44 A 12/2024– 36

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní JUDr. Věrou Šimůnkovou ve věci žalobce: V. D. bytem X proti žalovanému: Generální ředitelství cel sídlem Budějovická 1387/7, 140 00 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 5. 2024, č. j. 18589–6/2024–900000–317, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci 1. Žalobce byl uznán vinným ze spáchání přestupku spočívajícím v užití dálnice D1, aniž by zaplatil časový poplatek. V žalobě podané podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) vznáší námitky směřující zejména proti zjištění skutkového stavu žalovaným. Soud v tomto rozsudku níže vysvětlí, že žalovaný správně považoval argumentaci žalobce za účelovou, pročež nemohla obstát. Podstatná zjištění ze správního spisu 2. Podle oznámení přestupku ze dne 11. 8. 2023 a ze dne 22. 8. 2023 jel žalobce se svým vozidlem Volkswagen X, RZ: X, dne 11. 8. 2023 v 19:51 hod po dálnici D1 ve směru na Brno. Na 24,36 km bylo žalobcovo vozidlo zachyceno mýtnou bránou, a to z důvodu možného nezaplacení časového poplatku. Žalobce byl zastaven a kontrolován na 29 km Policií České republiky (dále jen „policie“).

3. Celní úřad pro Středočeský kraj (dále jen „celní úřad“) v systému EDAZ ověřil, že v době kontroly neměl žalobce časový poplatek uhrazen. Žalobce proto příkazem ze dne 4. 9. 2023 uznal vinným ze spáchání přestupku podle § 42a odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“). K odporu žalobce byl příkaz zrušen. Žalobce obecně upozorňoval na okolnosti, za kterých i jízda po zpoplatněné silnici není přestupkem.

4. K dotazu celního úřadu Státní fond dopravní infrastruktury (dále jen „SFDI“) sdělil, že v rámci evidence elektronické dálniční známky nebyl pro žalobcovo vozidlo ke dni 11. 8. 2023 časový poplatek uhrazen. Vozidlo ani nebylo osvobozeno od časového zpoplatnění a poplatek nebyl dosud zaplacen.

5. Při ústním jednání konaném dne 8. 1. 2024 byli jako svědci vyslechnuti policisté, kteří kontrolovali žalobcovo vozidlo. Vypovídali zejména k okolnostem zastavení vozidla, neboť žalobce v průběhu řízení namítal, že byl ohrožen jejich nebezpečnou jízdou. Žalobce požadoval nařízení dalšího ústního jednání, neboť nepředpokládal, že policisté budou při výpovědích lhát. Žalobce neupřesnil, v čem nejsou svědecké výpovědi pravdivé, toliko odkázal na potřebu právní pomoci.

6. Na druhém ústním jednání dne 29. 1. 2024 žalobce trval na opakovaném výslechu policistů. Než budou opětovně vyslechnuti, odmítal sdělit, v čem shledává jejich výpovědi lživé, a též se nechtěl vyjádřit k možným okolnostem, za kterých jízda po zpoplatněné komunikaci není přestupkem, případně k jiným okolnostem vylučujícím protiprávnost.

7. V následném vyjádření k podkladům pro rozhodnutí žalobce zpochybňoval věrohodnost vyslechnutých svědků a tvrdil, že zničili stěžejní důkaz – záznamy z kamer policejního vozu. Dále naznačoval, že mohou existovat další skutkové varianty, např. přítomnost osoby ZTP ve vozidle.

8. Rozhodnutím ze dne 22. 2. 2024, č. j. 26025–5/2024–610000–12 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), uznal celní úřad žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 42a odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, neboť dne 11. 8. 2023 v 19:51 hod užil bez úhrady časového poplatku zpoplatněnou pozemní komunikaci D1 na 29. km ve směru na Brno, a to vozidlem, které nebylo osvobozeno od zpoplatnění. Žalobci byla uložena pokuta ve výši 3 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

