44 A 45/2019 - 20

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní JUDr. Věrou Šimůnkovou ve věci žalobkyně: M. F., narozena ..., státní příslušnost Ukrajina bytem V. 30, N. A., U., zastoupena Mgr. Tomášem Císařem, advokátem sídlem Vinohradská 22, 120 00 Praha 2 proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 6. 2019, č. j. CPR-5888-5/ČJ-2019-930310-V244, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podanou dne 8. 7. 2019, se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 28. 6. 2019, č. j. CPR-5888-5/ČJ-2019-930310-V244 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 18. 12. 2018, č. j. KRPS-285584-29/ČJ-2018-010025 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a stanovena doba, po kterou žalobkyni nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie na 1 rok a doba k vycestování z území České republiky do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí.

2. Žalovaná napadené rozhodnutí odůvodnila tím, že žalobkyně byla nejméně od 2. 8. 2018 do 20. 9. 2018 na území České republiky zaměstnána bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání. Žalobkyně byla dne 20. 9. 2018 kontrolována v provozovně společnosti Automotive Painting Partners s. r. o., kde vykonávala pracovní činnost, aniž by k takové činnosti disponovala příslušným oprávněním. Prokázala se platným cestovním dokladem s polským vízem typu D s platností od 10. 4. 2018 do 30. 11. 2018 s délkou pobytu 235 dní a možností vícenásobného vstupu. Žalobkyně nepředložila žádné platné povolení, které by ji opravňovalo k výkonu uvedené pracovní činnosti. Na žalobkyni nedopadá žádná z výjimek podle § 98 zákona 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“). Správní orgán I. stupně vycházel dle žalované z řádně zjištěného skutkového stavu a správně uzavřel, že žalobkyně naplnila důvody pro uložení správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců. K přiměřenosti vyhoštění a délce zákazu vstupu na území Evropské unie žalovaná uvedla, že délka zákazu vstupu v trvání 1 roku byla stanovena v souladu se zákonem a dle žalované se jedná o adekvátní opatření odpovídající zjištěnému porušení zákona. Za přiměřenou považovala i dobu stanovenou žalobkyni k opuštění území, žalovaná vyhodnotila, že je k tíži žalobkyně, že si sjednala dlouhodobé nájmy na území České republiky, ačkoli si byla vědoma omezené možnosti pobytu na území České republiky. Obsah žaloby a vyjádření k žalobě 3. Žalobkyně v žalobě předně namítla, že byl porušen § 2 odst. 3 a 4, § 3 a § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť nebyl náležitě zjištěn skutkový stav, zejména skutečnosti, které svědčí ve prospěch žalobkyně. Dále žalobkyně vyjádřila přesvědčení o tom, že správní orgán nesprávně vypořádal uplatněné odvolací námitky. A také namítala, že forma uloženého opatření i jeho délka jsou nepřiměřené. Žalobkyně spolupracovala se správními orgány. Žalovaná měla žalobkyni umožnit dobrovolné opuštění území České republiky. Správní vyhoštění působí žalobkyni stigma a budoucí problémy. Také délka uloženého správního vyhoštění je nepřiměřená okolnostem případu. Dále žalobkyně namítala, že neměla možnost se vyjádřit ke všem skutečnostem podstatným pro rozhodnutí ve věci, zejména k přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života. Dále namítala, že nebyla žalovanou dostatečně posouzena přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně. Rozhodnutí je čistě formalistické, nepokrývá konkrétní situaci a jenom paušálně prochází jednotlivá zákonná hlediska. Nebyl vzat v potaz negativní vliv vyhoštění na stávající pobytové oprávnění žalobkyně na území Polska. Dále žalobkyně namítala, že uložení správního vyhoštění je neúčelné, neboť krátce po zahájení řízení již opustila území České republiky. Doba správního vyhoštění však začne běžet až po skončení řízení, bylo tedy nutné přihlédnout k jeho délce. Dále žalobkyně namítá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť absentuje zdůvodnění délky správního vyhoštění. Ačkoliv bylo vyhoštění uloženo při spodní hranici, stále se jedná o dlouhou dobu. Výměra není odůvodněna okolnostmi případu ani osobou žalobkyně a je v rozporu se správní praxí správního orgánu I. stupně. V posuzované věci šlo o pouhých několik dní údajně nelegální práce, žalobkyně je trestněprávně zachovalá, bez přestupků, a vždy disponovala řádným povolením k pobytu. Konečně žalobkyně namítala, že byla stanovena nedostatečná doba k vycestování, kterou žalovaná ani nezdůvodnila. Vyřizování záležitostí na území České republiky vyžaduje značnou dobu. Samo obstarání jízdenky je v poskytnuté lhůtě 30 dnů obtížné a také není vůbec možné realizovat úkony nutné k opuštění České republiky.

4. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že správní orgán I. stupně řádně zjistil protiprávní jednání žalobkyně, které doložil spisovým materiálem a dostatečně odůvodnil. Odkázala na odůvodnění napadeného a prvostupňového rozhodnutí. Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu 5. Krajský soud v Praze (dále jen „soud“) přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, v rozsahu napadených výroků a v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalované (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud ve věci rozhodl bez jednání, neboť souhlasy žalobkyně i žalované jsou presumovány (§ 51 odst. 1 s. ř. s.), neboť ani na výzvu soudu nesdělily, že by s rozhodnutím ve věci bez jednání nesouhlasily. Skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu 6. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že dne 20. 9. 2018 byla žalobkyně kontrolována při výkonu práce hlídkou cizinecké policie v provozovně společnosti Automotive Painting Partners s. r. o. v obci Nymburk. Žalobkyně předložila platný cestovní doklad, v němž bylo vyznačeno polské vízum typu „D 05A“ číslo 011611031 s platností od 10. 4. 2018 do 30. 11. 2018 na 235 dní. Na místě nepředložila žádné potvrzení o povolení k výkonu zaměstnání. Z důvodu podezření, že žalobkyně vykonávala na území České republiky zaměstnání neoprávněně, byla zajištěna a ještě v týž den s ní bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců.

7. Při výslechu provedeném téhož dne žalobkyně uvedla, že do České republiky přijela poprvé dne 27. 4. 2018 za prací, avšak neznala ani název společnosti ani město, kde pracovala, pak pracovala asi dva týdny v Polsku. V červenci odcestovala na Ukrajinu a do České republiky se vrátila dne 15. 8. 2018, avšak ihned se zase musela vrátit na Ukrajinu. Do České republiky znovu přicestovala dne 25. 8. 2018, opět za prací, kterou měla předjednanou právě u zaměstnavatele v Nymburce, kde byla zajištěna. Žalobkyně dále uvedla, že nevěděla, že se dopustila protiprávního jednání, kdyby to věděla, tak by za takových podmínek do České republiky nepřijela. Ve společnosti Automotive Painting Partners s. r. o. ji úkoloval přímo mistr (nebo vedoucí) této společnosti, který i kontroloval její práci. Pracovala na lince, kde věšela součástky, které potom jely do lakovny, a následně je žalobkyně sundávala a třídila do krabic. Odměnu měla slíbenou ve výši 70 Kč/hod. Po příjezdu obdržela zálohu 1000 Kč a následně po měsíci práce obdržela výplatu ve výši 14 000 Kč. Pracovní dobu měla od 6:00 do 18:

0. Ubytovaná byla od 28. 4. 2018 v Nymburce. Cestovní příkaz podepisovala z důvodu, že jí bylo řečeno, že tím bude legalizována její práce v České republice. Mzdu ji vyplácel v obálce neznámý člověk. Na území České republiky s nikým nesepisovala žádnou pracovní smlouvu. Žalobkyně také uvedla, že si není vědoma toho, že by byla do České republiky vyslána zahraniční společností. Žalobkyně má peníze na návrat na Ukrajinu, nehrozí jí nebezpečí a uvedla, že se chce vrátit.

8. Dne 15. 10. 2018 obdržel správní orgán I. stupně informaci o právním zastoupení žalobkyně zástupcem, který ji zastupuje i v tomto soudním řízení.

