44 A 33/2018 - 31

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní JUDr. Věrou Šimůnkovou ve věci žalobce: V. N. bytem X zastoupen advokátem Mgr. Václavem Voříškem sídlem Ledčická 649/15, 184 00 Praha 8 proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje sídlem Zborovská 81/11, 150 21 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 5. 2018, č. j. 041222/2018/KUSK-OSA/ŠAM, sp. zn. 041222/2018/KUSK /2 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 5. 2018, č. j. 041222/2018/KUSK-OSA/ŠAM, sp. zn. 041222/2018/KUSK/2, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Votice, odboru správních činností a dopravy (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 14. 3. 2018, č. j. 9075/2018/SD-JH, sp. zn. 25330/2017/SD-JH/61 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku provozovatele vozidla podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), za což mu byla uložena pokuta ve výši 2 000 Kč a podle ustanovení § 79 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) povinnost úhrady nákladů řízení ve výši 1 000 Kč.

2. Žalobce v obsáhlé žalobě uvedl řadu námitek. Z důvodu značné rozsáhlosti soud uvádí argumentaci žalobce až dále v odůvodnění rozsudku.

3. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout, odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a podrobně se vyjádřil k jednotlivým námitkám. Skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu 4. Ze správního spisu zjistil soud, že dne 3. 4. 2017 obdržel správní orgán I. stupně oznámení o podezření ze spáchání přestupku, ve kterém bylo konstatováno, že byl přestupek spáchán dne 1. 4. 2017 v 12:26 hodin v Miličíně, na silnici I/3 ve směru na Tábor. Řidič vozidla jel po odečtu maximální přípustné odchylky měřícího zařízení rychlostí 63 km/hod, přičemž nejvyšší dovolená rychlost byla v daném úseku 50 km/hod. Součástí oznámení o podezření ze spáchání přestupku byl i protokol o měření průměrné rychlosti pořízený na zařízení GEMVEL0019 5. Dne 7. 9. 2017 byla žalobci doručena výzva provozovateli vozidla k zaplacení určené částky a sdělení potřebných údajů o řidiči, na kterou reagoval žalobce tak, že dne 20. 10. 2017 sdělil správnímu orgánu I. stupně, že se nemůže jednat o přestupek provozovatele vozidla, protože po projetí daného úseku zavadilo vozidlo o obrubník chodníků a následně došlo k poškození vozidla.

6. Dne 5. 2. 2018 byl učiněn záznam o odložení věci v dotčeném řízení a dne 7. 2. 2018 byl žalobci doručen příkaz, ke kterému podal dne 13. 2. 2018 prostřednictvím svého zmocněnce včas odpor.

7. Dne 14. 3. 2018 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku provozovatele vozidla podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu tím, že jako provozovatel vozidla F. G. RZ X v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistil, aby dne 1. 4. 2017 v 12:26:40 hod. při užití výše uvedeného vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, neboť dne 1. 4. 2017 v 12:26:40 hod. na silnici č. I/3 v obci Miličín, ve směru na Tábor, bylo zjištěno a zadokumentováno překročení nejvyšší dovolené rychlosti s vozidlem tov. zn. F. G., RZ X, kdy řidiči byla v místě, kde smí jet rychlostí nejvýše 50 km/h, naměřena automatizovaným technickým prostředkem bez obsluhy typu SYDO Traffic Velocity v. č. GEMVEL0019 rychlost 66 km/h, po odečtu tolerance 63 km/h. Za uvedené jednání byla žalobci uložena pokuta ve výši 2 000 Kč a paušální částka náhrady nákladů řízení ve výši 1 000 Kč.

8. Dne 15. 3. 2018 obdržel správní orgán I. stupně blanketní odvolání žalobce, doplněné k výzvě dne 21. 3. 2018, avšak bez uvedení konkrétních odvolacích námitek.

9. Dne 18. 5. 2018 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, jímž zamítl odvolání žalobce a potvrdil prvostupňové rozhodnutí. Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu 10. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného [§ 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal.

11. Soud o žalobě rozhodl bez jednání, a to v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. Žalobce vyjádřil souhlas s vydáním rozhodnutí bez jednání již v podané žalobě a žalovaný na základě výzvy soudu neoznámil svůj nesouhlas s rozhodnutím věci bez jednání. Proto lze mít za to, že s tímto postupem souhlasil. Posouzení žalobních bodů 12. Vzhledem k tomu, že žalobce uplatnil v žalobě velké množství žalobních bodů a soud vyhodnotil jako důvodné dva související žalobní body, zařadí vypořádání těchto žalobních bodů do úvodu této části rozsudku a následně vypořádá nedůvodné žalobní body.

13. Zároveň soud ještě v této úvodní části upozorňuje na několik negativních aspektů, které se v projednávané věci objevily. Jak je soudu známo z jeho činnosti, zástupce žalobce v typově obdobných žalobách koncentruje široké spektrum žalobních bodů obsahujících typovou charakteristiku obvykle se vyskytujících nezákonností, k nimž může docházet, avšak nikterak individuálně nezpracovává podklady konkrétního případu. Hromaděním těchto žalobních bodů se zástupce žalobce pouze snaží náhodně trefit do pochybení správních orgánů, přestože je v mnoha případech zjevné, že žalobní bod nemůže být úspěšný.

14. Soud uvážil k námitkám uvedeným v jednotlivých částech žaloby v pořadí s upřednostněním důvodných námitek takto: Postup v rozporu s § 79a zákona o silničním provozu a neoznámení úseku měření rychlosti 15. Žalobce namítal, že nebylo v posuzované věci prokázáno, zda městská policie měřila rychlost v místě určeném Policií České republiky. V jiném místě však rychlost měřit nesmí. V takovém případě považuje žalobce napadené rozhodnutí za nezákonné, neboť bylo samotné měření rychlosti provedeno v rozporu s právními předpisy. Dále žalobce namítal, že na úsek měření rychlosti nebyl řidič upozorněn, a to například prostřednictvím dopravní značky IP31 a IP31B ve smyslu vyhlášky č. 294/2015 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích.

16. Podle ustanovení § 79a zákona o silničním provozu platí, že za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích je policie a obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel. Obecní policie tuto činnost vykonává výhradně na místech určených policí, přitom postupuje v součinnosti s policií. Uvedená verze zákona je účinná od 1. 8. 2011, tedy již řadu let před spácháním protiprávního jednání řidiče, ke kterému mělo dojít dne 1. 4. 2017, za něž nesl žalobce objektivní odpovědnost podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu ve spojení s ustanovením § 10 odst. 3 a § 125c odst. 1 písm. f) bod 4) zákona o silničním provozu 17. Soud připouští, že od 1. 1. 2009 do 31. 7. 2011 bylo ustanovení § 79a účinné ve znění, které mělo dva odstavce, přičemž odstavec druhý stanovoval, že obecní policie může měřit rychlost výhradně v úseku určeném policií, jehož počátek je ve směru silničního provozu označen přenosnou dopravní značkou s vyobrazením kamery snímající rychlost a nápisem „MĚŘENÍ RYCHLOSTI“. Konec tohoto úseku je označen přenosnou dopravní značkou s tímto vyobrazením šikmo přeškrtnutým a nápisem „KONEC MĚŘENÍ RYCHLOSTI“. Ovšem zákonem č. 133/2011 Sb., kterým se mění zákon o silničním provozu, došlo k odstranění podmínky pro výkon měření rychlosti obecní policií spočívající v označení daného úseku stanovenými značkami. V této souvislosti soud odkazuje na výroky poslance Stanislava Humla, který uvedenou změnu navrhoval a v rámci obecné rozpravy při projednávání zákona dne 14. 12. 2010 odůvodňoval tak (dostupné na www.psp.cz), že používání značek k označení měřených úseků vede k nedisciplinovanosti řidičů, kteří přizpůsobí rychlost vozidla pouze v takto označeném úseku, avšak následně po oznámení konce měření rychlosti zase přidají plyn. Uvedené opatření tedy nevedlo všeobecně ke zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích.

18. Záměrem zákonodárce bylo zrušit povinnost obecní policie označit úseky, ve kterých probíhá měření rychlosti. A z ustanovení § 79a zákona o silničním provozu účinném v době spáchání jednání, které naplňovalo znaky přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu, nevyplývá, že by mohla obecní policie měřit rychlost pouze na označených úsecích. Tato povinnost ostatně nevyplývá ani z jiného právního předpisu, což je logické zejména s ohledem na skutečnost, že značení úseků, kde probíhá měření rychlosti, se neosvědčilo jako prostředek ke zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích.

19. V této souvislosti ale ještě žalobce namítl nepoužitelnost fotografií pořizovaných kamerami zaznamenávajícími rychlost kolemjedoucích automobilů, jako důkazu ve správním řízení, neboť se dle žalobce jedná o důkazy získané v rozporu s právem, neboť tyto kamery nejsou označeny jako kamery pořizující automaticky záznam všech vozidel, zpravidla místních obyvatel, která do obce přijedou, aniž by z obce vyjížděla, a obdobně jsou pořizovány fotografie vozidel, která z obce pouze odjíždějí. Případná argumentace, že tyto praktiky slouží k bezpečnosti dopravního provozu, nemohou podle žalobce omluvit porušování práva na ochranu osobních údajů řidičů motorových vozidel.

20. Vzhledem k tomu, že žalobce v rámci celého správního řízení nerozporoval použití fotografií jako důkazů ve správním řízení, musel se nyní až soud vypořádat s námitkou o nezákonném použití těchto fotografií z kamerového systému.

21. Podle ustanovení § 51 odst. 1 správního řádu platí, že k provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Podle tohoto ustanovení tak musí být pro provedení důkazů splněny dvě podmínky, jejich vhodnost a zákonnost. Ovšem Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 2. 8. 2013, č. j. 4 As 28/2013 - 24, Sb. NSS č. 2938/2014, připustil, že mohou nastat i okolnosti, kdy sice nebyl konkrétní důkaz pořízen v souladu se zákonem, avšak jeho použití ve správním řízení není vyloučeno. Vzhledem k tomu, že žalobce namítal nezákonnost použitého důkazu, soud nijak nehodnotil podmínku vhodnosti tohoto důkazu, neboť tu lze mít z povahy důkazu a skutkové podstaty případu za splněnou.

22. Podle ustanovení § 24b odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obecní policii“) platí, že obecní policie je oprávněna, je-li to potřebné pro plnění jejich úkolů podle tohoto nebo jiného zákona, pořizovat zvukové, obrazové nebo jiné záznamy z míst veřejně přístupných, popřípadě též zvukové, obrazové nebo jiné záznamy o průběhu zákroku nebo úkonů.

23. Podle ustanovení § 24b odst. 2 zákona o obecní polici dále platí, že v případě, jsou-li k pořizování záznamů podle odstavce 1 zřízeny stálé automatické technické systémy, je obecní policie povinna informace o zřízení takových systémů vhodným způsobem uveřejnit.

24. Zákon nestanovuje přesnou formu uveřejnění informace o prováděném měření. Soudu byl společně se správním spisem doručen printscreen z webových stránek www.mapy.cz, na kterém je zachycen příjezd do obce Miličín, na kterém je umístěna značka „MĚŘENÍ RYCHLOSTI“. Uvedený snímek byl pořízen k 7. 7. 2018, tedy v době po vydání napadeného rozhodnutí. Z toho důvodu má soud za to, že se jedná o dokument, který nebyl součástí správního spisu jako podklad pro vydání rozhodnutí. Z uvedené fotografie vygenerované z veřejně přístupného zdroje, ani z jiných veřejně přístupných údajů však nelze zjistit, jestli byla příslušná dopravní značka umístěna v uvedeném místě i v den, kdy došlo k přestupkovému jednání, za které nese žalobce objektivní odpovědnost. Správní spis zároveň neobsahuje žádné podklady pro vydání rozhodnutí, ze kterých by vyplývalo, že obecní policie informovala veřejnost vhodným způsobem o tom, že bude pořizovat záznamy podle § 24b odst. 2 zákona o obecní policii. Uvedené informace soud nezjistil ani z jiných veřejně přístupných zdrojů, jakými jsou například webové stránky obce, kraje, či webové stránky obecní policie. Z podkladů pro vydání rozhodnutí ani z veřejně přístupných informací nelze mít za prokázané, že policie vhodným způsobem uveřejnila informace podle § 24b odst. 2 zákona o obecní policii, a tedy že byly fotografie pořízené z automatizovaného technického prostředku zákonné.

25. Dále soud nesouhlasí s tvrzením žalobce, který uvádí, že v okamžiku, kdy nebylo prokázáno, že městská policie měřila rychlost v místě určeném Policií České republiky, je třeba toto měření vyhodnotit jako nezákonné. Povinnost obecní policie vykonávat měření rychlosti v místě určeném Policií České republiky je stanovena zákonem, konkrétně v § 79a zákona o silničním provozu.

26. Zdejší soud například již v rozsudku ze dne 12. 3. 2019, č. j. 44 A 22/2018 – 33, konstatoval, že „[a]ž v okamžiku, když by žalobce v průběhu správního řízení namítal, že uvedený úsek nebyl policií určen k měření rychlosti obecní policií a toto své tvrzení by podložil konkrétními důkazy, musel by se správní orgán s uvedenými skutečnostmi, které by byly v rozporu se zákonnou povinností městské policie, vypořádat. Vzhledem k tomu, že v průběhu správního řízení nevyvstaly žádné pochybnosti o tom, že by obecní policie měřila rychlost vozidel na úseku, který by nebyl určen policií, nemusel správní orgán splnění této zákonné podmínky jakkoli prokazovat.“ Nicméně situace v nyní projednávané věci je odlišná v tom, že ze správního spisu nejsou patrné žádné podklady, ze kterých by i nepřímo vyplývalo, že byla podmínka § 79a zákona o silničním provozu splněna, ale též nejsou tyto informace dostupné ani z veřejně přístupných zdrojů, jako tomu bylo v jiných případech. Ostatně žalovaný ani ve vyjádření k žalobě neuváděl, že by mu byly tyto informace známy z úřední činnosti a z konkrétního dokumentu. V tomto ohledu tak nelze mít za prokázané, že probíhalo měření obecní policií na úseku určeném Policií České republiky, ani přezkoumat, zda správní orgány zjistily stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Nedostatečné vymezení skutku – okamžité změření vs. úsek 27. V tomto žalobním bodě žalobce namítal, že správní orgán nevymezil ve výroku rozhodnutí, zda uznal žalobce vinným z jednorázového překročení rychlosti v jednom konkrétním místě, nebo zda je žalobce trestán za překročení nejvyšší dovolené rychlosti v určitém delším úseku.

