43 C 74/2020

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Luďkem Pilným v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa žalobkyně] zastoupené advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa ] jednající [anonymizováno 7 slov], [IČO] sídlem [adresa] o zaplacení 850 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 850 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne podání žaloby do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 1 500 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala finančního zadostiučinění nemajetkové újmy ve výši 450 000 Kč, která jí vznikla nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 115/2010 a zadostiučinění nemajetkové újmy ve výši 400 000 Kč, která jí vznikla nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 189/2011. Nesprávný úřední postup soudu spatřovala žalobkyně v obou případech v nepřiměřené délce řízení. Řízení vedené pod sp. zn. 14 C 115/2010 bylo zahájeno dne 21.12.2010 a pravomocně skončilo dne 11.6.2011 vydáním rozsudku pro uznání. Předmětem řízení bylo určení, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni je neplatná. Žalovaná strana se odmítla rozsudkem řídit, a proto žalobkyně zahájila řízení pod sp. zn. 14 C 189/2011 o určení, že pracovní poměr trvá. V tomto řízení byl vydán rozsudek soudem I. i II. stupně a Nejvyšší soud ČR dovolání žalobkyně zamítl, ale Ústavní soud ČR všechna rozhodnutí zrušil. Obvodní soud pro Prahu 10 vydal nové rozhodnutí, kterým určil, že pracovní poměr založený mezi žalobkyní a žalovanou stranou trvá. Proti rozhodnutí podala žalovaná odvolání. Mezitím žalobkyně podala v řízení pod sp. zn. 14 C 115/2010 návrh na vydání opravného usnesení, jemuž soud vyhověl a dne 14.7.2017 vydal usnesení, kterým rozsudek pro uznání opravil. Po prolomené odvolací lhůtě odvolací soud rozhodl tak, že se rozsudek pro uznání nevydává a řízení pod sp. zn. 14 C 115/2010 se vrátilo na počátek a ke dni podání žaloby nebylo skončeno. Zároveň neskončilo ani řízení vedené pod sp. zn. 14 C 189/2011. Žalobkyně uplatnila u žalované své nároky na poskytnutí zadostiučinění, k jejich projednání však ke dni podání žaloby nedošlo.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Nesporovala skutečnost, že u ní žalobkyně předběžně uplatnila dne 19.7.2019 nárok na poskytnutí zadostiučinění nemajetkové újmy v celkové výši 850 000 Kč ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) /dále jen„ OdpŠk“ /. K žádosti žalobkyně ve vztahu k řízení u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 189/2011 nezaujala stanovisko, neboť jí nebyl zapůjčen předmětný spis. Délku tohoto řízení však považovala za přiměřenou. Věc byla projednávána na třech stupních soudní soustavy a u Ústavního soudu ČR. Žalobkyně se v řízení domáhala určení, že pracovní poměr žalobkyně trvá. Ve vztahu k řízení u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 115/2010 uzavřela, že délka řízení byla přiměřená a nedošlo v něm k průtahům. Řízení bylo vedeno před třemi stupni soudní soustavy a u Ústavního soudu ČR. Ve věci rozhodoval soud I. stupně dvakrát, soud II. stupně rovněž dvakrát, Nejvyšší soud ČR jedenkrát a Ústavní soud ČR jedenkrát. Předmětné řízení žalovaná posoudila jako skutkově a právně složité, jehož předmětem byla žaloba žalobkyně o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Ve věci byly provedeny listinné důkazy a vyslechnuti svědci. Význam řízení pro žalobkyni shledala jako běžný. Na délce řízení se žalobkyně podílela, neboť k výzvě soudu doplňovala žalobu, žádala o odročení jednání, podala námitky podjatosti v návaznosti na rozhodnutí, které bylo v její neprospěch, nesprávně označila žalovanou stranu a podané dovolání a ústavní stížnost byla odmítnuta pro nepřípustnost. Rozsudek pro uznání nabyl právní moci dne 11.6.2011, tj. 6 měsíců od podání žaloby. Následně v červnu 2013 podala žalobkyně návrh na opravu rozsudku, který byl zamítnut. V únoru 2017 žalobkyně podala návrh na opravu rozsudku, kterému bylo vyhověno. V závěru žalovaná uvedla, že v obou řízeních byla řešena skutkově shodná situace, a proto na ně nelze hledět jako na dvě svébytná řízení, kde by mohla žalobkyni vznikat újma dvakrát, ale pouze újma jediná. Současně upozornila na skutečnost, žalobkyně nevyčkává na skončení řízení a ihned žaluje, čímž sleduje svůj cíl se obohatit a nikoliv, že by skutečně chtěla, aby byla řízení pravomocně skončena.

