44 A 18/2016 - 29

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl soudcem Tomášem Kocourkem v právní věci žalobců: a) E. S., narozena x, b) nezletilý A. Z., narozen x, c) nezletilá A. Z., narozena x., d) nezletilý M. Z., narozen dne x, všichni státní příslušnost Syrská arabská republika, neznámého pobytu, zastoupeni Organizací pro pomoc uprchlíkům, se sídlem Kovářská 4, Praha, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, se sídlem Křižíkova 8, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 9. 2016, čj. KRPS-334318- 22/ČJ-2016-010022, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 30. 9. 2016, čj. KRPS-334318-22/ČJ-2016-010022, s e zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci Všichni žalobci napadli společnou žalobou v záhlaví označené rozhodnutí, kterým žalovaná rozhodla podle § 129 odst. 1 ve spojení s odst. 3 a 4 téhož ustanovení zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), o zajištění žalobkyně a) za účelem jejího předání do státu vázaného nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“). Doba zajištění byla stanovena v délce 30 dnů od okamžiku omezení osobní svobody. V odůvodnění rozhodnutí žalovaná uvedla, že dne 29. 9. 2016 bylo na parkovišti u benzinové čerpací stanice MOL na dálnici D8 na kilometru 1,8 ve směru Ústí nad Labem kontrolováno odstavené vozidlo s německou registrační značkou, v němž se nacházelo 5 osob, mezi nimi i žalobci. Žalobci nepředložili platný cestovní doklad ani platné vízum. Lustrací v evidencích Policie ČR nebylo dohledáno povolení k pobytu na území ČR. Výslechem žalobkyně a) bylo zjištěno, že dne 29. 9. 2016 žalobci přicestovali vlakem z Rakouska, vystoupili s rodinou z vlaku a následně oslovili náhodného řidiče s vlekem, který přislíbil, že je odveze do Německa. Žalobkyně a) pobývala minimálně dne 29. 9. 2016 na území České republiky neoprávněně bez platného cestovního dokladu a bez platného víza. Občané Syrské arabské republiky jsou povinni dle nařízení Rady (ES) č. 539/2001 mít při překračování vnějších hranic členských států Evropské unie vízum, tj. i k pobytu na území ČR musí mít vízum. Dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006 je podmínkou vstupu státních příslušníků třetích zemí mít při překračování vnějších hranic členských států Evropské unie platný cestovní doklad a vízum. Žalobkyně a) svým jednáním porušila § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců, podle něhož je cizinec povinen pobývat na území České republiky pouze s platným cestovním dokladem a vízem. Je tedy zřejmé, že žalobkyně naplnila první z podmínek pro aplikaci § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, neboť vstoupila a pobývala na území ČR neoprávněně. Současně je splněna i další podmínka, tedy že žalobkyni a) bude možné předat podle nařízení Dublin III do jiného členského státu Evropské unie. Na základě porovnání daktyloskopických otisků prstů v systému Eurodac byla nalezena předběžná shoda v Maďarsku. Podle rozhodnutí NSS sp. zn. 5 Azs 195/2016 existují závažné důvody domnívat se, že v Maďarsku dochází k systémovým nedostatkům v azylovém řízení a podmínkách přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení. Je nicméně důvodný předpoklad, že Maďarsko nebylo první unijní zemí, do které žalobkyně vstoupila, takže je povinností České republiky postupovat podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III a určit, zda pro posouzení žádosti o mezinárodní ochranu není příslušný jiný členský stát. Předání žalobkyně dle nařízení Dublin III je reálné, neboť žalované nejsou známy žádné skutečnosti, pro které by nemohlo být předání do jiného členského státu Evropské unie uskutečněno. O předání žalobkyně bude rozhodnuto na základě výsledků dožádání ohledně její žádosti o mezinárodní ochranu v jiném členském státě Evropské unie, kde má podanou žádost o mezinárodní ochranu. Splněna je i další podmínka pro zajištění žalobkyně a), a sice že existuje vážné nebezpečí útěku. Žalobkyně totiž v jiném členském státě Evropské unie nedodržela podmínky stanovené pro řízení o mezinárodní ochraně, nedostavila se do přijímacího střediska v jiném členském státě EU a nesetrvala v něm do doby, než bude rozhodnuto o její žádosti o mezinárodní ochranu. Žalobkyně z tohoto členského státu, jehož pokyny nedodržela, vycestovala vědoma si toho, že její další cesta do Evropy je nelegální. Navíc žalobkyně deklaruje, že cílem její cesty je Spolková republika Německo. Žalovaná má za to, že uložení mírnějšího opatření je nedostatečné. Není předpoklad, že by se žalobkyně pravidelně osobně hlásila na útvaru policie, nemá ani stálou adresu místa pobytu, kde by se zdržovala, nedisponuje finančními prostředky. Již při svém pobytu v Maďarsku porušila mírnější donucovací opatření, a sice povinnost dostavit se do přijímacího střediska a setrvat tam do rozhodnutí o podané žádosti o mezinárodní ochranu. Zajištění je přiměřeným prostředkem ve smyslu § 174 zákona o pobytu cizinců, neboť odpovídá prokázanému protiprávnímu jednání. Žalobkyně nemá na území ČR žádné rodinné příslušníky, příbuzné či blízké osoby, nemá k České republice žádné ekonomické, společenské, kulturní či jiné vazby. Zajištěním tak nedojde k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně. V rozhodnutí je navíc konstatováno, že tři nezletilé děti žalobkyně [žalobci b) – d)] se umísťují do zařízení pro zajištění cizinců spolu s žalobkyní a). Obsah žaloby a vyjádření k žalobě Žalobkyně a) napadla rozhodnutí žalované žalobou, neboť jím bylo rozhodnuto o jejím zajištění. Žalobu podali i nezletilí žalobci b), c) a d) (dále jen „nezletilí žalobci“), neboť byli účastníky řízení o zajištění jejich matky [žalobkyně a)] a jejím zajištěním bylo zasaženo do jejich práv a svobod, zejména práva na osobní svobodu a práva na rodinný a soukromý život. Žalobci