44 A 79/2015 - 49

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem ve věci žalobce: V. R., nar. . . , bytem S., Č., zastoupeného JUDr. Mgr. Bohdanem Žáčkem, advokátem se sídlem Rytířská 403/16, 110 00 Praha 1, proti žalované Policii ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 09. 2015, č. j. CPR-17593-3/ČJ-2015-930310-V238, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Návrh na upuštění od trestu za správní delikt se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátu JUDr. Mgr. Bohdanu Žáčkovi, se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování v částce celkem 17.000,- Kč, která bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Praze ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) podanou dne 20. 10. 2015 osobně u Městského soudu v Praze a následně postoupenou Krajskému soudu v Praze jako soudu místně příslušnému domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 23. 09. 2015, č. j. CPR-17593-3/ČJ-2015-930310-V238 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaná zamítla jeho odvolání proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „krajské ředitelství“) ze dne 03. 04. 2015, č. j. KRPS-422940-26/ČJ-2014-010022, a toto rozhodnutí potvrdila. Uvedeným rozhodnutím krajské ředitelství uložilo žalobci správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 a 9 a § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 a 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 203/2015 Sb. (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť dospělo k závěru, že žalobce vykonával zaměstnání bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání a bez oprávnění k pobytu, že žalobce pobýval na území České republiky, ačkoliv mu již v minulosti bylo uloženo správní vyhoštění, čímž opakovaně porušoval právní předpisy, že pobýval na území České republiky bez cestovního dokladu, ač k tomu nebyl oprávněn, a že pobýval na území České republiky bez platného oprávnění k pobytu. Žalobce v žalobě uvedl, že žalovaná porušila své povinnosti vyplývající z právních předpisů a zároveň že nebyla respektována práva žalobce zakotvená právním řádem České republiky. Napadené rozhodnutí je nezákonné i pro nerespektování zásad řízení. Rozhodnutí správních orgánů musí vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci a správní orgán nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a nevedl řízení tak, aby posílil důvěru žalobce ve správnost jeho rozhodování, pročež žalobce napadené rozhodnutí nepovažuje za přesvědčivé. Napadené rozhodnutí je podle něj dále v rozporu s § 2 odst. 4, § 50 odst. 2 a 3 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2002 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Ustanovený zástupce v doplnění žaloby uvedl, že ani krajské ředitelství, ani žalovaná se nezabývaly prokázáním takového skutkového stavu, o němž nebude důvodných pochybností. Je otázkou, zda povinnost pravdivě vypovídat nekoliduje se základním právem žalobce nebýt nucen k usvědčující výpovědi, navíc za situace, že prakticky právě okolnosti uvedené žalobcem jediné jsou brány jako odůvodnění postupu správního orgánu. O možnosti odepřít výpověď nebyl žalobce řádně poučen. To svědčí o postupu správního orgánu v rozporu se zákonem a se základními právy žalobce, zaručenými Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění pozdějších protokolů, vyhlášenou pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva“). Nebylo například prokázáno jinak než tvrzením žalobce, že skutečně po uložení právní sankce správního vyhoštění skutečně nevycestoval. Tato okolnost tedy nemůže být brána v žalobcův neprospěch a nemůže s ní být nijak argumentováno v odůvodnění napadených rozhodnutí. Správní orgán nevzal dále v úvahu při posuzování porušení prvně uložené sankce správního vyhoštění, že žalobce těžko mohl legálně vycestovat bez platného osobního dokladu. Stejně tak není na místě odůvodnění současné sankce správního vyhoštění tím, že se žalobce zdržuje na území České republiky bez platného osobního dokladu. Žalobce se zjevně neorientuje v úředních záležitostech, jinak by si jistě cestou zastupitelského úřadu opatřil nové osobní doklady. Po tomto vyřízení by si pak mohl opatřit i příslušné povolení k zaměstnání či patřičné živnostenské oprávnění, a pobývat a pracovat zde legálně, stejně jako celá řada jeho spoluobčanů. Správní orgán dále neprokazoval ani nešetřil další důsledky uložené sankce, tj. míru narušení osobních vazeb vytvořených v České republice. Žalobce dále namítá nemístnou tvrdost sankce tříletého vyhoštění za situace, kdy je bez dokladů a není schopen si opatřit ani podnikatelské oprávnění, kdy ovšem nebylo prokázáno porušení prvně uloženého správního vyhoštění. Míra porušení předpisů, čili dva měsíce práce bez povolení, neodůvodňuje tvrdost uložené sankce. Žalobce prostřednictvím ustanoveného zástupce navrhl vedle zrušení napadeného rozhodnutí eventuálně upuštění od trestu za správní delikt uloženého napadeným rozhodnutím. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že krajské ředitelství nepochybilo, když postupovalo v souladu s právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami. Krajské ředitelství také zjistilo stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2 správního řádu. Odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje důvody výroku rozhodnutí, podklady pro jeho vydání i úvahy, kterými se krajské ředitelství řídilo při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů. Namítá-li žalobce nepřiměřenost zásahu do vazeb navázaných na území České republiky, během řízení žalobce neuváděl žádné zásadní vazby, které by mu bránily ve vycestování. Žalobce naopak uvedl, že všechny příbuzné má v domovské zemi. Sám také potvrdil, že území České republiky neopustil ani poté, co mu bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění. Jinak žalovaná odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí a rozhodnutí krajského ředitelství. Závěrem svého vyjádření navrhla zamítnutí žaloby. Ze správního spisu vyplynuly následující skutečnosti. Dne 15. 12. 2014 byla orgány krajského ředitelství provedena pobytová kontrola v obci Sulice ve Středočeském kraji, kde byla kontrolována stavba rodinného domu. Během kontroly se jedna z kontrolovaných osob snažila skrýt za betonovým plotem. Protože tato osoba nebyla na výzvu schopna prokázat svou totožnost, ani oprávněnost pobytu na území České republiky, byla zajištěna. Následně bylo v informačních systémech zjištěno, že se jedná o osobu žalobce, kterému bylo již v minulosti uloženo správní vyhoštění se zákazem vstupu na území členských států Evropské unie v délce 6 měsíců, a to rozhodnutím krajského ředitelství ze dne 19. 03. 2013. Krajské ředitelství proto dne 15. 12. 2014 zahájilo řízení o správním vyhoštění. V jeho rámci byl se žalobcem proveden výslech, během kterého mimo jiné uvedl, že v místě pobytové kontroly pracoval asi 2 měsíce s tím, že tam vykonával dělnické práce. Pracovní smlouvu uzavřenou neměl. Do České republiky přicestoval v roce 2011. Uvedl, že si je vědom toho, že mu v roce 2013 bylo uloženo správní vyhoštění a že v době platnosti výjezdního příkazu Českou republiku neopustil. Cestovní doklad mu byl odcizen v roce 2013. Není držitelem živnostenského oprávnění, ani mu nebylo vydáno povolení k zaměstnání. Dále uvedl, že si je vědom možných důsledků vyplývajících z nepovoleného zaměstnání a že není žádný důvod, aby neodjel do země původu (na Ukrajinu) dobrovolně. Sdělil také, že k České republice nemá žádné společenské nebo kulturní vazby a že na území České republiky a Evropské unie nemá žádné příbuzné či osoby blízké. Vycestování z území České republiky by nebylo zásahem do jeho rodinného života. V průběhu řízení o správním vyhoštění sdělila k žádosti krajského ředitelství krajská pobočka Úřadu práce ČR, že žalobce nemá v současné době vydáno povolení k zaměstnání. Zároveň Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, vydalo dne 15. 01. 2015 závazné stanovisko, že vycestování žalobce z České republiky je možné. Krajské ředitelství žalobci výše uvedeným rozhodnutím ze dne 03. 04. 2015 uložilo správní vyhoštění, s dobou zákazu vstupu na území členských států Evropské unie v trvání 3 let. Proti tomuto rozhodnutí žalobce podal odvolání, ve kterém zcela obecně uvedl, že vyhoštění bude mít velice negativní dopad na jeho rodinný a soukromý život. Uvedl v něm také, že na území České republiky má navázáno řadu osobních a kulturních kontaktů a že doplnění k odvolání doloží ve stanovené lhůtě. Přes výzvu však odvolání žalobce nebylo doplněno. Napadeným rozhodnutím žalovaná odvolání žalobce zamítla a rozhodnutí krajského ředitelství potvrdila. Napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 15. 10. 2015. V průběhu jednání žalobce dále zdůraznil své úzké a dlouhodobé vztahy v ČR s tím, že v ČR je již 8 let, z toho 5 až 6 let bydlí na současné adrese. K tomu předložil i čestné prohlášení svého souseda. Poukázal na to, že v současné době si vyřizuje potřebné doklady, již tento týden by mu měl být vydán cestovní doklad, a usiluje o legalizaci svého pobytu a získání pracovního povolení. Nově žalobce svému zástupci sdělil, že si na Ukrajině byl nucen půjčit na stavbu domu u lichvářů, přičemž v současnosti dlužná částka narostla na 8.000 USD. Takovou částku žalobce není schopen splatit a v případě návratu na Ukrajinu tak mohou být ohrožena jeho osobní práva. K obsahu protokolu o jeho výslechu žalobce upozorňoval na lidský rozměr situace, kdy byl jako nelegální pracovník zastižen cizineckou policií. V takové obtížné situaci mohl vypovídat méně přesně, což dokládá zachycený údaj, že měl do ČR přicestovat v roce 2011, ačkoliv žalobce je zde již od roku 2008, což dokládá úředními listinami z let 2008 a 2009. Z výpisu z živnostenského rejstříku žalobce a z osvědčení o jeho registraci k dani soud zjistil, že byly vydány v únoru 2009. Formulář o uzavření smlouvy o vedení běžného účtu pobočkou Raiffeisenbank v Chebu pro žalobce je datován již 09. 12. 2008. V nedatovaném rukou psaném čestném prohlášení M. K. uvádí, že je invalidou po amputaci pravé nohy a že již 5 let se o něj žalobce cca 3x týdně bezplatně stará (vyřizuje nákupy, dává jej koupat atd.). Byl by proto nerad, kdyby takovou pomoc ztratil. Nabídl se, že třeba i na své vlastní náklady se dostaví k soudu jako svědek. Soud po zjištění, že žaloba je včasná, podána osobou oprávněnou a že jsou splněny i další podmínky jejího věcného projednání, napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů přezkoumal, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Dospěl přitom k závěru, že podaná žaloba není důvodná. V některých žalobních bodech a v požadavku na moderaci doby uloženého zákazu vstupu na území členských států EU žalobce vychází z presumpce, že vyhoštění představuje trest za správní delikt, a proto je na něj třeba aplikovat ustanovení § 65 odst. 3 a § 78 odst. 2 s. ř. s. a zásadu zákazu sebeobviňování. Tak tomu však není. Správní vyhoštění nemá charakter správního trestu, ale je svou povahou zvláštním preventivním opatřením v oblasti kontroly přistěhovalectví [viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013-30, ze dne 06. 06. 2011, č. j. 2 As 62/2011-77, či ze dne 14. 07. 2005, č. j. 5 Azs 94/2005-52, publikovaný pod č. 1164/2007 Sb. NSS]. Tento závěr je též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, podle níž řízení o správním vyhoštění není rozhodováním o "oprávněnosti trestního obvinění", ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy (rozsudek velkého senátu ze dne 05. 10. 2002, Maaouia proti Francii, stížnost č. 39652/98). Smyslem správního vyhoštění není trestání žalobce, nýbrž snaha zamezit dalšímu pobytu cizince, který na území pobývá např. bez cestovního dokladu, víza či bez platného povolení k pobytu, ač k tomu není oprávněn, popř. cizinců, kteří na území vykonávají závislou činnost, aniž by byli na pracovní trh připuštěni povolením vydaným příslušným úřadem práce. Pro správní vyhoštění je pak dostačující zjištění o neoprávněnosti pobytu či nedovoleném výkonu práce; důvody, jakkoliv lidsky pochopitelné, ať již zaviněné subjektivně či nastalé nezávisle na vůli cizince, které neoprávněný pobyt způsobily, jsou v tomto ohledu bez významu (srov. obdobně rozsudek NSS ze dne 17. 12. 2014, č. j. 9 Azs 283/2014-33). Subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje, Listina nicméně cizincům nepochybně zaručuje práva, která mohou být vyhoštěním dotčena. Listina přitom nijak nerozlišuje mezi tím, zda se cizinec zdržuje na území ČR oprávněně, či nikoliv. I rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který na území ČR nepobývá oprávněně, může zasáhnout do řady jeho základních práv, např. do práva na život, práva nebýt podroben mučení a jinému ponižujícímu zacházení nebo trestání, do práva na ochranu soukromého a rodinného života atd. (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 26/07, publikovaný pod č. 47/2009 Sb.). S ohledem na uvedené musí soud konstatovat, že moderační návrh žalobce je nepřípustný a jako takový jej byl soud nucen odmítnout podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nedůvodný je současně i žalobní bod namítající nepoužitelnost výpovědi žalobce ve správním řízení pro nedostatek poučení o právu odepřít výpověď, neboť žalobce mohl odmítnout vypovídat, o čemž byl též podle protokolu o výslechu ze dne 15. 12. 2014 nepřímo poučen, když v bodě 4 poučení podepsaného žalobcem pod druhou odrážkou bylo uvedeno: „odmítne-li účastník řízení vypovídat nebo uvede neúplnou výpověď, budou podkladem pro vydání rozhodnutí všechny správnímu orgánu známé rozhodné skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch účastníka řízení“. Byť o právu odmítnout výpověď tato pasáž poučení nehovoří výslovně, z jeho obsahu je zjevné, že s touto možností se počítá a její využití (obecně vzato) nemá pro žalobce žádné negativní důsledky. Toto poučení přitom odpovídá i ustanovení § 169 odst. 2 věty třetí zákona o pobytu cizinců, která výslovně (a speciálně ve vztahu k ustanovením správního řádu) stanoví, že správní orgán účastníka řízení před výslechem poučí o důsledcích odmítnutí výpovědi a nepravdivé nebo neúplné výpovědi. Výpověď žalobce ve správním řízení podle soudu není zásadněji ani zpochybněna tím, že žalobce prokázal, že na území ČR byl již před rokem 2011. Tato okolnost může dokládat nejistotu žalobce při přesnější dataci minulých událostí, popř. možné dílčí zkreslení otázky či odpovědi, která např. mohla uvádět, kdy žalobce naposledy do ČR přijel, avšak nemůže zpochybnit všechny odpovědi žalobce jako celek. Z toho důvodu nic nebránilo žalovanému vycházet z toho, co žalobce uvedl ve své výpovědi – konkrétně z toho, že i přes uložené správní vyhoštění žalobce na základě výjezdního příkazu území ČR neopustil, namísto toho neúspěšně žádal o vydání víza na 30 dnů a o udělení azylu. Skutečnost, že mu měl být cestovní doklad ukraden, mohla sice vzniknout i bez jeho subjektivního zavinění, nic však nemění na tom, že žalobce povinnost uloženou předchozím rozhodnutím o správním vyhoštění (účinným od 26. 4. do 26. 10. 2013) objektivně nesplnil a navíc ani nečinil bezodkladně potřebné kroky k opuštění země (žádost o vydání nového cestovního dokladu u příslušného zastupitelského úřadu). Neznalost právních předpisů, obzvláště jeho vlastní země, které vydání nového cestovního dokladu regulují, žalobce omlouvat nemůže. Ani spekulace, co by nastalo, kdyby žalobce postupoval jinak, nemá pro posouzení napadeného rozhodnutí význam. Rozhodný je objektivní stav, s nímž zákon spojuje povinnost správního orgánu reagovat uložením vyhoštění, a to stav ke dni vydání napadeného rozhodnutí. V této souvislosti soud zamítl provedení důkazu žalobcem předkládanými pojistkami zdravotního pojištění, protože se všechny vztahovaly až k době po vydání napadeného rozhodnutí. Žalobci ani nijak neprospívá tvrzení, že v současnosti činí veškeré kroky k vyřízení potřebných dokladů a povolení. I tyto skutečnosti jsou pozdější a nemohly jakkoliv ovlivnit obsah napadeného rozhodnutí, které je předmětem soudního přezkumu. Není ani pravdou, že by správní orgány nijak nešetřily osobní vazby žalobce v ČR. Při výslechu byl žalobce výslovně na toto tázán a zcela jednoznačně a opakovaně k celkem pěti souvisejícím otázkám uváděl, že v ČR nemá žádné příbuzné či blízké osoby, nemá zde společenské či kulturní vazby, nic mu v odjezdu na Ukrajinu nebrání, o zásah do jeho rodinného života by nešlo a ani nežádá vyrozumění jakékoliv osoby v ČR o tom, že byl zajištěn. Žalovaný ani krajské ředitelství tak neměli jakoukoliv indicii, že by žalobce nějaký významný soukromý či rodinný život na území ČR realizoval a za těchto okolností nebylo možné po nich požadovat, aby prováděli detektivní pátrání o okolnostech ve prospěch žalobce, o kterých v zásadě může mít povědomí pouze on (obsah evidencí dostupných policii nic jiného také neobsahoval) a jejichž existenci sám výslovně popírá. Takové dokazování bylo za daných okolností zjevně nadbytečné. Pokud žalobce teprve u jednání přichází s čestným prohlášením svého souseda, jde o okolnost, kterou správní orgány v době správního řízení prostě vědět nemohly, protože ji žalobce výslovně zapřel. Ustanovení § 82 odst. 4 správního řádu, podle nějž se k novým skutečnostem a návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve, by navíc žalovanému bránilo přihlédnout k takovému čestnému prohlášení, i kdyby je žalobce předložil „již“ v odvolacím řízení a nikoliv až u soudu. Je to tedy procesní postup žalobce v průběhu správního řízení předcházejícího vydání napadeného rozhodnutí, který zabraňuje tomu, aby tuto okolnost mohl soud zohlednit ve prospěch žalobce. Opožděný je žalobní bod přednesený až u jednání soudu, poukazující na hrozící nebezpečí žalobci ze strany lichvářů na Ukrajině. V původní žalobě ani v doplnění žaloby podané ustanoveným zástupcem tato okolnost namítána nebyla. I kdyby však žalobní bod byl včasný, bylo by namístě odkázat opět na fakt, že tuto skutečnost ve správním řízení před krajským ředitelstvím zapřel. Tvrzené okolnosti přitom nepředstavují svou intenzitou případ, kdy by bylo namístě koncentraci řízení výjimečně přímou aplikací mezinárodní smlouvy ochraně lidských práv a svobod prolamovat. Konečně se soud neshoduje ani s námitkou žalobce, že délka uloženého vyhoštění je nepřiměřeně tvrdá. Nelze pominout, že podle § 119 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců lze v případě výkonu nelegální práce či maření výkonu správního rozhodnutí uložit dobu vyhoštění až na 5 let, podle písm. c) téhož ustanovení pak až na 3 roky v případě pobytu bez pobytového oprávnění či cestovního dokladu. Žalobce se přitom dopustil souběžně hned naplnění čtyř různých skutkových podstat opravňujících k uložení správního vyhoštění a až na nijak neprokázanou ztrátu cestovního dokladu, kterou ovšem nijak před vydáním napadeného rozhodnutí neřešil, zde ani soud nenalézá zvláštní důvody pro nějakou významnou shovívavost. Tvrzená nemožnost opatření povolení k pobytu či povolení k zaměstnání je pouze důsledkem toho, že žalobce neučinil nic pro získání nového cestovního dokladu a splnění povinnosti uložené předchozím správním vyhoštěním, aby mohl po uplynutí doby zákazu pobytu podat řádnou žádost o vydání víza, pracovního povolení a povolení k pobytu, popř. si opatřit podnikatelské oprávnění. Jestliže bylo žalobci za těchto okolností uloženo vyhoštění v délce tří let, což odpovídá přesně polovině aplikovatelné sazby, nepovažuje soud délku uloženého vyhoštění za jakkoliv nepřiměřenou. Ani tento žalobní bod proto není důvodný. Pokud jde pak o zcela obecné námitky, že nebyl spolehlivě zjištěn skutkový stav věci včetně okolností svědčících ve prospěch žalobce, že přijaté řešení neodpovídá okolnostem případu a že odůvodnění napadeného rozhodnutí je nepřesvědčivé a pomíjí některé z provedených důkazů, soud může jen taktéž zcela obecně konstatovat, že (jak plyne již z předchozího) žádnou z těchto vad u napadeného rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházejícího neshledal. Žalobce ani neuvádí, jaké důkazy měly být přehlédnuty, popř. co mu z napadeného rozhodnutí není zřejmé. Lze tedy uzavřít, že žaloba je nedůvodná, pročež soud podle § 78 odst. 7 s. ř. s. přistoupil k jejímu zamítnutí. Třetím výrokem soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, a to podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce v řízení úspěšný nebyl, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který byl plně úspěšný, žádné náklady v řízení nevznikly. Čtvrtým výrokem soud rozhodl o odměně a náhradě hotových výdajů za zastupování ustanoveného zástupce žalobce podle ustanovení § 35 odst. 8 s. ř. s. Částka v celkové výši 17.000,- Kč sestává z odměny advokáta za pět úkonů právní služby po 3.100,- Kč [převzetí a příprava zastoupení, doplnění žaloby, dvě další porady s klientem přesahující jednu hodinu ve dnech 29. 12. 2015 a 05. 01. 2016 a účast u jednání soudu v trvání do dvou hodin podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), c), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů] a z pěti paušálních částek jako náhrady hotových výdajů po 300,- Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky.