43 C 63/2022-101

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Luďka Pilného a přísedících PhDr. Mileny Mackové a Jiřího Schoupala ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] [anonymizováno 5 slov], [IČO] sídlem [adresa žalobkyně] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] o zaplacení 36 300 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 36 300 Kč, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně od 18. 6. 2022 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 1. 7. 2022 domáhá po žalovaném zaplacení shora uvedené částky s tím, že se jedná o škodu, kterou žalovaný jako zaměstnanec způsobil žalobci porušením svých povinností. Pracovní poměr žalobce a žalovaného vznikl dne 1. 2. 2006 a ke dni podání žaloby trval. V rámci výkonu práce byl žalovaný v době podání žaloby zařazen na pozici právního zástupce oddělení Právního jednání II. odboru Právních služeb Územního pracoviště v [anonymizováno] [obec] a v souladu s pracovní náplní ze dne 30. 4. 2014 byl žalovaný pověřen k jednání za stát v řízeních před soudy, rozhodčími orgány, správními úřady a jinými orgány v případech, kdy podle [ustanovení pr. předpisu], [anonymizováno 12 slov], vystupuje za stát žalobce. Žalovaný porušil dle žalobce z nedbalosti svou pracovní povinnost, vyplývající z právních předpisů, pracovní náplně žalovaného ze dne 30. 4. 2014 a z navazujícího vnitřního předpisu žalobce, a to tak, že opomněl právně vyhodnotit rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 8. dubna 2021, č. j. 30 C 6/2020-36 ve smyslu [číslo listu] [anonymizována čtyři slova] [číslo] [rok] [anonymizována tři slova], a bez tohoto vyhodnocení a identifikace variant řešení podal dne 15. 4. 2021 v uvedené věci odvolání, kterému nebylo odvolacím soudem vyhověno a jehož podání vedlo ke vzniku škody na majetku žalobce ve výši 36 300 Kč. Vzniklá škoda spočívá dle žalobce v tom, že žalobce uhradil [anonymizována dvě slova] [obec] náhradu nákladů odvolacího řízení na základě rozsudku odvolacího soudu ze dne 23. září 2021, č. j. 70 Co 245/2021-92, kterým nebylo odvolání, vyhotovenému a odeslanému žalovaným, vyhověno. Pro posouzení vzniku škody jsou dle žalobce relevantní soudní spory, které probíhaly a probíhají u Obvodního soudu pro Prahu 1, a to mezi žalobcem, v procesním postavení žalobce, a hlavním městem Prahou, v procesním postavení žalovaného, ve kterých jednal za žalobce jako pověřený právní zástupce žalovaný a v nichž se jednalo o právní nárok náhrady za užívání pozemků pod čistírnou odpadních vod [anonymizováno] [část obce]. V případě prvního sporu vedeného pod sp. zn. 21 C 243/2014 byla požadována úhrada bezdůvodného obohacení za období od 16. 9. 2012 do 31. 5. 2014, kdy rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 2. prosince 2019, č. j. 21 C 243/2014-264, bylo žalobě vyhověno. Rozsudek byl posléze potvrzen rovněž odvolacím soudem, který rozhodl rozsudkem ze dne 2. září 2020, č. j. 91 Co 113/2020-312 a 91 Co 114/2020. V případě druhého sporu vedeného pod sp. zn. 19 C 84/2017 byla žaloba podána žalovaným rovněž s požadavkem na náhradu bezdůvodného obohacení, přičemž jím nebyla zohledněna nová právní úprava dle ust. § 59a vodního zákona, který stanovil za užívání pozemku jednorázovou náhradu. Po předchozím poučení ze strany soudu prvního stupně byla ze strany žalovaného navržena dne 8. 4. 2021 změna žaloby, kterou se žalobce nově domáhal zaplacení jednorázové náhrady. Z obsahu návrhu na změnu žaloby, je dle žalobce zřejmé, že nejpozději ke dni 8. 4. 2021 žalovaný prokazatelně věděl o tom, že uvedená skutková situace ve druhém sporu sp. zn. 19 C 84/2017 a následně rovněž ve třetím sporu sp. zn. 30 C 6/2020 se má posuzovat optikou nového ustanovení § 59a vodního zákona. Nutnost posuzování celé záležitosti ve druhém sporu sp. zn. 19 C 84/2017 ve smyslu ust. § 59a vodního zákona následně potvrdil rovněž odvolací soud v usnesení ze dne 2. července 2021, č. j. 23 Co 227/2021-102. Žalovaný dle žalobce rovněž nezohlednil usnesení Ústavního soudu IV. ÚS 1911/16 ze dne 6. 9. 2016 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2880/2016 ze dne 5. 4. 2017. Žalovaný byl současně dle žalobce povinen postupovat s odbornou péčí ve smyslu ust. § 47 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku ČR a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, a vyhodnotit, že podání odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 8. dubna 2021 č. j. 30 C 6/2020-36 nemůže být úspěšné. U podání odvolání ze dne 15. 4. 2021 je dle žalobce dána příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a vzniklou škodou. Žalovaný dle žalobce mohl rovněž následně již po podaném odvolání ve třetím sporu sp. zn. 30 C 6/2020 ze dne 15. 4. 2021 zamezit vzniku škody na majetku žalobce, a to zpětvzetím podaného odvolání, které však žalovaný v dané věci neučinil, čímž porušil svou prevenční povinnost ve smyslu ust. § 249 odst. 1 zákoníku práce. Věc byla projednána ve škodní komisi žalobce a následně byl žalovaný žalobcem vyzván k úhradě dluhu ve výši 36 300 Kč s příslušenstvím se splatností do dne 17. 6. 2022. Do podání žaloby žalovaný dlužnou částku neuhradil.

2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že žalobou uplatněný nárok neuznává. Potvrdil, že je od roku 2006 zařazený na pozici právního zástupce v Odboru Právních služeb žalobce. Žalovaný je přesvědčen, že zákonné podmínky jeho odpovědnosti za škodu nejsou naplněny, když neporušil svou pracovněprávní povinnost vůči žalobci, a to jak podáním odvolání ze dne 15. 4. 2021 proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 4. 2021, č. j. 30 C 6/2020-36, tak i v souvislosti s podáním samotné žaloby ze dne 7. 1. 2020, když tato jeho právní jednání nebyla v příčinné souvislosti se vzniklou škodou. Bezodkladná povinnost k podání žaloby vyplynula dle žalovaného z obsahu interního sdělení odboru Hospodaření s majetkem státu. Odvolání žalovaného proti zamítavému rozsudku obvodního soudu pro Prahu 1 dne 8. 4. 2021, č. j. 30 C 6/2020-36, bylo podáno v době, kdy jediným pravomocně ukončeným sporem v obdobných věcech byl spor vedený Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 243/2014, kdy bylo žalobě na zaplacení bezdůvodného obohacení vyhověno. Městský soud v Praze při rozhodování o odvolání v rozsudku ze dne 23. 9. 2021, č. j. 70 Co 245/2021-92, uvedl, že se jedná o mimořádný spor, který neprochází judikaturou, alespoň prozatím nijak často. Tyto skutečnosti svědčí dle žalovaného o důvodnosti podání odvolání ze strany žalovaného, a to v čase, kdy právní náhled na věc ještě nebyl jednoznačný. Realizace časově omezené jednorázové náhrady za bezesmluvní užívání pozemků stavbou vodního díla nebyla jednoznačně přijímána a aplikována ze strany soudu, když při prvním jednání u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 6/2020 nepřímo vyplynulo, že se soud zabýval pouze rozporností výše náhrady za bezdůvodné obohacení, teprve při druhém jednání vyslovil předběžný právní názor, že nároku na náhradu bezdůvodného obohacení nelze vyhovět. Právní aplikace předmětného nároku na bezdůvodné obohacení se vyvíjela v čase a nelze žalovanému přičítat k nedbalosti, že hodnocení se ustálilo až v průběhu odvolacího řízení. Žalovaný rovněž poukázal na skutečnost, že členové škodní komise se jednomyslně shodli na závěru, že žalovaný při zastupování v této právní věci neporušil při plnění pracovních úkolů své povinnosti.

3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. Žalobce uzavřel se žalovaným dne 16. 1. 2006 pracovní smlouvu, na základě které vykonává pro žalobce od 1. 2. 2006 pracovní pozici právního zástupce. Žalovaný zejména zastupuje stát před soudy, rozhodčími orgány, správními úřady a jinými orgány v případech, kdy podle zákona č. 201/2002 Sb., vystupuje za stát [anonymizováno], posuzování spisových materiálů a poskytování právních stanovisek týkajících se správy a vymáhání pohledávek a správy CP, ZCP a majetkových účastí, provádění právního auditu, právních jednání v souladu s příkazem č. 5/2014 v platném znění, vedení administrativy, vypracování odborných právních stanovisek a vyjádření (viz pracovní smlouva ze dne 16. 1. 2006, pracovní náplň žalovaného ze dne 30. 4. 2014).

4. Dle čl. 7 odst. 1 metodického pokynu č. 3/ 2019 v případě neúspěchu i částečného po doručení písemného vyhotovení rozhodnutí ve věci soudu prvního stupně odpovědný PZ toto rozhodnutí vždy právně vyhodnotí, identifikuje možné varianty řešení, stanoví návrh dalšího postupu včetně zdůvodnění a do 5 pracovních dnů ode dne přidělení rozhodnutí odpovědnému právnímu zástupci předá prokazatelně tuto informaci zastupované organizační složce státu, obci, nebo příslušnému útvaru Úřadu (viz metodický pokyn – úplné znění č. 3/ 2019 účinné od 6. 12. 2019 včetně změny č. 1 účinné od 1. 1. 2021).

5. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 21 C 243/2014-110 ze dne 26. 6. 2017 bylo ve sporu mezi žalobcem a [územní celek] rozhodnuto, že základ nároku žalobce, který se domáhal zaplacení částky 789 796,90 Kč s úrokem z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného za užívání pozemku parc. [číslo] o výměře 3568 m2 a [číslo] o výměře 106 m2, v k. ú. [část obce], [územní celek] za období od 1. 7. 2002 do 31. 5. 2014, je dán. Jmenovaný nalézací soud v odůvodnění uvedl, že soud v daném případě vychází z konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR týkající se vzniku bezdůvodného obohacení vlastníka stavby zbudované na cizím pozemku s tím, že Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že povinnosti vlastníka pozemku strpět takové užívání předmětu jeho vlastnictví koresponduje povinnost vlastníka stavby, poskytnout mu za to náhradu. V daném případě se dle nalézacího soudu obohacuje [anonymizováno] [obec] jakožto vlastník [anonymizováno] (viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 21 C 243/2014-110 ze dne 26. 6. 2017).

6. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 21 C 243/2014-264 ze dne 2. 12. 2019 byla ve sporu mezi žalobcem a [územní celek] uložena [anonymizováno] [obec] povinnost zaplatit žalobci částku 515 308,95 Kč s příslušenstvím, bylo rozhodnuto o nákladech řízení, o nákladech státu a rovněž i o náhradě soudního poplatku. Jmenovaný nalézací soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že po částečném zpětvzetí žaloby zůstal předmětem řízení nárok na vydání bezdůvodného obohacení za období od 16. 9. 2012 do 31. 5. 2014 ve výši 515 308,59 Kč s příslušenstvím. Dále uzavřel, že žalobce má nárok na vydání bezdůvodného obohacení, a to za dobu od 16. 9. 2012 do 31. 12. 2013 dle § 451 obč. zák. a za dobu od 1. 1. 2014 do 31. 5. 2014 dle § 2991 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, že výše bezdůvodného obohacení odpovídá výši obvyklého nájemného, které by muselo [anonymizováno] [obec] v daném místě a čase platit, pokud by mělo uzavřenu nájemní platnou smlouvu. Předmětný rozsudek nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2020, č. j. 91 Co 113//2020-312 dne 12. 10. 2020 (viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 21 C 243/2014-264 ze dne 2. 12. 2019).

7. Rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 91 Co 113/2020-312, 91 Co 114/2020 ze dne 2. 9. 2020 byl ve sporu mezi žalobcem a [územní celek] potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 21 C 243/2014-264 ze dne 2. 12. 2019 ve znění usnesení ze dne 29. 1. 2020 a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Jmenovaný odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že soud I. stupně věc posoudil zcela správně i po stránce právní, když právní vztahy mezi účastníky vzniklé posoudil podle zásad uvedených v § 451 obč. zák. (za bezdůvodné obohacení vzniklé v období od 16. 9. 2012 do 31. 12. 2013) a dle zásad uvedených v § 2991 odst. 2 o. z. (bezdůvodné obohacení žalovaného v období od 1. 1. 2014 do 31. 5. 2014) (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2020 č. j. 91 Co 113/2020-312, 91 Co 114/2020).