28. Soud v prvé řadě upozorňuje na to, že žalobce je objektivně odpovědný za přestupek provozovatele vozidla, který spočíval v tom, že nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Žalobce tak odpovídal za to, že nezajistil, aby (nezjištěný) řidič dodržel nejvyšší povolenou rychlost v obci 50 km/hod.

29. Zároveň soud doplňuje, že podle § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu platí, že „[v] obci smí jet řidič nejvýše 50 km.h-1, a jde-li o dálnici nebo silnici pro motorová vozidla, nejvýše 80 km.h-1.“ Porušení stanovené povinnosti se dopustí každý řidič, který v obci překročí nejvyšší dovolenou rychlost. Není rozhodné, zda bude rychlost porušována v delším nebo kratším úseku. Ostatně i z důvodu, že je rychlost vektorová fyzikální veličina, která vyjadřuje, v jakém časovém úseku se změní poloha konkrétního tělesa, nebylo by možné, aby k překročení nejvyšší dovolené rychlosti došlo v jednom jediném bodě. Stanovení rychlosti v konkrétním bodě nebo v konkrétním úseku souvisí až s metodou zjišťování rychlosti. Zjištění rychlosti vozidla může probíhat jako stanovení okamžité nebo průměrné rychlosti. Metoda měření rychlosti však nemá vliv na splnění podmínek pro dostatečné vymezení skutku ve výroku rozhodnutí o přestupku spočívajícím v překročení nejvyšší dovolené rychlosti.

30. Správní orgán I. stupně resp. žalovaný nebyli povinni ve výroku rozhodnutí specifikovat, v jak dlouhém úseku byla nezjištěným řidičem překračována nejvyšší dovolená rychlost v obci. Pro objektivní odpovědnost žalobce, jakožto provozovatele vozidla je stěžejní zjištění, že k překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci došlo. Žalobní bod tak není důvodný. Neodložení věci 31. V tomto žalobním bodu žalobce upozorňuje na to, že nebyly splněny podmínky pro zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla a odvolává se přitom na podmínky stanovené v ustanovení § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, kterými jsou nezahájení řízení o přestupku a odložení věci z důvodu, že správní orgán nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, druhou podmínkou je zastavení řízení o přestupku z důvodu, že obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno. Podle žalobce byla první podmínka splněna jen zdánlivě, neboť správní orgán I. stupně neodložil věc v souladu se zákonem, když o usnesení, kterým se věc odkládá a které se poznamenává do spisu, nevyrozuměl žalobce. Žalobce se odkazoval na ustanovení § 66 odst. 4 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), podle kterého platí, že „[o] odložení věci podle odstavců 1 až 3 vydá usnesení, které se pouze poznamená do spisu. O odložení věci se vyrozumí osoby dotčené jednáním osoby podezřelé ze spáchání přestupku, jsou-li správnímu orgánu známy; správní orgán tyto osoby nevyrozumí, pokud by to bylo spojeno s neúměrnými obtížemi nebo náklady.“ Podle názoru žalobce byl správní orgán povinen vyrozumět osoby dotčené jednáním osoby podezřelé. Žalobce se považuje za osobu dotčenou jednáním osoby podezřelé (řidičem vozidla). Podle žalobce se jedná o vadu řízení, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.

32. Soud v prvé řadě upozorňuje na nepřiléhavou argumentaci žalobce, která zřejmě vyplynula z opakovaného kopírování žalobních bodů z různých žalob, které zástupce žalobce ke zdejšímu soudu podává. V případě žalobce totiž nebylo postupováno podle zákona o přestupcích, ale podle zákona o odpovědnosti za přestupky. K odložení věci tak došlo nikoli podle § 66 zákona o přestupcích, ale podle § 76 odst. 1 písm. k) zákona o odpovědnosti za přestupky (správní orgán nezjistil do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě).

33. K odložení věci došlo dne 5. 2. 2018. Podle § 76 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky pak platí, že „[u]snesení o odložení věci podle odstavců 1 a 2 se pouze poznamená do spisu. Správní orgán o odložení věci vyrozumí osobu přímo postiženou spácháním přestupku, je-li mu známa.“ Jak již soud uvedl výše, není proto správný odkaz žalobce na ustanovení § 66 odst. 4 zákona o přestupcích. Nicméně jak § 66 odst. 4 zákona o přestupcích, tak § 76 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky se vztahují k úkonům správních orgánů souvisejících s odložením věci. Soud však konstatuje, že žalobce nesplňuje kategorii osoby přímo postižené spácháním přestupku podle § 71 zákona o odpovědnosti za přestupky, která se odložení věci podle § 76 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky vyrozumí.