9. V odvolání žalobce namítal, že předmětného dne přijížděl z kopce od Senohrab k Mirošovicím. Když dojel k odbočce na Mirošovice, stálo tam několik aut, která začala couvat a poté pokračovala na přivaděče na D1. Mezi nimi se pohyboval muž v zelené svíticí mikině s reflexními prvky. Žalobci oznámil, že nemůže projet, neboť je tam zablokovaný kamion. Žalobce viděl bílý „náklaďák“ s šedivou plachtou. Asi čtyřicetiletý muž v reflexní vestě (střední postavy s krátce střiženými špinavými blond vlasy) žalobci oznámil, že „je to nejmíň na půl hodiny a že to není jisté“. Žalobci proto hlavně kvůli bezpečnosti nezbývalo nic jiného než pokračovat přivaděčem k D1. Jinam už jet nemohl. Na D1 čekal na první sjezd, kde by dálnici mohl opustit. Nedaleko před sjezdem jej na životě ohrozila policejní hlídka. Tyto skutečnosti nemohl celnímu úřadu sdělit dříve pro zkrácení na jeho právech.

10. Vzhledem k odvolacím námitkám si celní úřad vyžádal vyjádření Krajské správy a údržby silnic Středočeského kraje (dále jen „KSÚS“), která ve sdělení ze dne 3. 4. 2024 uvedla, že nemá žádný záznam o omezení provozu nebo uzavření silnice II/508 ze dne 11. 8. 2023 v době od 19:00 do 20:

0. Ředitelství silnic a dálnic (dále jen „ŘSD“) ke shodnému dotazu sdělilo, že o blokaci sjezdu v Mirošovicích ze silnice I/3 ze směru od Benešova na II/508 ve dne 11. 8. 2023 v čase mezi 19:00 a 20:00 neeviduje žádné záznamy, čímž ale nemůže zpochybnit výpověď žalobce. Žádný pracovník ŘSD neprováděl řízení dopravy dle popisu žalobce. Nelze vyloučit dopravní omezení silnice II/508, jelikož nespadá do správy ŘSD. Jediný záznam ze zajištění nepojízdného kamionu je z 11. 8. 2023 v ranních hodinách na 7 km ve směru na Benešov.

11. V následném vyjádření žalobce argumentoval, že osoba, která mu dala pokyn pokračovat v jízdě, nebyla zaměstnancem ŘSD ani žádné jiné oficiální složky, nýbrž náležitě poučená osoba. Neměl důvod její pokyny zpochybňovat, neboť byly zřejmě zaměřeny na zvládnutí situace, aby v tomto místě nedošlo k tragédii. S ohledem na sdělení ŘSD nebyla jeho skutková verze vyvrácena.

12. V záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaný odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žalovaný konstatoval, že podklady ve správním spisu včetně provedených svědeckých výpovědí dokládají, že žalobce zpoplatněnou dálnici D1 užil. Tuto skutečnost žalobce ani nepopírá. Svědky považoval žalovaný za věrohodné a žalobcovu procesní obranu poukazující na jejich nepřiměřené či šikanózní jednání za nepodloženou a účelovou. Za účelovou žalovaný označil i argumentaci žalobce, kterou prvně představil až v odvolání a kterou poukazoval na nutnost užití dálnice D1 pro blokaci sjezdu ze silnice I/3 nákladním vozidlem. Přirozenou reakcí řidiče by bylo sdělit tuto okolnost již zasahujícím policistům. I tak si správní orgány opatřily stanoviska (viz bod 10. tohoto rozsudku), která verzi žalobce nepotvrzují, pročež řidiči měli zachovánu možnost volby, zda zpoplatněnou dálnici D1 užijí. Ve vyjádření k podkladům pro rozhodnutí žalobce svá tvrzení účelově posunul, když začal uvádět, že musel uposlechnout pokynu náležitě poučené osoby. Dle žalovaného ale tato osoba nepatří mezi subjekty, jejichž pokynů by byl účastník provozu povinen uposlechnout. Jejím jednáním nebyl žalobce k užití dálnice D1 přinucen. Žalobcem uváděná situace by jistě byla vzhledem k času a vytížení silnice I/3 nahlášena. Ve skutečnosti k ní nedošlo a je jen účelovým konstruktem. Obsah podání účastníků 13. V žalobě žalobce namítá, že žalovaný zavrhl jeho obhajobu, aniž by ji vyvrátil a najisto dokázal, že se tak nestalo. Při dotazu na kompetentní úřady bylo žalovanému sděleno, že nenahlášení tvrzené dopravní situace ještě neznamená, že se nemohla udát. Žalovaný nejprve uvedl, že se popisovaná událost nestala, aby posléze pod tíhou skutkových zjištění připustil, že se tak stát mohlo. Od kancelářského stolu hodnotí děj, u něhož nebyl a který neviděl. Poté dovozuje, koho může žalobce při reálném nebezpečí uposlechnout a koho musí ignorovat, i kdyby to žalobce mělo ohrozit na zdraví či majetku. Cesta z přivaděče na Mirošovice byla neprůjezdná a dopravní situace vlivem nemožnosti odbočení nebezpečná. Místo bylo třeba opustit a pokračovat v jízdě, a to i bez pokynů. Žalovaný si ani nebyl schopný prohlédnout mapu, neboť by jinak věděl, že se žalobce mohl rozhodnout jen ohledně toho, zda má najet na D1 ve směru na Prahu či Brno. To, že žalobce skutečně najel na D1 v Mirošovicích a sjel na prvním možném sjezdu, je fakt. Žalobce se proto táže, jaký jiný smysl by to pro něj mělo než jako objízdná trasa.

