [část obce], kde původně žalovaná bydlela s manželem, ale v té době byli už odloučeni, neřešili svůj rozvod. Potom žalovaná plánovaně otěhotněla, protože s žalobcem chtěli založit rodinu. V rámci vypořádání s manželem,bývalý manžel žalované navrhl, aby si vybrala nějakou nemovitost, kterou on zafinancuje. Takže si účastníci vybrali tu nemovitost, kde nakonec bydleli, v [obec]. Z výpovědi žalované bylo zjištěno, že částka, kterou poskytl její bývalý manžel, vlastně stačila na pořízení té nemovitosti jako takové, ale bylo třeba pořídit kuchyň, nebo nějaké další vybavení a proto si žalovaná vzala ještě hypotéku. V tu dobu, z toho celkového vypořádání s manželem, jí zůstal ještě byt v [část obce] a částka asi 500 000 Kč. Od počátku žalobce hovořil o tom, že tu hypotéku bude splácet, protože očekávali narození prvého dítěte a po celou dobu, kdy v domě bydlel, ty splátky 7 100 Kč splácel. Pokud jde o platby za média, elektřinu, plyn, vodu atd., tak žalobce pravidelně takové platby neprováděl, ale pokud žalovaná neměla dostatek prostředků, takto zaplatil, nebylo to ale pravidelné. Stejně jako žalobce neplatil např. pravidelně žádné výživné pro děti. Potom se tedy účastníků narodilo druhé dítě a žalovaná tvrdila, že hradila náklady dětí, ať už šlo o soukromé jesličky,v té přechodné době, než mohlo jít dítě do státní školky, další náklady, které se týkaly dětí, kroužků, plavání pro kojence atd., včetně plateb souvisejících se vzděláváním dětí, jako příspěvek na dalšího učitele atd. Z výpovědi žalované dále bylo zjištěno, že ona sama nějak netrvala na tom, že by účastníci měli uzavřít manželství, protože ona už vdaná byla. Žalobce s tím asi dvakrát přišel, ale žádné přípravy k tomu účastníci neprovedli. Žalobce neměl v nemovitosti žalované ani trvalé bydliště, i když mu to navrhovala. Byl to i určitý problém, při přijetí dítěte do školky, protože děti, jejichž oba rodiče neměli v obvodu trvalé bydliště, měly méně bodů při přijetí, ale žalobce o to trvalé bydliště tam nestál. Je pravdou, že když se stěhovali účastníci do nemovitosti, tak tam nebyla kuchyň. Museli ji tedy objednat a vyráběla. Žalovaná tvrdila, že byla pořízena ještě z té její hypotéky, nikoli z překlenovacího úvěru ze stavebního spoření žalobce, který si vzal žalobce až mnohem později. Pokud šlo o další položky, které se měly stát tzv. součástí nemovitosti,v podobě vestavěných skříní, tak tam připustila žalovaná, že jednal žalobce s těmi výrobci, např. protože byla již ve vysokém stadiu těhotenství, ale nedomnívala se, že tímto je prokázáno, že tyto položky byly zaplaceny z výlučných prostředků žalobce. V každém případě žalobce, stejně jako jejich děti, ty věci užíval, stejně jako celou nemovitost, např. garáž i po svém odstěhování užíval žalobce v podstatě výlučně, protože tam měl,po celou dobu, uskladněny své věci v krabicích. Takže garáž nemohla být plnohodnotně užívána,ani po nákupu nového vozidla žalobcem, kdy akontaci na něj poskytla žalovaná žalobci,po výplatě její životní pojistky. Z výpovědi žalované pak bylo zjištěno, že mezi účastníky začalo docházet k různým neshodám. Tvrdila, že žalobce začal mít problémy s alkoholem, nebo pod jeho vlivem docházelo k jednání, které zkazilo žalované a dětem nějakou událost, třeba Vánoce. Uváděla, že žalobce měl přehnané nároky na úklid,v podobě určité obsese, která se v průběhu let zhoršovala. Jako příklad uvedla, že ve vozidle, které se kupovalo jako nové, do rodiny, Škoda Superb, jely děti jen občas, protože se tam musely přezouvat. Žalovaná v tom vozidle jela asi dvakrát, měla svoje vozidlo. Tu částku na akontaci vozidla po žalobci zpět nepožadovala. Za hlavní příčinu ukončení soužití s žalobcem však žalovaná označila svoje fyzické napadení, kdy žalobce byl pod vlivem alkoholu a ona šla v pyžamu, v bačkorách, podat oznámení na policii. Popsala nepříjemné situace, kterých se účastnily i děti, kdy žalobce byl pod vlivem alkoholu. Žalovaná dospěla k závěru, že nadále s žalobcem v takovém soužití setrvávat nechce. Takže na jaře,v roce 2015, žalobci sdělila, že chce, aby se odstěhoval a chce s ním soužití ukončit. Žalobce požadoval nějaký čas na to, aby si pořídil jiné bydlení a k faktickému odstěhování žalobce pak došlo v říjnu 2015. V tuto dobu ukončil žalobce také placení těch hypotečních splátek, žalované to oznámil. Odstěhování žalobce nebylo úplné, stále měl u žalované nějaké věci v garáži uskladněny. V době svého odstěhování žalobce výživné pro děti žádným způsobem neřešil, proto byl žalovanou podán návrh k soudu, stanovené výživné placeno je. Žalobce ale nepřispívá na všechny aktivity dětí, stejným dílem jako žalovaná. Z výpovědi žalované dále bylo zjištěno, že vztah s jiným mužem, původně jejím kamarádem, navázala až poté, kdy si s žalobcem vyjasnili, že nadále spolu žít nebudou. Žalovaná si nepamatovala, že by v době svého odstěhování, nebo později, žalobce vznesl nějaký konkrétní požadavek, že proti ní má nějaký finanční nárok.

