44 A 19/2016 - 28

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Šimůnkovou v právní věci žalobců: a) M. E., nar. x, b) N. S., nar. x, c) nezl. A. A. K. E., nar. x, d) nezl. O. E., nar. x, všichni státní příslušnost Syrská arabská republika, neznámého pobytu, zastoupeni Organizací pro pomoc uprchlíkům, se sídlem Kovářská 4, Praha, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje se sídlem Křižíkova 8, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 9. 2016, čj. KRPS-334310/ČJ-2016-010022, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 29. 9. 2016, čj. KRPS-334310/ČJ-2016-010022, se zrušuje a věc se vracížalované k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobci se společnou žalobou podanou prostřednictvím žalovaného Městskému soudu v Praze a usnesením označeného soudu ze dne 25. 10. 2016, čj. 4 A 85/2016 - 24, postoupenou zdejšímu soudu jako místně příslušnému (spis doručen dne 4. 11. 2016) domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž žalovaná rozhodla podle § 129 odst. 1 ve spojení s odst. 3 a 4 téhož ustanovení zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) o zajištění žalobce a) za účelem jeho předání do státu vázaného nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“). Doba zajištění byla stanovena na 30 dnů od okamžiku omezení osobní svobody. Žalobce a) požaduje zrušení napadeného rozhodnutí, neboť jím bylo rozhodnuto o jeho zajištění. Žalobkyně b) podala žalobu jako manželka zajištěného žalobce a). Žalobu podali také nezletilí žalobci c) a d), neboť byli účastníky řízení o zajištění svého otce – žalobce a) a jeho zajištěním bylo zasaženo do jejich práv a svobod, zejména práva na osobní svobodu a práva na rodinný a soukromý život. Žalobci namítli, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve spojení s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována sdělením federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“), neboť zajištění žalobce a) nepřiměřeným způsobem zasahuje do rodinného a soukromého života nezletilých žalobců, dále je v rozporu s čl. 3 a čl. 5 Úmluvy, čl. 3 Úmluvy o právech dítěte (publikována sdělením federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.), čl. 5 nařízení Dublin III a § 68 odst. 2 a 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Žalobci pak konkrétně namítli, že dle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III nelze předat žadatele o mezinárodní ochranu do jiného členského státu Evropské unie, jestliže existují závažné důvody domnívat se, že v tomto členském státě dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů, které s sebou nesou riziko nelidského a ponižujícího zacházení. Podle rozhodnutí NSS sp. zn. 5 Azs 195/2016 je takovým členským státem právě Maďarsko. Žalovaná sice dovozuje, že Maďarsko není prvním členským státem Evropské unie, přes jehož území žalobci přišli do České republiky, takže je reálné předání žalobců do jiného členského státu EU. V rozhodnutí žalované však absentuje úvaha, podle jakých kritérií bude stát odpovědný za posouzení žádosti žalobců o mezinárodní ochranu určen a jaké konkrétní kroky učiní ke zjištění odpovědného státu. V rozhodnutí tak není řádně posouzen reálný předpoklad naplnění účelu zajištění. Z pohledu skutkového stavu ke dni vydání napadeného rozhodnutí bylo předání žalobců jinému členskému státu EU nereálné. Žalobci dále namítli, že byli zkráceni na svém procesním právu zaručeném čl. 5 nařízení Dublin III, a to aby s nimi byl veden osobní pohovor, při němž by mohli předložit informace významné pro určení dalšího příslušného státu. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a současně i jeho nezákonnost spatřují žalobci v tom, že v něm nebyl dostatečně posouzen nejlepší zájem dítěte. Dle preambule nařízení Dublin III by měly členské státy EU při uplatňování nařízení mít na mysli především nejlepší zájem dítěte. Podmínky přiměřenosti a možnosti alternativy k zajištění by měly být posuzovány s o to větším zřetelem, je-li rozhodnutím přímo dotčeno nezletilé dítě. Přitom je třeba brát v úvahu jeho věk a zranitelnost. Žalobci poukázali na několik rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 7. 2016, jimiž bylo shledáno, že pobyt dítěte po dobu delší než 7 dnů v zařízení pro zajištění cizinců může dosáhnout intenzity porušení čl. 3 Úmluvy. V úvahu se bere věk dítěte, délka zajištění a podmínky panující v zařízení. Dle doporučující zprávy zvláštního zpravodaje OSN pro práva migrantů z roku 2009 nedokáží děti vystavené detenci pochopit, proč jsou „trestány“, když nespáchaly žádný zločin, jsou tím traumatizovány. Proto je vhodné zavést opatření, která umožní ubytování celé rodinné jednotky v alternativní lokalitě. Ačkoliv lze v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová vykonávat určité volnočasové aktivity, není v nejlepším zájmu dítěte, aby takové aktivity vykonávalo v zařízení vězeňského typu za mřížemi se silnou přítomností policie. Nejvhodnější alternativou je přemístění rodiny do pobytového střediska pro žadatele o mezinárodní ochranu, které splňuje stejné účely a je adekvátnější k pobytu rodin s malými dětmi. Žalovaná ve vyjádření k žalobě ze dne 19. 10. 