14. Žalovaný předně upozorňuje, že z žaloby není patrné, v čem konkrétně žalobce spatřuje nezákonnost napadeného rozhodnutí, tedy žaloba neobsahuje žalobní body a měla by být odmítnuta. Napadené rozhodnutí ani není označeno číslem jednacím, datem vydání a dnem doručení a žalovaný je žalobcem střídavě nesprávně označován. Pokud soud dospěje k závěru o projednatelnosti žaloby, pak žalovaný konstatuje, že žalobce pouze pokračuje v polemice stran zjištěného skutkového stavu. Skutkovou verzi žalobce žalovaný odmítl v napadeném rozhodnutí jako účelovou, nepravdivou a nedůvodnou. Dle judikatury Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) opakování odvolacích námitek snižuje žalobcovy šance na úspěch.

15. V replice žalobce zdůrazňuje, že nikdy nevyřkl více než jen jedno uváděné vysvětlení, které žalovaný nevyvrátil. To, že jej uvedl až na závěr správního řízení, mu nemůže být kladeno k tíži, neboť na to má právo. Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu 16. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal.

17. Soud o věci rozhodl bez jednání podle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce s tímto postupem souhlasil výslovně a žalovaný implicitně. Nařizovat jednání nebylo třeba ani za účelem dokazování, neboť si soud vystačil s obsahem správního spisu, z něhož vychází.

18. Nejprve soud uvádí, že se neztotožňuje s žalovaným ohledně věcné neprojednatelnosti žaloby. Ta je sice stručná a žalobce v ní v zásadě setrvává na námitkách, které předestřel v odvolání. Zároveň ale žalobce polemizuje se závěry žalovaného ohledně toho, zdali byl v důsledku jím tvrzené dopravní situace nucen vjet na dálnici D1 ve směru na Brno. Žalobce tedy uvádí konkrétní skutkové důvody, pro které napadené rozhodnutí považuje za nezákonné. Žalobní tvrzení proto splňují požadavky kladené na žalobní body podle § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Je pravdou, že žalobce v textu žaloby konkrétně neoznačil napadené rozhodnutí číslem jednacím, datem vydání a doručení [§ 71 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], nicméně napadené rozhodnutí k žalobě připojil a z jejího obsahu plyne, že brojí právě proti v záhlaví označenému rozhodnutí žalovaného. Soud proto neměl žádné pochybnosti, jaké rozhodnutí žalobce napadá, a proto by i případná výzva k odstranění těchto vad byla jen čistě formální. Soud tedy neshledal žádnou vadu žaloby, která by bránila věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Posouzení žalobních bodů 19. Žalobce byl uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 42a odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, neboť v rozporu s § 21 téhož zákona užil bez úhrady časového poplatku zpoplatněnou pozemní komunikaci (dálnici D1 – viz přílohu vyhlášky č. 480/2020 Sb., o užívání pozemních komunikací zpoplatněných časovým poplatkem) vozidlem, které není osvobozeno od zpoplatnění.

