44 C 14/2021-360

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedou senátu Mgr. Liborem Zhřívalem, jako samosoudcem, v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa žalobce] zastoupeného advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] se sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] se sídlem [adresa státního zastupitelství] o zaplacení částky 166 500 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba s návrhem, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 166 500 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 30. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou došlou zdejšímu soudu dne 8. 3. 2021 na žalované domáhal zaplacení celkové částky 166 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 30. 1. 2020 do zaplacení, představující zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ OdpŠk“).

2. Konkrétně se žalobce v řízení domáhal částky 120 000 Kč na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu tvrzeným nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 6/2017 (dále též jen„ posuzované řízení“). Uvedl přitom, že řízení trvalo bezmála 7 let a požadoval tak zadostiučinění ve výši 20 000 Kč za rok řízení, resp. za první dva roky v poloviční výši. Dále se žalobce domáhal částky 46 500 Kč na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu rozhodnutím o vazbě podle § 68 odst. 1 tr. řádu vydaným Obvodním soudem pro Prahu 8 dne 9. 5. 2013 pod sp. zn. 4 Nt 21/2013. Toto usnesení bylo zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 44 To 293/2013. Vazba trvala od 7. 5. 2013 od 8:40 hodin, tj. 31 dní, a žalobce se domáhal částky 1 500 Kč za jeden den trvání vazby. Dále v žalobě uvedl, že posuzované řízení bylo zahájeno usnesením Policie ČR, útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, SKPV, ze dne 7. 5. 2013, č. j. OKFK: 219-512/TČ-2011-251201, jímž bylo žalobci sděleno obvinění pro trestné činy účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 al. druhá tr. zákoníku, zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ust. § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve formě pomoci podle ust. § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. b), písm. c), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Proti tomuto usnesení si podal stížnost, která byla usnesením Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 7. 8. 2013, č. j. 5 NZT 24/2013-52, zamítnuta. Posuzované řízení bylo ve vztahu k žalobci ukončeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2018, č. j. 56 T 6/2017-14166, kterým byl žalobce podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství ze dne 28. 4. 2017, sp. zn. 7 VZV 18/2013. Odvolání Městského státního zastupitelství Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 1. 2020 sp. zn. 2 To 72/2019 jako nedůvodné zamítl. Usnesení nabylo právní moci dne 30. 1. 2020. V průběhu řízení byl žalobce vzat do vazby shora uvedeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8. Vazba byla zrušena usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 44 To 293/2013. V průběhu řízení byl žalobci zajištěn prakticky veškerý majetek, byly zajištěny finanční prostředky na jeho účtu, účtu jeho manželky, jakož i finanční prostředky na jejich účtu stavebního spoření. Újmu z důvodu vykonané vazby pociťoval žalobce v odtržení od rodiny, zejména nezletilých dětí. Žalobce bydlí na malé vesnici, kde se jeho pobyt ve vazbě stal„ věcí veřejnou“. Již samotná domovní prohlídka sousedům neunikla a na žalobce negativně upozornila. Pobytem ve vazbě se cítil vyloučen ze společenského života a trpěl ztrátou důvěry v jeho osobu. Dodnes se potýká s různými narážkami na pobyt ve vazbě, např. narážky na tepláky, aj. Rozhodnutím Celního úřadu pro Středočeský kraj ze dne 7. 5. 2013, č. j. 23559/2013-900000-405.7, byl žalobce, jako příslušník Celní správy ČR s hodností nadpraporčíka, v důsledku zahájeného trestního stíhání zproštěn výkonu služby a byla mu nařízena dosažitelnost v místě trvalého pobytu. Po dobu zproštění měl nárok na 50 % výši služebního příjmu. Rozhodnutí o zproštění výkonu služby bylo vykonatelné od 8. 5. 2013 a účinné do 3. 12. 2018. Zbytek příjmu mu byl navrácen až po podání žádosti u žalované. Žalobce u žalované nárok uplatnil dne 29. 7. 2020, avšak ta jeho nárok do dne podání žaloby neprojednala.

3. Žalovaná učinila nesporným, že u ní žalobce dne 29. 7. 2020 uplatnil předmětné nároky, přičemž tímto uplatněním došlo ke stavění šestiměsíční promlčecí lhůty k uplatnění nároků, které tak skončilo dne 29. 1. 2021. Posuzované řízení ve vztahu k žalobci pravomocně skončilo dne 30. 1. 2020. Protože žalobce nárok u soudu uplatnil dne 8. 3. 2021, učinil tak podle žalované po marném uplynutí promlčecí lhůty, pročež žalovaná ve vztahu k oběma nárokům vznesla namítku promlčení. K samotnému posuzovanému řízení dále uvedla, že sporuje veškerá tvrzení žalobce a prohlašuje za sporné všechny podmínky vzniku odpovědnosti, protože jí nebyl zapůjčen spis posuzované věci a nemohla se s ním tak seznámit.

4. Žalobce v replice k vyjádření žalované označil jí vznesenou námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy. Konečné rozhodnutí v posuzovaném řízení, usnesení Vrchního soudu v Praze, bylo jeho obhájci doručeno až dne 5. 6. 2020, samotnému žalobci ještě později. S obsahem tohoto rozhodnutí byl žalobce nucen se seznámit a samotné rozhodnutí pak připojit k žádosti podávané žalované. Žádost byla podána dne 29. 7. 2020, 54 dní poté, kdy bylo konečné rozhodnutí doručeno jeho obhájci. Žalobce sice s ohledem na množství obžalovaných chápe doručení písemného vyhotovení usnesení v o mnoho delší lhůtě, než stanoví trestní řád, nicméně je pro něj nepřijatelné, aby žalovaná následně v důsledku takového postupu v trestním řízení vznesla námitku promlčení. K tomu dále odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1532/16. Žalobce také poukázal na skutečnost, že na rozdíl od žalované nečinný nebyl a se svým zaměstnavatelem vyjednal náhradu ušlé mzdy. V rozsahu náhrady mzdy pak vzal nárok u žalované zpět. Námitka promlčení nemůže obstát v případě, kdy sama žalovaná neprojedná nárok v zákonné lhůtě. Navíc je v rozporu s legitimním očekáváním, neboť žalobce předpokládal, že jej žalovaná minimálně vyrozumí o skutečnosti, že nárok nestihne řádně a včas projednat. Námitka promlčení vznesená ohledně jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené rozhodnutím o vazbě podle žalobce nemůže být úspěšná již jen proto, že se na tento nárok vztahuje dvouletá promlčecí lhůta podle ust. § 33 OdpŠk.

5. Soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Předložené (navržené) listinné důkazy rozhodnutí bez nařízení jednání umožňují a zároveň oba účastníci s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasili (žalobce souhlasil v podání ze dne 20. 6. 2021; žalovaná v podání ze dne 20. 7. 2021).

6. Z předložených (navržených) listinných důkazů zjistil soud tento skutkový stav:

7. Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 56 T 6/2017 soud zjistil následující:

8. Na základě usnesení Policie ČR, útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky, č. j. OKFK: 219-512/TČ-2011-251201, ze dne 7. 5. 2013 bylo zahájeno trestní stíhání mmj. [celé jméno žalobce] (žalobce) a dalších 24 obviněných. Žalobce byl obviněn ze spáchání trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku, trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ust. § 240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku ve formě pomoci dle § 24 odst. 1 písm. c) a trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. b), písm. c), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Usnesení si žalobce převzal osobně dne 8. 5. 2013. Dne 22. 5. 2013 podal žalobce stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Usnesením Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 7. 8. 2013, č. j. 5 NZT 24/2013-52, byla stížnost žalobce a dalších spoluobviněných zamítnuta. Dne 12. 11. 2015, 18. 3. 2016, 23. 4. 2016 vyrozuměl policejní orgán o možnosti prostudovat spis a činit návrhy na doplnění vyšetřování. Dne 15. 6. 2016 policejní orgán podal návrh na podání obžaloby na žalobce a dalších 24 obviněných. Dne 28. 4. 2017 podal státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze proti žalobci a dalším 24 obviněným obžalobu. Dne 4. 9. 2017 soud nařídil hlavní líčení. Hlavní líčení se konala ve dnech 6., 7., 8., 11., 12., a 13. prosince 2017. Dále 1., 2., 6., 7., 8. a 9. března 2018, 9., 10., 11., 12., 16. a 17. dubna 2018. Další hlavní líčení se konala ve dnech 3., 4., 5. a 6. září 2018, 8., 9., 11., října 2018, 12., 13. a 14. listopadu 2018. Při hlavním líčení, které se konalo u Městského soudu v Praze dne 5. 12. 2018, byl vyhlášen rozsudek č. j. 56 T 6/2017-14166, podle kterého byl obžalovaný [celé jméno žalobce] zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Proti tomuto rozsudku podal odvolání státní zástupce. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2020, č. j. 2 To 72/2019 – 15155, které bylo vyhlášeno při veřejném zasedání, bylo odvolání mmj. i státního zástupce zamítnuto. Při veřejném zasedání byli přítomni všichni obhájci obžalovaných, tedy i obhájce žalobce. Usnesení Vrchního soudu v Praze nabylo právní moci dne 30. 1. 2020. Žalobci bylo toto usnesení Vrchního soudu v Praze doručeno dne 11. 6. 2020, jeho obhájci (Mgr. [příjmení]) dne 5. 6. 2020 Lhůta k písemnému vyhotovení tohoto usnesení byla opakovaně prodlužována.