2016 zopakovala svoji argumentaci k jednotlivým podmínkám pro zajištění cizince obsaženou v odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz výše). Doplnila, že výslechem žalobce a) bylo zjištěno, že i se svými dětmi nelegálně překračoval státní hranice Turecka, Bulharska, Maďarska, Rakouska a České republiky, jejich cílovou zemí je Spolková republika Německo, o azyl v České republice zájem nemají. To potvrzuje obavu žalované, že žalobci nesetrvají dobrovolně na území České republiky do doby skončení řízení o jejich předání jinému členskému státu EU podle nařízení Dublin III. V době zajištění nebyly žalované známy skutečnosti, pro které by nemohlo být předání žalobců do Maďarska uskutečněno, předání tedy posoudila jako reálné. Žalobce výslovně uvedl, že si přeje, aby jeho děti zůstali po celou dobu zajištění s ním, nemají v České republice žádnou osobu, která by se mohla o nezletilé žalobce postarat. Tzv. dublinské řízení bylo ukončeno dne 17. 10. 2016 a téhož dne byl žalobce propuštěn ze zajištění. Soud konstatuje, že žaloba byla podána oprávněnými osobami, je včasná a směřuje proti rozhodnutí přezkoumatelnému ve správním soudnictví a je důvodná. Soud rozhodl bez nařízení jednání, neboť takový požadavek ve smyslu § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců žalobci neuplatnili, naopak v žalobě výslovně uvedli, že souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání. Ze správního spisu soud zjistil, že dne 29. 9. 2016 v 12:35 hod. byla na dálnici D8 na 1,8 km u benzinové čerpací stanice MOL zjištěna přítomnost 11 osob, přičemž jen jedna z nich mohla prokázat svoji totožnost, a to dokladem Spolkové republiky Německo. Ostatní uvedli, že jsou státními příslušníky Syrské arabské republiky. K zajištění žalobce a) dle § 27 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky došlo dne 29. 9. 2016 v 12:40 hod. Z databáze EURODAC bylo zjištěno, že žalobce a) požádal o udělení mezinárodní ochrany v Maďarsku. Dne 29. 9. 2016 bylo se žalobcem a) zahájeno řízení ve věci rozhodnutí o povinnosti opustit území dle § 50a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. V rámci tohoto řízení byl žalobce a) dne 29. 9. 2016 vyslechnut. Při výslechu uvedl, že ze Sýrie vycestoval kolem 28. 10. 2015, kdy překročil syrsko-tureckou hranici. Pak pobýval spolu s manželkou a synem asi tři měsíce v tureckém táboře, kde se postupně shromáždila celá rodina. Následně přepluli na nafukovacím člunu přes moře na řecký ostrov Samos, to bylo kolem 28. 2. 2016. V Řecku pak pobývali v táboře pro uprchlíky, kde se dne 10. 6. 2016 narodil jeho druhý syn, o azyl nepožádali. Následně ilegálně překročili řecko-albánskou hranici a přes Kosovo docestovali do srbského Bělehradu. Tam se rodina opět setkala, pobývala v uprchlickém táboře. O azyl v Srbsku nepožádali. Před pěti dny byli autobusem převezeni k srbsko- maďarské hranici, kde byli vyslechnuti maďarskou policií a odtud převezeni do zařízení pro uprchlíky blízko rakouských hranic. Zaměstnanci zařízení je poslali na nádraží a radili jim koupit si jízdenky do Rakouska. Poslechli je a celá skupina si zakoupila jízdenky z Maďarska do Rakouska a následně do německého Mnichova. Maďarsko-rakouskou hranici překročili vlakem, ve Vídni byli kontrolováni policií. Na policejní služebně jim byly sejmuty otisky prstů a byli fotografováni. Ačkoliv jim byl nabízen azyl, nepožádali o něj. Cílem celé rodiny je dostat se do Německa. Poté, co byli propuštěni rakouskou policií, přenocovali ve Vídni v hotelu zajištěném Červeným křížem. Dne 29. 9. 2016 nastoupili do vlaku, chtěli jet do Mnichova. Nevěděli, že vlak jede přes Českou republiku. V Praze švagr žalobce a) řekl, že z vlaku všichni vystoupí. V Praze před vlakovým nádražím oslovili řidiče, který stál s osobním vozidlem a přívěsným vozíkem na semaforech se staženým okénkem u řidiče a hovořil arabsky do telefonu. Vysvětlili mu svoji tíživou situaci a požádali ho o pomoc. Řidič, kterého neznají a nikdy předtím ho neviděli, po naléhání souhlasil a slíbil, že je převeze do Německa. Asi po hodině jízdy si udělali na čerpací stanici zastávku. V České republice jsou žalobci omylem, nechtějí zde žádat o azyl, žádné příbuzné zde nemají. V Německu má tři sestry, čtyři švagry a jednu švagrovou, synovce a deset bratranců. Neví, kde v Německu žijí, ale je s nimi v telefonickém kontaktu. Je si vědom, nikdy nevlastnil cestovní pas, ze Syrské arabské republiky vycestoval pod tlakem událostí, k nimž tam dochází. Je si vědoma toho, že musí mít povolení ke vstupu do cizích států a že pobývá na území České republiky nelegálně. Žalobce a) souhlasil, aby jeho manželka a děti zůstali stále s ním a byli umístěni do zařízení pro cizince. Následně bylo dne 30. 9. 2016 vydáno rozhodnutí o uložení povinnosti opustit území České republiky a žalobou napadené rozhodnutí [rozhodnutí o zajištění žalobce a)]. Dne 17. 10. 2016 oznámilo Ministerstvo vnitra žalované, že bylo ukončeno řízení dle nařízení Dublin III z důvodu, že dne 17. 10. 