44 C 10/2021-69

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedou senátu Mgr. Liborem Zhřívalem, jako samosoudcem, v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa žalobce] zastoupeného advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] se sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] se sídlem [adresa státního zastupitelství] o zaplacení částky 2 800 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba s návrhem, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 2 800 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 15. 2. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 16. 2. 2021 na žalované domáhal zaplacení částky 2 800 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 15. 2. 2021 představující náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ OdpŠk“). Škoda mu měla být způsobena nezákonným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 7. 2017, č. j. 28 Cdo 4673/2016-827. Tvrdil, že jeho matka [jméno] [příjmení] uzavřela kupní smlouvu, jejímž předmětem byly nemovitosti v k. ú. [obec], s Ing. [jméno] [příjmení], který byl zastoupen společností [právnická osoba] Matka žalobce za tyto nemovitosti zaplatila kupní cenu ve výši 2 800 000 Kč, avšak následně bylo soudem určeno, že kupní smlouva byla neplatná a vlastnické právo Ing. [příjmení] k nemovitostem trvá, když [právnická osoba] jednala při jejich prodeji na základě neplatné plné moci. Matka žalobce nejprve požadovala vrácení kupní ceny po [právnická osoba] v řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 11/2007. Dovolací soud nicméně v tomto řízení (v usnesení sp. zn. 30 Cdo 1529/2009) dospěl k závěru, že pasivní legitimace není dána na straně [právnická osoba], ale pouze na straně Ing. [jméno] [příjmení], jakožto účastníka smlouvy. Matka žalobce proto následně požadovala vrácení kupní ceny po Ing. [příjmení] ve sporu vedeném Okresním soudem v Přerově pod sp. zn. 7 C 271/2009. Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 17. 12. 2014, č. j. 7 C 271/2009 – 656, bylo žalobě v plném rozsahu vyhověno a soud odvolací tento rozsudek potvrdil (Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 12. 11. 2015, č. j. 69 Co 198/2015 – 719). Následně došlo v dovolacím řízení ke zrušení obou pravomocných rozsudků, když Nejvyšší soud ČR v odůvodnění rozsudku ze dne 11. 7. 2017, č. j. 28 Cdo 4673/2016 – 827, zpochybnil pasivní legitimaci Ing. [příjmení] a uvedl, že jeho rozhodnutí může vést k závěru, že tento žalovaný nebude z hlediska řešeného nároku shledán pasivně legitimovaným. Dále konstatoval, že nepřehlédl, že [jméno] [příjmení] v minulosti žalovala [právnická osoba] a vyslovil politování nad potencialitou, že„ žalobkyně nedocílí vrácení kupní ceny od žádného z žalovaných subjektů, přestože majetkovou hodnotu nepochybně poskytla bez právního titulu a přestože svůj nárok postupně uplatnila vůči oběma myslitelným subjektům“. Po zrušení pravomocných rozsudků dovolacím soudem již ve věci nebylo meritorně rozhodnuto, protože matka žalobce dne 22. 12. 2017 zemřela a řízení bylo zastaveno. Pohledávku matky žalobce za Ing. [příjmení] ve výši 2 800 000 Kč nabyl žalobce, a to v dědickém řízení vedeném Okresním soudem v Přerově pod sp. zn. 22 D 1623/2017. Příslušná dohoda dědiců byla schválena usnesením tamního soudu, č. j. 22 D 1623/2017-57, které nabylo právní moci dne 1. 4. 2019. K dalšímu vymáhání pohledávky žalobce nepřistoupil, neboť mu bylo známo, že vůči Ing. [příjmení] je vedeno exekuční řízení u soudního exekutora JUDr. [jméno] [příjmení], Exekutorský úřad Přerov, pod sp. zn. 203 Ex 04196/06. V rámci tohoto řízení byl prodán jediný majetek dlužníka (pozemek parc. [číslo] zapsaný na [list vlastnictví] v k. ú. [obec]) a další vymáhání pohledávky tak bylo zjevně neúčelné. Postup Nejvyššího soudu, který postupně označil za pasivně nelegitimované oba subjekty, vůči kterým právní předchůdkyně žalobce uplatnila nárok na vrácení kupní ceny, je podle žalobce nesprávným úředním postupem, resp. minimálně jedno z uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu musí být nezákonné. Nejvyšší soud podle žalobce zmařil možnost uspokojení předmětné pohledávky, když po jeho rozhodnutí č. j. 28 Cdo 4673/2016-827 ze dne 11. 7. 2017 již nebylo možné pohledávku znovu uplatnit vůči [právnická osoba] pro překážku věci pravomocně rozhodnuté a pokračování v řízení vůči Ing. [příjmení] bylo zjevně neúčelné. Předmětná pohledávka přitom byla dne 1. 7. 2016 přihlášena do exekučního řízení vedeného soudním exekutorem JUDr. [jméno] [příjmení] pod sp. zn. 203 Ex 04196/06, a vzhledem k jejímu pořadí bylo pravděpodobné, že by došlo k jejímu uspokojení minimálně co do jistiny, avšak po zrušení exekučního titulu dovolacím soudem musela vzít matka žalobce přihlášku pohledávky zpět. Následně došlo k tomu, že výtěžek dražby nemovitosti Ing. [příjmení] (částka 6 250 000 Kč) byl v exekučním řízení rozvržen k uspokojení jiných pohledávek. Pokud by [jméno] [příjmení] nemusela v důsledku popsaného nesprávného postupu (nezákonného rozhodnutí) Nejvyššího soudu ČR vzít přihlášku své pohledávky z exekučního řízení, obdržel by žalobce, jako její právní nástupce, na svou pohledávku minimálně částku 2 800 000 Kč, jíž v tomto řízení uplatňuje jako škodu. Nárok u žalované uplatnil dne 14. 8. 2020, avšak tato se v zákonné šestiměsíční lhůtě k tomuto nároku nevyjádřila.

2. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě potvrdila, že žalobce podáním doručeným jí dne 14. 8. 2020 uplatnil ze stejných důvodů nárok na náhradu škody v žalované výši. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Stanoviskem ze dne 18. 3. 2021 žalovaná žalobci sdělila, že nároku nebylo vyhověno. Ve svém vyjádření dále podrobně rozvedla zjištění, která učinila z předmětného spisu Okresního soudu v Přerově vedeného pod sp. zn. 7 C 271/2009, a na základě těchto zjištění dospěla k závěru, že žalobce není v souvislosti s posuzovaným řízením aktivně legitimován vznášet požadavky vůči žalované, když sám nebyl účastníkem tohoto řízení. Navíc není zřejmé, zda by matka žalobce byla v řízení úspěšná, pakliže by řízení i nadále probíhalo a bylo by rozhodováno meritorně. Pro nezákonnost bylo zrušeno rozhodnutí v neprospěch matky nynějšího žalobce, nikoli naopak. Ze všech těchto důvodů navrhla zamítnutí žaloby v plném rozsahu.

3. V písemné replice k vyjádření žalované žalobce dále uvedl, že svou aktivní věcnou legitimaci dovozuje z ust. § 7 odst. 2 OdpŠk, podle něhož má právo na náhradu škody i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo. Předmětné řízení bylo dne 27. 3. 2018 zastaveno, neboť jeho matka zemřela a notářka Mgr. [jméno] [příjmení] soudu sdělila, že řízení o pozůstalosti bylo zastaveno z důvodu nepatrného majetku. K zastavení řízení o pozůstalosti došlo proto, že jmenovaná notářka v rámci předběžného šetření nezjistila existenci pohledávky matky žalobce ve výši 2 800 000 Kč, která byla předmětem řízení. V rámci tohoto šetření notářka komunikovala pouze s jeho bratrem [jméno] [celé jméno žalobce], který byl vypravitelem pohřbu. Žalobce nebyl účastníkem původního řízení o pozůstalosti a nebylo mu doručováno ani rozhodnutí, kterým bylo pozůstalostní řízení zastaveno. Neměl tak možnost ovlivnit postup notářky v řízení o pozůstalosti a potažmo ani rozhodnutí nalézacího soudu o zastavení řízení ve věci sp. zn. 7 C 271/2009. Jakmile se žalobce dozvěděl o zastavení řízení o pozůstalosti, podal dne 17. 5. 2018 návrh na dodatečné projednání dědictví, na jehož základě bylo dne 1. 4. 2019 Okresním soudem v Přerově vydáno usnesení, č. j. 22 D 1623/2017 – 57, kterým byla schválena dědická dohoda, podle níž nabyl předmětnou pohledávku žalobce. Nalézací řízení však již bylo pravomocně skončeno a žalobce neměl možnost v něm pokračovat. Podle žalobce tak bylo rozhodnutí o zastavení pozůstalostního řízení i rozhodnutí o zastavení nalézacího řízení sp. zn. 7 C 271/2009 předčasné a žalobce se bez své viny nestal účastníkem těchto řízení, ačkoliv jím jako dědic předmětné pohledávky měl být.

4. Soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Předložené (navržené) listinné důkazy rozhodnutí bez nařízení jednání umožňují a zároveň oba účastníci s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasili (žalobce souhlasil v podání ze dne 6. 4. 2021; žalovaná souhlasila ve vyjádření k žalobě ze dne 18. 3. 2021).

5. Na základě předložených (navržených) listinných důkazů zjistil soud tento skutkový stav:

6. Žalobou podanou dne 12. 6. 2009 u Okresního soudu v Přerově se žalobkyně [jméno] [příjmení] domáhala zaplacení částky 2 800 000 Kč na žalovaném [příjmení] [jméno] [příjmení] s tím, že se jedná o kupní cenu nemovitostí, jíž uhradila na základě kupní smlouvy uzavřené s žalovaným, která byla následně prohlášena za neplatnou. Jmenovaná žalobkyně v rámci žaloby uvedla, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 6. 2008, č. j. 25 Co 231/2008-58, potvrdil, že ten, kdo přijal plnění z neplatné kupní smlouvy ([právnická osoba]), není tím, kdo se bezdůvodně obohatil, tím je žalovaný [příjmení] Okresní soud v Přerově rozsudkem pro uznání ze dne 23. 9. 2009, č. j. 7 C 271/2009 – 33, žalobě vyhověl. Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 13. 5. 2010, č. j. 69 Co 79/2010 – 113, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že se rozsudek pro uznání nevydává. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 2. 2011, č. j. 28 Cdo 4084/2010-163. Následně Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 17. 12. 2014, č. j. 7 C 271/2009 – 656, žalobě o zaplacení částky 2 800 000 Kč s příslušenstvím vyhověl. Rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 12. 11. 2015, č. j. 69 Co 198/2015 – 719, který nabyl právní moci dne 9. 12. 2015. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 11. 7. 2017, č. j. 28 Cdo 4673/2016-827, zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu I. stupně (resp. jeho výroky I., III. a IV.), jemuž věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR nabyl právní moci dne 11. 8. 2017. V odůvodnění rozsudku dovolací soud uvedl, že při sjednávání kupní smlouvy ze dne 13. 10. 1997 namísto žalovaného vystupovala [právnická osoba], coby jeho přímý zástupce, pročež musí být primárně zodpovězena otázka, zda [právnická osoba] disponovala k uvedenému úkonu náležitým zmocněním. Nebylo-li tomu tak, může žalovaného dovolatele dotčený projev vůle přesto vázat, pokud bude ve skutkové rovině zjištěno, že jej bez zbytečného odkladu dodatečně schválil (byť jen konkludentně). Pakliže k takové následné ratihabici nedošlo, nebude na žalovaného možné nazírat coby na smluvní protějšek žalobkyně, a tudíž jej ani povinovat k vydání majetkového prospěchu nabytého plněním podle daného kontraktu. Dovolací soud připustil, že popsaná úvaha může ve svém důsledku vést k závěru, že žalovaný nebude z hlediska řešeného nároku shledán pasivně legitimovaným, přičemž nelze přehlédnout, že žalobkyně již v minulosti neuspěla s žalobou proti [právnická osoba], jelikož soudy dovodily, že tato společnost vystupovala jako zástupce žalovaného. Politováníhodná potencialita, že by žalobkyně nedocílila vrácení majetkových hodnot nepochybně poskytnutých bez řádného titulu, se však podle dovolacího soudu ukazuje být nevyhnutelným důsledkem subjektivních mezí závaznosti soudního rozhodnutí, jejichž existence vyplývá přímo z práva na spravedlivý proces. Vzhledem k tomu, že se výsledek kontradiktorního sporu v občanském soudním řízení vždy odvíjí od procesní aktivity zúčastněných subjektů, nebylo by neodůvodněnou inkonsistencí v rozhodování soudů, pakliže by v první kauze, v níž pochybnosti o zmocnění [právnická osoba] ke sjednání kupní smlouvy jménem žalovaného se zřetelem k tvrzením procesních strany nevyvstaly, dospěly soudy k odlišnému závěru ohledně pasivní věcné legitimace než v následné věci, v níž by naopak (potencionálně) vyšlo najevo, že [právnická osoba] za jmenovaného vystupovala jako nezmocněná jednatelka. Přitakal-li sám Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 7. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1529/2009, závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace [právnická osoba], a naznačil-li, že by povinnost k vydání sporného prospěchu měla stíhat Ing. [příjmení], učinil tak na podkladě skutkových zjištění nižších soudů (jimiž byl v řízení vázán), dle nichž tehdejší žalovaná nebyla stranou smlouvy ze dne 13. 10. 1997, nýbrž řádně zmocněným zástupcem prodávajícího a sjednaným platebním místem, což je předpoklad, který se podle dovolacího soudu alespoň za daného stavu řízení jeví být v aktuální při do určité míry zpochybněn. Usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 1. 2018 bylo řízení podle § 107 odst. 1 o. s. ř. přerušeno, neboť žalobkyně, zemřelá dne 22. 12. 2017, ztratila způsobilost být účastníkem řízení. Notář Mgr. [jméno] [příjmení] soudu dne 20. 3. 2018 sdělila, že řízení o pozůstalosti po žalobkyni je již pravomocně skončeno dnem 27. 2. 2018, a to zastavením řízení pro nepatrný majetek. Následně Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 27. 3. 2018, č. j. 7 C 271/2009-875, řízení zastavil podle § 107 odst. 5 o. s. ř. s tím, že žalobkyně nemá žádné právní nástupce, kteří by převzali nebo mohli převzít práva a povinnosti, o něž se v řízení jedná. Usnesení nabylo právní moci dne 13. 4. 2018 (zjištěno ze spisu Okresního soudu v Přerově sp. zn. 7 C 271/2009). 7. [příjmení] [jméno] [příjmení], [datum narození], zemřela dne 22. 12. 2017 (zjištěno z úmrtního listu vydaného Magistrátem města Přerova dne 28. 12. 2017).

8. Okresní soud v Přerově zastavil řízení ve věci pozůstalosti po zůstavitelce [jméno] [příjmení] za účasti syna pozůstalé [jméno] [celé jméno žalobce], neboť byl zanechán pouze majetek nepatrné hodnoty a tento byl vydán vypraviteli pohřbu – zůst. synovi [jméno] [celé jméno žalobce] (zjištěno z usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 19. 2. 2018, č. j. 22 D 1623/2017-23).

9. Žalobce prostřednictvím svého právního zástupce dne 17. 5. 2018 Okresnímu soudu v Přerově ke sp. zn. 22 D 1623/2017 sdělil, že zůstavitelka před svou smrtí vedla u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 7 C 271/2019 spor proti ing. [jméno] [příjmení] o zaplacení částky 2 800 000 Kč s příslušenstvím, což je nepochybně majetkovou hodnotou nezanedbatelné hodnoty, která by v dědickém řízení měla být projednána (zjištěno z návrhu na dodatečné projednání dědictví ze dne 17. 5. 2018).

10. Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 1. 4. 2019 ve věci projednání pozůstalosti po [jméno] [příjmení] za účasti jejích synů [celé jméno žalobce] a [jméno] [celé jméno žalobce] a její dcery [jméno] [příjmení] schválil dohodu dědiců I. dědické třídy ze zákona o rozdělení pozůstalosti. [příjmení] [celé jméno žalobce] nabyl z pozůstalosti pohledávku zůstavitelky za panem [příjmení] [jméno] [příjmení], [datum narození], z titulu dlužných finančních prostředků v nominální hodnotě 2 800 000 Kč s příslušenstvím, oceněnou pro účely řízení o pozůstalosti cenou ve výši 150 000 Kč, a ostatní dědicové nežádali z pozůstalosti ničeho. Soud potvrdil nabytí dědictví zákonnému dědici ve smyslu dohody. V odůvodnění usnesení je uvedeno, že původní řízení o pozůstalosti vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 22 D 16323/2017 bylo zastaveno podle § 154 z. ř. s. a majetek nepatrné hodnoty byl vydán vypraviteli pohřbu synovi [jméno] [příjmení]. Nyní bylo ve věci zahájeno další řízení o pozůstalosti, a to ohledně pohledávky zůstavitelky za Ing. [jméno] [příjmení] v nominální hodnotě 2 800 000 Kč. Zůstavitelka zemřela bez zanechání pořízení pro případ smrti a k řízení o pozůstalosti tak byli povoláni rovným dílem dědicové z I. dědické třídy ze zákona, ti se vypořádali dohodou, kterou soud schválil (zjištěno z usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 1. 4. 2019, č. j. 22 D 1623/2017 – 57). 11. [jméno] [příjmení], jako oprávněný, podala dne 1. 7. 2016 přihlášku pohledávky ve výši 4 231 135,20 (jistina 2 800 000 Kč, zákonný úrok z prodlení 1 431 135,20 Kč) z titulu rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 17. 12. 2014, č. j. 7 C 271/2009-656, který nabyl právní moci dne 9. 12. 2015 a je vykonatelný, do exekučního řízení vedeného JUDr. [jméno] [příjmení] pod sp. zn. 203 Ex 04196/06, neboť povinný [příjmení] [jméno] [příjmení] nezaplatil ničeho. [celé jméno žalobce] zde označila jako oprávněného (zjištěno z přihlášky pohledávky věřitele do exekučního řízení ze dne 1. 7. 2016).

12. Soudní exekutor JUDr. [jméno] [příjmení] udělil příklep na vydraženou nemovitost vydražiteli [anonymizována dvě slova] [právnická osoba] při dražbě konané dne 21. 3. 2018 za nejvyšší podání 6 250 000 Kč ve věci exekuce vedené na majetek povinného [příjmení] [jméno] [příjmení] (oprávněný [celé jméno žalobce]) (zjištěno z usnesení o příklepu ze dne 21. 3. 2018, č. j. 203 Ex 04196/06-361).

13. Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci změnil usnesení soudního exekutora JUDr. [jméno] [příjmení] ze dne 30. 4. 2019, č. j. 203 Ex 04196/06-429, ve věci oprávněného [celé jméno žalobce] proti povinnému [příjmení] [jméno] [příjmení] pro pohledávku ve výši 74 942, 30 s příslušenstvím, o rozdělení podstaty ve výši 6 250 000 Kč, mimo jiné tak, že se uspokojuje pohledávka oprávněného [celé jméno žalobce] ve výši 168 301,71 Kč, k hotovému vyplacení, pohledávka zástavního věřitele [celé jméno žalobce] ve výši 3 404 453 Kč, k hotovému vyplacení, zástavního věřitele [celé jméno žalobce] ve výši 28 880,30 Kč, k hotovému vyplacení, pohledávka zástavního věřitele JUDr. [jméno] [příjmení] ve výši 170 403 Kč, k hotovému vyplacení, pohledávka soudního exekutora JUDr. [jméno] [příjmení] ve výši 657 964 Kč, k hotovému vyplacení, pohledávka věřitele [celé jméno žalobce] ve výši 5 520 Kč, k hotovému vyplacení, pohledávka věřitele [celé jméno žalobce] ve výši 6 644 Kč, k hotovému vyplacení, a věřitele [celé jméno žalobce] ve výši 4 538 Kč, k hotovému vyplacení, s tím, že zbytek rozdělované podstaty ve výši 1 803 295,99 Kč se vyplatí povinnému (zjištěno z usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 11. 9. 2019, č. j. 40 Co 269/2019 – 445).

14. Žádostí ze dne 14. 8. 2020, doručenou Ministerstvu spravedlnosti téhož dne, uplatnil žalobce nárok na náhradu škody ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb. ve výši 2 800 000 Kč ze stejných důvodů jako v podané žalobě. Žalovaná jeho nároku nevyhověla, což mu sdělila stanoviskem ze dne 18. 3. 2021 (plyne tak z uplatnění nároku na náhradu škody žalobcem ze dne 14. 8. 2020, doručenky datové zprávy, stanoviska žalované ze dne 18. 3. 2021, jakož i ze shodných tvrzení účastníků řízení)

15. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

16. Podle § 5 písm. a) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

17. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle druhého odstavce téhož ustanovení právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

18. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

19. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

20. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk se náhrady škody u soudu může domáhat poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

21. Žalobce u žalované svůj nárok ve smyslu § 14 OdpŠk uplatnil dne 14. 8. 2020 a proto věc mohla být před soudem projednána podle § 15 OdpŠk.

22. Soud se nejprve zabýval námitkou žalované, že žalobce není v souvislosti s řízením vedeným u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 7 C 271/2009 aktivně legitimován (pro nevyhovění dikci § 7 odst. 1 OdpŠk), neboť účastníkem tohoto řízení byla jeho matka, nikoliv přímo on sám. Ve sporném občanském soudním řízení (jakým předmětné řízení bylo) je ve smyslu definice obsažené v § 90 o. s. ř. účastníkem řízení ten, kdo u soudu podal žalobu (žalobce), a dále ten, koho žalobce v žalobě označí za žalovaného. V předmětném řízení na straně žalující vystupovala paní [jméno] [příjmení] (matka žalobce) a na straně žalované [příjmení] [jméno] [příjmení]. V průběhu řízení žalobkyně paní [jméno] [příjmení] zemřela, a protože dědické řízení bylo pro zanechání majetku pouze nepatrné hodnoty zastaveno, Okresní soud v Přerově dne 27. 3. 2018 předmětné řízení ve smyslu § 107 odst. 5 o. s. ř. zastavil. O procesním nástupnictví žalobkyně tak v řízení rozhodnuto nebylo. Skutečnost, že dne 1. 4. 2019 (po pravomocném zastavení předmětného řízení) byla schválena dohoda dědiců, na základě které žalobce z pozůstalosti nabyl pohledávku zůstavitelky [jméno] [příjmení] za panem [příjmení] [jméno] [příjmení], z titulu dlužných finančních prostředků v nominální hodnotě 2 800 000 Kč s příslušenstvím, na tom ničeho nezměnila. Žalobce se tedy účastníkem předmětného řízení o věci samé nikdy nestal a aktivní věcnou legitimaci k podání návrhu v této věci z pohledu ust. § 7 odst. 1 OdpŠk jednoznačně nemá.

23. Pokud žalobce v replice ze dne 6. 4. 2021 uvádí, že s ním jako s účastníkem mělo být jednáno v původním řízení o pozůstalosti po [jméno] [příjmení] a v předmětném řízení, což se však nestalo, a dovozuje tak svoji aktivní věcnou legitimaci z ust. § 7 odst. 2 OdpŠk, soud tomuto závěru nepřitaká. Okolnost, že byly chybně posouzeny podmínky účastenství v řízení a že s poškozeným nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, není podle konstantní soudní judikatury nesprávností úředního postupu, nýbrž nesprávností samotného rozhodnutí. I v takovém případě je podmínkou odpovědnosti státu za škodu, aby toto rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno, resp. byla splněna podmínka stanovená v ust. § 8 odst. 1 OdpŠk, tedy že rozhodnutí vzešlé z řízení, v němž nebylo jednáno s tím, s kým jednáno mělo být, bylo zrušeno. Naplnění věcné legitimace takové osoby je tak řešeno prostřednictvím zrušujícího rozhodnutí. Využití ust. § 7 odst. 2 OdpŠk se tak omezí na situace, kdy bylo nezákonně rozhodnuto o vyloučení poškozeného z řízení nebo bylo nezákonně rozhodnuto o tom, že účastníkem řízení, kterého se dosud neúčastnil, být nemá (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. 25 Cdo 36/2004; příp. sp. zn. 25 Cdo 40/2005; komentář k § 7 dostupný v systému ASPI). V předmětném řízení však nebylo nezákonně rozhodnuto o vyloučení žalobce z řízení, ani nebylo nezákonně rozhodnuto o tom, že žalobce účastníkem řízení, kterého se dosud neúčastnil, být nemá. Žalobce tak nemá aktivní věcnou legitimaci ani z pohledu ust. § 7 odst. 2 OdpŠk.

24. Žalobce žalovanou částku uplatňuje jako škodu, která mu měla být způsobena v důsledku nesprávného postupu, resp. nezákonného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, konkrétně rozsudku č. j. 28 Cdo 4673/2016-827 ze dne 11. 7. 2017. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Jestliže se však případné nesprávnosti či vady postupu státního orgánu v obsahu rozhodnutí projeví (což je případ tvrzení žalobce v této věci), mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (viz. Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 92). V souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Ze zákona totiž nelze nikterak dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno (viz tamtéž, s. 63 - 64). Neexistuje tedy zákonný podklad pro to, aby byla žalobci přiznána náhrada škody v situaci, kdy rozhodnutí, proti němuž brojí, nebylo zrušeno či změněno. Protože shora uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 7. 2017 zrušen ani změněn nebyl, absentuje tak již první nutná podmínka pro vznik odpovědnosti státu za škodu podle OdpŠk, tj. existence nezákonného rozhodnutí.

25. Pro úplnost lze dodat, že z tvrzeného nezákonného rozsudku Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že soudy měly v řízení dále posuzovat, zda bylo [právnická osoba] ze strany žalovaného uděleno náležité zmocnění k učinění právního úkonu (podepsání kupní smlouvy), a pokud ne, zda žalovaný dotčený právní úkon dodatečně schválil, a to i konkludentně. K tomuto posouzení a k následnému pravomocnému meritornímu rozhodnutí věci však již nakonec v důsledku smrti žalobkyně a zastavení řízení nedošlo. Nebylo tak prokázáno, že by žalobkyně (matka žalobce) byla v řízení zcela úspěšná a vznikla ji tak vůbec vůči žalovanému předmětná pohledávka.

26. V neposlední řadě soud nepřehlédl, že Ing. [jméno] [příjmení] byl na základě shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 11. 9. 2019, č. j. 40 Co 269/2019 – 445, vyplacen zbytek rozdělované podstaty ve výši 1 803 295,99 Kč. Stát má přitom v souladu s již ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR postavení„ posledního dlužníka“ s tím, že odpovědnost státu za škodu nastupuje až v případě, je-li vyloučeno, že by dlužník na svoji pohledávku i jen částečně plnil, čímž teprve vzniká poškozenému škoda. Tak kupříkladu v rozsudku ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 349/2010, Nejvyšší soud ČR uzavřel, že„ Nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit. Tento závěr platí, pokud jde o nárok poškozeného vůči dlužníku vyplývající ze smluvního závazku či z bezdůvodného obohacení.“ Žaloba proti státu ohledně částky ve výši 1 803 295,99 Kč by tak stěží mohla být úspěšná, protože se v tomto rozsahu nejedná o případ, kdy by žalobce jako poškozený nemohl úspěšně dosáhnout uspokojení pohledávky, jíž nabyl z pozůstalosti po matce, proti dlužníku Ing. [jméno] [příjmení].

27. Ze všech shora uvedených důvodů tak soud žalobu výrokem I. rozsudku v plném rozsahu jako nedůvodnou zamítl.

28. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř. a v řízení zcela úspěšné žalované přiznal jednu paušální náhradu za písemné vyjádření k žalobě podle § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, tedy celkem částku 300 Kč.

29. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., neboť za řízení nevyšly najevo okolnosti případu nebo důvody na straně účastníků pro stanovení lhůty jiné.

Poučení