9. Žalobce byl vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 5. 2013, sp. zn. 4 Nt 21/2013, podle § 68 odst. 1 tr. řádu z důvodů uvedených v ust. § 67 odst. a), b) tr. řádu s tím, že se vazba započítala dnem a hodinou zadržení, tj. 7. 5. 2013 v 8:40 hod. (zjištěno z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 5. 2013, sp. zn. 4 Nt 21/2013, na č.l. 236-245 spisu).

10. Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 6. 2013 zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 5. 2013, sp. zn. 4 Nt 21/2013, a žalobce a ostatní čtyři obviněné propustil z vazby na svobodu, neboť neexistovaly důvody vazby (zjištěno z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 44 To 293/2013, na č.l. 248 – 254 spisu)

11. Mezi účastníky řízení bylo nesporným, že žalobce předmětné nároky u žalované uplatnil dne 29. 7. 2020 a žalovaná tomuto jeho požadavku nevyhověla.

12. Z předložených listinných důkazů soud žádné další pro věc podstatné skutečnosti nezjistil.

13. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

14. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

15. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

16. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

17. Podle § 9 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě má také ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu.

18. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

19. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona (u úřadu uvedeného v § 6) podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

20. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

21. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

22. Podle § 35 odst. 1 OdpŠk promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.

23. Žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy, předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předmětné nároky dne 29. 7. 2020 předběžně uplatnil a žalovaná ve lhůtě šesti měsíců od tohoto uplatnění (§ 15 odst. 2 OdpŠk) jeho požadavek neprojednala (neuspokojila).

24. Vzhledem k žalovanou vznesené námitce promlčení se soud nejprve zabýval otázkou její důvodnosti.

25. Podle ust. § 32 odst. 3 OdpŠk nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do 10 let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve, než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. Takto zákonem stanovená subjektivní promlčecí lhůta počíná svůj běh ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, tj. kdy se poškozený dozví o zásahu do svých práv, pokud tento zásah vnímá úkorně (srov. rozsudek NS ČR sp. zn. 30 Cdo 1249/2014 či jeho rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2040/2012).

26. Promlčecí doba v projednávané věci, a to jak ve vztahu k nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, tak k nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě počala běžet dnem následujícím po dni, v němž zprošťující rozsudek nabyl právní moci (srov. rozsudek NS ČR ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1687/2013 či rozsudek NS ČR ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012). V projednávané věci bylo trestní řízení ve vztahu k žalobci pravomocně skončeno dne 30. 1. 2020, kdy bylo při veřejném zasedání za přítomnosti jeho obhájce vyhlášeno usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 2 To 72/2019 – 15155. Podle ustálené judikatury je rozhodnutí odvolacího soudu pravomocné okamžikem jeho vyhlášení, přičemž okamžik doručení písemného vyhotovení rozhodnutí na tomto závěru ničeho nemění (srov. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 11 Tz 28/85).