8. Z výpisu z katastru nemovitostí [stát. instituce], [stát. instituce], [list vlastnictví], k. ú. [obec], bylo zjištěno, že žalovaná vlastní pozemek parc. [číslo] jehož součástí je stavba [adresa], rodinný dům.

9. Zá závěrů znaleckého posudku [číslo] znaleckého ústavu [právnická osoba], bylo zjištěno, že žalobcem tvrzené zhodnocení nemovitosti, ve výlučném vlastnictví žalované, pořízením vestavěných skříní, bylo vypočteno,jako technické zhodnocení domu, stanovením procentuálního podílu reprodukční ceny těchto skříní, na reprodukční ceně celého rodinného domu, kterým je následně vynásobena cena obvyklá rodinného domu, s odečtením ceny obvyklé pozemků, které se na výši zhodnocení nepodílí. Jednalo se o vestavěné skříně zhotovené [právnická osoba] spol. s r. o. (viz smlouvy o dílo [číslo] [číslo] [číslo]), umístěné v 1. patře rodinného domu v zadním hostovském pokoji, rohová skříň v místnosti - pracovna, šatna a dvoudílné zavěšené dveře po pravé straně u hlavního vchodu do domu,v prostoru předsíně, výše toho zhodnocení byla stanovena v intervalovém odhadu 158 200 Kč až 231 400 Kč a v mediánu 194 900 Kč (Žalobce nakonec upřesnil že z tohoto titulu požadoval částku 70 000 Kč, protože přihlédl k amortizaci skříní i k tomu, že je také s rodinou užíval, když v domě bydlel). Pokud jde o stanovení obvyklého nájemného v období od 1. 11. 2006 až 1. 11. 2015, tak byla použita porovnávací metoda z realitních nabídek obdobných pronájmů,z archivu znalecké kanceláře z let 2017 až 2020 Tyto údaje byly upraveny, dle specifických parametrů, přepočteny na cenovou úroveň listopadu 2006, (počátek oceňovaného období) na základě indexu spotřebitelských cen, podle klasifikace COICOP,publikovaný Českým statistickým úřadem, znaku [číslo] spotřebního koše Nájemné z bytu – domácnosti v [anonymizováno] [obec] (roky 2006 až 2017) a podle nové klasifikace ECOICOP publikovaný Českým statistickým úřadem znaku č. E 04.1 spotřebního koše Nájemné z bytu – domácnosti v [anonymizováno] [obec] (roky 2018 až 2020). Obvyklou výši nájemného za užívání domu [adresa], stojícího na pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] a pozemku parc. [číslo] nemovitostí zapsaných na [list vlastnictví] u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, za dobu od 1. 11. 2006 do 1. 11. 2015, stanovil znalecký ústav v mezikvartelovém intervalu 1 810 200 Kč až 2 749 700 Kč, medián 2 263 400 Kč.

10. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, zn. [spisová značka], bylo zjištěno, že [celé jméno žalované], dne 27. 7. 2015, podala ke zdejšímu soudu návrh na úpravu rodičovské odpovědnosti k nezletilému [jméno] a nezletilému [jméno] [anonymizováno] návrhem na svěření nezletilých do péče matky a stanovení výživného,od 1. 8. 2015. Součástí spisu jsou úřední záznamy o podání vysvětlení Policie České republiky, [stát. instituce], Územní odbor [obec] – [anonymizováno], obvodní [anonymizováno] [obec], [číslo jednací] 2016 [číslo] ze dne 17. dubna 2016, které tam učinila [celé jméno žalované] 17. 4. 2016, v 17:29 hodin, kterým bylo doplněno oznámení z 8. 4. 2016 21:15 hodin, učiněné na Policii České republiky, Místní oddělení Jižní Město, [ulice]. Žalovaná oznámila, že kolem 19:50 hod. přivezla syna k bydlišti žalobce, druhého syna už měla u sebe, a po odchodu syna, žalobce na žalovanou začal vulgárně křičet. Po nasednutí žalované do vozidla, žalobce do vozidla Volkswagen Golf kopal, následně bránil žalované v odjezdu tělem a při nastupování do vozidla, přivřel žalobce žalované nohu do dveří. Nakonec žalovaná odjela. Žalovaná oznámila, že k jejím urážkám dochází ze strany žalobce často. Uvedla, že už na konci září 2015 žalobce žalovanou fyzicky napadl doma, což také bylo hlášeno policii, dne 28. 9. 2015. Dále uváděla žalovaná problémy žalobce s alkoholem, s tím, že se obává chování žalobce pod vlivem alkoholu..

11. Z Úředního záznamu o podání vysvětlení, u Policie České republiky, Místním oddělení Jižní Město, 28. září 2015, [číslo jednací] 2015 [číslo], bylo zjištěno, že žalovaná učinila oznámení, že ji žalobce napadl, dne 28. 9. 2015 okolo 22 hodiny, v jejím domě, když děti spaly. Uvedla, že žalobce byl pod vlivem alkoholu. K tomuto byla doložena lékařská zpráva z 29. 9. 2015, kde byly lékařkou u žalované zjištěny hematomy v obličeji, bolestivost nosu a prosáknutí obou bérců s palpační bolestivostí, zpráva MUDr. [jméno] [příjmení], praktické lékařky.

12. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, č. j. [číslo jednací], ze dne 1. prosince 2016, bylo zjištěno, že nezletilé děti, [jméno] [jméno] [celé jméno žalobce], byly svěřeny do péče matky. Ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu Městského soudu v Praze, č. j. [číslo jednací], bylo stanoveno výživné žalobci pro nezletilého [jméno] 5 000 Kč měsíčně, pro [jméno] 4 000 Kč měsíčně. Dále bylo vypočteno dlužné výživné, za dobu od 1. 11. 2015 do 31. 3. 2017 pro nezletilého [jméno] 35 800 Kč a pro nezletilého [jméno] 20 400 Kč. Z odůvodnění rozsudků bylo zjištěno, že ke zrušení vedení společné domácnosti, dle odůvodnění rozsudku, došlo k 1. 11. 2015 Městský soud v Praze, na rozdíl od Obvodního soudu pro Prahu 4, vzal v úvahu, že otec vynakládá částku 3 900 Kč, na splacení úvěru ze stavebního spoření, za který bylo pořízeno vybavení domácnosti, v němž matka a děti žijí a vybavení užívají, nicméně žádné důkazy k tomuto provedeny odvolacím soudem nebyly. K jiným finančním závazkům otce soudy nepřihlížely.

13. Z Potvrzení Hypoteční banky, Návrhu na povolení čerpání, bylo zjištěno, že žalované byl poskytnut hypoteční úvěr, ve výši 1 138 523,40 Kč, s navrhovaným čerpáním od 21. 8. 2006.

14. Z Návrhu na uzavření smlouvy o stavebním spoření a poskytnutí úvěru 500 000 Kč, a z potvrzení Českomoravské stavební spořitelny z 18. 5. 2007 bylo zjištěno, že žalobci byl poskytnut úvěr ze stavebního spoření, ve výši 500 000 Kč, zůstatek úvěru k 21. 9. 2015 činil 93 522,90 Kč včetně úroku, zbývalo k úhradě 97 897,70 Kč.

15. Ze Smluv o dílo [číslo] bylo zjištěno, že jako dodavatel je zde uvedena [právnická osoba] spol. s r. o., jako objednatel [celé jméno žalobce], předmětem jsou vestavěné skříně dle uvedené specifikace, za 10 983 Kč se zálohou 5 500 Kč, smlouva z 10. 10. 2006. Dále ze Smlouvy [číslo] bylo zjištěno, že předmětem jsou vestavěné skříně za 56 971 Kč, záloha 28 000 Kč měla být zaplacena převodem z účtu, smlouva z 10. 10. 2006. Ze Smlouvy [číslo] bylo zjištěno, že předmětem dodávky bylo dílo za 33 407 Kč, záloha měla být zaplacena převodem, smlouva z 10. 10. 2006.

16. K těmto smlouvám byly předloženy příjmové daňové doklady na doplatky ceny děl, z 21. 11. 2006, ke smlouvě [číslo] doplatek 4 027 Kč převzat od žalobce, ke smlouvě [číslo] doplatek 15 294 Kč, převzat od žalobce 21. 11. 2006, ke smlouvě [číslo] kde byla zaplacena záloha 28 000 Kč, doplatek 28 971 Kč převzat od žalobce 21. 11. 2006. Ke smlouvě [číslo] dne 21. 11. 2006 převzat doplatek 16 907 Kč od žalobce, předtím byla zaplacena záloha 16 500 Kč.

17. Z faktury [číslo] bylo zjištěno, že byla vystavena dodavatelem [právnická osoba] pro odběratele [celé jméno žalobce], na částku 12 300 Kč sochu. Z faktury [číslo] bylo zjištěno, že byla vystavena na židle [jméno] teak, za 13 540 Kč, za židle byla zaplacena záloha 5 000 Kč. K tomu příjmový doklad z 28. 10. 2006 a 2. 7. 2007 platba za sochu 12 300 Kč panem [celé jméno žalobce].

18. Z faktury Vlastimil Starý Truhlářství [číslo] ze 14. 9. 2006 bylo zjištěno, že byla vystavena na odběratele – oba účastníky, byla požadována záloha na výrobu a montáž kuchyňské linky 36 750Kč, na dodávku a montáž spotřebičů Miele 112 022 Kč, a dodávku pračky a sušičky softronic 54 140,24 Kč, celkem 202 912,50 Kč.

19. Z faktury [číslo], ze 4. 12. 2006, bylo zjištěno, že je vystavena na oba účastníky, za kuchyňskou linku, po zohlednění zaplacených záloh na zaplacení 50 046 Kč, s datem splatnosti 4. 12. 2006. Na faktuře je připsáno že bylo placeno, 8.12.2006.

20. Z faktury [právnická osoba], ze dne 6. 9. 2007, se splatností 20.9.2007 bylo zjištěno, že žalobci byla fakturována touto společností částka 145 637,50 Kč (platba z účtu žalobce na účet této společnosti dne 1.11.2007 49 000 Kč a dne 7.11.2007 47 997,50Kč).

21. Kromě těch uvedených příjmových dokladů, případně odepsaných částek z účtu žalobce, nebyly žalobcem doloženy žádné doklady k tomu, jakým způsobem a z jakých prostředků byly placeny zálohy, které byly jednotlivými zhotoviteli nebo dodavateli požadovány. (např. i v případě skříní Woodface).

