44 A 40/2015 - 18

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Olgou Stránskou v právní věci žalobce: A. C., nar. xx, státní příslušnost Moldavská republika, t.č. ZZC Bělá – Jezová, 294 21 Bělá pod Bezdězem, proti žalovanému: Ministerstvu vnitra ČR, Odboru azylové a migrační politiky, pošt. schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 5. 2015, č.j. OAM-82/LE-BE03-BE02-PS-2015, o povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 5. 2015, č.j. OAM-82/LE-BE03-BE02-PS-2015, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 5. 2015, č.j. OAM- 82/LE-BE03-BE02-PS-2015, jímž mu byla podle § 46a odst. 1 písm. c) a § 46a odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), uložena povinnost setrvat v Zařízení pro zajištění cizinců v Bělé pod Bezdězem – Jezové (dále též „ZZC“) až do vycestování, maximálně však do 1. 9. 2015. Žalobce v žalobě namítá, že žalovaný nesprávně aplikoval ustanovení § 46a zákona o azylu, když rozhodl, že žalobce představuje nebezpečí pro veřejný pořádek. Žalobce se domnívá, že nemůže být považován za osobu nebezpečnou pro veřejný pořádek. Důvodem jeho zajištění je podle napadeného rozhodnutí skutečnost, že překročil hranice členských států Evropské unie, přičemž jeho cílem bylo podat žádost o udělení mezinárodní ochrany ve Francii, dále že si neobstaral žádné vízum ani povolení k pobytu a za pomocí padělaného dokladu Rumunska se dostal na území České republiky. Z těchto důvodů bylo vůči němu policií zahájeno řízení o správním vyhoštění, které v čase vydání napadeného rozhodnutí nebylo pravomocně ukončeno. Podle názoru žalobce nemůže být jeho jednání spočívající v nelegálním vstupu a pobytu na území České republiky považováno za natolik závažné, aby odůvodňovalo zbavení jeho osobní svobody na čtyři měsíce. Odvolal se přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.zn. 5 Azs 17/2013 ze dne 16. 12. 2013, podle kterého je potřeba při aplikaci ustanovení § 46a zákona o azylu vycházet z definice veřejného pořádku judikované v usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 26. 7. 2011, č.j. 3 As 4/2010 – 151. Konkrétně Nejvyšší správní soud v rozsudku uvádí: „…za nebezpečí pro veřejný pořádek ve smyslu § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu je třeba považovat pouze hrozbu takového jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, přičemž je nutno zohlednit individuální okolnosti života cizince a přihlédnout k jeho celkové životní situaci“, dále „tato interpretace však představuje stále jen obecné kritérium a je nutné postupovat také pouze v souladu se zásadou přiměřenosti, tedy pouze s ohledem na danou situaci cizince, konkrétně tedy s ohledem na stupeň integrace cizince, jeho osobní a rodinné poměry, věk, délku pobytu na území, zdravotní stav či vazby na zemi původu“, a dále „Skutečným, aktuálním a závažným ohrožením některého ze základních zájmů společnosti pak podle rozšířeného senátu jistě není např. fakt samotného nelegálního vstupu či nelegálního pobytu na území ČR.“. Žalobce dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR č. j. 9 Azs 81/2014 – 56 ze dne 19. 2. 2015, ve kterém Nejvyšší správní soud uvádí: „při interpretaci neurčitých právních pojmů by měl být kladen zvláštní důraz na zachování principu právní jistoty.“ Žalobce je toho názoru, že žalovaný se při výkladu pojmu vážné nebezpečí pro veřejný pořádek nedržel zavedených interpretačních pravidel a bylo tak závažně zasaženo do právní jistoty žalobce. Uvedl, že v jeho případě došlo ke zneužití správního uvážení, neboť žalovaný rozhodl o zbavení svobody převážně na základě nelegálního vstupu a pobytu na území ČR, proto by napadené rozhodnutí mělo být zrušeno dle ustanovení § 78 odst. 1 s.