3. Na základě provedeného dokazování učinil soud tento závěr o skutkovém stavu:

4. Řízení vedené pod sp. zn. 14 C 115/2010 bylo zahájeno u Obvodního soudu pro Prahu 10 žalobou o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 2.12.2009 podanou žalobkyní proti [anonymizována tři slova] [obec a číslo] dne 22.12.2010. Soud vyzval dne 12.1.2011 žalobkyni k zaplacení soudního poplatku za žalobu, který dne 19.1.2011 uhradila v kolcích. Dne 16.2.2011 soud vyzval žalovaného k vyjádření k žalobě. Jelikož se žalovaný ve lhůtě nevyjádřil, soud rozhodl dne 27.4.2011 rozsudkem pro uznání. Rozsudek nabyl právní moci dne 11.6.2011. Dne 27.6.2013 podala žalobkyně návrh na opravu rozsudku týkající se označení žalovaného. V rozsudku byl uveden jako [anonymizována tři slova] [obec a číslo], ale žalobkyně navrhla označit jej jako [ulice] [anonymizováno] [obec a číslo]. Soud usnesením ze dne 23.7.2013 návrh na vydání opravného usnesení zamítl. Proti usnesení žalobkyně podala dne 7.8.2013 odvolání, které doplnila dne 12.8.2013. Spis byl Městskému soudu v Praze předložen dne 19.9.2013 Odvolací soud usnesením ze dne 23.9.2013 usnesení soudu I. stupně potvrdil a usnesení tak nabylo právní moci dne 9.10.2013. Dne 2.2.2017 podala žalobkyně další návrh na opravu rozsudku, kterým se domáhala opravy ve výroku I. rozsudku v datu výpovědi z pracovního poměru, které mělo správně být 2.12.2010. To mělo vyplývat ze žalobních tvrzení, ačkoliv v petitu žaloby žalobkyně uvedla chybné datum 2.12.2009. Soud návrhu vyhověl a dne 14.7.2017 vydal opravné usnesení. Usnesení nabylo právní moci dne 4.8.2017. Žalovaný podal dne 7.8.2017 proti rozsudku odvolání. K zaplacení soudního poplatku za odvolání jej soud vyzval dne 14.9.2017 a uhradil jej dne 18.9.2017. Spis byl předložen odvolacímu soudu dne 26.9.2017. Žalobkyně se k odvolání vyjádřila dne 5.10.2017 Odvolací soud rozsudkem ze dne 30.11.2017 změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že se rozsudek pro uznání nevydává. V odůvodnění uvedl, že žaloba trpěla vadami a nebylo na místě vydávat kvalifikovanou výzvu dle § 114b odst. 1 o.s.ř. Vady shledal v označení žalovaného a rozporem mezi žalobními tvrzeními a petitem žaloby. Rozsudek nabyl právní moci dne 15.12.2017. Dne 30.11.2017 žalobkyně podala námitku podjatosti proti soudkyním odvolacího soudu. Soud I. stupně usnesením ze dne 28.12.2017 vyzval žalobkyni k doplnění žaloby, což žalobkyně učinila podáním ze dne 18.1.2018. Žalovaný se k doplnění žaloby vyjádřil dne 6.2.2018, v němž namítal, že žalovaný označený žalobkyní jako [ulice] [anonymizováno] [obec a číslo] nemá způsobilost být účastníkem řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 14.2.2018 dovolání. Soud vyzval dne 27.2.2018 žalobkyni k zaplacení soudního poplatku za dovolání. Soudní poplatek žalobkyně uhradila dne 15.3.2018. Dne 19.3.2018 soud vyzval žalobkyni k předložení plné moci pro dovolací řízení, což žalobkyně učinila dne 26.3.2018. Spis byl Nejvyššímu soudu ČR předložen dne 27.4.2018. Žalovaný se k dovolání vyjádřil dne 5.6.2018 Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 18.7.2018 dovolání