22. Mezi účastníky tedy bylo nesporným, že žalobce platil splátky hypotéky vedené na žalovanou, ve výši 7 100 Kč měsíčně, od listopadu 2006, do října 2015. Splátky byly doloženy a prokázány i výpisy z účtu žalobce, vedeného u [právnická osoba]

23. Z předžalobní výzvy z 20. 9. 2018 bylo zjištěno, že zástupkyně žalobce vyzvala žalovanou k úhradě částky 836 800 Kč, po provedení zápočtu žalobcem, částky 430 000 Kč, na akontaci vozidla, které patří žalobci.

24. Na tuto předžalobní výzvu odpověděl právní zástupce žalované, dopisem z 5. října 2018, adresovaným právní zástupkyni žalobce, kde bylo sděleno, že žalovaná považuje nárok žalobce za nedůvodný, protože účastníci vedli společnou domácnost,do října 2015 a na základě dohody účastníků, přispíval žalobce na chod domácnosti, formou úhrady hypotečních splátek, zároveň v nemovitosti bydlel. Pokud šlo o požadavek na zaplacení částky 500 000 Kč, z úvěru Českomoravské stavební spořitelny, byl žalobce vyzván, aby uvedl, na co, kdy, jaké částky z tohoto úvěru měly být žalobcem, na majetek žalované vynaloženy, protože žalovaná si neuvědomuje, že by z tohoto úvěru, nějaké částky na vybavení jejího domu, byly použity.

25. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, dospěl soud k závěru, že mezi účastníky, na počátku jejich soužití,dříve, než se nastěhovali do nového rodinného domu, pořízeného především z prostředků žalované, i s ohledem na těhotenství a následnou rodičovskou dovolenou žalované, byla mezi účastníky uzavřena ústní dohoda, že žalobce bude hradit měsíční splátky hypotečního úvěru, ohledně kterého smlouva byla uzavřena s žalovanou. Hypotéka byla zajištěna zástavním právem banky k předmětné nemovitosti. Žalobce si zřídil trvalý příkaz na svém účtu, u České spořitelny a.s. a platby hradil přímo hypotéční bance žalované. První platba byla provedena 15. 11. 2006 poslední platba, [číslo], byla provedena 15. 10. 2015. V této dohodě soud spatřuje právní důvod těch plateb prováděných žalobcem. Dle názoru soudu, tento právní důvod odpadl v okamžiku, kdy došlo ke zrušení vedení společné domácnosti účastníků, žalobce se na žádost žalované, ze společné domácnosti odstěhoval. Ve smyslu dále citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, je potřeba na tento vztah pohlížet optikou zákona č. 40/64 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, protože dohoda účastníků byla uzavřena v roce 2006. Takto je třeba posoudit i nárok žalobce, na vydání tvrzeného bezdůvodného obohacení žalované, tedy s odkazem na ust. § 451 odst. 1, obč. zák., ust. § 451 odst. 2, obč. zák., i běh promlčecí doby, pokud žalovaná v řízení uplatnila námitku promlčení. Protože počátek té dohody účastníků se váže k době účinnosti zákona č. 40/64 Sb., pak,dle názoru soudu, protože nebylo prokázáno, že by za účinnosti nového občanského zákoníku, zák. č. 89/2012 Sb. (o.z.)., účinného od 1.1.2014, došlo k nějaké nové dohodě, je potřeba i běh promlčecí doby posoudit, s odkazem na ust. § 100 odst. 1, obč. zák. a § 101 obč. zák. až § 110 obč. zák. a § 107 odst. 1 obč. zák. Tedy tak, že zde běžela subjektivní promlčecí doba dvouletá, objektivní promlčecí doba tříletá, čili subjektivní promlčecí doba, žalobci počala běžet v listopadu 2015, skončila v listopadu 2017, žaloba byla podána 28. 9. 2018. Takže byť ještě běžela tříletá objektivní promlčecí doba, došlo k uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby. Takže, pokud jde o nárok žalobce na zaplacení hypotečních splátek, tady v každém případě žaloba musela být zamítnuta, z důvodu promlčení nároku žalobce. Žalobce ze zaplacených hypotéčních splátek 766 800 Kč nepožadoval celou částku, když tvrdil, že kromě této částky investoval do majetku žalované částku další, 500 000 Kč jako částku, kterou, jak původně tvrdil, vynaložil z překlenovacího úvěru, který si vzal u ČMSS, ale zároveň provedl zápočet částky 430 000 Kč, kterou mu poskytla žalovaná, jako akontaci při nákupu jeho nového vozidla v roce 2010, které je v jeho vlastnictví. Nebylo tedy zcela zřejmé, na co konkrétně, žalobce zápočet provedl. V řízení nebylo prokázáno, že žalobce, z překlenovacího úvěru ze svého stavebního spoření, vynaložil 500 000 Kč na vybavení nemovitosti žalované, nebo její úpravy, které nejprve specifikoval jako terénní úpravy, pořízení vestavěných skříní Woodface, pořízení kuchyňské linky, spotřebičů, nábytku, atd., z těch předložených listinných dokladů v každém případě vyplývá, že překlenovací úvěr byl poskytnut žalobci 18. 