44 A 20/2016 - 27

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Olgou Stránskou v právní věci žalobkyně: K. A., státní příslušnost Syrská arabská republika, nar. x, naposledy pobytem Zařízení pro zajištění cizinců Bělá - Jezová, Bělá pod Bezdězem, zastoupené Organizací pro pomoc uprchlíkům, se sídlem Kovářská 4, Praha 9, proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem Křižíkova 8, Praha 8, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 9. 2016, čj. KRPS- 334261-21/ČJ-2016-010022, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 9. 2016, čj. KRPS-334261-21/ČJ-2016- 010022, se zrušuj e a věc se vracížalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právona náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobou podanou dne 18. 10. 2016 prostřednictvím žalovaného Městskému soudu v Praze a usnesením městského soudu ze dne 26. 10. 2016, čj. 1 A 87/2016-22, postoupenou zdejšímu soudu jako místně příslušnému (spis zdejšímu soudu došel dne 4. 11. 2016), se žalobkyně domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž žalovaný podle § 129 odst. 1, 3 a 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 314/2015 Sb. (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajistil žalobkyni po dobu 30 dnů od okamžiku omezení osobní svobody za účelem jejího předání do státu vázaného nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „Dublinské nařízení“). Žalobkyně předně namítla, že žalovaný opomenul povinnost zabývat se reálným předpokladem pro navrácení či přemístění do příslušného státu EU. S odkazem na čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení žalobkyně uvedla, že nelze přemísťovat žadatele o mezinárodní ochranu do zemí, v nichž azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv EU. Jedná se o země, v nichž azylové řízení vykazuje systémové nedostatky z hlediska závazných standardů Společného evropského azylového systému. Poukázala v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 Azs 248/2014-27, podle něhož rozhodne-li správní orgán o tom, že státem příslušným k posouzení podané žádosti o mezinárodní ochranu je jiný členský stát, je povinen zabývat se v odůvodnění tohoto rozhodnutí vždy také tím, zda přemístění žadatele do takto určeného členského státu není vyloučeno z důvodu existence systematických nedostatků, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení. Na to navazuje i žalovaný, který na str. 3 napadeného rozhodnutí odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Azs 195/2016, podle něhož pokud existují závažné důvody se domnívat, že v Maďarsku dochází k systémovým nedostatkům, je předání do Maďarska podle Dublinského nařízení nemožné. Dále však žalovaný opírá svou argumentaci o skutečnost, že je zde důvodný předpoklad, že Maďarsko není první unijní zemí, do které žalobkyně vstoupila a je povinností správního orgánu postupovat podle kritérií stanovených v kapitole III. Dublinského nařízení. V napadeném rozhodnutí však chybí úvaha, podle jakých kritérií bude žalovaný postupovat při rozhodnutí o příslušném členském státě a jaké aktivní kroky uskuteční za účelem zjištění příslušného členského státu. Žalovaný na str. 5 napadeného rozhodnutí pouze uvádí, že došel k závěru, že předání účastníka dle Dublinského řízení je reálné, neboť mu nejsou známy žádné skutečnosti, pro které by nemohlo být předání do jiného členského státu EU uskutečněno. Ačkoliv žalovaný trvá na realizaci a možnosti uskutečnit předání žalobkyně do jiného členského státu EU v rámci stanovené doby zajištění, zcela opomíjí, do jakého státu, na základě jakých kritérií a jaké aktivní kroky ke zjištění uskuteční. Žalobkyně tak považuje zajištění za nezákonné z hlediska reálného předpokladu naplnění účelu zajištění a rozporu s čl. 5 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, neboť má za to, že posouzení reálného předpokladu naplnění účelu zajištění by mělo být nezbytnou náležitostí každého rozhodnutí o zajištění či prodloužení zajištění. Poukázala v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 2 As 80/2009-66 a závěry rozšířeného senátu téhož soudu uvedené v usnesení čj. 7 As 79/2010-150. Podle žalobkyně je tak její zajištění