44 A 32/2016 - 23

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl soudcem Tomášem Kocourkem v právní věci žalobce: Y. K., narozen dne x, státní příslušnost Ukrajina, bytem x, zastoupen Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL.M. eur., advokátem se sídlem Karolinská 2, Praha, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 12. 2016, čj. CPR-15408-6/ČJ-2016-930310-C235, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 19. 12. 2016 žalobce napadá shora označené rozhodnutí, kterým žalovaná k odvolání žalobce v části změnila rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Mělník (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 3. 5. 2016, čj. KRPS-354535-59/ČJ-2015-010026, a ve zbylé části je potvrdila. Tímto rozhodnutím bylo (ve znění měnícího rozhodnutí žalované) žalobci uloženo podle § 119 odst. 1 písm. c) bodů 1 a 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 17. 12. 2015 (k tomu viz čl. IV bod 1 zákona č. 314/2015 Sb.; dále jen „zákon o pobytu cizinců“), správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území států Evropské unie, v délce 3 roky. Žalovaná napadené rozhodnutí odůvodnila tím, že žalobce pobýval na území České republiky od roku 2000 bez platného povolení poté, co uplynula platnost vydaného víza. Dnem 24. 6. 2009 skončila platnost cestovního dokladu žalobce vystaveného Ukrajinou, takže od následujícího dne pobýval žalobce na území České republiky navíc i bez platného dokladu. Žalovaná shrnula, že žalobce nevede na území České republiky rodinný život, je svobodný, bezdětný, s příbuznými, kteří zde rovněž žijí, se prakticky nestýká (pouze s matkou jedenkrát do roka). K soukromému životu žalobce na území ČR žalovaná uvedla, že vzhledem k délce pobytu v České republice (16 let) je zřejmé, že si žalobce musel vytvořit vazby, které založily jeho soukromý život (ačkoliv žalobce o nich při svém výslechu nehovořil). Tvrzení žalobce o jeho soukromém životu na území České republiky je natolik obecné a nekonkrétní, že žalobce nemůže legitimně očekávat, že po jeho dlouhodobém nelegálním pobytu bez platného cestovního dokladu a bez náznaku jakékoliv snahy o nápravu tohoto nezákonného stavu, odstraní stávající protiprávní stav tím, že odkáže na vytvořené společenské a osobní vazby. Pokud jde o ekonomické vazby, je jakákoliv výdělečná činnost žalobce podmíněna povolením k zaměstnání. Nemá-li jej a přesto vykonává zaměstnání, porušuje tím další zákaz. K návrhu na doplnění dokazování žalovaná uvedla, že jelikož nepopírá existenci deklarovaných společenských vazeb žalobce, k nimž však žalobce neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, bylo by dokazování čestnými prohlášeními neúčelné. Je především na žalobci, aby přesvědčivě tvrdil, že existuje překážka bránící vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. Není úkolem správního orgánu, aby takové skutečnosti svědčící o nepřiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života vyhledával za žalobce. Obsah žaloby a vyjádření k žalobě Dle žalobce byl porušen § 119 odst. 1 písm. c) body 1, 2 zákona o pobytu cizinců ve spojení s § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců a § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a ve spojení s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“). Žalovaná i správní orgán I. stupně uzavřely, že správním vyhoštěním žalobce nemůže dojít k nepřiměřenému zásahu do jeho práva na rodinný a soukromý život na území České republiky, čímž dle žalobce porušily § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců i čl. 8 Úmluvy. Žalobce vyjádřil nesouhlas se závěrem správního orgánu I. stupně, že nebyl prokázán soukromý a rodinný život žalobce na území ČR. K této otázce žalobce byl a i nadále je připraven