namítli, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve spojení s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována sdělením federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“), neboť zajištění žalobkyně a) nepřiměřeným způsobem zasahuje do rodinného a soukromého života nezletilých žalobců, dále je v rozporu s čl. 3 a čl. 5 Úmluvy, čl. 3 Úmluvy o právech dítěte (publikována sdělením federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.), čl. 5 nařízení Dublin III a § 68 odst. 2 a 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Žalobci pak konkrétně namítli, že dle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III nelze předat žadatele o mezinárodní ochranu do jiného členského státu Evropské unie, jestliže existují závažné důvody domnívat se, že v tomto členském státě dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmíky přijetí žadatelů, které s sebou nesou riziko nelidského a poznižujícího zacházení. Podle rozhodnutí NSS sp. zn. 5 Azs 195/2016 je takovým členským státem právě Maďarsko. Žalovaná sice dovozuje, že Maďarsko není prvním členským státem Evropské unie, přes jehož území žalobci přišli do České republiky, takže je reálné předání žalobců do jiného členského státu EU. V rozhodnutí žalované však absentuje úvaha, podle jakých kritérií bude stát odpovědný za posouzení žádosti žalobců o mezinárodní ochranu určen a jaké konkrétní kroky učiní ke zjištění odpovědného státu. V rozhodnutí tak není řádně posouzen reálný předpoklad naplnění účelu zajištění. Z pohledu skutkového stavu ke dni vydání napadeného rozhodnutí bylo předání žalobců jinému členskému státu EU nereálné. Žalobci dále namítli, že byli zkráceni na svém procesním právu zaručeném čl. 5 nařízení Dublin III, a to aby s nimi byl veden osobní pohovor, při němž by mohli předložit informace významné pro určení dalšího příslušného státu. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a současně i jeho nezákonnost spatřují žalobci v tom, že v něm nebyl dostatečně posouzen nejlepší zájem dítěte. Dle preambule nařízení Dublin III by měly členské státy EU při uplatňování nařízení mít na mysli především nejlepší zájem dítěte. Podmínky přiměřenosti a možnosti alternativy k zajištění by měly být posuzovány s o to větším zřetelem, je-li rozhodnutím přímo dotčeno nezletilé dítě. Přitom je třeba brát v úvahu jeho věk a zranitelnost. Žalobci poukázali na několik rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 7. 2016, jimiž bylo shledáno, že pobyt dítěte po dobu delší než 7 dnů v zařízení pro zajištění cizinců může dosáhnout intenzity porušení čl. 3 Úmluvy. V úvahu se bere věk dítěte, délka zajištění a podmínky panující v zařízení. Dle doporučující zprávy zvláštního zpravodaje OSN pro práva migrantů z roku 2009 nedokáží děti vystavené detenci pochopit, proč jsou „trestány“, když nespáchaly žádný zločin, jsou tím traumatizovány. Proto je vhodné zavést opatření, která umožní ubytování celé rodinné jednotky v alternativní lokalitě. Ačkoliv lze v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová vykonávat určité volnočasové aktivity, není v nejlepším zájmu dítěte, aby takové aktivity vykonávalo v zařízení vězeňského typu za mřízemi se silnou přítomností policie. Nejvhodnější alternativou je přemístění rodiny do pobytového střediska pro žadatele o mezinárodní ochranu, které splňuje stejné účely a je adekvátnější k pobytu rodin s malými dětmi. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 19. 10. 2016 k žalobě zopakovala svoji argumentaci k jednotlivým podmínkám pro zajištění cizince obsaženou v odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz výše). Doplnila, že výslechem žalobkyně a) bylo zjištěno, že i se svými dětmi nelegálně překročila státní hranice Turecka, Bulharska, Maďarska, Rakouska a České republiky, jejich cílovou zemí je Spolková republika Německo, o azyl v České republice zájem nemají. To potvrzuje obavu žalované, že žalobci nesetrvají dobrovolně na území České republiky do doby skončení řízení o jejich předání jinému členskému státu EU podle nařízení Dublin III. V době zajištění nebyly žalované známy skutečnosti, pro které by nemohlo být předání žalobců do Maďarska uskutečněno, předání tedy posoudil jako reálné. Žalobkyně výslovně uvedla, že si přeje, aby její děti zůstali po celou dobu zajištění s ní, nemají v České republice žádnou osobu, která by se mohla o nezletilé žalobce postarat. Tzv. dublinské řízení bylo ukončeno dne 17. 10. 2016 a téhož dne byla žalobkyně propuštěna ze zajištění. Posouzení žaloby Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že dne 29. 9. 2016 ve 12:35 hod. byla na dálnici D8 na -1,8 km u benzinové čerpací stanice MOL zjištěna přítomnost 11 osob, přičemž jen jedna z nich mohla prokázat svoji totožnost, a to dokladem Spolkové republiky Německo. Ostatní uvedli, že jsou státními příslušníky Syrské arabské republiky. K zajištění žalobkyně a) dle § 27 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, došlo dne 29. 9. 2016 ve 12:40 hod. Dne 30. 9. 2016 bylo zjištěno z databáze EURODAC, že žalobkyně a) požádala dne 25. 9. 2016 o udělení mezinárodní ochrany v Maďarsku. Dne 29. 9. 2016 bylo se žalobkyní a) zahájeno řízení ve věci rozhodnutí o povinnosti opustit území dle § 50a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. V rámci tohoto řízení byla žalobkyně a) dne 30. 9. 2016 vyslechnuta. Při výslechu žalobkyně a) uvedla, že ze Sýrie vycestovala kolem 24. 8. 2014, kdy překročila syrsko-tureckou hranici. Pak pobývala asi rok a půl v tureckém táboře, kde se postupně shromáždila celá rodina. Následně přepluli na nafukovacím člunu přes moře na řecký ostrov Samos, to bylo kolem 28. 2. 