2016 zaslala maďarská strana českému ministerstvu negativní odpověď s odůvodněním, že z jejich strany bylo zahájeno dublinské řízení s Řeckem. Tímto je tedy řízení dle nařízení Dublin III ukončeno. Téhož dne vydala žalovaná příkaz k propuštění žalobce a) ze zařízení pro zajištění cizinců z důvodu dle § 127 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Soud se nejprve zabýval aktivní žalobní legitimací žalobců b) až d), a to vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí jim osobně žádnou povinnost neukládá, bylo jím rozhodnuto toliko o zajištění žalobce a). Žalobkyně b) je manželkou zajištěného žalobce a), nezletilí žalobci c) a d) jsou dětmi zajištěného žalobce a) a žalobkyně b). Judikatura dovodila, že rozhodnutím o zajištění otce nezletilých žalobců mohlo být zasaženo i do jejich právní sféry, a to konkrétně do práva na soukromý a rodinný život a osobní svobody. Z tohoto důvodu jim náleželo v řízení o zajištění žalobce a) procesní postavení účastníků řízení dle § 27 odst. 2 správního řádu (viz rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2011, čj. 7 As 103/2011 - 54 , dále rozsudek ze dne 17. 4. 2014, čj. 2 Azs 58/2014 – 28). Žalovaná s nimi skutečně jednala jako s účastníky řízení, označila je jako účastníky v záhlaví rozhodnutí, jehož vydání bylo prvním úkonem v řízení. Legitimace nezletilých žalobců k podání žaloby proti rozhodnutí o zajištění jejich otce pak vychází z § 65 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobní legitimace se odvíjí již ze samotného tvrzení žalobce, že byl napadeným rozhodnutím dotčen ve své právní sféře. Nezletilí žalobci v žalobě tvrdí, že rozhodnutím o zajištění jejich otce bylo zasaženo do jejich práva na soukromý a rodinný život a do práva na osobní svobodu. Žalobkyně b) toto sice výslovně netvrdí, nicméně ze skutečnosti, že je manželkou zajištěného žalobce a) taktéž zjevně plyne přinejmenším dotčení jejího práva na soukromý a rodinný život. Žalobci jsou přitom nositeli obou těchto základních lidských práv a s ohledem na charakter napadeného rozhodnutí a okolnosti daného případu nelze dovodit, že již pojmově dané rozhodnutí do uvedených práv nezletilých žalobců zasáhnout vůbec nemohlo. K výše uvedenému soud doplňuje, že byť napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto pouze o zajištění žalobce a), je z něho zřejmé, že spolu s žalobcem a) budou v zařízení pro zajištění cizinců pobývat i nezletilí žalobci, a to na základě § 140 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Nezletilí žalobci byli tedy v zařízení pro zajištění cizinců ubytováni dobrovolně na základě žádosti jejich zákonného zástupce, který v tomto zařízení pobývala z titulu zajištění. Napadeným rozhodnutím tedy nebylo rozhodnuto o zajištění nezletilých žalobců, což ovšem neznamená, že rozhodnutí o zajištění jejich otce nemá žádný dopad na jejich osobní svobodu. Jak totiž uvedl Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutí ze dne 12. 7. 2016 ve věci R. M. a další proti Francii (stížnost č. 33201/11), situace dětí je závislá na situaci jejich rodičů a je třeba přijmout všechna dostupná opatření, aby nedošlo k jejich oddělení. Tato vazba, která plně odpovídá nejlepšímu zájmu dítěte, má za následek, že pokud jsou rodiče zajištěni, jsou de facto i jejich děti zbaveny svobody. Zbavení svobody dětí je důsledkem legitimního rozhodnutí rodičů, kteří vykonávají rodičovskou zodpovědnost k dětem, nesvěřit děti třetí osobě (bod 85 rozhodnutí). Děti, jejichž osobní svoboda byla tímto mechanismem omezena, mají právo na to, aby soud přezkoumal zákonnost rozhodnutí, jímž k zásahu do jejich osobní svobody došlo, což plyne z čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Česká právní úprava tento požadavek zajišťuje tím, že přiznává nezletilým dětem, jejichž rodič byl zajištěn, žalobní legitimaci dle § 65 odst. 1 s. ř. s. v řízení o žalobě proti rozhodnutí o zajištění. Nelze tedy uzavřít, že by žaloba nezletilých žalobců byla podána osobami zjevně neoprávněnými [§ 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Žalobci namítli, že v řízení o zajištění žalobce a) bylo porušeno jejich právo dle čl. 5 nařízení Dublin III, neboť nebyli v řízení vyslechnuti. K tomu soud uvádí, že nařízení Dublin III upravuje specifický procesní postup, jehož předmětem je určení členského státu EU příslušného k rozhodnutí o podané žádosti o mezinárodní ochranu. Tento postup je případně završen vydáním rozhodnutí o přemístění žadatele o mezinárodní ochranu do jiného členského státu. Právo žadatele na osobní pohovor zaručené čl. 5 nařízení Dublin III se týká právě tohoto procesního postupu. Řízení o zajištění cizince se dle § 129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců zahajuje a současně končí vydáním rozhodnutí o zajištění, které je prvním úkonem v řízení. Z toho je patrné, že v řízení o zajištění cizince nelze žádný osobní pohovor či výslech vést. Případné porušení procesního práva v jiném procesním postupu nemůže mít dopad na zákonnost rozhodnutí o zajištění. Rozhodnutí o zajištění za účelem předání podle nařízení Dublin III se navíc vydává v okamžiku, kdy ještě nebyl ukončen procesní postup dle nařízení Dublin III směřující k vydání rozhodnutí o přemístění žadatele o mezinárodní ochranu do jiného členského státu. Osobní pohovor lze dle čl. 5 odst. 3 nařízení Dublin III provést kdykoliv, vždy však před přijetím rozhodnutí o přemístění žadatele. Pro účely rozhodnutí o zajištění postačuje, že správní orgán shromáždil podklady, které dostatečně odůvodňují předpoklad, že žadatele bude možné přemístit do jiného členského státu EU na základě nařízení Dublin III. Na skutečnosti, které jsou předmětem osobního pohovoru dle čl. 5 nařízení Dublin III, byl žalobce dotázán v rámci svého výslechu v řízení o uložení povinnosti opustit území