20. K tomu je třeba uvést, že žalobce nikterak nezpochybňuje, že by dálnici D1 dne 11. 8. 2023 v čase 19:51 neužil. Netvrdil ani, že by časový poplatek zaplatil či že by se na jeho vozidlo vztahovalo osvobození od tohoto poplatku. Uvedené okolnosti potvrzují i podklady ve správním spisu. V něm je založeno oznámení přestupku s podrobnostmi o kontrole žalobce hlídkou policie po zachycení žalobcova vozidla mýtnou bránou. Ve správním řízení celní úřad rovněž vyslechl zasahující policisty, kteří potvrdili, že při kontrole zjistili, že žalobce časový poplatek skutečně nezaplatil. To ostatně vyplývá i z vyjádření SFDI, který zajišťuje výběr časového poplatku (viz § 21a odst. 1 zákona o pozemních komunikacích). Tyto skutečnosti proto lze považovat za nesporné a soud z nich dále při přezkumu napadeného rozhodnutí vycházel.

21. Žalobce se brání především tím, že zpoplatněnou dálnici D1 musel užít, neboť trasa, po které původně zamýšlel jet (sjezd ze silnice I/3 ze směru od Benešova navazující na silnici II/508), byla zablokována porouchaným nákladním vozidlem. Žalovanému vytýká, že neprokázal, že by se popisovaná událost nestala.

22. Žalobce tím fakticky tvrdí, že jeho jednání nebylo přestupkem, neboť vjetí na dálnici bylo vynuceno okolnostmi na žalobcově vůli nezávislými. V této souvislosti soud připomíná § 20a odst. 2 zákona o pozemní komunikaci, dle něhož „[j]e–li nutno při uzavírce podle § 24 užít pro vedení objížďky zpoplatněnou komunikaci, je možné užít tuto komunikaci bez zpoplatnění.“ 23. Soud po přezkumu napadeného rozhodnutí konstatuje, že žalobní námitky nejsou důvodné. Žalovaný se pečlivě, srozumitelně a přezkoumatelně věnoval všem odvolacím námitkám a správně uzavřel, že žalobcova obrana byla účelová a nepodložená.

24. Předně žalovaný v bodě 28 napadeného rozhodnutí přiblížil, jak se postupně rozvíjely námitky žalobce v průběhu správního řízení. Při zastavení zasahujícími policisty v den spáchání přestupku ani v řízení před celním úřadem v žádném ze svých podání žalobce netvrdil, že by zpoplatněnou pozemní komunikaci užil v důsledku nucené objížďky vyvolané zablokováním bezprostředně předcházející odbočky nákladním automobilem. Žalobce jen obecně namítal, že existují okolnosti, pro které není jízda po zpoplatněné silnici bez zaplacení časového poplatku přestupkem. Nijak ale nevysvětlil, jaká konkrétní okolnost nastala v jeho případě. Celní úřad ve věci nařídil i dvě ústní jednání, na nichž žalobce rovněž nic konkrétního v tomto směru neuvedl. Ve vyjádření k podkladům pro prvostupňové rozhodnutí zmiňoval okolnosti vylučující protiprávnost jeho jednání opět jen v obecné rovině, případně naznačoval přítomnost osoby ZTP ve vozidle, což už v dalším řízení nijak nerozváděl. Až v odvolání ze dne 10. 3. 2024 se poměrně detailně rozepsal o zatarasení odbočky ze silnice I/3 nákladním vozem.

25. Soud má ve shodě s žalovaným za to, že žalobci nic nebránilo v tom, aby tuto argumentaci správním orgánům či rovnou policistům při zastavení vozidla sdělil dříve. Žalobce sice v doplnění odvolání argumentoval zkrácením jeho práv v řízení před celním úřadem, což mu mělo znemožnit událost vysvětlit, avšak i toto tvrzení se jeví jako účelové. Jak soud uvedl výše, ve věci se konala dokonce dvě ústní jednání, při nichž měl žalobce možnost uvést veškeré argumenty, které považoval za rozhodné. Žalobce se též několikrát vyjadřoval písemně, pročež je s podivem, že ani jednou se konkrétně o blokaci odbočky ze silnice I/3 nezmínil.

26. Žalobce setrvával zejména na námitkách, jimiž policistům vytýkal nebezpečný manévr při zastavení jeho vozidla a podání lživé výpovědi. Žalovaný však těmto námitkám nepřisvědčil a dle soudu je dostatečně vyvrátil v bodech 24 až 26 napadeného rozhodnutí, na něž lze bez dalšího odkázat, neboť žalobce proti závěrům tam uvedeným ničeho nenamítá a soudu proto nepříslušelo, aby je za žalobce rozporoval. Soudní řízení správní je ovládáno dispoziční zásadou, a je proto na žalobci, aby žalobními body vymezil hranice soudního přezkumu. Soud za něj nesmí vyhledávat vady napadeného rozhodnutí. Míra precizace žalobních bodů tudíž do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod – byť i vyhovující – obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta (viz body 31 a 32 rozsudku rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008–78, č. 2162/2011 Sb. NSS).

27. Vzhledem ke stádiu řízení a okolnostem projednávané věci proto žalovaný nepochybil, pokud žalobcovu argumentaci označil za účelovou. V důsledku toho nepanují o skutkovém stavu, z něhož vycházely správní orgány, žádné pochybnosti. Žalovaný odkázal i na přiléhavé rozsudky. V rozsudku ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013–60, bodě 37, se NSS ztotožnil s krajským soudem, pokud zmiňoval, že námitky k zjišťovanému skutkovému stavu měl žalobce uplatnit již na místě šetření přestupku. Podle NSS je totiž „obecně vhodné, aby stěžovatel neuchovával paletu námitek proti přestupkovému rozhodnutí na pozdější dobu, ale uplatnil je již v prvním stupni přestupkového řízení. Jinak se stěžovatel zbytečně připraví o posouzení námitek v obou instancích správního řízení. Navíc se může teprve ex post podaná obrana o chybách měření jevit dle kontextu věci i jako účelová.“ Na tyto závěry NSS odkazoval i ve svých navazujících rozsudcích – viz žalovaným odkazovaný rozsudek ze dne 4. 5. 2017, č. j. 10 As 318/2016–46, bod 13, a dále např. rozsudky ze dne 22. 12. 2021, č. j. 3 As 430/2019–41, bod 22, ze dne 26. 11. 2019, č. j. 1 As 39/2019–29, bod 15, ze dne 11. 9. 2019, č. j. 7 As 161/2019–28, bod 16, nebo ze dne 30. 4. 2019, č. j. 2 As 194/2018–64, bod 36.

28. Samozřejmě platí, že žalobcovy skutkové námitky prvně vznesené až v odvolání nelze odmítnout jako opožděné či účelové bez dalšího. Obviněný z přestupku totiž může v odvolání uvádět nové skutečnosti i důkazy (viz § 97 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů). Nicméně podle okolností projednávaného případu může tato zvolená procesní strategie obviněného z přestupku podlamovat věrohodnost jeho příběhu. Právě s těmito východisky žalovaný k podanému odvolání přistupoval. Zohlednil nejen vznesení nových tvrzení až v pozdní fázi správního řízení, ale rovněž poukázal na podezřele detailní líčení prezentovaného příběhu (viz žalobcův popis osoby, jež jej měla navést k vjezdu na dálnici D1) a též nelogičnost počínání žalobce, který si zvolil delší cestu přes Mirošovice namísto použití předchozí odbočky na Senohraby, měl–li namířeno k Ondřejovu, jak sám uvedl (viz bod 29 napadeného rozhodnutí). Soud nemá těmto úvahám co vytknout a plně se s nimi ztotožňuje. Nadto není pravdou, že by žalovaný v napadeném rozhodnutí nejprve námitky odmítl jako účelové, aby následně žalobcovu skutkovou verzi připustil. Z napadeného rozhodnutí zjevně vyplývá, že žalovaný celou událost považoval za vymyšlený konstrukt, jenž měl žalobce vyvinit z odpovědnosti za spáchaný přestupek.

29. Tento závěr podporují i sdělení KSÚS a ŘSD, která správní orgány po podání odvolání obstaraly. Oba dva subjekty, které spravují silnici II/508 (KSÚS) a silnici I/3 (ŘSD), shodně potvrdily, že v době spáchání přestupku žalobcem neevidují žádný záznam o jakékoliv blokaci předmětných pozemních komunikací nákladním automobilem (či o jiné dopravní události). Žalovaný trefně podotkl, že v případě překážky provozu na velmi frekventované silnici I/3 v prázdninový páteční večer (11. 8. 2023 v 19:51), kdy lze předpokládat významný provoz na či z dovolených, by takový incident jistě byl příslušným orgánům nahlášen. Na tomto logickém závěru žalovaného nemůže nic změnit ani to, že ŘSD ve svém sdělení nad rámce toho, že v předmětný den a čase neeviduje žádný záznam o blokaci komunikace, dodalo, že nemůže zpochybnit výpověď žalobce. Jde totiž o dodatek bez hlubšího právního významu, neboť posouzení validity výpovědí žalobce bylo výlučně v pravomoci správních orgánů, jež své úvahy o smyšlenosti a účelovosti žalobcových tvrzení stran průběhu skutkového děje dostatečně, podloženě a náležitě odůvodnily. V řízení se nepodařilo zjistit žádnou okolnost, která by ve prospěch žalobcovy verze hovořila. Správní orgány přitom dostály své povinnosti a zjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a i všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch žalobce (srov. § 3 a § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů). Výzvy k poskytnutí součinnosti adresované KSÚS a ŘSD nadto vypovídají o tom, že správní orgány nepřistoupily k žalobcově odvolání jako a priori nedůvodnému a námitkami se řádně zabývaly. Zjištění od KSÚS a ŘSD tak jen posílila závěr žalovaného o účelovosti žalobcových tvrzení.

30. Soud souhlasí s žalovaným i v tom, že žalobce nebyl v odvolacím řízení zcela konzistentní. Odvolání totiž vyznívá tak, že bylo žalobcovým rozhodnutím pokračovat na dálnici D1 poté, kdy mu muž v reflexní vestě oznámil, že „je to nejmíň na půl hodiny a že to není jisté“. Ve vyjádření k podkladům pro napadené rozhodnutí ale už žalobce hovořil o pokynu „zřejmě poučené osoby“, který uposlechl. Posun v těchto tvrzeních soud ve shodně s žalovaným vnímá jako účelový.

31. Vzhledem k výše uvedenému lze mít bez důvodných pochybností za to, že žalobcova verze skutkových událostí nemá oporu v realitě a měla toliko sloužit jako (ve výsledku neúspěšná) procesní strategie v řízení o přestupku. Z toho důvodu nebylo třeba dále zkoumat, kdo měl být osobou, s níž měl žalobce komunikovat o domnělé překážce v provozu, či zda měl žalobce jinou možnost než vjet na dálnici D1. Správní orgány shromáždily dostatek podkladů, které prokazují vinu žalobce za spáchaný přestupek, tj. užití zpoplatněné pozemní komunikace bez úhrady časového poplatku, aniž by byly přítomny okolnosti vylučující protiprávnost žalobcova jednání. Ze správního spisu bezpečně vyplývá, že žalobce vjel na dálnici D1, a to bez „dálniční známky“. O tom, co žalobce k tomuto jednání vedlo, není třeba spekulovat. Rozhodné je, že nebyla prokázána žalobcova verze, že k tomu byl přinucen vnějšími okolnostmi. Táže–li se žalobce na smysl, který pro něj mělo užití dálnice D1 mít, pokud ji opustil na prvním sjezdu, jeví se taková otázka jako nepatřičná. Žalobce byl krátce po vjetí na dálnici zastaven hlídkou policie, protože nebyl k užívání dálnice bez zaplacení časového poplatku oprávněn. Proto je logické, že žalobce musel dálnici co nejdříve opustit. Soud by proto mohl spekulovat, po jak dlouhé době by žalobce z dálnice sjel, pokud by hlídkou nebyl zastaven. To však není třeba, neboť žalovaný správně podotkl, že je nerozhodné, v jakém rozsahu žalobce zpoplatněnou dálnici D1 bez uhrazení časového poplatku užil (viz bod 21 napadeného rozhodnutí). Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení 32. S ohledem na výše uvedené soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

33. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl v řízení úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který byl naopak plně procesně úspěšný, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v souvislosti s tímto řízením žádné náklady řízení, které by se vymykaly běžné úřední činností, nevznikly.

Poučení

Vymezení věci Podstatná zjištění ze správního spisu Obsah podání účastníků Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu Posouzení žalobních bodů Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení