44 A 33/2016 - 21

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Šimůnkovou ve věci žalobce: P. T. K., nar. x, státní příslušnost Vietnam, t. č. Zařízení pro zajištění cizinců Balková, Balková 1, Balková, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem ve společnosti AK Čechovský & Václavek, s.r.o., se sídlem Opletalova 25, Praha, proti žalovanému: Policie ČR, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Mělník, Bezručova 2796, Mělník, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 2016, č. j. KRPS- 417796-18/ČJ-2016-010026, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne ze dne 15. 12. 2016, č. j. KRPS-417796- 18/ČJ-2016-010026, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 6.800,- Kč, k rukám jeho zástupce Mgr. Petra Václavka, advokáta.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou doručenou dne 30. 12. 2016 Krajskému soudu v Praze (dále jen „soud“) domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, jímž byl dle § 124 odst. 1 písm. b), c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zajištěn za účelem správního vyhoštění na dobu 90 dnů. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné a nezákonné. Předně namítá, že žalovaný dostatečně nezkoumal možnost uložení mírnějších opatření, ačkoli v jeho případě nelze bez dalšího dovozovat, že by užití mírnějších prostředků nesplnilo svůj účel. Podotýká, že zajištění cizince musí být podloženo závažnými důvody a může být užito jen v případech výjimečných, kdy je zjevné, že jiné řešení než omezení osobní svobody nepřichází v úvahu. Na území ČR má družku. Proto považuje své zajištění za nadbytečné. Při sepsání protokolu nebyl dostatečně dotazován na možnost uložení zvláštního opatření za účelem vycestování podle § 123b odst. 1 písm. a) a c) zákona o pobytu cizinců. Žalovaný v napadené rozhodnutí vůbec neuvádí možnost uložení zvláštního opatření dle § 123b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, které ani nezahrnul do výčtu možných opatření. Pro absenci jakékoli úvahy o možnosti uložení mírnějšího opatření je nutné označit rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné. Žalobce uvedl adresu pobytu, na které se zdržuje, sdělil rovněž, že má zdravotní pojištění, pouze ho nemá u sebe. Zástupce žalobce před výslechem telefonicky informoval žalovaného o absenci subjektivní stránky ze strany žalobce, neboť se mu nepodařilo doručit dopis, ve kterém jej informoval o zamítnutí kasační stížnosti v rámci řízení o správním vyhoštění. Žalobce proto nevěděl, že již musí vycestovat z ČR. Neexistuje tak nebezpečí ze strany žalobce, že bude mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Rozhodnutí žalovaného považuje za nepřezkoumatelné také z důvodu nepřesných dat, ze kterých vychází. V rozhodnutí se uvádí, že žalobci byl uložen zákaz pobytu ode dne 16. 12. 2015 do 3. 3. 2016. Žalobce byl zajištěn až dne 15. 12. 2016, tedy (s ohledem na údaj uvedený v rozhodnutí) již v době, kdy zákaz pobytu neměl. Žalovaný také uvádí, že žalobce se nachází nelegálně na území ČR od 22. 3. 2014, což není pravda, neboť s ním bylo vedeno řízení o vyhoštění, které jej opravňovalo k pobytu na území ČR. Žalovaný porušil základní zásady činnosti správních orgánů, a to § 2 odst. 3 a 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, když nešetří oprávněné zájmy dotčené osoby a nedbá, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem řešeného případu. Žalovaný nezohlednil skutečnost, že žalobce má na území ČR družku, absenci subjektivní stránky činu z důvodu nevědomosti o povinnosti vycestovat a skutečnosti, že žalobce žije na území ČR již od roku 2008, kdy již došlo k vytvoření pevných vazeb, které mají bezesporu taktéž velký vliv na přiměřenost vydaného rozhodnutí. Žalovaný rovněž neumožnil žalobci se před vydáním rozhodnutí vyjádřit k podkladům rozhodnutí. Žalovaný nezjistil skutečný stav věci a rozhodnutí nedostatečně odůvodnil. Žalovaný ve vyjádření k žalobě nejprve zrekapituloval důvody svého rozhodnutí, a to skutečnosti zjištěné při kontrole žalobce provedené dne 15. 