34. Ustanovení § 71 zákona o odpovědnosti za přestupky stanovuje, že „[o]soba přímo postižená spácháním přestupku má v řízení, k jehož zahájení nebo pokračování dala souhlas, právo na vyrozumění o zahájení řízení, právo navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení, právo na poskytnutí informací o řízení potřebných ke zpětvzetí souhlasu, právo vyjádřit v řízení své stanovisko, právo nahlížet do spisu, právo účastnit se ústního jednání a být přítomna při všech úkonech v řízení, právo vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům a právo na oznámení rozhodnutí.“ Z uvedeného vyplývá, že uvedená práva svědčí osobě přímo postižené spácháním přestupku pouze v řízení, k jehož zahájení nebo pokračování dala souhlas. V případě žalobce se nejednalo o řízení, k jehož vedení by musel udělit souhlas. A zároveň je nutné za osobu postiženou spácháním přestupku považovat takovou osobu, jejíž práva nebo oprávněné zájmy byly přímo dotčeny jednáním nebo opomenutím, kterým byla naplněna skutková podstata přestupku (srov. komentář Jemelka, L., Vetešník, P. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, Zákon o některých přestupcích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 612 - 621). Důvodová zpráva k tomuto ještě specifikuje, že „[p]ráva nebo oprávněné zájmy v takovém případě tvoří objekt přestupku, který byl spácháním přestupku postižen. Osoba přímo postižená spácháním přestupku může být poškozeným, pokud jí byla přestupkem způsobena škoda a tato osoba uplatnila v řízení o přestupku nárok na její náhradu. Pokud byla této osobě spácháním přestupku způsobena jiná újma, má zvláštní procesní postavení pouze v případě, že její souhlas je podmínkou řízení o daném přestupku.“ 35. V závěru vypořádání tohoto žalobního bodu pak soud uvádí, že není správná úvaha žalobce, že by byl oprávněn podat zásahovou žalobou proti odložení věci, neboť na tom má právní zájem. Práva osoby přímo postižené spácháním přestupku lze ztotožnit s právy osob, které byly oprávněny podat návrh podle § 68 odst. 1 zákona o přestupcích, avšak není možné je ztotožnit s právy osob, o jejichž žádosti (srov. § 44 správního řádu) nebylo řízení zahájeno (srov. § 43 správního řádu). Komplexně se k tomu vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 6. 2018, č. j. 10 As 210/2016 – 66, odst. [19] takto: „Nejvyšší správní soud se povahou odložení věci v přestupkovém řízení s možností obrany proti vyrozumění o tomto postupu zabýval podrobně v rozsudku ze dne 13. 8. 2009, č. j. 9 As 57/2008 – 35 (z něhož vycházel v projednávané věci i městský soud). NSS zde odlišil při hodnocení důsledků odložení věci postavení navrhovatele ve smyslu § 68 odst. 1 zákona o přestupcích od ostatních účastníků řízení, včetně poškozených osob. U taxativně stanovených návrhových přestupků ustupuje veřejný zájem na projednání přestupkového jednání individuálnímu zájmu poškozené osoby. Osoba, která podává návrh dle § 68 odst. 1 zákona o přestupcích, disponuje řízením, na rozdíl od poškozeného u přestupku projednávaného ex offo, z čehož je nutné dovodit odlišné postavení při prověření postupu správního orgánu při odložení věci: ‚Pokud tedy zákon svěřuje určitým osobám v případě zákonem stanovených jednání výhradní právo vyvolat svým návrhem řízení o přestupku a tyto osoby tohoto práva využijí, pak je dle názoru Nejvyššího správního soudu toto právo spojeno s možností nechat prověřit úkony správního orgánu, které v řízení následně učiní. Rozhodnutí, zda správní orgán po podání návrhu podle § 68 odst. 1 zákona o přestupcích věc odloží či zahájí řízení, je dle Nejvyššího správního soudu významným zásahem do právní sféry navrhovatele. Pokud zákonodárce svěřil možnost zahájit přestupkové řízení svým návrhem pouze určité skupině osob, pak tím vyjádřil, že projednání přestupku v určitých věcech se na rozdíl od ostatních týká výhradně jejich zájmů.‘ NSS zdůraznil, že ustanovení § 66 odst. 4 zákona o přestupcích není přijatými závěry nijak dotčeno ve vztahu k řízení o přestupcích projednávaných z úřední povinnosti.“ Citované úvahy tak jednoznačně obsahují závěr, že v případě odložení věci a úkonů podle § 66 odst. 4 zákona přestupcích týkající se řízení o přestupcích projednávaných z úřední povinnosti není možné podat opravné prostředky anebo se domáhat ochrany u soudu.

36. V případě žalobce došlo k odložení přestupku a poznamenání usnesení o odložení věci do spisu podle § 76 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky, nicméně toto ustanovení je v podstatě totožného znění jako ustanovení § 66 odst. 4 zákona o přestupcích, proto lze závěry vyslovené Nejvyšším správním soudem též aplikovat na § 76 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky. Žalobce nebyl osobou přímo postiženou spácháním přestupku ve smyslu § 71 zákona o odpovědnosti za přestupky a nebyl vyžadován jeho souhlas se zahájením nebo pokračováním řízení o přestupku, z toho důvodu by nebyl oprávněn se úspěšně bránit proti odložení věci ve smyslu § 76 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky. Žalobní bod není důvodný. Nedbalostní spáchání přestupku 37. V tomto žalobním bodě žalobce namítal nezákonnost výroku, neboť správní orgán uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku z nedbalosti, ačkoli je odpovědnost provozovatele vozidla založena na objektivní odpovědnosti. Žalobce má za to, že se dopustil nezaviněného přestupku, a proto je konstatování zavinění, byť ve formě nedbalosti konstatováním závažnějšího přestupku, a proto je výrok nezákonný.

38. Žalobce byl uznán vinným ze spáchání přestupku provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Podle § 2 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky platí, že „[o]dopovědnost za přestupek se posuzuje podle zákona účinného v době spáchání přestupku; podle pozdějšího zákona se postupuje jen tehdy, je-li to pro pachatele přestupku příznivější.“ Přestupek, za nějž měl být žalobce odpovědný, se udál dne 1. 4. 2017. V tuto dobu § 125f zákona o silničním provozu stanovoval: (1) Právnická nebo fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. (2) Právnická nebo fyzická osoba za správní delikt odpovídá pokud¨ a) porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo se jedná o neoprávněné zastavení nebo stání, b) porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle tohoto zákona a c) porušení pravidel nemá za následek dopravní nehodu. (3) Za správní delikt podle odstavce 1 se uloží pokuta. Pro určení výše pokuty se použije rozmezí pokuty pro přestupek, jehož znaky porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje; pokuta však nepřevýší 10 000 Kč. (4) Obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt podle odstavce 1 projedná, pouze pokut učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a a) nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání přestupku prokázáno. (5) Provozovatel vozidla za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že v době před porušením povinnosti řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích a) bylo vozidlo, jehož je provozovatelem, odcizeno nebo byla odcizena jeho tabulka s přidělenou státní poznávací značkou, nebo b) podal žádost o zápis změny provozovatele vozidla v registru silničních vozidel. Ačkoli až novelou č. 183/2017 Sb. byl do ustanovení § 125f zákona o silničním provozu vložen odstavec tři, který výslovně stanoví, že [k] odpovědnosti fyzické osoby za přestupek (pozn. soudu: došlo ke změně terminologie, dříve se jednalo o správní delikt, jak je patrné i z uvedené citace výše) podle odstavce 1 se nevyžaduje zavinění.“ Bylo již v minulosti i judikaturou dovozeno, že odpovědnost provozovatele vozidla za správní delikt podle § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích byla konstruována jako objektivní odpovědnost s přípustnými liberačními důvody a k naplnění skutkové podstaty tak nebylo vyžadováno zavinění delikventa (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 7/2014 – 21).

39. Nicméně je pravda, že správní orgán I. stupně ve výroku prvostupňového rozhodnutí uvedl: „[v]ýše uvedeným jednáním porušil ustanovení § 10 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích, čímž v nedbalosti spáchal přestupek podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích.“ Uvedení formy zavinění ve výroku prvostupňového rozhodnutí je v rozporu s odůvodněním prvostupňového rozhodnutí, ve kterém správní orgán I. stupně opakovaně uvádí, že se jednalo o objektivní odpovědnost provozovatele vozidla. Ovšem tato diskrepance nezpůsobuje žalobcem namítané pochybení, tedy to, že by byl uznán vinným pro závažnější přestupek. Přestupek provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu vymezuje pouze jeden skutek, nikoli i kvalifikované skutkové podstaty tohoto přestupku, které by se lišily existencí nebo intenzitou zavinění. Pochybením správního orgánu I. stupně však je, že ve výroku zavinění žalobce vůbec konstatoval, ačkoli v odůvodnění zcela jasně uvedl, že žalobce byl uznán vinným z přestupku, u kterého se aplikuje objektivní odpovědnost. Žalovaný pak pochybil, když na zmíněnou diskrepanci nijak nereagoval, a navíc informaci o nedbalostním spáchání přestupku přejal. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí nijak nevypořádal s tím, že výrok prvostupňového rozhodnutí neměl obsahovat formu zavinění. Použití automatizovaného technického prostředku bez obsluhy 40. Žalobce dále namítal, že nebyly splněny podmínky pro projednání protiprávního jednání jako správního deliktu provozovatele vozidla podle § 125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu, protože porušení pravidel silničního provozu nebylo zjištěno automatizovaným technickým prostředkem bez obsluhy. Podle žalobce měly správní orgány uvést znaky definující automatizovaný technický prostředek pro měření rychlosti bez obsluhy a následně měly tyto znaky porovnat s použitým rychloměrem. Zároveň správní orgány neprovedly ani dokazování, že se skutečně jednalo o automatizovaný technický rychloměr. Dále považoval žalobce provedené měření za nepřezkoumatelné, protože správní orgány neuvedly, jakým rychloměrem byla rychlost měřena, a proto není ani možné přezkoumat, zda se jedná o automat, či nikoli.