ř.s. Napadené rozhodnutí podle názoru žalobce nedostojí ani nárokům na odůvodnění. Podle výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu musí správní orgán zkoumat mimo jiné osobní a rodinné poměry, věk, délku pobytu na území, aby mohl učinit závěr, že zbavení osobní svobody je přiměřené. Žalobce uvedl, že na území České republiky pobývá již dva roky. V průběhu řízení o mezinárodní ochraně je schopen bydlet na své dosavadní adrese v Praze. Žalobce je toho názoru, že žalovaný pochybil, když vůbec nezohlednil skutečnosti svědčící v jeho prospěch, jeho osobní vazby na území České republiky v řízení dostatečně nezjišťoval, neboť nepodnikl žádné kroky k identifikaci jeho přítelkyně ani k přesnému zjištění jeho adresy. Dále žalobce namítl zneužití správní úvahy žalovaným při stanovení maximální délky povinnosti setrvat v ZZC, přičemž odkázal na rozsudek NSS sp. zn. 7 Azs 193/2014 ze dne 27. 11. 2014, podle kterého: „Ministerstvo musí rozhodnutí o délce uložené povinnosti odůvodnit, zejména pokud se rozhodne uložit zákonné maximum. Požadavek na odůvodnění délky této povinnosti je možné dovodit i z toho, že se jedná o zásah do osobní svobody jednotlivce a musí být zaručen jeho soulad s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy“. Žalobce se domnívá, že napadené rozhodnutí tyto nároky nesplňuje. Dále poukázal na skutečnost, že § 46a zákona o azylu neobsahuje žádné alternativy k zásahu do osobní svobody, jako je tomu např. u § 123b zákona o pobytu cizinců. Tato právní úprava dle jeho názoru není v souladu se zásadou subsidiarity a ani s čl. 5 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Namítl také nedostatečnost odůvodnění napadeného rozhodnutí, jak je vyžaduje § 68 odst. 3 správního řádu, neboť žalovaný dle názoru žalobce pouze rekapituluje informace získané ze spisového materiálu příslušných složek Policie ČR, což však nelze považovat za odůvodnění splňující nároky kladené zmíněným ustanovením správního řádu. Žalovaný pak zejména neuvádí, v čem konkrétně vidí nebezpečnost žalobce pro veřejný pořádek ve smyslu § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu. Zdůraznil závažnost zde aplikovaného institutu, kdy v případě tak závažného zásahu, jakým je faktické zbavení osobní svobody, ke kterému zde bezesporu dochází, je nezbytné postupovat velmi pečlivě a odůvodnění výroků se věnovat velmi podrobně. I z tohoto důvodu by mělo být dle názoru žalobce napadené rozhodnutí zrušeno také pro jeho nepřezkoumatelnost. Z těchto důvodů žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uvedl, že s podanou žalobou nesouhlasí, neboť má za to, že se v žalobě namítaných porušení právních předpisů při rozhodování nedopustil. K námitkám žaloby vztahujícím se k nezákonnosti jeho rozhodnutí, k nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu, žalovaný uvedl, že je přesvědčen o tom, že z napadeného rozhodnutí je jasně seznatelné, z jakých podkladů vycházel, jakým způsobem je hodnotil a k jakým závěrům jej tyto úvahy vedly. Ve svém rozhodnutí popsal skutkový stav a též zdůvodnil, z jakých konkrétních a individualizovaných důvodů dospěl k názoru, že žalobce svým chováním a nerespektováním právního řádu představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, tedy veřejný pořádek (viz např. rozhodnutí NSS ze dne 17. 9. 2014, č.j. 5 Azs 13/2013-30). Rozhodnutí o povinnosti žalobce setrvat v ZZC nebylo vydáno pouze z důvodu žalobcova nelegálního pobytu v České republice (a to od září 2013). Žalovaný podrobně rekapituloval v napadeném rozhodnutí skutečnosti, které vzal v úvahu a důvody, které jej vedly k vydání napadeného rozhodnutí. Žalobce přicestoval do České republiky nelegálně, bez platného víza a cestovního odkladu, následně zde nelegálně pobýval a v dubnu 2015 rovněž nelegálně opustil území ČR a vycestoval do SRN, přes kterou chtěl nelegálně pokračovat do Francie, která byla jeho cílovou zemí pro podání žádosti o azyl. V jeho případě nebyla zjištěna jeho skutečná totožnost, neboť nepředložil žádný platný doklad totožnosti, neexistují záznamy o jeho osobě v cizineckém informačním systému a žalobce se nepodařilo identifikovat ani pomocí databáze EURODAC. Žalobce se zároveň vědomě prokazoval padělaným dokladem Rumunska jako dokladem vlastním s úmyslem zastřít svou