5. 2007, a k placení většiny částek, které žalobce nejprve specifikoval, došlo dříve, např. skříně Woodface byly dříve objednány, namontovány i zaplaceny. Později již žalobce tvrdil, že z tohoto titulu má být zohledněna jen částka 70 000 Kč, za ty vestavěné skříně,po zohlednění jejich amortizace, kde ty poslední platby, doplatky, proběhly v listopadu 2006, takže žalobce neprokázal, že skříně byly zaplaceny z toho překlenovacího úvěru žalobce,ze stavebního spoření. Z těch dokladů od [právnická osoba] bylo zjištěno, že jsou vystaveny na odběratele, [celé jméno žalobce], žalobce ale nijak neprokázal, z jakých prostředků byly zaplaceny zálohy, které měly být hrazeny převodem z účtu, k tomu žalobce žádné doklady nepředložil a prokázáno bylo pouze to, že od žalobce byly přijaty doplatky v hotovosti. Žalovaná k tomu namítala, že toto ještě není důkazem o tom, z jakých prostředků toto bylo zaplaceno. Žalovaná namítala, že např. z důvodu těhotenství, nebo potom péče o dítě, žalobce jednal s těmi montážními firmami, ale nic to neříká o původu finančních prostředků, z jakých to bylo zaplaceno. V každém případě, tento nárok žalobce je promlčen, protože montáž skříní proběhla nebo byla ukončena v listopadu 2006, platí zde opět subjektivní doba dvouletá, objektivní doba tříletá, podle zák. č. 40/1964 Sb., jak bylo uvedeno, při stanovení výživného pro děti účastníků, Městský soud v Praze, na rozdíl od soudu zdejšího, zohlednil při stanovení výživného, že žalobce úvěr ze stavebního spoření splácí, aniž by provedl nějaké dokazování k tomu, co z těchto prostředků mělo být pořízeno. Promlčení by se týkalo i dalších položek, které žalobce z tohoto titulu původně uváděl (zahradní úpravy, nábytek). Platně tedy nemohl být proveden ani ten zápočet, který žalobce provedl, ohledně částky 430 000 Kč, protože nemohlo dojít k platnému zápočtu, v okamžiku podání žaloby, na neexistující pohledávku. Žalovaná nepožadovala, aby jí žalobce částku 430 000 Kč vrátil, v situaci, kdy nevěděla, že žalobce vůči ní uplatní nějaký svůj nárok. Nebylo prokázáno, že by před podáním předžalobní výzvy, žalobce nějakým způsobem vyzýval žalovanou o zaplacení nějaké konkrétní částky, nebo že by žalovaná případně ujišťovala žalobce, že mu nějakou částku zaplatí a on proto vyčkával s podáním žaloby. Nebyl zde proto žádný prostor pro úvahy o tom, zda námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy. Nic takového v řízení zjištěno nebylo, žalobci nic nebránilo, aby žalobu podal včas, aby případně vůbec žalovanou seznámil s tím, že nějakou částku bude po ní požadovat. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby, dle ust. § 107 odst. 1 obč. zák., je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Vyžaduje se tedy skutečná vědomost a nikoli jen předpokládaná vědomost oprávněného. K tomu dochází tehdy, kdy oprávněný zjistí takové skutkové okolnosti, které mu umožní uplatnit jeho právo žalobou u soudu (např. rozhodnutí NS ČR 33 Odo 306/2005). V daném případě žalobce nepochybně věděl, že případné bezdůvodné obohacení by vzniklo na straně žalované a věděl i přesně, v jaké výši. Zástupkyně žalobce, v závěrečném návrhu uvádí, že žalobce znal částku vynaloženou ve prospěch žalované, ale neměl konkrétní vědomost o tom, zda žalovaná bude mít zájem, tuto částku mu uhradit. Takové okolnosti však, z pohledu počátku běhu subjektivní promlčecí doby, rozhodně nejsou právně významné a zákon, ani judikatura, s nimi žádné důsledky nespojují. Ani probíhající opatrovnické řízení, na které žalobce poukazuje, na běh subjektivní promlčecí doby, nemělo žádný vliv.