8. Přípisem ze dne 3. 1. 2020 adresovaným [titul] [jméno] [příjmení], vedoucímu oddělení Pohledávek a IBV požádala [titul] [jméno] [příjmení], vedoucí oddělení Hospodaření s majetkem v účetnictví I., [titul] [příjmení] o podání žaloby na [územní celek] v souvislosti s neuhrazenou pohledávkou ve výši 1 590 230 Kč vzniklou z bezesmluvního užívání pozemků parc. [číslo] a [číslo] v k. ú. [část obce], [územní celek] v období od 1. 6. 2016 do 30. 11. 2019. Výše bezdůvodného obohacení se dle [titul] [příjmení] stanovila stejně jako regulované nájemné podle každoročního výměru MF č. 1, tj. 120 Kč/m2/za rok 2016, 2017 a 2018 a od roku 2019 tj. 134 Kč/m2/rok. Jmenovaná dále uvedla, že [anonymizováno] [obec] pohledávku ve výši 1 590 230 Kč Úřadu dosud neuhradilo s odkazem na probíhající soudní spor 21 C 243/2014 u Obvodního soudu pro Prahu 1. [titul] [příjmení] dále uvedla, že v již probíhajícím soudním sporu 21 C 243/2014 ohledně neuhrazené pohledávky za období od 1. 7. 2002 do 31. 5. 2014 zastupuje [anonymizováno] [titul] [příjmení]. Dle informace [titul] [příjmení] byl v této věci vydán mezitimní rozsudek, kterým bylo rozhodnuto, že základ nároku žalobce je dán. Avšak výše nájemného za pozemky zatím nebyla stanovena. Dne 9. 10. 2017 byla [titul] [celé jméno žalovaného] zaslána žaloba Obvodnímu soudu pro Prahu 1 o zaplacení náhrady za bezdůvodné obohacení ve výši 881 760 Kč za období od 1. 6. 2014 do 31. 5. 2016 (viz Interní sdělení [titul] [jméno] [příjmení] ze dne 3. 1.2020 adresované [titul] [jméno] [příjmení]).

9. Hlavní město Praha ve vyjádření k žalobě ze dne 27. 2. 2020 ve věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. Konstatovalo, že žalobce již v minulosti svůj nárok avšak za jiné období žalobou uplatnil v dosud probíhajících řízeních vedených před nadepsaným soudem po sp. zn. 21 C 243/2014 a 19 C 84/2017. V řízení vedeném pod sp. zn. 21 C 243/2014 již bylo pravomocně rozhodnuto mezitimním rozsudkem ze dne 26. 6. 2017, č. j. 21 C 243/2014-110 tak, že základ nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení je dán. [anonymizováno] [obec] považovalo za nutné zdůraznit, že se závěry mezitímního rozsudku nesouhlasí, když zastává názor, že základ nároku žalobce dán není, a to z důvodů, které jsou dále ve vyjádření uvedeny. [anonymizováno] [obec] poukazovalo zejména na nedostatek pasivní legitimace [anonymizováno] [obec], řádné neprokázání nabytí vlastnického práva žalobcem, rozpor s dobrými mravy a chybné vyčíslení nároku žalobce (viz vyjádření [anonymizováno] [obec] k žalobě ze dne 27. 2. 2020 adresovaného Obvodnímu soudu pro Prahu 1 ke sp. zn. 30 C 6/2020).

10. Na jednání Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 13. 10. 2020 ve věci sp. zn. 30 C 6/2020 zástupce [anonymizováno] [obec], [anonymizováno]. [jméno] [příjmení], uvedl, že se pouze stručně odvolává na jejich poslední vyjádření, kterým je procesní stanovisko ze dne 9. 10. 2020, kde poukazují na příslušná ustanovení vodního zákona a z tohoto důvodu by chtěl v tuto chvíli přednést námitku promlčení. Domnívá se, že nárok protistrany je promlčen a to podání, jak ho formuloval žalobce v tuto chvíli, je z jejich pohledu na zamítnutí žaloby. Rozhodující soudkyně v závěru jednání učinila dotaz na PZ [anonymizováno] [obec], pokud jde o výši uplatněného nároku, kdy tedy strana žalující vycházela z těch citovaných vyhlášek Ministerstva financí, z těch cenových výměrů, tak vy máte proti tomu nějaké námitky (viz přepis zvukového záznamu z jednání konaného dne 13. 10. 2020 u Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci 30 C 6/2020).

11. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 3. 2021, č. j. 19 C 84/2017-63 byl žalobce podle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř. poučen o nutnosti doplnit tvrzení a navrhnout k tvrzením důkazy za situace, kdy uplatněný nárok na zaplacení peněžité částky z titulu bezdůvodného obohacení soud posuzuje podle § 59a zákona č. 254/2001 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2014 jako nárok na poskytnutí náhrady na zastavění pozemku vodním dílem (viz usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 3. 2021, č. j. 19 C 84/2017-63).

12. Návrhem žalobce na souhlas se změnou žaloby spočívající v doplnění skutkového stavu oproti tvrzením popsaným v žalobě ze dne 8. 4. 2021 adresovaným Obvodnímu soudu pro Prahu 1 ke sp. zn. 19 C 84/2017 žalobce zastoupený žalovaným navrhl, aby Obvodní soud pro Prahu 1 souhlasil se změnou žaloby ze strany žalobce spočívající v doplnění skutkového stavu, resp. doplnění skutkových žalobních tvrzení s tím, že obsah čl. I., dále čl. II. a čl. VI. žaloby (resp. petit) původní žaloby zůstávají zachovány a naopak obsah čl. III. – čl. V. se vypouštějí a jsou nahrazeny doplněnými tvrzeními a důkazy po změně žaloby formálně nyní označovanými jako článek III. žaloby, kdy obsah nově doplněných tvrzení a návrhu na provedení důkazů zní tak, že ve smyslu přechodných ustanovení zákona č. 303/2013 Sb. (novela zákona o vodách) má žalobce jako vlastník předmětných pozemků právo dle § 59a zákona o vodách právo na náhradu za užívání pozemku zastavěného vodním dílem vůči [anonymizována dvě slova]. [obec] s tím, že pokud nedojde do 24 měsíců ode dne účinnosti tohoto zákonného ustanovení (tj. ode dne 1. 1. 2014) k dohodě o náhradě za toto užívání, pak o výši náhrady rozhodne soud. S ohledem na obsah § 59a zákona o vodách je tak podstatou nároku žalobce vůči [anonymizována dvě slova]. [obec] nyní nezaplacení jednorázové peněžité náhrady za užívání předmětného vodního díla [anonymizována dvě slova]. [obec] zastavující pozemky žalobce, když mezi žalobcem a [anonymizována dvě slova]. [anonymizováno] nedošlo v zákonné lhůtě k dohodě o její výši (viz návrh žalobce na souhlas se změnou žaloby spočívající v doplnění skutkového stavu oproti tvrzením popsaným v žalobě ze dne 8. 4. 2021 adresovaný Obvodnímu soudu pro Prahu 1 ke sp. zn. 19 C 84/2017).

13. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 30 C 6/2020-36 ze dne 8. 4. 2021 byla zamítnuta žaloba s návrhem, aby byla [anonymizováno] [obec] uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1 590 230 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 1 590 230 Kč od 1. 1. 2020 do zaplacení a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. V odůvodnění jmenovaný nalézací soud uvedl, že ust. § 59a vodního zákona vložené do zmíněného předpisu s účinností od 1. 1. 2014 zákonem č. 303/2013 Sb. ukládá vlastníku pozemku povinnost strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. lednem 2002 a jeho užívání. V souladu s čl. LV zákona č. 303/2013 Sb. pak v případě, že mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem vodního díla nedojde k dohodě o náhradě za užívání pozemku podle § 59a vodního zákona do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti zákona č. 303/2013 Sb., rozhodne na návrh vlastníka pozemku nebo vodního díla o výši náhrady soud (viz rozhodnutí IV. ÚS 1911/16). Nalézací soud dále uvedl, že nárok na takovou náhradu (jednorázovou a pro futuro) lze charakterizovat jako relativní majetkové právo na určité peněžité plnění, které však pochopitelně podléhá promlčení a nárok na toto peněžité plnění tedy lze uplatnit jen po dobu tří let, tedy nejpozději do 31. 12. 2018. Žalobce svůj nárok uplatnil žalobou, která byla zdejšímu soudu doručena dne 8. 1. 2020. Žalobce dle soudu netvrdil, natož prokazoval, že čistírna byla postavena až po roce 2002 a tudíž by se na ní úprava § 59a zákona o vodách nevztahovala (viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, č. j. 30 C 6/2020-36 ze dne 8. 4. 2021).

14. Žalobce zastoupený žalovaným podal proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 4. 2021, č. j. 30 C 6/2020-6, odvolání ze dne 15. 4. 2021, které odůvodnil tím, že žalobce nezpochybňuje stav popsaný v napadeném rozsudku o tom, že stavby a zařízení biologické čističky odpadních vod ve vlastnictví [anonymizována dvě slova]. [obec] umístěné na pozemcích popsaných blíže v žalobě byly provedeny před 1. 1. 2002, když nepochybně přešly do vlastnictví [anonymizována dvě slova]. [obec] příklepem v rámci dražby konané dne 10. 10. 1999, ani nezpochybňuje, že tato stavba má charakter vodního díla dle zákona o vodách, když mezi žalobcem a [anonymizována dvě slova]. [anonymizováno] nedošlo k dohodě o náhradě dle tohoto zákona do 31. 12. 2015. Nesprávnost napadeného rozsudku je dle odvolání shledávána v tom, že nesprávně žalovaný nárok na zaplacení náhrady za bezdůvodné obohacení dle ustanovení § 2991 a násl. o. z. byl projednáván tak, zda došlo či nedošlo k naplnění zákonných podmínek dle ustanovení § 59a zákona o vodách na jednorázovou náhradu ve prospěch vlastníka pozemku v postavení žalobce zastavěného stavbou vodního díla v postavení žalovaného, když se pak v rozsudku přiklonil k negativnímu zamítavému výroku. Podle žalobce má zákonná úprava podmínek bezdůvodného obohacení přednost před zákonnou úpravou na zaplacení jednorázové náhrady za užívání pozemku zastavěným vodním dílem dle zákona o vodách. Podle žalobce tak byl žalovaný nárok z titulu náhrady za bezdůvodné obohacení z titulu bezesmluvního užívání pozemků popsaných v čl. I. žaloby zastavěním stavby žalovaného za období od 1. 6. 2016 do 30. 11. 2019 prokázaný a důvodný, protože zde neexistoval právní důvod užívání. Rovněž s ohledem k tomu, že samotná žaloba byla podána dne 7. 1. 2020, pak se nemohlo jednat o zcela promlčený nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Rozlišení právní úpravy nároku vlastníka pozemku zastaveného stavbou vodního díla na náhradu je zde podstatné, protože nárok žalobce na jednorázovou náhradu dle zákona o vodách by byl promlčený oproti tomu však nárok žalobce na zaplacení náhrady za bezdůvodné obohacení dle občanského zákoníku by promlčený zcela nebyl (viz odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 4. 2021, č. j. 30 C 6/2020-6 datované dnem 15. 4. 2021).

15. Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 227/2021-102 ze dne 2. 7. 2021 byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 5. 2021, č. j. 19 C 84/2017-78 zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že soud I. stupně sice po provedeném dokazování citoval správně speciální úpravu vyplývající ze zákona č. 254/2011 Sb. a část obsahu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2880/2016, avšak dle závěru odvolacího soudu věc ve smyslu těchto ustanovení neposoudil správně. Jak soud I. stupně dle odvolacího soudu správně uvedl, stavba čističky zřízená do roku 2002 žalovaným (respektive právním předchůdcem) je vodním dílem ve smyslu § 55 zákona 254/2001 Sb., kdy vlastník pozemku je povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002 a jeho užívání, kdy podle přechodných ustanovení zákonodárce projevil záměr legalizovat dosud zřízená vodní díla na pozemcích tak, že ponechal dvouletý prostor pro dohodu účastníků takového vztahu (od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2016), pokud v této lhůtě nedojde k dohodě deklaroval, že se mohou účastníci obrátit na soud. To žalobce učinil, pokud podal žalobu 10. 10. 2017, pouze nesprávně po právní stránce svůj nárok v žalobě kvalifikoval. Odvolací soud nesdílí na rozdíl od soudu I. stupně závěr o promlčení nároku žalobce, pokud tento měl v navrhované změně žaloby dne 8. 4. 2021 svůj nárok uplatnit až tímto dnem. Odvolací soud tak nepopírá, že se jedná i ve smyslu rozhodnutí Ústavního soudu (IV. ÚS 1911/16 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2880/2016) o speciální nárok na jednorázovou náhradu, kdy speciální úprava má přednost před aplikovatelností obecné úpravy bezdůvodného obohacení (viz usnesení Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 227/2021-102 ze dne 2. 7. 2021).

16. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2021, č. j. 70 Co 245/2021-92, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8. 4. 2021, č. j. 30 C 6/2020-36, a žalobci byla uložena povinnost zaplatit [anonymizováno] [obec] na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 36 300 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky [anonymizováno] [jméno] [příjmení] [jméno] Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že žalobce jasně uvedl, že se domáhá vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání předmětných pozemků žalovanou dle § 2991 a násl. o. z., kdy tento nárok by v zásadě mohl být považován za opodstatněný ve světle myšlenky opakované judikaturou již nesčetněkrát, že totiž vlastník pozemku má zásadně právo na vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání pozemku od vlastníka stavby, jež je na pozemku umístěna. Nicméně tak by tomu bylo dle odvolacího soudu pouze v případě, že by daný skutkový stav nebyl podřaditelný pod úpravu zákona č. 254/2001 Sb. o vodách. Dále odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2880/2016 a ustanovení § 59a zákona o vodách, které koncipuje speciální nárok na jednorázovou náhradu poskytovanou vlastníku pozemku pro jeho zákonnou povinnost strpět na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002, čímž je potlačena aplikovatelnost obecné úpravy bezdůvodného obohacení, vypořádání vztahu mezi vlastníkem pozemku, tedy žalobkyní a vlastníkem vodního díla. Pokud jde o vypořádání vztahů mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem vodního díla zřízeného na tomto pozemku před 1. 1. 2002, je dle odvolacího soudu třeba vždy postupovat dle příslušných ustanovení vodního zákona. Dále odvolací soud poukázal na to, že se má vlastník pozemku, na němž je situováno vodní dílo s vlastníkem tohoto vodního díla dohodnout, pokud nedojde k dohodě do 24 měsíců od 1. 1. 2014, je možné domáhat se nároku u soudu. Jde však o tzv. relativní majetkové právo, tzn. vztahuje se na něj tříletá promlčecí lhůta dle § 629 odst. 1 o. z. Tato lhůta uběhla dle odvolacího soudu dne 1. 1. 2019, žalovaný námitku promlčení vznesl. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně o nároku žalobce za období od 1. 6. 2016 do 30. 11. 2019 je přiléhavé, a proto jeho rozhodnutí potvrdil. Ve vztahu k rozhodnutí o nákladech řízení poukázal odvolací soud na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ČR (např. nález II. ÚS 2396/09 či II. ÚS 376/12) či Nejvyššího soudu ČR (28 Cdo 993/2017), kdy je preferován názor, že statutární města, [anonymizováno] nevyjímaje, mají dostatek materiálního, personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby mohla ve sporech hájit svá práva a oprávněné zájmy sama, aniž by musela využívat externí pomoci advokátů, kdy v zásadě jde o to, aby se předcházelo zatěžování žalovaných fyzických osob vysokými náhradami nákladů v případě, kdy je statutární města včetně žalované, tedy [územní celek], žalují v běžných rutinních sporech, ačkoli disponují vlastním právním aparátem. Odvolací soud však současně dospěl k závěru, že o takovou situaci se v daném případě nejedná, [anonymizováno] [územní celek] bylo v pozici žalovaného, bylo vtaženo do sporu státem a kromě toho šlo o spor, který se vymykal z běžné agendy žalovaného, navíc spor, který neprochází judikaturou, alespoň prozatím nijak často, přičemž předmět sporu přesahoval částku 1 500 000 Kč. Z tohoto důvodu odvolací soud dospěl k závěru, že nelze po procesní žalované požadovat, aby toto bylo zvládnutelné vlastními silami žalované a je akceptovatelné, že si žalovaná sjednala externí právní zastoupení. Předmětné rozhodnutí nabylo právní moci dne 12. 10.2021 (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2021, č. j. 70 Co 245/2021-92).

17. Žalobce dne 20. 10. 2021 uhradil [anonymizováno] [příjmení] [příjmení] částku 127 050 Kč, a to na úhradu nákladů řízení dle rozsudku OS pro Prahu 1 j. 30 C 6/2020-36 a MS v Praze č. j. 70 Co 245/2021-92 ve věci žaloby [anonymizována tři slova] proti obci [územní celek] (viz platební příkaz [anonymizováno] ze dne 18. 10. 2021).

18. Žalovanému v měsících leden až březen 2021 vznikl nárok na hrubou mzdu ve výši 87 200 Kč měsíčně (viz mzdový list za období 1/ 2021 2021 k osobě žalovaného).

19. Na jednání [anonymizována čtyři slova] byl dne 16. 2. 2022 dospěla k závěru, že žalovaný při právním zastupování ve vymáhání náhrady za užívání pozemků pod [anonymizováno] v [část obce] neporušil své povinnosti při plnění pracovních úkolů, což je zákonná podmínka pro případný nárok zaměstnavatele na náhradu škody. Náhradu škody proto po něm nelze dle škodní komise požadovat (viz zápis z jednání [anonymizována čtyři slova] dne 16. 2. 2022 ke škodnímu případu„ Pohledávka za [jméno] [příjmení], [obec]“, a dále„ Náklady soudního sporu sp. zn. 30 C 6/2020 vedeného u OS pro Prahu 1 přílohy k zápisu z jednání [anonymizována čtyři slova] dne 16. 2. 2022, návrh řešení škodního případu ze dne 25. 2. 2022 k případu č. j. [anonymizováno] [spisová značka] [číslo]).

20. Dle rozhodnutí o škodě ze dne 21. 3. 2022 dospěl [anonymizována dvě slova], náměstek generálního ředitele žalobce, k závěru, že žalovaný porušil z nedbalosti pracovní povinnost vyplývající z jeho pracovní náplně ze dne 30. 4. 2014 a z navazujícího vnitřního předpisu zaměstnavatele, a to tak, že opomněl právně vyhodnotit rozhodnutí soudu 1. stupně ve smyslu článku 7 odst. 1 Metodického pokynu č. 3/ 2019 Poskytování právních služeb, v tehdy účinném znění a bez tohoto vyhodnocení a identifikace variant řešení podal dne 15. 4. 2021 chybné odvolání, které vedlo ke škodě ve výši 36 300 Kč, škoda spočívala v tom, že žalobce coby zaměstnavatel žalovaného uhradila [anonymizována dvě slova] [obec] náhradu nákladů řízení na základě soudního rozsudku soudu 2. stupně, kterým nebylo odvolání vyhověno (viz rozhodnutí o škodě náměstka generálního ředitele ke škodnímu případu označeného pod č. j. [anonymizováno] [spisová značka] [číslo]).

21. Dle souhlasu zaměstnance s náhradou škody a výsledku projednání s odborovou organizací ze dne 28. 3. 2022 byl žalovaný seznámen s rozhodnutím náměstka pro Právní služby a hospodaření s majetkem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] pod č. j. [anonymizováno] [spisová značka] [číslo], kdy po něm žalobce požadoval uhradit škodu ve výši 36 300 Kč, která byla uhrazena [anonymizována dvě slova] [obec] jako náhrada nákladů řízení na základě soudního výroku rozsudku soudu 2., kterým nebylo odvolání žalovaného vyhověno, přičemž žalovaný toto rozhodnutí převzal, nicméně s jeho obsahem vyslovil nesouhlas, neboť má za to, že nebyly splněny zákonné podmínky odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli (viz souhlas zaměstnance s náhradou škody a výsledku projednání s odborovou organizací ze dne 28. 3. 2022).

22. Přípisem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ze dne 2. 6. 2022 adresovaným žalovanému bylo žalovanému oznámeno, že na základě rozhodnutí o škodě bylo stanoveno, že žalovaný porušil z nedbalosti pracovní povinnost, a to konkrétně vyplývající z pracovní náplně z 30. 4. 2014 a z navazujícího vnitřního předpisu žalobce, coby zaměstnavatele, a to tak, že žalovaný opomněl právně vyhodnotit rozhodnutí soudu prvního stupně ve smyslu článku 7 odst. 1 Metodického pokynu č. 3/ 2019 a bez tohoto vyhodnocení a identifikace variant řešení žalovaný podal dne 15. 4. 2021 chybné odvolání, které vedlo ke škodě ve výši 36 300 Kč. Náhradu škody žalobce požadoval po žalovaném uhradit nejpozději do 17. 6. 2022 s tím, že se současně jedná o předžalobní výzvu ve smyslu § 142a o. s. ř. (viz interní sdělení [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ze dne 2. 6. 2022 adresovaného žalovanému).