předložit prohlášení jeho sousedů z obce M., které dokládá soukromý život žalobce na území ČR. Dle žalobce je nutné striktně rozlišovat existenci soukromého života na straně jedné a rodinného života na straně druhé. Toto odlišování má svou oporu i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (ESLP). Tento soud dovodil, že ač u vyhošťovaného nemusí být jeho vyhoštěním narušen rodinný život ve smyslu vazeb na jeho nejbližší rodinu, může být zcela nezávisle na tom narušen jeho život soukromý ve smyslu osobních, společenských a ekonomických vazeb (přátelé, bydlení, zaměstnání). Žalobce připojil citaci části odůvodnění rozsudku velkého senátu ESLP ve věci Slivenko v. Lotyšsko (stížnost č. 48321/99). Žalobce má tedy za to, že v jeho případě je dán soukromý život na území ČR. Již z délky pobytu lze usoudit, že si žalobce na území ČR vytvořil vazby, které založí jeho soukromý život, byť se nemusí nutně jednat o vazby rodinného charakteru. Již více než šestnáctiletý pobyt zavdává dle žalobce příčinu k tomu podrobněji zkoumat okolnosti soukromého života na území ČR a míru integrace do společnosti. Bližší posouzení těchto skutečností však nebylo správními orgány provedeno. Přestože tedy žalobce uváděl tyto skutečnosti a navrhoval provedení důkazu čestnými prohlášeními blízkých přátel a dalších osob způsobilých potvrdit existenci soukromého života žalobce na území ČR, žalovaná provedení jakýchkoli dalších důkazů, včetně navrhovaných čestných prohlášení, odmítla. Tuto skutečnost přitom žalovaná odůvodnila pouze tím, že nezpochybňuje existenci soukromého života žalobce na území ČR. Domnívá se však, že tyto vazby nemohou ovlivnit výrok napadeného rozhodnutí. Pokud však správní orgán I. stupně a následně žalovaná řádně nezjistila, jaká je míra integrace žalobce na území ČR a jaké vazby zde má, mohou jen těžko zákonným způsobem posoudit, zda mají tyto skutečnosti vliv na možnost vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalobce doplnil, že ve správním řízení o uložení povinnosti je rozloženo důkazní břemeno mezi něho a správní orgány. Správní orgán I. stupně a žalovaná tedy nemohly v žádném případě pouze pasivně vyčkávat, jak a v jakém rozsahu žalobce prokáže nepřiměřenost uložení správního vyhoštění. Naopak měly provést další výslech žalobce, předvolat svědky, případně vyzvat žalobce k předložení čestných prohlášení jeho přátel a osob, které poukazují na jeho soukromý život na území ČR. Žalobce dále uvedl, že nesouhlasí s tím, co je mu správními orgány kladeno k tíži, tedy že nelegalizoval a ani se nepokusil o legalizaci svého pobytu. Aby mu taková skutečnost mohla být přičítána k tíži, je nutné posuzovat, jaké možnosti žalobce měl a co po něm bylo možné spravedlivě požadovat. V situaci, kdy český právní řád žádným způsobem neumožňuje regularizaci cizinců dlouhodobě pobývajících na území ČR a existence rodinného a soukromého života na území ČR nezakládá důvod dle aktuální správní praxe pro udělení povolení k pobytu, lze žalobci jen těžko přičítat k tíži, že nelegalizoval svůj pobyt. Podle stejné logiky potom nezvyšuje závažnost jednání žalobce skutečnost, že nemá trvale hlášenou adresu v ČR. I toto je totiž vázáno na povolení k pobytu v ČR, a tudíž nebylo v možnostech žalobce tímto způsobem postupovat. Žalobce závěrem uvedl, že je přesvědčen, že intenzita jeho soukromého a rodinného života na území ČR brání v jeho případě vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. Správní orgány proto pochybily v tom, že dovodily, že správní vyhoštění nepředstavuje nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobce ve smyslu § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, aniž znaly o soukromém a rodinném životu žalobce jakékoliv relevantní skutečnosti. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že vzhledem k tomu, že v žalobě jsou obsaženy argumenty, na které bylo plně reagováno v napadeném rozhodnutí, odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí a shromážděný spisový materiál. Dále uvedla, že je přesvědčena, že v odvolacím řízení postupovala v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu, a neshledala ve svém postupu žádné pochybení, a proto navrhla žalobu zamítnout. Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu Soud ověřil, že žaloba byla podána osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Žaloba byla podána ve lhůtě dle § 172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Žaloba je tedy věcně projednatelná. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalované [§ 75 odst. 1 zákona č. 150/20002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal. Soud rozhodl bez nařízení jednání, protože žádný z účastníků s tímto postupem nevyjádřil ve stanovené lhůtě svůj nesouhlas (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu Soud ze správního spisu zjistil, že dne 18. 10. 2015 byl žalobce kontrolován v obci M. hlídkou Policie ČR. Při této kontrole předložil neplatný cestovní doklad s propadlým vízem. Policií bylo zjištěno, že platnost víza vypršela v roce 2000 a platnost cestovního dokladu v roce 2009. Na základě uvedených skutečností bylo s žalobcem ještě týž den zahájeno řízení ve věci správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. c) bodů 1 a 2 zákona o pobytu cizinců. V průběhu svého výslechu žalobce uvedl, že na území ČR žije jeho matka, se kterou se vídá zhruba jednou za rok, není na ní nijak závislý. Je svobodný a bezdětný. Uvedl, že zhruba 10 let žije v obci M., adresu však nezná, bydlí u přítele v podnájmu, za který nic neplatí. Vykonává různé brigády, vydělá si tak zhruba 2.000 Kč měsíčně. Netrpí žádnou nemocí, nebere návykové látky, ale pije hodně alkoholu (asi 8 piv denně a nějaké víno). Neplatnost svého cestovního dokladu neřešil. Na Ukrajině mu nehrozí nic, co by mu znemožňovalo vycestovat z ČR. Svůj pobyt se žalobce nesnažil nijak legalizovat. Nemá žádné finanční prostředky. Na území ČR má z příbuzných kromě matky ještě tetu a bratrance. Dle svých slov nemá žalobce na území ČR žádné společenské, kulturní ani jiné vazby. Jako doručovací adresu uvedl své předchozí bydliště na Ukrajině. Dále žalobce uvedl, že nucené vycestování z ČR pro něj nebude představovat zásah do rodinného ani soukromého života, není mu známa žádná překážka nebo důvod, který by mu znemožňoval vycestovat z území členských států Evropské unie. Dne 22. 10. 2015 žalobce učinil prohlášení o mezinárodní ochraně. Dne 17. 12. 2015 nabylo právní moci rozhodnutí Ministerstva vnitra, jímž nebyla žalobci mezinárodní ochrana udělena. Žalobce se obrátil na správní soudy, Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 31. 5. 2016, čj. 78 Az 11/2015 – 25, jeho žalobu zamítl a Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 3 Azs 169/2016, odmítl žalobcovu kasační stížnost. Dne 19. 4. 2016 vydalo Ministerstvo vnitra závazné stanovisko podle § 120a zákona o pobytu cizinců, podle něhož je vycestování žalobce možné. Dne 25. 4. 2016 vyrozuměl správní orgán I. stupně zástupce žalobce, že ukončil shromažďování podkladů pro rozhodnutí ve věci správního vyhoštění. Poučil ho o procesních právech dle § 36 správního řádu a o tom, že právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí může žalobce využít ve lhůtě 5 dnů. Tohoto práva žalobce nevyužil. Správní orgán I. stupně vydal dne 3. 5. 