44 C 250/2015-292

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Ing. Danielem Bartoněm jako samosoudcem ve věci žalobce: ; [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátem [titul]. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovaným: ; 1. [titul] [příjmení] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] ; 2. [titul]. [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] oba zastoupeni advokátem [titul]. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 78.024,80 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. V části týkající se zaplacení částky 26.780,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 26.780,40 Kč od 18. 9. 2015 do zaplacení, se řízení zastavuje.

II. Žalovaný 1. je povinen zaplatit žalobci částku 38.120 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5.840,96 Kč od 30. 9. 2015 do 25. 4. 2019 a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 33.820 Kč od 30. 9. 2015 do zaplacení.

III. Žaloba se v části, ve které se žalobce domáhal po žalovaném 1. společně a nerozdílně s žalovanou 2. zaplacení částky 13.124,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 112.109,40 Kč od 18. 9. 2015 do 29. 9. 2015, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 55.024,04 Kč od 30. 9. 2015 do 25. 4. 2019 a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 17.424,40 Kč od 30. 9. 2015 do zaplacení, zamítá.

IV. Žaloba se v části, ve které se žalobce domáhal po žalované 2. společně a nerozdílně s žalovaným 1. zaplacení částky 51.244,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 60.865 Kč od 18. 9. 2015 do 25. 4. 2019 a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 51.244,40 Kč od 18. 9. 2015 do zaplacení, zamítá.

V. Žalovaný 1. je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 25.524,44 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

VI. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2. na náhradě nákladů řízení částku 33.644,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované 2.

VII. Žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Městského soudu v Brně náhradu nákladů řízení ve výši 6.019,18 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VIII. Žalovaný 1. je povinen zaplatit České republice na účet Městského soudu v Brně náhradu nákladů řízení ve výši 3.383,21 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IX. Žalovaná 2. je povinna zaplatit České republice na účet Městského soudu v Brně náhradu nákladů řízení ve výši 1.783,61 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 30. 10. 2015 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému 1. povinnost zaplatit žalobci částku 138.889,80 Kč s přísl. Žalobu odůvodnil tím, že je vlastníkem pozemků parc. č. st. [číslo] o výměře 429 m2, parc. [číslo] o výměře 1842 m2 a parc. [číslo] o výměře 68 m2, vše v k.ú. [obec] u [obec], [územní celek]. Pozemky se nacházejí ve výrobním a skladovacím areálu v lokalitě [ulice], [obec]. Žalovaný 1. tyto pozemky užívá pro své podnikatelské účely, na pozemku parc. č. st. [číslo] se nachází budova ve vlastnictví žalovaného. Na pozemku parc. [číslo] je zpevněná asfaltová plocha, část tohoto pozemku o výměře 614 m2 využívá žalovaný 1. výlučně jako odstavnou, parkovací, skladovací a manipulační plochu. Zbývající část pozemku parc. [číslo] o výměře 1228 m2 a pozemek parc. [číslo] užívá žalovaný 1. pro přístup a příjezd ke svým budovám v areálu. Za užívání výše uvedených pozemků žalovaný 1. žalobci ničeho nehradí. Dle znaleckého posudku [číslo] [rok] od [titul]. [jméno] [příjmení] činí obvyklé nájemné v daném areálu za plochy pod stavbami 33 Kč/m2/rok, za plochy zpevněné 29 Kč/m2/rok, za plochy volné 22 Kč/m2/rok a za plochy zeleně 13 Kč/m2/rok. Po výzvách k úhradě nájemného žalovaný 1. přislíbil jeho zaplacení zpětně od roku 2006. Poté žalobce obdržel od žalovaného 1. dne 20. 8. 2015 platbu ve výši 8.590 Kč, tuto žalobce započetl na nejdříve splatný závazek za rok 2006. Žalobce požaduje po žalovaném 1. úhradu bezdůvodného obohacení za užívání shora uvedených pozemků ve výši 46.296,60 Kč ročně. Tato částka se skládá z částky 14.157 Kč za užívání pozemku parc. č. st. [číslo] (429 m2 x 33 Kč), z částky 17.106 Kč za užívání pozemku parc. [číslo] v části užívané výlučně žalovaným (100 m2 x 22 Kč + 514 m2 x 29 Kč), z částky 14.244,80 Kč za užívání pozemku parc. [číslo] v části užívané společně s dalšími 3 uživateli areálu (1228 m2 x 29 Kč x 40 %; s ohledem na užívání společně s dalšími 3 uživateli žalobce požaduje bezdůvodné obohacení pouze ve výši 40 %) a z částky 788,80 Kč za užívání pozemku parc. [číslo] společně s dalšími 3 uživateli areálu (68 m2 x 29 Kč x 40 %, s ohledem na užívání společně s dalšími 3 uživateli žalobce požaduje bezdůvodné obohacení pouze ve výši 40 %). Žalobce požaduje úhradu za užívání uvedených pozemků za období od října 2012 do září 2015, za říjen 2012 až prosinec 2012 se jedná o částku 11.574,15 Kč, za rok 2013 se jedná o částku 46.296,60 Kč, za rok 2014 se jedná o částku 46.296,60 Kč, a za leden až září 2015 se jedná o částku 34.722,45 Kč Celkem se jedná o částku 138.889,80 Kč. Žalovaný 1. dlužnou částku žalobci nezaplatil ani přes výzvu ze dne 9. 9. 2015.

2. Žalovaný 1. ve vyjádření ze dne 15. 1. 2016 uvedl, že žalobou uplatněný nárok neuznává. Žalovaný 1. poukázal na to, že dne 20. 8. 2015 zaplatil žalobci složenkou částku 8.590 Kč a dále dne 30. 11. 2015 taktéž složenkou částku 4.300 Kč, kterou však žalobce nepřevzal. Žalovaný 1. má za to, že jeho finanční povinnosti vůči žalobci jsou splněny. Žalovaný 1. dále uvedl, že si je vědom toho, že užívá pozemek žalobce parc. č. st. [číslo], na kterém je postavena stavba v jeho vlastnictví, a že za toto užívání musí platit. Žalovaný 1. proto zaplatil žalobci za užívání uvedeného pozemku 10 Kč/m2, což je v daném místě a čase obvyklé nájemné. Dne 20. 8. 2015 zaslaná částka 8.590 Kč byla bezdůvodným obohacením za roky 2013 a 2014 za tuto zastavěnou plochu. Později zaslaná částka 4.300 Kč byla bezdůvodným obohacením za rok 2015, tuto částku však žalobce nepřevzal. Užívání pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] žalovaný 1. popírá. Budovu na pozemcích parc. č. st. [číslo] a [číslo] žalovaný 1. již několik let pronajímá spol. [právnická osoba] a budovu a přilehlé prostranství fakticky užívá pouze tato společnost. Žalovaný 1. pozemek parc. [číslo] nikdy neužíval ani nedovolil svému nájemci jeho užívání. Pozemek parc. [číslo] jako přístupovou cestu kromě [právnická osoba] též užívají [právnická osoba] [anonymizováno], [právnická osoba] a pan [příjmení], všichni pro přístup k budovám v jejich nájmu nebo vlastnictví nebo pro přístup na jiné pozemky. Žalovanému 1. dále není zřejmé, jak žalobce dospěl k tomu, že žalovaný 1. užívá pozemek parc. [číslo] částečně výlučně a částečně v rozsahu 40 %. Se závěry znaleckého posudku [číslo] [rok] žalovaný 1. nesouhlasí, ceny v něm uvedené neodpovídají cenám, které se v daném čase a místě vlastníkům pozemků jako nájemné platí. Žalovaný 1. dále uplatnil námitku promlčení na nároky žalobce před datem 30. 10. 2013.