žalobkyně odmítl. K pokynu ze dne 10.8.2018 soud nařídil na 10.10.2018 jednání. Dne 2.10.2018 žalovaný zaslal soudu své vyjádření. Žalobkyně podala dne 8.10.2018 návrh na přerušení řízení z důvodu podané ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.7.2018. Na jednání dne 10.10.2018 soud vyhlásil usnesení, kterým řízení přerušil do pravomocného skončení řízení o ústavní stížnosti. Usnesení nabylo právní moci dne 15.11.2018 Ústavní soud usnesením ze dne 24.10.2018 ústavní stížnost žalobkyně odmítl. K pokynu ze dne 18.2.2019 soud nařídil na 8.4.2019 jednání. Na něj se nedostavila jedna z přísedících a jednání bylo odročeno na 29.5.2019. Na jednání dne 29.5.2019 soud provedl dokazování listinnými důkazy a jednání za účelem doplnění dokazování odročil na 22.7.2019. Žalobkyně dne 17.6.2019 sdělila jména navržených svědkyň. Žalovaný zaslal soudu své vyjádření dne 17.6.2019. Žalobkyně doplnila svá tvrzení dne 18.6.2019. Soud dne 24.6.2019 vyzval žalovaného ke sdělení adres svědkyň navržených žalobkyní, což žalovaný učinil dne 27.6.2019. Na jednání dne 22.7.2019 soud provedl výslech svědkyně a jednání odročil na 18.9.2019 za účelem výslechu druhé svědkyně. Žalobkyně se vyjádřila k výpovědi svědkyně dne 13.9.2019. Na jednání dne 19.8.2019 soud provedl výslech druhé svědkyně a vyhlásil rozsudek, kterým žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že žalovaný vůči žalobkyni v důsledku organizační změny neměl nabídkovou povinnost, neboť nedošlo k odvolání či vzdání se funkce. Proti rozsudku podala žalobkyně dne 4.11.2019 odvolání. Soud vyzval žalobkyni k zaplacení soudního poplatku za odvolání dne 21.11.2019, což učinila dne 9.12.2019. Spis byl odvolacímu soudu předložen dne 9.1.2020. Žalovaný se k odvolání vyjádřil dne 21.1.2020. Dne 4.2.2020 podala žalobkyně námitku podjatosti soudkyň Městského soudu v Praze. Spis byl předložen Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o námitce podjatosti dne 13.2.2020 Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8.6.2020 rozhodl, že soudkyně Městského soudu v Praze nejsou vyloučeny z projednávání a rozhodnutí věci. Usnesení nabylo právní moci dne 16.6.2020. Při jednání odvolacího soudu dne 5.8.2020 byl vyhlášen rozsudek, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně. Rozsudek nabyl právní moci dne 31.8.2020. Žalobkyně podala dne 13.9.2020 dovolání. Soud vyzval žalobkyni dne 25.11.2020 k zaplacení soudního poplatku za dovolání, který žalobkyně uhradila dne 2.12.2020. Soud dne 4.12.2020 vyzval žalobkyni k předložení plné moci pro dovolací řízení, což žalobkyně učinila dne 15.12.2020. Dne 11.12.2020 žalovaný požádal o prodloužení lhůty k podání vyjádření k dovolání žalobkyně a dne 14.12.2020 vyjádření předložil. Spis byl Nejvyššímu soudu ČR předložen dne 11.2.2021. Usnesením ze dne 23.3.2021 Nejvyšší soud ČR dovolání žalobkyně odmítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení. Usnesení nabylo právní moci dne 8.4.2021 (prokázáno podstatným obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 14 C 115/2010, usnesením Ústavního soudu ČR ze dne 24.10.2018 sp. zn. I. ÚS 3345/18).