dle § 50 zákona o pobytu cizinců. Protokol pořízený o tomto výslechu pak byl podkladem pro vydání rozhodnutí o zajištění žalobce a). Soud proto uzavírá, že v řízení o zajištění žalobce a) již pojmově nemohlo být porušeno právo na osobní pohovor garantované čl. 5 nařízení Dublin III. Žalobní bod je nedůvodný. Soud doplňuje, že žalovaná rozhodovala na základě informací zjištěných při výslechu žalobce a) provedeném v rámci jiného řízení dle zákona o pobytu cizinců, které obsahově odpovídají skutečnostem zjišťovaným při osobním pohovoru prováděném na základě čl. 5 nařízení Dublin III. Napadené rozhodnutí tak bylo vydáno poté, co bylo materiálně naplněno právo žalobce a) na osobní pohovor, přičemž žalovaná z takto získaných informací ve svém rozhodnutí vycházela. Pokud by tedy snad bylo možné dospět k závěru, že v řízení o zajištění cizince je třeba provést osobní pohovor, pak materiálně byl tento požadavek splněn, žalobci a) bylo dopřáno sluchu. Případná vada řízení tak nemohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Dalším žalobním bodem žalobci namítají, že nebyly splněny podmínky pro zajištění žalobce a), neboť nebyl dostatečně odůvodněn předpoklad, že bude možné žalobce a) skutečně předat podle nařízení Dublin III jinému členskému státu EU. Podmínkou zajištění cizince dle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je, kromě toho, že cizinec neoprávněně vstoupil či pobýval na území České republiky (naplnění této podmínky žalobci nenapadli), že účelem zajištění je předání podle přímo použitelného právního předpisu Evropské unie (v daném případě nařízení Dublin III). Čl. 28 odst. 1 a 2 nařízení Dublin III zakazují, aby byla osoba zajištěna jen proto, že je ve vztahu k ní vedeno řízení dle nařízení Dublin III. Lze ji nicméně zajistit za účelem jejího přemístění podle tohoto nařízení, pokud existuje vážné nebezpečí útěku. Reálný předpoklad dosažení účelu zajištění sice není výslovně uveden v zákoně o pobytu cizinců, ani v nařízení Dublin III, nicméně vyplývá přímo ze zákazu svévolného zbavení či omezení svobody zakotveného v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy a také z čl. 6 Listiny základních práv Evropské unie. Aby byl zásah do osobní svobody cizince přípustný, musí mimo jiné sledovat vymezený účel, kterým je v tomto případě předání cizince do státu příslušného k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Zajištění cizince tedy není účel sám o sobě, nejde o nějaký trest, ale o prostředek k dosažení cíle, kterým je právě předání cizince do jiného členského státu Unie (rozsudek NSS ze dne 6. 5. 2016, čj. 10 Azs 256/2015 – 55, bod 20). Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 23. 11. 2011, čj. 7 As 79/2010 – 150, dospěl k závěru, že „správní orgán má povinnost zabývat se v řízení o zajištění cizince podle § 124, § 124b nebo § 129 zákona o pobytu cizinců na území České republiky, možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné. O zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude pravděpodobně možné uskutečnit. Správní orgán je naopak povinen v takovém případě cizince neprodleně propustit na svobodu“. Z výše uvedeného tedy plyne, že žalovaná mohla v souladu se zákonem zajistit žalobce a) pouze za podmínky, že je předání žalobce a) do jiného členského státu alespoň potenciálně možné, přičemž v této souvislosti se musela zabývat možnými překážkami předání, pokud byly žalované známy v době rozhodování o zajištění. Zajištění cizince dle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, který konkretizuje čl. 28 odst. 2 nařízení Dublin III, je tedy možné jen za podmínky, že je dostatečně odůvodněn předpoklad postupu dle nařízení Dublin III spočívající v přemístění zadrženého cizince. Žalovaná z databáze EURODAC zjistila, že žalobce a) podal žádost o mezinárodní ochranu v Maďarsku. Sám žalobce a) ve výpovědi uvedl, že žádost o mezinárodní ochranu nikde nepodal, výslovně pak odmítl tuto žádost podat v Rakousku i v České republice. K okolnostem vstupu na území Maďarska uvedl, že na srbsko-maďarských hranicích s ním maďarská policie provedla pohovor, povolila mu vstup a převezla do uprchlického zařízení poblíž rakousko-maďarské hranice. Na základě těchto dvou podkladů pro vydání rozhodnutí lze učinit závěr, že žalobce a) podal žádost o mezinárodní ochranu v Maďarsku. Byť si žalobce a) není této skutečnosti vědoma lze rozumně dovodit, že pokud by vskutku žádost o mezinárodní ochranu v Maďarsku nepodal, nebyl by mu umožněn vstup do Maďarska ze Srbska a nebyl by přepraven do uprchlického zařízení. Žalovaná tedy zjistila, že příslušným státem k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu je Maďarsko, což plyne z čl. 3 odst. 2 pododstavce prvního nařízení Dublin III (kritérium prvního členského státu, v němž byla žádost o mezinárodní ochranu podána). Současně ovšem žalovaná zcela správně konstatovala, že s ohledem na aktuální rozsudek NSS ze dne 12. 9. 2016, čj. 5 Azs 195/2016 – 22, nelze žalobce a) přemístit do Maďarska, neboť by to bylo v rozporu s čl. 3 odst. 2 pododstavcem druhým nařízení Dublin III. Azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů v Maďarsku vykazují systémové nedostatky, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí tedy vyplývá, že žalovaná dospěla k závěru, že žalobce a) není možné přemístit do Maďarska. Požadavek, aby správní orgán již při rozhodování o zajištění posoudil a odůvodnil, zda bude možné přemístit cizince do konkrétního členského státu EU podle nařízení Dublin III vzhledem k čl. 3 odst. 2 podstavci druhému tohoto nařízení, vyplývá z judikatury správních soudů (viz rozsudky NSS ze dne 11. 