3. Podáním ze dne 21. 7. 2016 žalobce podle § 92 odst. 1 o. s. ř. navrhl, aby do řízení na straně žalované přistoupila žalovaná 2., manželka žalovaného 1., a to z toho důvodu, že tato vlastní pozemek parc. č. st. [číslo] a další pozemky v areálu společně se žalovaným 1. K argumentaci žalovaného 1., že pozemky neužívá on, ale jeho nájemce [právnická osoba] žalobce uvedl, že toto není podstatné, neboť žalovaný 1. je vlastníkem budovy a je nerozhodné, zda pozemek užívá on či jeho nájemce. Je na žalovaném 1., aby si právní vztahy z titulu užívání jeho nemovitosti dal do pořádku a následně to promítnul do nájemní smlouvy se svým nájemcem. Žalobce souhlasí s tím, že pozemek užívají i další firmy, proto vypočetl koeficient, který co do rozsahu připadá na žalovaného 1. Žalovaný 1. má v areálu nejvíce pozemků a nemovitostí, díky kterým mu nezbývá než pozemek žalobce užívat.

4. Usnesením ze dne 3. 10. 2016, č.j. 44 C 250/2015-51, soud připustil, aby do řízení na místo žalované přistoupila žalovaná 2. [jméno] [příjmení]. Usnesení nabylo právní moci dne 29. 11. 2016.

5. Žalovaná č. 2 ve vyjádření ze dne 6. 2. 2017 uvedla, že žádné pozemky ve vlastnictví žalobce neužívá. Fakt, že má žalovaná 2. ve společném jmění manželů se žalovaným 1. okolní pozemky, je pro posouzení věci naprosto irelevantní. Budova ve vlastnictví žalovaného 1. se nachází částí na pozemku žalobce parc. č. st. [číslo] a částí na pozemku v SJM žalovaných parc. č. st. [číslo]. Jedná se o stavbu na více parcelách, přičemž fakt, že pozemek žalobce a pozemek v SJM žalovaných spolu sousedí, žádný nárok žalobce nezakládá. Žalovaná 2. dále uvedla, že má zajištěn přístup k nemovitostem v SJM po komunikaci na pozemcích parc. [číslo] která tvoří další vjezd do areálu. Pozemky žalobce parc. [číslo] parc. [číslo] žalovaná 2. neužívá. Žalovaná 2. namítá nedostatek pasivní legitimace ve věci a dále namítá promlčení nároku od října 2012 do 31. 12. 2013.

6. Žalovaní 1. a 2. společně ve vyjádření ze dne 6. 2. 2017 namítli, že znalecký posudek [titul]. [jméno] [příjmení] nemá náležitosti znaleckého posudku dle § 127a o. s. ř., znalecký posudek byl vypracován tendenčně a nezohledňuje místní podmínky a specifika. Žalovaní dále namítají, že pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] tvoří veřejně přístupnou účelovou komunikaci podle § 7 zákona č. 13/1997 Sb., jejíž užívání je podle § 19 uvedeného zákona bezplatné. Plocha tvořená těmito pozemky je veřejně přístupná ze silnice, nachází se na ní asfaltový svršek a je neomezeně přístupná všem vlastníkům budov nacházejících se v areálu. Žalobce blíže neodůvodňuje, jak dospěl k míře užívání uvedených pozemků žalovanými ve výši 40 %. Žalovaní dále uvedli, že mají přístup ke svým nemovitostem přes pozemky parc. [číslo] pozemky žalobce parc. [číslo] parc. [číslo] neužívají. Co se týče užívání pozemku pod stavbou parc. č. st. [číslo], za tento uhradil žalovaný 1. žalobci dne 20. 8. 2015 částku 8.590 Kč za roky 2013 a 2014, a následně v roce 2015 částku 4.300 Kč, kterou však žalobce nepřijal, žalovaní tak nejsou v prodlení. Žalovaní dále namítají promlčení nároku za období od října 2012 do října 2013 dle § 107 zákona č. 40/1964 Sb.

7. Žalobce v doplnění žaloby ze dne 19. 3. 2018 zdůraznil, že jeho pozemky jsou jediným přístupem k pozemkům a stavbám žalovaných 1. a 2. Argumentace cestou po pozemcích parc. [číslo] je pouze účelová, neboť tato cesta se teprve nedávno zprovoznila. Žalovaný [číslo] pronajal budovu na pozemcích parc. č. st. [číslo] – [číslo] firmě [právnická osoba] a stejně tak jí pronajal nebytový prostor v nemovitosti na pozemcích parc. [číslo] – [číslo] (která není ve vlastnictví žalovaných, ale ve vlastnictví [právnická osoba]). Obě tyto budovy z části stojí na pozemcích žalobce. K těmto budovám, stejně jako k pozemkům ve vlastnictví žalovaných 1. a 2. se používal příjezd přes pozemek žalobce parc. [číslo]. Zároveň je tento pozemek užíván jako parkovací, skladovací a manipulační plocha, a to právě v souvislosti s pronájmem budov. Ke koeficientu 40 % žalobce uvedl, že část areálu (pozemků a budov), ke kterému je přístup přes pozemek žalobce, vlastní 3 různí vlastníci, avšak žalovaní 1. a 2. vlastní více jak polovinu areálu. Navíc mezi budovami na pozemcích parc. [číslo] parc. [číslo] je umístěna brána, když cestou mezi těmito nemovitostmi mají žalovaní přístup k dalším nemovitostem v jejich vlastnictví. Žalobce tak určil koeficient 40 %. Část pozemku parc. [číslo] o výměře 614 m2 je užívána výlučně žalovanými, neboť tato část bezprostředně souvisí s budovami, které žalovaný 1. pronajímá a pozemky žalovaných 1. a 2., jejichž užívání je spojeno s pronájmem budov. Volná plocha z této části tvoří 100 m2, zbylých 514 m2 je zpevněná plocha. Žalobce požaduje po žalovaných 1. a 2. úhradu částky 138.889,80 Kč s přísl. společně a nerozdílně.