5. Řízení vedené pod sp. zn. 14 C 189/2011 bylo zahájeno u Obvodního soudu pro Prahu 10 žalobou podanou žalobkyní proti [anonymizována dvě slova] [obec a číslo] na určení trvání pracovního poměru u žalovaného dne 19.10.2011. Soud dne 11.11.2011 vyzval žalovaného k vyjádření k žalobě. Žalovaný se vyjádřil dne 22.12.2011. K pokynu ze dne 25.1.2012 soud nařídil na 25.4.2012 jednání. Žalobkyně při jednání předložila soudu repliku k vyjádření žalovaného, soud provedl dokazování listinnými důkazy a jednání odročil na 27.6.2012 za účelem doplnění dokazování. Žalovaný doplnil důkazy dne 4.5.2012 a žalobkyně dne 9.5.2012. Na jednání dne 27.6.2012 soud pokračoval v dokazování a vyhlásil rozsudek, kterým žalobu zamítl a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady řízení. V odůvodnění uvedl, že žalobkyně podala žalobu ohledně neplatnosti výpovědi z pracovního poměru proti subjektu ([anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec a číslo]), jež nemá právní subjektivitu, a pracovní poměr skončil uplynutím výpovědní doby. Žalobkyně podala proti rozsudku dne 8.8.2012 odvolání. Soud vyzval žalobkyni dne 13.8.2012 k zaplacení soudního poplatku za odvolání, což žalobkyně učinila dne 26.9.2012. Spis byl předložen odvolacímu soudu dne 6.12.2012 Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.3.2013 rozsudek soudu I. stupně potvrdil ve výroku týkajícím se věci samé a ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Rozsudek nabyl právní moci dne 25.4.2013. Dne 21.6.2013 žalobkyně podala dovolání. K zaplacení soudního poplatku ji soud vyzval dne 9.7.2013, což učinila dne 23.7.2013. Spis byl Nejvyššímu soudu ČR předložen dne 19.9.2013 Nejvyšší soud ČR dovolání žalobkyně dne 4.12.2014 odmítl. Usnesení nabylo právní moci dne 22.12.2014. Dne 22.12.2015 soud obdržel stejnopis ústavní stížnosti žalobkyně. Soud I. stupně dne 29.12.2015 předložil Ústavnímu soudu ČR vyjádření k ústavní stížnosti žalobkyně. V něm uvedl, že žalobkyně nepodala žalobu vůči zaměstnavateli ([ulice] [anonymizováno] [obec a číslo]) v zákonem stanovené lhůtě, nýbrž v řízení pod sp. zn. 14 C 115/2010 proti subjektu, který nebyl správně označen, soud nemohl přezkoumávat platnost rozvázání pracovního poměru výpovědí jako předběžnou otázku. Dne 7.1.2016 obdržel Ústavní soud vyjádření Městského soudu v Praze k ústavní stížnosti žalobkyně. Uvedl, že svým rozhodnutím nezasáhl do ústavě zaručených práv žalobkyně na zachování rovnosti procesních stran a na dodržení práva na spravedlivý proces. Navrhl, aby Ústavní soud ČR odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Nejvyšší soud ČR předložil Ústavnímu soudu ČR své vyjádření k ústavní stížnosti žalobkyně dne 8.1.2016. Uvedl, že z odůvodnění stížností napadeného rozhodnutí je zřejmé, jak soud dovolací soud rozhodl a je proto v souladu s § 243f odst. 4 o.s.