dle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nezákonné a k omezení její osobní svobody není důvod, neboť účel zajištění nemůže být naplněn vzhledem k nereálnosti jejího přemístění podle zjištěného skutkovému stavu k datu vydání rozhodnutí. Žalobkyně dále namítla, že došlo k porušení jejích procesních práv dle čl. 5 Dublinského nařízení, jelikož s ní nebyl veden osobní pohovor a ani nedostala možnost předložit informace významné pro určení dalšího příslušného státu. Žalobkyně v této souvislosti poukázala na rozsudek zdejšího soudu čj. 46 Az 3/2016-32 s tím, že s ní nebyl veden žádný osobní pohovor i přesto, že žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí, že bude postupovat podle kritérií stanovených v kapitole III. Dublinského nařízení. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že při svém rozhodování shledal naplnění podmínek § 129 zákona o pobytu cizinců a připomněl, že žalobkyně byla dne 29. 9. 2016 kontrolována hlídkou Policie ČR, která byla přivolána prostřednictvím operačního střediska na dálnici D8, kde se na čerpací stanici pohybovalo 11 osob cizí státní příslušnosti, které nebyly schopny prokázat svoji totožnost. Po provedeném šetření bylo zjištěno, že cizinci, mezi nimiž byla i žalobkyně, přicestovali osobním motorovým vozidlem německé poznávací značky. Jelikož nebyli schopni prokázat svoji totožnost žádným dokladem, byli na místě zajištěni a eskortováni k provedení dalších úkonů. Se žalobkyní bylo zahájeno správní řízení o povinnosti opustit území, přičemž žalobkyně nežádala o vyrozumění svého zastupitelského úřadu. Žalobkyně byla následně dne 30. 9. 2016 umístěna do zařízení pro zajištění cizinců a na základě zjištění, že je žadatelkou o azyl v Maďarsku, jí bylo dne 30. 9. 2016 vydáno rozhodnutí o zajištění. Žalovaný dále uvedl, že při zjišťování potřebných důkazů ve správním řízení sepsal se žalobkyní za přítomnosti tlumočníka do rodného jazyka protokol o výslechu, v němž sama žalobkyně uvádí, že již v minulosti překračovala nelegálně se svými dětmi státní hranice Turecka, Bulharska, Maďarska, Rakouska i ČR a cílem její cesty ze Sýrie je Německo, o azyl v ČR nemá zájem. Do Německa žalobkyně pokračovala i poté, co zažádala v Maďarsku o mezinárodní ochranu ve městě Bahtompa dne 15. 9. 2016. Měla se zdržovat v maďarském táboře, avšak neučinila tak, a jak sama uvedla, pokračovala dále i se svými dětmi ve své cestě. Na základě toho dovodil žalovaný nebezpečí dalšího útěku. Jak doplnil, žalobkyně byla ze zařízení propuštěna dne 17. 10. 2016, jelikož bylo ukončeno Dublinské řízení a pominul důvod zajištění. K namítanému porušení práv žalobkyně žalovaný uvedl, že posuzoval využití zvláštního opatření za účelem vycestování a shledal, že žalobkyni nepostačovalo uložit zvláštní opatření za účelem vycestování dle § 123b zákona o pobytu cizinců, neboť žalobkyně na území ČR nemá žádné rodinné příslušníky, známé či blízké a ani nezná žádnou adresu na území ČR. Žalovaný proto shledal, že existuje nebezpečí, že žalobkyně bude mařit a ztěžovat předání, neboť bylo zjištěno, že požádala o azyl v Maďarsku a i přes přikázaný pobyt v pobytovém táboře v Maďarsku pokračovala do Německa. Využití mírnějších donucovacích opatření v souladu s čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení a § 123b zákona o pobytu cizinců by bylo zjevně neúčelné. Žalovaný dodal, že se při vydání napadeného rozhodnutí zabýval i otázkou přiměřenosti a realizovatelnosti. Při posuzování přiměřenosti dle § 174a zákona o pobytu cizinců posoudil přiměřenost dopadů napadeného rozhodnutí a zohlednil zejména závažnost protiprávního jednání žalobkyně spočívající v nerespektování právních norem na úseku pobytu cizinců. Jednání spočívající v nelegálním vstupu a pobytu na území ČR bez platného víza a bez platného cestovního dokladu a bez zdravotního pojištění bylo jednoznačně prokázáno. Podle žalovaného je zajištění vždy zásahem do soukromého a rodinného života cizince, ale vzhledem k prokázanému protiprávnímu jednání žalobkyně není tento zásah nepřiměřený. Předání žalobkyně podle Dublinského nařízení je reálné, neboť žalovanému nebyly v době zajištění známy skutečnosti, pro které by nemohlo být předání do Maďarska uskutečněno. Žalovaný taktéž v souladu s čl. 28 Dublinského nařízení zkoumal, zda je splněna i další nezbytná podmínka pro zajištění, tedy existence vážného nebezpečí útěku. Žalobkyně jako žadatelka o azyl v Maďarsku nedodržela podmínky stanovené v řízení o mezinárodní ochranu platné pro celé území EU a nerespektovala pokyny orgánů v Maďarsku tím, že se nedostavila do přijímacího střediska a nesetrvala na území státu, kde požádala o mezinárodní ochranu, do konečného rozhodnutí o své žádosti. Z daného státu vycestovala vědoma si skutečnosti, že její další cesta je nelegální, cestovala bez víza nebo oprávnění k pobytu a bez platného cestovního dokladu. Žalobkyně po celou dobu řízení uvádí, že cílem její cesty je Německo. Z těchto důvodů má žalovaný existenci vážného nebezpečí útěku za prokázanou. Lze důvodně předpokládat, že nedojde-li k zajištění žalobkyně za účelem jejího předání zpět do státu, který je odpovědný za posouzení její žádosti o mezinárodní ochranu, nesetrvá na území ČR do ukončení Dublinského řízení a odcestuje. Protože mírnější donucovací opatření umožněné státními orgány Maďarska žalobkyně nerespektovala, je odůvodněný předpoklad, že nebude respektovat ani mírnější donucovací opatření případně uložené v ČR, tedy je prokázána existence vážného nebezpečí útěku. Žalobkyně byla proto zajištěna a umístěna do zařízení pro zajištění cizinců na dobu 30 dnů. Žalovaný uzavřel, že je dán dostatečný důvod pro vydání napadeného rozhodnutí o zajištění, toto rozhodnutí bylo vydáno za účelem přípravy předání žalobkyně podle Dublinského nařízení a žalovaný dodržel veškeré podmínky stanovené právními předpisy. Krajský soud v Praze ze správního spisu ověřil, že žalobkyně byla dne 29. 9. 2016 zajištěna žalovaným v návaznosti na kontrolu hlídky dálničního oddělení Nová Ves v areálu benzínové čerpací stanice MOL na 1,8 km dálnice D8, kam dle zjištění žalovaného přicestovala spolu s dalšími osobami osobním vozidlem tovární značky Mazda 626 a nebyla schopna prokázat svou totožnost. Téhož dne žalovaný zahájil se žalobkyní řízení ve věci rozhodnutí o povinnosti opustit území dle § 50a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Při výslechu dle § 169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců žalobkyně uvedla, že pod nátlakem událostí v Syrské arabské republice odcestovala spolu se svou rodinou ze své vlasti. Nejprve pěšky překročili turecké hranice a strávili měsíce v uprchlickém táboře. Zde se k nim připojil švagr žalobkyně. Následně se celá skupina přesunula na nafukovacím člunu do Řecka. Dále cestovali přes Albánii, Srbsko, Maďarsko, Rakousko a ČR směrem do Německa. Žalobkyně dále uvedla, že od počátku jejich cesty bylo cílem Německo, kde žijí její čtyři synové a jedna dcera. Dne 30. 9. 2016 vydal žalovaný rozhodnutí, kterým žalobkyni dle § 50a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců uložil povinnost opustit území ČR, přičemž podle odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo dle systému EURODAC zjištěno, že žalobkyně požádala o status uprchlíka v jiném členském státě EU. Téhož dne vydal žalovaný napadené rozhodnutí o zajištění žalobkyně. Krajský soud v Praze na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobkyní uplatněných námitek, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [ § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, přičemž v souladu s § 172 odst. 5 věta druhá zákona o pobytu cizinců rozhodl bez nařízení jednání. Relevantní právní úpravu pro posouzení dané věci představuje především § 129 zákona o pobytu cizinců, podle něhož „nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování, policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného právního předpisu Evropské unie; policie na dobu nezbytně nutnou zajistí i prováženého cizince v případě, že jeho průvoz nelze z objektivních důvodů dokončit bez nutné přestávky“ (odst. 1), přičemž „policie rozhodne o zajištění cizince za účelem jeho předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, pouze pokud existuje vážné nebezpečí útěku. Za vážné nebezpečí útěku se zejména považuje, pokud cizinec pobýval na území neoprávněně, vyhnul se