43 C 42/2022-75

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa žalobce] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa ] o zaplacení 38 333 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 6 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 13,75 % ročně z částky 6 000 Kč od 14.7.2022 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částku 32 333 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 32 333 Kč od 12.1.2022 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 6 000 Kč od 12.1.2022 do 13.7.2022, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 14 342 Kč k rukám zástupce žalobce, [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokáta, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou došlou soudu dne 7.4.2022 na žalované domáhal zaplacení částky 38 333 Kč s příslušenstvím (ve formě zákonného úroku z prodlení), coby přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu tvrzeným nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u [název soudu] pod sp.zn. [spisová značka] (dále též jen„ řízení“). Řízení bylo zahájeno dne 11.3.2016 podáním žaloby o určení existence práva odpovídajícímu služebnosti inženýrské sítě vedení vodovodu zatěžující pozemek ve vlastnictví žalobce a pro žalobce skončilo dne 30.11.2021. Řízení trvalo celkem 5 let a 8 měsíců. V řízení dle žalobce docházelo k průtahům na straně soudu, naproti tomu žalobce se na délce řízení nepodílel. Význam řízení označil za značný s ohledem na možné omezení žalobce coby vlastníka pozemku. Žalobce uplatnil u žalované svůj nárok na poskytnutí zadostiučinění ve výši 93 333 Kč podáním ze dne 11.1.2022. Žalovaná poskytla žalobci odškodnění ve výši 55 000 Kč, které žalobce považoval za nedostatečné.

2. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě učinila nesporným, že žalobce podáním doručeným jí dne 13.1.2022 uplatnil nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu v celkové výši 93 333 Kč ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) /dále jen„ OdpŠk“ /. Žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a poskytla žalobci zadostiučinění v penězích ve výši 55 000 Kč. Uvedla, že řízení ve vztahu k žalobci trvalo 5 let a 7 měsíců s počátkem pro žalobce dne 17.7.2016, neboť až v tento den byla žalobci doručena žaloba. V činnosti soudu shledala prodlevy, a to u soudu I. stupně před nařízením jednání a dále před odvolacím soudem. Celková délka již podle žalované neodpovídala složitosti věci, a proto byla zhodnocena jako nepřiměřená. Ve vztahu k žalobci žalovaná shledala důvody pro snížení základní výše zadostiučinění celkem o 15 % z důvodu skutkové a procesní složitosti řízení a o 5 % pro podíl žalobce na délce řízení, přičemž vyšla ze základní částky 15 000 Kč za rok trvání řízení s výjimkou prvních dvou let, za které byla poskytnuta částka poloviční. Uvedla, že soud rozhodoval o změnách žaloby, vyzýval žalující stranu k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů a z důvodu mimosoudního jednání mezi účastníky dvakrát odročil nařízené jednání. Žalobce v úvodu řízení nereagoval včas na výzvy soudu. Řízení probíhalo na dvou stupních soudních soustavy. Význam řízení žalovaná shledala jako standardní, přičemž předmětem posuzovaného řízení bylo určení práva odpovídajícího služebnosti.

3. V replice k vyjádření žalované žalobce nesouhlasil se stanovením základní částky při spodní hranici intervalu. Uvedl, že rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč za rok trvání řízení neodpovídá současné ekonomické situaci státu a nelze z něj s ohledem na pravidla slušnosti vycházet. Taktéž sporoval následné snížení základní částky.

4. Soud postupoval podle ust. § 115a zákona č. 99/1963, občanského soudného řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) a rozhodl ve věci bez nařízení jednání, neboť účastníci s takovým postupem výslovně souhlasili a věc je dostatečně objasněna listinnými důkazy.