8. 2016, čj. 1 Azs 91/2016 – 27, a ze dne 2. 9. 2016, čj. 9 Azs 98/2016 – 45). Žalovaná svůj závěr o tom, že neexistují žádné důvody, které by bránily předání žalobce a) do jiného (nikterak nekonkretizovaného) členského státu EU, opřela o hypotézu, že Maďarsko nebylo prvním členským státem EU, na jehož území žalobce a) vstoupil. Z toho by bylo lze dovodit, že žalovaná má za to, že by v úvahu přicházelo určení příslušného státu podle kritéria dle čl. 13 nařízení Dublin III. Podle něho v případě, že je na základě přímých nebo nepřímých důkazů zjištěno, že cizinec překročil nedovoleným způsobem pozemní, námořní nebo vzdušnou cestou hranice některého členského státu ze třetí země, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný tento členský stát, ledaže od nedovoleného překročení hranice uplynulo 12 měsíců. Z výpovědi žalobce a) jednoznačně plyne, že na území Evropské unie vstoupil spolu s manželkou a nezletilými žalobci nelegálním překročením turecko-řecké hranice, a to námořní cestou (na nafukovacím člunu připluli koncem února 2016 na řecký ostrov Samos). Poté žalobci vystoupili z teritoria Evropské unie, prošli přes území Albánie, Kosova a Srbska a opětovně vstoupili na území Evropské unie v Maďarsku, z něhož se přes Rakousko dostali do České republiky. Ve vyjádření k žalobě žalovaná uvedla, že žalobci vstoupili na území Evropské unie poprvé v Bulharsku překročením turecko-bulharské hranice. Tato skutečnost ovšem nemá oporu ve správním spisu a není zřejmé, z jakého podkladu žalovaná toto tvrzení čerpala. Měla-li tedy žalovaná za to, že státem, do něhož by měl být žalobce a) přemístěn, je s ohledem na čl. 13 nařízení Dublin III, který upravuje kritérium, jež má přednost před aplikací kritéria dle čl. 3 odst. 2 podstavce prvního tohoto nařízení (Maďarsko – členský stát podání první žádosti o mezinárodní ochranu), Řecko, bylo její povinností dále se zabývat tím, zda přemístění žalobce a) do Řecka rovněž nebrání čl. 3 odst. 2 pododstavec druhý nařízení. Jakákoliv úvaha v tomto směru nicméně v napadeném rozhodnutí absentuje. Jistě je obecně možné, že v průběhu řízení o přemístění žalobce a) mohou být zjištěny skutečnosti, v důsledku nichž bude možné aplikovat některé z dalších kritérií upravených v čl. 9 až 15 nařízení Dublin III. Možnost aplikace těchto kritérií však žalovaná ani nenastínila. Zajištění cizince je v obecné rovině legitimním zásahem do jeho osobní svobody [čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy]. Přípustnost každého zásahu do osobní svobody musí být vykládána restriktivně, v daném případě zejména pak v souladu s účelem zajištění a posouzením pravděpodobnosti dosažení tohoto účelu. Smyslem řízení o zajištění cizince dle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců není konečné posouzení otázky, zda má být cizinec předán na základě nařízení Dublin III do jiného členského státu Evropské unie, ale pouze vytvoření podmínek pro to, aby tento hlavní účel mohl být realizován a nebyl předem zmařen tím, že se cizinec bude skrývat či se jinak vyhýbat realizaci případného předání (viz usnesení rozšířeného senátu NSS čj. 7 As 79/2010 – 150). Pro účely posouzení otázky, zda je skutečně pravděpodobné, že bude cíle, který zajištění sleduje, dosaženo, nepostačí pouze konstatovat, že na případ žalobce a) se vztahuje nařízení Dublin III a že nejsou žalované známy překážky, proč by na základě tohoto právního předpisu nebylo možné žalobce a) předat do některého z členských států Evropské unie (právě takto lze úvahu žalované, na níž je postaveno rozhodnutí o zajištění, interpretovat). Žalovaná poté, co dovodila, že přemístění žalobce a) do Maďarska není možné, se již dále nezabývala tím, které další, konkrétní kritérium upravující příslušnost členských států Evropské unie může být na případ žalobce a) aplikováno. Žalovaná opomněla, že výsledkem aplikace nařízení Dublin III může být rovněž to, že příslušným státem pro posouzení žádosti žalobce a) o mezinárodní ochranu podané v Maďarsku bude Česká republika, a to na základě čl. 3 odst. 2 pododstavce třetího nařízení Dublin III, nebo třeba i na základě některého z prioritních kritérií (Česká republika vydala cizinci vízum, na území České republiky se nachází rodinný příslušník cizince požívající mezinárodní ochranu apod.). V takovém případě nepřichází do úvahy přemístění žalobce a), tedy ani zajištění. Povinností žalované tak bylo v odůvodnění napadeného rozhodnutí osvětlit: 1. jaké další kritérium pro určení příslušného státu obsažené v kapitole III nařízení Dublin III může být na danou věc aplikováno, 2. z jaké skutečnosti, která musí mít oporu ve správním spisu, vyplývá, že lze na případ žalobce a) dané kritérium vztáhnout, 3. jaký členský stát Evropské unie je na základě daného kritéria příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu podané žalobcem a), 4. zda azylový systém v daném členském státě nevykazuje systémové nedostatky ve smyslu čl. 3 odst. 2 pododstavce druhého nařízení Dublin III. Této povinnosti nicméně žalovaná