2016. V Řecku pak pobývali v táboře pro uprchlíky, o azyl nepožádali. Následně ilegálně překročili řecko-albánskou hranici a přes Kosovo docestovali do srbského Bělehradu. Tam se rodina opět setkala, pobývala v uprchlickém táboře. O azyl v Srbsku nepožádali. Před pěti dny byli autobusem převezeni k srbsko-maďarské hranici, kde byli vyslechnuti maďarskou policií a odtud převezeni do zařízení pro uprchlíky blízko rakouských hranic. Zaměstnanci zařízení je poslali na nádraží a radili jim koupit si jízdenky do Rakouska. Poslechli je a celá skupina si zakoupila jízdenky z Maďarska do Rakouska a následně do německého Mnichova. Maďarsko-rakouskou hranici překročili vlakem, ve Vídni byli kontrolováni policií. Na policejní služebně jim byly sejmuty otisky prstů a byli fotografováni. Ačkoliv jim byl nabízen azyl, nepožádali o něj. Cílem celé rodiny je dostat se do Německa. Poté, co byli propuštěni rakouskou policií, přenocovali ve Vídni v hotelu zajištěném Červeným křížem. Dne 29. 9. 2016 nastoupili do vlaku, chtěli jet do Mnichova. Nevěděli, že vlak jede přes Českou republiku. V Praze bratr žalobkyně a) řekl, že z vlaku vystoupí. V Praze před vlakovým nádražím oslovili řidiče, který stál s osobním vozidlem a přívěsným vozíkem na semaforech se staženým okénkem u řidiče a hovořil arabsky do telefonu. Vysvětlili mu svoji tíživou situaci a požádali ho o pomoc. Řidič, kterého neznají a nikdy předtím ho neviděli, po naléhání souhlasil a slíbil, že je převeze do Německa. Asi po hodině jízdy si udělali na čerpací stanici zastávku. V České republice jsou žalobci omylem, nechtějí zde žádat o azyl, žádné příbuzné zde nemají. V Německu již pobývá čtvrté nezletilé dítě žalobkyně a), syn Adnan Ziab, a dále pět jejích sourozenců. Neví, kde v Německu žijí, ale je s nimi v kontaktu. Žalobkyně a) nikdy cestovní pas nevlastnila, neměla žádné vízum, ze Syrské arabské republiky vycestovala pod tlakem událostí, k nimž tam dochází. Je si vědoma toho, že musí mít povolení ke vstupu do cizích států a že pobývá na území České republiky nelegálně. Žalobkyně a) souhlasila, aby její děti zůstaly stále s ní a byly umístěny do zařízení pro cizince. Následně bylo dne 30. 9. 2016 vydáno rozhodnutí o uložení povinnosti opustit území České republiky a žalobou napadené rozhodnutí [rozhodnutí o zajištění žalobkyně a)]. Při vstupním lékařském vyšetření žalobců provedeném v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová dne 30. 9. 2016 bylo zjištěno, že žalobci b) a d) mají infekční kožní onemocnění, které si vyžádalo izolaci v samostatném pokoji, kde je zajištěna léčba zdravotnickým personálem. Na izolaci byla společně s nimi i jejich matka [žalobkyně a)] a bratr [žalobce c)]. Dne 17. 10. 2016 oznámilo Ministerstvo vnitra žalované, že bylo ukončeno řízení dle nařízení Dublin III z důvodu, že dne 17. 10. 2016 zaslala maďarská strana českému ministerstvu negativní odpověď s odůvodněním, že z jejich strany bylo zahájeno dublinské řízení s Řeckem. Tímto je tedy řízení dle nařízení Dublin III ukončeno. Téhož dne vydala žalovaná příkaz k propuštění žalobkyně a) ze zařízení pro zajištění cizinců z důvodu dle § 127 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Soud se nejprve zabýval aktivní žalobní legitimací žalobců b) – d), a to vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí jim osobně žádnou povinnost neukládá, bylo jím rozhodnuto toliko o zajištění žalobkyně a). Nezletilí žalobci jsou dětmi zajištěné žalobkyně a). Judikatura dovodila, že rozhodnutím o zajištění matky nezletilých žalobců mohlo být zasaženo i do jejich právní sféry, a to konkrétně do práva na soukromý a rodinný život a osobní svobody. Z tohoto důvodu jim náleželo v řízení o zajištění žalobkyně a) procesní postavení účastníků řízení dle § 27 odst. 2 správního řádu (viz rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2011, čj. 7 As 103/2011 - 54 , dále rozsudek ze dne 17. 4. 2014, čj. 2 Azs 58/2014 – 28). Žalovaná s nimi skutečně jednala jako s účastníky řízení, označila je jako účastníky v záhlaví rozhodnutí, jehož vydání bylo prvním úkonem v řízení. Legitimace nezletilých žalobců k podání žaloby proti rozhodnutí o zajištění jejich matky pak vychází z § 65 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobní legitimace se odvíjí již ze samotného tvrzení žalobce, že byl napadeným rozhodnutím dotčen ve své právní sféře. Nezletilí žalobci v žalobě tvrdí, že rozhodnuím o zajištění jejich matky bylo zasaženo do jejich práva na soukromý a rodinný život a do práva na osobní svobodu. Nezletilí žalobci jsou přitom nositeli obou těchto základních lidských práv a s ohledem na charakter napadeného rozhodnutí a okolnosti daného případu nelze dovodit, že již pojmově dané rozhodnutí do uvedených práv nezletilých žalobců zasáhnout vůbec nemohlo. K výše uvedenému soud doplňuje, že byť napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto pouze o zajištění žalobkyně a), je z něho zřejmé, že spolu s žalobkyní a) budou v zařízení pro zajištění cizinců pobývat i nezletilí žalobci, a to na základě § 140 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Nezletilí žalobci byli tedy v zařízení pro zajištění cizinců ubytováni dobrovolně na základě žádosti jejich zákonné zástupkyně, která v tomto zařízení pobývala z titulu zajištění. Napadeným rozhodnutím tedy nebylo rozhodnuto o zajištění nezletilých žalobců, což ovšem neznamená, že rozhodnutí o zajištění jejich matky nemá žádný dopad na jejich osobní svobodu. Jak totiž uvedl Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutí ze dne 12. 7. 