ř. V závěru navrhl, aby Ústavní soud ČR ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud dne 30.3.2016 vyrozuměl soud o termínu vyhlášení nálezu dne 19.4.2016 Ústavní soud v nálezu ze dne 1.4.2016 konstatoval, že rozhodnutími vydanými v řízení bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces a tato rozhodnutí zrušil. V odůvodnění uvedl, že soud měl vycházet z toho, že v řízení vedeném pod sp. zn. 14 C 115/2010 bylo pravomocně rozhodnuto tak, že výpověď daná žalobkyni je neplatná a případně ji poučit ve smyslu § 43 o.s.ř. Necítil-li se soud tímto rozhodnutím vázán, porušil právo žalobkyně na spravedlivý proces. K pokynu ze dne 5.5.2016 soud nařídil na 29.6.2016 jednání. Na něm provedl listinné důkazy a vyhlásil rozsudek, kterým učil, že pracovní poměr žalobkyně u žalovaného trvá a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení. Proti rozsudku podal dne 9.8.2016 odvolání žalovaný. Soud vyzval žalovaného k zaplacení soudního poplatku za odvolání dne 30.8.2016, což žalovaný učinil dne 7.9.2016, Spis byl odvolacímu soudu předložen dne 1.12.2016. K pokynu ze dne 6.12.2016 nařídil odvolací soud na 25.1.2017 jednání. Žalobkyně se k odvolání žalovaného vyjádřila dne 20.1.2017. Při jednání soud jednání odročil na 12.4.2017 za účelem doplnění dokazování. Žalobkyně podala dne 6.4.2017 návrh na přerušení odvolacího řízení s odůvodněním, že v řízení vedeném pod sp. zn. 14 C 115/2010 podala návrh na vydání opravného usnesení. Usnesením ze dne 11.4.2017 Městský soud v Praze přerušil odvolací řízení do právní moci rozhodnutí o opravě rozsudku pro uznání ze dne 27.4.2011 sp. zn. 14 C 115/2010 – 13. Usnesením ze dne 9.11.2017 rozhodl odvolací soud o pokračování v řízení a o novém přerušení řízení do pravomocného skončení řízení vedeného pod sp. zn. 14 C 115/2010. Usnesení nabylo právní moci dne 30.11.2017. Usnesením ze dne 6.8.2020 Městský soud v Praze rozhodl o pokračování v řízení. Usnesení nabylo právní moci dne 17.8.2020. K pokynu ze dne 21.8.2020 nařídil odvolací soud na 21.9.2020 jednání. Žalovaný dne 20.8.2020 požádal o odročení jednání a dne 2.9.2020 předložil své vyjádření. K pokynu ze dne 3.9.2020 soud jednání odročil na 14.9.2020. Při něm vyhlásil rozsudek, kterým žalobu o určení trvání pracovního poměru žalobkyně u žalovaného zamítl a žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Rozsudek nabyl právní moci dne 1.10.2020 (prokázáno podstatným obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 14 C 189/2011, nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 1.5.2016 sp. zn. II. ÚS 560/15, vyjádřením Obvodního soudu pro Prahu 10 ve věci ústavní stížnosti žalobkyně ze dne 29.12.2015 adresovaného Ústavnímu soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 560/15, vyjádřením Městského soudu v Praze ze dne 7.1.2016 adresovaného Ústavnímu soudu ke sp. zn. II. ÚS 560/15 a vyjádřením Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.1.2016 adresovaného Ústavnímu soudu ke sp. zn. II. ÚS 560/15).