26. I pokud by soud dospěl k závěru, že třeba část nároku žalobce promlčena není, pokud by například posuzoval počátek běhu promlčecí lhůty od zaplacení jednotlivých splátek (jako kdyby tu neexistovala uvedená dohoda účastníků) musel by přihlédnout k tomu, co z hlediska procesní obrany namítala žalovaná, že žalobce bydlel, po celou dobu soužití účastníků, v nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalované, užíval ji celou, případně výlučně ještě garáž, kde měl uskladněny své věci a to i ještě nějakou dobu po jeho vystěhování. Dle názoru soudu, rozhodně je třeba zohlednit, že pokud by rodina nebydlela v tomto rodinném domě žalované, musela by jiným způsobem řešit svoji bytovou otázku. Účastníci mohli například zůstat bydlet v bytě ve vlastnictví žalované, který pronajímá, nebo si pronajmout jiný byt, nebo jak uváděl žalobce, mohl on do svého vlastnictví pořídit nějakou nemovitost. Nicméně účastníci zvolili tento způsob, žalobce s tím souhlasil. Splátky hypotéky, dle dále citovaného rozhodnutí NS ČR (bod 37.), které se sice týká manželů a vypořádání vnosu výlučných prostředků do společného majetku, nicméně analogicky je to možno aplikovat na daný případ, pro posouzení případného bezdůvodného obohacení žalované. [příjmení] 7 100 Kč měsíčně, by rozhodně odpovídala nájemnému spíše v hodně malém bytě, tedy nejedná se o nějakou vysokou částku.Takže se nejednalo o platby, které by neodpovídaly pouze uspokojení bytové potřeby rodiny, tedy dvou dospělých a nakonec dvou nezletilých dětí. Tuto částku by samozřejmě na ten případný nárok žalobce bylo potřeba započítat, např. pokud by soud hodnotil tu věc tak, že u splátek, které byly zaplaceny žalobcem, za účinnosti nového občanského zákoníku, by měla běžet promlčecí lhůta pouze tříletá, podle nového občanského zákoníku (ale jen při neprokázání existence té dohody mezi účastníky). Dle názoru soudu ale k tomu nebyl žádný důvod, protože rozhodně nebylo prokázáno tvrzení žalobce, které uplatnil v počátku řízení, že by se mělo jednat o jednotlivé půjčky, nebo následně zápůjčky, v každém jednotlivém měsíci. Žalobce sám od tohoto tvrzení v průběhu řízení upustil. Nebylo prokázáno, že by za účinnosti nového občanského zákoníku,byla uzavřena jiná dohoda, než ta, kterou účastníci uzavřeli v době, kdy se do domu nastěhovali, v roce 2006, tedy za účinnosti zák. č. 40/1964 Sb. S ohledem na výklad provedený v tom dále citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu (bod 36), které, dle názoru zdejšího soudu, na tuto situaci zcela dopadá, tady není žádný důvod pro posouzení promlčecí lhůty, dle zák.č. 89/2012 Sb. Jakými jinými příspěvky do domácnosti žalobce přispíval, žalobce nijak nedokládal, ale z výpovědí účastníků bylo zjištěno, že další provoz domácnosti hradili účastníci tak, jak bylo potřeba a sám žalobce i žalovaná vypověděli, že i po dobu rodičovské dovolené žalované, rozhodně žalovaná nebyla zcela bez prostředků, když jednak měla ještě nějakou částku (asi 500 000 Kč z vypořádání s manželem) ,žalovaná poskytla žalobci částku 430 000 Kč na akontaci vozidla získaného do jeho vlastnictví, pronajímala byt, který vlastnila a vlastní, žalobce dále uvedl, že žalovaná získala dědictví, prodala chalupu, nechala na své náklady instalovat fotovoltaické panely na dům. V době kdy už oba účastníci pracovali, byly jejich příjmy zhruba stejné.