pravou totožnost a státní příslušnost. V rozporu s tvrzením v žalobě žalovaný zjistil, že žalobce nemá na území České republiky žádné rodinné příslušníky či jinak blízké vazby. Žalovaný rovněž nemůže pominout skutečnost, že žalobcem podaná žádost o mezinárodní ochranu je z jeho pohledu čistě účelově podaná, o mezinárodní ochranu požádal až v okamžiku svého zadržení policií, po zahájení řízení o správním vyhoštění a svém umístění do zařízení pro zajištění cizinců. Žalovaný má za prokázané, že propuštění žalobce ze ZZC a vedení správního řízení ve věci mezinárodní ochrany bez omezení jeho svobody by mohlo ohrozit veřejný pořádek v České republice, neboť u žalobce lze důvodně předpokládat jeho nerespektování právního řádu České republiky a navíc v jeho případě nebyla spolehlivě zjištěna jeho totožnost, protože se prokazoval padělaným dokladem a jinak svou totožnost neprokázal. S ohledem na uvedené žalovaný považuje přijaté správní rozhodnutí za souladné se zákonem a přiměřené okolnostem. Rozhodnutí žalovaného není postaveno pouze na skutečnosti nelegálního pobytu žalobce na území České republiky, ale též na dalších skutečnostech popsaných v napadeném rozhodnutí, které odůvodňují závěr správního orgánu, že by žalobce mohl představovat nebezpečí pro veřejný pořádek. Žalovaný správní orgán nesouhlasí s názorem žalobce, že jeho rozhodnutím došlo ke zneužití správního uvážení. K aplikaci § 46a zákona o azylu postačuje shledání nebezpečí pro veřejný pořádek (nikoli až jeho narušení), v případě žalobce je pak s ohledem na jeho nerespektování právního řádu České republiky, protiprávní činnost (prokazování se padělaným cestovním dokladem, práce na území bez povolení k zaměstnání) a pobytovou historii, takový závěr odůvodněn. K námitce týkající se maximální stanovené doby zajištění na 120 dní, má žalovaný za to, že v odůvodnění napadeného správního rozhodnutí jako celku jsou uvedeny zcela konkrétní a specifické okolnosti případu žalobce, jak vyplynuly z celkového zjištěného stavu věci, které svědčí pro závěr žalovaného, že vzhledem ke všem uvedeným zjištěním (konkrétně zejména s ohledem na neprokázanou totožnost žalobce) se při svém rozhodování od maximální délky doby určené zákonem o azylu neodchýlil. Žalovaný trvá na tom, že jeho závěr stran délky povinnosti setrvat neodporuje principu zákazu libovůle, diskriminace, neodporuje lidské důstojnosti, neporušuje princip proporcionality ani rovnosti. K poukazu žalobce, že § 46a zákona o azylu neobsahuje žádné alternativy k zásahu do osobní svobody, žalovaný odkazuje na existující judikaturu NSS, kdy se tento soud v obdobné věci vyslovil tak, že v režimu zákona o azylu nelze dovodit povinnost posoudit možnost využití mírnějších donucovacích prostředků upravených v zákoně o pobytu cizinců; zákon o azylu případy mírnějších variant donucovacích prostředků neupravuje. Pokud je zcela naplněn předpoklad § 46a zákona o azylu, který vymezuje podmínky zajištění cizince, nepřichází použití mírnějších prostředků do úvahy, ale je na místě cizince zajistit. Pro řízení o žalobě odkázal žalovaný na shromážděný spisový materiál, který dokládá veškerá zjištění uvedená v odůvodnění napadeného správního rozhodnutí. Žalovaný má za to, že postupoval v souladu s právními předpisy a námitky uvedené v žalobě shledal jako nedůvodné. Podle názoru žalovaného nebylo žalobou zpochybněno jeho rozhodnutí ve věci, proto žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ze správního spisu soud zjistil, že se žalobcem bylo zahájeno rozhodnutím Policie ČR ze dne 24. 4. 2015 správní řízení o vyhoštění z ČR podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bodu 1 a 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů a tentýž den byl rozhodnutím podle ustanovení § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců Policie ČR zajištěn a následně umístěn do ZZC. Důvodem zajištění byla skutečnost, že žalobce byl dne 23. 4. 