6. Podáním ze dne 17.7.2019 uplatnila žalobkyně u žalované svůj nárok na zadostiučinění nemajetkové újmy, která jí vznikla nepřiměřenou délkou řízení vedených u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 115/2010 a sp. zn. 14 C 189/2011. Žalobkyně požadovala zadostiučinění v celkové výši 850 000 Kč. Žalovaná po prostudování předmětného spisu konstatovala, že v daných řízeních k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, neboť celková délka řízení byla vzhledem k okolnostem dané věci přiměřená (prokázáno žádostí o přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku soudního řízení ze dne 17.7.2019 a stanoviskem žalované ze dne 4.9.2020).

7. Po právní stránce soud posoudil věc následovně:

8. Podle ust. § 1 odst. 1 OdpŠk, odpovídá stát za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 2 OdpŠk se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit. Podle ust. § 3 OdpŠk stát odpovídá za škodu, kterou způsobily a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, („ úřední osoby“), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona („ územní celky v přenesené působnosti“).

9. Podle ust. § 13 odst. 1 OdpŠk odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

10. Podle ust. § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 téhož ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle ust. § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

11. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci [příjmení] a ostatní proti České republice ze dne 11.10.2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9.7.2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci [příjmení] proti České republice ze dne 21.6.2005).

12. Kritéria § 31a odst. 3 OdpŠk se použijí i na zjištění, zda byla délka řízení přiměřená.

13. Ve vztahu k řízení vedenému pod sp. zn. 14 C 115/2010 u Obvodního soudu pro Prahu 10:

14. Žaloba byla k soudu podána dne 22.12.2010 a řízení bylo pravomocně skončeno dne 11.6.2011 vydáním rozsudku pro uznání. Dne 2.2.2017 žalobkyně podala návrh na vydání opravného usnesení, kterému soud vyhověl, a řízení vzhledem k podání odvolání žalovaným do opravného usnesení směřující proti výroku ve věci samé pokračovalo. Řízení pravomocně skončilo dne 8.4.2021. Celková délka řízení tedy činila 4 roky a 7 měsíců. Do této doby spadá i období přerušení řízení k návrhu žalobkyně, a to v době od 15.11.2018 do 18.2.2019.

15. Soud do celkové délky řízení nezapočetl období po nabytí právní moci rozsudku pro uznání, jelikož po tuto dobu řízení neprobíhalo a žalobkyni proto nemohla žádná újma vznikat. Ani období od podání prvního návrhu na vydání opravného usnesení dne 27.6.2013 do jeho zamítnutí dne 9.10.2013 soud nezapočetl do délky řízení, jelikož návrh nebyl úspěšný a nedošlo k obnovení běhu řízení.

16. Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy a u Ústavního soudu. Ve věci rozhodoval soud I. stupně dvakrát, odvolací soud dvakrát a Nejvyšší soud ČR taktéž dvakrát. Dále rozhodoval jedenkrát Ústavní soud ČR. Fakt, že strany využívají práva podávat opravné prostředky, sice nelze klást k tíži poškozeného, je však nutno zohlednit ho v kritériu složitosti věci, neboť více instanční řízení je logicky delší, a to právě o řízení před soudem vyšší instance. Procesně rozhodoval soud I. stupně dvakrát o návrhu na vydání opravného usnesení, jednou o návrhu na přerušení řízení a Vrchní soud v Praze jednou o námitce podjatosti.

17. Žalobkyně se v posuzovaném řízení domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 2.12.2009. Soudy v řízení zkoumaly, zda je žalovaná strana správně označena (v pracovní smlouvě i žalobě) a zda měla v důsledku organizační změny vůči žalobkyni nabídkovou povinnost. Zjištění skutkového stavu si vyžádalo obsáhlé dokazování (množstvím listinných důkazů, výslechy svědků). Posuzované řízení bylo nepochybně řízením s vyšší mírou složitosti skutkové.

