44 A 44/2017 - 26

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Čížkem ve věci žalobce: V. Z. narozený X, státní příslušnost U. bytem P., O., M. r., R. o., U. zastoupený Mgr. Tomášem Císařem, advokátem sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2 proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 11. 2017, č. j. CPR-29462-21/ČJ-2016-930310- V237, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou u zdejšího soudu dne 11. 12. 2017 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 11. 2017, č. j. CPR-29462-21/ČJ-2016-930310-V247 (dále jen „napadené rozhodnutí“), který bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Kladno (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 4. 11. 2017, č. j. KRPS- 228845-39/ČJ-2016-010023-SV. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně bylo žalobci uloženo podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území států Evropské unie, v délce 6 měsíců.

2. Žalovaný odůvodnil napadené rozhodnutí tím, že žalobce vykonával na území České republiky pracovní činnost bez pracovního povolení nebo zelené či modré karty, ačkoliv se v jeho případě nejednalo o vyslání do jiného členského státu (České republiky) za účelem poskytnutí služby na základě volného pohybu služeb. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně se zakládá na správně zjištěném skutkovém stavu, který je podložen dostatečnými podklady. Žalovaný odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 12. 9. 2017, č. j. 44 A 33/2017-25, kterým bylo zrušeno předchozí rozhodnutí žalovaného v této věci, přičemž konstatoval, že vady, které mu byly vytýkány, odstranil. Pracovní činnost žalobce nepodléhala výjimce podle § 98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), podle níž zaměstnanec, který je příslušníkem třetího státu, nepotřebuje pracovního povolení, modré karty či zelené karty, pokud je vyslán zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státě Evropské unie v rámci volného pohybu služeb. V daném případě nešlo o poskytnutí služby, ale o pronájem pracovní síly. Žalobce uzavřel dne 24. 5. 2016 smlouvu o provedení práce se společností P. Sp. z o. o. (dále jen „polský zaměstnavatel“). Společnost O-K s. r. o., u níž měla být na základě deklarovaného vyslání polským zaměstnavatelem vykonávaná pracovní činnost, informovala ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o zaměstnanosti Úřad práce o zaměstnání žalobce, přičemž deklarovala, že jde o výjimku podle § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Ze shromážděných podkladů je ale zřejmé, že se jednalo výlučně o poskytnutí pracovní síly společnosti O-K s. r. o. Podle sdělení polských orgánů polský zaměstnavatel je pouze agenturou práce, která nevykonává žádnou vlastní činnost. Národní inspektorát práce Polské republiky uvedl, že polský zaměstnavatel neprovozuje činnost na adrese svého sídla, v Polsku vůbec nepůsobí a žádný z jeho dočasných zaměstnanců nevykonává činnost v Polsku. Na území Polska nejsou zaměstnáni ani žádní administrativní pracovníci polského zaměstnavatele. Polský zaměstnavatel pouze využívá volného pohybu služeb k vysílání ukrajinských občanů do českých subjektů, čímž uvádí cizince na český pracovní trh. Přeshraniční poskytnutí pracovní síly je možné, avšak pouze v běžném režimu vyžadujícím k zaměstnání cizince, který není občanem EU, povolení k zaměstnání, modrou kartu nebo zelenou kartu. Žalobce byl přidělen k výkonu pracovní činnosti v České republice jako agenturní zaměstnanec. Polský zaměstnavatel ho poskytl společnosti O-K s. r. o. výlučně jako pracovní sílu. Argumentace, že se jednalo o činnost v rámci volného pohybu služeb, není pravdivá ani možná, neboť pracovní činnost žalobce plně podléhala řízení společností O-K s. r. o., která jeho prostřednictví plnila vlastní zakázku. Tuto skutečnost dokládají nejenom předložené smlouvy, ale i výpověď jednatele společnosti O-K s. r. o. Žalovaný uzavřel, že vyslání žalobce v rámci volného pohybu služeb bylo pouze předstírané a ve skutečnosti se jednalo o obcházení právních předpisů upravující zaměstnávání cizinců a přeložené doklady měly vytvořit pouze zdání poskytování služeb polským zaměstnavatelem. K přiměřenosti vyhoštění a stanovené doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států EU, žalovaný uvedl, že správní orgán I. stupně se touto otázkou dostatečně zabýval a řádně zohlednil všechny skutečnosti, které mohly závěry o přiměřenosti ovlivnit. Nebyly zjištěny žádné důvody k aplikaci § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců.

3. Žalobce v žalobě namítl, že primární pochybení spatřuje v tom, že správní orgány porušily § 3 ve spojení s § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť nezjistily stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, a neopatřily si dostatečné podklady pro své rozhodnutí, neboť opomněly zjišťovat i skutečnosti, které svědčí ve prospěch žalobce. V souvislosti s tím porušily také § 2 odst. 3 a 4 správního řádu.

4. Dále namítl, že žalovaný neodstranil pochybení, která mu byla vytknuta zdejším soudem ve zrušujícím rozsudku ze dne 12. 9. 2017, č. j. 44 A 33/2017-25, a ve snaze napravit svá předchozí pochybení učinil závěry, které sice podporují jeho názor o nelegálním výkonu práce, avšak nerespektují zjištěné skutečnosti ani závěry Krajského soudu v Praze. Žalobce má za to, že měl veškeré doklady řádně vyřízené, na území České republiky byl vyslán svým polským zaměstnavatelem a pracoval zde, byť u jiné společnosti, stále pro svého polského zaměstnavatele, který mu rovněž poskytoval mzdu. O tom svědčí, že polský zaměstnavatel prostřednictvím svého zmocněnce D. S. kontroloval výkon činnosti žalobce, že byl nástup ohlášen úřadu práce a že jednatel společnosti O-K s. r. o. potvrdil, že na místě byli přítomni předáci polské společnosti, kteří kontrolovali činnost ukrajinských pracovníků polského zaměstnavatele. Žalobce má platné pobytové oprávnění na území Polska, přičemž toto pobytové oprávnění mu umožňuje výkon zaměstnání. Pro výkon pracovní činnosti na území České republiky nepotřeboval pracovní povolení, neboť byl vyslán polským zaměstnavatelem, který byl najat k provedení díla. Princip volného pohybu služeb umožňuje, aby právnické osoby, které jsou usazeny v jednom členském státě, dočasně nabízely a poskytovaly služby v jiném členském státě Evropské unie. K závěru, že v tomto případě se jedná o obcházení zákona, žalobce uvedl, že se jedná o nepodložené dojmy. Zaměstnavatel žalobce sice realizoval svou zakázku přes několik subjektů, avšak to je ve stavebnictví zcela běžný postup, kdy každý ze subjektů podílející se na realizaci plní pouze část zakázky. Polský zaměstnavatel účastníka řízení plnil zakázku sám na vlastní odpovědnost, přičemž řetězení smluvních vztahů na tomto faktu nic nemění.

5. Žalobce dále namítl, že je pouze zaměstnancem polského zaměstnavatele a nemohl si vybrat, kde bude působit. Je třeba přihlédnout i k tomu, že nezná právo. Smlouvy byly uzavřeny v češtině a polštině a je otázkou, jestli rozuměl, co je ve smlouvách uvedeno. S ohledem na okolnosti případu je podle žalobce uložení správního vyhoštění v tomto ohledu nepřiměřeným zásahem. Podle žalobce měl žalovaný zvážit následky, které má uložené správní vyhoštění pro jeho život a možnost cestovat po území společenství v budoucnu a volit řešení, které těmto okolnostem odpovídá nejlépe a co možná nejméně zasahuje do práv postižené osoby. Žalovaný měl i jiné možnosti řešení a měl přistoupit k variantě, která by umožňovala smírné řešení celé záležitosti a umožnit žalobci dobrovolné opuštění území České republiky, případně jinou formu ukončení, neboť má platné pobytové oprávnění pro území Polska. V případě umožnění dobrovolného opuštění území České republiky, případně i uložení povinnosti k opuštění území, by žalobce mohl dále pobývat na území Polska a zde konzumovat povolení k pobytu, které mu bylo vydáno. Za současné situace však žalobce s ohledem na uložené správní vyhoštění a jeho rozsah přijde i o možnost pobytu na území Polska, a proto považuje správní vyhoštění za nepřiměřený zásah do jeho soukromého života. Je přitom bez významu, že v současné době již povolení k pobytu na území Polska nevlastní, neboť správní vyhoštění znemožňuje obstarání povolení k pobytu i v budoucnu.

6. Žalobce následně rozvedl v úvodu naznačenou námitku, že žalovaný nedostatečně zjistil stav věci. Podle žalobce zejména absentuje provedení relevantních důkazů a prověření podstatných skutečností ohledně vztahů mezi jednotlivými zainteresovanými subjekty. Uvedl, že si práci v České republice nesháněl sám, nýbrž pracoval pro polského zaměstnavatele, který měl zakázku dohodnutu s jinou společností. Objasnění vztahů mezi jednotlivými společnostmi a potřeby provedení díla subdodávkou by dle žalobce jistě mohlo výrazně přispět k objasnění podstatných skutečností, o kterých žalovaný pouze spekuluje. Nejednalo se o řetězení vztahů k obcházení zákona, ale o standardní obchodní vztahy, kde figuroval jako pouhý zaměstnanec jednoho ze zainteresovaných subjektů. Žalobce má za to, že správní orgány obou stupňů zcela nedostatečně zjistily stav věci, neboť nebylo zjištěno nic o okolnostech vyslání žalobce.

7. Dále žalobce namítá, že neměl možnost náležitě se vyjádřit ke všem skutečnostem podstatným pro rozhodnutí ve věci, zejména k přiměřenosti rozhodnutí s ohledem na zásah do soukromého a rodinného života. Podle žalobce se orgán I. stupně ve svém rozhodnutí prakticky nijak nevypořádal s možnými důsledky rozhodnutí o správním vyhoštění pro budoucí život žalobce. V případě vyhoštění žalobce je prakticky nemyslitelný jeho návrat do České republiky, neboť s ohledem na setrvalou praxi správních orgánů, je vyloučené, že by byl žalobci umožněn pobyt na území. Pokud jde o zásah do soukromého života, uvedl, že správní orgány nepřihlížely k tomu, jaký bude mít vyhoštění vliv na jeho život. Žalovaný v tomto směru neprovedl žádné hodnocení, a proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalobce rovněž k otázce přiměřenosti rozhodnutí namítl, že správní orgány nehodnotily skutečnost, že má povolen pobyt na území Polska. Správní vyhoštění přitom bude mít neblahý dopad na toto pobytové oprávnění.

8. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spatřuje žalobce i v tom, že žalovaný neposoudil, zda žalobci v případě vrácení do státu, jehož je občanem, nehrozí nebezpečí vážné újmy. Ve spisu nejsou založeny žádné podklady, na jejichž základě byly rozhodné skutečnosti zjištěny. Žalobce má přitom zcela reálnou obavu z návratu do vlasti, kde probíhá ozbrojený konflikt.

9. Žalobce závěrem namítl, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné z důvodu absence zdůvodnění délky správního vyhoštění. Za dostatečné odůvodnění nelze považovat sdělení, že bylo uloženo při spodní hranici sazby. Je třeba vzít v úvahu, že v případě žalobce se jedná jen o pár dní údajné nelegální práce, žalobce je trestněprávně zachovalý, bez jediného přestupku, vždy pobýval na území České republiky na základě řádného povolení k pobytu.

10. Žalovaný ve vyjádření k žalobě pouze odkázal na napadené rozhodnutí, rozhodnutí orgánu I. stupně a shromážděný spisový materiál. Žalobu podle jeho názoru není důvodná, a proto navrhl její zamítnutí.

11. Během ústního jednání setrval žalobce na tvrzeních a žalobních bodech uvedených v žalobě. Žalovaný se z jednání omluvil, přičemž nenavrhl jeho odročení. Soud tedy v souladu s § 49 odst. 3 s. ř. s. jednal v jeho nepřítomnosti.

12. Ze správního spisu soud zjistil následující skutečnosti:

13. Dne 30. 6. 2016 byl žalobce kontrolován v obci Kladno, ulici V., v blízkosti objektu č. p. X, kdy prováděl stavební práce spočívající ve svazování armatur. Žalobce byl oblečen v čerstvě zašpiněném pracovním oděvu. Při kontrole žalobce předložil cestovní doklad, v němž bylo vyznačeno vízum typu D Multi, vydané Polskou republikou na dobu od 17. 11. 2015 do 30. 9. 2016, dále pracovní smlouvu s polským zaměstnavatelem, dodatek k této smlouvě a informaci o vyslání k výkonu práce adresovanou Úřadu práce České republiky. Povolení k zaměstnání vydané českými orgány žalobce nepředložil, nebylo zjištěno, že by byl jeho držitelem.

14. Na základě uvedeného bylo s žalobcem ještě týž den zahájeno řízení ve věci správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců. V průběhu svého výslechu žalobce uvedl, že je ženatý, má tři děti (7, 6 a 2 roky), manželka nepracuje a je doma s nejmladší dcerou. Má osm sourozenců, všichni bydlí na Ukrajině v Rovenské oblasti. Jeho otec bydlí v obci asi tři kilometry vzdálené od obce O. V Evropské unii nežije žádná osoba jemu blízká. Do České republiky přijel asi před měsícem, tj. koncem května 2016, aby si vydělal peníze. Přijel mikrobusem spolu s asi osmi kolegy přímo na ubytovnu v Praze, ulici K. Jízdné mu hradil polský zaměstnavatel. Do práce na stavbu v Kladně ho vozila „firma“, za jízdné nic neplatil. Na otázku, jak dlouho v Kladně pracuje, odpověděl, že od té doby, co přijel do České republiky. Než přijel do České republiky, pracoval v Polsku ve Vratislavi (Wrocław) asi čtyři měsíce. Odmítl se však vyjádřit k tomu, jakou práci tam vykonával. Něco si u polské firmy vydělal, ale odmítl uvést bližší podrobnosti. Za práci v České republice dosud peníze neobdržel. Práce na Kladně již skončila, měl večer nebo druhý den ráno odjet zpět do Polska. Pracovní oděv a nářadí užívané na stavbě byly společnosti O-K s. r. o. (dále jen „česká společnost“). S českou společností nemá nic společného, ani z ní nikoho nezná. Kolega D. S. určoval, kdo má kde na stavbě pracovat. Docházku si žalobce zapisoval sám, S. asi docházku hlídal, ale nezapisoval ji. Česká společnost dělníky jen vozila na stavbu, do stavby ale nezasahovala. Na místě byli mistři, kteří kvalitu práce kontrolovali. Celou stavbu měla na starosti nějaká jiná společnost. Žalobce uzavřel jedinou pracovní smlouvu, a to s polským zaměstnavatelem. Smlouva je sepsána v polštině a češtině, žalobce však neví, co je v ní napsáno. V České republice je na práci poprvé. Peníze za práci mu dává polský zaměstnavatel hotově jednou v měsíci. Jídlo si kupuje za vlastní peníze, náklady na ubytování mu „firma“ strhává ze mzdy, přepravu by měla platit také „firma“. Veškerou poštu si bude přebírat na adrese trvalého pobytu na Ukrajině. Zdravotní pojištění má sjednáno u pojišťovny Slavia. Během pobytu v České republice se dopustil jednoho přestupku, když při kontrole nepředložil doklad o zdravotním pojištění. V prosinci 2015 byl v České republice pouze tři dny, a to nikoli pracovně. V České republice by chtěl v budoucnosti pracovat. V České republice nemá žádný majetek. Neví o žádné překážce bránící mu ve vycestování na Ukrajinu. Nechce být vyhoštěn, protože má tři děti, které musí živit. Volný čas v České republice tráví odpočíváním na ubytovně a chozením na procházky. Na otázku, zda má v České republice společenské nebo kulturní vazby, nevěděl, co by měl uvést. Peníze na další pobyt a odjezd má. Na otázku, zda chce ještě něco doplnit, uvést nějaké další skutečnosti a něco dodat, odpověděl, že nic nepotřebuje dodávat a myslí si, že vše již řekl.

15. Správní orgán I. stupně vyslechl jako svědka R. A., jednatele české společnosti. Ten uvedl, že česká společnost se zabývá prováděním staveb, konkrétně ukládkou betonářské výztuže a s tím souvisejícími pracemi (pomocné stavební práce a připravení staveniště). Pokud nemá dostatek pracovníků, obrací se na zahraniční subdodavatele, v současnosti jde o polského zaměstnavatele a společnost V., oba sídlí ve Vratislavi (Wrocław). Do kontaktu s polským zaměstnavatelem se dostal při plnění vlastních zakázek v Polské republice a spolupráce se osvědčila. V ulici V. v Kladně se staví bytový dům, společnost M. si objednala u české společnosti pokládku betonářské výztuže. S prací začala česká společnost v polovině dubna, bude trvat do konce listopadu. Česká společnost zaměstnává 10 pracovníků, má však i další zakázky, takže nestíhá obsadit vlastními zaměstnanci pracoviště v Kladně. Aby splnila termín, uzavřela s polským zaměstnavatelem smlouvu na dodání pracovní síly. Polský zaměstnavatel posílá pracovníky různě, na stavbě v Kladně jich nebylo více než 10. Jezdí do České republiky vždy na měsíc, pak se vrací do Polska. Pak pošle polský zaměstnavatel další pracovníky, možná že ty stejné. Na stavbě v Kladně má česká společnost svého zaměstnance pana D. Zaměstnanci polského zaměstnavatele tam měli nějakého svého předáka, jehož prostřednictvím se předávaly pokyny. Odpovědnost za práci nese česká společnost, která žalobce určitě nevyplácí, nejde o jejího zaměstnance. Polský zaměstnavatel vystaví české společnosti po provedení prací fakturu, kterou česká společnost zaplatí.

16. Dále byla předložena rámcová smlouva o poskytování služeb uzavřená dne 1. 10. 2015 českou společností a polským zaměstnavatelem. Předmětem smlouvy je poskytování služeb stavebních prací dle objednávky české společnosti na celém území České republiky, zejména přípravných a pomocných prací, ukládky betonářské výztuže na stavbách české společnosti. Dále bylo doloženo čestné prohlášení vedoucího zaměstnance polského zaměstnavatele ze dne 1. 10. 2015, že všichni jeho zaměstnanci, případně všichni zaměstnanci jím sjednané subdodavatelské firmy, resp. osoby pracující na stavbách české společnosti mají řádně uzavřenu smlouvu a za odvedenou práci dostanou předem dohodnutou mzdu a mají trvalé bydliště na území České republiky, nebo mají platné povolení k pobytu na území České republiky a současně mají povolení k zaměstnání pro místo provádění prací, popř. zelenou nebo modrou kartu a tyto doklady před zahájením prací předloží stavbyvedoucímu.

17. Doložena také byla smlouva o provedení práce uzavřená dne 24. 5. 2016 mezi polským zaměstnavatelem a žalobcem, ve které je uvedena adresa bydliště žalobce D., P. Žalobce se zavázal provádět samostatné provádění stavebních prací na objektech firmy, a to na území Polska. Ve smlouvě je uvedeno, že „se povoluje provádění práce za hranicemi státu, zejména na území jiného státu“. Ke smlouvě o provedení práce byl dne 25. 5. 2016 uzavřen dodatek, jehož předmětem je vyslání žalobce na služební cestu do České republiky na pracoviště české společnosti za účelem provedení stavební práce.

18. Ve spise je založena také informace o nástupu zaměstnání – o vyslání k výkonu práce občana EU/EHK a Švýcarska nebo jeho rodinného příslušníka, nebo cizince, který nepotřebuje povolení k zaměstnání na území ČR ze dne 25. 5. 2016 s vyznačeným razítkem z podatelny Úřadu práce ČR, krajské pobočky pro hl. m. Prahu s datem 25. 5. 2016, pro žalobce podle § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti od 25. 5. 2016 pro „zaměstnání - vyslání k plnění úkolu vyplývajícího z uzavřené smlouvy“. Dále je obsažena tatáž informace ze dne 7. 6. 2016 s vyznačeným razítkem z podatelny Úřadu práce ČR s datem 8. 6. 2016. Ve spise se nachází i příkaz ke služební cestě ze dne 25. 5. 2016 vyhotovený v polském jazyce.

19. Správnímu orgánu I. stupně byl předložen rovněž žalobcův průkaz pojištěnce u pojišťovny Slavia na dobu od 1. 3. 2016 do 30. 9. 2016.

20. Dožádáním u Úřadu práce České republiky bylo zjištěno, že žalobce nemá vydáno povolení k zaměstnání, byl přihlášen českou společností na informační kartě – vyslání k plnění úkolů vyplývajících z uzavřené smlouvy na základě § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti.

21. Dne 2. 9. 2016 bylo prostřednictvím mezinárodní spolupráce s polskými orgány zjištěno, že předmětem činnosti polského zaměstnavatele je činnost spojená s vyhledáváním pracovních příležitostí a vyhledáváním zaměstnanců. Na adrese sídla polský zaměstnavatel nesídlí, jde o sídlo virtuální. Prohlídkou personálních dokladů společnosti nebylo zjištěno, že by žalobce pro ni pracoval. Na úřadu práce Wrocław bylo ověřeno, že potvrzení byla zaregistrována dne 16. 3. 2016.

22. K posouzení existence možných překážek pro vycestování žalobce do země původu si správní orgán I. stupně vyžádal od Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) závazné stanovisko ve smyslu § 120a zákona o pobytu cizinců, ze kterého plyne, že vycestování žalobce je možné. Ministerstvo vyjmenovalo v závazném stanovisku podklady (zprávy o zemi původu), z kterých při posuzování možnosti vycestování vycházelo. Z nich vyplynulo, že bezpečnostní situace v zemi původu žalobce, konkrétně v Rovenské oblasti, je v současné době natolik uspokojivá, že umožňuje bezpečný návrat žalobce.

23. Od 8. 7. 2016 byl žalobce zastoupen v řízení advokátem. Dne 3. 10. 2017 vyrozuměl správní orgán I. stupně zástupce žalobce o tom, že ukončil shromažďování podkladů pro rozhodnutí ve věci správního vyhoštění. Poučil ho o procesních právech dle § 36 správního řádu a o tom, že právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí může žalobce využít ve lhůtě 10 dnů. Žalobce svého procesního práva dle § 36 odst. 3 správního řádu nevyužil a k podkladům pro vydání rozhodnutí se nevyjádřil.

24. Správní orgán I. stupně vydal dne 4. 11. 2016 rozhodnutí č. j. KRPS-228845-39/ČJ-2016-010023- SV, kterým uložil žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců správní vyhoštění a dobu, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, stanovil v délce 6 měsíců. Správní orgán I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že z informací shromážděných v průběhu řízení plyne, že polský zaměstnavatel funguje na bázi pracovní agentury zprostředkovávající práci jednotlivým osobám u dalších subjektů mimo Polsko. Polský zaměstnavatel neplní svůj závazek vůči odběrateli, ale skrytě prodává pracovní síly prostřednictvím dalšího subjektu. Tomu odpovídá i smlouva o provedení práce uzavřená dne 24. 5. 2016, která předpokládala provedení práce na území Polska, je ale vyhotovená v českém jazyce a již uvádí místo pobytu žalobce v Praze 9. Řetězením smluv o poskytování služeb byl ztracen charakter přímého vyslání k provedení konkrétního úkonu. V daném případě naplnil žalobce ve vztahu k české společnosti znaky závislé práce, žalobce prováděl práce na základě pokynů české společnosti, na její odpovědnost, jen odměna mu měla být vyplácena polským zaměstnavatelem. Nebyl naplněn charakteristický rys vyslání, a to že zaměstnanec plní své úkoly pod dohledem podniku, který jej využívá. Stavební práce jsou svojí podstatou fakticky dlouhodobý závazek, což dokládají i předložené dokumenty společnosti, např. v dodatku ke smlouvě o provedení práce není stanovena konkrétní doba, po kterou má být žalobce vyslán za účelem provedení stavebních prací na území České republiky. Bylo prokázáno, že poskytování služeb je ve skutečnosti poskytováním pracovní síly, na což se volný pohyb pracovníků nevztahuje. Poskytnutí služby spočívající ve vyslání pracovníka (žalobce) bylo využito s cílem obejít vnitrostátní právní předpisy týkající se zaměstnávání státních příslušníků třetích zemí. K přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života vydáním rozhodnutí o vyhoštění správní orgán I. stupně uvedl, že žalobce výkonem práce na území České republiky bez potřebného povolení porušil právní předpisy. Žalobce přijel do České republiky za předem dohodnutou prací a pobýval zde jeden měsíc. Žalobce ostatně sám vypověděl, že práce na stavbě již skončila a měl odjet do Polska. Žalobce nemá na území České republiky žádného rodinného příslušníka ani osobu, s níž by byl v obdobně blízkém vztahu, na Ukrajině má naopak rodinu. Žalobce je zdráv. Správní vyhoštění tak není nepřiměřené. Neexistuje ani žádná překážka vycestování do země původu, jak plyne ze závazného stanoviska ministerstva. Žalobci byl stanoven zákaz vstupu na území Evropské unie na dobu 6 měsíců, tedy na spodní hranici zákonem stanoveného rozpětí, a to vzhledem k tomu, že po dobu 1 měsíce vykonával na území České republiky nelegální práci, nejde o opakované jednání a se správním orgánem I. stupně spolupracoval.

25. Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal žalobce prostřednictvím svého zástupce odvolání, ve kterém uplatnil shodné odvolací námitky jako v žalobě, jejíž obsah je podrobně zrekapitulován výše. Žalobce v průběhu odvolacího řízení žádné důkazní návrhy nevznesl.

26. Žalovaný požádal ministerstvo o přezkoumání závazného stanoviska ze dne 27. 9. 2016. Ministr vnitra závazným stanoviskem ze dne 18. 4. 2017 závazné stanovisko ministerstva potvrdil. Zdůraznil, že v Rovenské oblasti, kde žalobce před odjezdem z vlasti žil, je bezpečnostní situace nezměněná a stabilní. Tato oblast se nachází v západní části Ukrajiny a je od ozbrojených střetů mezi vládními vojsky a separatisty vzdálená. Zhoršená bezpečnostní situace panující na východní Ukrajině se této oblasti vůbec netýká. Běžný život v místě bydliště žalobce probíhá v mezích normálu, jsou zajišťovány potřebné veřejné služby a také činnost státních orgánů.

27. Zástupce žalobce byl dne 27. 4. 2017 vyrozuměn o shromáždění podkladů pro vydání rozhodnutí, byla mu poskytnuta lhůta 5 dnů pro vyjádření se k podkladům. Žalobce tohoto práva nevyužil.

28. Žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 7. 2017, č. j. CPR-29462-5/ČJ-2016-930310-V237, odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Žalobce napadl toto rozhodnutí žalobou, kterou zdejší soud rozsudkem ze dne 12. 9. 2017, č. j. 44 A 33/2017-25, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Důvodem zrušení byla nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí, neboť jeho odůvodnění bylo vnitřně rozporné.

29. Žalovaný v dalším řízení doplnil podklady pro rozhodnutí o zprávu Národního inspektorátu práce Polské republiky ze dne 2. 11. 2017, z níž plyne, že orgánem oprávněným jednat za polského zaměstnavatele je představenstvo, jehož předsedou je P. G. a jedinou další členkou L. K.. Společnost je od 4. 11. 2015 registrována jako agentura práce a má certifikát vydaný starostou D. oblasti.

30. Vyrozuměním ze dne 17. 10. 2017, č. j. CPR-29461-20/ČJ-2016-930310-V237, žalovaný žalobce poučil, že má možnost vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí, čehož žalobce využil podáním (zřejmě mylně) datovaným 23. 10. 2016. Žalovaný na to dne 30. 11. 2017 vydal napadené rozhodnutí.

31. Krajský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí žalované, jakož i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, v rozsahu napadených výroků a v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), přičemž vycházel se skutkového a právního stavu v době vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

32. Podle § 98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), „[p]ovolení k zaměstnání, zaměstnanecká karta, karta vnitropodnikově převedeného zaměstnance nebo modrá karta se podle tohoto zákona nevyžaduje k zaměstnání cizince, který byl vyslán na území České republiky v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státu Evropské unie“.

33. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců „[p]olicie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na 5 let, je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval“.

34. Soud předně konstatuje, že žalobce v celé žalobě používá termín „správní orgán“, aniž by vymezil, zda tímto termínem označuje orgán I. stupně nebo žalovaného. Vodítkem v tomto směru není ani v úvodu žaloby zavedené označování orgánu I. stupně „prvoinstanční orgán“, neboť se žalobce v podané žalobě tohoto označení nedrží. Soud přes tuto terminologickou nedisciplinovanost žalobce pod pojmem správní orgán rozumí žalovaného, neboť proti jeho rozhodnutí žaloba směřuje. Nedůsledně je rovněž označován žalobce, a to rovněž jako „účastník řízení“. V tomto ohledu však nemá soud pochyby o výkladu, neboť v řízení předcházejícím soudnímu přezkumu byl účastníkem řízení pouze žalobce.

35. Soud dále v souvislosti s úvodní námitkou žalobce přikročil k posouzení, zda se žalovaný v napadeném rozhodnutí vyvaroval pochybení, která mu byla vytknuta zdejším soudem v rozsudku ze dne 12. 9. 2017, č. j. 44 A 33/2017-25. Soud v tomto ohledu konstatuje, že důvodem ke zrušení napadeného rozhodnutí byla vnitřní rozpornost odůvodnění napadeného rozhodnutí, kdy žalovaný na jednu stranu dovodil, že žalobce konal práci pro polského zaměstnavatele, přičemž zároveň uzavřel, že se v případě žalobce nejedná o poskytnutí služby ve smyslu směrnice o službách a zákona o volném pohybu služeb, nýbrž o pronájem žalobce jako pracovní síly. Soud nyní takové rozpory v odůvodnění napadeného rozhodnutí neshledal. Žalovaný dospěl k závěru, že polský zaměstnavatel poskytl žalobce české společnosti jako agenturního zaměstnance, přičemž na agentury práce se nevztahuje směrnice o službách a zákon o volném pohybu služeb, nýbrž se na ně plně vztahuje povinnost mít k výkonu práce na území České republiky povolení podle § 89 zákona o zaměstnanosti. Žalovaný tedy odstranil nedostatky, které mu byly vytknuty v předchozím zrušujícím rozsudku zdejšího soudu v této věci. Soud neshledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné z důvodu nesrozumitelnosti, a námitka žalobce tedy není důvodná. Ze stejného důvodu je nedůvodná rovněž námitka, podle níž se žalovaný neřídil závazným právním názorem zdejšího soudu vysloveným v předchozím zrušujícím rozsudku.

36. Těžištěm podané žaloby je namítaná nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť správní orgány podle žalobce dospěly k nesprávnému závěru, že na jeho pracovní činnost nedopadá § 95 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Na výkladu tohoto ustanovení závisí posouzení naplnění podmínek pro vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, neboť dává odpověď na otázku, zda žalobce mohl vykonávat pracovní činnosti na území České republiky i bez pracovního povolení, modré karty či zelené karty. Zdejší soud se již výkladem tohoto ustanovení se opakovaně zabýval, přičemž i této věci v rozsudku ze dne 12. 9. 2017, č. j. 44 A 33/2017-25, provedl podrobný rozbor skutkové a právní stránky věci. Od těchto závěrů se zdejší soud nehodlá odchýlit ani v nyní projednávané věci.

37. Ustanovení § 95 písm. k) zákona o zaměstnanosti představuje provedení předpisů unijního práva, proto je třeba je vykládat zejména v souladu s unijním právem. Smlouva o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“) upravuje vedle svobody pohybu osob, zboží a kapitálu svobodu pohybu služeb. Všechny tyto svobody představují základ pro vybudování jednotného vnitřního trhu, v němž by se osoby, zboží, služby a kapitál mohly z jednoho členského státu Evropské unie pohybovat do jiného členského státu bez jakýchkoliv omezení. Subjekty z jednoho členského státu mají mít, pokud možno, neomezený přístup na trh v jiném členském státu. Podle čl. 56 odst. 1 SFEU jsou podle následujících ustanovení zakázána omezení volného pohybu služeb uvnitř Unie pro státní příslušníky členských států, kteří jsou usazeni v jiném členském státě, než se nachází příjemce služeb. Podle čl. 57 SFEU se za služby podle Smluv pokládají výkony poskytované zpravidla za úplatu, pokud nejsou upraveny ustanoveními o volném pohybu zboží, kapitálu a osob. Služby zahrnují zejména: a) činnosti průmyslové povahy; b) činnosti obchodní povahy; c) řemeslné činnosti; d) činnosti v oblasti svobodných povolání. Aniž jsou dotčena ustanovení kapitoly týkající se práva usazování, může poskytovatel služby za účelem jejího poskytnutí dočasně provozovat svou činnost v členském státě, kde je služba poskytována, za stejných podmínek, jaké tento stát ukládá svým vlastním státním příslušníkům. S poskytováním služeb je úzce spojena i svoboda usazování upravená v čl. 49 až čl. 55 SFEU.

38. Svoboda volného pohybu služeb je v současnosti upravena především směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES, o službách na vnitřním trhu (dále jen „směrnice o službách“). Cílem této směrnice je umožnit poskytovatelům rozvíjet jejich činnosti poskytování služeb v rámci vnitřního trhu buď tím, že se usadí v jiném členském státě, nebo tím, že využijí volný pohyb služeb. Poskytovatelé by měli mít možnost volby mezi těmito dvěma svobodami v závislosti na své strategii růstu v každém členském státě (odst. 5 preambule směrnice). Pojetí „poskytovatele“ by mělo zahrnovat každou fyzickou osobu, která je státním příslušníkem členského státu, nebo každou právnickou osobu, jež se v členském státě zabývá činností poskytování služeb a využívá tak svobody usazování nebo volného pohybu služeb. Pojetí poskytovatele by proto nemělo být omezeno pouze na přeshraniční poskytování služeb v rámci volného pohybu služeb, ale mělo by zahrnovat také případy, kdy se hospodářský subjekt usadí v některém členském státě, aby tam rozvíjel své činnosti poskytování služeb (odst. 36 preambule směrnice). Jestliže se hospodářský subjekt přemísťuje do jiného členského státu, aby tam vykonával činnost poskytování služeb, je třeba rozlišovat mezi situacemi týkajícími se svobody usazování a těmi, které jsou z důvodu dočasné povahy těchto činností zahrnuty pod pojetí volného pohybu služeb. Pokud jde o rozlišení mezi svobodou usazování a volným pohybem služeb, je podle judikatury Soudního dvora Evropské unie klíčovým prvkem to, zda je hospodářský subjekt usazen v členském státě, kde dotyčnou službu poskytuje, či nikoli. Pokud je usazen v členském státě, kde své služby poskytuje, měl by spadat pod oblast svobody usazování. Pokud naopak hospodářský subjekt v členském státě, v němž je služba poskytována, usazen není, měl by se na jeho činnosti vztahovat volný pohyb služeb. Podle ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie by dočasný charakter dotyčných činností měl být určen nejen s ohledem na dobu trvání poskytování služby, ale také s ohledem na její pravidelnost, opakovanost nebo nepřetržitost. Skutečnost, že je činnost dočasná, by neměla znamenat, že by si poskytovatel nemohl v členském státě, v němž je služba poskytována, vytvořit určitou infrastrukturu, jako jsou například kanceláře nebo konzultační místnosti, pokud je taková infrastruktura pro poskytování dotyčné služby nutná (odst. 77 preambule směrnice o službách).

39. Podle čl. 16 odst. 1 směrnice o službách jsou členské státy povinny respektovat právo poskytovatelů poskytovat služby v jiném členském státě, než je stát, v němž jsou usazeni. Členský stát, v němž je služba poskytována, je povinen zajistit volný přístup k činnosti poskytování služeb a volný výkon této činnosti na svém území. Podle čl. 16 odst. 2 směrnice o službách nesmějí členské státy omezovat volný pohyb služeb v případě poskytovatele usazeného v jiném členském státě, např. podmínit ji povinností poskytovatele být na jejich území usazen.

40. Ze směrnice o službách tedy plyne, že jejím účelem je umožnit ničím neomezené poskytování služeb subjekty z jednoho členského státu na území ostatních členských států. Takto vymezenou svobodu pohybu služeb lze dosáhnout dvěma způsoby, a to buď usazením subjektu z jednoho členského státu v jiném členském státu, kde chce poskytovat své služby (svoboda usazování), nebo přeshraničním poskytováním služeb subjektem z jednoho členského státu na území jiného členského státu, aniž by došlo k usazení poskytovatele služeb v tomto jiném členském státu (svoboda přeshraničního poskytování služeb). Z evropského práva neplyne žádné kvantitativní omezení přeshraničního poskytování služeb (co do objemu, doby trvání, pravidelnosti apod.). Soudní dvůr Evropské unie se vyjádřil pouze k rozhraničení mezi situací, kdy lze ještě na osobu usazenou v jednom členském státě poskytující služby na území jiného členského státu nahlížet jako na přeshraničního poskytovatele služeb, a situací, kdy je třeba tuto osobu kvalifikovat již jako usazenou v členském státě, kde služby „přeshraničně“ poskytuje. V tomto směru lze poukázat především na rozsudek ze dne 11. 12. 2003 ve věci C-215/01, Schnitzer, v němž jsou skutkové okolnosti týkající se charakteru a dlouhodobosti poskytování služby obdobné jako v případě nyní posuzovaném krajským soudem (portugalská společnost měla na základě smlouvy s německou společností poskytovat v období od listopadu 1994 do listopadu 1997 – tedy po dobu 3 let – služby na území Spolkové republiky Německo spočívající v provádění stavebních úprav ve značném rozsahu v jižním Bavorsku). Soudní dvůr Evropské unie připomněl svoji předchozí judikaturu, v níž dospěl k závěru, že pro posouzení toho, zda jsou služby poskytovány přechodně (tedy jako přeshraniční poskytování služeb), je rozhodující nejen doba poskytování služby, ale i její četnost, pravidelná opakovanost nebo kontinuita. Pokud by osoba poskytovala na území jiného členského státu služby stabilně a kontinuálně, obracela se z místa svého podnikání na příslušníky daného členského státu za účelem nabídky služeb, bylo by potřeba považovat ji za usazenou v tomto jiném členském státě, kde služby poskytuje. Jednalo by se tedy o výkon svobody usazování. Soudní dvůr Evropské unie poukázal na skutečnost, že pojem služby zahrnuje plnění rozličného charakteru, včetně takových, jejichž poskytnutí zabírá delší časový prostor, a to třeba i několik let, což jsou typicky služby poskytované v rámci velkého stavebního projektu. Dovodil, že jakkoliv četně či pravidelně osoba usazená v jednom členském státě poskytuje své služby na území jiného členského státu, nelze na ni nahlížet jako na osobu usazenou v tomto jiném členském státu, pokud v něm nemá k dispozici infrastrukturu (např. kancelář, provozovnu), která by jí dovolovala vykonávat výdělečnou činnost stabilně a kontinuálně, tedy tak, aby se mohla jejím prostřednictvím obracet na subjekty zdržující se na území tohoto jiného členského státu (odst. 33 a 44).

41. Tuto definici vymezení služby pak evidentně převzala i směrnice o službách (viz shora citovaný odst. 77 její preambule). Při poskytování služby se tedy rozlišuje pouze forma usazení poskytovatele v jiném členském státu a přeshraniční poskytování služby, v rámci posledně uvedené formy žádné další členění, pokud jde o charakter (způsob) poskytování služby na území jiného členského státu, neexistuje.

42. Směrnice o službách byla do českého právního řádu provedena zákonem č. 222/2009 Sb., o volném pohybu služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o volném pohybu služeb“). Ten v § 3 písm. a) vymezuje službu jako poskytování jakéhokoliv plnění mimo výkon závislé práce, a to zpravidla za úplatu či protiplnění ve smyslu článku 50 Smlouvy o Evropském společenství. Přeshraničním poskytováním služby je dočasné nebo příležitostné poskytování služeb na území jiného členského státu než členského státu, v kterém je poskytovatel usazený [§ 3 písm. d) citovaného zákona]. Poskytovatel služby, která není službou obecného zájmu hospodářské povahy, může na území České republiky přeshraničně poskytovat služby v rozsahu a na základě oprávnění státu usazení, pokud jiný právní předpis neupravuje přeshraniční poskytování služeb jinak (§ 5 citovaného zákona).

43. Vzhledem k tomu, že účelem zákona o volném pohybu služeb je transponovat směrnici o službách, je třeba definice v něm uvedené vykládat v souladu s touto směrnicí a judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Definuje-li tedy zákon jako přeshraniční poskytování služby poskytování „dočasné nebo příležitostné“, je třeba toto spojení vykládat dle právního názoru Soudního dvora Evropské unie ve věci Schnitzer. Neznamená to, že by nikoliv dočasné a nikoliv příležitostné poskytování služeb nebylo povoleno (tedy bylo zakázáno), toliko by bylo třeba na osobu poskytující služby tímto způsobem hledět jako na osobu usazenou na území České republiky. Poskytování jejích služeb na území České republiky by pak nebylo přeshraniční, nýbrž vnitrostátní, což má dopad i na posuzování podmínek, za nichž může taková osoba poskytující služby zaměstnávat občany z třetích států.

44. Jelikož subjekty mohou služby poskytovat prostřednictvím zaměstnanců (u právnických osob to ani jinak není možné), bylo nezbytné za účelem naplnění svobody pohybu služeb (přeshraničního poskytování služeb) upravit i právo poskytovatelů služeb vysílat své zaměstnance na území jiného členského státu za účelem provedení prací nezbytných k poskytnutí služby. To je upraveno směrnicí Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES, o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb. Ta upravuje minimální standard pracovních podmínek, neupravuje však veřejnoprávní otázky týkající se oprávnění vyslaných pracovníků, kteří jsou občany třetích států, pracovat na území členského státu poskytnutí služby.

45. Právě zmíněný veřejnoprávní aspekt výkonu zaměstnání na území České republiky je upraven v § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, který představuje výjimku z § 89 odst. 1 a 2 zákona o zaměstnanosti, podle něhož výkon závislé práce cizincem, který není občanem členského státu Evropské unie, na území České republiky je možný výlučně na základě platné zaměstnanecké karty, modré karty nebo povolení k zaměstnání (§ 89 odst. 1 a 2 zákona o zaměstnanosti). Toto pravidlo se neaplikuje na cizince, který byl vyslán na území České republiky v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státě Evropské unie. Smyslem tohoto ustanovení je umožnit podnikatelským subjektům usazeným v některém členském státě Evropské unie, aby mohly na území České republiky naplňovat princip volného pohybu služeb (přeshraniční poskytování služeb), byť k poskytování služeb zaměstnávají občany států, které nejsou členy Evropské unie. Pokud by Česká republika i v tomto případě trvala na tom, aby zaměstnanci podnikatele usazeného v jiném členském státě měli při poskytování služby tímto podnikatelem na území České republiky platné povolení vydané orgány České republiky, bránila by tato právní úprava volnému pohybu služeb a byla v rozporu s čl. 56 a 57 SFEU (viz rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci C-91/13, Essent Energie Productie BV). Argumentace Soudního dvora Evropské unie spočívá na tom, že cizinečtí zaměstnanci, které za účelem výkonu služby vyšle do některého členského státu Evropské unie podnikatel usazený v jiném členském státě, neusilují o vstup na pracovní trh členského státu, do něhož jsou vysláni, neboť po splnění svého úkolu (poskytnutí služby jménem a na účet jejich zaměstnavatele) se vracejí do státu původu nebo pobytu (bod 51 rozhodnutí). Požadavek pracovního povolení pro zaměstnance, kteří nejsou občany Evropské unie, by proto v těchto případech nemohl být opodstatněn snahou chránit vnitrostátní pracovní trh. Soudní dvůr Evropské unie nicméně doplnil, že svobodu poskytování služeb nelze využívat k jinému účelu než k poskytování dotyčné služby. Podstatou tohoto rozhodnutí je tedy zdůraznit, že požadavky týkající se zaměstnávání cizinců z třetích zemí uplatňované v jednom členském státě nemohou vést k omezení volného pohybu služeb realizovaného podnikatelem z jiného členského státu. Interpretace obsažená v daném rozhodnutí se tak jednoznačně zastává základního principu vnitřního trhu Evropské unie, jímž je volný pohyb služeb.

46. Agenturní zaměstnávání upravuje směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/104/ES o agenturním zaměstnávání, podle níž se agenturou práce rozumí fyzická nebo právnická osoba, která v souladu s vnitrostátními právními předpisy uzavírá pracovní smlouvy nebo je v pracovněprávním vztahu se svými zaměstnanci, aby je mohla přidělit uživatelům, u nichž tito zaměstnanci po přechodnou dobu pod jejich dohledem a vedením pracují. Směrnice o agenturním zaměstnávání však neobsahuje žádná ustanovení o přeshraničním působení, zabývá se toliko ochranou zaměstnanců v rámci agenturního zaměstnávání. Ustanovení §14 odst. 4 zákona o zaměstnanosti přiznává fyzickým a právnickým osobám usazeným za účelem zprostředkování zaměstnání v jiném členském státě Evropské unie právo poskytovat na území České republiky dočasně a ojediněle služby v oblasti zprostředkování zaměstnání. Z toho nicméně nelze dovozovat, že by toto ustanovení umožňovalo přeshraniční poskytnutí pracovní síly jako služby (to naopak výslovně zakazuje § 95 odst. 4 zákona o zaměstnanosti). Toto ustanovení umožňuje poskytovat služby v oblasti zprostředkování zaměstnání, přičemž zprostředkováním zaměstnání se rozumí dle § 14 odst. 1 zákona o zaměstnanosti vyhledání zaměstnání pro uchazeče o zaměstnání, vyhledání zaměstnanců pro zaměstnavatele, zaměstnávání fyzických osob za účelem výkonu jejich práce pro uživatele, poradenská a informační činnost v oblasti pracovních příležitostí. Přeshraniční poskytování služeb v oblasti zprostředkování zaměstnání (v rozsahu příležitostném a dočasném, tedy nikoliv jako usazený subjekt) tedy neznamená, že by v jeho rámci bylo možné realizovat přeshraniční pronájem pracovní síly v režimu dle § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. V rámci tohoto oprávnění může agentura práce usazená v jiném členském státě působit na území České republiky za účelem vyhledávání zaměstnanců pro své klienty, vyhledávání pracovních míst pro své klienty, poskytování odborného poradenství, nebo dokonce i zaměstnávání fyzických osob za účelem výkonu jejich práce pro uživatele. To samo o sobě není spojeno s přeshraničním pohybem pracovních sil (polská agentura může zaměstnat zaměstnance zdržující se na území České republiky v souladu s českými právními předpisy a přidělit je k výkonu práce k zaměstnavateli na území České republiky), resp. i takový přeshraniční pohyb pracovních sil je možný, ovšem v rámci běžného režimu vyžadujícího pro zaměstnance z třetích států pracovní povolení. Jinými slovy řečeno, zmíněné ustanovení umožňuje činnost agentur práce z jiných členských států Evropské unie bez jinak vyžadované registrace, ovšem nereguluje oprávnění zahraničních pracovníků, kteří jsou držiteli pracovního povolení v jiném členském státě a jsou zaměstnanci agentury práce, vykonávat práci na území České republiky. Subjektem této právní normy nejsou cizinci-zaměstnanci, nýbrž podnikatelé poskytující služby zprostředkování zaměstnání.

47. Žalovaný tedy v daném případě správně uzavřel, že se na poskytnutí služby spočívající v pronájmu pracovní síly nevztahuje volný pohyb služeb. Soud se rovněž ztotožňuje s jeho závěrem, že skutečným obsahem simulovaného poskytnutí služby na základě subdodavatelské smlouvy uzavřené mezi českou společností a polským zaměstnavatelem bylo poskytnutí pracovní síly české společnosti k plnění její zakázky u společnosti M., nikoliv plnění subdodávky v rámci volného pohybu služeb. Žalovaný svůj závěr založil na obsahu smluv a především výpovědi jednatele a majitele společnosti české společnosti, pana R. A., který uvedl, že z důvodu stíhání termínů sjednaných zakázek uzavřel s polským zaměstnavatelem smlouvu na dodání pracovní síly, že polský zaměstnavatel mu posílá pracovníky opakovaně, vždy na dobu jednoho měsíce, a že pro něj není podstatné, co to bude za pracovníky, protože důležitý je pouze jejich počet umožňující stihnout dokončení sjednané zakázky v domluveném termínu. Soud k tomu doplňuje, že výpověď pana R. A. je pro posouzení skutečného charakteru žalobcem vykonávané práce na území České republiky skutečně klíčová. Nad rámec argumentace žalovaného lze z výpovědi zjistit, že pan A. k otázce na druh žalobcem vykonávané práce, úkolování žalobce a odpovědnosti za jeho práci sdělil, že má na stavbě svého zaměstnance (I. D.) a zaměstnanci polského zaměstnavatele měli svého předáka, prostřednictvím kterého se předávaly pokyny jim. Také doplnil, že odpovědnost za provedené práce vůči společnosti M. nese on a v případě pochybení poskytnutých zaměstnanců by situaci řešil s polským zaměstnavatelem. Jednatel české společnosti tím potvrdil, že žalobce úkoloval jeho zaměstnanec, přičemž ve vztahu k zaměstnancům polského zaměstnavatele tak činil prostřednictvím polského předáka, a odpovědnost za jejich práci nesla česká společnost. K tomu soud doplňuje, že podle výpovědi žalobce mu byla práce přidělována „parťákem“ D. S., který jej zároveň na stavbu dopravoval, avšak taková osoba není na seznamu zaměstnanců polského zaměstnavatele, který je součástí správního spisu. Toto tvrzení tedy nelze hodnotit jako věrohodné. Nadto pan A. ve výpovědi neuvedl, že D. S. kontroloval práci žalobce, jak žalobce tvrdil v podané žalobě, nýbrž uvedl, že prostřednictvím předáka byly pouze předávány pokyny. Závěr o tom, že se ze strany polského zaměstnavatele ve skutečnosti nejednalo o přeshraniční poskytování služeb, nýbrž pouze o poskytnutí agenturních zaměstnanců podporují i zprávy polských orgánů vyžádané správními orgány. Podle sdělení společného pracoviště v Kudowie zdroju v rámci mezinárodní policejní spolupráce ze dne 26. 8. 2016 plyne, že předmětem činnosti polského zaměstnavatele je pouze vyhledávání pracovních příležitostí a vyhledávání zaměstnanců. V rámci prověrky provedení polskými orgány se nepodařilo ověřit, že žalobce je skutečně veden jako zaměstnanec polského zaměstnavatele. Dále lze odkázat na dvě zprávy Vrchního inspektorátu práce Polské republiky ze dne 4. 7. 2017 a dne 2. 11. 2016 adresované Státnímu úřadu inspekce práce, které byly doplněny mezi podklady rozhodnutí po zrušení původního rozhodnutí žalovaného zdejším soudem. Podle těchto zpráv je polský zaměstnavatel v Polsku registrován pouze jako pracovní agentura, na adrese svého sídla fakticky nesídlí, v Polsku nevykonává činnost žádný z jejích zaměstnanců a členové představenstva trvale sídlí v České republice. Podle zprávy ze dne 4. 7. 2017 provedly polské orgány kontrolu u polského zaměstnavatele, během níž předseda představenstva P. G. uvedl, že v letech 2015-2016 působila společnost výhradně jako agentura práce a vysílala dočasné pracovníky k zahraničním zaměstnavatelům – uživatelům na území České a Slovenské republiky. Uveden zprávy polských orgánů tak plně podporují zjištění, že polský zaměstnavatel ve skutečnosti v České republice neprováděl subdodávky stavebních prací v rámci volného pohybu služeb, nýbrž toliko zprostředkovával agenturní zaměstnání osob, zejména ukrajinské státní příslušnosti, mezi nimi i žalobce.

48. Z uvedených skutečností je zřejmé, že v předmětné věci se nejednalo o postoupení části zakázky polskému zaměstnavateli, nýbrž o agenturní zaměstnávání, protože žalobce byl jako zaměstnanec agentury práce poskytnut k plnění pracovních úkolů uživateli, na základě jehož pokynů práci na jeho odpovědnost vykonával, přičemž zaměstnavatelem žalobce zůstal polský zaměstnavatel. Jak již bylo uvedeno, přeshraniční poskytování služeb v oblasti zprostředkování zaměstnání (v rozsahu příležitostném a dočasném) neznamená, že by v jeho rámci bylo možné realizovat přeshraniční pronájem pracovní síly v režimu dle § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Soud tedy uzavírá, že žalobce nebyl na základě povolení (víza) vydaného orgány Polské republiky oprávněn vykonávat práci u české společnosti. Výkon práce u tohoto subjektu byl podmíněn získáním povolení k zaměstnání vydaného českými správními orgány. Žalobce však nebyl držitelem takového povolení, ani to netvrdí, takže vykonával závislou práci na území České republiky bez potřebného povolení k zaměstnání. Naplnil tak skutkovou podstatu § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3. zákona o pobytu cizinců (srov. rozsudek NSS ze dne 5. 4. 2017, č. j. 6 Azs 60/2017-13). Námitka žalobce, že nebyl dán důvod k vedení řízení, natož k rozhodnutí o vyhoštění, tedy není důvodná. Stejně tak nemůže obstát námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů, neboť jak plyne ze shora uvedeného, žalovaný své závěry dostatečným způsobem odůvodnil, přičemž se vypořádal i se všemi odvolacím námitkami, které žalobce uplatnil.

49. Není přitom rozhodné, zda žalobce věděl o tom, že potřeboval pro výkon práce na území České Republiky povolení k zaměstnání, resp. zda byl svým zaměstnavatelem utvrzován v tom, že může na území ČR vykonávat práci bez dalšího povolení. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 2. 2012, čj. 9 As 102/2011 – 80, dovodil, že „[s]právní vyhoštění je svým obsahem rozhodnutím nikoli sankční povahy, ale toliko správním rozhodnutím, které obsahově vyjadřuje zájem státu na tom, aby se jím dotčený cizinec na území státu nezdržoval. (…) Tato v zásadě preventivní podstata správního vyhoštění má svůj význam zejména z hlediska zavinění cizince, které není třeba prokazovat a při ukládání správního vyhoštění se vychází z toho, že naplnění určité skutkové podstaty znamená pro stát automaticky nutnost nařídit cizinci, aby opustil území České republiky a zakázat mu pobyt na území České republiky i po určitou v rozhodnutí stanovenou dobu v budoucnu.“ Také zdejší soud v rozsudku ze dne 24. 7. 2017, č. j. 44 A 25/2017-17, uvedl, že důsledky skutečnosti, že žalobce vykonával na území České republiky závislou práci bez potřebného povolení k zaměstnání, tedy naplnění skutkové podstaty pro uložení správního vyhoštění, nejsou jakkoliv závislé na zavinění či osobních pohnutkách cizince ve vztahu k tomuto protiprávnímu jednání. Pracovněprávní vztah existující mezi žalobcem a jeho polským zaměstnavatelem, jenž vznik protiprávního stavu vyvolal uzavřením smlouvy s českým zaměstnavatelem (dočasné přidělení k českému zaměstnavateli do České republiky) a udělením dispozic žalobci, v jejichž důsledku porušil zákon o pobytu cizinců, neposkytuje žalobci „imunitu“ ve vztahu k odpovědnosti za vlastní protiprávní jednání a následkům z toho plynoucím. Žalobce, ač v zaměstnaneckém poměru a neznalý českého práva, je osobně odpovědný za to, aby vykonával závislou práci na území České republiky v souladu s právními předpisy (zákonem o zaměstnanosti). Námitka je nedůvodná.

50. Žalobce dále namítl, že se správní orgány neměly uchýlit k uložení správního vyhoštění, nýbrž měli preferovat smírnou cestu a umožnit žalobci vycestovat z území České republiky, a to vzhledem k tomu, že měl v té době platné polské vízum. K tomu soud uvádí, že § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců neposkytuje správním orgánům žádný prostor pro správní uvážení, pokud jde o volbu, zda cizinci uloží správní vyhoštění, nebo nikoliv. Skutečnost, že žalobce měl v době zjištění nelegální práce a rozhodování orgánu I. stupně platné vízum vydané Polskou republikou (v době rozhodování žalovaného již jeho platnost uplynula), nebrání vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. Uložení správního vyhoštění nevylučuje možnost, aby cizinec sám z území České republiky vycestoval na území jiného členského státu, jenž mu vydal povolení k pobytu (v daném případě na území Polské republiky). Naopak, zákon předpokládá, že cizinci po udělení správního vyhoštění dobrovolně ve stanovené lhůtě opustí území České republiky. Udělení správního vyhoštění nebránilo žalobci automaticky v tom, aby nadále pobýval na území Polské republiky z titulu národního dlouhodobého víza. S vydáním správního vyhoštění je spojeno zařazení žalobce do Schengenského informačního systému jako osoby, které má být odepřen vstup na území Evropské unie (viz § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a čl. 24 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1987/2006 o zřízení, provozu a využívání Schengenského informačního systému druhé generace [SIS II]), a povinnost českých orgánů konzultovat případ žalobce s orgány Polské republiky podle čl. 25 odst. 2 Úmluvy k provedení Schengenské dohody. Účelem této konzultace je informovat členský stát, jenž vydal povolení k pobytu, o zařazení cizince do evidence osob, kterým má být odepřen vstup na území, a to za účelem zvážení, zda nezruší jím vydané povolení opravňující dotyčného cizince k pobytu na území Evropské unie. Pokud členský stát, jenž vydal povolení k pobytu, je nezruší, odstraní členský stát, jenž vydal správní vyhoštění, ze Schengenského informačního systému záznam o tom, že má být cizinci odepřen vstup na území Evropské unie. V takovém případě zanese stát, jenž udělil cizinci správní vyhoštění, záznam o tom, že má být cizinci odepřen vstup na jeho území, toliko do vnitrostátního informačního systému; udělení správního vyhoštění tak má de facto právní účinky toliko ve vztahu k území toho členského státu, který správní vyhoštění vydal, nikoliv vůči všem členským státům Evropské unie. Z výše uvedeného plyne, že uložení správního vyhoštění správními orgány České republiky bez dalšího nevede k tomu, že by žalobce nebyl oprávněn nadále pobývat na základě stále platného dlouhodobého víza na území Polské republiky, a soud tedy neshledal námitku důvodnou.

51. Soud dále nepřisvědčil tvrzení žalobce, že neměl prakticky možnost náležitě se vyjádřit ke všem skutečnostem podstatným pro rozhodnutí ve věci, zejména k přiměřenosti správního vyhoštění. K těmto skutečnostem se žalobce mohl vyjádřit jednak v rámci správního řízení před zrušením předcházejícího rozhodnutí žalovaného zdejším soudem, přičemž žalobce byl již od řízení před správním orgánem I. stupně zastoupen advokátem. Žalobce byl navíc i po zrušení předchozího rozhodnutí žalovaného vyrozuměním ze dne 17. 10. 2017 poučen, že má možnost se seznámit s podklady rozhodnutí před jeho vydáním a vyjádřit se k nim, čehož využil a podáním mylně datovaným 23. 10. 2016 svého práva na vyjádření využil. Námitka tedy není důvodná.

52. Soud rovněž nepřisvědčil námitce, že správní orgány nesprávně vyhodnotily přiměřenost zásahu vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce a své závěry nedostatečně odůvodnily, neboť nezohlednily konkrétní situaci žalobce. Soud konstatuje, že správní orgány své povinnosti stanovené v ustanovení § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců beze zbytku dostály, neboť před rozhodnutím o správním vyhoštění zohlednily veškeré skutečnosti vymezené v § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Vzhledem k tomu, že žalobce po dobu, co byl držitelem polského dlouhodobého víza, jednal v rozporu s právním řádem jiného členského státu Evropské unie, neboť na jeho území bez potřebného povolení vykonával závislou práci a během platnosti původního víza porušil pobytový režim, neboť bez potřebného povolení vykonával práci na území jiného členského státu Evropské unie a vzhledem k tomu, že nebyly zjištěny žádné rodinné ani soukromé vazby žalobce na území České republiky a žalobce sám ani žádné takové skutečnosti netvrdil, žalovaný postupoval v souladu se zákonem o pobytu cizinců, pokud neaplikoval § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Vyhoštění žalobce nepředstavuje nepřiměřený zásah ani s ohledem na to, že mu v důsledku stanovení doby, po kterou mu nelze umožnit vstup na území Evropské unie, nebude moci být uděleno vízum či jiný typ povolení k pobytu, protože správní orgány žalobci uložily správní vyhoštění v minimální délce 6 měsíců. Námitka tedy není důvodná.

53. Pokud jde o posouzení otázky existence překážky pro vycestování z důvodu nepříznivé bezpečnostní situace na Ukrajině (vnitřní ozbrojený konflikt), neshledal soud v tomto ohledu žádné pochybení. Správní orgán I. stupně rozhodl o existenci překážek vycestování na základě závazného stanoviska Ministerstva vnitra, v rámci odvolacího řízení požádal žalovaný o jeho přezkoumání ministrem vnitra. V obou závazných stanoviscích se konstatuje, že vycestování žalobce do země původu je možné. Ministerstvo vnitra i ministr vnitra se přitom výslovně zabývali i bezpečnostní situací v zemi původu, přičemž vyšli z toho, že nepříznivá bezpečnostní situace se vztahuje pouze k Doněcké a Luhanské oblasti na východě Ukrajiny. Žalobce nicméně žije v Rovenské oblasti, kde je bezpečnostní situace poklidná. Závazná stanoviska vychází ze zpráv o zemi původu, které jsou součástí správního spisu vedeného správním orgánem I. stupně a žalovaným. Z nich skutečně vyplývá, že Poltavská oblasti není vojenskými střety, ke kterým dochází na východě státu, nikterak dotčena (viz např. Zpráva Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva o stavu lidských práv na Ukrajině z 9. 12. 2016, Zpráva Ministerstva zahraničních věcí USA o dodržování lidských práv na Ukrajině v roce 2016 z 3. 3. 2017, Informace odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ze dne 24. 11. 2016 s názvem Politická a bezpečnostní situace, vojenská služba, vnitřně přesídlené osoby). Ve vztahu k § 179 odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců je rozhodující, že těchto zpráv, které jsou rovněž součástí správního spisu, nepanuje na Ukrajině stav tzv. totálního konfliktu, tedy situace, že by žalobce z důvodu pouhé přítomnosti na kterémkoliv místě na Ukrajině mohl utrpět zranění nebo být usmrcen v souvislosti s probíhajícím vnitrostátním ozbrojeným konfliktem (srov. např. usnesení NSS ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 – 17).

54. Za této situace bylo povinností žalobce prokázat dostatečnou míru individualizace, tj. že on osobně by pravděpodobně byl vystaven jako civilista útoku v rámci probíhajícího ozbrojeného konfliktu. Potřebná míra individualizace je naplněna zpravidla tehdy, když žalobce již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám způsobení vážné újmy, nebo pokud ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu země původu, ve kterém skutečně žalobce pobýval, a nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země, nebo pokud jsou u žalobce dány jiné faktory (osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že se žalobce stane terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí (srov. rozsudek NSS ze dne 17. 12. 2015, čj. 5 Azs 158/2015 – 24). Žalobce ve správním ani soudním řízení netvrdil, že by před odjezdem ze země původu utrpěl v důsledku ozbrojeného konfliktu vážnou újmu nebo byl takovou újmou ohrožen. Žalobce nebydlel v místě, které je zasaženo ozbrojenými operacemi, nýbrž v Rovenské oblasti na severozápadě Ukrajiny (tato oblast ani nesousedí s Luhanskou a Doněckou oblastí, které jsou boji zasaženy). Do této oblasti se přitom může bez obtíží vrátit, má tam byt, kde žije jeho manželka s dětmi. Žalobce neuvedl v řízení žádné skutečnosti, z nichž by vyplýval jakýkoliv důvod, který by zvyšoval riziko, že se stane v zemi původu jakožto civilista terčem svévolného násilí. Ministerstvo vnitra i ministr vnitra tedy správně dovodili, že žalobci nehrozí v případě návratu do země původu vážná újma ve smyslu § 179 odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců, tedy nejsou dány důvody bránící vycestování. Tento žalobní bod tedy není důvodný.

55. Závěrem žalobce napadl nepřezkoumatelnost odůvodnění rozhodnutí správních orgánů v části, kterou byla stanovena doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území Evropské unie v délce 6 měsíců. Především soud uvádí, že délka doby nebyla stanovena na jeden rok, jak je uvedeno v žalobě, ale pouze na dobu 6 měsíců. Soud nesouhlasí s názorem žalobce, že délka doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie není řádně odůvodněna. Správní orgány přihlédli k okolnostem případu, zejména k délce trvání porušení zákona, dosavadní bezúhonnosti žalobce a jeho spolupráci se správními orgány, a rozhodli se uložit opatření při spodní hranici možného zákonného rozpětí, jehož horní hranice činí 5 let. Nebyl-li by žalobce trestněprávně zachovalý, jak zdůrazňuje v žalobě, nepochybně by doba zákazu vstupu na území byla stanovena ve větším rozsahu. Námitka není důvodná.

56. Soud tedy shledal, že uplatněné žalobní body jsou nedůvodné, přičemž nezjistil ani žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

57. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl v řízení úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalovanému soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení nevznikly žádné náklady převyšující náklady na běžnou administrativní činnost.