9. Na základě dožádání Úřad práce České republiky dne 18. 10. 2018 správnímu orgánu I. stupně sdělil, že žalobkyně nemá vydáno povolení k zaměstnání. V centrální databázi Ministerstva práce a sociálních věcí pak byla žalobkyně přihlášena zaměstnavatelem VSP WORK s. r. o. za účelem vyslání k plnění úkolů vyplývajících z uzavřené smlouvy na základě § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Jako zahraniční zaměstnavatel byla uvedena společnosti AGRAT Sp. z.o.o.

10. K posouzení existence možných překážek pro vycestování žalobkyně do země původu si správní orgán I. stupně dále podle § 120a zákona o pobytu cizinců vyžádal od Ministerstva vnitra závazné stanovisko ze dne 22. 10. 2018, ze kterého plyne, že vycestování žalobkyně je možné. Podle Ministerstva vnitra na základě výpovědi žalobkyně a okolností jejího pobytu ve vlasti před odchodem ze země, jí v případě návratu do vlasti nehrozí nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Obec Nyzhna Apsha v Zakarpatské oblasti, odkud žalobkyně pochází a kde také žije její rodina, není v současnosti střety ukrajinských vládních vojsk a povstalců ze stran separatistů zasažena.

11. Dne 6. 11. 2018 vyrozuměl správní orgán I. stupně žalobkyni (prostřednictvím zmocněnce) o tom, že ukončil shromažďování podkladů pro rozhodnutí ve věci. Poučil ji o procesních právech podle § 36 správního řádu a o tom, že právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí může využít ve lhůtě sedmi dnů. Žalobkyně je nevyužila (o tom byl učiněn dne 18. 12. 2018 úřední záznam do správního spisu).

12. Prvostupňovým rozhodnutím ze dne 18. 12. 2018 bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců; a stanovena doba, po kterou žalobkyni nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie na 1 rok; a doba k vycestování z území České republiky do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně blanketní odvolání ze dne 28. 12. 2018, které doplnila podáním ze dne 16. 1. 2019.

13. Žalovaná požádala Ministerstvo vnitra o přezkoumání závazného stanoviska ze dne 22. 10. 2018. Ministr vnitra je svým závazným stanoviskem ze dne 26. 3. 2019 potvrdil. Uvedl, že Zakarpatská oblast, ve které žalobkyně naposledy žila společně s rodinou, je plně pod kontrolou centrální ukrajinské vlády, všední život probíhá v místě bydliště žalobkyně v mezích normálu, jsou zajištěny potřebné veřejné služby a také činnost státních orgánů. Dne 29. 3. 2019 byla žalobkyně vyrozuměna o shromáždění podkladů pro vydání rozhodnutí a byla jí poskytnuta lhůta 10 dnů pro vyjádření se k podkladům, čehož nevyužila. Napadeným rozhodnutím ze dne 28. 6. 2019 žalovaná zamítla odvolání žalobkyně a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Posouzení žalobních bodů 14. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců „[p]olicie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání […].“ 15. Soud předně konstatuje, že žalobkyně vznesla pouze obecnou námitku o porušení § 2 odst. 3 a 4, § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu. Soud proto rovněž v obecnosti konstatuje, že žalovaná vycházela z celé řady podkladů, které jsou součástí správního spisu. Těmito podklady jsou rozhodnutí správního orgánu I. stupně, odvolání proti tomuto rozhodnutí včetně jeho doplnění, oznámení o zahájení správního řízení, protokol o výslechu žalobkyně, závazná stanoviska Ministerstva vnitra a ministra vnitra (včetně zpráv o zemi původu), spisový materiál správního orgánu I. stupně a lustrace v informačních systémech. Podle soudu byl na základě těchto podkladů zjištěn stav věci dostatečně. Soud nesouhlasí s žalobkyní, že o skutkovém stavu panovaly významné pochybnosti, ani že skutkový stav nebyl zjištěn v nezbytném rozsahu. Žalobkyně v námitce nijak nespecifikovala, v čem (jakém konkrétním skutkovém aspektu) spatřuje nedostatky zjištěného skutkového stavu, ani nezpochybňuje žádný z podkladů pro vydání rozhodnutí. V této obecné rovině proto soud dospěl k závěru, že ze strany správních orgánů byly opatřeny dostatečné podklady, v nichž měl zjištěný stav věci potřebnou oporou, přičemž žalovaná přihlédla ke všem skutečnostem, které v řízení vyšly najevo. Z obsahu spisu nevyplynula žádná skutečnost svědčící ve prospěch žalobkyně, kterou by správní orgány opomenuly zohlednit, žalobkyně pak žádnou takovou konkrétní skutečnost neoznačila a ve své námitce setrvala jen zcela v obecné rovině.

16. Dále žalobkyně opět jen obecně namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí z důvodu, že žalovaná nesprávně vypořádala uplatněné odvolací námitky. Žalobkyně však nespecifikovala jedinou odvolací námitku, která měla být nesprávně vypořádána a též neuvedla žádné argumenty, ze kterých by toto nesprávné vypořádání odvolacích námitek vyplynulo. V tomto ohledu soud k obecné námitce žalobkyně toliko obecně uvádí, že neshledal v postupu žalované nezákonnost spočívající v nesprávném vypořádání odvolacích námitek žalobkyně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 1 Azs 28/2004 – 41).

17. Žalobkyně dále namítala, že uložení správního vyhoštění je nepřiměřeným opatřením. K tomu soud uvádí, že § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců neposkytuje správním orgánům žádný prostor pro správní uvážení, pokud jde o volbu, zda cizinci uloží správní vyhoštění, nebo nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 – 31, bod 45). V této souvislosti tedy není relevantní, zda žalobkyně se správními orgány spolupracovala, či zda nebude moci cestovat a ulpí na ní (blíže nespecifikované) stigma, nebo jí vyhoštění přinese (opět nespecifikované) budoucí problémy. Žalobkyně vykonávala na území České republiky zaměstnání, ač k tomu neměla příslušné oprávnění, čímž naplnila podmínky pro uložení správního vyhoštění. Žalobní bod je proto nedůvodný.

18. Dále žalobkyně namítala, že se nemohla vyjádřit ke všem skutečnostem podstatným pro rozhodnutí ve věci, zejména k přiměřenosti zásahu do jejího soukromého a rodinného života. Ani s touto námitkou se soud nemůže ztotožnit. Žalobkyně měla možnost se k těmto skutečnostem vyjádřit v rámci výslechu dne 20. 9. 2018, což také učinila. Jak před vydáním prvostupňového, tak napadeného rozhodnutí byla řádně poučena (prostřednictvím zmocněnce) o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, čehož však ve stanovené lhůtě ani po jejím uplynutí nevyužila. Námitka je proto nedůvodná.

19. Dále žalobkyně namítala, že žalovaná nedostatečně posoudila nepřiměřenost zásahu do jejího soukromého a rodinného života. Ani této námitce nemůže soud přisvědčit. Správní orgány své povinnosti beze zbytku dostály a zohlednily veškeré skutečnosti vymezené v § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, což ostatně připouští i sama žalobkyně – má jen za to, že je posoudily mechanicky a nezohlednily individuální rozměr případu. Žalobkyni v tomto nelze přitakat. Správní orgán I. stupně i žalovaná ve svých rozhodnutích (srov. zejm. str. 8 prvostupňového rozhodnutí a str. 7 rozhodnutí napadeného) poukázaly na řadu konkrétních okolností (zejména těch, které sama žalobkyně uvedla při svém výslechu), z nichž plyne, že do soukromého a rodinného života žalobkyně nebude nepřiměřeně zasaženo. Zhodnotily např., jakou dobu žalobkyně pobývá a nelegálně pracuje na území České republiky a že vzhledem k pracovnímu vytížení ani nemohla navázat kulturní nebo sociální vazby na území České republiky; že na Ukrajině žije celá její rodina, zejména její dcera; naopak na území České republiky nemá žádného rodinného příslušníka. Manžel, se kterým tu pracovala, je v obdobné situaci jako žalobkyně, tedy že vykonával v České republice pracovní činnost, aniž by k tomu měl patřičné oprávnění a lze tak očekávat, že mu bude též uloženo správní vyhoštění. Žalobkyni dále není známa překážka vycestování. Jak je patrno skutečnost, že žalobkyně má na Ukrajině zázemí, nebyla jedinou, kterou správní orgány vzaly v potaz. Tyto ani ostatní uváděné skutečnosti žalobkyně v žalobě nijak nezpochybňuje, pouze vyjadřuje obecný nesouhlas s posouzením otázky přiměřenosti.

20. Žalobkyně dále poukazovala na to, že nebyla nijak zohledněna skutečnost, že měla v době zajištění platné vízum. Skutečnost, že žalobkyně měla v době zjištění nelegální práce a částečně po dobu rozhodování správního orgánu I. stupně platné vízum vydané Polskou republikou, nebrání vydání rozhodnutí o správním vyhoštění (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 – 31, sb. NSS č. 3713/2018, bod 45). Naopak, tato skutečnost brání postupu dle § 50a zákona o pobytu cizinců, neboť žalobkyně nepobývala na území České republiky neoprávněně. I kdyby byla žalobkyně držitelkou schengenského víza nebo českého národního víza, nejde o překážku, která by bránila vydání správního vyhoštění, neboť správní vyhoštění postihuje různé typy protiprávního jednání cizince, ačkoliv je oprávněn pobývat na území České republiky (v daném případě je nicméně třeba zdůraznit, že byť byla žalobkyně oprávněna pobývat na území České republiky, nebyla oprávněna k pobytu za účelem výkonu zaměstnání). Zároveň soud podotýká, že tedy ani platné pobytové oprávnění žalobkyně nepředstavovalo skutečnost, kterou by mohly správní orgány vzít při hodnocení přiměřenosti správního vyhoštění do úvahy, neboť sama o sobě nesvědčí o existenci jakéhokoliv aspektu rodinného či soukromého života. Vzhledem ke shora uvedenému nemůže vyhoštění žalobkyně představovat nepřiměřený zásah ani s ohledem na to, že žalobkyni v důsledku stanovení doby, po kterou jí nelze umožnit vstup na území Evropské unie, nebude moci být uděleno vízum či jiný typ povolení k pobytu ani v budoucnu. Žalobní bod je proto nedůvodný.

21. Dále žalobkyně namítala, že uložení správního vyhoštění je neúčelné, neboť po zahájení řízení již odcestovala z území České republiky. Soud předně konstatuje, že žalobkyně k uvedenému tvrzení nepředložila žádný důkaz, jímž by prokázala, že se tak skutečně stalo. Vedle toho lze dále zopakovat, že správní orgány nemají v případě zjištění naplnění skutkové podstaty § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců možnost správního uvážení, pokud jde o volbu, zda cizinci uloží správní vyhoštění, nebo nikoliv. Zákon jim v takovém případě, nejsou-li splněny podmínky podle § 50a odst. 6 a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců, ukládá rozhodnout o správním vyhoštění. Z hlediska právní jistoty a účelnosti právní regulace je jistě důležité, aby bylo o správním vyhoštění rozhodnuto pravomocně v co nejkratší době. Skutečnost, že cizinka již území opustila, nicméně nebrání vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť i tak je rozhodnutí způsobilé vyvolávat právní účinky. Tato skutečnost by sice mohla být zohledněna při správní úvaze o době trvání zákazu vstupu, avšak v daném případě, kdy se tato doba blížila dolní polovině hranice, nelze mít za to, že opomenutí hodnotit tuto skutečnost při stanovení délky zákazu vstupu by mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobní bod je proto nedůvodný.

22. Dále žalobkyně namítala, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť absentuje zdůvodnění doby, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území členských států Evropské unie. Lze říci, že stanovení doby zákazu vstupu je výsledkem správního uvážení, které podléhá jen omezenému soudnímu přezkumu. Soud tedy pouze zkoumá, zda posouzení správních orgánů nebylo excesivní či svévolné a zda bylo dostatečně odůvodněno (srov. bod 46 shora citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Azs 289/2017). V dané věci správní orgán I. stupně na str. 9 svého rozhodnutí zdůvodnil, k jakým faktorům při stanovení doby přihlédl – konkrétně se jednalo o délku neoprávněného zaměstnání žalobkyně na území České republiky, což správní orgán I. stupně vedlo k uložení doby v dolní polovině hranice zákonného rozmezí. S touto úvahou se ztotožnila i žalovaná (viz str. 10 napadeného rozhodnutí). Žalovaná pak poukázala i na skutečnost, že se žalobkyně dopouštěla protiprávního jednání po celou dobu svého pobytu v České republice a dále měla úmysl takto zde pobývat až do konce platnosti uděleného polského pobytového víza. Uložením správního vyhoštění na 1 rok se správní orgány ani nikterak neodchýlily od správní praxe.

23. Nelze souhlasit ani s tvrzením žalobkyně, že byla na území České republiky nelegálně zaměstnána jen několik dní; naopak šlo o dobu v délce dvou měsíců. Skutečnost, že žalobkyně je trestněprávně zachovalá, pak byla právě jedním z důvodů, proč byla doba, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území EU, stanovena v dolní polovině hranice zákonného rozmezí. Délka vyhoštění se nejeví jako nepřiměřená ani s ohledem na další žalobkyní uváděné okolnosti, neboť, jak již bylo uvedeno, byla zvolena při hranici dolní poloviny rozmezí (maximální doba činí 5 let). Neposkytla-li by žalobkyně součinnost, byl by na místě naopak přísnější postih. Soud má tedy za to, že správní orgány délku vyhoštění řádně zdůvodnily a nedopustily se excesu. Námitka je proto nedůvodná.

24. Konečně žalobkyně namítala nedostatečnost odůvodnění délky doby k vycestování. Ani této námitce nelze dát za pravdu. Z prvostupňového rozhodnutí plyne (viz str. 10), že třicetidenní doba k vycestování byla stanovena s ohledem na to, že žalobkyně disponuje platným cestovním dokladem, má na vycestování finanční prostředky a neuvedla žádné důvody, které by jí znemožňovaly vycestování. K tomu žalovaná doplnila (viz str. 10 napadeného rozhodnutí), že byla tato doba stanovena s ohledem na možnost žalobkyně obstarat si veškeré potřebné náležitosti spojené s opuštěním území České republiky, přičemž závazky z uzavřeného dlouhodobého nájmu jdou k tíži žalobkyně, neboť nebyla oprávněna k dlouhodobému pobytu na území České republiky. Soudu se v obecné rovině třicetidenní doba jeví jako dostatečná k zajištění cesty na Ukrajinu, zvláště s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně nezpochybňuje, že disponovala dostatečnými finančními prostředky i platným cestovním dokladem. Žalobkyně taktéž nijak nekonkretizovala, jaké další záležitosti potřebovala na území České republiky zařídit; toliko obecně tvrdí, že musela vypořádat ukončení „ostatních právních vztahů“. K tomu tak soud jen se stejnou mírou obecnosti uvádí, že doba byla stanovena v souladu s § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Při výslechu žalobkyně neuvedla žádné překážky, které by jí ve vycestování bránily, ani že by v České republice měl pohledávky či dluhy. Soud tedy dobu třiceti dnů nepovažuje za nedostatečnou k vycestování žalobkyně. Žalobní bod je proto nedůvodný Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení 25. S ohledem na shora uvedené závěry soud žalobu zamítl jako nedůvodnou (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., z něhož plyne, že právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem má účastník, který byl ve věci plně úspěšný. Žalobkyně nebyla ve věci ani z části úspěšná, náhrada nákladů řízení jí proto nenáleží. Žalovaná byla sice plně úspěšnou, žádné náklady jí však v řízení před soudem nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly a přiznání jejich náhrady ani nepožadovala.