44 A 5/2019 - 36

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní JUDr. Věrou Šimůnkovou ve věci žalobce: J. K. bytem X zastoupen advokátem JUDr. Radkem Bechyně sídlem Legerova 148, 280 02 Kolín proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje sídlem Zborovská 81/11, 150 21 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 11. 2018, č. j. 069084/2018/KUSK/OSA/HRO, sp. zn. 069084/2018/KUSK/2, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu K., odboru dopravy (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 25. 4. 2018, č. j. MUKOLIN/OD 39526/18-holy, sp. zn. OD 01710/18 5332/2018, (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupků podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. b) a k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), jichž se dopustil dne 24. 2. 2018 v 7:11 hodin na silnici I. třídy č. X v lokalitě S. ve směru jízdy na K., když v rozporu s ustanovením § 5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu řídil motorové vozidlo značky F. X bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo v takové době po požití alkoholického nápoje, kdy by mohl být ještě pod jejich vlivem, neboť mu byla zjištěna hodnota nejméně X a X ‰ alkoholu v krvi, a dále řídil uvedené vozidlo v době, kdy u sebe neměl řidičský průkaz, čímž porušil ustanovení § 6 odst. 7 písm. a) zákona o silničním provozu. Za uvedené jednání byla žalobci uložena pokuta ve výši X Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 9 měsíců, a podle ustanovení § 95 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), povinnost úhrady nákladů řízení ve výši 1 000 Kč.

2. Žalobce v žalobě nejprve namítá, že došlo k významnému porušení jeho práv na obhajobu, neboť nebyl proveden výslech policistů, který v průběhu správního řízení navrhoval. Správní orgán měl možnosti provedení svědecké výpovědi využít. Dále žalobce uvádí, že poukazoval na rozpor provedení dechové zkoušky s příslušnou metodikou. Správní orgány podle žalobce nevyvrátily všechny důvodné pochybnosti o přestupkovém jednání a celkovém zjištění skutkového stavu.

3. V dalším žalobním bodě žalobce namítl, že nebyla podanému odvolání s ohledem na lhůtu, ve které žalovaný o odvolání rozhodl, věnována dostatečná pozornost a nebyly řádně zváženy a posouzeny veškeré odvolací důvody. Žalobce poukázal na to, že odvolací řízení standardně probíhá u žalovaného ve lhůtě 22 až 24 měsíců, kdežto v jeho případě bylo odvolání projednáno čtyřikrát rychleji, čímž mělo dojít k porušení § 7 odst. 1 zákona č. 500/2000 Sb. (správně má být uveden zákon č. 500/2004 Sb., správní řád ve znění pozdějších předpisů, dále jen „správní řád“ – pozn. soudu) Podle žalobce došlo i k porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy, neboť měl právo na to, aby byl jeho odvolání věnován stejný čas, jako odvolatelům v obdobných případech 4. V posledním žalobním bodu žalobce namítá, že nebyly prokázány materiální znaky daného jednání, tedy že svým jednáním kohokoli ohrozil či narušil veřejný zájem. Žalobce se neztotožňuje se závěrem žalovaného, že materiální znaky jsou naplněny formálními znaky přestupku. Na podporu svého tvrzení odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 – 45, podle kterého je zjevné, že materiální znak přestupku musí být odůvodněn. Žalobce se neztotožnil s názorem, že dotčeným zájmem společnosti bylo dodržování pravidel provozu na pozemních komunikacích. Podle žalobce musí jít o zájem principiálně vyšší než je dodržování pravidel provozu na pozemních komunikacích.