2016 ve věci R. M. a další proti Francii (stížnost č. 33201/11), situace dětí je závislá na situaci jejich rodičů a je třeba přijmout všechna dostupná opatření, aby nedošlo k jejich oddělení. Tato vazba, která plně odpovídá nejlepšímu zájmu dítěte, má za následek, že pokud jsou rodiče zajištěni, jsou de facto i jejich děti zbaveny svobody. Zbavení svobody dětí je důsledkem legitimního rozhodnutí rodičů, kteří vykonávají rodičovskou zodpovědnost k dětem, nesvěřit děti třetí osobě (bod 85 rozhodnutí). Děti, jejichž osobní svoboda byla tímto mechanismem omezena, mají právo na to, aby soud přezkoumal zákonnost rozhodnutí, jímž k zásahu do jejich osobní svobody došlo, což plyne z čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Česká právní úprava tento požadavek zajišťuje tím, že přiznává nezletilým dětem, jejichž rodič byl zajištěn, žalobní legitimaci dle § 65 odst. 1 s. ř. s. v řízení o žalobě proti rozhodnutí o zajištění. Nelze tedy uzavřít, že by žaloba nezletilých žalobců byla podána osobami zjevně neoprávněnými [§ 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Žalobci namítli, že v řízení o zajištění žalobkyně a) bylo porušeno jejich právo dle čl. 5 nařízení Dublin III, neboť nebyli v řízení vyslechnuti. K tomu soud uvádí, že nařízení Dublin III upravuje specifický procesní postup, jehož předmětem je určení členského státu EU příslušného k rozhodnutí o podané žádosti o mezinárodní ochranu. Tento postup je případně završen vydáním rozhodnutí o přemístění žadatele o mezinárodní ochranu do jiného členského státu. Právo žadatele na osobní pohovor zaručené čl. 5 nařízení Dublin III se týká právě tohoto procesního postupu. Řízení o zajištění cizince se dle § 129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců zahajuje a současně končí vydáním rozhodnutí o zajištění, které je prvním úkonem v řízení. Z toho je patrné, že v řízení o zajištění cizince nelze žádný osobní pohovor či výslech vést. Případné porušení procesního práva v jiném procesním postupu nemůže mít dopad na zákonnost rozhodnutí o zajištění. Rozhodnutí o zajištění za účelem předání podle nařízení Dublin III se navíc vydává v okamžiku, kdy ještě nebyl ukončen procesní postup dle nařízení Dublin III směřující k vydání rozhodnutí o přemístění žadatele o mezinárodní ochranu do jiného členského státu. Osobní pohovor lze dle čl. 5 odst. 3 nařízení Dublin III provést kdykoliv, vždy však před přijetím rozhodnutí o přemístění žadatele. Pro účely rozhodnutí o zajištění postačuje, že správní orgán shromáždil podklady, které dostatečně odůvodňují předpoklad, že žadatele bude možné přemístit do jiného členského státu EU na základě nařízení Dublin III. Na skutečnosti, které jsou předmětem osobního pohovoru dle čl. 5 nařízení Dublin III, byla žalobkyně dotázána v rámci svého výslechu v řízení o uložení povinnosti opustit území dle § 50 zákona o pobytu cizinců. Protokol pořízený o tomto výslechu pak byl podkladem pro vydání rozhodnutí o zajištění žalobkyně a). Soud proto uzavírá, že v řízení o zajištění žalobkyně a) již pojmově nemohlo být porušeno právo na osobní pohovor garantované čl. 5 nařízení Dublin III. Žalobní bod je nedůvodný. Soud doplňuje, že žalovaná rozhodovala na základě informací zjištěných při výslechu žalobkyně a) provedeném v rámci jiného řízení dle zákona o pobytu cizinců, které obsahově odpovídají skutečnostem zjišťovaným při osobním pohovoru prováděném na základě čl. 5 nařízení Dublin III. Napadené rozhodnutí tak bylo vydáno poté, co bylo materiálně naplněno právo žalobkyně a) na osobní pohovor, přičemž žalovaná z takto získáných informací ve svém rozhodnutí vycházela. Pokud by tedy snad bylo možné dospět k závěru, že v řízení o zajištění cizince je třeba provést osobní pohovor, pak materiálně byl tento požadavek splněn, žalobkyni bylo dopřáno sluchu. Případná vada řízení tak nemohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Dalším žalobním bodem žalobci namítají, že nebyly splněny podmínky pro zajištění žalobkyně a), neboť nebyl dostatečně odůvodněn předpoklad, že bude možné žalobkyni a) skutečně předat podle nařízení Dublin III jinému členskému státu EU. Podmínkou zajištění cizince dle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je, kromě toho, že cizinec neoprávněně vstoupil či pobýval na území České republiky (naplnění této podmínky žalobci nenapadli), že účelem zajištění je předání podle přímo použitelného právního předpisu Evropské unie (v daném případě nařízení Dublin III). Čl. 28 odst. 1 a 2 nařízení Dublin III zakazují, aby byla osoba zajištěna jen proto, že je ve vztahu k ní vedeno řízení dle nařízení Dublin III. Lze ji nicméně zajistit za účelem jejího přemístění podle tohoto nařízení, pokud existuje vážné nebezpečí útěku. Reálný předpoklad dosažení účelu zajištění sice není výslovně uveden v zákoně o pobytu cizinců, ani v nařízení Dublin III, nicméně vyplývá přímo ze zákazu svévolného zbavení či omezení svobody zakotveného v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy a také z čl. 6 Listiny základních práv Evropské unie. Aby byl zásah do osobní svobody cizince přípustný, musí mimo jiné sledovat vymezený účel, kterým je v tomto případě předání cizince do státu příslušného k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Zajištění cizince tedy není účel sám o sobě, nejde o nějaký trest, ale o prostředek k dosažení cíle, kterým je právě předání cizince do jiného členského státu Unie (rozsudek NSS ze dne 6. 5. 2016, čj. 10 Azs 256/2015 – 55, bod 20). Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 23. 11. 