nedostála [ani ve vztahu k úvaze o tom, že žalobce a) musel vstoupit na území Evropské unie v jiném členském státě než Maďarsku], pouze obecně uzavřela, že jí není známa žádná překážka, která by bránila předání žalobce a) do některého z jiných členských států Evropské unie. V tomto ohledu je tedy napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť žalovaná nezjišťovala skutečnosti významné pro jí učiněný právní závěr (srov. rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003 – 75), a musí být z toho důvodu zrušeno. Pokud snad žalovaná vychází z toho, že teprve v průběhu řízení o předání žalobce a) do jiného členského státu ve smyslu § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 314/2015 Sb. (dále jen „zákon o azylu“), a nařízení Dublin III bude zjištěno, zda lze žalobce a) předat podle tohoto nařízení do některého z jiných členských států Evropské unie, je napadené rozhodnutí nezákonné. Cizince lze zajistit dle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců pouze za podmínky, že realizace účelu zajištění (předání do jiného členského státu EU) je pravděpodobná. Na to, že předání cizince do jiného členského státu dle nařízení Dublin III je pravděpodobné, lze usuzovat jen za předpokladu, že bylo identifikováno použitelné kritérium pro určení příslušnosti členských států upravené tímto nařízením, na jeho základě byl určen konkrétní členský stát, do něhož by mohl být cizinec předán a jehož azylový systém nevykazuje systémové nedostatky ve smyslu čl. 3 odst. 2 pododstavce druhého nařízení. Pouhé zjištění, že na cizince se vztahuje nařízení Dublin III, nepostačuje k závěru, že je pravděpodobné, že bude předán do jiného členského státu Evropské unie. Bez bližších zjištění (spočívajících v určení konkrétního kritéria příslušnosti, konkrétního členského státu odpovědného dle daného kritéria za posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, posouzení úrovně azylového systému) totiž nelze vyloučit, že se státem příslušným k posouzení žádosti podané v jiném členském státě EU nestane Česká republika (viz výše). Účelem zajištění cizince dle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců není zajistit přítomnost cizince na území České republiky po dobu, než bude zjištěno, že konkrétní skutečnosti odůvodňují aplikaci některého z kritérií, na jehož základě bude určeno, že odpovědným za posouzení žádosti o mezinárodní ochranu je jiný stát. Jestliže judikatura NSS (cit. shora) dovodila, že podmínkou zákonnosti rozhodnutí o zajištění je posouzení otázky, zda azylový systém členského státu EU, do něhož má být cizinec přemístěn, nevykazuje systémové nedostatky, není myslitelné, aby bylo rozhodnutí zákonné, aniž by žalovaná v rozhodnutí uvedla, do jakého členského státu má být cizinec předán a tento svůj závěr odůvodnila po skutkové i právní stránce. Třetím žalobním bodem žalobci namítají, že zajištění žalobce a) v zařízení pro zajištění cizinců není vzhledem k tomu, že spolu s ním jsou v zařízení ubytovány i jeho děti, v nejlepším zájmu nezletilých žalobců. Žalovaná se dle žalobců nedostatečně zabývala tím, zda vzhledem k přítomnosti dětí není postačujícím některé z alternativních opatření. Jde tedy o žalobní bod, který se týká ochrany práv nezletilých žalobců (jejich osobní svobody a soukromého a rodinného života), nemůže si jej tedy osobovat žalobce a), neboť jeho právní sféry se nedotýká (viz rozsudek NSS čj. 2 Azs 58/2014 – 28, bod 16, a rozsudek čj. 7 As 103/2011 – 54). Jak soud uvedl již shora, zajištění žalobce a) může představovat porušení práv nezletilých žalobců, a to osobní svobody a práva na soukromý a rodinný život. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že přítomnost dítěte v zařízení pro zajištění cizinců z titulu, že doprovází svého zajištěného rodiče, je v souladu s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy pouze za podmínky, že se správní orgány uchýlily k tomuto krajnímu opatření poté, co ve vztahu ke konkrétním podmínkám v dané věci prověřily, že jiné opatření, které představuje mírnější zásah do osobní svobody, nemohlo být použito (rozhodnutí ve věci R. M. a další proti Francii, cit. shora, bod 86). Z čl. 8 Úmluvy zaručující právo na soukromý a rodinný život, ve spojení s povinností ctít nejlepší zájem dítěte upravenou v čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, pak plyne povinnost uvážit, zda nelze cíle sledovaného zajištěním rodiče nezletilého dítěte dosáhnout mírnějšími prostředky, a dále povinnost ponechat nezletilé děti s jejich rodiči. O nepřiměřený zásah do práva na soukromý a rodinný život jde v případě, že u zajišťovaného rodiče nezletilého dítěte není naplněno vážné nebezpečí útěku vyžadující zajištění, orgány se nedostatečně zabývaly možností využití alternativních nástrojů a nepostupovaly dostatečně rychle k dosažení sledovaného cíle, aby co nejvíce zkrátily potřebnou dobu zajištění (viz rozhodnutí ze dne 12. 7. 