43 C 40/2023-73

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Luďkem Pilným ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] [anonymizováno 5 slov] sídlem [adresa] o zaplacení 197 476 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 197 476 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z této částky od 8. 2. 2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou dne 1. 3. 2023 se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 197 476 Kč s příslušenstvím za nesprávný úřední postup v řízení vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 47 Cm 187/2011 (dále jako„ předmětné řízení“), a to dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Žalobkyně po žalovaném původně požadovala zaplacení částky 330 000 Kč z důvodu nepřiměřené délky soudního řízení, a to za dobu od 27. 4. 2011 do 9. 3. 2022. V předmětném řízení byla dne 27. 4. 2011 podána ze strany [právnická osoba] [anonymizováno 5 slov] žaloba na zaplacení směnečné pohledávky v několikamilionové výši. Řízení bylo pravomocně skončeno až dne 9. 3. 2022. Ve věci bylo podáno dovolání, o kterém ke dni podání žaloby nebylo rozhodnuto. Řízení tedy do pravomocného skončení věci trvalo 11 let, což žalobkyně nepovažuje za přiměřeně dlouhou dobu pro vydání konečného rozhodnutí ve směnečném řízení. Řízení nebylo složité skutkově ani právně, když nebyli vyslýcháni svědci, ve věci nebylo prováděno více jak 10 listinných důkazů. Žalobkyně nijak nezavinila délku řízení. Význam pro žalobkyni nebyl běžný, neboť částka uplatňovaná procesní žalobkyní je mimo možnosti žalobkyně. Žalobkyně požadovala zaplacení za 132 měsíců řízení částku 2 500 Kč za každý započatý měsíc, přičemž při tomto výpočtu přihlédla k inflaci od roku 2011, kdy bylo vydáno stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010. Žalobkyně u žalovaného uplatnila nárok dne 16. 8. 2022, přičemž žalovaný ve svém stanovisku ze dne 7. 2. 2023 přiznal žalobkyni částku ve výši 118 532 Kč, která jí následně byla vyplacena. Žalobkyně se tedy žalobou domáhala zbývající částky, když dle ní nebyl důvod k jakémukoli snížení odškodnění.

2. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 11. 4. 2023 učinil nesporným, že žalobkyně dne 16. 8. 2022 uplatnila u žalovaného nárok na poskytnutí zadostiučinění za nesprávný úřední postup v řízení původně vedeným u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 187/2011 ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., přičemž žalobkyni bylo částečně vyhověno, a to v částce 118 532 Kč. Žalovaný vyplatil žalobkyni odškodnění za nepřiměřenou délku řízení za 11 let a 7 měsíců, tedy od dne zahájení řízení vůči žalobkyni, tj. dne 24. 6. 2011, do vydání stanoviska dne 7. 2. 2023, když žalovaný dospěl k názoru, že délku předmětného řízení je třeba vyhodnotit jako nepřiměřenou. Dle žalovaného lze v řízení konstatovat místy nekoncentrovaný postup. Žalobkyně v řízení nepodala žádnou stížnost na průtahy, ani návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Řízení je dle žalovaného doposud vedeno před třemi stupni soudní soustavy, přičemž ve věci rozhodoval soud I. stupně jednou, soud II. stupně čtyřikrát a Nejvyšší soud měl ke dni vyjádření rozhodovat potřetí. Řízení bylo dle žalovaného po stránce skutkové a právní složité. Ve věci byly provedeny listinné důkazy a byli vyslechnuti svědci. Význam pro žalobkyni byl shledán jako běžný. Při výpočtu dospěl žalovaný k základní částce 16 000 Kč za jeden rok řízení, a následně snížil částku o 30% (10% z důvodu složitosti a 20% z důvodu projednání věci na třech stupních soudní soustavy). Žalovaný navrhla zamítnutí žaloby v celém rozsahu.

3. Na základě provedeného dokazování zjistil soud tento skutkový stav:

4. Mezi účastníky řízení bylo nesporným, že žalobkyně dne 16. 8. 2022 uplatnila u žalovaného nárok na poskytnutí zadostiučinění za nesprávný úřední postup v řízení původně vedeným u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 187/2011 ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., přičemž žalobkyni bylo částečně vyhověno, a to v částce 118 532 Kč.

5. Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 47 Cm 187/2011 soud zjistil následující:

6. Žalobou doručenou dne 27. 4. 2011 se procesní žalobkyně [právnická osoba] [anonymizováno 5 slov], [IČO], domáhala na pěti žalovaných, mj. i žalobkyně, uhrazení částky 8 641 730,19 Kč jakožto směnečné pohledávky s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu. Procesní žalobkyně uzavřela se společností [právnická osoba], [IČO], smlouvu o poskytnutí bankovní záruky, přičemž procesní žalobkyně v souladu se smlouvou vystavila záruční listinu, ve které se zavázala uspokojit pohledávky věřitele [právnická osoba] vzniklé ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi spořitelnou a žalovaným 1) jako dlužníkem, přičemž žalovaný 1) vystavil blankosměnku na řad procesní žalobkyně, bez vyplněné směnečné sumy a data splatnosti, blankosměnku avalovali žalovaní 2) -5). Procesní žalobkyně blankosměnku vyplnila, ale nebyla jí zaplacena. Soud směnečným platebním rozkazem ze dne 19. 5. 2011, č. j. 47 Cm 187/2011-8, uložil žalovaným uhradit společně a nerozdílně žalovanou částku do tří dnů ode dne doručení platebního rozkazu, příp. aby v téže lhůty podali proti směnečnému rozkazu námitky. Žalobkyni (v tomto odstavci dále jako„ žalovaná 3)“) byla žaloba spolu se se směnečným platebním rozkazem doručena dne 24. 6. 2011. Dne 27. 6. 2011 byly doručeny soudu námitky žalované 3) a žalovaného 4) proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu, námitky podali i další žalovaní. Procesní žalobkyně s k námitkám vyjádřila podáními doručenými dne 12. 7. 2011, 14. 9. 2011. K výzvě soudu se žalovaná 3) vyjádřila dne 13. 9. 2011. Dne 6. 12. 2011 se vyjádřili ostatní žalovaní. První jednání ve věci se konalo dne 7. 12. 2011, na tomto byl rovněž vyhlášen rozsudek, kdy byl směnečný platební rozkaz vůči všem žalovaným zrušen. Usnesením ze dne 7. 12. 2011 byla opravena písařská chyba ve směnečném platebním rozkazu ze dne 19. 5. 2011. Písemné vyhotovení rozsudku ze dne 7. 12. 2011 bylo rozesláno dne 29. 12. 2011. Dne 13. 1. 2012 bylo soudu doručeno odvolání procesní žalobkyně. Usnesením ze dne 19. 1. 2012, odeslaným dne 23. 1. 2012, byla procesní žalobkyně vyzvána k zaplacení soudního poplatku a k doplnění odvolání. Procesní žalobkyně doplnila odvolání dne 20. 1. 2012, zároveň požádala o prodloužení lhůty pro uhrazení soudního poplatku, přičemž tento byl uhrazen dne 3. 2. 2012. Odvolání spolu s výzvou k vyjádření se k odvolání bylo procesním žalovaným rozesláno dne 7. 2. 2012. Dne 17. 2. 2012 bylo soudu doručeno další doplnění odvolání procesní žalobkyně. Žalovaní 4) a 5) se k odvolání vyjádřili dne 22. 2. 2012, zbylí žalovaní dne 29. 2. 2012. Dále se žalovaní vyjádřili v podání doručeným dne 7. 3. 2012. Odvolání bylo Vrchnímu soudu předloženo dne 20. 3. 2012. Ústní jednání se před odvolacím soudem mělo konat dne 11. 6. 2012, následně bylo odročeno na 25. 6. 2012. Na jednání dne 25. 6. 2012 byl vyhlášen rozsudek, kdy rozsudek vůči žalované 3) byl změněn tak, že se ponechává v plném rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ve znění opravného usnesení v části, ve které bylo rozhodnuto proti těmto žalovaným. Písemné vyhotovení rozsudku spolu s opravným rozhodnutím ze dne 9. 7. 2012 bylo rozesláno 19. 7. 2012. Dne 5. 9. 2012 podala mj. i žalovaná 3) dovolání do rozsudku. Usnesením ze dne 14. 9. 2012 byli dovolatelé vyzváni k uhrazení soudního poplatku. Tento byl uhrazen dne 24. 9. 2012. Spis byl Nejvyššímu soudu předložen dne 6. 11. 2012. Dne 28. 8. 2013 právní zástupce žalované 3) požádal o sdělení, kdy bude ve věci jednáno. Usnesením ze dne 11. 9. 2013 byla odložena vykonatelnost rozhodnutí Vrchního soudu ve spojení se směnečným platebním rozkazem Městského soudu v Praze. Usnesením ze dne 23. 9. 2014 bylo řízení ve vztahu k žalované 1) přerušeno. Rozsudkem ze dne 30. 9. 2014, č. j. 29 Cdo 3407/2012-209, byl rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2012 zrušen, a to ve vztahu mezi procesní žalobkyní a žalovaným 2) a žalovanou 3) a věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení odvolacímu soudu. Tento byl rozeslán dne 11. 11. 2014. Dne 19. 12. 2014 bylo rozesláno předvolání na další jednání před odvolacím soudem, přičemž toto bylo nařízeno na den 24. 3. 2015. Následně bylo zjištěno, že žalovaný 2) zemřel. Usnesením ze dne 12. 3. 2015 došlo k vyloučení k samostatnému projednání a rozhodnutí odvolání procesní žalobkyně vůči žalovanému 2). Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2015, č. j. 9 Cmo 123/2012-257, bylo rozhodnuto tak, že rozsudek soudu I. stupně se ve vztahu k žalované 3) potvrzuje. Dne 19. 6. 2015 podala procesní žalobkyně do rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání. Usnesením ze dne 23. 6. 2015 byla dovolatelka vyzvána k uhrazení soudního poplatku. Tento byl uhrazen dne 5. 7. 2015. Dne 21. 7. 2015 se k dovolání vyjádřila žalovaná 3). Věc byla dovolacímu soudu předložena dne 7. 8. 2015. Dne 30. 8. 2017 byl vyhlášen rozsudek dovolacího soudu, č. j. 29 Cdo 3507/2015-288, kterým byl rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2015 s výjimkou části potvrzujícího výroku ve věci samé ohledně 6% úroku z částky 8 641 730,19 Kč za dobu od 4. 3. 2011 do 16. 4. 2011 zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu odvolacímu. Na č. l. 293 až 331 jsou založeny listiny týkající se se řízení vedeného pod sp. zn. 5 Cmo 74/2015, přičemž toto bylo přerušeno a usnesením ze dne 29. 7. 2019 bylo řízení mezi procesní žalobkyní a žalovaným 2) zastaveno. Dle úředního záznamu ze dne 1. 7. 2019 byla po zrušení rozsudku č. j. 9 Cmo 123/2012-257 věc u Vrchního soudu, ale nebyla přiřazena senátu 12 Cmo. Spis mu byl předložen v červnu 2019. Opatřením místopředsedy Vrchního soudu ze dne 2. 7. 2019 byl k projednání a k vyřízení věci určen senát 12 Cmo s tím, že senát 9 Cmo byl od 1. 4. 2014 neobsazen. Dne 18. 9. 2019 byl spis předložen dovolacímu soudu k rozhodnutí o dovolání žalované 1), když bylo skončeno její insolvenční řízení ke dni 20. 8. 2019. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2021 bylo řízení o dovolání žalované 1) zastaveno. Následně byl spis vrácen soudu I. stupně k rozeslání stejnopisů. Dne 13. 7. 2021 soud I. stupně předložil spis soudu odvolacímu k rozhodnutí o odvolání vůči žalované 3). Jednání bylo nařízeno na den 14. 10. 2021. Následně bylo ze strany žalované 3), resp. jejího právního zástupce, požádáno o odročení z důvodu kolize s jiným jednáním, čemuž bylo vyhověno a jednání bylo odročeno na den 10. 11. 2021. Následně o odročení požádal právní zástupce procesní žalobkyně, odročeno bylo na 9. 12. 2021. Právní zástupce žalobkyně opět požádal o odročení, bylo odročeno na 17. 2. 2022. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2022, č. j. 9 Cmo 123/2012-362, byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen v části jistiny ve vztahu mezi procesní žalobkyní a žalovanou 3). Spis byl k rozeslání stejnopisů vrácen dne 8. 3. 2022. Dne 9. 5. 2022 podala procesní žalobkyně opětovně ve věci dovolání. Usnesením ze dne 16. 5. 2022 byla vyzvána k uhrazení soudního poplatku. Tento byl uhrazen dne 26. 5. 2022. Dovolání bylo žalované 3) k vyjádření zasláno dne 30. 5. 2022, ta se vyjádřila dne 17. 6. 2022. Spis byl předložen Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání dne 27. 6. 2022. Dne 19. 1. 2023 byl spis zapůjčen [stát. instituce], vrácen byl dne 13. 2. 2023. Rozsudkem ze dne 29. 8. 2023, č. j. 29 Cdo 1920/2022-407, bylo dovolání procesní žalobkyně zamítnuto, tento nabyl právní moci dne 12. 10. 2023.