2011, čj. 7 As 79/2010 – 150, dospěl k závěru, že „správní orgán má povinnost zabývat se v řízení o zajištění cizince podle § 124, § 124b nebo § 129 zákona o pobytu cizinců na území České republiky, možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné. O zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude pravděpodobně možné uskutečnit. Správní orgán je naopak povinen v takovém případě cizince neprodleně propustit na svobodu“. Z výše uvedeného tedy plyne, že žalovaná mohla v souladu se zákonem zajistit žalobkyni a) pouze za podmínky, že je předání žalobkyně a) do jiného členského státu alespoň potenciálně možné, přičemž v této souvislosti se musela zabývat možnými překážkami předání, pokud byly žalované známy v době rozhodování o zajištění. Zajištění cizince dle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, který konkretizuje čl. 28 odst. 2 nařízení Dublin III, je tedy možné jen za podmínky, že je dostatečně odůvodněn předpoklad postupu dle nařízení Dublin III spočívající v přemístění zadrženého cizince. Žalovaná z databáze EURODAC zjistila, že žalobkyně a) podala žádost o mezinárodní ochranu v Maďarsku. Sama žalobkyně a) ve výpovědi uvedla, že žádost o mezinárodní ochranu nikde nepodala, výslovně pak odmítla tuto žádost podat v Rakousku i v České republice. K okolnostem vstupu na území Maďarska uvedla, že na srbsko-maďarských hranicích s ní maďarská policie provedla pohovor, povolila jí vstup a převezla do uprchlického zařízení poblíž rakousko-maďarské hranice. Na základě těchto dvou podkladů pro vydání rozhodnutí lze učinit závěr, že žalobkyně a) podala žádost o mezinárodní ochranu v Maďarsku. Byť si žalobkyně a) není této skutečnosti vědoma, lze rozumně dovodit, že pokud by vskutku žádost o mezinárodní ochranu v Maďarsku nepodala, nebyl by jí umožněn vstup do Maďarska ze Srbska a nebyla by přepravena do uprchlického zařízení. Žalovaná tedy zjistila, že příslušným státem k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu je Maďarsko, což plyne z čl. 3 odst. 2 pododstavce prvního nařízení Dublin III (kritérium prvního členského státu, v němž byla žádost o mezinárodní ochranu podána). Současně ovšem žalovaná zcela správně konstatovala, že s ohledem na aktuální rozsudek NSS ze dne 12. 9. 2016, čj. 5 Azs 195/2016 – 22, nelze žalobkyni a) přemístit do Maďarska, neboť by to bylo v rozporu s čl. 3 odst. 2 pododstavcem druhým nařízení Dublin III. Azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů v Maďarsku vykazují systémové nedostatky, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí tedy vyplývá, že žalovaná dospěla k závěru, že žalobkyni a) není možné přemístit do Maďarska. Požadavek, aby správní orgán již při rozhodování o zajištění posoudil a odůvodnil, zda bude možné přemístit cizince do konkrétního členského státu EU podle nařízení Dublin III vzhledem k čl. 3 odst. 2 podstavci druhému tohoto nařízení, vyplývá z judikatury správních soudů (viz rozsudky NSS ze dne 11. 8. 2016, čj. 1 Azs 91/2016 – 27, a ze dne 2. 9. 2016, čj. 9 Azs 98/2016 – 45). Žalovaná svůj závěr o tom, že neexistují žádné důvody, které by bránily předání žalobkyně a) do jiného (nikterak nekonkretizovaného) členského státu EU, opřela o hypotézu, že Maďarsko nebylo prvním členským státem EU, na jehož území žalobkyně a) vstoupila. Z toho by bylo lze dovodit, že žalovaná má za to, že by v úvahu přicházelo určení příslušného státu podle kritéria dle čl. 13 nařízení Dublin III. Podle něho v případě, že je na základě přímých nebo nepřímých důkazů zjištěno, že cizinec překročil nedovoleným způsobem pozemní, námořní nebo vzdušnou cestou hranice některého členského státu ze třetí země, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný tento členský stát, ledaže od nedovoleného překročení hranice uplynulo 12 měsíců. Z výpovědi žalobkyně a) jednoznačně plyne, že na území Evropské unie vstoupila spolu s nezletilými žalobci nelegálním překročením turecko-řecké hranice, a to námořní cestou (na nafukovacím člunu připluli koncem února 2016 na řecký ostrov Samos). Poté žalobci vystoupili z teritoria Evropské unie, prošli přes území Albánie, Kosova a Srbska a opětovně vstoupili na území Evropské unie v Maďarsku, z něhož se přes Rakousko dostali do České republiky. Ve vyjádření k žalobě žalovaná uvedla, že žalobci vstoupili na území Evropské unie poprvé v Bulharsku překročením turecko-bulharské hranice. Tato skutečnost ovšem nemá oporu ve správním spisu a není zřejmé, z jakého podkladu žalovaná toto tvrzení čerpala. Měla-li tedy žalovaná za to, že státem, do něhož by měla být žalobkyně a) přemístěna, je s ohledem na čl. 13 nařízení Dublin III, který upravuje kritérium, jež má přednost před aplikací kritéria dle čl. 3 odst. 2 podstavce prvního tohoto nařízení (Maďarsko – členský stát podání první žádosti o mezinárodní ochranu), Řecko, bylo její povinností dále se zabývat tím, zda přemístění žalobkyně a) do Řecka rovněž nebrání čl. 3 odst. 2 pododstavec druhý nařízení. Jakákoliv úvaha v tomto směru nicméně v napadeném rozhodnutí absentuje. Jistě je obecně možné, že v průběhu řízení o přemístění žalobkyně a) mohou být zjištěny skutečnosti, v důsledku nichž bude možné aplikovat některé z dalších kritérií upravených v čl. 9 až 15 nařízení Dublin III. Možnost aplikace těchto kritérií však žalovaná ani nenastínila. Zajištění cizince je v obecné rovině legitimním zásahem do jeho osobní svobody [čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy]. Přípustnost každého zásahu do osobní svobody musí být vykládána restriktivně, v daném případě zejména pak v souladu s účelem zajištění a posouzením pravděpodobnosti dosažení tohoto účelu. Smyslem řízení o zajištění cizince dle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců není konečné posouzení otázky, zda má být cizinec předán na základě nařízení Dublin III do jiného členského státu Evropské unie, ale pouze vytvoření podmínek pro to, aby tento hlavní účel mohl být realizován a nebyl předem zmařen tím, že se cizinec bude skrývat či se jinak vyhýbat realizaci případného předání (viz usnesení rozšířeného senátu NSS čj. 7 As 79/2010 – 150). Pro účely posouzení otázky, zda je skutečně pravděpodobné, že bude cíle, který zajištění sleduje, dosaženo, nepostačí pouze konstatovat, že na případ žalobkyně se vztahuje nařízení Dublin III a že nejsou žalované známy překážky, proč by na základě tohoto právního předpisu nebylo možné žalobkyni a) předat do některého z členských států Evropské unie (právě takto lze úvahu