41. Žalobní bod není důvodný. Žalobce v rámci správního řízení nerozporoval užití konkrétního automatizovaného technického prostředku, i přesto, že byl již v rámci výzvy provozovateli vozidla k zaplacení určené částky informován o tom, že byla rychlost neznámému řidiči změřena automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy. Dále žalobce byl informován o způsobu měření i v příkazu ze dne 5. 2. 2018, ve kterém bylo specifikováno, že „[p]řestupek byl zaznamenán měřícím zařízením SYDO Trafic Velocity, v. č. GEMVEL0019, automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy.“ Totožná informace byla uvedena i v prvostupňovém rozhodnutí. Není tak pravda, že správní orgán I. stupně neuvedl, jakým automatizovaným technickým prostředkem bylo měřeno, a že není možné přezkoumat, zda jde o automat. Správní orgán I. stupně v prvostupňovém rozhodnutí uvedl, že byla rychlost měřena automatizovaným technickým prostředkem a uvedl i jeho přesný název.

42. Ohledně námitky týkající se nutnosti uvedení znaků definujících automatický technický prostředek a provedení dokazování, kterým by došlo k porovnání těchto znaků a vlastností použitého automatizovaného technického prostředku, soud uvádí, že jediným dělícím kritériem pro rozlišení, zda jde o automatický technický prostředek anebo manuální technický prostředek, je režim měření (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2018, č. j. 9 As 213/2017 – 37), kdy v případě automatického měření jsou snímána veškerá projíždějící vozidla a zaznamenávána jejich rychlost. Naopak v případě manuálního měření provádí výběr vozu a měření rychlosti obsluha rychloměru. Správní orgán I. stupně v prvostupňovém rozhodnutí uvedl, že měření proběhlo automatizovaným technickým prostředkem SYDO Traffic Velocity, v. č. GEMVEL0019. Soud tak má za prokázané, že měření proběhlo automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích podle § 125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu.

43. Vzhledem k tomu, že žalobce v rámci správního řízení nezpochybnil, že nebylo měřeno automatickým technickým zařízením, nebylo nutné, aby správní orgány prováděly dokazování, že skutečně šlo o toto zařízení. Bylo zcela dostačující, když bylo z podkladu pro vydání rozhodnutí patrné, a následně v prvostupňovém rozhodnutí uvedeno, že měření bylo provedeno automatizovaným technickým prostředkem. Neuvedení ustanovení, podle kterého bylo rozhodováno o sankci 44. Žalobce zastává názor, že správní orgán rozhodoval o sankci nezákonně, protože zohlednil pouze ustanovení § 125c odst. 5 zákona o silničním provozu a § 35 až § 40 a § 46 zákona o odpovědnosti za přestupky a příslušnou vyhlášku, avšak výrok rozhodnutí neobsahoval přesné ustanovení, podle kterého bylo o sankci rozhodováno. Odkaz na ustanovení § 125c odst. 5 zákona o silničním provozu nepovažuje žalobce za dostatečný, neboť toto ustanovení je děleno ještě na další části a vymezené pokuty se pohybují ve výměře od 1 500 Kč do 50 000 Kč. Podle žalobce tak mělo být specifikováno i konkrétní písmeno, podle kterého byla pokuta ukládána. Žalobce dále odkázal na § 68 odst. 2 správního řádu, podle kterého se „[v]e výrokové části uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst. 1.“ 45. Podle § 93 odst. 1 písm. e) zákona o odpovědnosti za přestupky se „[v]e výrokové části rozhodnutí o přestupku, kterým je obviněný uznán vinným, kromě náležitostí podle správního řádu uvede druh a výměra správního trestu, popřípadě výrok o podmíněném upuštění od uložení správního trestu, o upuštění od uložení správního trestu nebo o mimořádném snížení výměry pokuty.“ 46. Ke kvalitě výrokové části, která se však týká vyslovení viny nikoli udělené sankce, Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016 – 46, Sb. NSS č. 3656/2018, ve druhé právní větě vyslovil, že „[p]okud správní orgán ve výrokové části rozhodnutí (§ 68 odst. 2 správního řádu) neuvede všechna ustanovení, která zakládají porušenou právní normu, bude třeba v každém jednotlivém případě posoudit závažnost takového pochybení. Při úvahách, zda je neuvedení určitého ustanovení ve výrokové části odstranitelné interpretací rozhodnutí, bude významné zejména to, zda jasné vymezení skutku ve výroku rozhodnutí dovoluje učinit jednoznačný závěr, jakou normu pachatel vlastně porušil. Důležité bude též to, jaká ustanovení ve výrokové části správní orgán uvedl, a jaká neuvedl. Ke zrušení rozhodnutí bude třeba přistoupit i tehdy, nebude-li chybějící ustanovení zmíněno ani v odůvodnění rozhodnutí.“ I přes zásadní význam výrokové částí rozhodnutí týkající se vyslovení viny Nejvyšší správní soud připustil a akceptoval jistou míru nepřesnosti, resp. neurčitosti, která ale musí být překonatelná interpretací zbývající části rozhodnutí, zejména odůvodněním. Zároveň je zřejmé, že není případně možné akceptovat, pokud by dotčené ustanovení nebylo uvedeno v rozhodnutí vůbec, tedy ani v odůvodnění rozhodnutí.

47. Správní orgán I. stupně ve výroku prvostupňového rozhodnutí skutečně odkázal na § 125c odst. 5 zákona o silničním provozu, který obsahuje další dělení výše pokut podle jednotlivých skutkových podstat. Nicméně v odůvodnění pak uvedl, „[p]odle ust. 125f odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích, se za přestupek podle odstavce 1, uloží pokuta v rozmezí pokuty pro přestupek, jehož znaky porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje, v daném případě tedy podle § 125c odst. 5 písm. g) v rozmezí od 1.500,- Kč do 2.500,- Kč.“ Soud připouští, že ve výrokové části prvostupňového rozhodnutí i napadeného rozhodnutí žalovaného nebylo zcela přesně odkázáno na § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu, které obsahuje přesné rozmezí možného uložení pokuty, avšak v odůvodnění rozhodnutí toto ustanovení již specifikováno je, tudíž i přes výše uvedené pochybení nedošlo k nezákonnému vydání rozhodnutí, neboť z odůvodnění rozhodnutí je jasně určitelné, podle jakého rozmezí byla pokuta uložena.