již dříve předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, nebo se pokusil o útěk anebo vyjádřil úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání. Za vážné nebezpečí útěku se dále považuje, pokud cizinec, který bude předán do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie přímo nesousedícího s Českou republikou, nemůže oprávněně samostatně do tohoto státu cestovat a nemůže uvést adresu místa pobytu na území“ (odst. 4). Přímo použitelným předpisem EU, na který shora citovaná ustanovení zákona o pobytu cizinců odkazují, je Dublinské nařízení, z jehož čl. 3 bod 2. plyne, že „pokud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen příslušný členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána. Není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát. Pokud podle tohoto odstavce nelze provést přemístění do žádného členského státu určeného na základě kritérií stanovených v kapitole III ani do prvního členského státu, v němž byla žádost podána, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, se stává příslušným členským státem. Podle čl. 28 bodu 2. téhož nařízení pak „členské státy mohou zajistit dotyčnou osobu za účelem jejího přemístění podle tohoto nařízení, existuje-li vážné nebezpečí útěku na základě posouzení každého jednotlivého případu, a pouze pokud je zajištění přiměřené a nelze účinně použít jiná mírnější donucovací opatření“. Žalobkyně předně namítala, že žalovaný opomenul povinnost zabývat se reálným předpokladem pro navrácení či přemístění cizince do příslušného státu EU. Žalovaný v napadeném rozhodnutí vyšel s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu předně z toho, že v Maďarsku (kde žalobkyně podala žádost o azyl) dochází k systémovým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení. Současně je ovšem dle napadeného rozhodnutí důvodný předpoklad, že Maďarsko nebylo první unijní zemí, do které žalobkyně vstoupila. Žalovaný tak dospěl k závěru, že předání žalobkyně dle Dublinského nařízení je reálné, neboť mu nejsou známy žádné okolnosti, pro které by nemohlo být předání do jiného členského státu realizováno. K uvedenému zdejší soud předesílá, že oprávnění policie zajistit cizince dle shora citovaného § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je mimo jiné vázáno na účel zajištění, jímž je právě předání cizince do jiného členského státu, který je příslušný podle Dublinského nařízení k posouzení žádosti cizince o přiznání mezinárodní ochrany. Citované ustanovení zákona o pobytu cizinců kromě navázání oprávnění k zajištění na jeho účel rovněž vymezuje jeho trvání na nezbytně nutnou dobu, z čehož lze dovodit, že v okamžiku, kdy skutková zjištění správního orgánu svědčí o nerealizovatelnosti účelu zajištění, pomíjí omezeně trvající oprávnění policie k zajištění cizince, neboť již nelze nadále pokračovat v přípravě jeho předání a naplnit tak účel jeho zajištění ve smyslu citovaného ustanovení. Ve shodě se žalobkyní přitom zdejší soud považuje v této souvislosti za nutné poukázat především na závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu plynoucí z jeho usnesení ze dne 23. 11. 2011, čj. 7 As 79/2010-150, podle nichž „správní orgán má povinnost se zabývat v řízení o zajištění cizince podle § 124, § 124b nebo § 129 zákona č. 326/1999Sb., o pobytu cizinců, možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné. O zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude pravděpodobně možné uskutečnit. Správní orgán je naopak povinen v takovém případě cizince neprodleně propustit na svobodu.“ Ačkoliv si žalovaný v projednávané věci byl vědom judikatury Nejvyššího správního soudu týkající se systémových nedostatků azylového řízení v Maďarsku (přímo v textu napadeného rozhodnutí odkázal rozsudek čj. 5 Azs 195/2016-22), dospěl k závěru, že předání žalobkyně je reálné a rozhodl o jejím zajištění. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se ovšem žalovaný věnuje především vysvětlení toho, v čem spatřuje existenci vážného nebezpečí útěku žalobkyně a dále poukazuje na to, proč nelze v dané věci využít mírnějších donucovacích opatření a je nutno přistoupit k zajištění. Ve vztahu ke sporné otázce možné realizace předání žalobkyně však žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí zmiňuje pouze výše citovaný předpoklad, že Maďarsko nebylo první unijní zemí, do které žalobkyně vstoupila. Pro projednávanou věc je pak především podstatné, že žalovaný vycházel z toho, že jedinou předběžnou shodu otisků prstů nalezl systém EURODAC v případě žalobkyně s údaji z Maďarska, jehož azylový systém (i podle samotného žalovaného) vykazuje systémové nedostatky nesoucí s sebou riziko nelidského či ponižujícího zacházení. Pokud by tedy žalovaný dospěl k závěru, že státem příslušným k posouzení žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany je Maďarsko, byl by povinen žalobkyni propustit na svobodu. Je pravdou, že z výše citované výpovědi žalobkyně vyplývá, že do Maďarska přicestovala přes Srbsko, Albánii, Řecko a Turecko (ve vyjádření k žalobě žalovaný uvádí cestu žalobkyně přes Bulharsko, tento závěr ovšem nijak nevysvětluje a není zřejmé, jak k němu na základě předloženého správního spisu dospěl). Samotný poukaz žalovaného na „důvodný předpoklad“, že žalobkyně nejprve vstoupila do jiné unijní země než Maďarska, ovšem nemůže podle názoru zdejšího soudu obstát ve vztahu k potencialitě předání žalobkyně do jiného členského státu. Smyslem zajištění cizince podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nemůže být ve světle výše zmíněných obecných východisek to, aby žalovaný cizince zajistil a teprve potom začal zjišťovat, zda a do jakého státu může být cizinec předán, resp. zda to bude vůbec reálné. Takové podmínky však odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí nenaplňuje, a proto je nutno konstatovat, že první ze žalobkyní uplatněných žalobních bodů je důvodný. V návaznosti na výše uvedené zdejší soud považuje za vhodné poukázat ještě na hrozbu tzv. chain refoulment, o které se s odkazem na judikaturu britského Vrchního soudu zmiňuje Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku čj. 5 Azs 195/2016-22, podle něhož je zde reálná hrozba, že by cizinci v případě jejich přemístění do Maďarska byli následně vystaveni řetězci dalšího navrácení skrze státy neposkytující dostatečné záruky, že se žadatelé budou moci účinně dovolat mezinárodní ochrany. Dané rozhodnutí se přitom zmiňuje právě o těch státech, přes které podle správního spisu cestovala žalobkyně v projednávané věci. Tím spíše pak nelze akceptovat závěr žalovaného, podle něhož předání žalobkyně podle Dublinského nařízení je reálné. Lze tedy uzavřít, že napadené rozhodnutí dle § 129 zákona o pobytu cizinců, na základě něhož byla žalobkyně zajištěna, nemůže z hlediska požadavků zákona obstát. I pokud by soud s ohledem na výše zmíněné úvahy žalovaného připustil, že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné, se závěrem, že ze skutkových zjištění žalovaného vyplývala reálnost předání žalobkyně, se již v žádném případě ztotožnit nelze. Důvodnou naopak soud neshledal námitku žalobkyně, podle níž byla porušena její práva v důsledku absence osobního pohovoru ve smyslu čl. 5 Dublinského nařízení. Předmětem řízení v projednávané věci totiž nebylo vlastní (definitivní) určení státu příslušného k posouzení žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu (jako tomu bylo v žalobkyní zmiňovaném rozsudku zdejšího soudu čj. 46 Az 3/2016-32) či dokonce rozhodnutí o přemístění do příslušného členského státu (srov. čl. 26 Dublinského nařízení), ale pouze otázka zajištění za účelem uskutečnění předání. Přestože tedy byly vznesené žalobní námitky důvodné jen z části, dospěl zdejší soud k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného není v souladu s § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve spojení s Dublinským nařízením, jak je vykládá soudní judikatura, a proto v souladu se žalobním návrhem napadené rozhodnutí žalovaného zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). Současně vyslovil, že se věc vrací k žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.), přičemž právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný ve věci neměl úspěch a žalobkyni, které by jako úspěšnému účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, žádné náklady nevznikly.