2015 kontrolován hlídkou policie SRN/Waidhaus jako cestující v autobuse na trase Praha – Paříž, které předložil padělaný občanský průkaz Rumunska. Následně byl žalobce eskortován zpět do České republiky. Lustrací v dostupných databázích nebyla spolehlivě zjištěna totožnost žalobce a zároveň bylo zjištěno, že žalobce nemá na území České republiky povolen žádný druh pobytu a pobývá zde bez platného cestovního dokladu a víza. Žalobce uvedl, že do České republiky přicestoval dne 20. 4. 2015, ubytování mu zde sehnal taxikář, ale neví kde přesně. Na pobyt a vycestování nemá dostatečné finanční prostředky, na území České republiky nemá žalobce žádné známé ani příbuzné. Do protokolu o podání vysvětlení žalobce uvedl, že se jmenuje A. C,, narozen dne xx, státní příslušník Moldavské republiky (dále jen Moldavsko). Dále uvedl, že všechny své doklady nechal v Moldavsku a jediný doklad, který měl u sebe, byl padělaný doklad Rumunské republiky, kterým se v SRN prokazoval. Skutečnosti, že je doklad padělaný, si byl žalobce plné vědom, fotografie v dokladu je jeho, ale ostatní údaje jsou falešné. Do protokolu žalobce dále uvedl, že asi před měsícem odešel pěšky z Moldavska a stopem pokračoval do Francouzské republiky (dále jen Francie). Na území ČR vstoupil dne 20. 4. 2015, přijel stopem ze Slovenské republiky a pokračoval do Prahy, kam dojel dne 22. 4. 2015. Z Prahy odjel autobusem s cílem dojet do Paříže, tam padělaný doklad vyhodit a požádat o azyl, protože ve Francii žije již několik lidí z jeho vesnice. Žalobce se do Moldavska nechce vrátit kvůli špatné situaci, která tam je. Na území České republiky nemá žádnou adresu pobytu a nikoho zde nezná. Na území České republiky od svého příjezdu žil v Praze v ulici Želivského, ale nelegálně, pro legalizaci svého pobytu nepodnikl žádné kroky. Finanční prostředky si obstarával jako automechanik, ale též bez pracovního povolení. O mezinárodní ochranu pak žádá, protože se nechce vrátit do Moldavska, kde není práce, nejsou tam podmínky pro normální život a perspektiva pro mladé lidi. Na území České republiky nežije nikdo z příbuzných žalobce, v zemi původu by mu v případě návratu nehrozilo žádné nebezpečí. Dne 30. 4. 2015 žalobce učinil prohlášení o mezinárodní ochraně. V podané žádosti žalobce uvedl, že do České republiky přijel v srpnu 2013 stopem ze Slovenské republiky na padělaný občanský průkaz Rumunska vydaný na jméno B. R., nar. xx. Falešný doklad použil, aby zde mohl pracovat a aby na tento doklad mohl vycestovat do Francie. Od svého příjezdu žil nelegálně v Praze v ulici Želivského, pro legalizaci svého pobytu neučinil žádné kroky. Finanční prostředky si obstarával jako automechanik, pracoval bez povolení. O mezinárodní ochranu žádá, protože se nechce vrátit do země původu, kde není práce a nejsou tam podmínky pro normální život a perspektiva pro mladé lidi. Dne 23. 4. 2015 vycestoval na falešný doklad z ČR autobusem do Francie, ale cestou byl v SRN kontrolován hlídkou policie a po té byl předán zpět do ČR. Dne 5. 5. 2015 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, kterým podle ustanovení § 46a odst. 1 písm. a),b) a c) a § 46a odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu) uložil žalobci povinnost setrvat v ZZC v Bělé pod Bezdězem až do vycestování, maximálně však do 1. 9. 2015. Rozhodnutí správní orgán odůvodnil tím, že v případě žalobce nebyla spolehlivě zjištěna jeho skutečná totožnost, žadatel se prokazoval padělanými doklady, a zároveň se lze důvodně domnívat, že by žadatel mohl v případě propuštění ze ZZC představovat nebezpečí pro veřejný pořádek, a proto je nutné s ním vést řízení ve věci mezinárodní ochrany za současného omezení jeho osobní svobody. K uvedenému závěru dospěl správní orgán z těchto důvodů: Žalobce přicestoval do České republiky bez platného víza v srpnu 2013 přes Slovensko, do protokolu na policii však uvedl jako datum svého příjezdu 20. 4. 2015. Dne 23. 4. 