8. V podání ze dne 25. 9. 2019 žalobce sdělil soudu, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o narovnání s tím, že žalovaní měli uhradit žalobci částku 69.445 Kč. Bylo však uhrazeno pouze 60.865 Kč, proto se dohoda o narovnání dle jejího čl. IV od počátku ruší. Žalobce tedy vzal žalobu zpět ohledně částky 60.865 Kč, neboť tato mu byla zaplacena a ve zbývající části s příslušenstvím na žalobě trvá.

9. Žalovaní 1. a 2. se zpětvzetím žaloby na jednání dne 1. 10. 2019 souhlasili a potvrdili, že uhradili částku 60.865 Kč. Proto soud usnesením ze dne 1. 10. 2019, č.j. 44 C 250/2015-102, které nabylo právní moci dne 23. 10. 2019, řízení ohledně částky 60.865 Kč zastavil.

10. Žalobce na jednání dne 1. 10. 2019 doplnil, že nadále požadovaná částka 78.024,80 Kč odpovídá bezdůvodnému obohacení za roky 2014 a 2015. Žaloba byla vzata zpět ohledně bezdůvodného obohacení za roky 2012 a 2013. Co se týče úroku z prodlení, z částky 60.865 Kč žalobce požaduje úrok z prodlení od 18. 9. 2015 do 25. 4. 2019, a z částky 78.024,80 Kč od 18. 9. 2015 do zaplacení.

11. V podání ze dne 24. 10. 2019 žalovaní uvedli, že skutečnost, že částka 8.590 Kč byla uhrazena za roky 2013 a 2014 vyplývá z emailu zástupce žalovaných ze dne 18. 4. 2019. Dále poukázali na to, že dne 24. 10. 2019 zaslal zástupce žalovaných zástupkyni žalobce jednostranné započtení částky 60.865 Kč proti pohledávce uplatněné žalobou, částku 60.865 Kč tak žalovaní uplatňují jako obranu proti návrhu. Žalovaní dále v tomto podání rozvedli svou argumentaci ohledně toho, že komunikace na pozemcích parc. [číslo] parc. [číslo] je veřejně přístupnou účelovou komunikací. Poukázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000. Souhlas s užíváním komunikace neomezeným okruhem osob byl udělen konkludentně již předchozím vlastníkem, areál je volně přístupný minimálně od roku 1998. Žalobce dal konkludentně souhlas s užíváním také, a to absencí aktivního bránění užívání komunikace. Žalobce mohl snadno zabránit užívání komunikace např. zavřením a uzamčením brány do areálu, která se již dlouhá léta nepoužívá (zůstává otevřená). Žalobce ani ostatní vlastníky a nájemce nevyzýval, aby cestu neužívali. Příjezdová komunikace přes sporné pozemky tak naplňuje definici veřejně přístupné účelové komunikace.

12. Žalobce v podání ze dne 30. 10. 2019 doplnil, že žalobu vzal zpět ohledně nejstarších pohledávek, tj. za období 10-12 2012 (11.574,15 Kč), za období 1-12 2013 (46.196,60 Kč) a z části ve výši 2.994,25 Kč za období 1/ 2014. Požadovaná částka 78.024,80 Kč zůstává za období 1-12 2014 (43.302,35 Kč) a za období 1-9/ 2015 (34.722,45 Kč). Žalobce dále konkretizoval, že část pozemku parc. [číslo] o výměře 100 m2 (volná plocha) užívaná výlučně žalovanými, je pozemek kolem haly, který byl užíván výlučně žalovanými k údržbě haly a k přístupu k objektu zboku. Dalšími uživateli, kteří užívali pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] společně s žalovanými byli [právnická osoba], [právnická osoba] a [právnická osoba]. Žalobce dále uvedl, že o bezdůvodném obohacení žalovaných se dozvěděl v polovině roku 2015. Ohledně rozsahu užívání pozemků žalovanými v míře 40 % žalobce odkázal na znalecký posudek ze dne 15. 10. 2019, který vypočítal poměr užívání pozemku ku poměru výměr všech budov vlastníků, kteří pozemek užívají. K námitce promlčení žalobce uvedl, že žalovaní se bezdůvodně obohacují úmyslně a měl by tak být aplikován § 107 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., kdy se právo promlčí za 10 let.

13. V podání ze dne 10. 12. 2019 žalobce v reakci na podání žalovaných ze dne 24. 10. 2019 uvedl, že částka 8.590 Kč byla započítána na dluh z roku 2006. Se zápočtem ze dne 24. 10. 2019 pak žalobce nesouhlasí. Předchozí vlastník komunikace, otec žalobce, ani žalobce nikdy nedali souhlas s užíváním pozemku jako veřejně přístupné komunikace. Pozemek žalobce používají ještě další 3 firmy, z nichž některá za užívání platí, není tak technicky možné umožnit jen někomu pozemek užívat a druhému nikoliv. Tvrzení žalovaných, že měli zajištěn příjezd přes pozemky parc. [číslo] pak vylučuje, aby na pozemku žalobce byla veřejně přístupná účelová komunikaci, neboť zde absentuje jedna z podmínek –„ nutná komunikační potřeba“. O tom, že na pozemku žalobce není veřejně přístupná účelová komunikace je přesvědčen i odbor dopravy [stát. instituce].

14. Na jednání dne 16. 1. 2020 ve spojení s přípisem ze dne 27. 1. 2020 žalovaní uvedli, že komunikace na pozemcích parc. [číslo] byla zpevněna v září 2015, aby po ní mohli projet automobily do areálu k nemovitostem žalovaných. Komunikace na uvedených pozemcích existovala i v minulosti, ale projely tam pouze traktory.

15. Podáními ze dne 23. 11. 2020 a ze dne 2. 12. 2020 účastníci soudu sdělili, že mezi nimi došlo k dohodě na výši ceny obvyklé za užívání pozemků, jež jsou předmětem žaloby. Výše ceny obvyklé byla účastníky dohodnuta na 33 Kč/m2/rok za plochy pod stavbami, 21 Kč/m2/rok za zpevněné plochy, 17,50 Kč/m2/rok za volné plochy a 13 Kč/m2/rok za plochy zeleně.