12. 2016 a údaje zjištěné provedením prověrky v evidenci Policejního prezidia. Dále konstatoval, že žalobce byl dne 15. 12. 2016 v 17:10 hodin propuštěn ze zajištění podle § 27 odst. 1 písm. c) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, poté byl zajištěn napadeným rozhodnutím na dobu 90 dnů a následně byl 15. 12. 2016 ve 23:20 hodin umístěn do zařízení pro zajištění cizinců v Balkové (dále jen „ZZC Balková“). Dne 16. 12. 2016 požádal žalobce v ZZC Balková o mezinárodní ochranu. Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky rozhodnutím ze dne 21. 12. 2016, č. j. OAM-177/LE- LE05-LE05-PS-2016, zajistilo žalobce podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů nejdéle však do dne 5. 4. 2017. Dne 23. 12. 2016 vydal žalovaný příkaz k propuštění žalobce dle § 127 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Dále žalovaný uvedl, že žalobce opakovaně pobývá na území ČR bez platného oprávnění k pobytu a v rozporu s vydaným rozhodnutím o správním vyhoštění. Žalobce nikdy neměl snahu zlegalizovat pobyt, možnosti požádat v ČR o mezinárodní ochranu využil až poté, co byl zajištěn na základě napadeného rozhodnutí. Před vydáním rozhodnutí zvažoval žalovaný možnosti uložení zvláštního opatření za účelem vycestování dle § 123b zákona o pobytu cizinců. Žalobce nemá v evidencích policie nahlášenou adresu svého pobytu. Žije v Praze ve skladě obchodu na adrese x, který patří jeho přítelkyni, a poštu si tam nepřebírá. Následná kontrola ze strany správního orgánu by nemohla být provedena. Poštu si přebírá u přítelkyně, tuto adresu však nezná a dle jeho vyjádření u ní nikdy nebyl. S přítelkyní se stýká pouze v obchodě, nejde o vztah druh – družka, jde spíše o kamarádství. Jeho manželka a dvě děti žijí ve Vietnamu, jsou pouze v telefonickém kontaktu. Finanční prostředky na pobyt má v omezené míře, a to cca 3000,- Kč. Neuvedl žádnou osobu, která by za něj složila finanční záruku, a to ani svou přítelkyni. Z těchto důvodů by uložení zvláštního opatření za účelem vycestování neplnilo svůj účel, bylo by nedostačující a není zde záruka, že by žalobce z území vycestoval, naopak by ohrozilo výkon práva, tedy skutečnou realizaci vyhoštění. V chování žalobce spatřuje žalovaný nebezpečí, že by mohl nadále mařit nebo ztěžovat výkon správního vyhoštění a nevycestovat z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění. Při výslechu žalobce uvedl, že z území ČR vycestovat nechce, ač rozhodnutí o vyhoštění již nabylo právní moci. Žalovaný dále poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014, č. j. 9 Azs 192/2014 – 29, dle kterého je za situace, kdy cizinec nevycestoval z území v době stanovené rozhodnutím o vyhoštění, zásadně vyloučeno uložení zvláštního opatření namísto jeho zajištění. K tvrzení, že žalobce nevěděl o povinnosti vycestovat z území ČR, neboť se jeho zástupci nepodařilo doručit dopis se sdělením o zamítnutí kasační stížnosti, uvedl, že do protokolu žalobce sdělil, že se svým zástupcem hovořil před dvěma měsíci, kdy mu bylo řečeno, že má vyčkat. Z uvedeného je patrné, že žalobce se svým zástupcem po zamítnutí kasační stížnosti komunikoval, došlo tedy pouze k pochybení ze strany žalobce, resp. jeho zástupce. K záměně data konce zákazu pobytu 3. 