43 C 39/2023-49

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Luďkem Pilným ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení 107 500 Kč takto:

Výrok

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala, aby soud konstatoval, že průtahy v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 67/2013 došlo k zásahu do práva žalobkyně na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, zamítá.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 95 625 Kč, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 11 875 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 300 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 1. 3. 2023 domáhala na žalované zaplacení 107 500 Kč jakožto přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu v řízení vedeném u Okresního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 13 C 67/2013. Žalobkyně v řízení vystupovala jako žalovaná. Řízení bylo zahájeno dne 29. 3. 2013 podáním žaloby o určení vlastnického práva k pozemku parc. [číslo] v katastrálním území [část obce]. Řízení skončilo dne 5. 4. 2022 vydáním rozsudku č. j. 13 C 67/2013-555, který nabyl právní moci dne 24. 5. 2022. Řízení tak celkem trvalo 9 let a necelé 2 měsíce. Žalobkyně nárok předběžně uplatnila u žalované dne 19. 10. 2022, která stanoviskem ze dne 25. 1. 2023 přiznala žalobkyni za nepřiměřenou délku řízení částku ve výši 106 875 Kč. Žalobkyně se domnívá, že přiznaná částka je nedostatečná. Žalobkyně nesouhlasí s tvrzením žalované, že řízení trvalo 8 let a 11 měsíců, když toto dle žalobkyně neodpovídá skutečnosti, a tvrdí, že účastníkem řízení byla 9 let a 2 měsíce, tedy od podání žaloby 29. 3. 2013 do nabytí právní moci rozsudku soudu prvního stupně dne 24. 5. 2022. Rovněž uvádí, že nezapříčinila rozhodování soudu na dvou stupních, a přerušení řízení v době od 7. 9. 2017 do 2. 6. 2020, tj. do skončení řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 A 133/2017, považuje za nedůvodné, přičemž odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2020, č. j. 2 As 264/2018-46, ve kterém bylo odmítnuto, že by výsledek správního řízení mohl mít vliv na výsledek občanskoprávního sporu u Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 13 C 67/2013. Nepovažuje řízení za složité, když počet účastníků byl malý, nevyskytl se v řízení zahraniční prvek, nebyly vypracovávány znalecké posudky atd. Na délce řízení se žalobkyně nijak nepodílela, několikrát navrhla zamítnutí žaloby. Význam řízení byl pro žalobkyni velký, když ta byla v době řízení v pokročilém věku a vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu. Žalobkyně rovněž nesouhlasí se stanoviskem žalované, že lze na určení jejího odškodnění aplikovat sdílení odškodnění nemajetkové újmy s dalšími žalovanými ve věci sp. zn. 13 C 67/2013 u Obvodního soudu pro Prahu 8, když žádný z dalších účastníků řízení odškodněn nebyl. Souhlasí se zvýšením odškodného vzhledem k jejímu věku.

2. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 3. 4. 2023 učinila nesporným, že žalobkyně dne 19. 10. 2022 uplatnila u žalované nárok na poskytnutí zadostiučinění ve výši 196 000 Kč, přičemž žalovaná uvedla, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a poskytla žalobkyni zadostiučinění ve výši 106 875 Kč. Žalobkyně u žalované neuplatnila požadavek na odškodnění ve formě konstatování nesprávného úředního postupu. Řízení ve vztahu k žalobkyni probíhalo od doručení žaloby žalobkyni dne 18. 6. 2013, řízení tak trvalo 8 let a 11 měsíců. Řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, přičemž soud prvního stupně rozhodoval meritorně dvakrát, odvolací soud jednou o procesní věci. V řízení opakovaně došlo k několikaměsíčním průtahům, a to v letech 2014 a 2015. Řízení bylo přerušeno v období mezi 7. 9. 2017 do 2. 6. 2020, tj. do skončení řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 A 133/2017, přičemž v řízení rozhodoval i Nejvyšší správní soud. Řízení bylo do určité míry složitější po skutkové a právní stránce, když předmětem řízení bylo určení vlastnictví k pozemku. Žalobce v řízení pod sp. zn. 13 C 67/2013 tvrdil, že pozemky nabyl stát na základě zákona č. 172/1991 Sb. Během řízení podali žalovaní u katastrálního úřadu námitky proti obnově katastrálního operátu ve vztahu k předmětnému pozemku, námitkám nebylo vyhověno. Následně podali žalovaní správní žalobu, kvůli které došlo k přerušení řízení na 2 roky a 9 měsíců. Význam řízení je pro žalobkyni typově standartní, nicméně žalovaná jej vyhodnotila jako zvýšený z důvodu věku žalobkyně. Celkovou délku hodnotila jako nepřiměřenou Požadovaná výše náhrady nemajetkové újmy, kterou žalobkyně požaduje, je dle žalované nepřiměřená. Při stanovení náhrady dospěla žalovaná k základní částce 118 750 Kč, která byla snížena o 15% s ohledem na složitost řízení, o 10% s ohledem na sdílení nemajetkové újmy spolu s dalšími žalovanými (rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 3369/17), a zvýšena o 15% z důvodu vyššího významu řízení pro žalobkyni. Žalovaná navrhla, aby byla žaloba zamítnuta.