23. Svědek [příjmení] [jméno] [příjmení] při svém výslechu uvedl, že byl vedoucím oddělení pohledávek a IBV a současně byl nadřízeným žalovaného. Pokud měl svědek obecně popsat, jak je postupováno v případě žádosti o podání žaloby, uvedl, že toto je činěno prostřednictvím interního sdělení. Na základě interního sdělení je posléze věc přidělena konkrétnímu právnímu zástupci, který je pověřen k jednání v dané kauze. V projednávaném případě to byl dle svědka žalovaný. Právní zástupci mají v dané věci dle svědka určitou autonomii, neboť se předpokládá, že jsou odborníky na danou oblast. Svědek k projednávanému případu věděl, že mu žalovaný sděloval, že rozhodnutí je poprvé v jejich neprospěch, a to přesto, že se očekával úspěch ve sporu. Žalovaného podpořil v podání odvolání, a to právě mj. i z toho důvodu, že se jednalo o první rozhodnutí, které bylo v jejich neprospěch. Proto bylo dle svědka vhodné, aby věc projednala druhá instance. Věděl, že se jednalo o rozhodnutí specifické a bylo mu rovněž ze strany žalovaného sděleno, že chybí dostatečná judikatura. Dle názoru svědka nebylo nutné posoudit věc někým dalším, neboť nedošlo k situaci, kdy by měli se žalovaným rozdílné závěry. V [obec] neexistoval dle svědka v dané věci větší odborník na pohledávky než žalovaný. Žalovaný dle jeho názoru postupoval naprosto standardním způsobem, a to v situaci, kdy měli k dispozici první rozhodnutí, které bylo v jejich neprospěch. Svědek současně uvedl, že kolegové z majetkového odboru byli odborníci na jinou problematiku, než byla řešena v rámci soudního sporu, a to ve smyslu procesního, tzn. posoudit, zda v dané věci podat odvolání či nikoliv. Pokud by existovala pochybnost, zda v dané věci podávat odvolání a měl by se k tomu dle svědka teoreticky vyjádřit majetkový odbor, tak dle názoru svědka by rozhodnutí nechal na žalovaném, neboť na tomto odboru nebyl žádný specialista na tuto problematiku, ani na soudní řízení.

24. Podle ust. § 16 odst. 3 zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, se pracovněprávní vztahy zaměstnanců Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových řídí zákoníkem práce.

25. Podle ust. § 38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je zaměstnanec povinen podle pokynů zaměstnavatele konat práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru.

26. Podle ust. § 250 odst. 1 zákoníku práce, odpovídá zaměstnanec zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Dle odst. 2 byla-li škoda způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele, odpovědnost zaměstnance se poměrně omezí. Podle odst. 3 předmětného ustanovení je zaměstnavatel povinen prokázat zavinění zaměstnance, s výjimkou případů uvedených v § 252 a 255.

27. Podle ust. § 257 odst. 1 zákoníku práce zaměstnanec, který odpovídá za škodu podle § 250, je povinen nahradit zaměstnavateli skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže neodčiní škodu uvedením v předešlý stav. Dle odst. 2 nesmí výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu. Toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně, v opilosti, nebo po zneužití jiných návykových látek. Podle odst. 3 předmětného ustanovení jde-li o škodu způsobenou úmyslně, může zaměstnavatel požadovat kromě částky uvedené v odstavci 2 i náhradu ušlého zisku. V souladu s odst. 4 způsobil-li škodu také zaměstnavatel, hradí zaměstnanec jen poměrnou část škody podle míry svého zavinění. Podle odst. 5 odpovídá-li za škodu více zaměstnanců, hradí každý z nich poměrnou část škody podle míry svého zavinění.

28. Podle ust. § 262 zákoníku práce, určuje výši požadované náhrady škody zaměstnavatel; způsobil-li škodu vedoucí zaměstnanec, který je statutárním orgánem nebo jeho zástupce, sám nebo společně s podřízeným zaměstnancem, určí výši náhrady škody ten, kdo statutární orgán nebo jeho zástupce na pracovní místo ustanovil.

29. Podle ust. § 263 odst. 1 zákoníku práce výši požadované náhrady škody je zaměstnavatel se zaměstnancem povinen projednat a písemně mu ji oznámit zpravidla nejpozději do 1 měsíce ode dne, kdy bylo zjištěno, že škoda vznikla a že za ni zaměstnanec odpovídá.

30. Podle ust. § 301 písm. a) zákoníku práce je zaměstnanec povinen pracovat řádně podle svých sil, znalostí a schopností, plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy a spolupracovat s ostatními zaměstnanci.

31. Podle ust. § 301 písm. c) zákoníku práce je zaměstnanec povinen dodržovat právní předpisy a ostatní předpisy (vnitřní předpisy), vztahující se k práci, kterou vykonává.

32. S přihlédnutím k uvedenému skutkovému závěru a příslušným právním předpisům nalézací soud primárně posuzoval, zda jsou v případě žalobcem uplatněného nároku založeného na odpovědnosti žalovaného za tvrzenou škodu, která měla žalobci vzniknout jednáním žalovaného, splněny čtyři základní podmínky vzniku odpovědnosti zaměstnanců za škodu, a to porušení povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vzniklou škodou, a zavinění zaměstnance. Aby mohl být nárok žalobce shledán oprávněným, musela by být soudem shledána kumulativní existence všech těchto čtyř předpokladů. V důsledku absence byť jediného z uvedených předpokladů odpovědnost za škodu nevzniká. Ve vztahu k posouzení, zda byl naplněn předpoklad porušení povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi žalobce především tvrdil, že žalovaný opomněl právně vyhodnotit rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 8. dubna 2021, č. j. 30 C 6/2020-36, ve smyslu čl. 7 odst. 1 Metodického pokynu č. 3/ 2019 Poskytování právních služeb, a bez tohoto vyhodnocení a identifikace variant řešení podal dne 15. 4. 2021 v uvedené věci odvolání, kterému nebylo odvolacím soudem vyhověno a jehož podání vedlo ke vzniku škody na majetku žalobce ve výši 36 300 Kč. Současně žalobce tvrdil, že žalovaný byl povinen postupovat s odbornou péčí ve smyslu ust. § 47 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku ČR a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, a měl vyhodnotit, že podání odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 8. dubna 2021, č. j. 30 C 6/2020-36, nemůže být úspěšné. Žalovaný dle žalobce mohl rovněž následně již po podaném odvolání ve třetím sporu sp. zn. 30 C 6/2020 ze dne 15. 4. 2021 zamezit vzniku škody na majetku žalobce, a to zpětvzetím podaného odvolání, které však žalovaný v dané věci neučinil, čímž dle žalobce porušil svou prevenční povinnost ve smyslu ust. § 249 odst. 1 zákoníku práce.

33. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaný po doručení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 4. 2021, č. j. 30 C 6/2020-36 nevyhotovil ve smyslu čl. 7 odst. 1 Metodického pokynu č. 3/ 2019 Poskytování právních služeb právní hodnocení a identifikaci možných variant řešení a proti rozsudku podal dne 15. 4. 2021 odvolání. Jak však současně jednoznačně vyplynulo z výslechu přímého nadřízeného žalovaného, [anonymizováno] [příjmení], žalovaný konzultoval obsah rozhodnutí se jmenovaným, přičemž [anonymizováno] [příjmení] žalovaného v podání odvolání podpořil, a to v situaci, kdy se jednalo o první rozhodnutí, které bylo v jejich neprospěch. [anonymizováno] [příjmení] dále potvrdil, že pokud by existovala pochybnost, zda v dané věci podávat odvolání a měl by se k tomu teoreticky vyjádřit majetkový odbor, tak by dle jeho názoru rozhodnutí nechal na žalovaném, neboť na tomto odboru nebyl žádný specialista na tuto problematiku, ani na soudní řízení. Na základě uvedeného a s přihlédnutím k tomu, že se žalovaný podpořen stanoviskem [anonymizováno] [příjmení] rozhodl odvolání dne 15. 4. 2021 podat, má soud prvního stupně za to, že byť žalovaný porušil svoji povinnost stanovenou čl. 7 odst. 1 Metodického pokynu č. 3/ 2019 Poskytování právních služeb, není toto porušení v přímé příčinné souvislosti s tvrzenou škodou. I pokud by totiž žalovaný postupoval v souladu s čl. 7 odst. 1 Metodického pokynu č. 3/ 2019 Poskytování právních služeb a právní hodnocení a identifikaci možných variant řešení by vyhotovil a předal oddělení Hospodaření s majetkem v účetnictví I., které požádalo o podání žaloby, toto oddělení by, jak vyplynulo z výpovědi [anonymizováno] [příjmení], ponechalo rozhodnutí, zda proti předmětnému rozsudku podat odvolání, na žalovaném. Mezi účastníky je pak nesporné, že žalovaný se odvolání dne 15. 4. 2021 rozhodl podat. Ke zmenšení majetku žalobce by tudíž došlo i bez porušení shora uvedené povinnosti žalovaného.

34. Nalézací soud zároveň nesdílí názor žalobce, že v době podání odvolání dne 15. 4. 2021 měl žalovaný vyhodnotit, že podání odvolání nemůže být úspěšné, a to s ohledem na použitou právní argumentaci soudu prvního stupně v rozsudku a s tím spojené odkazy na konkrétní ustálenou judikaturu ve věci jednorázové náhrady dle vodního zákona. Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 1911/16 ze dne 6. 9. 2016, na jehož existenci žalobce poukazoval, posuzoval ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů, kterými bylo rozhodnuto o nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení za období od prosince 2011 do prosince 2013, tedy před účinností zákona č. 303/2013 Sb., kterým bylo do vodního zákona vloženo ustanovení § 59a. Ústavní soud v odůvodnění usnesení konstatoval, že ve svých rozhodnutích formuloval, že bezdůvodné obohacení dle ustanovení § 451 občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, má povahu subsidiární a přichází do úvahy jen tam, kde nárok nelze odvodit z jiného právního titulu. Žalobě stěžovatele na přiznání bezdůvodného obohacení bylo soudem nalézacím jen částečně vyhověno. Odvolací soud rozhodnutí potvrdil z jiného právního důvodu, v podstatě uvedl, že tato náhrada má být jednorázová a poukázal na ustanovení § 59a zákona č. 254/2001 Sb., vodní zákon, kdy vlastník pozemku je povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. lednem 2002 a jeho užívání. Protože zákon o vodách obsahuje speciální úpravu náhrady za tzv. zákonné věcné břemeno, je vyloučen režim obecné úpravy občanskoprávní, z nich vychází nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení za období od prosince 2011 do prosince 2013 Ústavní soud shrnul, že nárok, který se opírá o zákonné ustanovení, nemůže být nárokem bezdůvodným ve smyslu ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Odvolací soud dle Ústavního soudu konstatoval, že pokud se vlastník pozemku domáhá náhrady vůči vlastníkovi vodního díla zřízeného na jeho pozemcích bez dohody s ním, jde o nárok, který se opírá o zákonné ustanovení § 59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů, jak je tomu v Ústavním soudem posuzovaném případě. Především řeší vztahy mezi účastníky tak, že vodní díla zřízená před 2002 považuje za díla zřízená v souladu s právními předpisy, legalizuje jejich existenci. Odvolací soud dle Ústavního soudu uvedl, že v daném případě se zákonná úprava týká nároku vlastníka pozemku na náhradu za to, že strpí na svém pozemku vodní dílo jiného vlastníka. Vlastníci vodních děl zřizovaných na cizích pozemcích mají povinnost vyřešit včas své poměry k vlastníkům pozemků. Úprava zakotvená v ustanovení § 59a řeší stav, který existuje z doby před účinností stávajícího vodního zákona. Dle Ústavního soudu nalézací soud ustanovení § 59a zákona nesprávně vyložil. Na toto ustanovení navazuje zákon č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, podle kterého, nedojde-li mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem vodního díla k dohodě o náhradě za užívání pozemku podle § 59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, ode dne nabytí účinností zákona do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, rozhodne na návrh vlastníka pozemku nebo vodního díla o výši náhrady soud. Zákon č. 303/ 2013 Sb. nabyl účinnosti 1. 1. 2014. Do 1. 1. 2016 trvala dle Ústavního soudu lhůta, během které se měli vlastníci pozemku a vodního díla dohodnout, a teprve následně od 2. 1. 2016 byla založena pravomoc soudu spor stran o výši náhrady řešit. Soud prvního stupně však vynesl rozsudek již 31. 8. 2015, to je v době, kdy ještě pravomoc soudu zákonem založena nebyla. Nicméně v době rozhodování odvolacího soudu, již zákonem stanovená lhůta k uzavření dohody účastníků o výši náhrady marně uplynula a vzniklo právo účastníků obrátit se s nárokem na soud. Ústavní soud posléze uzavřel, že souhlasí s odvolacím soudem, že není žádný důvod dovodit jiný závěr z ustanovení o způsobu náhrady za užívání pozemku zatíženého vodním dílem, nežli ten, že jde o náhradu jednorázovou. Protože zákon o vodách obsahuje speciální úpravu náhrady za tzv. zákonné věcné břemeno, je dle Ústavního soudu vyloučen režim obecné úpravy občanskoprávní, z nich vychází nárok stěžovatele.

35. Pokud by se obecné soudy usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1911/16 důsledně řídily, tak by ve světle tohoto rozhodnutí měly dle ust. § 59a vodního zákona rozhodovat již v řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 243/2014 a Městským soudem v Praze pod sp. zn. 91 Co 113/2020, 91 Co 114/2020, neboť přestože byl v řízení posuzován nárok žalobce vztahující se i k období před účinností předmětného ustanovení vodního zákona, oba soudy rozhodovaly o nároku žalobce až po 2. 1. 2016, kdy již byla dle závěrů Ústavního soudu založena pravomoc soudu rozhodovat o jednorázové náhradě. Oba soudy však shodně právně kvalifikovaly nárok žalobce jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, a to nejen ve vztahu k období od 16. 9. 2012 do 31. 12. 2013, ale dokonce i ve vztahu k období od 1. 1. 2014 do 31. 5. 2014, kdy již bylo účinné ust. § 59a vodního zákona zakládající právo na jednorázovou náhradu. Jak navíc vyplynulo z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2020, č. j. 91 Co 113/2020-312, 91 Co 114/2020, právní kvalifikace nároku byla na základě dovolání [anonymizováno] [obec] potvrzena usnesením dovolacího soudu ze dne 28. 11. 2018, č. j. 28 Cdo 1881/2018-154, a rovněž následná ústavní stížnost byla Ústavním soudem ČR odmítnuta.

36. Jestliže žalobce odkazoval rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016, tak toto rozhodnutí toliko prezentuje závěry Ústavního soudu vyslovené ve shora zmíněném usnesení sp. zn. IV. ÚS 1911/16 v situaci, kdy dovolací soud rozhodoval o nároku na vydání bezdůvodného obohacení za užívání poldru, jehož výstavba byla povolena 6. 3. 2002, tedy nikoli vybudovaném před 1. 1. 2002, a nebylo zřejmé, zda se jedná o vodní dílo ve smyslu vodního zákona či zda podléhá právní úpravě zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích.

37. S přihlédnutím ke shora uvedenému dospěl nalézací soud k závěru, že žalovaný neporušil žalobcem tvrzenou povinnost postupovat s odbornou péčí ve smyslu ust. § 47 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku ČR a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, když proti rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 8. dubna 2021, č. j. 30 C 6/2020-36, podal odvolání, kterým napadl právní posouzení věci, neboť nároky žalobce vyplývající z užívání pozemků žalobce [příjmení] [anonymizována dvě slova] nebyly rozhodujícími soudy posuzovány jednotně a ve věci fakticky konstantní judikatura do té doby neexistovala. Pokud by byly nároky posuzovány zcela v souladu s usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1911/16, které považuje žalobce společně s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016 za konstantní judikaturu, potom by měl o jednorázové náhradě ve smyslu §59a vodního zákona rozhodovat Obvodní soud pro Prahu 1 již v řízení sp. zn. 21 C 243/2014, jak bylo rozvedeno v odst. 35 shora, a obě žaloby, na základě kterých byla Obvodním soudem pro Prahu 1 zahájená řízení sp. zn. 19 C 84/2017 a 30 C 6/2020, by měly být bez dalšího zamítnuty, případně obě řízení by měla být zastavena pro překážku litispendence. Přesto je o výši jednorázové náhrady nadále rozhodováno ve sporu vedeném Obvodním soudem pro Prahu 1 sp. zn. 19 C 84/2017, který nebyl dosud pravomocně ukončen, což zcela popírá závěry o jednotném rozhodování soudů.

38. Žalobce poukazoval rovněž na rozpornost postupu žalovaného, který 8. 4. 2021 navrhl změnu žaloby v řízení sp. zn. 19 C 84/2017, kdy se žalobce nově domáhal jednorázové náhrady dle § 59a vodního zákona, a který dne 15. 4. 2021 podal odvolání ve věci sp. zn. 6/2020, v rámci kterého setrvával na závěru, že nárok žalobce má být posuzován jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. V řízení bylo prokázáno, že Obvodní soud pro Prahu 1 v řízení vedeném pod sp. zn. 19 C 84/2017 poučil žalobce usnesením ze dne 9. 3. 2021 podle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř. o nutnosti doplnit tvrzení a navrhnout k tvrzením důkazy za situace, kdy uplatněný nárok na zaplacení peněžité částky z titulu bezdůvodného obohacení soud posoudil podle § 59a zákona č. 254/2001 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2014 jako nárok na poskytnutí náhrady na zastavění pozemku vodním dílem. Z obsahu usnesení je zřejmé, že pokud by žalobce jednající žalovaným požadované doplnění, respektive změnu tvrzení, v souladu s právním hodnocením soudu prvního stupně neprovedl, žaloba by byla bez dalšího zamítnuta pro nesplnění povinnosti tvrzení, a to v situaci, kdy by žalobcem nově formulovaný nárok na jednorázovou náhradu dle vodního zákona, o kterém nebylo rozhodováno v předchozím řízení sp. zn. 21 C 243/2014, nebyl s ohledem na podání žaloby dne 9. 10. 2017 promlčen. Jestliže žalovaný podal na základě interního sdělení ze dne 3. 1. 2020 žalobu, která byla posléze projednávána v řízení sp. zn. 30 C 6/2020 a v řízení a v podaném odvolání setrvával na závěru, že nárok žalobce má být posuzován jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, nelze takový postup žalovaného, kdy nároky žalobce vyplývající z užívání pozemků žalobce [příjmení] [anonymizována dvě slova] nebyly rozhodujícími soudy posuzovány jednotně a ve věci neexistovala konstantní judikatura, shledat chybným, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že o jednorázové náhradě rozhoduje Obvodní soud pro Prahu 1 již v řízení sp. zn. 19 C 84/2017 a [anonymizována dvě slova]. [obec] by mohla úspěšně namítnout promlčení nároku na jednorázovou náhradu, neboť žaloba byla podána dne 8. 1. 2020.

39. Na základě shora učiněných závěrů má soud prvního stupně za to, že v řízení nebylo prokázáno kumulativní naplnění základních podmínek vzniku odpovědnosti zaměstnanců za škodu, a to tvrzené porušení povinností, respektive příčinné souvislosti se škodou, která měla žalobci vzniknout jednáním žalovaného. Při absenci základních předpokladů pro odpovědnost žalovaného za žalobcem tvrzenou škodu proto nalézací soud shledal nárok žalobce nedůvodným a výrokem I. žalobu v plném rozsahu zamítl.

40. Žalovaný byl ve sporu zcela úspěšný. Vzhledem k tomu, že náhradu nákladů nepožadoval, nepřiznal soud výrokem II. žádnému z účastníků právo na jejich náhradu.