3. 2016 a 3. 3. 2017 uvedl, že jde pouze o administrativní chybu. V případě, že by měl žalobce zákaz pobytu pouze do 3. 3. 2016, žalovaný by neuvažoval o zahájení správního řízení a následně o zajištění žalobce. K otázce zásahu do soukromého a rodinného života podotkl, že žalobce uvedl, že v ČR pobývá především z ekonomického důvodu, kdy splácí dluh, oficiálně zaměstnaný však není. Ze správního spisu zjistil soud následující relevantní skutečnosti: Dne 3. 5. 2012 bylo Krajským ředitelstvím policie hl. m. Prahy, odborem cizinecké policie (dále jen „KŘ Praha“) zahájeno správní řízení s žalobcem pro porušení ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Rozhodnutím ze dne 9. 9. 2013, č. j. KRPA-58035/ČJ-2012-000022, bylo žalobci uloženo správní vyhoštění na dobu 18 měsíců. Uvedené rozhodnutí o vyhoštění bylo odvolacím orgánem (Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie) zrušeno a vráceno KŘ Praha k novému projednání. Rozhodnutím KŘ Praha ze dne 26. 8. 2014. č. j. KRPA-235246-33/ČJ- 2014- 000022, bylo žalobci uloženo správní vyhoštění na dobu 1 roku. Uvedené rozhodnutí o správním vyhoštění bylo odvolacím orgánem zrušeno a vráceno KŘ Praha k novému projednání. Rozhodnutím KŘ Praha ze dne 2. 6. 2015, č. j. KRPA-235246-62/ČJ- 2014- 000022, bylo žalobci uloženo správní vyhoštění na dobu 18 měsíců. Rozhodnutím odvolacího orgánu ze dne 14. 12. 2015, č. j. CPR-23647-7/ČJ-2015-930310-V242, byla část výroku původního rozhodnutí pozměněna z původních „18 měsíců“ na „1 rok“, ve zbylé části bylo rozhodnutí potvrzeno. Uvedené rozhodnutí odvolacího orgánu nabylo právní moci dne 16. 12. 2015. Městský soud v Praze rozsudkem dne 18. 2. 2016, č. j. 1 A 110/2015 - 25, zamítl žalobu proti rozhodnutí o potvrzení rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 2. 6. 2015. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2016, č. j. 10 Azs 47/2016 – 30, zamítnuta. Dne 15. 12. 2016 v 11:30 hodin byl žalobce (jako řidič motorového vozidla) kontrolován hlídkou dopravní policie v obci Dolní Bousov. Žalobce hlídce předložil doklady od vozidla a cestovní pas. Následnou lustrací bylo v systému evidence nežádoucích osob zjištěno, že žalobce je v ní evidován, a to na základě správního vyhoštění od 16. 12. 2015 do 3. 3. 2017. Téhož dne bylo s žalobcem zahájeno správní řízení o vyhoštění z území smluvních států podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců, ustanovena mu tlumočnice a sepsán s ním protokol o vyjádření účastníka správního řízení o zajištění, v jehož úvodní části byl poučen o svých právech mj. dle § 33, § 36 a § 38 správního řádu. Do protokolu o podání vysvětlení žalobce uvedl, že do ČR přicestoval v březnu 2008 za účelem podnikání. Povolení k pobytu měl do března 2011. V Praze žije od roku 2010 až do současnosti na adrese x. Prodává spolu s kamarády v obchodě. V březnu 2011 požádal o prodloužení pobytu za účelem podnikání, ale na policii mu bylo sděleno, že si nevyzvedl dopis, proto ho policie zajistila a pak pustila. Poté mu bylo doručeno rozhodnutí o vyhoštění, které bylo zřejmě v roce 2013 zrušeno. V té době pobýval na území ČR asi nelegálně, neboť advokát mu měl vyřídit pobyt, což se ale nestalo. V létě 2015 byl opět zajištěn policií pro svůj nelegální pobyt. Advokát mu pouze sdělil, že má čekat. Poté bylo s žalobcem vedeno řízení, ve kterém advokát podal odvolání a poté žalobu, která byla