27. Pokud žalobce s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1532/16 dovozoval, že subjektivní promlčecí doba mohla začít běžet až po doručení písemného vyhotovení usnesení, jímž byl potvrzen zprošťující rozsudek, soud se s tímto jeho názorem neztotožnil. Ústavní soud v předmětném nálezu konstatoval, že v případě nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným trestním stíháním je nezbytné se seznámit s důvody zprošťujícího rozhodnutí soudu, a to právě proto, aby se obžalovaný mohl kvalifikovaně rozhodnout, zda bude uplatňovat po státu náhradu nemajetkové újmy, v tom případě určit její přesnou výši, i s ohledem na důvody zproštění obžaloby. Teprve z písemného odůvodnění rozsudku se obžalovaný kupříkladu může dozvědět, že si trestní stíhání zavinil sám, což je podle ustálené judikatury překážkou přiznání náhrady újmy. V některých případech pak může obžalovaný odůvodnění zprošťujícího rozsudku považovat s ohledem na jeho formulaci za určitou míru satisfakce, která sníží nemajetkovou újmu způsobenou chybným trestním stíháním. Ústavní soud ze všech těchto důvodů uzavřel, že„ Pokud písemné vyhotovení konečného rozhodnutí ve věci bylo obviněnému doručeno až po uplynutí šestiměsíční lhůty k uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným trestním stíháním (§ 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu) a bývalý obviněný v přiměřené době (nikoliv delší než šest měsíců) od takového doručení řádně svůj nárok na náhradu újmy uplatní, nelze případnou námitku státu, že nárok je již promlčen, akceptovat pro rozpor s dobrými mravy.“ Zároveň zde Ústavní soud zdůraznil, že se v daném případě jednalo o specifický případ, a dále dodal, že se nijak nevyjadřuje k situaci, kdy písemné vyhotovení rozhodnutí dojde poškozenému také později, než předvídají procesní předpisy, nicméně ještě před uplynutím šestiměsíční promlčecí lhůty.

28. Z uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud v citovaném nálezu řešil situaci, kdy se stěžovatelka domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nezákonným trestním stíháním, nikoliv zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nepřiměřenou délkou řízení či rozhodnutím o vazbě (jako tomu je v projednávané věci), a jde tak o odlišné nároky. Žalobce v předmětném případě svoji nemajetkovou újmu odvozuje od tvrzené nepřiměřené délky řízení, resp. od rozhodnutí o vazbě ze dne 9. 5. 2013, nikoliv od nezákonného trestního stíhání (s přihlédnutím k důvodům, které vedly ke zproštění obžaloby). Nemajetková újma žalobce, jenž se cítí být dotčen nepřiměřenou délkou řízení, spočívá v udržování pocitu nejistoty a obavy ohledně výsledku řízení, a to po nepřiměřeně dlouhou dobu. Náhrada nemateriální újmy zde má sloužit ke kompenzaci tohoto stavu nejistoty, do níž byl žalobce v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl takto udržován. Subjektivní promlčecí doba v tomto případě běží ode dne, kdy se poškozený o vzniklé nemajetkové újmě dozvěděl, nicméně neskončí dříve, než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. Nelze souhlasit s žalobcem, že se o takové nemajetkové újmě dozvěděl až z písemného rozhodnutí odvolacího soudu O této nemajetkové újmě se jednoznačně nejpozději dozvěděl k okamžiku skončení posuzovaného řízení, protože po tomto okamžiku již nadále v nejistotě a obavách ohledně výsledku řízení být nemohl. Ve vztahu k nemajetkové újmě způsobené rozhodnutím o vazbě počíná v souladu s konstantní judikaturou subjektivní promlčecí doba běžet dnem následujícím po dni, v němž zprošťující rozsudek nabyl právní moci (srov. rozsudek NS ČR ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1687/2013). Žalobci přitom jistě taková nemajetková újma vznikala již v době, kdy proti němu bylo trestní stíhání vedeno, resp. kdy byl v rámci takového trestního stíhání omezen na osobní svobodě vzetím do vazby.

29. Zároveň pak nelze přehlédnout, že v předmětné věci, oproti věci řešené citovaným nálezem, bylo písemné vyhotovení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2020 žalobci a jeho obhájci doručeno dne 11. 6. 2020, resp. 5. 6. 2020, tedy ještě před uplynutím šestiměsíční promlčecí doby dne 30. 7. 2020. Jednalo se tedy o situaci, k níž se Ústavní soud v citovaném nálezu nevyjadřoval (což v jeho odůvodnění výslovně uvedl). Žalobce měl tedy i po doručení písemného vyhotovení usnesení Vrchního soudu v Praze k dispozici prostor téměř dvou měsíců, kdy mohl předmětné nároky na zadostiučinění nemajetkové újmy uplatnit u příslušného úřadu. Ostatně tak v této lhůtě, dne 29. 7. 2020, v rámci šestiměsíční promlčecí doby, učinil, a je tak evidentní, že nedošlo k faktickému znemožnění předmětné nároky náležitě uplatnit.

30. Zbývá dodat, že ve vztahu k nároku na nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě se neuplatní dvouletá promlčecí doba podle ust. § 33 OdpŠk (jak uváděl žalobce v replice k vyjádření žalované), neboť toto ustanovení hovoří pouze o škodě, zatímco nároky na náhradu nemajetkové újmy mají vlastní úpravu promlčení v § 32 odst. 3 OdpŠk založenou na šestiměsíční subjektivní promlčecí době kombinované s desetiletou objektivní promlčecí dobou.

31. V projednávané věci bylo řízení pravomocně skončeno dne 30. 1. 2020 a šestiměsíční subjektivní promlčecí doba k uplatnění obou nároků žalobci počala plynout dne 31. 1. 2020. Uplatněním nároků u žalované dne 29. 7. 2020 (den před jejím skončením) došlo k jejímu stavění ve smyslu § 35 OdpŠk na dobu šesti měsíců, tedy do 29. 1. 2021. Poté pokračovalo plynutí šestiměsíční promlčecí doby, z níž zbýval jeden den, a promlčecí soba tak marně uplynula dne 30. 1. 2021. Žalobce své právo žalobou u soudu uplatnil až dne 8. 3. 2021, tedy po marném uplynutí šestiměsíční promlčecí doby.

32. Soud dále zvažoval, zda nebyla námitka promlčení žalovanou vznesena v rozporu s dobrými mravy, jak dovozoval žalobce v replice k vyjádření žalované. Při posuzování rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy je nutno posuzovat konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu. Žalobce v této souvislosti poukazoval na skutečnost, že žalovaná nárok v zákonem stanovené lhůtě neprojednala a jí vznesená námitka promlčení by proto neměla obstát.

33. Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1529/2011 ze dne 21. 12. 2011 uzavřel, že„ Zákonný požadavek na předběžné projednání nároku u ústředního orgánu podle § 14 z. č. 82/1998 Sb. je podmínkou pro případné uplatnění nároku u soudu, a z toho důvodu se také podle § 35 z. č. 82/1998 Sb. po dobu šesti měsíců běh promlčecí doby staví. Uvedené však neznamená, že poškozený může přestat sledovat běh promlčecí doby. Žalobci nic nebrání v tom, aby žalobu k soudu podal i předtím, než se žalovaná k jeho nároku vyjádří, obzvláště pokud mu hrozí promlčení jeho práva. Soud v takovém případě vyčká vyjádření příslušného orgánu a poté pokračuje v řízení. Pokud by nárok na náhradu nemajetkové újmy nebyl předběžně projednán u příslušného úřadu, jedná se o odstranitelný nedostatek podmínky řízení, který bude soud řešit postupem podle § 104 odst. 2 o. s. ř., v žádném případě však nemůže žalobcův návrh jako předčasný zamítnout. Nelze tedy uzavřít, že by povinné předběžné projednání nároku u žalované bránilo poškozenému v tom, aby ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, uplatnil svůj nárok žalobou u soudu.“ 34. Z uvedeného je zřejmé, že neprojednání předběžně uplatněného nároku žalovanou v šestiměsíční zákonné lhůtě žalobci nijak neznemožnilo uplatnit jeho právo u soudu včas. Totéž pak platí i pro další jím ve vztahu k námitce promlčení akcentovanou skutečnost, tj. pro doručení písemného vyhotovení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2020 obhájci žalobce dne 5. 6. 2020 (soud zde odkazuje na závěry uvedené shora v bodě 29. odůvodnění rozsudku). Vzhledem k tomu, že žalobce nebyl dostatečně bdělým a marné uplynutí šestiměsíční promlčecí doby si sám zavinil, nelze konstatovat rozpor žalovanou vznesené námitky promlčení s dobrými mravy.

35. S ohledem na shora uvedené závěry tak soudu nezbylo, než žalobu výrokem I. rozsudku v plném rozsahu zamítnout.

36. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl výrokem II. rozsudku podle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř., když v řízení zcela úspěšné žalované přiznal paušální náhradu za písemné vyjádření k žalobě podle § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, tedy celkem částku 300 Kč Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., neboť za řízení nevyšly najevo okolnosti případu nebo důvody na straně účastníků pro stanovení lhůty jiné.