27. Po právní stránce soud věc posoudil především podle těchto zákonných ustanovení.

28. Dle ust. § 3028 odst. 1 o.z. (zák. č. 89/2012 Sb.), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

29. Dle ust. § 3028 odst. 3 o.z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právním předpisy. (věta první).

30. Dle ust. § 451 odst. 1 obč. zák. (zák. č. 40/1964 Sb.), kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

31. Dle ust. § 451 odst. 2 obč. zák., bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu, nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný plněním z nepoctivých zdrojů.

32. Dle ust. § 100 odst. 1 obč. zák., právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo přiznat.

33. Dle ust. § 107 odst. 1 obč. zák., se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.

34. Podle ust. § 107 odst. 2 obč. zák., nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky a jde-li o úmyslné obohacení za 10 let ode dne, kdy k němu došlo.

35. Ustanovení § 451 obč. zák. tedy vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je přitom chápáno jako závazek,dle § 489 obč. zák., z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. O obohacení jde mimo jiné tehdy, jestliže se plněním někomu dostalo majetkové hodnoty vyjádřené tím, že v jeho majetku došlo ke zvýšení aktiv naplněním některé ze skutkových podstat, uvedených v § 451 odst. 2 občanského zákoníku.

36. Např. dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR č. j. 28 Cdo 3531/2019-190, kde se Nejvyšší soud zabýval jednak intertemporálními ustanoveními,pro případy bezdůvodného obohacení, kdy v dané věci pro posuzovaný právní poměr účastníků dospěl k závěru, že posuzovaný právní poměr účastníků, z hlediska obou v úvahu přicházejících skutkových podstat bezdůvodného obohacení vznikl přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, účinného tedy od 1. 1. 2014, proto se řídí tento právní poměr, jakož i práva a povinnosti z něj vzniklé, včetně případných práv a povinností z porušení smlouvy uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy, tedy zákonem č. 40/64 Sb. občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013. S odkazem na ust. § 3028 odst. 3, věta první, zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014. Podle občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 pak konstatoval Nejvyšší soud, bylo potřeba posuzovat žalobcův nárok na vydání bezdůvodného obohacení a případné promlčení tohoto nároku,optikou jeho skutkových podstat, jež přicházejí v úvahu, a to, zda k tvrzenému bezdůvodnému obohacení došlo plněním bez právního důvodu, nebo plněním založeném na právním důvodu, který odpadl. Dle ust. § 451 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacený vydat. Dle ust. § 451 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu, nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný plněním z nepoctivých zdrojů. Dle ust. § 100 odst. 1 občanského zákoníku, právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo přiznat. Dle ust. § 107 odst. 1 občanského zákoníku, se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle ust. § 107 odst. 2 občanského zákoníku, nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky a jde-li o úmyslné obohacení za 10 let ode dne, kdy k němu došlo. Ustanovní § 451 občanského zákoníku vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je přitom chápáno jako závazek dle § 489 občanského zákoníku, z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. O obohacení jde mimo jiné tehdy, jestliže se plněním někomu dostalo majetkové hodnoty vyjádřené tím, že v jeho majetku došlo ke zvýšení aktiv naplněním některé ze skutkových podstat,uvedených v § 451 odst. 2 občanského zákoníku. Plnění bez právního důvodu je skutkovou podstatou bezdůvodného obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat např. v tom, že bylo něco dáno, nebo bylo ve prospěch někoho konáno (viz usnesení Nejvyššího soudu 30 Cdo 4131/2007). Skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl, míří pak na ty případy, v nichž v okamžiku poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění, který však následně ztratil své právní účinky, odpadl. A okamžikem odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením, např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 33 Odo 871/2005, rozsudek Nejvyššího soudu 28 Cdo 3113/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu 30 Cdo 4514/2007. Pro promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení byla stanovena dvojí kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní a objektivní, dle § 107 odst. 1 a 2 občanského zákoníku Tyto dvě promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba. Pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených lhůt a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat. Pro počátek tříleté, resp. desetileté objektivní promlčecí doby dle § 107 odst. 2 občanského zákoníku je rozhodný den, kdy k získání bezdůvodného obohacení došlo. Z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté promlčecí lhůty dle § 107 odst. 1 občanského zákoníku je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo ho získal, tedy kdy se prokazatelně dozví všechny okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu, např. rozsudek 33 Odo 766/2002, 33 Cdo 3003/99, 30 Cdo 4499/2010, 28 Cdo 3166/2009. Příkladem majetkového prospěchu získaného plněním bez právního důvodu je i zhodnocení nemovitosti investicemi třetí osoby, jež byly prováděny bez odpovídajícího právního důvodu, kdy vlastník nemovitosti nabývá bezdůvodné obohacení již okamžikem provedení dané stavební, či jiné obdobné úpravy, která cenu nemovitosti zvyšuje. (Rozsudek Nejvyššího soudu 25 Cdo 355/2001, 28 Cdo 3538/2011). Naproti tomu v případě zhodnocení investicemi prováděnými na základě právního důvodu, dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení až v okamžiku, kdy tento právní důvod ztratil své účinky, odpadl. Za dostatečný právní důvod vynaložení investic na nemovitosti, dům, či bytovou jednotku v tomto směru, z pohledu naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení vzniklého z právního důvodu, jež odpadl, soudní praxe považuje i vzájemnou dohodu účastníků o společném bydlení a využívání nemovitosti, bytu, k tomu účelu, na jejímž základě se investující osoba podílela na pořízení nemovitosti, či na jejích stavebních úpravách,za účelem získání, či zkvalitnění prostor pro společné bydlení. Ke vzniku bezdůvodného obohacení v takovém případě dochází zpravidla teprve v okamžiku, kdy účastníci takové dohody zrušili společné soužití a společné užívání bytu, např. rozsudek Nejvyššího soudu 28 Cdo 2716/2008, 28 Cdo 382/2012, 28 Cdo 3053/2013 a další. Posuzovaný nárok, případně jeho promlčení, se pak řídí právní úpravou občanského zákoníku účinnou do 31. 12. 2013, neboť bezdůvodné obohacení na úkor žalobce, měla žalovaná, ve věci řešené Nejvyšším soudem ČR, získat tvrzenými investicemi žalobce do předmětné nemovitosti v jejím výlučném vlastnictví, v letech 2009 až 2013. Mělo-li by být bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobce posuzováno optikou skutkové podstaty definované jako plnění od samého počátku bez právního důvodu, pak by se počátek běhu promlčecí doby, lhůty, k uplatnění takového nároku identifikoval s poskytnutím jednotlivého plnění, tedy tvrzenou investicí do předmětné nemovitosti žalobcem. Právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013, by se nárok na vydání bezdůvodného obohacení řídil i tehdy, pokud by tvrzené investice byly vynakládány na základě právního důvodu - dohody o společném soužití do budoucna, který odpadl. K aplikaci právní úpravy účinné v době vzniku právního důvodu k plněním, který odpadl, z hlediska užití intertemporálních ustanovení právního předpisu, viz. rozsudek Nejvyššího soudu 32 Odo 585/2005 a pozdější rozhodovací praxe dovolacího soudu např. rozsudek Nejvyššího soudu 29 Odo 246/2006 a usnesení Nejvyššího soudu 29 Odo 741/2005 a 28 Cdo 5369/2016. V té citované věci Nejvyšší soud ČR vytýkal soudům, že opomněly prověřit společné soužití účastníků, z hlediska v úvahu přicházejícího právního důvodu, který mohla představovat konkludentně uzavřená dohoda o společném soužití, na jejímž základě mohly být tvrzené investice žalobcem vynakládány.

37. Dále, dle názoru soudu, lze určitý návod i pro posouzení této věci, nalézt i v rozsudku Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 3428/2020-287, byť tento se týká placení hypotéčních splátek na nemovitost ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, kde NS ČR dospěl k závěru, že, je-li v době trvání společného jmění manželů, ze společných prostředků hrazena hypotéka na nemovitost, ve které bydlí, resp. ji užívá rodina manželů a jde-li tedy o peníze vynaložené na potřeby života rodiny a rodinné domácnosti, je třeba zjistit, jakou částku by bylo nutno vynaložit na zajištění stejného, či podobného bydlení, na základě jiného právního důvodu, zejména nájmu. Kdyby částka vynaložená na splátky hypotéky byla stejná, nebo nižší, neměl by ten, na jehož nemovitost byly prostředky takto vynaloženy, v zásadě tento vnos nahrazovat. Kdyby však měsíční splátky hypotéky byly vyšší, než potencionální nájemné, bylo by třeba přistoupit k poměrné úhradě toho, co bylo vynaloženo na splátky hypotéky. Zdejší soud si je vědom toho, že se v této věci jednalo o nárok,dle ust. § 742 odst. 1 písm. g) o.z. a ust. § 690 o.z., ale situace byla stejná v tom, že došlo k dohodě, v té věci manželů, že budou užívat k bydlení nemovitost ve vlastnictví žalované a platby hypotéky sloužily především k zajištění základní potřeby rodiny – bydlení.