48. Avšak v souvislosti s ukládáním sankce chce soud upozornit na nedostatek v odůvodnění ukládané sankce, který žalobce sice nenamítal, avšak žalovaný se s uvedeným nedostatkem nijak nevypořádal, ačkoli se správní orgán I. stupně dopustil zjevného pochybení. Správní orgán I. stupně v části odůvodnění sankce uvedl, že „[d]le ustanovení § 41 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky se za dva nebo více přestupků téhož pachatele projednaných ve společném řízení se uloží správní trest podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji trestný. Jsou-li horní hranice sazeb pokut stejné, uloží se správní trest podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejzávažnější.“ V případě žalobce však nebyl ukládán správní trest za dva a více přestupků, ale pouze za jeden přestupek. V takovém případě je uvedení daného pravidla nadbytečné a může působit zavádějícím dojmem. Žalovaný tak měl na tuto skutečnost v odůvodnění napadeného rozhodnutí reagovat a měl uvést, zda byl nebo nebyl ukládán trest za více přestupků a případně měl uvést, zda nebyla tato část odůvodnění uvedena v prvostupňovém rozhodnutí nadbytečně a tím spíše omylem. Nestanovení místa přestupku 49. Podle žalobce nevymezil správní orgán ve výroku rozhodnutí místo údajného protiprávního jednání s takovou přesností, aby bylo možné přezkoumat jeho protiprávnost. Z formulace „na silnici I/3 v obci Miličín, ve směru na Tábor“ nelze podle žalobce seznat, kde k protiprávnímu jednání došlo. Žalobce uvedl, že nemůže přezkoumat, zda se rychloměr nachází na území obce, jaká je v daném úseku komunikace nejvyšší povolená rychlost a nemůže se ani s místem měření seznámit. Silnice I/3 prochází celou obcí Miličín, jak jejím zastavěným územím, tak jejím nezastavěným územím, ve kterém nemusí docházet k naplnění skutkové podstaty. Za takových okolností považuje žalobce vymezení nedostatečné. Žalobce považoval za přiléhavé odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2017, č. j. 1 As 17/2017 – 28, ve kterém se Nejvyšší správní soud zabýval konkretizací místa spáchání přestupku.

50. Soud v prvé řadě odkazuje na závěry Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014 – 39, ve kterém konstatoval, že „(…) nelze vyžadovat, aby bylo místo spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí o přestupku vymezeno na metr přesně. To u přestupků překročení nejvyšší dovolené rychlosti ani objektivně není možné. U těchto přestupků bude ve výroku správního rozhodnutí místo spáchání vždy vymezeno určitým úsekem komunikace více či méně dlouhým. (…) V každém individuálním případě je pak nutno posuzovat, zda je úsek komunikace popsaný ve výroku rozhodnutí o přestupku společně s označením času a způsobu spáchání přestupku vymezen dostatečně konkrétně tak, aby nemohl být skutek zaměněn s jiným.“ Žalobce poprvé až v žalobě uvedl, že silnice I/3 v Miličíně zasahuje i mimo zastavěnou oblast a dokonce mimo obec, ovšem tato námitka není důvodná, neboť je rozhodné, že správní orgány jednoznačně uvedly, že k přestupku došlo v obci Miličín, tedy nikoli mimo obec nebo v nezastavěné části obce. Žalobce zároveň nepředložil žádný důkaz na podporu svého tvrzení, že by měla vést silnice I/3 v obci Miličín i nezastavěnou oblastí a soud tuto skutečnost nezjistil ani z veřejně přístupných map (www.mapy.cz), ve kterých je možné využít funkce Panorama, které zobrazuje uvedenou lokalitu prostřednictvím na sebe navazující sekvence snímků pořízených speciálně vybaveným vozidlem (obdobná aplikace Street View je dostupná na www.google.cz/maps).

51. Z uvedeného je patrné, že se měřený úsek nachází v obci a nebylo zjištěno, že by se v dané obci nacházela nezastavená oblast, tedy obecně platí zákonná úprava rychlosti tak, jak na ni odkazovaly správní orgány, tj. podle ustanovení § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu. Vzhledem k tomu, že žalobce nepředložil žádné důkazy o tom, že by na uvedené ulici platila rozdílná regulace rychlosti a jediný argument, který uvedl, se týkal hypotetické nezastavěnosti části území obce Miličín, není tvrzení žalobce prokázáno, a tudíž není jeho námitka důvodná.

52. Soud odkazuje také na ustanovení § 18 odst. 4 ve spojení s ustanovením § 2 písm. cc) zákona o silničním provozu, podle kterých platí, že „[v] obci smí jet řidič rychlostí nejvýše 50 km.h-1, a jde-li o dálnici nebo silnici pro motorová vozidla, nejvýše 80 km.h-1. Pro účely tohoto zákona je obec zastavěné území, jehož začátek a konec je na pozemní komunikaci označen příslušnými dopravními značkami; na účelových komunikacích se značky neosazuji.“ Žalobce nikterak neprokázal, že by vozidlo vjelo do dané obce takovou ulicí, která nebyla označena příslušnou dopravní značkou, řidič vozidla byl tudíž povinen řídit se rychlostním limitem 50 km/h., který obecně na základě ustanovení § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu platí. Správní orgán I. stupně v prvostupňovém rozhodnutí uvedl, že ke spáchání přestupkového jednání došlo „v obci Miličín“, a to v místě, „kde smí jet rychlostí nejvýše 50 km/h.“ Nešlo tak ani o část silnice mimo obec a též nešlo o část obce, kde by byla povolená jiná rychlost než 50 km/hod. Žalobce nenavrhl a nepředložil jediný důkaz, kterým by tyto skutečnosti uvedené v prvostupňovém rozhodnutí úspěšně zpochybnil.

53. Dále soud uvádí, že správní orgány neprovádějí ani neodůvodňují okolnosti, které vyplývají ze zákona. Pakliže zákon stanoví, že je obec zastavěné území, jehož začátek a konec je na pozemní komunikaci označen příslušnými dopravními značkami, není povinen do spisu zakládat důkazy o existenci těchto značek a o zastavěnosti území, ale naopak žalobce je povinen předložit takové důkazy, kterými chce prokázat tvrzení, že se řidič vozidla pohyboval v území neoznačeném těmito značkami, či v území nezastavěném. Žalobce však nic z tvrzeného nedoložil. Vzhledem k tomu, že úsekové měření probíhalo v obci a obec musí být ze zákona označena příslušnými dopravními značkami a každý řidič je povinen jet v obci rychlostí nejvýše 50 km/h, a žalobce nedoložil, že by v daném místě byly stanoveny jiné než ze zákona vyplývající okolnosti, není žalobní bod důvodný.