16. Na jednání dne 2. 3. 2021 vzal žalobce žalobu částečně zpět ohledně částky 26.780,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 26.780,40 Kč od 18. 9. 2015 do zaplacení. Částka 26.780,40 Kč, ohledně níž byla žaloba vzata zpět, je dána rozdílem mezi původně požadovanou výší bezdůvodného obohacení za m2 a novou výši požadovaného bezdůvodného obohacení, na které došlo mezi účastníky ke shodě. Žalobkyně nyní požaduje za bezdůvodné obohacení ročně částku 37.369,80 Kč, která se skládá z částky 14.157 Kč za užívání pozemku parc. č. st. [číslo] (429 m2 x 33 Kč), z částky 12.544 Kč za užívání pozemku parc. [číslo] v části užívané výlučně (100 m2 x 17,50 Kč + 514 m2 x 21 Kč), z částky 10.315,20 Kč za užívání pozemku parc. [číslo] v části užívané společně (1228 m2 x 21 Kč x 40 %) a z částky 353,60 Kč za užívání pozemku parc. [číslo] společně s dalšími uživateli areálu (68 m2 x 13 Kč x 40 %). Za 3 roky užívání se celkem jedná o částku 112.109,40 Kč. Rozdíl oproti původně požadované částce 138.889,80 Kč tedy činí částku 26.780,40 Kč, ohledně níž byla žaloba nyní vzata zpět. Po odečtení již zaplacené částky 60.865 Kč tedy žalobkyně požaduje úhradu částky 51.244,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 112.109,40 Kč od 18. 9. 2015 do 25. 4. 2019 a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 51.244,40 Kč od 26. 4. 2019 do zaplacení.

17. Žalovaní 1. a 2. se zpětvzetím žaloby na jednání dne 2. 3. 2021 souhlasili.

18. Z dokazování provedeného při jednání soud zjistil následující skutkový stav.

19. Z výpisu z katastru nemovitostí (č.l. 4 spisu) a Informace o pozemku z Nahlížení do katastru nemovitostí (č.l. 5 spisu) bylo zjištěno, že žalobce je od 10. 12. 1998 vlastníkem pozemku parc. č. st. [číslo] o výměře 429 m2, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. [číslo] o výměře 1842 m2, ostatní plocha, manipulační plocha, a pozemku parc. [číslo] o výměře 68 m2, orná půda, vše v k.ú. [obec] u [obec], [územní celek].

20. Z výpisu z katastru nemovitostí (č.l. 6 spisu) bylo zjištěno, že žalovaný 1. je od 25. 11. 1998 vlastníkem stavby bez čp/če, zemědělská stavba, nacházející se na pozemcích parc. č. st. [číslo] a parc. č. st. [číslo], v k.ú. [obec] u [obec], [územní celek].

21. Z výpisu z katastru nemovitostí (č.l. 110 spisu) bylo zjištěno, že žalovaní 1. a 2. mají ve společném jmění manželů pozemky parc. [číslo] v k.ú. [obec] u [obec], [územní celek]. Způsob využití pozemků je ostatní komunikace.

22. Z plánku dané lokality se seznamem majitelů pozemků a staveb (na č.l. 43 – 45 spisu) soud zjistil, že žalovaní 1. a 2. mají v dané lokalitě/areálu ve společném jmění manželů větší množství pozemků. Žalovaný 1. pak má v dané lokalitě ve vlastnictví větší množství staveb.

23. Z kopie katastrální mapy (na č.l. 7 spisu), snímku katastrální mapy (na č.l. 76 spisu) a z fotografií na č.l. 8 až 10 a 116 až 117 spisu si soud učinil představu o dané lokalitě. Soud v tomto směru též uvádí, že z fotografií je zřejmé, že okolo vstupu do budovy na pozemku parc. č. st. [číslo] ze severu (a tedy na pozemku žalobce parc. [číslo]) jsou uloženy prázdné palety (fotografie na č.l. 8 a 10). Z fotografie na č.l. 9 spisu je pak zřejmé, že prostor mezi budovami na pozemcích parc. č. st. [číslo] a parc. [číslo] je oplocen (brána je otevřená) a je užíván k parkování automobilů. Z fotografií na č.l. 116 a 117 spisu pak plyne, že prostor vedle budovy na pozemku parc. č. st. [číslo] směrem na východ (součást pozemku žalobce parc. [číslo]) je travnatá plocha, která je sečena.

24. Ze snímků s výpočtem plochy dle aplikace Nahlížení do katastru nemovitostí na internetových stránkách Českého úřadu zeměměřického a katastrálního (č.l. 172 a 173 spisu) soud zjistil, že zpevněná plocha (vyasfaltovaná) na pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] u [obec], [územní celek], bezprostředně přiléhající k budově na pozemku parc. č. st. [číslo], v k.ú. [obec] u [obec], [územní celek], má rozlohu 415 m2. Soud v tomto směru dodává, že účastníci na jednání dne 5. 3. 2020 souhlasili s výpočtem plochy provedeným zmíněnou aplikací na internetových stránkách ČÚZK, provedení přesného zaměření geometrem účastníci nepožadovali. Soud sám přitom nepovažoval za nutné přesné zaměření geometrem provádět, a to s ohledem na předmět sporu (výši žalované částky) ve vztahu k těmto výměrám (žalobce se domáhá náhrady za výlučné užívání pozemku parc. [číslo] v části 614 m2, přičemž do této výměry zahrnuje i travnatý pás na východě pozemku – vedle haly na parc. č. st. [číslo]).

25. Ze shodných skutkových tvrzení účastníků (§ 120 odst. 3 o. s. ř.) vzal soud za prokázané, že pozemek parc. [číslo] je zatravněný, je na něm umístěno oplocení a brána, a není na něm pozemní komunikace (toto účastníci shodně uvedli na jednání dne 16. 1. 2020).

26. Ze shodných skutkových tvrzení účastníků (§ 120 odst. 3 o. s. ř.) vzal soud za prokázané, že do budovy na pozemcích parc. [číslo] parc. [číslo] jsou velké vstupy (vrata) ze severu a z jihu s tím, že budova je rozdělena na dvě části, které nejsou vzájemně propojeny, pouze dveřmi. Dále je vstup do budovy ze západu, zde se však jedná pouze o malou branku (vrata) pro pěší (toto účastníci shodně uvedli na jednání dne 16. 1. 2020).