38. Např. v rozhodnutí NS ČR ve věci 28 Cdo 852/2017 NS dovodil, že o bezdůvodném obohacení lze hovořit tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv, nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Dle názoru zdejšího soudu, i pokud by žalobce nehradil částku hypotéky za žalovanou, vynakládal by nejméně takovou částku za bydlení tříčlenné, následně čtyřčlenné rodiny, pokud by si účastníci například museli pronajmout byt a částka 7 000 Kč základního nájemného, pokud by šlo o bydlení v [obec], by odpovídala spíše malému bytu.

39. Pokud žalobce tvrdil, že splátkami hypotéky za žalovanou, vlastně zhodnotil její majetek- nemovitost, tak pokud by neexistovala shora uvedená dohoda účastníků a měl by být nárok žalobce posuzován skutečně jako„ investice“, např. i v podobě nějakého tzv. technického zhodnocení, což dopadá na případy, kdy by se jednalo skutečně o práce např. stavební, nebo v daném případě např. ty vestavěné skříně, které nelze bez dalšího demontovat a užívat např. v jiné nemovitosti, bezdůvodným obohacením pak není cena investice, prostředků vložených do cizí nemovitosti, ale rozdíl tržních cen nemovitosti před a po jejich vložení. (např. rozhodnutí NS ČR ve věci 33 Odo 477/2003, 28 Cdo 3481/2012) a závěry znaleckého posudku, sám žalobce tvrdil, že bylo třeba přihlédnout k tomu, že i on řadu let tyto skříně užíval.

40. Takže soud dospěl k závěru, že na straně žalované nedošlo k žádnému bezdůvodnému obohacení, pokud jde o položku za vestavěné skříně, protože jednak žalobce neprokázal, že by tyto byly pořízeny výlučně z jeho prostředků, navíc je tento nárok promlčen a v případě hypotečních splátek sice platby z účtu žalobce byly prokázány, ale nárok žalobce je také promlčen, navíc, po zohlednění částek, které by rodina musela na společné bydlení vynaložit, soud dospěl k závěru, že žádný takový nárok žalobci ani nevznikl. Zdejší soud si je vědom toho, co namítá zástupkyně žalobce, že mezi účastníky nebyla uzavřena žádná nájemní smlouva, která musí mít své náležitosti atd., ale výše nájemného obvyklého v místě a čase byla samozřejmě použita jen pro posouzení toho, jakou částku by bylo nutno vynaložit na zajištění stejného, či podobného bydlení, rodiny účastníků, na základě jiného právního důvodu, zejména nájmu, viz. shora citované rozhodnutí NS ČR.

41. Proto ze všech těchto důvodů byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta.

42. Zdejší soud, na rozdíl od zástupkyně žalobce, se nezabýval úvahami, jak bylo morální, že žalovaná udržovala vztah s žalobcem v době, kdy byla ještě vdaná, protože tato věc byla nepochybně oběma účastníkům známá, žalobce také dobrovolně žil s vdanou ženou, bývalý manžel žalované dokonce musel popírat otcovství k prvému dítěti účastníků, z důvodu nedodržení ochranné doby,po rozvodu manželství žalované. Pokud jde o ukončení soužití účastníků, kdy žalobce uváděl, že se domníval, že bude už v té nemovitosti bydlet nadosmrti a proto tedy ty investice prováděl, tak nepochybně, s ohledem na výpověď žalované, na obsah opatrovnického spisu, oznámení žalované na policii, z důvodu fyzického napadání žalované, problémy v soužití účastníků, ať už pokud jde o zvýšené nároky žalobce na dodržování čistoty, ale i jeho problémy s alkoholem, nebo jeho chování pod jeho vlivem, což žalobce nijak nezpochybňoval, určitě oba účastníci věděli, proč žalovaná nechtěla nadále v tom soužití setrvávat, nebo nějaké vyhrocené situace, i v přítomnosti dalších lidí, snášet. Dle názoru soudu, podstatným je do budoucna především to, aby dokázali účastníci,bez emocí, komunikovat ohledně potřeb svých dětí.

43. Výrok o nákladech státu je odůvodněn ust. § 148 odst. 1 o.s.ř., dle výsledku řízení, když celkové náklady státu za znalecký posudek byly 23 954,42 Kč, žalobce zaplatil zálohu ve výši 5 000 Kč, částka 18 954,42 Kč zbývá k doplacení, dle výsledku řízení.

44. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., plným úspěchem žalované ve sporu. Náklady byly představovány náklady za právní zastoupení advokátem, dle ust. § 7, §8 vyhl.č. 177/1996 Sb. (a,t.), hodnota úkonu 11 660 Kč, za převzetí zastoupení, dle ust. § 11 odst. 1 písm. a) a.t., za odpor do platebního rozkazu, dle ust. § 11odst. 1 písm. d) a.t., za vyjádření dle ust. § 11 odst. 1 písm. d) a.t., ze dne 14.10.2019, 6.3.2020, za účast u jednání soudu dle ust. § 11 odst. 1 písm. g) a.t., dne 17.10.2019, 20.2.2020, 17.12.2021 (vždy jeden úkon) a vždy 2 úkony za jednání dne 7.10.2021 a 30.11.2021, kdy jednání trvala déle než dvě hodiny, tedy 12 úkonů (143 520 Kč), ke kterým přísluší 12 paušálů po 300 Kč, dle ust. § 13 odst. 4 a.t., (3 600 Kč) a DPH 21% 30 139,20 Kč. Dohromady 173 659,20 Kč. Platební místo pro náklady řízení bylo stanoveno dle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.

Poučení