18. S vyšší mírou složitosti skutkové souvisela i složitost procesní. Soud rozhodoval dvakrát o návrhu žalobkyně na vydání opravného usnesení, z čehož jeden návrh byl zamítnut a druhému bylo vyhověno. Žaloba trpěla od počátku vadami, kvůli čemuž odvolací soud po čase rozhodl, že se rozsudek pro uznání vydaný na počátku řízení nevydává. K odstranění vad žaloby byla žalobkyně vyzývána, opakovaně doplňovala svá žalobní tvrzení a dvakrát podala námitky podjatosti proti soudkyním Městského soudu v Praze.

19. Složitost právní pak byla dle názoru soudu významná, neboť se jednalo o pracovněprávní spor, ve kterém soud zkoumal způsobilost žalované strany tak, jak byla původně v žalobě označena, být účastníkem řízení a naplnění zákonných důvodů ukončení pracovního poměru.

20. Postup soudů ve věci byl plynulý, nebylo nalezeno žádné období nečinnosti. Úkony soudu odpovídaly procesní situaci a byly činěny bez průtahů. Co lze soudu I. stupně vytknout je vydání rozsudku pro uznání za situace, kdy žaloba trpěla vadami. Soud však takto postupoval v reakci na vady v žalobě a po dobu několika let bylo řízení pravomocně skončeno, tudíž žalobkyni ani žádná újma nevznikala.

21. Žalobkyně se na délce řízení podílela právě vadným žalobním návrhem, placením soudních poplatků až k výzvě soudu, ačkoliv je soudní poplatek splatný podáním návrhu, podáváním nedůvodných námitek podjatosti a podáním nedůvodného návrhu na vydání opravného usnesení dne 27.6.2013.

22. Dle ustálené judikatury je vyšší význam předmětu řízení presumován u řízení, která mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako např. věci trestní, věci péče o nezletilé, pracovněprávní spory, věci osobního stavu aj. Nejde-li o vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu pro poškozeného, je pro něj význam předmětu řízení standardní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.12.2014, sp.zn. 30 Cdo 2542/2014). V daném případě se jednalo o pracovněprávní spor, tedy se jednalo o řízení, s nímž je již v obecné rovině spojováno významnější působení do poměrů účastníka. Soud proto zhodnotil význam předmětu řízení pro žalobkyni jako zvýšený.

23. Soud vzal do úvahy všechna uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu a dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení nedošlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě. Věc byla projednána v době odpovídající její skutkové, procesní a právní složitosti i přes zvýšený význam řízení pro žalobkyni. Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem a soud se na délce řízení nepodílel. Na délce řízení se naopak podílela žalobkyně. Celková délka řízení byla přiměřená. Jelikož v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu představovanému jeho nepřiměřenou délkou, nedošlo ani k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě a vzniku nemajetkové újmy žalobkyně.

24. Ve vztahu k řízení vedenému pod sp. zn. 14 C 189/2011 u Obvodního soudu pro Prahu 10:

25. Celková délka posuzovaného řízení činila 8 let a 11 měsíců. Žaloba byla k soudu podána dne 19.10.2011 a řízení bylo pravomocně skončeno dne 1.10.2020 vydáním rozsudku odvolacím soudem. Z toho bylo řízení v době od 30.11.2017 do 17.8.2020 k návrhu žalobkyně pravomocně přerušeno, tj. po dobu po dobu 2 let a 9 měsíců.

26. Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy a u Ústavního soudu. Ve věci rozhodoval soud I. stupně dvakrát, odvolací soud taktéž dvakrát a Nejvyšší soud ČR jedenkrát. Dále rozhodoval jedenkrát Ústavní soud ČR. Fakt, že strany využívají práva podávat opravné prostředky, sice nelze klást k tíži poškozeného, je však nutno zohlednit ho v kritériu složitosti věci, neboť více instanční řízení je logicky delší, a to právě o řízení před soudem vyšší instance. Procesně rozhodoval odvolací soud jednou o návrhu na přerušení řízení.