3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Ze spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 67/2013 zjistil soud následující:

5. Dne 26. 3. 2013 byla podána [jméno] žaloba o určení vlastnického práva k pozemku parc. [číslo] v k. ú. [část obce], [list vlastnictví], proti šesti žalovaným, včetně žalobkyně v tomto řízení (v tomto odstavci dále jako„ žalovaná“), a to s tím, že [územní celek] odvíjelo své vlastnické právo od vlastnického práva státu, který se dle žaloby stal vlastníkem na základě zákona č. 172/1991 Sb. Dne 29. 4. 2013 byla [anonymizována dvě slova] [obec] zaslána výzva k zaplacení soudního poplatku, který byl složen dne 2. 5. 2013. Žalované byla žaloba doručena spolu s výzvou k vyjádření se k žalobě dne 18. 6. 2013. Žalovaná se ve věci vyjádřila dne 20. 6. 2013. Dne 2. 7. 2013 se žalovaná opětovně vyjádřila, když žalovaný nárok neuznala. Usnesením ze dne 11. 9. 2013 byla vyzvána [jméno] [příjmení], aby sdělila soudu zda, a na základě čeho je právní nástupnicí žalovaného [jméno] [příjmení]. Dne 16. 10. 2013 žalovaný [jméno] [příjmení] uznal žalobu co do rozsahu k jeho vlastnickému podílu. Dne 17. 10. 2013 byla žalující stranou doplněna žaloba. Soud rozeslal doplnění žaloby, přičemž žalované bylo podání doručeno dne 12. 3. 2014. Dne 13. 3. 2014 podala žalovaná dotaz k absenci průvodního dopisu, ve kterém se rovněž vyjádřila k dosavadnímu průběhu řízení. Opětovně se vyjádřila dne 14. 4. 2014 a 9. 5. 2014, a to k podkladům žaloby a k doplnění žaloby. Dne 6. 5. 2014 žalovaný [příjmení] [jméno] [příjmení] uznal žalobu co do rozsahu k jeho vlastnickému podílu. Dne 27. 11. 2014 žalující strana sdělila soudu, že se s [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [anonymizováno] [jméno] [příjmení] dohodla mimosoudně. Usnesením ze dne 19. 12. 2014, č. j. 13 C 67/2013-114, bylo rozhodnuto o změně žaloby. Usnesení bylo rozesláno dne 19. 12. 2014 a nabylo právní moci dne 2. 1. 2015, resp. 18. 1. 2015. Dne 21. 8. 2015 byl vydán částečný rozsudek pro uznání, č. j. 13 C 67/213-120, kterým bylo určeno, že žalobce je ve vztahu k [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [anonymizováno] [jméno] [příjmení] vlastníkem jejich podílu na předmětném pozemku. Částečný rozsudek nabyl právní moci dne 5. 12. 2015. Dne 14. 1. 2016 podal [jméno] [příjmení], syn žalované, návrh na jeho připuštění do řízení jako vedlejšího účastníka. Dne 2. 2. 2016 se konalo ústní jednání ve věci, kde bylo žalující straně uloženo, aby doplnila skutková tvrzení a žalobní návrhy. Jednání bylo odročeno na 4. 4. 2016. Dne 29. 2. 2016 podala žalovaná další vyjádření k průběhu řízení. Dne 1. 3. 2016 žalující strana navrhla změnu žaloby, kdy nově za stranu žalovanou označila taktéž [jméno] [příjmení], a současně s ohledem na to, že žalovaný [příjmení] [příjmení] zemřel, navrhla, aby soud rozhodl o tom, že jeho právní nástupci nastupují na jeho místo v řízení. Žalovaná udělila plnou moc [jméno] [příjmení], který se k žalobě jakožto vedlejší účastník vyjádřil dne 29. 3. 2016. Usnesením ze dne 4. 4. 2016 bylo připuštěno, aby do řízení vstoupil vedlejší účastník a byla připuštěna změna žaloby. Dne 4. 4. 2016 se konalo ve věci jednání, které bylo za účelem doplnění žaloby a provedení dokazování odročeno na 21. 6. 2016. Dne 18. 4. 2016 bylo soudu doručeno podání, ve kterém byl upřesněn petit žaloby, byla doplněna skutková tvrzení, a ve kterém vzala žalující strana zpět návrh pro vstup dědiců žalovaného [jméno] [příjmení] do řízení, když na tyto nepřešlo vlastnické právo ke spornému pozemku. Usnesením ze dne 26. 5. 2016 byla žalující strana vyzvána k tomu, aby doplnila tvrzení k tomu, jak přešlo vlastnické právo k předmětnému pozemku na žalobkyni, a také vyzvala žalované k tomu, aby uvedli, jak drželi a užívali vlastnické právo k předmětnému pozemku. Dne 7. 6. 2016 žalovaná oznámila soudu překážky v jejím účastenství, když po nehodě byla připoutaná na lůžko. Žalovaný [jméno] [příjmení] soudu doručil dne 16. 6. 2016 prohlášení k držbě a vlastnictví k předmětnému pozemku. Toho samého dne bylo také doručeno vyjádření žalovaného [jméno] [příjmení]. Žalobkyně se vyjádřila na výzvu soudu dne 20. 6. 2016. Další jednání ve věci se konalo 21. 6. 2016, kterého se nemohla žalovaná zúčastnit pro svůj pobyt v nemocnici, načež bylo jednání za účelem jejího předvolání odročeno na 5. 9. 2016. Vyjádřením ze dne 12. 8. 2016 se žalovaná omluvila z nařízeného jednání, jelikož se ho ze zdravotních důvodů stále nemohla zúčastnit. Dne 26. 8. 2016 se žalovaný [jméno] [příjmení] opětovně vyjádřil k žalobě, resp. k argumentaci žalující strany. 29. 8. 2016 se k vlastnictví a držbě předmětného pozemku vyjádřila žalovaná. Na jednání dne 5. 9. 2016 probíhalo dokazování, a jednání bylo odročeno na den 6. 12. 2016. Usnesením ze dne 24. 11. 2016 byla žalobkyně vyzvána k doplnění dokazování, což učinila dne 1. 12. 2016. Žalovaný [jméno] [příjmení] informoval dne 6. 12. 2016 o rozhodování [stát. instituce], [stát. instituce], který rozhodoval o námitkách jeho a žalované, a navrhl, aby si soud rozhodnutí katastrálního úřadu vyžádal. Dne 6. 12. 2016 se konalo další jednání ve věci, kde se pokračovalo v dokazování. Odročeno bylo na den 27. 2. 2017. Soud vydal dne 31. 1. 2017 usnesení, kterým vyzval žalující stranu k doplnění důkazů. Žalující strana reagovala na výzvu dne 7. 2. 2017. K předloženým důkazům se vyjádřil dne 21. 2. 2017 žalovaný [jméno] [příjmení]. Jednání se konalo dne 27. 2. 2017, kde byly strany seznámeny se zastupující soudkyní, a řízení bylo odročeno za účelem doplnění dokazování na 19. 4. 2017. Žalovaní se vyjádřili k tvrzení žalující strany dne 12. 4. 2017 a 19. 4. 2017. Dne 19. 4. 2017 se pokračovalo na ústním jednání v provádění dokazování, načež bylo jednání odročeno na 5. 6. 2017. Dne 10. 5. 2017 byla zaslána žádost na [stát. instituce] o zaslání rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí ze dne 29. 11. 2016, č. j. OR-707/2014-101-241, spolu s dalšími dokumenty. Katastrální úřad požadované zaslal dne 26. 5. 2017. Dne 5. 6. 2017 se konalo další jednání ve věci. Jednání bylo odročeno na 11. 9. 2017. Dne 27. 7. 2017 byl soudu doručen návrh žalobkyně na přerušení řízení, a to po dobu řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 11 A 133/2017, jelikož se týkalo pozemků, které byly rovněž předmětem řízení u Obvodního soudu pro Prahu 8, když měla žalobkyně za to, že soud nemůže o vlastnickém právu k pozemkům rozhodnout, aniž by byl na jisto postaven předmět sporu. Dne 29. 8. 2017 bylo soudu doručeno sdělení Městského soudu v Praze o tom, že žalovanými [jméno] [příjmení] a žalovanou byla podána správní žaloba proti rozhodnutí [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] v [obec] ve věci odvolání proti rozhodnutí č. j. OR-707/2014-101-241, a soud ji přijal pod sp. zn. 11 A 133/2017. Usnesením ze dne 7. 9. 2017, č. j. 13 C 67/2013-409, bylo řízení přerušeno do skončení řízení vedeného u Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 11 A 133/2017. Jednání nařízené na 11. 9. 2017 bylo zrušeno. Proti usnesení podal žalovaný [jméno] [příjmení] dne 6. 10. 2017 odvolání. Odvolání bylo odvolacímu soudu předloženo dne 22. 1. 2018 Městský soud v Praze potvrdil usnesení soudu prvního stupně usnesením ze dne 19. 2. 2018, č. j. 17 Co 26/2018-423 s tím, že je důvodné řízení přerušit. Usnesení Městského soudu v Praze bylo rozesláno dne 20. 3. 2018. Dne 4. 7. 2018 bylo vyžádáno rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci 11 A 133/2017. Žádosti bylo vyhověno dne 31. 7. 2018. Následně bylo zjištěno, že ve věci byl podán opravný prostředek. Žalobkyně podala dne 29. 5. 2020 návrh na pokračování v řízení, když ve věci bylo pravomocně rozhodnuto. Jelikož došlo k pravomocnému skončení řízení u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 A 133/2017, bylo dne 2. 6. 2020 vydáno usnesení č. j. 13 C 67/2013-471, kterým soud rozhodl o pokračování v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 8. Usnesení nabylo právní moci dne 24. 6. 2020. Další jednání ve věci se konalo dne 13. 8. 2020. Dne 4. 9. 2020 souhlasil žalovaný [jméno] [příjmení] s návrhem na smír. Z jednání dne 22. 9. 2020 se žalovaná omluvila. Žalobkyně soudu dne 11. 9. 2020 sdělila, že došlo k mimosoudnímu řešení sporu se žalovaným [jméno] [příjmení], nicméně toto bylo ze strany žalované a žalovaného [jméno] [příjmení] odmítnuto. Navrhla rovněž odročení jednání, než bude rozhodnuto orgány žalobkyně o smírném řešení věci. Dne 8. 1. 2021 sdělila žalobkyně soudu, že mimosoudní jednání zatím nebylo skončeno. Dne 12. 11. 2021 sdělila žalobkyně, že došlo ke schválení kupní smlouvy s panem [příjmení]. Dne 25. 1. 2022 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, a to vůči žalovanému [jméno] [příjmení]. Usnesením ze dne 3. 2. 2022, č. j. 13 C 67/2013-512, bylo řízení vůči tomuto žalovanému zastaveno, přičemž usnesení nabylo právní moci dne 26. 2. 2022. Žalovaný [jméno] [příjmení] dne 28. 3. 2022 soud informoval o tom, že žalobkyně navrhla žalovaným [příjmení] smírné řešení věci, nicméně trvá na zamítnutí žaloby. Dne 5. 4. 2022 se konalo další jednání ve věci, ze kterého se žalovaná omluvila. Na jednání byl vyhlášen rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta. Rozsudek nabyl právní moci dne 24. 5. 2022.

6. Soud neprovedl pro nadbytečnost dokazování žádostí o odškodnění ze dne 19. 10. 2022 a stanoviska žalované ze dne 25. 1. 2023, neboť uplatnění nároku u žalované bylo mezi účastníky nesporné. Další navrhované důkazy soud neprovedl pro nadbytečnost, neboť takto zjištěný skutkový stav měl již za dostatečně prokázaný.

7. Po právní stránce soud posoudil věc následovně:

8. Podle § 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen„ OdpŠk“) odpovídá stát za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

9. Podle § 5 OdpŠk odpovídá stát za škodu, která byla způsobena za a) rozhodnutím, jež je vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení nebo v řízení trestním, za b) nesprávným úředním postupem.

10. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

11. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

12. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

13. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

14. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

15. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb., provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od 27. 4. 2006 (§ 31a zákona). Zakotvením uvedeného nároku zákonodárce naplnil požadavek pramenící z čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále "EÚLP"). Podle čl. 6 odst. 1 věta první EÚLP má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novely bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 z ESLP na vnitrostátní úroveň, což ostatně zákonodárce výslovně vyjádřil v důvodové zprávě k zákonu č. 160/2006 Sb. Soud je toho názoru, že má-li odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již v EÚLP, je nanejvýš žádoucí, aby jeho rozhodování vycházelo z kritérií stanovených judikaturou ESLP.

16. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

17. Co se týká existence prvého z uvedených předpokladů, tj. nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí v posuzovaném řízení, má nalézací soud za to, že tento je naplněn, neboť v naříkaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, kterým se rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti a zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomoci státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 966/2008).

18. Nesprávný úřední postup spočíval v posuzovaném případě v celkově nepřiměřené délce posuzovaného řízení, které vůči žalobkyni trvalo celkem 8 let a 11 měsíců, neboť žalobkyně se dostala do stavu nejistoty ohledně výsledku řízení teprve dnem 18. 6. 2013, kdy jí byla doručena žaloba.

19. Vznik újmy ostatně dovodila i sama žalovaná ve svém stanovisku ze dne 25. 1. 2023, kterým přiznala žalobkyni zadostiučinění ve výši 106 875 Kč. Ustanovení § 31a odst. 2 zákona vymezuje jak formu, tak rozsah náhrady. Peněžitá kompenzace je označena za způsob zásadně subsidiární, nastupující tehdy, není-li možno nemajetkovou újmu nahradit jinak, přičemž dostačujícím prostředkem nápravy by se nejevilo pouhé konstatování porušení práva. V daném případě dospěl soud prvního stupně k závěru, že zmíněný nesprávný úřední postup dosahuje již takové intenzity, že je na místě přiznat žalobkyni finanční zadostiučinění, když je dána i existence příčinné souvislosti mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a presumovanou újmou žalobkyně a jako dostačujícím prostředkem nápravy se nejeví konstatování porušení práva žalobkyně na přiměřenou délku řízení.

20. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009, dovodil, že náhrada imateriální újmy podle § 1 odst. 3 a § 31a odst. 3 zákona nemusí dosahovat výše, k níž by dospěl ESLP ve smyslu čl. 41 Úmluvy. Zdůraznil rovněž s poukazem na § 31a odst. 3 zákona, že výše odškodnění nemajetkové újmy, jež vznikla nesprávným úředním postupem, spočívajícím v tzv. průtazích řízení, není stanovena pevnými částkami. Je přenecháno soudu (popř. v předběžném projednání nároku příslušnému ministerstvu či ústřednímu správnímu úřadu uvedenému v § 6 zákona), aby v každém jednotlivém případě uvážil, jaký rozsah zadostiučinění je přiměřený všem okolnostem za použití zákonem demonstrativně vyjmenovaných kritérií. Z rozsudku senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost [číslo] odst. 26 je patrno, že ESLP při stanovení výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vychází z částky 1 000 až 1 500 EUR za jeden rok trvání řízení jako základu pro stanovení celkového zadostiučinění. Tuto částku však snižuje o 30% v případě, kdy již bylo národními orgány shledáno porušení práva stěžovatele a dále ji upravuje především v závislosti na významu předmětu řízení pro stěžovatele, složitosti věci projevující se zejména v počtu stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc projednávána a jednání stěžovatele, jímž přispěl k celkové délce řízení. S takovým způsobem výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění, byť v obecné rovině, se ztotožnil i velký senát ESLP v rozsudku v téže věci ze dne 29. 3. 2006, odst.

66. Z rozsudku velkého senátu ESLP v dané věci lze dále vyčíst, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45% částky, kterou by přiznal sám. Konstantní judikatura přitom pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení (tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč za jeden měsíc s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky poloviční). Přiznání částky v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč, ve kterém představuje částka 15 000 Kč částku základní, lze zvažovat například podle takových kritérií, jakými jsou délka samotného kompenzačního řízení (za situace, kdy samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, lze přiměřeně zvýšit danou částku, pokud se toho poškozený dovolává) či zcela zjevně nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení.

21. Žalobkyně v řízení požadovala 15 000 Kč za rok trvání řízení, navýšené o 75% s tím, že za první dva roky řízení požadovala částku poloviční, tj. celkem 214 375 Kč s tím, že z této částky jí byla přiznána žalovanou již částka 106 875 Kč.

22. Posuzované řízení vykazovalo dle přesvědčení nalézacího soudu známky zvýšené složitosti, a to především po procesní a právní stránce. Jednalo se o spor o určení vlastnického práva k pozemku, kde jakožto žalovaná strana vystupovalo šest fyzických osob. Soud se musel rovněž vypořádat s úmrtím žalovaného [jméno] [příjmení], s návrhy na vstup do řízení a s částečným zpětvzetím žaloby. Během řízení byly žalobkyní a jejím synem [jméno] [příjmení] podány u katastrálního úřadu námitky proti obnově katastrálního operátu ve vztahu k pozemku, o žalobě nakonec rozhodoval Nejvyšší správní soud. Rozhodovalo se na dvou stupních soudní soustavy, soud prvního stupně rozhodoval meritorně dvakrát, soud odvolací rozhodoval jednou o procesním rozhodnutí.

23. Žalobkyně se na délce řízení nepodílela. K výzvám soudu se vyjadřovala pravidelně, z její strany nedošlo k podání opravných prostředků. Z její strany nevzešla žádná žádost na odročení jednání.

24. Řízení bylo postiženo několika průtahy. Především se jedná o období v letech 2014, kdy za téměř celý rok nedošlo k jedinému úkonu soudu ve věci, a v roce 2015, kdy byl soud více jak půl roku nečinný (mezi dny 19. 12. 2014 a 21. 8. 2015). Rovněž v roce 2021 došlo k nečinnosti soudu trvající jeden rok, když soud vyčkával na zpětvzetí žaloby směřující vůči žalovanému [příjmení], k čemuž došlo až 25. 1. 2022.

25. Posuzované řízení není spojeno, jak vyplývá ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, s vyšším typovým významem pro účastníka, jaký mají např. řízení trestní, vazební či osobnostní. Šlo o standardní občanskoprávní řízení, majetkový význam v zásadě není důvodem pro navyšování zadostiučinění. Žalobkyně je však osobou pokročilého věku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2292/2012) a v průběhu řízení došlo k vážným zdravotním komplikacím žalobkyně v důsledku dopravní nehody. Namítané řízení tak mělo pro žalobkyni zvýšený význam.

26. Při výpočtu výše finančního zadostiučinění vycházel soud ze stanoviska Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dle kterého je základní částkou přiznávanou za jeden rok průtahů v řízení částka 15 000 Kč až 20 000 Kč, přičemž za první dva roky je přiznávána v jedné polovině. Zdejší soud, obdobně jako žalovaná, vycházel s ohledem na celkovou nepřiměřenou délku řízení z částky 15 000 Kč za rok, neboť neshledal, že by zde byly dány podmínky odůvodňující přiznání částky vyšší, když v daném případě se nejednalo o délku řízení extrémní (viz rozsudek NS ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009).

27. Tato paušální částka byla Nejvyšším soudem shledána jako spravedlivá a v souladu s judikaturou ESLP ve vztahu k odškodněním poskytnutým ve světle poměrů České republiky. Není tedy nijak proměnlivá podle vývoje průměrné měsíční hrubé mzdy, a není proto namístě tuto částku ani z tohoto důvodu navyšovat. Celková délka řízení vůči žadatelce činí 8 let a 11 měsíců, tedy od doručení žaloby dne 18. 6. 2013 až do právní moci konečného rozhodnutí ve věci dne 24. 5. 2022. Základní částka zadostiučinění činí 118 750 Kč (7 x 15 000+11 x 1 250). Základní částku je pak třeba s ohledem na to, že bylo rozhodováno na dvou stupních soudní soustavy snížit o 5%, o 10% snížit s ohledem na zvýšenou složitost a zvýšit o 25% za zvýšený význam řízení pro žalobkyni. Dále soud základní částku snížil o dalších 10% za sdílení újmy, když se řízení již od počátku roku 2016, tedy po podstatnou část řízení, účastnil na straně žalované i syn žalobkyně [jméno] [příjmení]. Koncept sdílené újmy lze použít zejména v situaci, kdy jednotliví poškození mohou objektivně vnímat odškodnění újmy každého z nich jako alespoň částečné odškodnění újmy vlastní (typicky se to týká osob příbuzných nebo společníků právnických osob) (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 3369/17). Není pak podstatné, zda i další žalovaní uplatnily před soudem nárok na náhradu újmy. Za období nečinnosti není namístě výši zadostiučinění zvyšovat, neboť tato jsou již dostatečně zohledněna v závěru o nepřiměřené délce napadeného řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1240/2013). Žalobkyni tak náleží zadostiučinění v celkové výši 118 750 Kč, přičemž žalovaná již žalobkyni plnila na předmětný nárok před podáním žaloby částku 106 875 Kč. S ohledem na uvedené proto soud prvního stupně shledal nárok žalobkyně důvodným v rozsahu částky 11 875 Kč.

28. S přihlédnutím ke shora učiněným závěrům nalézací soud výrokem I. primárně zamítl žalobu co do požadovaného konstatování porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť v případě odškodnění nemajetkové újmy poškozeného podle zákona č. 82/1998 Sb. nelze vedle peněžní formy zadostiučinění současně přiznat zadostiučinění formou konstatování porušení práva v samostatném výroku rozhodnutí. Přiznání peněžité částky konzumuje požadavek na konstatování porušení práva (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010). Výrokem II. soud zamítl žalobu co do částky 95 625 Kč a výrokem III. soud přiznal žalobkyni částku ve výši 11 875 Kč.

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 142 odst. 3 o. s. ř., kdy platí, že i když měl účastník ve věci jen částečný úspěch, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Soud přiznal žalobkyni náhradu účelně vynaložených nákladů, když co do základu nároku byla žaloba úspěšná a výše přiznané částky pak závisela toliko na úvaze soudu. Nákladům řízení v dané věci odpovídá částka 2 300 Kč, sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a paušální náhrady nákladů nezastoupeného účastníka za 1 úkon (sepis žaloby) dle ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. v celkové výši 300 Kč.

30. Jen pro úplnost soud uvádí, že za uplatnění doplnění žádosti o náhradu škody adresované Ministerstvu spravedlnosti ze dne 19. 10. 2022 soud odměnu nepřiznal, neboť dle ust. § 31 odst. 4 OdpŠk poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.

31. Lhůtu k plnění ve věci samé i ohledně náhrady nákladů řízení stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1, části věty za středníkem o. s. ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší, která žalobkyni v principu nijak nepoškozuje.

Poučení