2016 ve věci A. B. a další proti Francii, stížnost č. 11593/12, body 152 a 153). V úvahu se bere věk dítěte, jeho zvláštní zranitelnost a podmínky v zařízení pro zajištění. Nejvyšší správní soud dovodil, že omezení osobní svobody osoby pečující o nezletilé dítě nebude zpravidla odpovídat nejlepšímu zájmu tohoto dítěte, ale bude-li splňovat kritéria čl. 8 odst. 2 Úmluvy a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, bude možné k němu přistoupit (rozsudek NSS čj. 7 As 103/2011 – 54). Je-li zřejmé, že nezletilé dítě bude pobývat po dobu zajištění jeho zákonných zástupců s nimi, musí správní orgány k této skutečnosti přihlédnout. Podmínky pro vydání rozhodnutí o zajištění (nebezpečí útěku, přiměřenost, existence alternativ), jakož i okolnosti samotného zajištění v případě, že je k němu přikročeno (jeho délka, podmínky v konkrétním zařízení, v němž bude zajištění vykonáváno), je třeba hodnotit právě s ohledem na skutečnost, že budou přímo dopadat i na nezletilé dítě (viz rozsudek NSS ze dne 17. 6. 2015, čj. 1 Azs 39/2015 – 56, bod 26). V dané věci žalovaná vycházela ze zjištění, že žalobci na území České republiky nemají žádné příbuzné ani známé, pobývali na území České republiky jen pár hodin, nemají zde zajištěné žádné ubytování, jejich pevným rozhodnutím je cestovat až do Spolkové republiky Německo, kde mají příbuzné, proto ani v žádném jiném členském státě EU nepožádali o mezinárodní ochranu, a to ani v Rakousku, kde na to byli výslovně dotazováni, ani v České republice. Žalobci neměli žádné finanční prostředky. Na základě těchto informací žalovaná zcela správně dovodila, že nebezpečí útěku žalobce a) je vysoké, neboť deklaroval svůj nezájem pobývat na území České republiky a své přání co nejrychleji pokračovat za příbuznými do Spolkové republiky Německo. Ačkoliv si žalobce a) byl vědom, že ke vstupu do cizího státu musí být držitelem cestovního pasu a víza, přesto bez těchto dokladů ilegálně překročil několik státních hranic. V Maďarsku, kde požádal o mezinárodní ochranu, nedbal povinnosti setrvat na území tohoto státu do doby rozhodnutí o podané žádosti a ilegálně překročil hranice do Rakouska. Je tedy zřejmé, že administrativní opatření, jímž žalobce a) a jeho širší rodina během cesty čelili, je neodradila od nelegálního vstupu do dalších států (viz strana 5 a 6 napadeného rozhodnutí). Za těchto okolností tedy nelze očekávat, že by mírnější opatření upravená v § 123b zákona o pobytu cizinců (povinnost oznámit policii adresu místa pobytu na území České republiky a zdržovat se tam, povinnost hlásit se osobně ve stanovenou dobu policii, složení finanční záruky) donutila žalobce a) setrvat na území České republiky až do jeho předání jinému členskému státu EU dle nařízení Dublin III (shodně rozsudek NSS ze dne 16. 8. 2016, čj. 6 Azs 126/2016 – 25, body 19 a 20, nebo rozsudek ze dne 29. 9. 2016, čj. 5 Azs 162/2016 – 22). Zajištění dle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců slouží k tomu, aby byl efektivně aplikován a vymáhán systém rozdělení příslušnosti členských států EU k posuzování žádostí o mezinárodní ochranu. Tento systém se týká i nezletilých dětí. Zajistit cizince za účelem aplikace nařízení Dublin III není vyloučeno jen proto, že by spolu s ním byla omezena i osobní svoboda nezletilých dětí závislých na cizinci, ačkoliv omezení osobní svobody zpravidla není v nejlepším zájmu dítěte. Závazek plynoucí z čl. 3 Úmluvy o právech dítěte nelze vykládat tak, že pravidlo respektování nejlepšího zájmu dítěte je nadřazeno běžným zákonným normám, tedy že není možné podle nich postupovat, pakliže by jejich aplikací nastal důsledek neslučitelný s principem nejlepšího zájmu dítěte. Význam tohoto ustanovení spočívá v tom, aby byl aplikován intra legem, tj. aby byl nejlepší zájem dítěte zohledněn v mezích stanovených zákonem. Soud výše dovodil, že vzhledem k okolnostem dané věci bylo nebezpečí útěku žalobce a) skutečně vysoké, přičemž jinými právními prostředky by nebylo možné dosáhnout stanoveného účelu. Z rozhodnutí žalované přitom vyplývá, že situaci žalobce a) posuzovala s vědomím toho, že v případě jeho zajištění budou spolu s ním pobývat v zařízení pro zajištění cizinců i jeho dvě nezletilé děti (viz druhý odstavec odůvodnění napadeného rozhodnutí). Žalované tedy nelze vytýkat, že by při posuzování intenzity nebezpečí útěku žalobce a) a možnosti použít mírnější zajišťovací prostředky nezvažovala dopad zajištění na nezletilé žalobce. Pokud jde o posouzení přiměřenosti zásahu do práv nezletilých žalobců ve vztahu ke konkrétním podmínkám, které panují v Zařízení pro zajištění cizinců v Bělové - Jezové, kam byli umístěni, je třeba zdůraznit, že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto pouze o tom, že žalobce a) se zajišťuje. Rozhodnutím se nikterak nepředjímá, v jakém zařízení (jakého typu, v jakém místě) bude zajištění vykonáváno. Dle zákona se zajištění zpravidla vykonává v zařízení provozovaném Ministerstvem vnitra (§ 130 odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Zařízení je přitom legislativní zkratka pro zařízení pro zajištění cizinců [§ 18 písm. d) bod 2 zákona o pobytu cizinců]. V situaci, kdy má Správa uprchlických zařízení Ministerstva vnitra k dispozici zařízení pro zajištění cizinců, které je speciálně určeno pro zajištění rodin s dětmi a kde je volná kapacita, není žádného důvodu domnívat se, že by zajištěný žalobce a) spolu s nezletilými žalobci byl umístěna do zařízení, v němž by nebyly vytvořeny podmínky pro důstojný pobyt dětí, resp. že by pobyt v jiném typu zařízení provozovaných Správou uprchlických zařízení Ministerstva vnitra (přijímací středisko, pobytové středisko) poskytoval významně lepší podmínky pro pobyt rodin s dětmi. Nelze odhlížet od toho, že v současnosti není Česká republika vystavena významnější migrační vlně, jejímž projevem by bylo přeplnění běžných kapacit zařízení provozovaných Správou uprchlických zařízení Ministerstva vnitra. Na nyní posuzovanou věc tak nelze aplikovat konkrétní závěry, k nimž dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 6. 