žalované, na níž je postaveno rozhodnutí o zajištění, interpretovat). Žalovaná poté, co dovodila, že přemístění žalobkyně do Maďarska není možné, se již dále nezabývala tím, které další, konkrétní kritérium upravující příslušnost členských států Evropské unie může být na případ žalobkyně a) aplikováno. Žalovaná opomněla, že výsledkem aplikace nařízení Dublin III může být rovněž to, že příslušným státem pro posouzení žádosti žalobkyně a) o mezinárodní ochranu podané v Maďarsku bude Česká republika, a to na základě čl. 3 odst. 2 pododstavce třetího nařízení Dublin III, nebo třeba i na základě některého z prioritních kritérií (Česká republika vydala cizinci vízum, na území České republiky se nachází rodinný příslušník cizince požívající mezinárodní ochranu apod.). V takovém případě nepřichází do úvahy přemístění žalobkyně a), tedy ani zajištění. Povinností žalované tak bylo v odůvodnění napadeného rozhodnutí osvětlit: 1. jaké další kritérium pro určení příslušného státu obsažené v kapitole III nařízení Dublin III může být na danou věc aplikováno, 2. z jaké skutečnosti, která musí mít oporu ve správním spisu, vyplývá, že lze na případ žalobkyně a) dané kritérium vztáhnout, 3. jaký členský stát Evropské unie je na základě daného kritéria příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu podané žalobkyní a), 4. zda azylový systém v daném členském státě nevykazuje systémové nedostatky ve smyslu čl. 3 odst. 2 pododstavce druhého nařízení Dublin III. Této povinnosti nicméně žalovaná nedostála [ani ve vztahu k úvaze o tom, že žalobkyně a) musela vstoupit na území Evropské unie v jiném členském státě než Maďarsku], pouze obecně uzavřela, že jí není známa žádná překážka, která by bránila předání žalobkyně a) do některého z jiných členských států Evropské unie. V tomto ohledu je tedy napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť žalovaná nezjišťovala skutečnosti významné pro jí učiněný právní závěr (srov. rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003 – 75), a musí být z toho důvodu zrušeno. Pokud snad žalovaná vychází z toho, že teprve v průběhu řízení o předání žalobkyně a) do jiného členského státu ve smyslu § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 314/2015 Sb. (dále jen „zákon o azylu“), a nařízení Dublin III bude zjištěno, zda lze žalobkyni a) předat podle tohoto nařízení do některého z jiných členských států Evropské unie, je napadné rozhodnutí nezákonné. Cizince lze zajistit dle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců pouze za podmínky, že realizace účelu zajištění (předání do jiného členského státu EU) je pravděpodobná. Na to, že předání cizince do jiného členského státu dle nařízení Dublin III je pravděpodobné, lze usuzovat jen za předpokladu, že bylo identifikováno použitelné kritérium pro určení příslušnosti členských států upravené tímto nařízením, na jeho základě byl určen konkrétní členský stát, do něhož by mohl být cizinec předán a jehož azylový systém nevykazuje systémové nedostatky ve smyslu čl. 3 odst. 2 pododstavce druhého nařízení. Pouhé zjištění, že na cizince se vztahuje nařízení Dublin III, nepostačuje k závěru, že je pravděpodobné, že bude předán do jiného členského státu Evropské unie. Bez bližších zjištění (spočívajících v určení konkrétního kritéria příslušnosti, konkrétního členského státu odpovědného dle daného kritéria za posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, posouzení úrovně azylového systému) totiž nelze vyloučit, že se státem příslušným k posouzení žádosti podané v jiném členském státě EU nestane Česká republika (viz výše). Účelem zajištění cizince dle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců není zajistit přítomnost cizince na území České republiky po dobu, než bude zjištěno, že konkrétní skutečnosti odůvodňují aplikaci některého z kritérií, na jehož základě bude určeno, že odpovědným za posouzení žádosti o mezinárodní ochranu je jiný stát. Jestliže judikatura NSS (cit. shora) dovodila, že podmínkou zákonnosti rozhodnutí o zajištění je posouzení otázky, zda azylový systém členského státu EU, do něhož má být cizinec přemístěn, nevykazuje systémové nedostatky, není myslitelné, aby bylo rozhodnutí zákonné, aniž by žalovaná v rozhodnutí uvedla, do jakého členského státu má být cizinec předán a tento svůj závěr odůvodnila po skutkové i právní stránce. Třetím žalobním bodem žalobci namítají, že zajištění žalobkyně a) v zařízení pro zajištění cizinců není vzhledem k tomu, že spolu s ní jsou v zařízení ubytovaní i její děti, v nejlepším zájmu nezletilých žalobců. Žalovaná se dle žalobců nedostatečně zabývala tím, zda vzhledem k přítomnosti dětí není postačujícím některé z alternativních opatření. Jde tedy o žalobní bod, který se týká ochrany práv nezletilých žalobců (jejich osobní svobody a soukromého a rodinného života), nemůže si jej tedy osobovat žalobkyně a), neboť její právní sféry se nedotýká (viz rozsudek NSS čj. 2 Azs 58/2014 – 28, bod 16, a rozsudek čj. 7 As 103/2011 – 54). Jak soud uvedl již shora, zajištění žalobkyně a) může představovat porušení práv nezletilých žalobců, a to osobní svobody a práva na soukromý a rodinný život. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že přítomnost dítěte v zařízení pro zajištění cizinců z titulu, že doprovází svého zajištěného rodiče, je v souladu s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy pouze za podmínky, že se správní orgány uchýlily k tomuto krajnímu opatření poté, co ve vztahu ke konkrétním podmínkám v dané věci prověřily, že jiné opatření, které představuje mírnější zásah do osobní svobody, nemohlo být použito (rozhodnutí ve věci R. M. a další proti Francii, cit. shora, bod 86). Z čl. 8 Úmluvy zaručující právo na soukromý a rodinný život, ve spojení s povinností ctít nejlepší zájem dítěte upravenou v čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, pak plyne povinnost uvážit, zda nelze cíle sledovaného zajištěním rodiče nezletilého dítěte dosáhnout mírnějšími prostředky, a dále povinnost ponechat nezletilé děti s jejich rodiči. O nepřiměřený zásah do práva na soukromý a rodinný život jde v případě, že u zajišťovaného rodiče nezletilého dítěte není naplněno vážné nebezpečí útěku vyžadující zajištění, orgány se nedostatečně zabývaly možností využití alternativních nástrojů a nepostupovaly dostatečně rychle k dosažení sledovaného cíle, aby co nejvíce zkrátily potřebnou dobu zajištění (viz rozhodnutí ze dne 12. 