27. Žalobkyně se v posuzovaném řízení domáhala určení trvání pracovního poměru u svého zaměstnavatele. Soudy v řízení zkoumaly, zda pracovní poměr žalobkyně skončil i s ohledem na řízení vedené pod sp. zn. 14 C 115/2010 a zda má žalovaná strana právní subjektivitu. Zjištění skutkového stavu si vyžádalo obsáhlé dokazování množstvím listinných důkazů. Posuzované řízení bylo nepochybně řízením s vyšší mírou složitosti skutkové.

28. S vyšší mírou složitosti skutkové souvisela i složitost procesní. Řízení bylo k návrhu žalobkyně přerušeno a vyčkávalo se na výsledek řízení vedeného pod sp. zn. 14 C 115/2010. Současně je nutné zmínit, že účastníci doplňovali průběžně důkazní návrhy.

29. Složitost právní pak byla dle názoru soudu významná, neboť se jednalo o pracovněprávní spor, ve kterém soud zkoumal existenci pracovního poměru žalobkyně u žalované strany, a také způsobilost žalované strany být účastníkem řízení.

30. Postup soudů v řízení byl jinak plynulý. Ačkoliv v řízení došlo ke zrušení rozhodnutí Ústavním soudem, soud jej neposoudil jako nesprávný úřední postup, neboť nešlo o případ nerespektování judikatury ani závazného právního názoru soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3728/2016 i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1637/2009). Nebylo možné, aby soud provedl všechny důkazy na jediném jednání, neboť je strany navrhovaly a dokládaly až v průběhu celého řízení. Současně se v řízení vyčkávalo na výsledek řízení sp. zn. 14 C 115/2010.

31. Žalobkyně se na délce řízení významně nepodílela. Jedné, co lze žalobkyni vytknout je placení soudních poplatků až k výzvě soudu, ačkoliv je soudní poplatek splatný podáním návrhu.

32. Dle ustálené judikatury je vyšší význam předmětu řízení presumován u řízení, která mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako např. věci trestní, věci péče o nezletilé, pracovněprávní spory, věci osobního stavu aj. Nejde-li o vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu pro poškozeného, je pro něj význam předmětu řízení standardní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.12.2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014). V daném případě se jednalo o pracovněprávní spor, tedy se jednalo o řízení, s nímž je již v obecné rovině spojováno významnější působení do poměrů účastníka. Na druhou stranu žalobkyně zahájila posuzované řízení jako druhé v pořadí týkající se trvání totožného pracovního poměru. Ačkoliv v době zahájení posuzovaného řízení ještě nevěděla, že dojde k obživě řízení sp. zn. 14 C 115/2010, řízení se poté víceméně v běhu střídala. Soud proto zhodnotil význam předmětu řízení pro žalobkyni jako standartní, neboť se posuzované řízení odvíjelo od výsledku v řízení sp. zn. 14 C 115/2010.

33. Soud vzal do úvahy všechna uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu a dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení nedošlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě. Věc byla projednána v době odpovídající její skutkové, procesní a právní složitosti. Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem ČR a soud se na délce řízení nepodílel. Žalobkyně se na délce řízení významně nepodílela a význam řízení byl pro ni standardní. Celková délka řízení byla přiměřená, Jelikož v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu představovanému jeho nepřiměřenou délkou, nedošlo ani k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě a vzniku nemajetkové újmy žalobkyně.

34. S ohledem na shora učiněné závěry soud žalobu jako nedůvodnou výrokem I. v plném rozsahu zamítl.

35. O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s ustavením § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť v řízení zcela úspěšné žalované s odkazem na ust. § 151 odst. 3 o.s.ř. náleží náhrada pěti paušálních nákladů á 300 Kč za vyjádření k žalobě, přípravu na jednání konané dne 19.2.2021, účast na jednání dne 19.2.2021, přípravu na jednání konané dne 3.5.2021, účast na jednání dne 3.5.2021 podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.