zamítnuta. Žalobce neví, zda je v současné době vedeno řízení u soudu ohledně jeho vyhoštění z ČR. K místu svého pobytu v Praze, uvedl, že jde o obchod s potravinami, kde obývá jednu místnost. Tuto adresu uvedl policii při vedeném řízení. Doručovací adresu, kterou si ale nepamatuje, má u své přítelkyně x Po konkretizaci adresy pobytu přítelkyně (x) ze strany žalovaného uvedl, že na této adrese nikdy nebyl. S přítelkyní se stýká pouze v obchodě, kde žije a pracuje. Poštu mu vyzvedává přítelkyně na adrese svého pobytu. Je mu také známo, že přítelkyně se přestěhovaly na Prahu 9, ale přesnou adresu také nezná. K upřesnění vztahu s přítelkyní uvedl, že spolu žijí jako manželé, ale nejsou oddáni. K tomu, že v předešlém řízení přítelkyně uvedla, že nežijí ve společné domácnosti, ani jako druh a družka, uvedl, že jde o pravdivé tvrzení, nežijí spolu ani jako druh a družka, jedná se pouze o kamarádský vztah. Žalobce je ženatý, jeho manželka a dvě děti žijí ve Vietnamu, je s nimi v občasném telefonickém kontaktu a posílá jim finanční prostředky. Jeho přítelkyně má rodinu, tj. manžela a dvě děti, ve Vietnamu. Žalobce v ČR jezdí pomáhat svým známým, prodává zboží po obchodech. Za měsíc si vydělá asi 20.000,- Kč, nejde ale o oficiální zaměstnání. Státu neodvádí daně, zdravotně pojištěn je, pouze nemá pojištění u sebe. Nemá žádné peníze, u sebe má pouze asi 3000 Kč. Neví o žádné osobě, která by za něj složila finanční záruku. Na otázku, zda ví, že se na území ČR nachází nelegálně, neboť mu bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění, odpověděl, že neví, dle sdělení advokáta měl čekat, než se vše vyřeší. Naposledy s advokátem hovořil před dvěma měsíci, kdy mu sdělil, že odvolání je u soudu, ale o tom, že odvolání bylo zamítnuto, nevěděl. Na dotaz, zda se nějak snažil zlegalizovat pobyt v ČR, uvedl, že si zaplatil advokáta, aby mu vyřídil pobyt. Sám si o prodloužení pobytu nežádal, vždy to bylo přes druhou osobu. Neví, že v současné době mu nemůže být pobyt povolen, advokát mu pouze sdělil, že se mu bude snažit pobyt prodloužit. Na území ČR vlastní pouze motorové vozidlo, dluhy ani pohledávky zde nemá. K dotazu, že v předešlém řízení uvedl, že chce vycestovat do Vietnamu, nyní sdělil, že vycestovat nechce, ani se nechce vrátit k rodině. V ČR si zvykl na život a chce zde zůstat. Ve Vietnamu mu nehrozí nebezpečí z náboženských, politických nebo jiných důvodů. Není mu známa překážka ani důvod, který by mu znemožňoval vycestovat. Vycestování by znamenalo zásah do jeho soukromého života, ve Vietnamu by nemohl splatit dluhy, které tam má. Jde tedy především o ekonomické hledisko. V ČR nemá rodinné vazby, osoby blízké či jiné příbuzné, má zde pouze kamarády. Finanční prostředky na vycestování z ČR nemá. Na závěr protokolu je uvedeno, že to je vše, co mohl k dané věci uvést. Rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 12. 2016 byl žalobce zajištěn dle § 124 odst. 1 písm. b) a c) zákona o pobytu cizinců na 90 dnů dle § 125 odst. 1 tohoto zákona za účelem správního vyhoštění. Z odůvodnění plyne, že žalovaný se zabýval možností uložení zvláštního opatření za účelem vycestování dle § 123b odst. 1 písm. a) a b) zákona o pobytu cizinců, které citoval následovně: a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a pravidelně se osobně hlásit policii ve lhůtě stanovené policií, nebo ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“). Jako cizinec nevycestoval v době platnosti rozhodnutí a nemá žádné místo hlášeného pobytu na území ČR. Žalovaný dospěl k závěru, že zvláštní opatření by byla neúčinná. Uložení zvláštního opatření by ohrozilo výkon práva, tedy realizaci vyhoštění, proto je má žalovaný za nepostačující. V chování žalobce spatřuje nebezpečí, že by mohl nadále mařit nebo ztěžovat výkon o správním vyhoštění a nevycestovat z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění. Rozhodnutí o zajištění znamená zásah do osobního života, ale vzhledem k úmyslnému protiprávnímu jednání žalobce není zásah nepřiměřený. Soud po zjištění, že žaloba je včasná a jsou splněny další podmínky jejího věcného projednání, napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Žalobce již v žalobě uvedl, že trvá na nařízení ústního jednání. Soud zjistil, jak níže rozvádí, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Proto napadené rozhodnutí dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušil, aniž bylo nutné ve věci nařizovat jednání. Podle napadeného rozhodnutí byl žalobce zajištěn podle § 124 odst. 1 písm. b) a c) zákona o pobytu cizinců. Zajištění cizince je zásahem do práva na osobní svobodu každého jednotlivce zaručeného čl. 8 Listiny základních práv a svobod, jakož i mezinárodními smlouvami, jimiž je ČR vázána, a jsou součástí jejího ústavního pořádku. Žalobce předně namítá, že žalovaný dostatečně nezkoumal možnost uložení zvláštního opatření za účelem vycestování podle § 123b zákona o pobytu cizinců, neboť se žalobce dotázal pouze na možnost uložení zvláštního opatření podle § 123b odst. 1 písm. b), tedy finanční záruky, nikoli již na opatření podle § 123b odst. 1 písm. a) a c) tohoto zákona a v rozhodnutí odůvodnil neaplikaci pouze § 123 odst. 1 písm. a) a b), nikoli již písm. c). Soud této žalobní námitce přitaká. Podle ustanovení § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců zvláštní opatření za účelem vycestování cizince z území je: a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a pravidelně se osobně hlásit policii ve lhůtě stanovené policií, b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), nebo c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené. Podle § 123b odst. 2 zákona o pobytu cizinců zvláštní opatření za účelem vycestování lze uložit, je-li důvodné nebezpečí, že cizinec v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění z území nevycestuje. Z citované právní úpravy vyplývá, že je na správním orgánu, aby věc konkrétně posoudil tak, aby byl zvolen adekvátní prostředek, jímž se zajistí realizace správního vyhoštění cizince. Přitom je v pravomoci správního orgánu, aby dle konkrétních okolností každého případu rozhodl, zda zvolí nejprve zvláštní opatření za účelem vycestování cizince z území, tedy mírnější prostředek, nebo přistoupí k zajištění podle § 124 zákona o pobytu cizinců. V projednávané věci nepochybně bylo pravomocně rozhodnuto o správním vyhoštění žalobce, jeho žaloba i kasační stížnost byly zamítnuty. Žalobce však z území ČR nevycestoval. Žalovaný spatřoval v předešlém jednání žalobce riziko, že žalobce nebude nadále respektovat rozhodnutí správních orgánů. Žalobce nevycestoval z ČR, ač tak měl učinit, bydlí ve skladu potravin, s přítelkyní nežije ve společné domácnosti, adresu jejího pobytu nezná. Žalovaný proto měl za to, že uložení zvláštního opatření za účelem vycestování by neplnilo svůj účel, bylo by nedostačující a není zde záruka, že žalobce by z území vycestoval. Soud však (ve shodě s žalobní námitkou) shledal, že žalovaný zkoumal pouze možnost uložení opatření za účelem vycestování dle § 123b odst. 1 písm. a) a b) zákona o pobytu cizinců, při kterém ale nyní platné a účinné znění § 123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců (povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly) modifikoval. Z porovnání textů je patrné, že žalovaný § 123b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců (povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené) inkorporoval do písm. a) téhož ustanovení. Pro úplnost soud konstatuje, že žalovaným užité znění právního předpisu nebylo nikdy platné a účinné, neodpovídá ani znění § 123b odst. 1 písm. a) tohoto zákona před 18. 12. 2015 (povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a pravidelně se osobně hlásit policii ve lhůtě stanovené policií), tj. před novelou tohoto ustanovení provedenou zákonem č. 314/2015 Sb., kterým se mění zákon o azylu, zákon o pobytu cizinců a zákon č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, kterým bylo právě nově osamostatněno opatření hlášení se policii bez udání adresy místa pobytu jako ustanovení § 123b odst. 1 písm. c). Pokud žalovaný přistoupil ke zkoumání možnosti uložení mírnějších opatření, měl zkoumat všechny možnosti, tedy i možnost dle § 123 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, tj. hlášení se policii bez uvedení adresy místa pobytu. Ze skutkového stavu vyplývá, že žalobce bydlí ve skladu obchodu s potravinami, kde pracuje. Zdržuje se tedy na jednom místě. Žalovaný se dotázal žalobce pouze na možnost uložení finanční záruky dle § 123b odst. 1 písm. b). Možnost opatření dle § 123b odst. 1 písm. a), do kterého v rozporu s platnou a účinnou právní úpravou zahrnul hlášení se policii, odmítl s tím, že žalobce nemá na území ČR žádné místo hlášeného pobytu. Lze tedy přisvědčit žalobci, že žalovaný samostatně nevyhodnotil možnost uložení zvláštního opatření v podobě hlášení se policii bez uvedení adresy místa pobytu dle § 123b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Námitka žalobce v tomto směru uplatněná je proto důvodná. Vzhledem k tomu, že žalovaný posuzoval možnost uložení mírnějších opatření podle neúčinné (resp. neexistující) právní úpravy a nezvážil vůbec možnost samostatného hlášení se žalobce policii dle § 123b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, má soud napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a proto je dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušil bez jednání a věc vrátil žalovanému dle § 78 odst. 4 s. ř. s. k dalšímu řízení. Správní orgán je v dalším řízení dle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán právním názorem vyloveným soudem. Pokud jde o odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014, č. j. 9 Azs 192/2014 – 29, podle kterého cizince, který nevycestoval z ČR, přestože tak měl učinit na základě rozhodnutí o správním vyhoštění, je možné (až na určité výjimky) zajistit, aniž by správní orgán musel zkoumat možnost uložení mírnějších opatření dle § 123b zákona o pobytu cizinců, soud poznamenává, že žalovaný se vysloveného právního názoru dovolává teprve až ve vyjádření k žalobě, nikoli již v napadeném rozhodnutí, v němž naopak možnost uložení mírnějších donucovacích opatření zvažoval, byť (jak vyloženo shora) nedostatečně, a dále, že tento právní názor není přijímán bez výhrad jak plyne z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2016, č. j. 5 Azs 20/2016 - 22. Soud proto uzavírá, že pokud již žalovaný posuzoval možnost uložení zvláštního opatření dle § 123b zákona o pobytu cizinců, měl vycházet z platného a účinného znění tohoto ustanovení, učinit potřebná skutková zjištění a důvody neuložení také řádně vyložit. K dalším žalobním námitkám soud pouze stručně uvádí, že přítelkyni žalobce nelze označovat za družku. Žalobce do protokolu o vyjádření účastníka řízení sice vypověděl, že spolu žijí jako manželé, to ale vzápětí popřel a uvedl, že jde pouze o kamarádský vztah, nebydlí s ní, ani nezná adresu jejího pobytu, nikdy u ní doma nebyl. K tvrzení, že žalobce nevěděl, že má vycestovat z ČR na základě rozhodnutí o vyhoštění, a to z důvodu absence subjektivní stránky, neboť se mu nepodařilo doručit dopis, ve kterém jej jeho zástupce informoval o zamítnutí kasační stížností v řízení o přezkumu rozhodnutí o správním vyhoštění, soud uvádí, že není rozhodné, zda žalobce jednal v rozporu s rozhodnutím o vyhoštění vědomě či nevědomě. Zákon o pobytu cizinců nerozlišuje formu zavinění, jež zahrnuje skutečnost neoprávněnosti pobytu na území ČR. Jde o tzv. odpovědnost objektivní, bez ohledu na zavinění. Žalobcem tvrzená nevědomost jej nezbavuje odpovědnosti. Neoprávněného pobytu se dopustil bez ohledu na to, že nevěděl o zamítnutí jeho kasační stížnosti, přičemž soud zde nezkoumá, zda kasační stížnosti byl vůbec přiznán odkladný účinek. K žalobě je přiložena kopie písemnosti, na které je uvedeno, že byla dne 12. 5. 2016 odeslána žalobci jeho zástupcem na adresu Ke Stanici 58, Praha 5, a jež obsahuje informaci o rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2016, č. j. 10 Azs 47/2016 – 30, který nabyl právní moci dne 10. 5. 2016, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze zamítajícího žalobu proti rozhodnutí o vyhoštění. Žalobce byl zajištěn až dne15. 12. 2016. Soud tak poukazuje na značnou délku „nevědomosti“ o povinnosti odcestovat v trvání od cca 12. 5. 2016 do 15. 12. 2016, tj. zhruba 7 měsíců. Nadto do protokolu o podání vysvětlení žalobce uvedl, že se svým zástupcem hovořil před dvěma měsíci, tedy v říjnu 2016. Tuto žalobní námitku proto považuje soud za nedůvodnou. K námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného z důvodu nepřesných citací dat (a to záměny 3. 3. 2016 a 3. 3. 2017 a dále uvedení data 22. 3. 2014, od kdy se nachází žalobce na území ČR nelegálně) soud uvádí, že jde o zjevné chyby v psaní, tj. zřejmé nesprávnosti ve smyslu § 70 správního řádu, které nemají vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného. S tvrzením, že došlo u žalobce od roku 2008 k vytvoření pevných vazeb na území ČR, soud nesouhlasí. Žalobce neumí česky, bydlí ve skladu obchodu s potravinami, stálé zaměstnání nemá, vlastní zde pouze motorové vozidlo. Žádné tvrzení o pevných vazbách na území ČR neuvedl. Za jediný důvod svého pobytu označil skutečnost ekonomického charakteru, kdy penězi vydělanými v ČR splácí své dluhy ve Vietnamu. Námitce, že žalovaný neumožnil žalobci se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům vyjádřit, soud nepřisvědčuje. V rámci výpovědi žalobce zaznamenané do protokolu dne 15. 12. 2016, která předcházela vydání rozhodnutí o zajištění, měl žalobce dostatek prostoru pro vyjádření se k věci a k podkladům rozhodnutí (viz konstatování: „To je vše, co mohu k dané věci uvést“). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. a žalobci, který byl v předmětné věci úspěšný, přiznal právo na náhradu nákladů řízení, jež činí celkem 6.800 Kč. Tato částka se skládá z odměny advokáta za dva úkony právní služby po 3.100 Kč [převzetí a příprava zastoupení, písemné podání soudu – § 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů] a ze dvou paušálních částek (podle § 13 odst. 3 citované vyhlášky) ve výši 600 Kč. Přiznanou částku je žalovaný povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.