5. Z listinných důkazů přiložených k žalobě a vyjádření žalované (žádost žalobce o přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení adresovaná žalované ze dne 11.1.2022, potvrzení žalované o přijetí žádosti žalobce ze dne 17.1.2022 a stanovisko žalované ze dne 4.3.2022) a na základě obsahu spisu [název soudu] sp. zn. [spisová značka] dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

6. Řízení vedené pod sp. zn. [spisová značka] bylo zahájeno u [název soudu] (dále v tomto odstavci jen„ soud“) žalobou podanou [právnická osoba] [anonymizováno] [příjmení], [anonymizováno] dne 11.3.2016. Žalobce se v posuzovaném řízení domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud určil, že existuje právo odpovídající služebnosti inženýrské sítě vedení vodovodu zatěžující pozemek v [katastrální uzemí] ve prospěch vlastníka sousedního pozemku, přičemž zatížený pozemek byl ve vlastnictví [celé jméno žalobce] (v tomto odstavci dále jen„ žalovaný“). Dne 31.3.2016 soud vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku za žalobu, který uhradil dne 11.5.2016. Dne 29.6.2016 soud vyzval žalovaného kvalifikovanou výzvou k vyjádření se k žalobě. Žalovaný obdržel žalobu dne 17.7.2016. Ve vyjádření ze dne 21.7.2016 žalovaný sdělil, že nárok neuznává z důvodů, že vodovodní přípojku, tak jak je vedena a uložena na pozemku parc. [číslo] v [katastrální uzemí], vlastní. Vyjádřil však ochotu odprodat část této parcely žalobci tak, aby se mohl o přípojku starat. Dne 26.7.2016 soud vyzval žalovaného k předložení plné moci pro právního zástupce a taktéž vyjádření žalovaného přeposlal žalobci. Dne 23.8.2016 soud vyzval účastníky nechť se vyjádří k tomu, zda souhlasí s tím, aby bylo rozhodnuto soudem bez nařízení jednání. Dne 5.9.2016 žalovaný sdělil soudu, že nesouhlasí s vyřízením věci bez nařízení jednání a předložil plnou moc pro právního zástupce. Taktéž nesouhlasil s vyřízením věci bez nařízení jednání žalobce v podání ze dne 9.9.2016. K pokynu ze dne 30.12.2016 byl spis předložen soudci za účelem nařízení jednání. Dne 8.6.2017 se žalobce obrátil na soud s dotazem, kdy bude nařízeno jednání. K pokynu ze dne 12.6.2017 soud nařídil na 9.8.2017 jednání. Při jednání dne 9.8.2017 došlo k odročení na 9.10.2017 z důvodu snahy účastníků o mimosoudní vyřešení věci. Dne 6.10.2017 žalobce sdělil soudu, že lze očekávat zpětvzetí žaloby v nejbližších několika týdnech a požádal o odročení jednání. Soud žádosti vyhověl a jednání odročil na neurčito z důvodu mimosoudního jednání účastníků. Průběh mimosoudního jednání potvrdil žalovaný dne 6.10.2017. K pokynu ze dne 10.1.2018 soud vyzval účastníky ke sdělení, zda mezi nimi došlo k mimosoudní dohodě. V podání ze dne 15.2.2018 žalobce sdělil soudu, že k uzavření dohody nedošlo a požádal o nařízení jednání. Současně upravil petit žaloby. Usnesením ze dne 16.2.2018 soud připustil změnu žaloby. K pokynu ze dne 17.4.2018 soud vyzval žalobce, aby soudu předložil důkazy, které zmiňuje v žalobě. Dne 14.5.2018 žalobce předložil soudu požadované listiny a své vyjádření. K pokynu ze dne 22.6.2018 soud vyzval žalobce k doplnění žalobního petitu. Na výzvu žalobce reagoval podáním ze dne 18.7.2018, ve kterém upravil petit. Usnesením ze dne 19.7.2018 soud připustil změnu žaloby. K pokynu ze dne 25.7.2018 soud nařídil na 8.10.2018 jednání, při kterém prováděl listinné důkazy a v závěru vyzval žalobce k doplnění tvrzení a důkazů a jednání odročil na 19.12.2018. Dne 6.12.2018 žalovaný předložil soudu své vyjádření, které soud přeposlal žalobci dne 10.12.2018. Žalobce předložil své vyjádření dne 17.12.2018. K pokynu ze dne 17.12.2018 soud odročil jednání na 13.3.2019 z důvodu návrhu žalobce na provedení důkazu, který musí soud vyžádat. Dne 20.12.2018 žalovaný požádal o odročení jednání z důvodu plánované dovolené. K pokynu ze dne 28.1.2019 soud jednání nařízené na 13.3.2019 odročil na 27.3.2019. Žalobce požádal o odročení jednání dne 25.3.2019 z důvodu probíhajícího mimosoudního jednání. Soud žádosti vyhověl a jednání po projednání s žalovaným odročil na 24.4.2019 z důvodu mimosoudního jednání. Mezitím soud obdržel důkaz, který vyžádal. Při jednání dne 24.4.2019 žalobce uvedl, že mezi stranami probíhají mimosoudní jednání, kdy je existuje shoda na určitém znění dohody. Soud dále prováděl listinné důkazy a jednání odročil na 15.7.2019 za účelem doplnění dokazování a mimosoudního jednání účastníků. K jednání nařízenému na den 15.7.2019 soud předvolal svědky. Při jednání dne 15.7.2019 účastníci uvedli, že nedošlo k mimosoudní dohodě. Soud následně vyhlásil usnesení, kterým připustil změnu žaloby. Dále soud pokračoval v dokazování listinnými důkazy, výslechem svědka a v závěru jednání odročil na 14.10.2019 za účelem doplnění dokazování a doložení geometrického plánu ze strany žalobce. Dne 15.7.2019 soud dále požádal o součinnost třetí strany, na což obdržel odpověď dne 24.7.2019. Vyjádření soud přeposlal účastníkům dne 29.7.2019 s přípisem, zda navrhují provedení dalších důkazů. Žalobce doložil geometrický plán dne 2.8.2019. Na jednání konaném dne 14.10.2019 soud pokračoval v dokazování listinnými důkazy. Účastníci přednesli závěrečné návrhy a v závěru soud vyhlásil rozsudek, kterým určil, že existuje právo odpovídající služebnosti inženýrské sítě k vedení vodovodu zatěžující pozemek žalovaného ve prospěch pozemku žalobce až k hranici pozemku dle geometrického plánu. Současně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Rozsudek byl odeslán účastníkům dne 26.11.2019. Dne 10.12.2019 žalovaný podal odvolání proti rozsudku. Doplnění odvolání soud obdržel dne 13.12.2019. Dne 16.12.2019 soud vyzval žalovaného k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Následně žalovaný požádal o osvobození od soudních poplatků a soudní poplatek taktéž uhradil. Soud dne 14.1.2020 vyzval žalovaného ke sdělení, zda trvá na žádosti o osvobození od soudních poplatků. Ten dne 21.1.2020 sdělil, že na žádosti o osvobození od soudních poplatků netrvá. Dne 23.1.2020 soud přeposlal odvolání žalovaného žalobci a současně usnesením ze dne 22.1.2020 zastavil řízení o návrhu žalovaného na osvobození od soudních poplatků. Spis byl předložen [název soudu] dne 25.2.2020. K jednání u odvolacího soudu proběhlo dne 14.10.2021, které bylo dále odročeno za účelem vyhlášení rozhodnutí na 21.10.2021. Při něm soud vyhlásil rozsudek, kterým rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Žalobci uložil povinnost uhradit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na rozsudku je vyznačená doložka právní moci dne 30.11.2021. Písemné vyhotovení rozsudku odvolací soud rozeslal dne 25.11.2021. Žalobce podal dne 17.1.2022 dovolání. K pokynu ze dne 26.1.2022 soud vyzval žalobce k předložení plné moci, podle které měl jeho právní zástupce oprávnění podat i dovolání. Žalobce plnou moc předložil dne 31.1.2022. Téhož dne soud vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku za dovolání, který uhradil dne 2.2.2022. K pokynu ze dne 14.3.2022 soud zaslal dovolání žalobce žalovanému. Žalovaný se vyjádřil k odvolání žalobce dne 30.3.2022 [název soudu] obdržel spis dne 11.4.2022. Dne 20.4.2022 [název soudu] zaslal vyjádření žalovaného k dovolání žalobci. Dne 13.7.2022 byl spis předložen zdejšímu soudu – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 ke krátkodobému zapůjčení.

7. Podáním ze dne 11.1.2022 uplatnil žalobce u žalované svůj nárok na zadostiučinění nemajetkové újmy, která mu vznikla nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. Konkrétně se žalobce domáhal odškodnění ve výši 93 333 Kč. Žalovaná potvrdila žalobci přijetí jeho žádosti dnem 13.1.2022. Ve stanovisku ze dne 4.3.2022 žalovaná konstatovala, že v posuzovaném řízení k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení došlo a žalobci poskytla zadostiučinění v penězích ve výši 55 000 Kč.

8. Z přiložených listin soud žádné další pro věc podstatné skutečnosti nezjistil.

9. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle těchto ustanovení.

10. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

11. Podle § 2 OdpŠk odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

12. Podle § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

13. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

14. Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6.

15. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

16. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

17. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

18. Podle 31a odst. 2 OdpŠk se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. 19. 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

20. V řízení bylo učiněno nesporným, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

21. Obecně platí, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu dle OdpŠk je splnění tří podmínek: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Absence i jen jednoho z těchto předpokladů odpovědnosti je přitom důvodem pro zamítnutí nároku na náhradu škody, 22. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda délka předmětného soudního řízení byla přiměřená, tedy zda procesní soud ve věci rozhodl v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk. Pro řízení není obecně (k posuzovanému řízení srov. dále) stanovena žádná lhůta, kterou by bylo možné považovat za přiměřenou. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005).

23. Z konstantní judikatury dovolacího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, uvedené rozhodnutí, jakož i dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Jak přitom plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, je z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce nebo v jeho prospěch. Platí totiž, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

24. Na úvod soud podotýká, že posuzované řízení dosud není skončeno. Přiměřené zadostiučinění lze však přiznat i tehdy, jestliže řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk nebylo doposud pravomocně skončeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 2019/2014). Není-li řízení, ve kterém došlo k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, skončeno ke dni rozhodování soudu o tomto nároku, musí soud, a to prvního i druhého stupně, vyjít ze stavu řízení ke dni svého rozhodování v souladu s § 154 odst. 1 o.s.ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2019, sp. zn. 30 Cdo 5522/2017). Ve vztahu k žalobci posuzované řízení pro účely přiznání nároku na přiměřené zadostiučinění započalo doručením žaloby spolu s výzvou k vyjádření dne 17.7.2016 a dosud neskončilo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010). Celková délka řízení tak činí ke dni vyhlášení rozsudku 6 let a 1 měsíc.

25. Řízení dosud probíhá na 3 stupních soudní soustavy. Ve věci rozhodoval jedenkrát soud I. stupně i odvolací soud, nyní je věc řešena Nejvyšším soudem. Fakt, že strany využívají práva podávat opravné prostředky, sice nelze klást k tíži poškozeného, je však nutno zohlednit ho v kritériu složitosti věci, neboť víceinstanční řízení je logicky delší, a to právě o řízení před soudy vyšších instancí.

26. Řízení vykazovalo s ohledem na rozsah účastníky tvrzených skutečností (předmětem řízení je určení existence práva odpovídajícího služebnosti) a z nich vyplývající potřebu dokazování (množství listinných důkazů, výslech svědka a součinnost třetích osob) vyšší míru složitosti skutkové. V průběhu řízení žalobce navíc opakovaně měnil žalobu. S vyšší mírou složitosti skutkové souvisí i složitost procesní. Účastníci vícekrát požádali o odročení jednání, a to i za účelem mimosoudního jednání, soud byl nucen žalující stranu opakovaně vyzývat k doplnění žalobního petitu, k předložení avizovaných důkazů či za účelem navržených důkazů jednání odročit. Právní složitost je dle soudu taktéž významná, neboť soudy v řízení zkoumaly otázku vydržení práva ve prospěch žalující strany a související otázky týkající se vlastnictví předmětné vodovodní přípojky.

27. Na rozdíl od žalobce má soud za to, že se na délce řízení částečně podílel. Žalobce nepředložil plnou moc udělenou právnímu zástupci spolu s podáním vyjádření, soud jej musel vyzvat k zaplacení soudního poplatku za podané odvolání, ačkoliv je soudní poplatek splatný podáním návrhu, a spolu s procesním žalobcem v posuzovaném vícekrát žádal o odročení jednání.

28. Pokud jde o postup soudů v průběhu řízení, ten vždy zcela koncentrovaný nebyl a přehlédnout nelze především dvě dlouhodobější období nečinnosti, a to konkrétně od doručení vyjádření dne 9.9.2016 do nařízení prvního jednání dne 12.6.2017, tj. období nečinnosti 9 měsíců, a od předložení spisu [název soudu] dne 25.2.2020 do jednání odvolacího soudu dne 14.10.2021, tj. období nečinnosti 1 rok a necelých 8 měsíců. Postup soudů v řízení byl jinak plynulý. Nebylo možné, aby soud provedl všechny důkazy na jediném jednání, neboť je účastníci (převážně žalobce) navrhovali až v průběhu řízení.

29. Dle ustálené judikatury je vyšší význam předmětu řízení presumován u řízení, která mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako např. věci trestní, věci péče o nezletilé, pracovněprávní spory, věci osobního stavu aj. Nejde-li o vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu pro poškozeného, je pro něj význam předmětu řízení standardní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014). V daném případě se jednalo o majetkoprávní spor, tedy se nejednalo o řízení, s nímž je již v obecné rovině spojováno významnější působení do poměrů účastníka.

30. Soud vzal do úvahy všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu a dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť celková délka řízení nebyla s ohledem na shora uvedené závěry přiměřená. Byť zde byla jistá právní, skutková i procesní složitost, byť řízení dosud probíhá na třech stupních soudní soustavy a byť žalobce částečně zapříčinil délku řízení, celková délka řízení ve vztahu k žalobci činí dosud 6 let a 1 měsíc, což složitosti a skutkové a právní náročnosti věci neodpovídalo. Nutno konstatovat, že na délce řízení se podílely především procesní soudy, neboť v řízení byla zjištěna období nečinnosti soudů, a to v celkové délce 2 roky a 5 měsíců. Uvedená„ nečinnost“ soudu zapříčinila, že v posuzovaném řízení došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené dpbě, neboť řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat a v důsledku toho došlo ke vzniku nemajetkové újmy žalobce. Došlo tedy k nesprávnému úřednímu postupu představovanému jeho nepřiměřenou délkou a tím k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a v důsledku toho ke vzniku nemajetkové újmy. Presumovaný vznik újmy žalovaná v řízení ani nevyvracela. Újmu v tomto případě pak bylo na místě odškodnit v penězích, neboť podíl žalobce na délce řízení rozhodně nebyl až tak významný, aby mohlo být uvažováno o jeho obstrukčním chování či o zneužívání práva.

31. Ke stanovení výše odškodnění přistoupil soud v souladu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.4.2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 Nejvyšší soud pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se tato základní částka pohybuje v rozmezí 15 000 až 20 000 Kč za první dva roky řízení a dále pak za každý další rok řízení. Vzhledem k tomu, že celková doba trvání řízení činila dosud 6 let a 1 měsíc, tedy nebyla extrémně vysoká, stanovil soud základní částku při spodní hranici uvedeného intervalu – tedy 15 000 Kč. Za první dva roky řízení přísluší žalobci polovina této částky (celkem 15 000 Kč), za každý další rok 15 000 Kč (tj. celkem 4 x 15 000 Kč) a za 1 měsíc 1 250 Kč (tj. celkem 1 x 1 250 Kč). Součinem základní částky a celkové doby řízení soud dospěl k částce ve výši 76 250 Kč.

32. Výslednou částku soud následně s ohledem na kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk upravil, a to jejím snížením o 20 % za složitost věci a o 5 % z důvodu podílu žalobce na délce řízení. Z důvodu nečinnosti soudů soud výslednou částku zvýšil o 5 %, přičemž nečinnost soudů byla zohledněna již v samotném závěru jednak o nepřiměřené délce řízení a jednak v závěru, že je třeba nemajetkovou újmu žalobce odškodnit v penězích. Soud proto základní částku 76 250 Kč po zohlednění všech výše zmíněných kritérií ponížil o 20 % a nemajetkové újmě tak odpovídá odškodnění ve výši 61 000 Kč 76 250 * 0,8). Jelikož žalobce od žalované již obdržel plnění ve výši 55 000 Kč, soud výrokem I. přiznal žalobci částku 6 000 Kč představující rozdíl mezi částkou stanovenou soudem a částku vyplacenou žalovanou (61 000 Kč - 55 000 Kč).

33. Soud přiznal žalobci zákonný úrok z prodlení z částky 6 000 Kč od 14.7.2022 do zaplacení. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., která byla ke dni 14.7.2022 13,75 %. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle ust. § 1970 občanského zákoníku tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo až marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne 13.1.2022, a ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila až dnem 13.7.2022. Žalovaná se tak dostala do prodlení dne 14.7.2022 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001). Na věci nic nemění, že nárok žalobce žalovaná projednala před skončením šestiměsíční lhůty, neboť po celou šestiměsíční dobu pro projednání nároku ješě mohla žalobci dobrovolně plnit a nemohla se dostat do prodlení. Žalobce tak s ohledem na shora uvedené nemá nárok na zákonný úrok z prodlení ani ode dne následujícího po doručení žádosti žalované, ani od dne následujícího po doručení jejího stanoviska žalobci.

34. Výrokem II. soud zamítl nároky, které svou výší převyšují již vyplacenou jistinu a přiznané příslušenství, tj. co do částky 32 333 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 12.1.2022 do zaplacení a z částky 6 000 Kč ode dne 12.1.2022 do 13.7.2022.

35. Výrokem III. soud rozhodl o nákladech řízení. Jelikož byl žalobce co do merita věci úspěšný, náleží mu dle ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., plná náhrada nákladů řízení, neboť rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29.1.2014, sp.zn. 30 Cdo 3378/2013, dospěl k závěru, že odměna advokáta za zastupování v řízení, jehož předmětem je náhrada nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí ve smyslu OdpŠk, se vypočte z tarifní hodnoty stanovené podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu Náklady řízení žalobce jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a náklady právního zastoupení dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., za převzetí věci a přípravu zastoupení, podání žaloby a podání repliky k vyjádření žalované, tedy celkově za 3 úkony právní služby á 3 100 Kč ve smyslu ustanovení § 9 advokátního tarifu, 3x režijní paušál za tytéž úkony právní služby dle § 13 o.s.ř. á 300 Kč a náhrada za 21% DPH z odměny advokáta a režijních paušálů ve výši 2 142 Kč, když bylo doloženo, že advokát žalobce ke plátcem DPH, tedy celkově ve výši 14 342 Kč.

36. Lhůta k plnění ve věci samé i v nákladovém výroku byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 částí věty za středníkem o.s.ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší, která žalobce nijak nepoškozuje.