54. Zároveň není důvodný ani odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2017, č. j. 1 As 17/2017 – 28, ve kterém se sice jednalo o situaci překročení maximální dovolené rychlosti v obci, ovšem správní orgán sám uvedl, že šlo o nezastavěnou oblast a dále až ve vyjádření k žalobě, nikoli již v podkladech pro vydání rozhodnutí anebo v rozhodnutí samém, uvedl, že měření bylo realizováno jediným stacionárním radarem v obci. Jedná se tedy o skutkově odlišný případ, který není přiléhavý. Absence odkazu na přestupek, absence uvedení ustanovení, podle kterého bylo rozhodováno (obecný odkaz na § 10 odst. 3), absence slovního popisu přestupku 55. Žalobce byl uznán vinným ze spáchání správního deliktu podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, jehož skutkovou podstatu naplnil porušením ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu. Žalobce má za to, že ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu je normou s tzv. blanketní dispozicí, a proto musí být ve výroku obsažena i norma, na kterou je takto odkazováno. Tyto závěry žalobce dovozoval z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2016, č. j. 9 As 263/2015 – 34, a Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 9. 4. 2015, č. j. 60 A 10/2014 – 33, Sb. NSS č. 3282/2015. Žalobce namítal, že správní orgán ve výroku rozhodnutí neuvedl, jaká konkrétní právní povinnost byla porušena a z výroku rozhodnutí tak nelze přezkoumat, pro jaké protiprávní jednání je žalobce postižen.

56. Dále žalobce namítá nesrozumitelnost rozhodnutí, neboť se z jeho výroku nepodává, za jaké protiprávní jednání byl žalobce trestán a znaky jakého přestupku mělo jednání řidiče přičitatelné žalobci, vykazovat. Výrok obsahuje toliko informaci, že žalobce nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, když nezjištěný řidič vozidla jel rychlostí 63 km/h. Podle žalobce tak napadené rozhodnutí postrádá elementární prvky přezkoumatelnosti.

57. Ve výroku prvostupňového rozhodnutí je uvedeno: „(…) se uznává vinným, že jako provozovatel motorového vozidla tov. zn. F. G., reg. zn. X, evidovaném v centrálním registru vozidel, v rozporu s ust. § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, nezajistil, aby dne 1. 4. 2017 v 12:26:40 hod. při užití výše uvedeného vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, neboť dne 1. 4. 2017 v 12:26:40 hod. na silnici č. I/3 v obci Miličín, ve směru na Tábor, bylo zjištěno a zadokumentováno překročení nejvyšší dovolené rychlosti s vozidlem tov. zn. F. G., reg. zn. X, kdy řidiči byla v místě, kde smí jet rychlostí nejvýše 50 km/h, naměřena automatizovaným technickým prostředkem bez obsluhy typu SYDO Traffic Velocity, v. č. GEMVEL0019 rychlost 66 km/h, po odečtu tolerance 63 km/h. Výše uvedeným jednáním porušil ustanovení § 10 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích, čímž v nedbalosti spáchal přestupek podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích.“ V odůvodnění tohoto rozhodnutí je pak uvedeno, že „spáchání skutku, které vykazují znaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu, je ve spisovém materiálu dokládáno těmito podklady (…)“.

58. Ustanovení § 93 odst. 1 písm. a) a b) zákona o odpovědnosti za přestupky stanoví, že „[v]e výrokové části rozhodnutí o přestupku, kterým je obviněný uznán vinným, se kromě náležitostí podle správního řádu uvede popis skutku s označením místa, času a způsobu jeho spáchání, právní kvalifikace“.

59. Nejvyšší správní soud, který se v usnesení rozšířeného senátu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016 – 45, Sb. NSS č. 3656/2018, zabýval náležitostmi výrokové části rozhodnutí o přestupku, resp. správním deliktu, byť primárně ve vztahu k § 68 odst. 2 správního řádu, tak mimo jiné konstatoval: „Ostatně i § 93 odst. 1 nového zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (cit. v bodě [15] shora) do budoucna jasně stanoví, že ve výrokové části rozhodnutí o přestupku, kterým je obviněný uznán vinným, se mj. uvede též popis skutku s označením místa, času a způsobu jeho spáchání a právní kvalifikace skutku. V tomto smyslu tedy nový zákon důsledně provádí ústavní požadavky, ke kterým dospěla již předchozí rozhodovací praxe NSS.“ Tyto ústavní požadavky pak Nejvyšší správní soud shrnul následovně: „Správní orgán rozhodující o správním deliktu musí ve výrokové části rozhodnutí (§ 68 odst. 2 správního řádu) uvést všechna ustanovení, byť obsažená v různých právních předpisech, která tvoří v souhrnu právní normu odpovídající skutkové podstatě správního deliktu. Pokud správní orgán ve výrokové části (§ 68 odst. 2 správního řádu) neuvede všechna ustanovení, která zakládají porušenou právní normu, bude třeba v každém jednotlivém případě posoudit závažnost takového pochybení. Při úvahách, zda je neuvedení určitého ustanovení ve výrokové části odstranitelné interpretací rozhodnutí, bude významné zejména to, zda jasné vymezení skutku ve výroku rozhodnutí dovoluje učinit jednoznačný závěr, jakou normu pachatel vlastně porušil. Důležité bude též to, jaká ustanovení ve výrokové části správní orgán uvedl, a jaká neuvedl. Ke zrušení rozhodnutí bude třeba přistoupit i tehdy, nebude-li chybějící ustanovení zmíněno ani v odůvodnění rozhodnutí.“ 60. Z uvedené citace tak lze dovodit, že požadavky, které byly kladeny na výrokovou část podle § 68 odst. 2 správního řádu, a které se explicitně promítly do znění § 93 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky, je třeba vykládat v souladu s výše citovanými závěry.

61. Je nutné se však vypořádat s tím, že v požadavcích na výrok rozhodnutí o přestupku podle § 77 zákona o přestupcích nebyla výslovně uvedena právní kvalifikace, jako je tomu v § 93 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky. Právní kvalifikací je třeba rozumět zákonné označení přestupku (za jehož spáchání je určitá osoba uznána vinnou). Uvedení právní kvalifikace tak není navázáno na povinnost citovat zákonné znění celé skutkové podstaty, ale spočívá v podřazení konkrétní skutkové podstaty pod uvedené zákonné označení.

62. Smyslem co možná nejpřesnějšího vymezení skutku ve výroku rozhodnutí ve věci správního trestání je zájem na zachování právní jistoty, eliminace nebezpečí záměny skutku, a potažmo opakovaného postihu za týž skutek, čímž by došlo k porušení zásady ne bis in idem (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 -73, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2013, č. j. 4 As 54/2012 - 32).

63. Lze přisvědčit žalobci, když namítá, že správní orgán I. stupně pochybil, neboť ve výroku rozhodnutí neuvedl, jaké konkrétní ustanovení zákona o silničním provozu bylo uvedeným jednáním porušeno. V posuzované věci však toto pochybení nedosahuje takové intenzity, aby bylo nutno správní rozhodnutí zrušit. Správní orgán I. stupně ve výroku rozhodnutí podrobně popsal jednání, jímž byly povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích porušeny, odkaz na příslušné ustanovení zákona o silničním provozu pak uvedl v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Vzhledem k takto jasnému vymezení skutku o porušené povinnosti a všech zákonných ustanoveních tvořících právní normu odpovídající skutkové podstatě přestupku tak v posuzované věci není pochyb. Současně je skutek vymezen natolik konkrétně, že jej nelze zaměnit s jiným a nehrozí tak nebezpečí opakovaného postihu za týž skutek. Žalobní body nejsou důvodné. Nesouhlas žalobce a jeho právního zástupce se zveřejňováním osobních údajů 64. Závěrem soud k vyjádřenému nesouhlasu žalobce se zveřejňováním osobních údajů žalobce a jeho právního zástupce na webu Nejvyššího správního soudu a návrhu na naprostou anonymizaci rozhodnutí ve věci konstatuje, že se ztotožňuje s názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v jeho usnesení ze dne 30. 3. 2017, č. j. Nao 118/2017-145. Nejvyšší správní soud uvedl, že „zveřejňování a anonymizace rozhodnutí zdejšího soudu e řídí § 39 Směrnice č. 9/2011, Kancelářský a spisový řád Nejvyššího správního soudu, účinné od 1. 1. 2012. Podle odst. 1 písm. a/ citovaného ustanovení anonymizaci podléhá u fyzických osob jméno, příjmení, bydliště, datum narození, rodné číslo, citlivé údaje podle zák. č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, jakož i veškeré další údaje, podle nichž by bylo fyzickou osobu možno identifikovat. Z uvedeného plyne, že jméno ani adresa žalobce nejsou v anonymizované verzi rozhodnutí zveřejňovány. Iniciály žalobce nejsou podle zdejšího soudu údajem, podle kterého by bylo možné žalobce identifikovat, a proto není důvodu, aby nebyly zveřejněny. Ve vztahu k zveřejnění údajů o advokátovi lze odkázat na odst. 3 citovaného ustanovení, podle kterého anonymizaci zejména nepodléhají: b/ údaje o právnických osobách soukromého nebo veřejného práva; jména a příjmení členů jejich statutárních orgánů (odstraní se pouze případné údaje soukromého charakteru vztahující se k těmto osobám), d/ jména a příjmení zástupců účastníků řízení a zástupců osob zúčastněných na řízení, vyjma jmen a příjmení zákonných zástupců a obecných zmocněnců, e/ jména a příjmení advokátů, státních zástupců, notářů, soudních exekutorů, znalců, tlumočníků a daňových poradců, nejsou-li účastníky řízení.“ Dále Nejvyšší správní soud odkázal na svůj rozsudek ze dne 31. 5. 2012, č. j. 9 Ans 5/2012-29 (který se sice týkal poskytování informací, nicméně argumenty v něm vyslovené lze přiměřeně použít), kde uvedl, že „jméno a příjmení advokáta jsou na základě zvláštního právního předpisu zapsána ve veřejně přístupném seznamu. Pokud jsou uvedena v souvislosti s jeho působností, pro kterou byla do veřejně přístupného seznamu zapsána (zde v souvislosti s výkonem advokacie a zastupování klienta před soudem), nejedná se bez dalšího o chráněné údaje, které by bylo nezbytné anonymizovat. Tím spíše takovým údajem nejsou iniciály advokáta a jeho sídlo, které je již ze své povahy údajem veřejným. S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že způsob, jakým zdejší soud standardně zveřejňuje anonymizované verze svých rozhodnutí, neporušuje ani v této věci právo na ochranu osobních údajů či soukromí žalobce nebo Mgr. V. V. Pokud se Mgr. V. V. cítí být ‚sekundárně viktimizován‘, je-li spojován se způsobem, jakým vykonává advokacii, nelze příčiny takových jeho domněnek spojovat se skutečností, že soudy zcela v souladu s platnými právními předpisy zveřejňují ve svých rozhodnutích jeho údaje, vystupuje-li v postavení advokáta a zástupce účastníka řízení.“ Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení 65. Vzhledem k tomu, že ze správního spisu ani z veřejně přístupných zdrojů nelze ověřit, že by měření rychlosti probíhalo v úseku vyznačeném Policií České republiky a že obecní policie uveřejnila informace o měření v daném úseku, zrušil soud napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s. ř. s. a podle ustanovení § 78 odst. 4 správního řádu věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

66. Nad rámec důvodů, které vedly ke zrušení napadeného rozhodnutí, nemohl soud ponechat bez povšimnutí pochybení žalovaného, jichž se v souvislosti s přezkumem prvostupňového rozhodnutí dopustil. Soud na tyto nedostatky upozorňuje zejména z důvodu, aby mohly být napraveny při zachování procesní ekonomie.

67. Činnost žalovaného nespočívá v odvolacím řízení ve formálním potvrzení prvostupňového rozhodnutí a v případném zopakování popisu skutku, ale v přezkoumání napadeného rozhodnutí v plném rozsahu. Ustanovení § 98 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky se odchyluje od obecné úpravy § 89 odst. 2 správního řádu, který stanovuje, že odvolací orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, a správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává toliko v rozsahu uplatněných námitek. Ustanovení § 98 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky explicitně stanovuje, že odvolací správní orgán přezkoumává napadené rozhodnutí v plném rozsahu. Komentářová literatura tento postup vykládá tak, že „[m]usí tedy plně přezkoumat jeho zákonnost i věcnou správnost (tedy jak bylo uplatněno správní uvážení) bez ohledu a to, jestli je to odvolatelem namítáno, respektive jestli to vyžaduje veřejný zájem. Přihlížet se nemusí pouze k bagatelním nedostatkům, které nejsou způsobilé samy o sobě napadené rozhodnutí z hlediska jeho zákonnosti či správnosti zpochybnit.“ (Jemelka, L., Vetešník, P. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, Zákon o některých přestupcích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017. s. 886 – 898).

68. Soud má pochybnosti o tom, zda žalovaný prvostupňové rozhodnutí přezkoumal ve smyslu výše uvedeného ustanovení zákona o odpovědnosti za přestupky, neboť nijak nereagoval na některá zřejmá pochybení správního orgánu I. stupně. Žalovaný nijak nenapravil zjevný rozpor výroku prvostupňového rozhodnutí, který obsahoval formu zavinění přestupku, ačkoli z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že žalobce odpovídala za spáchaný přestupek na základě objektivní odpovědnosti. Dále v napadeném rozhodnutí zcela absentuje přezkoumání uložené sankce, a nadto se žalovaný nijak nevypořádal s tím, že správní orgán I. stupně v odůvodnění uložené sankce nepřiléhavě aplikuje i ustanovení týkající se uložení správního trestu za dva a více přestupků, ačkoli se žalobkyně dopustila toliko jednoho přestupku.

69. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 a odst. 7 s. ř. s. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť neměl ve věci úspěch. V případě žalobce shledal soud v dané věci důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 60 odst. 7 s. ř. s. a rozhodl se nepřiznat žalobci část náhrady nákladů řízení. K nepřiznání náhrady nákladů řízení přistoupil soud s ohledem na používání sofistikované procesní strategie žalobce či jeho zmocněnce (nepodepsaná plná moc připojená k odporům proti příkazům o uložení sankce, podávání pouze blanketních odvolání), jejímž účelem je dosažení zániku odpovědnosti za přestupky v důsledku uplynutí prekluzivní lhůty. Že tyto nebo podobné postupy jsou používány k uvedenému cíli, vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2014, č. j. 10 As 203/2014 – 48, ze dne 31. 10. 2014, č. j. 8 As 119/2014 – 34, a ze dne 17. 10. 2014, č. j. 4 As 171/2014 – 26. U zdejšího soudu lze pak odkázat na rozsudky ze dne 8. 4. 2015, č. j. 46 A 33/2015 – 25, ze dne 11. 8. 2015, č. j. 48 A 56/2015- 32, a ze dne 14. 1. 2016, č. j. 45 A 63/2015 – 24.