7. 2016 ve věci A. B. a další proti Francii, stížnost č. 11593/12, body 152 a 153). V úvahu se bere věk dítěte, jeho zvláštní zranitelnost a podmínky v zařízení pro zajištění. Nejvyšší správní soud dovodil, že omezení osobní svobody osoby pečující o nezletilé dítě nebude zpravidla odpovídat nejlepšímu zájmu tohoto dítěte, ale bude-li splňovat kritéria čl. 8 odst. 2 Úmlouvy a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, bude možné k němu přistoupit (rozsudek NSS čj. 7 As 103/2011 – 54). Je-li zřejmé, že nezletilé dítě bude pobývat po dobu zajištění jeho zákonných zástupců s nimi, musí správní orgány k této skutečnosti přihlédnout. Podmínky pro vydání rozhodnutí o zajištění (nebezpečí útěku, přiměřenost, existence alternativ), jakož i okolnosti samotného zajištění v případě, že je k němu přikročeno (jeho délka, podmínky v konkrétním zařízení, v němž bude zajištění vykonáváno), je třeba hodnotit právě s ohledem na skutečnost, že budou přímo dopadat i na nezletilé dítě (viz rozsudek NSS ze dne 17. 6. 2015, čj. 1 Azs 39/2015 – 56, bod 26). V dané věci žalovaná vycházela ze zjištění, že žalobci na území České republiky nemají žádné příbuzné ani známé, pobývali na území České republiky jen pár hodin, nemají zde zajištěné žádné ubytování, jejich pevným rozhodnutím je cestovat až do Spolkové republiky Německo, kde mají příbuzné, proto ani v žádném jiném členském státě EU nepožádali o mezinárodní ochranu, a to ani v Rakousku, kde na to byli výslovně dotazováni, ani v České republice. Žalobci neměli žádné finanční prostředky. Na základě těchto informací žalovaná zcela správně dovodila, že nebezpečí útěku žalobkyně a) je vysoké, neboť deklarovala svůj nezájem pobývat na území České republiky a své přání co nejrychleji pokračovat za příbuznými do Spolkové republiky Německo. Ačkoliv si žalobkyně a) byla vědoma, že ke vstupu do cizího státu musí být držitelkou cestovního pasu a víza, přesto bez těchto dokladů ilegálně překročila několik státních hranic. V Maďarsku, kde požádala o mezinárodní ochranu, nedbala povinnosti setrvat na území tohoto státu do doby rozhodnutí o podané žádosti a ilegálně překročila hranice do Rakouska. Je tedy zřejmé, že administrativní opatření, jímž žalobkyně a) a její širší rodina během cesty čelily, je neodradila od nelegálního vstupu do dalších států (viz strana 5 a 6 napadeného rozhodnutí). Za těchto okolností tedy nelze očekávat, že by mírnější opatření upravená v § 123b zákona o pobytu cizinců (povinnost oznámit policii adresu místa pobytu na území České republiky a zdržovat se tam, povinnost hlásit se osobně ve stanovenou dobu policii, složení finanční záruky) donutila žalobkyni setrvat na území České republiky až do jejího předání jinému členskému státu EU dle nařízení Dublin III (shodně rozsudek NSS ze dne 16. 8. 2016, čj. 6 Azs 126/2016 – 25, body 19 a 20, nebo rozsudek ze dne 29. 9. 2016, čj. 5 Azs 162/2016 – 22). Zajištění dle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců slouží k tomu, aby byl efektivně aplikován a vymáhán systém rozdělení příslušnosti členských států EU k posuzování žádostí o mezinárodní ochranu. Tento systém se týká i nezletilých dětí. Zajistit cizince za účelem aplikace nařízení Dublin III není vyloučeno jen proto, že by spolu s ním byla omezena i osobní svoboda nezletilých dětí závislých na cizinci, ačkoliv omezení osobní svobody zpravidla není v nejlepším zájmu dítěte. Závazek plynoucí z čl. 3 Úmluvy o právech dítěte nelze vykládat tak, že pravidlo respektování nejlepšího zájmu dítěte je nadřazeno běžným zákonným normám, tedy že není možné podle nich postupovat, pakliže by jejich aplikací nastal důsledek neslučitelný s principem nejlepšího zájmu dítěte. Význam tohoto ustanovení spočívá v tom, aby byl aplikován intra legem, tj. aby byl zájem nejlepšího dítěte zohledněn v mezích stanovených zákonem. Soud výše dovodil, že vzhledem k okolnostem dané věci bylo nebezpečí útěku žalobkyně a) skutečně vysoké, přičemž jinými právními prostředky by nebylo možné dosáhnout stanoveného účelu. Z rozhodnutí žalované přitom vyplývá, že situaci žalobkyně a) posuzovala s vědomím toho, že v případě jejího zajištění budou spolu s ní pobývat v zařízení pro zajištění cizinců i její tři nezletilé děti (viz druhý odstavec odůvodnění napadeného rozhodnutí). Žalované tedy nelze vytýkat, že by při posuzování intenzity nebezpečí útěku žalobkyně a) a možnosti použít mírnější zajišťovací prostředky nezvažovala dopad zajištění na nezletilé žalobce. Pokud jde o posouzení přiměřenosti zásahu do práv nezletilých žalobců ve vztahu ke konkrétním podmínkám, které panují v Zařízení pro zajištění cizinců v Bělové-Jezové, kam byli umístěni, je třeba zdůraznit, že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto pouze o tom, že žalobkyně a) se zajišťuje. Rozhodnutím se nikterak nepředjímá, v jakém zařízení (jakého typu, v jakém místě) bude zajištění vykonáváno. Dle zákona se zajištění zpravidla vykonává v zařízení provozovaném Ministerstvem vnitra (§ 130 odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Zařízení je přitom legislativní zkratka pro zařízení pro zajištění cizinců [§ 18 písm. d) bod 2 zákona o pobytu cizinců]. V situaci, kdy má Správa