5. Žalovaný nejprve poukázal na skutečnost, že v roce 2018 došlo na silnicích k nejvyššímu počtu smrtelných nehod a též poukázal na to, že žalobce řídil pod vlivem alkoholu opakovaně. K námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu uvedl, že žalobce pouze předložil správnímu orgánu ke zvážení doplnění dokazování o výslech policistů, a navíc správní orgán I. stupně v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí uvedl důvod pro neprovedení tohoto důkazu. K nestandardní době projednání přestupku žalovaný uvedl, že rozhodnutí bylo vydáno v přiměřené lhůtě. K materiálnímu znaku přestupku žalovaný poukázal na rozporné tvrzení žalobce, který namítal, že „došlo spíše k ohrožení žalobce jednáním druhého z účastníků, než jednáním žalobce“, přičemž v řízení byl účastníkem pouze žalobce. Skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu 6. Ze správního spisu zjistil soud následující pro věc relevantní skutečnosti. Správní orgán obdržel oznámení o přestupku ze dne 20. 3. 2018, ve kterém byl přestupek popsán následovně: „dne 24. 2. 2018 v 07:11 hodin na silnici X v lokalitě S. řídil vozidlo F. P., registrační značky X pod vlivem alkoholu. U řidiče byla v 7:14 provedena dechová zkouška přístrojem Dräger s pozitivním výsledkem X promile alkoholu. Opakovaná dechová zkouška v 07:19 hodin byla s pozitivním výsledkem X promile alkoholu. K tomuto řidič uvedl, že dne 23. 2. 2018 od 21:00 hodin do 24. 2. 2018 do 01:00 hodin vypil asi x p. Řidič lékařské vyšetření nežádal. Na místě nebyl řidiči zadržen řidičský průkaz č. X, jelikož jej nepředložil. Další jízda mu byla zakázána. Na místě bylo sepsáno oznámení přestupku.“ Tímto jednáním žalobce naplnil znaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. b) a k) zákona o silničním provozu. Přílohou oznámení je žalobcem podepsaný protokol o přestupku, záznam dechových zkoušek č. X a X, certifikát o zaškolení n. J. L. o používání a obsluze přístroje Dräger Alcoholtest, kalibrační protokol č. X s platností do 28. 2. 2018.

7. Dne 26. 3. 2018 byl žalobci doručen příkaz, kterým byl uznán vinným ze spáchání přestupků podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. b) a k) zákona o silničním provozu, kterého se dopustil porušením § 5 odst. 2 písm. b) a § 6 odst. 7 písm. a) zákona o silničním provozu skutkem, který byl popsán totožně se skutkem uvedeným v oznámení o přestupku ze dne 20. 3. 2018. Tímto příkazem byla žalobci uložena pokuta X Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel po dobu 9 měsíců. Proti příkazu podal žalobce prostřednictvím svého zmocněnce dne 3. 4. 2018 odpor.

8. Dne 18. 4. 2018 doručil zmocněnec žalobce správnímu orgánu I. stupně vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí, ve kterém uvedl, že podklady pro vydání rozhodnutí nepovažuje za dostatečné, neboť z nich nemůže být zřejmé, zda obviněný uvedené vozidlo řídil. Podle obviněného nebyl policisty zastaven ve voze a ani k provedení dechové zkoušky nedošlo bezprostředně po jeho údajné jízdě. Zmocněnec žalobce tak navrhl správnímu orgánu I. stupně ke zvážení doplnění dokazování o výslech zasahujících policistů, a to k prokázání skutečností, zda mezi řízením motorového vozidla a provedenou dechovou zkouškou byla jednoznačná bezprostřednost nebo již provedená dechová zkouška nenavazovala na řízení vozidla.

9. Dne 25. 4. 2018 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání výše popsaných přestupků. Žalobci byla uložena pokuta X Kč, zákaz činnosti řízení všech motorových vozidel v trvání 9 měsíců a náhrada nákladů řízení ve výši 1 000 Kč.

10. Dne 14. 5. 2018 obdržel správní orgán I. stupně blanketní odvolání žalobce, které na výzvu dne 28. 5. 2018 doplnil o odvolací námitky. Žalobce mimo jiné namítal, že je třeba nade vši pochybnost prokázat, že se jednání naplňujícího znaky přestupku dopustil právě ten, kdo má být za přestupek postižen, dále nebylo prokázáno naplnění materiálního znaku přestupku. Podle žalobce měl správní orgán I. stupně zohlednit, že v kontextu přestupku nevznikl žádný následek přestupkového jednání (nedošlo k dopravní nehodě, nebyl bezprostředně ohrožen žádný účastník silničního provozu).

11. Dne 1. 6. 2018 bylo odvolání žalobce postoupeno žalovanému, který dne 21. 11. 2018 vydal žalobou napadené rozhodnutí, kterým odvolání žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí zamítl a potvrdil prvostupňové rozhodnutí. Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu 12. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného [§ 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal.

13. Soud o žalobě rozhodl bez jednání, a to v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný na základě výzvy soudu vyjádřil souhlas s rozhodnutím věci bez jednání. Žalobce ani na základě výzvy soudu svůj nesouhlas s rozhodnutím věci bez jednání neoznámil. Proto lze mít za to, že s tímto postupem souhlasil.

14. Žalovaný sice ve vyjádření k žalobě z opatrnosti navrhoval provést důkaz výslechem členů hlídky dopravního inspektorátu p. J. L. a p. M. R., nicméně soud vyhodnotil uvedený důkaz jako nadbytečný a k jeho provedení nepřistoupil. Z obsahu správního spisu je skutkový stav zjištěn spolehlivě a bez důvodných pochybností. Posouzení žalobních bodů 15. Žalobce nejprve namítal, že bylo významným způsobem porušeno jeho právo na obhajobu, neboť nebylo užito důkazních prostředků naléhavě potřebných ke zjištění skutkového stavu věci.

16. K naplnění předpokladů správného zjištění skutkového stavu uvedl Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011 – 68, publikovaném pod č. 3014/2014 Sb. NSS, že „v řízení o přestupku postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku.“ V nyní projednávané věci správní orgány tomuto požadavku dostály. Ze shromážděných důkazů vyplýval skutkový stav bez důvodných pochybností. Přestupkové jednání bylo zaznamenáno v oznámení přestupku ze dne 24. 2. 2018, č. j. KRPS-63514/PŘ-2018-010406, které žalobce podepsal. K tomuto oznámení byly připojeny řádné záznamy o dechových zkouškách provedených přístrojem Dräger Alcoholtest 7510, k jehož používání a obsluze byl n. J. L. řádně proškolen. Uvedený alkohol tester byl též ke dni provádění měření kalibrován. Z uvedených důkazů tak bylo dostatečně prokázáno, že se uvedeného jednání dopustil žalobce, neboť právě on byl kontrolován policejní hlídkou, nadto sám do protokolu uvedl, že v době od 23. 2. 2018 od 21:00 do 24. 2. 2018 do 01:00 zkonzumoval 6 desetistupňových piv. Ve vyjádření řidiče neuvedl žádné poznámky, námitky ani pochybnosti o provedené kontrole.

17. Ačkoli žalobce ve vyjádření k podkladům pro vydání správního rozhodnutí navrhoval provést důkaz výslechem policejní hlídky, neuvedl, jaké konkrétní skutečnosti měly být tímto výslechem prokázány, a nadto je průběh a výsledek kontroly řidiče dostatečně zaznamenán prostřednictvím výše uvedených důkazů. Vzhledem k tomu, že podklady pro vydání rozhodnutí vytváří jasnou představu o průběhu celého skutkového děje, a vzhledem k tomu, že se správní orgán I. stupně dostatečně vypořádal s neprovedením důkazu výslechem zasahující hlídky, je třeba konstatovat, že žalobní bod není důvodný.

18. V druhé části žaloby žalobce namítal, že nebyla jeho odvolání věnována dostatečná pozornost, neboť žalovaný rozhodl v nestandardně krátké lhůtě. Žalobce však v této části neuváděl žádné konkrétní skutečnosti či námitky, které by považoval buď za zcela anebo za nedostatečně nevypořádané. Žalobce formuloval žalobní bod velmi obecně, a proto bude dostatečné, pokud se i zdejší soud s touto námitkou vypořádá obecně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 1 Azs 28/2004 – 41).

19. Ze správního spisu, jak ho soud rekapituloval výše, je patrné, že odvolání bylo žalovanému postoupeno dne 1. 6. 2018. O tomto odvolání pak bylo rozhodnuto dne 21. 11. 2018, tedy téměř šest měsíců od postoupení odvolání.

20. Pro postup žalovaného platí podle § 93 odst. 1 správního řádu, že pokud není stanoveno jinak, použijí se obdobně ustanovení hlav I až IV, VI a VII této části správního řádu. Ustanovení § 71 odst. 1 správního řádu, které stanovuje lhůty pro vydání rozhodnutí tak, že je správní orgán povinen ho vydat bezodkladně, patří do části hlavy VI. Žalovaný byl proto povinen toto ustanovení užít obdobně i při rozhodování o odvolání. Podle § 71 odst. 3 správního řádu platí, že pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, je správní orgán povinen vydat rozhodnutí nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení. V tomto ohledu lze pro řízení u žalovaného považovat za počátek lhůty pro vydání rozhodnutí den postoupení odvolání. Žalovaný rozhodl téměř šest měsíců od postoupení odvolání. V tomto ohledu dokonce několikanásobně překročil lhůtu 30 dnů pro vydání rozhodnutí stanovenou § 71 odst. 3 správního řádu. Má-li žalobce za to, že měl žalovaný vydat napadené rozhodnutí v ještě delší době, domáhal by se tak dalšího porušování zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí žalovaným.

21. Námitku žalobce vztahující se ke kauzalitě mezi kvalitou zpracování napadeného rozhodnutí a lhůtou, ve které bylo napadené rozhodnutí vydáno, soud posoudil následovně. Podle ustanovení § 98 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky přezkoumává žalovaný prvostupňové rozhodnutí v plném rozsahu. Odvolací orgán má obecně vydat rozhodnutí o odvolání bezodkladně, případně do 30 dnů, pokud nelze rozhodnutí o odvolání vydat bezodkladně, a ve zvláštních případech může být toto rozhodnutí vydáno i do 60 dnů, jsou-li pro to splněny podmínky § 71 odst. 3 písm. a) správního řádu. Z citované právní úpravy nevyplývá, jakou dobu by byl žalovaný povinen věnovat vypořádání každé odvolací námitky zvlášť, či jak dlouho by byl povinen se zabývat posuzováním splnění podmínek řízení, které předcházelo vydání prvostupňového rozhodnutí. Takováto právní úprava by totiž nebyla účelná, neboť lhůta, ve které je zpracováno a vydáno rozhodnutí u odvolacího správního orgánu (žalovaného), nesvědčí nic o preciznosti posouzení odvolacích námitek či přezkoumání prvostupňového rozhodnutí. Nelze prosazovat premisu, že čím delší tato lhůta bude, tím precizněji bude vypracováno i rozhodnutí o odvolání 22. Pokud měl žalobce za to, že bylo rozhodnuto v takové lhůtě, která nemohla být dostatečná pro posouzení uplatněných námitek, měl se věcně zabývat argumentací uvedenou v napadeném rozhodnutí a posoudit, zda napadené rozhodnutí v dostatečné míře vyvrací uplatněné odvolací námitky a odůvodňuje závěry žalovaného. Pokud tak neučinil a nepředestřel soudu, v čem je napadené rozhodnutí nedostatečné, nemůže soud tuto činnost vykonat za žalobce, neboť by tím sám formuloval žalobní body, které by následně musel vypořádat a takový postup není přípustný. Soud je vázán při přezkoumávání napadeného rozhodnutí rozsahem, který žalobce vymezil v podané žalobě (srov. § 75 odst. 2 s. ř. s.).

23. Vzhledem k tomu, že žalobce pouze obecně namítá, že se žalovaný nedostatečně zabýval podaným odvoláním a jediné kritérium, podle kterého tuto skutečnost poměřuje, je lhůta, ve které žalovaný rozhodl, vyhodnotil soud žalobní bod jako nedůvodný. Žalobce nijak nerozporuje posouzení prvostupňového rozhodnutí a řízení, které vydání prvostupňového rozhodnutí předcházelo, neuvádí konkrétní námitky, které zůstaly nevypořádány, anebo pochybení, kterých se žalovaný dopustil.

24. Vlastní lhůta, ve které bylo vydáno napadené rozhodnutí, nevypovídá nic o tom, že by se žalovaný odvoláním žalobce nezabýval dostatečně, případně že by nedostatečně posoudil prvostupňové rozhodnutí. V posuzovaném případě je potřeba zohlednit i to, že se nejednalo o skutkově obtížný případ. Celé přestupkové jednání bylo spolehlivě prokázáno oznámením přestupku a záznamy z vyšetření dechovým analyzátorem, protokol o přestupku žalobce podepsal, čímž vyjádřil souhlas se skutkovým stavem, a v odvolání nepředložil žádné důkazy, které by okolnosti přestupkového jednání jakkoli zpochybnily.

25. Zároveň soud nepřisvědčuje ani argumentu žalobce, že byl zkrácen na svých právech, když žalovaný rozhodl ve lhůtě kratší, než v jaké rozhoduje v obdobných případech.

26. Žalobce se domáhá aplikace zásady rovnosti podle § 7 odst. 1 správního řádu. Ovšem zásada rovnosti, resp. nestrannosti má účastníkům řízení garantovat, že nejsou při uplatňování procesních práv nedůvodně znevýhodňováni. Žalobce nebyl při uplatňování svých práv nedůvodně znevýhodněn (mohl podat odpor, odvolání a činit jiné procesní úkony). Ze správního spisu nevyplývá, a ani žalobce neuvádí konkrétní případ, že by mu bylo neodůvodněně odepřeno uplatnit procesní právo.

27. Žalobce se nemůže úspěšně domáhat aplikace procesních postupů správních orgánů, které jsou v rozporu se zákonem, tedy vydávání rozhodnutí po zákonem stanovené lhůtě. V této souvislosti odkazuje zdejší soud na závěry Krajského soudu v Ústí nad Labem, který v rozsudku ze dne 19. 2. 2013, č. j. 59 A 15/2012 – 40 uvedl, že „[ú]častník řízení se před správním orgánem může dovolávat obdobného zacházení jako v předchozích srovnatelných případech jen tehdy, byl-li tento předchozí postup správního orgánu v souladu se zákonem, může se domáhat jen toho, aby správní orgán dodržoval takovou správní praxi, která se pohybuje v mezích prostoru pro uvážení, jenž je mu zákonem dán.“ Vzhledem k tomu, že žalobci nebylo upřeno uplatnit svá procesní práva, nedošlo k porušení zásady rovnosti a nestrannosti a žalobní bod tak není důvodný.

28. Posledním žalobním bodem žalobce namítal, že nebyly prokázány materiální znaky přestupku, tedy že by svým jednáním kohokoli ohrozil, či že by narušil veřejný zájem. Podle žalobce není v napadeném rozhodnutí uvedeno, koho žalobce svým jednáním ohrozil. Dále se žalobce neztotožnil se závěrem žalovaného, že materiální znaky přestupku odpovídají formálním znakům přestupku. Žalobce odkazoval také na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 – 45, podle kterého platí, že materiální znaky přestupku nelze odůvodnit formálním naplněním znaků přestupku.

29. Podle ustanovení § 5 zákona o odpovědnosti za přestupky se za přestupek považuje společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde-li o trestný čin. Přestupek je vymezen jednak pozitivním způsobem (tj. přímým označením jednání za přestupek) a dále negativním vymezením (tj. nejedná se o trestný čin). Soud se bude dále zabývat pouze pozitivním vymezením přestupku, neboť v projednávané věci nebyly dány takové okolnosti, které by svědčily o spáchání trestného činu.

30. Pozitivní vymezení přestupku je vyjádřeno jednak formálními znaky uvedenými přímo v zákoně a dále materiálním znakem, který vyjadřuje míru společenské škodlivosti. Pro odpovědnost za spáchaný přestupek je nutné naplnit jak formální, tak materiální znaky přestupku. V dané věci je zjevné, že žalobce po formální stránce přestupek spáchal. Tento závěr ostatně žalobce v žalobě ani nezpochybňuje. Soud proto nebude naplnění tohoto znaku přestupku zkoumat, a zaměří se pouze na zkoumání materiálního znaku přestupku.

31. Materiálním znakem přestupku je jeho společenská škodlivost, přičemž za společensky škodlivé lze považovat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem (srov. § 3 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky).

32. Účelem zákona o silničním provozu je stanovení podmínek pro zajištění bezpečného a plynulého provozu na veřejně přístupných pozemních komunikacích, přičemž k zabezpečení tohoto úkolu stanoví práva a povinnosti účastníků silničního provozu (srov. důvodovou zprávu k § 1 zákona o silničním provozu). Porušením zájmu chráněného zákonem tak je porušení podmínek pro zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu.

33. Žalobce má za to, že k naplnění materiálního znaku přestupku nedošlo, neboť svým jednáním v danou chvíli nikoho neohrozil. Ovšem ohrožení konkrétní osoby je již jedním z projevů porušení podmínek pro zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu. K ohrožení plynulosti a bezpečnosti provozu nemusí dojít pouze v situaci, kdy je již přímo ohrožena konkrétní osoba, ale kdykoli, dopustí-li se přestupce jednání v rozporu se stanovenými pravidly a nejsou přítomny okolnosti, které by vylučovaly, že se na toto jednání může pohlížet jako na jednání neporušující konkrétní zájem společnosti.

34. Žalobce řídil motorové vozidlo pod vlivem alkoholu, čímž se jednoznačně provinil proti zájmům chráněným zákonem o silničním provozu, a jeho jízdu lze vyhodnotit s ohledem na hodnotu zjištěného alkoholu jako nebezpečnou. Nešlo o hraniční překročení zjištěných hodnot alkoholu v krvi žalobce, ale žalobci byla zjištěna vyšší hodnota (od 1 ‰ by byl již žalobce postihován za spáchání trestného činu). V případě žalobce nelze seznat žádné okolnosti, které by vylučovaly naplnění materiálního znaku přestupku. Nejvyšší správní soud i v žalobcem citovaném rozsudku uvedl, že formální znaky přestupkového jednání naplňují v běžných případech i znaky materiální. Zároveň Nejvyšší správní soud uvedl, že je možné, že za konkrétních okolností a v určitém konkrétním případě nemusí (překročení rychlosti) znamenat i naplnění materiální stránky přestupku. Nicméně tato konstrukce platí pouze v případě, kdy existují významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti. V nyní projednávané věci však takové okolnosti nelze identifikovat. K přestupkovému jednání došlo značnou intenzitou jednání žalobce, a navíc nešlo o přestupek spočívající v překročení nejvyšší dovolené rychlosti ale o přestupek, který spočívá v řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu. Nelze proto mít za to, že by došlo k nepodstatnému porušení pravidel silničního provozu, které by sotva mohlo ohrozit zájmy chráněné zákonem, případně jiné účastníky silničního provozu. To, že nedošlo k bezprostřednímu ohrožení jiných řidičů [ve smyslu § 2 písm. l) zákona o silničním provozu] neznamená okolnost vylučující naplnění materiální stránky přestupku.

35. Žalobci byl zároveň vedle pokuty uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. V tomto kontextu soud upozorňuje na to, že uvedený druh trestu se vztahuje na nejzávažnější přestupky, u nichž zákonodárce seznal, že je po jejich spáchání nezbytné na dočasnou dobu pachatele vyloučit z účasti na silničním provozu coby řidiče motorových vozidel.

36. Na případ žalobce rovněž nelze aplikovat závěry, které učinil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 – 45, a to zejména z důvodu, že v odkazovaném případě šlo o situaci, kdy řidič překročil nejvyšší povolenou rychlost o 2 km/hod, což je hodnota v běžném provozu stěží seznatelná a ohlídatelná, a navíc k tomuto překročení rychlosti došlo v rovném a přehledném úseku, nikoli v městské aglomeraci, v blízkosti školy apod. Šlo tedy o jednání, které Nejvyšší správní soud vyhodnotil jako bagatelní, které sice naplňuje formální znaky přestupku, avšak k těmto formálním znakům přestupku se přidružily takové okolnosti, které vylučují, že by byl uvedeným jednáním porušen nebo ohrožen veřejný zájem. Jednání žalobce však spočívalo nikoli v zanedbatelném překročení nejvyšší dovolené rychlosti, ale v řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu, přičemž hodnota alkoholu zjištěná v krvi žalobce dosahovala horní hranice hodnoty, při které je jednání vyhodnoceno ještě jako přestupek. S ohledem na hodnotu zjištěného množství alkoholu v krvi žalobce, se kterou řídil motorové vozidlo, nelze mít pochybnosti o naplnění materiálního znaku přestupku. Žalobní bod není důvodný. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení 37. Vzhledem k tomu, že žalobní body jsou nedůvodné a soud nezjistil žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, byla žaloba zamítnuta jako nedůvodná (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

38. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl v řízení úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalovanému soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení nevznikly žádné náklady převyšující náklady na běžnou administrativní činnost.

Poučení