7. Z přípisu žalobkyně ze dne 16. 8. 2022 bylo soudem zjištěno, že žalobkyně se obrátila na žalovaného dne 16. 8. 2022 ve věci uplatnění nároku na náhradu škody z nesprávného úředního postupu spočívajícího mj. v nepřiměřené délce trestního řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 47 Cm 187/2011, přičemž požadovala z tohoto titulu částku 330 000 Kč jakožto přiměřené zadostiučinění.

8. Ze stanoviska žalovaného ze dne 7. 2. 2023 bylo soudem zjištěno, že předběžně uplatněný nárok žalobkyně byl projednán dne 7. 2. 2023. Po zhodnocení všech okolností žalovaný došel k závěru, že žalobkyně má nárok na zadostiučinění ve výši 118 532 Kč, když konstatoval, že celková délka řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 47 Cm 187/2011 je nepřiměřená a došlo k nesprávnému úřednímu postupu.

9. Z výpisu ze statistického zjišťování ČSU ze dne 11. 1. 2023 zjištěno, že v roce 2011 byla inflace 1,9%, v roce 2012 3,3%, v roce 2013 1,4%, v roce 2014 0,4%, v roce 2015 0,3%, v roce 2016 0,7%, v roce 2017 2,5%, v roce 2018 2,1%, v roce 2019 2,8%, v roce 2020 3,2%, v roce 2021 3,8% a v roce 2023 15,1 %.

10. Po právní stránce soud posoudil věc následovně:

11. Podle § 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen„ OdpŠk“) odpovídá stát za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

12. Podle § 5 OdpŠk odpovídá stát za škodu, která byla způsobena za a) rozhodnutím, jež je vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení nebo v řízení trestním, za b) nesprávným úředním postupem.

13. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

14. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

15. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

16. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

17. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

18. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb., provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od 27. 4. 2006 (§ 31a zákona). Zakotvením uvedeného nároku zákonodárce naplnil požadavek pramenící z čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále "EÚLP"). Podle čl. 6 odst. 1 věta první EÚLP má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novely bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 z ESLP na vnitrostátní úroveň, což ostatně zákonodárce výslovně vyjádřil v důvodové zprávě k zákonu č. 160/2006 Sb. Soud je toho názoru, že má-li odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již v EÚLP, je nanejvýš žádoucí, aby jeho rozhodování vycházelo z kritérií stanovených judikaturou ESLP.

19. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

20. Co se týká existence prvého z uvedených předpokladů, tj. nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí v posuzovaném řízení, má nalézací za to, že tento je naplněn, neboť v naříkaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, kterým se rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti a zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomoci státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 966/2008). Nesprávný úřední postup v posuzovaném případě spočíval v celkově nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Vznik újmy ostatně dovodil i sám žalovaný ve svém stanovisku ze dne 7. 2. 2023, kterým přiznal žalobkyni zadostiučinění ve výši 118 532 Kč za období od června 2011 do 7. 2. 2023.

21. Ustanovení § 31a odst. 2 zákona vymezuje jak formu, tak rozsah náhrady. Peněžitá kompenzace je označena za způsob zásadně subsidiární, nastupující tehdy, není-li možno nemajetkovou újmu nahradit jinak, přičemž dostačujícím prostředkem nápravy by se nejevilo pouhé konstatování porušení práva. V daném případě dospěl soud prvního stupně k závěru, že zmíněný nesprávný úřední postup dosahuje již takové intenzity, že je na místě přiznat finanční zadostiučinění, když je dána i existence příčinné souvislosti mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a újmou žalobkyně a jako dostačujícím prostředkem nápravy se nejeví konstatování porušení práva žalobkyně na přiměřenou délku řízení.

22. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009, dovodil, že náhrada imateriální újmy podle § 1 odst. 3 a § 31a odst. 3 zákona nemusí dosahovat výše, k níž by dospěl ESLP ve smyslu čl. 41 Úmluvy. Zdůraznil rovněž s poukazem na § 31a odst. 3 zákona, že výše odškodnění nemajetkové újmy, jež vznikla nesprávným úředním postupem, spočívajícím v tzv. průtazích řízení, není stanovena pevnými částkami. Je přenecháno soudu (popř. v předběžném projednání nároku příslušnému ministerstvu či ústřednímu správnímu úřadu uvedenému v § 6 zákona), aby v každém jednotlivém případě uvážil, jaký rozsah zadostiučinění je přiměřený všem okolnostem za použití zákonem demonstrativně vyjmenovaných kritérií. Z rozsudku senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26 je patrno, že ESLP při stanovení výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vychází z částky 1 000 až 1 500 EUR za jeden rok trvání řízení jako základu pro stanovení celkového zadostiučinění. Tuto částku však snižuje o 30% v případě, kdy již bylo národními orgány shledáno porušení práva stěžovatele a dále ji upravuje především v závislosti na významu předmětu řízení pro stěžovatele, složitosti věci projevující se zejména v počtu stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc projednávána a jednání stěžovatele, jímž přispěl k celkové délce řízení. S takovým způsobem výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění, byť v obecné rovině, se ztotožnil i velký senát ESLP v rozsudku v téže věci ze dne 29. 3. 2006, odst.

66. Z rozsudku velkého senátu ESLP v dané věci lze dále vyčíst, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45% částky, kterou by přiznal sám. Konstantní judikatura přitom pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení (tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč za jeden měsíc s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky poloviční). Přiznání částky v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč, ve kterém představuje částka 15 000 Kč částku základní, lze zvažovat například podle takových kritérií, jakými jsou délka samotného kompenzačního řízení (za situace, kdy samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, lze přiměřeně zvýšit danou částku, pokud se toho poškozený dovolává) či zcela zjevně nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení.

23. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, k možnosti překonání závěrů učiněných ve Stanovisku s ohledem na ekonomický růst se Nejvyšší soud vyjadřoval v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Z poslední doby se Nejvyšší soud k této otázce vyjádřil též v usnesení ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2184/2020. Při vydání Stanoviska Nejvyšší soud vycházel zejména z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, jež v tomto ohledu nedoznala změn (viz NS sp. zn. 30 Cdo 3171/2018).

24. Soud posuzoval délku řízení v období od 24. 6. 2011 do 9. 3. 2022. Žalobkyně požadovala odškodnění za období od 27. 4. 2011 do 9. 3. 2022, nicméně za počátek řízení je považováno doručení žaloby žalobkyni vystupující v řízení jako žalovaná 3), ke kterému došlo až dne 24. 6. 2011, když žalobkyně v posuzovaném řízení vystupovala jako žalovaná a o řízení se dozvěděla doručením žaloby k tomuto dni, a teprve od té doby mohla být v nejistotě ohledně posuzovaného řízení.

25. Žalovaný nemajetkovou újmu kompenzoval v penězích. Nalézací soud se s tímto postupem ztotožňuje, když v tomto případě, kdy řízení v posuzovaném období trvalo 10 let a 8 měsíců, by již nepostačovalo pouhé konstatování porušení práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě a je toho názoru, že je třeba žalobkyni odškodnit v penězích. Za přiměřenou částku za jeden rok považuje soud částku 16 000 Kč (tj. 1 333 Kč za jeden měsíc), přičemž za první dva roky je tato částka snížena na polovinu. Výpočtem tak soud dospěl k základní částce 154 664 Kč.