uprchlických zařízení Ministerstva vnitra k dispozici zařízení pro zajištění cizinců, které je speciálně určeno pro zajištění rodin s dětmi a kde je volná kapacita, není žádného důvodu domnívat se, že by zajištěná žalobkyně a) spolu s nezletilými žalobci byla umístěna do zařízení, v němž by nebyly vytvořeny podmínky pro důstojný pobyt dětí, resp. že by pobyt v jiném typu zařízení provozovaných Správou uprchlických zařízení Ministerstva vnitra (přijímací středisko, pobytové středisko) poskytoval významně lepší podmínky pro pobyt rodin s dětmi. Nelze odhlížet od toho, že v současnosti není Česká republika vystavena významnější migrační vlně, jejímž projevem by bylo přeplnění běžných kapacit zařízení provozovaných Správou uprchlických zařízení Ministerstva vnitra. Na nyní posuzovanou věc tak nelze aplikovat konkrétní závěry, k nimž dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 6. 2015, čj. 1 Azs 39/2015 – 28, jichž se žalobci dovolávají, neboť tyto závěry se vztahují k časovému období, kdy byly ubytovací kapacity v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová přeplněny (NSS vycházel ze zprávy veřejné ochránkyně práv ze dne 18. 2. 2015). Dle aktuální statistiky veřejně dostupné na webových stránkách Ministerstva vnitra bylo v noci ze dne 9. na 10. 11. 2016 v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová obsazeno 8 míst z celkem 248. Není racionálního důvodu domnívat se, že ke dni vydání napadeného rozhodnutí byl stav významně odlišný. Za této situace nelze považovat za nedostatek napadeného rozhodnutí, že se v něm žalovaná nezabývala otázkou, zda vzhledem k aktuálním podmínkám v jednotlivých zařízeních je vhodnější umístit žalobce do zařízení pro zajištění cizinců nebo do pobytového střediska. Je tomu tak již proto, že rozhodnutím o zajištění se neurčuje, v jakém typu zařízení bude zajištění vykonáváno. Soud tedy uzavírá, že napadené rozhodnutí není nezákonné z toho důvodu, že bylo rozhodnuto o zajištění žalobkyně a), ačkoliv je doprovázena třemi nezletilými dětmi, jež jsou závislé na její péči a v důsledku toho byli nuceni strpět pobyt v zařízení pro zajištění cizinců spolu s žalobkyní a). Ani skutečnost, že zajištění žalobkyně a) mělo dle rozhodnutí trvat 30 dnů, nepředstavuje nepřiměřený zásah do práv nezletilých žalobců. Soud si je vědom, že v několika rozhodnutích vydaných Evropským soudem pro lidská práva dne 12. 7. 2016 v řízeních vedených proti Francii tento soud konstatoval, že již krátkodobý pobyt nezletilého dítěte v zařízení pro zajištění cizinců (např. 7 dnů) je nepřiměřený. Nelze ovšem odhlížet od účelu zajištění. Účelem zajištění žalobkyně a) bylo předání dle nařízení Dublin III. Vlastní realizaci předání předchází proces zaslání žádosti jinému členskému státu EU o přijetí cizince zpět a vyjádření tohoto členského státu k žádosti. Teprve v případě akceptace žádosti o přijetí zpět lze přemístění realizovat. Lhůty k provedení těchto úkonů jsou upraveny v čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III, z nichž ostatně žalovaná v napadeném rozhodnutí správně vycházela. Navíc podá-li cizinec opravný prostředek proti rozhodnutí o přemístění, může mít odkladný účinek (čl. 27 odst. 3 nařízení Dublin III), což vede k prodloužení nezbytné doby zajištění cizince. Jelikož má zajištění cizince dopad i na jeho nezletilé děti, je třeba jednotlivé úkony nezbytné k předání zajištěného rodiče provádět obzvláště rychle, bez jakýchkoliv časových prodlev a ve stanovených lhůtách. Neznamená to však, že by doba zajištění rodiče nezletilých dětí nemohla překročit oněch 7 dní, jak dovodil Evropský soud pro lidská práva, neboť takto krátká lhůta až na výjimečné případy nepostačuje k realizaci předání dle nařízení Dublin III. Doba zajištění stanovená v napadeném rozhodnutí odpovídá množství úkonů, které je třeba za účelem předání provést, a jejich časové náročnosti. Žalobkyně a) si byla vědoma nezákonnosti svého počínání a muselo jí být zřejmé, že sebe i své děti vystavuje tím, že nesetrvala v Maďarsku, nebezpečí přijetí administrativních opatření majících za následek omezení svobody. Tvrzení žalobců, že napadeným rozhodnutím byl porušen čl. 3 Úmluvy a § 68 odst. 2 a 3 správního řádu, není podepřeno žádnou další argumentací, která by toto ryze obecnou námitku po skutkové či právní stránce blíže vymezovala. Takové obecné tvrzení, je-li vůbec možné považovat ho za žalobní bod, lze vypořádat jen ve stejně obecné rovině (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008 – 78). Napadené rozhodnutí obsahuje náležitosti dle § 68 odst. 2 a 3 správního řádu, vytknutá nepřezkoumatelnost rozhodnutí má charakter nedostatku skutkových zjištění, nikoliv nedostatku odůvodnění rozhodnutí. Zajištění žalobkyně a) ani pobyt nezletilých žalobců v zařízení pro zajištění cizinců nelze považovat za porušení zákazu mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení Vzhledem k výše uvedenému soud uzavírá, že žalobou napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Soud proto rozhodnutí zrušil podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a vrátil věc žalované k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.), v němž je žalovaná vázána právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Rozhodnutím žalované bylo nezákonně zasaženo nejen do práv žalobkyně a), ale též nezletilých žalobců, kteří tak jsou rovněž věcně legitimováni ve vztahu ke zrušení jimi napadeného rozhodnutí. Soud rozhodl o žalobě bez jednání v souladu s § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, neboť žalobci nepožádali o nařízení jednání, naopak výslovně v žalobě uvedli, že souhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaná ve věci neměla úspěch a žalobcům, kterým by jako úspěšným účastníkům právo na náhradu nákladů řízení náleželo, žádné náklady nevznikly.