2016 rozhodnutí čj. KRPS-354535-59/ČJ- 2015-010026, kterým uložil žalobci podle § 119 odst. 1 písm. c) bodů 1 a 2 zákona o pobytu cizinců správní vyhoštění a dobu, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, stanovil v délce 3 let. K posouzení přiměřenosti správního vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce správní orgánu I. stupně uvedl, že žalobce nemá na území České republiky žádné závazky, může žít na území Ukrajiny. Není rodinným příslušníkem občana EU ve smyslu § 15a zákona o pobytu cizinců. Nebylo zjištěno, že by žalobce byl integrován do společnosti, což sám potvrdil při výslechu. Z příbuzných, kteří pobývají na území České republiky, se stýká pouze s matkou, a to jen zhruba jednou ročně. Pokud žalobce chtěl pobývat na území České republiky, mohl podniknout kroky k legalizaci svého pobytu již dávno. Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal žalobce blanketní odvolání, které na výzvu správního soudu odůvodnil v tom směru, že se neztotožňuje se závěrem správního orgánu I. stupně, že nebyl prokázán jeho soukromý život na území České republiky. K tomu uvedl, že je připraven předložit prohlášení svých sousedů z obce M., které dokládá soukromý života žalobce na území ČR. Již ze samotné délky pobytu lze usuzovat na to, že si žalobce na území České republiky vytvořil vazby, které založí jeho soukromý život. Zjištění správního orgánu I. stupně označil žalobce za neúplné, neboť neobsahuje údaj o tom, jak dlouho žalobce na území České republiky pobývá, resp. jak dlouho zde pobýval před rokem 2000, než uplynula platnost víza. Již více než šestnáctiletý pobyt zavdává příčinu k podrobnějšímu zkoumání okolností soukromého života na území a míru integrace do společnosti. Žalobce v průběhu odvolacího řízení žádné listiny nepředložil, důkazní návrhy nevznesl. Žalovaná požádala Ministerstvo vnitra o přezkoumání závazného stanoviska ze dne 19. 4. 2016, ministerstvo závazným stanoviskem ze dne 12. 10. 2016 své předchozí závazné stanovisko potvrdilo. Zástupce žalobce byl dne 8. 11. 2016 vyrozuměn o shromáždění podkladů pro vydání rozhodnutí, byla mu poskytnuta lhůta 10 dnů pro vyjádření se k podkladům. Žalobce svých procesních práv ani po tomto poučení nevyužil. Žalovaná vydala dne 7. 12. 2016 žalobou napadené rozhodnutí. Posouzení žalobních bodů Podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 1. zákona o pobytu cizinců platí, že policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 3 roky, pobývá-li cizinec na území bez cestovního dokladu, ač k tomu není oprávněn. Podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2. zákona o pobytu cizinců platí, že policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 3 roky, pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného povolení k pobytu. Podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců platí, že rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců zohlední správní orgán při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Žalobce napadl rozhodnutí žalované jako nezákonné z důvodu, že bylo vydáno v rozporu s § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, neboť při korektní aplikaci § 174a odst. 1 téhož zákona je třeba dospět k závěru, že správní vyhoštění je nepřiměřené vzhledem k soukromému životu žalobce, který vede na území České republiky. V souvislosti s touto právní otázkou žalobce namítl, že žalovaná nepostupovala správně při zjišťování (dokazování) skutečností rozhodných pro vyhodnocení přiměřenosti zásahu do soukromého života (neprovedení navržených důkazů, pasivní přístup k dokazování). K žalobním bodům je třeba úvodem předeslat, že § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců brání vydání rozhodnutí o správním vyhoštění dle § 119 zákona o pobytu cizinců, jestliže by jím došlo k nepřiměřenému zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince. Daná sféra je pod ochranou základního práva na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy, resp. čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a – při aplikaci na situaci, na niž dopadá unijní úprava – čl. 7 Listiny základních práv Evropské unie. I když se tedy na řízení o správním vyhoštění zásadně vztahuje § 3 správního řádu, jsou možnosti správních orgánů zjišťovat skutečnosti dle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců značně omezené. Správní orgán při zjišťování podstatných skutečností zpravidla může vycházet jen z toho, co uvede a osvědčí účastník, resp. nemůže dál, než kam jej účastník pustí. Neochota nebo nemožnost tvrdit a případně prokázat skutečnosti dle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců jde proto k tíži účastníka. To však neplatí v případě, jestliže jsou relevantní skutečnosti správnímu orgánu v době rozhodování známy nebo v průběhu správního řízení vyšly najevo (viz rozsudek NSS ze dne 25. 6. 2015, čj. 6 Azs 90/2015 – 32, dále rozsudek ze dne 18. 11. 2015, čj. 6 Azs 182/2015 – 20). Je zejména na samotném cizinci, aby přesvědčivým způsobem tvrdil, že v jeho případě existuje překážka bránící vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, případně o tom nabídl důkazy (rozsudek NSS ze dne 29. 11. 2012, čj. 9 As 142/2012 – 21). Z rozsudku NSS ze dne 7. 4. 2011, čj. 5 As 7/2011 – 48, a dále rozsudku ze dne 18. 7. 2013, čj. 4 As 50/2013 – 38, plyne, že v řízení o správním vyhoštění se neuplatní pravidlo koncentrace řízení obsažené v § 82 odst. 4 správního řádu, takže skutečnosti svědčící o existenci a charakteru soukromého a rodinného života cizince lze nově tvrdit i v odvolacím řízení, což platí i pro navrhování nových důkazních prostředků. Byť je tedy řízení o správním vyhoštění ovládáno zásadou vyšetřovací, neznamená to, že by cizinec byl zproštěn povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti týkající se jeho rodinného a soukromého života, který vede na území České republiky. Tyto skutečnosti jsou totiž navýsost osobního a mnohdy i intimního charakteru a veřejná správa o nich nemá žádné informace, což od ní nelze ani požadovat; shromažďování takových informací veřejnou správou by naopak bylo neústavním zásahem do práva na soukromý život. Je tedy procesní odpovědností cizince, aby do řízení o správním vyhoštění vnesl tvrzení o jednotlivých aspektech svého rodinného a soukromého života. Teprve tímto způsobem se dostanou do dispozice správního orgánu informace relevantní z hlediska přiměřenosti zásahu v podobě správního vyhoštění do soukromého a rodinného života a lze je posunout do fáze dokazování. Při dokazování tvrzení uvedených cizincem jsou primární opět jím označené důkazní prostředky, v některých případech (s ohledem na charakter uvedených skutečností) je v možnostech správního orgánu vyhledávat důkazní prostředky i bez návrhů cizince, takže se v tomto rozsahu může prosadit zásada vyšetřovací (např. vyslechnutí osoby, kterou cizinec označil za druha či družku, aniž výslovně navrhl její výslech). Skutečnost, že se v řízení o správním vyhoštění ukládá cizinci povinnost, a proto se v něm má co nejvíce prosadit zásada vyšetřovací, neznamená, že by nebylo možné vydané rozhodnutí opřít o závěr o neunesení břemene tvrzení nebo břemene důkazního (k povinnosti cizince tvrdit okolnosti rozhodné pro posouzení přiměřenosti správního vyhoštění viz výše; nejsou-li tvrzení cizince o charakteru rodinného a soukromého života prokázány, přičemž správní orgán vyčerpal všechny dostupné důkazní prostředky, které reálně mohl bez součinnosti cizince, nebo na základě součinnosti s cizincem dohledat, nastanou následky odpovídající institutu neunesení důkazního břemene). V nyní posuzované věci žalobce v řízení před správním orgánem I. stupně, byť již v něm byl zastoupen advokátem, neuvedl žádné tvrzení o dílčích aspektech svého soukromého života na území České republiky. Správnímu orgánu I. stupně bylo známo, že žalobce pobývá na území České republiky 16 let, přičemž bydlí zdarma u svého známého v obci Mšeno, pracuje jen brigádně, oddává se nadměrnému požívání alkoholu. Žalobce byl výslovně dotazován, jaký dopad do jeho soukromého života by mělo udělení správního vyhoštění a povinnost vrátit se na Ukrajinu, žalobce nicméně v této souvislosti nic neuvedl, naopak sdělil, že jeho soukromý život by tím zasažen nebyl. K rodinnému životu žalobce uvedl, že je bezdětný, svobodný, nemá druha ani družku, se svými příbuznými, kteří žijí v České republice, se prakticky nestýká. V průběhu odvolacího řízení pak žalobce pouze doplnil, že již z délky pobytu na území České republiky plyne, že si vytvořil na území České republiky soukromý život. Žádné konkrétnější tvrzení žalobce nepředestřel. K prokázání charakteru a intenzity jednotlivých aspektů žalobcova soukromého života vedl správní orgán I. stupně dokazování výslechem žalobce, dále provedl lustraci jemu dostupných evidencí ke zjištění pobytové historie žalobce. Jelikož však žalobcova tvrzení, a to i po jejich doplnění v rámci odvolacího řízení, je třeba vyhodnotit jako neurčitá, nekonkrétní, nebylo k čemu vést další dokazování. Žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, že plně akceptovala žalobcovo tvrzení, že vzhledem k délce pobytu na území České republiky zde navázal vazby, které tvoří součást jeho soukromého života. Rovněž poukázala na to, že jakýkoliv výkon závislé činnosti je z pohledu právních předpisů na úseku zaměstnanosti nezákonný, neboť žalobce nedisponuje a nikdy nedisponoval povolením k zaměstnání. Žalovaná tedy akceptovala tvrzení žalobce a upustila ve vztahu k němu od dokazování. Žalobce žalované vytýká, že neprovedla jím navržené důkazy (výslechy sousedů, jejich čestná prohlášení, opětovný výslech žalobce). K tomu soud považuje za nutné zdůraznit, že dokazování se provádí za účelem potvrzení, nebo vyvrácení přednesených tvrzení. Dokazování je tedy ve vleku povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti. Účelem dokazování naopak není suplovat zcela nedostatečná tvrzení žalobce o kvalitě jeho soukromého života. V situaci, kdy žalovaná usoudila, že povšechná tvrzení žalobce o jeho soukromém životu lze akceptovat za prokázaná, nebylo jakéhokoliv důvodu, aby pokračovala v dokazování. Ve vztahu k žalobcovým tvrzením se totiž jednalo o důkazní návrhy nadbytečné, neboť žalovaná nemínila zpochybnit tvrzení žalobce o jeho soukromém životě. Provést označené důkazy za účelem prokázání skutečností, které žalobce netvrdil, je evidentně neúčelné a v rozporu s předmětem dokazování (dokazují se skutečnosti tvrzené účastníkem řízení). Výslech žalobce byl proveden, správní orgán I. stupně se žalobce v jeho průběhu v dostatečném rozsahu dotazoval na jeho rodinná a osobní pouta k České republice, způsob zajišťování obživy, bydlení atd. Žalobce neuvedl žádné závažné důvody, pro které by bylo třeba výslech žalobce zopakovat či doplnit. Řízení před správními orgány tedy nebylo v souvislosti s dokazováním, zejména pak neprovedením žalobcem navržených důkazů, zatíženo vadou řízení, k porušení § 3 ani § 50 odst. 3 správního řádu nedošlo. Správní orgány nebyly při provádění dokazování pasivní, naopak vedle lustrace jim dostupných informačních systémů přistoupily k výslechu žalobce. Jelikož ten v rámci výslechu ani posléze v dalším průběhu správního řízení neuvedl žádné konkrétní skutečnosti o svém soukromém životě, neexistoval žádný předmět dokazování (tvrzení žalobce). Žalobní bod je nedůvodný. Soud doplňuje, že i kdyby prostřednictvím navržených důkazů bylo prokázáno, že žalobce vede na území obce M. čilý sousedský a spolkový život, bohatý ve všech jeho aspektech, nemohlo by to nic změnit na zákonnosti napadeného rozhodnutí, a to vzhledem ke skutečnosti, že si žalobce celý tento soukromý život vybudoval v době, kdy mu muselo být zřejmé, že žije na území České republiky bez platného pobytového oprávnění, tedy je jeho povinností Českou republiku opustit, nikoliv zde nadále protiprávně setrvávat. Případná vada řízení týkající se dokazování by tedy neměla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Dalším žalobním bodem žalobce zpochybnil přiměřenost rozhodnutí o správním vyhoštění vzhledem k jeho soukromému životu, který udržuje na území České republiky. Žalobce odkazem na rozhodnutí ESLP ve věci Slivenko v. Lotyšsko argumentuje tím, že hoden ochrany je i „jen“ soukromý život, byť žalobce na území České republiky nevede rodinný život. Tato argumentace se ovšem míjí s důvody, na nichž je postaveno žalobou napadené rozhodnutí, neboť žalovaná v něm akceptuje, že předmětem ochrany dle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců je i soukromý život, aniž by k němu musel být přidružen život rodinný, pouze dovodila, že žalobce nepředestřel takové tvrzení o charakteru soukromého života, které by umožnilo učinit závěr, že by správní vyhoštění představovalo intenzivní zásah do něj. Skutkové okolnosti případu, k němuž se vztahuje rozhodnutí ESLP ve věci Slivenko v. Lotyšsko, jsou kvalitativně zcela odlišné od případu žalobce, takže konkrétní závěry, které učinil ESLP v daném rozhodnutí, nelze aplikovat na nyní posuzovanou věc. Prvně je třeba uvést, že ani v žalobě žalobce neupřesnil, jaké dílčí aspekty zahrnuje jeho soukromý život udržovaný na území České republiky. Z obsahu správního spisu jednoznačně plyne (a žalobce to žalobním bodem nezpochybnil), že žalobce vstoupil na území České republiky v roce 2000 na turistické vízum, před tím pobýval na území České republiky dvakrát, a to jednou cca 2 měsíce, podruhé cca 1 rok. Poté, co mu v roce 2000 uplynula platnost turistického víza, pobýval na území České republiky až do svého zajištění v roce 2016 vědomě bez platného pobytového oprávnění. Jistěže po tuto dobu žalobce vstupoval do mezilidských vztahů s různými osobami (přáteli, spolupracovníky, známými), byl ubytován, vydělával si peníze na svoji obživu. Tento soukromý život si však budoval po dobu 16 let trvajícího nezákonného pobytu na území České republiky. Ustanovení § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců neslouží k tomu, aby jeho prostřednictvím byla zohledněna kvalita a intenzita soukromého života cizince, který si tento cizinec vybudoval po dobu svého nelegálního pobytu, tedy v době, kdy neměl na území České republiky vůbec pobývat, jednal- li by v souladu s právem. Vyvolání protiprávního stavu a jeho udržování nemůže být žalobci ku prospěchu (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 2. 2014, čj. 5 As 102/2013 – 31). Zmíněné ustanovení má poskytnout ochranu těm cizincům, kteří dlouhodobě pobývali na území České republiky na základě platného pobytového oprávnění a po tuto dobu si zde vybudovali stabilní a relativně bohatý soukromý život, přičemž vzhledem k okolnostem by bylo nepřiměřené trvat na tom, aby opustili území České republiky a nemohli se na něj po stanovenou dobu vrátit. Okolnosti, k nimž je třeba přihlédnout, jsou upraveny v § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců a vychází z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (viz např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, stížnost č. 46410/99, body 57-58, a rozsudky ESLP ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, bod 39, či ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09, bod 70), následně převzaté českými správními soudy. V dané věci správní orgány zjistily, že žalobce sice pobýval na území České republiky nepřetržitě 16 let, ovšem téměř po celou dobu nelegálně. Právě délka neoprávněného pobytu na území České republiky, znásobená ještě tím, že k závadnému jednání spočívajícímu v pobytu bez platného pobytového oprávnění přistoupilo další protiprávní jednání spočívající v pobytu bez platného cestovního dokladu, představuje závažné porušení právních předpisů České republiky (resp. Evropské unie). Žalobce navíc uvedl, že si na živobytí přivydělával brigádami, což ovšem odporuje právním předpisům na úseku zaměstnanosti, neboť cizinci nesmí na území České republiky vykonávat pracovní činnost bez povolení k zaměstnání. Tato flagrantní porušení právních předpisů nelze bagatelizovat jen tím, že se žalobce nedopustil žádné trestné činnosti ani přestupků. Skutečnost, že žalobce porušoval „toliko“ předpisy na úseku pobytu cizinců na území České republiky, nikterak nezlehčuje škodlivost jeho jednání, zejména když se jednalo o porušování zákona dlouhodobé, opakované a úmyslné. Zájem státu na vyhoštění cizince, který zde pobývá neoprávněně, nelze považovat za zanedbatelný pouze z důvodu, že cizinec nepáchal žádnou další trestnou či jinou nezákonnou činnost. Opačný závěr by vedl k tomu, že by se pravidla pro pobyt cizinců na území České republiky stala obsoletními, neboť by nebyla vymáhána (viz rozsudek NSS čj. 6 Azs 182/2015, bod 28 a 30). Na druhé straně stojí skutečnost, že žalobce si nutně musel za celou dobu pobytu na území České republiky vytvořit různé osobní vazby. Soukromý život žalobce není však pevně ukořeněný. Žalobce ani po 16 letech pobytu nemá žádné vlastní bydlení, přespává u svého přítele, ovšem adresu nezná, za ubytování nic neplatí. Oddává se konzumaci alkoholických nápojů, a to pravidelně a ve značné míře, Policií České republiky byl zajištěn ve stavu, kdy se u něj projevovaly halucinace (lhostejno, co je jejich původcem). Žalobce nemá žádné stálé pracovní prostředí a vzhledem k ilegálnosti svého pobytu logicky ani mít nemůže, takže nehrozí, že by vycestováním přišel o stabilní zdroj vlastní obživy. Nedisponuje žádnými finančními prostředky či majetkem, z něhož by mohl hradit náklady svého soukromého života. Jak již soud naznačil výše, při konfrontaci jednotlivých hledisek upravených v § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců převáží v daném případě s ohledem na výše uvedené individuální okolnosti potřeba vynutit respektování pravidel pobytu cizinců na území České republiky nad ochranou soukromého života žalobce. Žalovaná posoudila tuto otázku v souladu se zákonem, žalobní bod je nedůvodný. Není pravda, že by nebylo v možnostech žalobce uvést svůj nelegální pobyt na území České republiky do souladu se zákonem. Žalobce měl před tím, než mu v roce 2000 uplynula platnost víza, vycestovat zpět na Ukrajinu a odtud usilovat o získání dalšího pobytového oprávnění. Takto mohl a měl žalobce postupovat i bezprostředně poté, co mu již uplynula platnost pobytového oprávnění. Žalobci pak nepochybně nic nebránilo v tom, aby si vyřídil vydání nového cestovního dokladu, např. prostřednictvím Velvyslanectví Ukrajiny v České republice, nebo přímo na Ukrajině v místě svého hlášeného pobytu. Žalobce však svoji situaci vůbec neřešil. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení Vzhledem k tomu, že žalobní body jsou nedůvodné, a soud nezjistil žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, byla žaloba zamítnuta jako nedůvodná (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl v řízení úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšné žalované soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jí v řízení nevznikly náklady převyšující náklady na běžnou administrativní činnost.

Poučení