26. Po skutkové stránce byla věc dle soudu procesně mírně složitější, o čemž svědčí především to, že v řízení vystupovalo pět žalovaných, přičemž v průběhu řízení bylo vůči jedné žalované zahájeno insolvenční řízení a jeden žalovaný zemřel, což zkomplikovalo postup soudu v řízení. Z důvodu procesní složitosti řízení tak došlo ke snížení základní částky o 5%. Po stránce hmotněprávní nebylo řízení shledáno jako výrazně složité, zde tedy k modifikaci základní částky nedošlo.

27. Žalobkyně se na délce řízení pozitivně ani negativně nepodílela. Žalobkyně se pouze jednou dotázala na stav řízení, nebyla podána stížnost, ani návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Z popudu žalobkyně, resp. jejího právního zástupce, došlo několikrát k odročení jednání. Důvody ke korekci odškodnění dle tohoto kritéria individualizace nemajetkové újmy dány nejsou.

28. Postup orgánů veřejné moci se projevil v závěru o nepřiměřenosti délky soudního řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1240/2013). Dle názoru soudu se tak stalo dostatečně. Je však třeba konstatovat, že řízení nebylo v některých obdobích koncentrované, a to především před dovolacím soudem, kdy dokonce dvakrát při jeho rozhodování trvalo dovolací řízení od předložení spisu Nejvyššímu soudu po vydání rozhodnutí přibližně dva roky. Rovněž nelze přehlédnout, že došlo opakovaně k rušení rozhodnutí odvolacího soudu soudem dovolacím. Soud však zadostiučinění za postup veřejné moci neupravoval, a to s ohledem na výše zmíněné v tomto odstavci.

29. Řízení ovšem probíhalo na třech stupních soudní soustavy, přičemž odvolací soud v rozhodném období rozhodoval meritorně třikrát a dovolací soud rozhodoval ve věci meritorně dvakrát a jednou procesně (o zastavení dovolacího řízení). Z důvodu četného rozhodování na více stupních soudní soustavy proto soud přistoupil ke snížení základní částky o 20%.

30. Význam řízení pro žalobkyni soud zhodnotil tak, že pro ni posuzované řízení mělo standardní význam, neboť se jednalo o řízení ohledně peněžitého plnění. Namítané řízení není spojeno, jak vyplývá ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, s vyšším typovým významem pro účastníka, jaký mají např. řízení trestní, vazební či osobnostní. Šlo o standardní směnečné řízení, majetkový význam, a to i přes vysokou žalovanou částku, v zásadě není důvodem pro navyšování zadostiučinění. Žalobkyně rovněž není osobou pokročilého věku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2292/2012) a netvrdila, že by byla v době řízení nemocný či jinak indisponovaná. Z důvodu významu řízení pro žalobkyni nedošlo k žádné modifikaci základní částky.

31. Základní částka zadostiučinění činí za řízení dlouhé 10 let a 8 měsíců činí 154 664 Kč (9x 16 000 Kč + 8x 1 333 Kč), přičemž soud shledal důvody pro modifikaci této základní částky, soud přistoupil ke snížení této částky o 5% za procesní složitost řízení a o 20% za počet stupňů soudní soustavy, na kterých bylo rozhodováno. Žalobkyni tak náleží zadostiučinění v celkové výši 115 998 Kč. Žalovaný v rámci mimosoudního projednání žalobkyni přiznal částku 118 532 Kč, tedy plnil nad částku, která náleží žalobkyni dle soudu. S ohledem na uvedené tedy soud prvního stupně výrokem I. soud žalobu žalobkyně zamítl.

32. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. dle výsledku sporu tak, že povinnost k jejich náhradě byla uložena žalobkyni, když žalovaný byl ve věci plně úspěšný. Náklady řízení žalovaným účelně vynaložené spočívají v paušální náhradě nákladů nezastoupeného účastníka ve výši 3x 300 Kč dle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, za vyjádření k žalobě, přípravu účasti na jednání a účast na jednání dne 8. 1. 2024, tj. celkem 900 Kč Lhůta k plnění byla stanovena v délce 3 dnů od právní moci rozsudku dle ust § 160 odst. 1 věta 1 o. s. ř.