2015, čj. 1 Azs 39/2015 – 28, jichž se žalobci dovolávají, neboť tyto závěry se vztahují k časovému období, kdy byly ubytovací kapacity v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová přeplněny (NSS vycházel ze zprávy veřejné ochránkyně práv ze dne 18. 2. 2015). Dle aktuální statistiky veřejně dostupné na webových stránkách Ministerstva vnitra bylo v noci ze dne 9. na 10. 11. 2016 v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá - Jezová obsazeno 8 míst z celkem 248. Není racionálního důvodu domnívat se, že ke dni vydání napadeného rozhodnutí byl stav významně odlišný. Nadto žalobce a) výslovně souhlasil, aby celá jeho rodina byla umístěna v zařízení pro cizince. Za této situace nelze považovat za nedostatek napadeného rozhodnutí, že se v něm žalovaná nezabývala otázkou, zda vzhledem k aktuálním podmínkám v jednotlivých zařízeních je vhodnější umístit žalobce do zařízení pro zajištění cizinců nebo do pobytového střediska. Je tomu tak již proto, že rozhodnutím o zajištění se neurčuje, v jakém typu zařízení bude zajištění vykonáváno. Soud tedy uzavírá, že napadené rozhodnutí není nezákonné z toho důvodu, že bylo rozhodnuto o zajištění žalobce a), ačkoliv je doprovázen nezletilými dětmi, jež jsou závislé na jeho péči a v důsledku toho byli nuceni strpět pobyt v zařízení pro zajištění cizinců spolu s žalobcem a). Ani skutečnost, že zajištění žalobce a) mělo dle rozhodnutí trvat 30 dnů, nepředstavuje nepřiměřený zásah do práv nezletilých žalobců. Soud si je vědom, že v několika rozhodnutích vydaných Evropským soudem pro lidská práva dne 12. 7. 2016 v řízeních vedených proti Francii tento soud konstatoval, že již krátkodobý pobyt nezletilého dítěte v zařízení pro zajištění cizinců (např. 7 dnů) je nepřiměřený. Nelze ovšem odhlížet od účelu zajištění. Účelem zajištění žalobce a) bylo předání dle nařízení Dublin III. Vlastní realizaci předání předchází proces zaslání žádosti jinému členskému státu EU o přijetí cizince zpět a vyjádření tohoto členského státu k žádosti. Teprve v případě akceptace žádosti o přijetí zpět lze přemístění realizovat. Lhůty k provedení těchto úkonů jsou upraveny v čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III, z nichž ostatně žalovaná v napadeném rozhodnutí správně vycházela. Navíc podá-li cizinec opravný prostředek proti rozhodnutí o přemístění, může mít odkladný účinek (čl. 27 odst. 3 nařízení Dublin III), což vede k prodloužení nezbytné doby zajištění cizince. Jelikož má zajištění cizince dopad i na jeho nezletilé děti, je třeba jednotlivé úkony nezbytné k předání zajištěného rodiče provádět obzvláště rychle, bez jakýchkoliv časových prodlev a ve stanovených lhůtách. Neznamená to však, že by doba zajištění rodiče nezletilých dětí nemohla překročit oněch 7 dní, jak dovodil Evropský soud pro lidská práva, neboť takto krátká lhůta až na výjimečné případy nepostačuje k realizaci předání dle nařízení Dublin III. Doba zajištění stanovená v napadeném rozhodnutí odpovídá množství úkonů, které je třeba za účelem předání provést, a jejich časové náročnosti. Žalobce a) si byl vědom nezákonnosti svého počínání a muselo mu být zřejmé, že sebe i své děti vystavuje tím, že nesetrval v Maďarsku, nebezpečí přijetí administrativních opatření majících za následek omezení svobody. Tvrzení žalobců, že napadeným rozhodnutím byl porušen čl. 3 Úmluvy a § 68 odst. 2 a 3 správního řádu, není podepřeno žádnou další argumentací, která by tuto ryze obecnou námitku po skutkové či právní stránce blíže vymezovala. Takové obecné tvrzení, je-li vůbec možné považovat ho za žalobní bod, lze vypořádat jen ve stejně obecné rovině (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008 – 78). Napadené rozhodnutí obsahuje náležitosti dle § 68 odst. 2 a 3 správního řádu, vytknutá nepřezkoumatelnost rozhodnutí má charakter nedostatku skutkových zjištění, nikoliv nedostatku odůvodnění rozhodnutí. Zajištění žalobce a) ani pobyt nezletilých žalobců v zařízení pro zajištění cizinců nelze považovat za porušení zákazu mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu. Vzhledem k výše uvedenému soud uzavírá, že žalobou napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Soud proto rozhodnutí zrušil podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a vrátil věc žalované k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.), v němž je žalovaná vázána právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Rozhodnutím žalované bylo nezákonně zasaženo nejen do práv žalobce a), ale též nezletilých žalobců, kteří tak jsou rovněž věcně legitimováni ve vztahu ke zrušení jimi napadeného rozhodnutí. Soud rozhodl o žalobě bez jednání v souladu s § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, neboť žalobci nepožádali o nařízení jednání, naopak výslovně v žalobě uvedli, že souhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaná ve věci neměla úspěch a žalobcům, kterým by jako úspěšným účastníkům právo na náhradu nákladů řízení náleželo, žádné náklady nevznikly.

Poučení