2015 měl v úmyslu z ČR vycestovat do Francie, kde údajně žije několik lidí z jeho vesnice a kde chtěl požádat o mezinárodní ochranu. Během cesty byl v SRN zadržen a vrácen do České republiky. Jeho totožnost se nepodařilo zjistit, protože v dostupných evidencích policie nebyla shoda nalezena. Správní orgán proto nemá jistotu, že totožnost, kterou žalobce uvedl, je skutečně pravá. Žalobce přicestoval do ČR na padělaný cestovní doklad Rumunska, kterým se prokazoval jako dokladem vlastním s úmyslem zastřít svou pravou totožnost a státní příslušnost. Uvedl, že doklad koupil přes internet a použil ho, aby zde mohl pracovat. Rovněž při policejní kontrole v SRN se žalobce prokázal padělaným dokladem Rumunska. Uvedl, že všechny své doklady nechal v Moldávii. Skutečnosti, že doklad, kterým se prokazuje, je padělaný, je si vědom. Fotografie je jeho, ale jinak je vystaven na jiné údaje. Jako důvody podání své žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce uvedl, že se do Moldavska nechce vrátit, protože tam nejsou podmínky pro normální život, není tam práce a perspektiva pro mladé lidi. Žalobce nemá na území ČR žádné rodinné příslušníky ani jinak blízké vazby. Neuvedl žádné konkrétní důvody obav z návratu do vlasti a o mezinárodní ochranu požádal až v okamžiku svého zadržení policií, zahájení řízení o správním vyhoštění a svém umístění do ZZC. Správní orgán má tudíž s ohledem na výše uvedené za prokázané, že propuštění žalobce ze ZZC a vedení správního řízení ve věci mezinárodní ochrany bez omezení svobody žalobce, by mohlo ohrozit veřejný pořádek v České republice, neboť lze u něj důvodně předpokládat jeho nerespektování právního řádu České republiky a navíc v jeho případě nebyla spolehlivě zjištěna jeho totožnost, protože se prokazoval padělaným dokladem a jinak svou totožnost neprokázal. Správní orgán dále uvedl, že žalobce není osobou vyloučenou z aplikace § 46a odst. 1 zákona o azylu, uvedl, že jeho zdravotní stav je dobrý. Vzhledem k uvedeným skutečnostem uvedl správní orgán, že vzhledem k tomu, že nebyla spolehlivě zjištěna totožnost žalobce, že se prokazoval padělanými doklady a navíc by mohl svým chováním představovat nebezpečí pro veřejný pořádek v ČR, shledal naplnění podmínek stanovených ustanovením § 46a odst. 1 písm. a),b) a c) zákona o azylu. Rozhodl se přistoupit k zajištění žalobce na maximální dobu 120 dnů, neboť správní řízení o jeho žádosti o mezinárodní ochranu bude s vysokou pravděpodobností vyřízeno v zákonem stanovené lhůtě 90 dnů, podaná žaloba proti tomuto rozhodnutí má ze zákona odkladný účinek a žalobce má ze zákona právo pobývat v České republice po dobu soudního řízení o této žalobě, ale s ohledem na obsah žádosti žalobce lze předpokládat, že řízení v1.instanci včetně soudního přezkumného řízení budou ukončena v celkové 120ti denní lhůtě. Podle názoru žalovaného je tudíž žádoucí, aby žalobci nebyl již v současné době umožněn volný pohyb po území ČR, zejména za situace, kdy nevlastní platný cestovní doklad, prokazoval se padělaným cestovním dokladem, není známa jeho totožnost a nemá v ČR žádné vazby. Krajský soud v Praze přezkoumal rozhodnutí žalovaného a řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Podle § 46a odst. 1 zákona o azylu rozhodne ministerstvo o povinnosti žadatele o udělení mezinárodní ochrany, s výjimkou žadatele, kterým je nezletilá osoba bez doprovodu, rodič nebo rodina s nezletilými či zletilými zdravotně postiženými dětmi, osoba s vážným zdravotním postižením, těhotná žena nebo osoba, která byla mučena, znásilněna nebo podrobena jiným vážným formám psychického, fyzického či sexuálního násilí, setrvat v přijímacím středisku až do vycestování, maximálně však po dobu 120 dní, jestliže a) nebyla spolehlivě zjištěna totožnost žadatele, b) žadatel se prokazuje padělanými nebo pozměněnými doklady totožnosti, nebo c) je důvodné se domnívat, že by žadatel mohl představovat nebezpečí pro bezpečnost státu nebo veřejný pořádek, není-li takový postup v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Důvody pro rozhodnutí žalovaného o povinnosti žalobce setrvat v ZZC pod body a) a b) zákona o azylu byly v řízení nepochybně prokázány. V řízení nebyla spolehlivě zjištěna totožnost žalobce, neboť předložil pouze padělaný cestovní doklad a jiný doklad, na základě kterého by mohl být ztotožněn, nepředložil. Policie nenalezla osobu jeho jména v cizineckém informačním systému ani v žádné databázi. Totožnost žalobce tedy dosud zůstala nezjištěna. Žalobce se prokazoval padělaným cestovním dokladem Rumunska a o tom, že je dokladem padělaným, věděl. Nepředložil policii žádný doklad, na základě kterého by mohla být jeho totožnost prokázána. Podmínky pro vydání rozhodnutí podle ustanovení § 46a odst. 1 zákona o azylu, uvedené pod body a) a b) jsou tedy v případě žalobce splněny. V jeho případě je však splněna současně podmínka i pod bodem c) ustanovení § 46a odst. 1, a to, že je důvodné se domnívat, že by žadatel mohl představovat nebezpečí pro bezpečnost státu nebo veřejný pořádek. Skutečnost, že se na území ČR žalobce nacházel neoprávněně, sama o sobě neodůvodňuje závěr o jeho nebezpečí pro veřejný pořádek. V této souvislosti je třeba odkázat na judikaturu správních soudů (např. na rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 15. 7. 2014 č. j. 44 A 36/2014-37), podle které „důvody pro omezení osobní svobody cizince podle § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu jako osoby nebezpečné pro veřejný pořádek musí být takovými důvody, jež dostatečně intenzivně odůvodňují potřebu jeho izolace od společnosti, a to z důvodu, aby svým chováním nenarušoval žádoucí a řádné fungování společnosti (veřejný pořádek). Smyslem je předejít tomu, aby cizinec porušoval či ohrožoval práva a svobody druhých, resp. tomu, aby svou činností narušoval či ohrožoval fungování orgánů státu“. V případě žalobce je podle názoru soudu důvodné se domnívat, že by mohl představovat nebezpečí pro veřejný pořádek. Žalobce nejen, že se nacházel na území ČR neoprávněně, ale tj. bez povolení, bez víza a bez platného dokladu, pouze s dokladem padělaným a překročil s ním hranice Slovenska, ČR i SRN. Byl si vědom, že cestovní doklad je padělaný a vzhledem k tomu, že se jím prokazoval, byl s touto skutečností srozuměn. Žalobce nemá v ČR stálé bydliště a nemá zde žádné blízké vazby, příbuzné má v Moldávii. Na základě výše uvedených skutečností soud souhlasí se závěrem správního orgánu, že u žalobce lze po té, jak se na území ČR dosud choval, důvodně předpokládat, že ani nadále nebude respektovat právní předpisy ČR, přičemž je nutné přihlédnout i k tomu, že totožnost žalobce nebyla dosud zjištěna. Nelze také přehlédnout, že žalobce do protokolu sepsaného na Policie ČR tvrdil nepravdu, že přicestoval do České republiky v roce 2015, a teprve v řízení o mezinárodní ochraně uvedl termín dřívější, září 2013. Námitka žalobce, že žalovaný pochybil, když v řízení nezohlednil jeho osobní vazby na území České republiky, není důvodná, protože žalovaný je zohlednit nemohl, když žalobce ani žádné netvrdil. Pokud jde o délku doby, po kterou byla žalobci uložena povinnost setrvat v ZZC, soud má za to, že námitky žalobce, že správní orgán v tomto směru zneužil správní uvážení nebo překročil jeho meze, nejsou důvodné, ale že délka doby uložené povinnosti je v rámci možností a s ohledem na osobu žalobce dostatečně odůvodněna. Soud nesouhlasí s námitkou žalobce, že napadené rozhodnutí postrádá náležité odůvodnění, jak je vyžaduje § 68 odst. 3 zák.č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Naopak, soud má za to, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se všemi potřebnými aspekty rozhodnými pro vydání rozhodnutí podle § 46a odst. 1 zákona o azylu a to v souvislosti s osobou žalobce a jeho jednáním na území ČR. Z výše uvedených důvodů soud považuje rozhodnutí žalovaného za rozhodnutí, které bylo vydáno v souladu se zákonem, a proto žalobu podle ustanovení § 78 odst. 7 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů ( s.ř.s.), zamítl. Výrok o nákladech řízení je podle § 60 odst. 1 s.ř.s., žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nevznikly.

Poučení