27. Ze shodných skutkových tvrzení účastníků (§ 120 odst. 3 o. s. ř.) vzal soud dále za prokázané, že obvyklé nájemné za užívání pozemků, jež jsou předmětem žaloby, činí 33 Kč/m2/rok za plochy pod stavbami, 21 Kč/m2/rok za zpevněné plochy, 17,50 Kč/m2/rok za volné plochy a 13 Kč/m2/rok za plochy zeleně. Toto účastníci shodně sdělili soudu podáními ze dne 23. 11. 2020 a ze dne 2. 12. 2020.

28. Z poštovní poukázky ze dne 20. 8. 2015 (na č.l. 17, 28 a 106 spisu) bylo zjištěno, že žalovaný 1. uvedeného dne zaplatil žalobci částku 8.590 Kč.

29. Výzvou ze dne 9. 9. 2015 (na č.l. 18 spisu) žalobce vyzval žalovaného 1. k zaplacení částky 138.889,80 Kč za užívání pozemků parc. č. st. [číslo], parc. [číslo] parc. [číslo] to do 14 dnů od doručení dopisu. Zároveň žalovanému 1. sdělil, že uhrazenou částku 8.590 Kč zaplacenou dne 20. 8. 2015 započítává na dříve splatný dluh za rok 2006. Výzva byla předána k poštovní přepravě dne 10. 9. 2015. Na výzvu reagoval žalovaný 1. dopisem ze dne 18. 9. 2015. Nárok žalobce odmítl, rovněž nesouhlasil s provedeným zápočtem a uvedl, že částka 8.590 Kč byla určena na bezdůvodné obohacení za užívání pozemků parc. č. st. [číslo] a parc. [číslo] za roky 2013 a 2014.

30. Z poštovní poukázky ze dne 30. 11. 2015 (na č.l. 28, 105 a 106 spisu) bylo zjištěno, že žalovaný 1. uvedeného dne zaslal žalobci částku 4.300 Kč. Ve zprávě pro příjemce je uvedeno, že se jedná o nájem za období od 1. 1. 2015 do 30. 12. 2015. Částka nebyla žalobcem převzata a poštovní poukázka se vrátila zpět žalovanému 1.

31. Ze Smlouvy o nájmu nemovitostí ze dne 1. 6. 2012 bylo zjištěno, že žalovaný 1. dal stavbu skladu na pozemcích parc. č. st. [číslo] až [číslo] do nájmu [právnická osoba] [anonymizováno] za účelem skladování materiálu, a to na dobu neurčitou.

32. Z přípisu označeného„ Věc: Předání prací“ (na č.l. 166 spisu) vyplývá, že [právnická osoba], [anonymizováno] dne 30. 9. 2015 dokončila opravu vjezdu a areálové komunikace v objektu„ [název]“ dle dohody s žalovaným 1. Dohoda byla uzavřena dne 15. 8. 2014 (na č.l. 167 spisu).

33. Přípisem ze dne 30. 1. 2019 (na č.l. 169 spisu) [stát. instituce] soudu sdělil, že na pozemcích parc. [číslo] parc. [číslo] v k.ú. [obec] u [obec], [územní celek], ve výrobním a skladovacím areálu v lokalitě [ulice] se podle § 7 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb. nachází neveřejná účelová komunikace. Jedná se o komunikaci v uzavřeném areálu uzavíratelném bránou.

34. Z Dohody o narovnání ze dne 17. 4. 2019 bylo zjištěno, že žalobce uzavřel se žalovanými 1. a 2. dohodu o narovnání s cílem ukončit tento soudní spor, kterou nahradili sporná práva tak, že žalovaní 1. a 2. uhradí společně a nerozdílně žalobci částku 69.445 Kč a žalobce poté vezme podanou žalobu zpět. V čl. IV. dohody bylo ujednáno, že pokud žalovaní nezaplatí uvedenou částku nejpozději do 15. 5. 2019, dohoda se od počátku ruší.

35. Emailem ze dne 18. 4. 2019 zástupce žalovaných [titul]. [příjmení] sdělil zástupkyni žalobce [titul]. [příjmení], že žalovaný 1. poukáže žalobci částku 60.865 Kč, a to s ohledem na fakt, že žalobce již dne 20. 8. 2015 přijal částku 8.580 Kč za užívání ploch za roky 2013 a 2014.

36. Z přehledu plateb (č.l. 115 spisu) vyplývá, že žalovaný 1. žalobci částku 60.865 Kč uhradil dne 25. 4. 2019 převodem na bankovní účet.

37. V přípise ze dne 24. 10. 2019 adresovaném zástupkyni žalobce [titul]. [příjmení] zástupce žalovaných [titul]. [příjmení] uvedl, že dle čl. IV. Dohody o narovnání ze dne 17. 4. 2019 tato dohoda zanikla od samého počátku a částka 60.865 Kč uhrazená žalobci žalovanými 1. a 2. dle této dohody je bezdůvodným obohacením. Žalovaní 1. a 2. částku 60.865 Kč započítávají„ na úhradu bezdůvodného obohacení za užívání nejprve pozemku p.č. st. [číslo], v k.ú. [obec] u [obec] od 01.01.2014 do 30.09.2015 a následně případně za užívání pozemku p. [číslo] v k.ú. [obec] u [obec] od 01.01.2014 do 30.09.2015“ 38. [titul]. [příjmení] v reakci v přípise ze dne 31. 10. 2019 uvedla, že na jednání soudu dne 1. 10. 2019 sdělila, že částku 60.865 Kč žalobce započítává na bezdůvodné obohacení za užívání pozemků za roky 2012 a 2013, konkrétně za období 10-12 2012 (11.574,15 Kč) + 1-12 2013 (46.196,60 Kč) + z části ve výši 2.994,25 Kč za období 1/ 2014. V této části byla i žaloba vzata zpět.

39. Žalobce [jméno] [příjmení] na jednání dne 1. 10. 2019 vypověděl, že nájemce žalovaného 1. uzamyká manipulační plochu vedle budovy na pozemku parc. č. st. [číslo] (tato manipulační plocha je součástí pozemku parc. [číslo]), jen během provozní doby nájemce je tato plocha otevřená. Rovněž je užívána i neuzamčená plocha okolo haly na pozemku parc. č. st. [číslo], jsou na ní uloženy palety a je využívána pro pohyb kamionů, nakládku a vykládku zboží (tato plocha je rovněž součástí pozemku parc. [číslo]). Žalobce dále uvedl, že po jeho pozemku parc. [číslo] vede jediná přístupová cesta ke stavbě žalovaného 1. Žalovaní dle žalobce užívají jeho pozemky od roku 1998. Žalobce se s žalovaným 1. před více než 10 lety bavil o úhradě za užívání jeho pozemků, ale probírali to jen tak„ teoreticky“, protože žalobce věděl, že žalovaného 1. nepřinutí, aby mu za užívání platil. Žalovaný 1. s úhradou za užívání souhlasil i zpětně pod podmínkou, že mu žalobce pozemky za směšnou částku prodá. S tím žalobce nesouhlasil. Zamezit vstup žalovanému 1. by dle žalobce nešlo, neboť vstup užívají i ostatní. Z ostatních někteří dobrovolně po výzvě za užívání zaplatili. Písemnou výzvou k úhradě žalobce vyzval žalovaného 1. v roce 2015, jak byla předložena soudu. Zda učinil i nějakou výzvu dříve si není jistý. Brána u vjezdu do celého areálu byla dle žalobce vždy otevřená, když přijel. Zda se zamyká např. v noci, neví.

40. Žalovaný 1. [titul] [příjmení] [příjmení] na jednání dne 16. 1. 2020 vypověděl, že cestu na pozemcích parc. [číslo] vybudoval asi někdy v roce 2014 a zpřístupnil se tak vjezd další technice. Předtím byla tato cesta s obtížemi průjezdná traktorem, popř. se užívala pro pěší. Kromě této cesty žalovaný 1. v areálu nic stavebně nedělal, všechny ploty a brány tam jsou již z minulosti. Vjezd a komunikaci na pozemku žalobce v letech 2012 2015 užíval pro průjezd nájemce žalovaného 1. [právnická osoba] Zatravněný pás vedle haly na pozemku parc. č. st. [číslo] nikdo neužívá, nájemce to pouze okolo haly udržuje - seče trávu. Zpevněnou plochu před halou nájemce užívá, skladuje tam palety. Co se týče plochy mezi budovami na pozemcích parc. č. st. [číslo] a [číslo] a [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo], jsou zde dvě brány. První brána, na pozemku žalobce, se do roku 2015 nezavírala. Zavírala se pouze brána na jihu – na pozemku žalovaného 1., a to jen ve večerních hodinách. Pozemek žalobce v prostoru mezi bránami [právnická osoba] využíval jen jako průjezd, vozidla parkovaly až dále. Pozemek parc. [číslo] se nijak nevyužívá, pouze se tam seče tráva, trávu sekala [právnická osoba]. Brána při vjezdu do areálu po pozemku žalobce se nezavírala už někdy od roku 1998, byla neustále otevřená.

41. Svědek [titul] [příjmení] [příjmení] na jednání dne 16. 1. 2020 vypověděl, že pracoval jako jednatel společnosti [příjmení] a v předmětném areálu měli nějaké budovy. Pro vjezd užívali pozemek ve vlastnictví žalobce. Komunikaci na pozemku žalobce pro vjezd užívaly všechny subjekty, které v areálu něco vlastnily, šlo asi o 5 nebo 6 subjektů. Asi do roku 2015 se jednalo o jedinou přístupovou komunikaci. Později byl žalovanými vybudován další přístup do areálu. Vjezd do areálu po pozemku žalobce byl neustále otevřený, v podstatě od privatizace. Žalobci nebylo ze strany [právnická osoba] za užívání vjezdu a komunikace nic placeno. S žalobcem jednou měli sezení, kdy tento chtěl hradit nájem za cestu, k dohodě však kvůli výši požadovaného nájmu nedošlo.

42. Svědek [titul]. [jméno] [příjmení] na jednání dne 16. 1. 2020 vypověděl, že je předsedou představenstva [právnická osoba], dříve nebyl předsedou představenstva ale byl statutárem. Hospodaří v předmětném areálu, mají v pronájmu pozemky a budovy od žalovaného 1. Přístupová komunikace na pozemku žalobce sloužila pro všechny subjekty hospodařící v daném areálu, tento vjezd používali stejně jako všichni ostatní, a to asi od roku 2001. Cca 4-5 let zpátky žalovaný 1. upravil druhý vjezd, který od té doby používají. Pro větší techniku byl dříve použitelný pouze vjezd na pozemku žalobce. Vjezd po pozemku žalovaných byl dříve použitelný jen pro menší vozidla, dalo se projet např. traktorem. Za užívání vjezdu a komunikace na pozemku žalobce žalobci nic neplatili, tyto užívali bez jakéhokoliv smluvního podkladu. Svědek ví, že později se jednalo s žalobcem o možném finančním vyrovnání. U jednání nicméně nebyl a neví, zda došlo k dohodě. Svědek neví nic o tom, že by je v období od roku 2001 do roku 2016 žalobce vyzýval, ať jeho pozemek neužívají či jim zabraňoval ve vjezdu. Není si vědom ani toho, že by je žalobce vyzýval k úhradě za užívání komunikace. Vjezd do areálu na pozemku žalobce byl otevřený, mohl tam jezdit kdokoli, brána se nezavírala.

43. Svědek [jméno] [příjmení] na jednání dne 16. 1. 2020 vypověděl, že pracuje pro [právnická osoba], jako technik pro investiční výstavbu, do roku 2017 byl předseda představenstva, a to asi 20 let. [právnická osoba] převzala v roce 2001 krachující [ulice] zemědělců [obec], a provozovala v předmětném areálu živočišnou výrobu, částečně v budově ve vlastnictví žalovaného 1., částečně ve vlastní budově. Do areálu se užíval hlavní vjezd na pozemku ve vlastnictví žalobce. Od roku 2015 užívají již jen vjezd ve vlastnictví žalovaných. Vjezd ve vlastnictví žalovaných se užíval i před rokem 2015 ale jen sporadicky - pro pěší zaměstnance, pro převoz hrubších věcí (chlévská mrva, krmiva). Vjezd na pozemku žalobce užívalo více subjektů - [právnická osoba], pan [příjmení], [právnická osoba], STK středisko, pan [příjmení]. S žalobcem se v roce 2015 nebo 2014 domluvili na určité úhradě za užívání vjezdu na jeho pozemku, jednalo se o úhradu zpětně. Částku si již svědek přesně nepamatuje, jednalo se cca o nějakých 10.000 Kč. Od roku 2015 úhradu ukončili. Žalobce jim v minulosti vjezd přes jeho pozemek nezakazoval, ale později, někdy v roce 2008 až 2010, chtěl, aby se k tomu nějak postavili. Poté se tedy dohodli na uvedené úhradě. Od roku 2001 do roku 2008 až 2010 po nich žalobce za užívání jeho pozemku nic nechtěl, nic neplatili. Svědek dále uvedl, že při vjezdu přes pozemek žalobce k jejich budovám byla komplikace v tom, že si [právnická osoba] oplotila prostor mezi budovami na pozemcích parc. č. st. [číslo] a [číslo] a [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo]. Po pracovní době bránu v oplocení uzavírali a zaměstnanci [právnická osoba], měli problém se o víkendech dostat ke svým budovám (vozili např. krmivo), museli si od [právnická osoba] vyžádat klíče, nebo je požádat aby přišli otevřít. Brána byla v pracovní době (pracovní dny od cca 7 do 16 hodin) otevřená, avšak mimo pracovní dobu a o víkendech byla uzavřená. Svědek dále uvedl, že u vjezdu do areálu na pozemku žalobce byla brána, zpočátku se uzavírala. Později již byla otevřená, v letech 2012 až 2015 byl areál volně přístupný. V letech cca 2005 až 2010 byl areál rovněž volně přístupný, na noc se však brána uzavírala, starala se o to [název] [obec], která v areálu měla majetek.

44. Svědek [jméno] [příjmení] na jednání dne 17. 9. 2020 vypověděl, že do dubna 2017 pracoval jako obchodní ředitel [právnická osoba] [anonymizováno], od dubna 2017 je jednatelem této společnosti. Co se týče lokality [ulice] v [obec], neví o tom, že by pozemky byly dvou majitelů. Smlouvu na pronájem haly měli uzavřenu s žalovaným 1., uzavíral jí ještě předchozí jednatel pan [příjmení]. Pro příjezd k hale používali komunikaci na pozemku parc. [číslo]. Myslí si, že smlouva neurčovala limity, jak mají k hale přijíždět. Svědek neví nic o tom, že by jim bylo zakazováno či bráněno přijíždět k hale po této komunikaci. Vjezdová brána do areálu byla pořád otevřená. Svědek si myslí, že mezi pozemky parc. č. st. [číslo] a [číslo] byla brána s plotem, jistý si ale není a časově to není schopen zařadit. Myslí si, že se tato brána na noc zavírala, klíče měli k dispozici. Tento prostor měla k dispozici jejich společnost jako parkoviště pro zaměstnance. Svědek dále uvedl, že měli v pronájmu halu na pozemcích parc. č. s.t. [číslo] a [číslo] a užívali prostor před touto halou (před pozemkem parc. č. st. [číslo]) a dále prostor mezi touto halou a halou na pozemcích parc. č. st. [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo]. Na pobočce pracovalo asi 9 zaměstnanců, v prostoru mezi uvedenými halami tak běžně parkovaly asi 3 nebo 4 auta, plus klienti, kteří jezdili pro zboží. Jednou měsíčně, když probíhali porady, bylo na parkovišti více aut. V pronajatých halách provozovali velkoobchod se stavebními doplňky a stavebním materiálem, a dále maloobchodní prodejnu. Maloobchodní prodejna byla otevřena ve všední dny mezi 8. a 16. hodinou. Svědek není schopen říct, kolik zákazníků denně běžně do prodejny chodilo. Pobočka měla v roce 2015 obrat asi 90 mil. Kč ročně. Nicméně prodej nebyl realizován pouze odběry zákazníků na prodejně, ale byly prováděny i závozy.

45. Z dalších provedených důkazů soud neučinil žádná skutková zjištění, která by byla relevantní pro posouzení věci tak, jak je uvedeno níže.

46. Návrhy žalovaných 1. a 2. na doplnění dokazování provedením místního šetření a výpovědí [titul]. [jméno] [příjmení] soud pro nadbytečnost zamítl. Místní šetření bylo žalovanými 1. a 2. navrhováno za účelem prokázání toho, že pozemky žalobce jsou veřejně přístupné a jsou veřejností užívány (viz č.l. 99 spisu). Soud k tomuto v prvé řadě uvádí, že z logiky věci by místní šetření prokázalo stav ke dni jeho provedení, nic by však nevypovídalo o situaci v letech 2012 až 2015, která je pro posouzení věci rozhodující (místní šetření bylo navrženo k důkazu až na jednání 1. 10. 2019, tj. více než 4 roky po skončení rozhodného období). Nadto byla skutečnost, že pozemek žalobce parc. [číslo] byl v rozhodném období veřejně přístupný a že byl veřejností i užíván, dostatečně prokázána výslechy svědků a účastníků (viz výše). Provedení místního šetření tak je nadbytečné. Co se týče výslechu [titul]. [jméno] [příjmení], tento byl navrhován k prokázání toho, že pozemní komunikace na pozemcích parc. [číslo] k.ú. [obec] u [obec], [územní celek], byla žalovanými zpevněna (vyasfaltována) v září 2015 (viz podání na č.l. 165 spisu). Tuto skutečnost má soud za dostatečně prokázánu přípisem označeným„ Věc: Předání prací“ (viz výše odstavec 32 tohoto rozsudku), proto soud považuje provedení výslechu [titul]. [jméno] [příjmení] za nadbytečné.

47. Rozhodnutí Stavebního úřadu v [obec] ze dne 12. 11. 1998, č.j. [spisová značka] (na č.l. 160 spisu), bylo žalobcem označeno k důkazu až na jednání dne 16. 1. 2020. Jedná se o důkaz označený až po provedené koncentraci řízení (provedena na jednání dne 1. 10. 2019) a soud tedy k němu v souladu s § 118b o. s. ř. nemohl přihlédnout. Soud v tomto směru dodává, že na podání žalovaných ze dne 24. 10. 2019 (učiněné v návaznosti na výzvu dle § 118a o. s. ř.) mohl žalobce reagovat ve lhůtě 30 dnů od doručení tohoto podání (viz přípis ze dne 7. 11. 2019 – na č.l. 137v spisu), tj. do 11. 12. 2019. Důkazní návrh učiněný až na jednání dne 16. 1. 2020 byl tedy učiněn až po uplynutí této lhůty a s ohledem na koncentraci řízení k němu nelze přihlédnout.

48. V souladu s § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, řídí dosavadními právními předpisy, tedy zejména zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem (dále jen„ zákon č. 40/1964 Sb.“). Soud tedy v projednávané věci bezdůvodné obohacení do 31. 12. 2013 posuzoval podle zákona č. 40/1964 Sb. a bezdůvodné obohacení od 1. 1. 2014 podle občanského zákoníku.

49. Podle § 451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 téhož paragrafu bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

50. Podle § 458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.

51. Podle § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle odst. 2 téhož paragrafu nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.

52. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož paragrafu bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

53. Podle § 2999 odst. 1 občanského zákoníku není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání.

54. Podle § 1933 odst. 1 občanského zákoníku je-li dlužník dlužen z několika závazků k plnění stejného druhu a neurčí-li při plnění, na který dluh plní, započte se plnění nejprve na závazek, o jehož splnění věřitel dlužníka již upomenul, jinak na závazek nejméně zajištěný. Při stejné míře zajištění několika závazků se plnění započte nejprve na závazek nejdříve splatný.

55. Podle § 1982 odst. 1 občanského zákoníku dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh.

56. Podle § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění do 30. 12. 2015 (dále jen zákon č. 13/1997 Sb.“), účelová komunikace je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Příslušný silniční správní úřad může na žádost vlastníka účelové komunikace a po projednání s příslušným orgánem Policie České republiky upravit nebo omezit veřejný přístup na účelovou komunikaci, pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů tohoto vlastníka. Úprava nebo omezení veřejného přístupu na účelové komunikace stanovené zvláštními právními předpisy tím není dotčena.

57. Podle § 7 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb. účelovou komunikací je i pozemní komunikace v uzavřeném prostoru nebo objektu, která slouží potřebě vlastníka nebo provozovatele uzavřeného prostoru nebo objektu. Tato účelová komunikace není přístupná veřejně, ale v rozsahu a způsobem, který stanoví vlastník nebo provozovatel uzavřeného prostoru nebo objektu. V pochybnostech, zda z hlediska pozemní komunikace jde o uzavřený prostor nebo objekt, rozhoduje příslušný silniční správní úřad.

58. Podle § 19 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. v mezích zvláštních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích a za podmínek stanovených tímto zákonem smí každý užívat pozemní komunikace bezplatně obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny (dále jen "obecné užívání"), pokud pro zvláštní případy nestanoví tento zákon nebo zvláštní předpis jinak. Uživatel se musí přizpůsobit stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu dotčené pozemní komunikace.

59. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu„ k obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo ke stavbě realizuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012). Rozhodovací praxe dovolacího soudu se zároveň ale konsolidovala i v názoru, že jde-li o pozemky funkčně související s určitou stavbou, je obohacujícím se subjektem ve smyslu shora řečeného právě její vlastník (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013, nebo jeho usnesení ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4558/2014, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3348/2015, či ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016). O funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy skutečnost, že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek, jde přitom dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu též v případě přilehlých pozemků, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení a které jsou se zřetelem k celkové funkční provázanosti s ostatními pozemky a stavbami součástí vzájemně propojeného souboru nemovitostí (areál jako funkční celek). K tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, nebo ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4640/2016).

60. V návaznosti na citovanou judikaturu lze rovněž poukázat na konkrétní případ řešený Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5808/2017, který se týkal užívání pozemků pod stavbami autosalonu a autoservisu a okolních pozemků, které s nimi tvořily funkční celek a sloužily k vystavování vozidel či parkování zákazníků.„ Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění, že dovolatel byl v rozhodném období vlastníkem budov [adresa] a [adresa] umístěných na pozemcích žalobce, v nichž byl provozován autosalon a autoservis, s nimiž tvořily funkční celek (ucelený areál) i další žalobcem vlastněné pozemky sloužící k vystavování vozidel či parkování zákazníků, dovodil, že dovolatel je pasivně věcně legitimován nejen k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků dotčenými budovami bezprostředně zastavěných, nýbrž i k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním (lhostejno, zda fakticky realizovaným vlastníkem stavby či jinými osobami) pozemků tvořících se zastavěnými pozemky jeden funkční celek, nijak se od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, přičemž dovolatelem předestřenou právní otázku zjevně není důvodu oproti stávající judikatuře posuzovat jinak.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5808/2017).

61. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000,„ obecné užívání pozemních komunikací není institutem soukromého práva, ale jde o veřejnoprávní oprávnění, které nelze omezit na základě jednostranných úkonů subjektů práva. Toto užívání se neopírá o občanskoprávní předpisy, ale o zákon o pozemních komunikacích. Z § 44 odst. 1 tohoto zákona vyplývá, že v řízení o věcech upravených zákonem o pozemních komunikacích, tedy i o obecném užívání komunikací, se postupuje, nestanoví-li tento zákoník jinak, podle obecných předpisů o správním řízení. Podle § 7 odst. 1 a 2 OSŘ v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon. V občanském soudním řízení nelze projednávat a rozhodovat věci, upravené zákonem o pozemních komunikacích, které podle § 44 odst. 1 tohoto zákona mají být projednány v řízení, provedeném podle obecných předpisů o správním řízení; nelze tedy ani vydat rozhodnutí o tom, že pozemek je účelovou komunikací (ostatně by nešlo ani o některý z případů, uvedených v § 80 OSŘ). Pokud se však v soudním řízení o negatorní žalobě podle § 126 odst. 1 ObčZ žalovaný brání námitkou, že pozemek, z jehož užívání má být vyloučen, je účelovou komunikací, posoudí soud otázku, zda skutečně jde o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, jako předběžnou podle § 135 odst. 2 OSŘ, aniž by bylo nutné k této otázce vydávat správní rozhodnutí. Z uvedeného je zřejmé, že od účinnosti zákona o pozemních komunikacích, tedy od 1.4.1997, jsou účelovými komunikacemi všechny pozemní komunikace, které splňují hlediska uvedená v tomto zákoně, a to i v případě, že o charakteru této pozemní komunikace nebylo vydáno správní rozhodnutí.“ 62. Výrok I. tohoto rozsudku je odůvodněn § 96 o. s. ř. Žalobce vzal na jednání dne 2. 3. 2021 svou žalobu částečně zpět ohledně částky 26.780,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 26.780,40 Kč od 18. 9. 2015 do zaplacení. Žalovaní 1. a 2. se zpětvzetím žaloby souhlasili. Proto soud podle § 96 odst. 2 o. s. ř. řízení v rozsahu zpětvzetí žaloby zastavil.

63. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

64. Soud se nejprve zabýval důvodnosti žaloby ve vztahu k žalované 2. Soud má za to, že žalovaná 2. není ve věci pasivně věcně legitimována, proto byla výrokem IV. tohoto rozsudku žaloba vůči žalované 2. v plném rozsahu zamítnuta. V řízení ani přes výzvu dle § 118a o. s. ř. (učiněnou na jednání dne 1. 10. 2019) nebylo prokázáno, že by žalovaná 2. užívala některý z pozemků vlastněných žalobcem (pozemky parc. č. st. [číslo], parc. [číslo] parc. [číslo] vše v k.ú. [obec] u [obec], [územní celek]). Skutečnost, že žalovaná 2. má společně s žalovaným 1. v daném areálu ve společném jmění manželů větší množství pozemků (viz seznam na č.l. 43 až 45 spisu), a to včetně pozemku parc. č. st. [číslo], neimplikuje, že by žalovaná 2. užívala pozemky ve vlastnictví žalobce (soud zde zdůrazňuje, že budova nacházející se na pozemku žalobce parc. č. st. [číslo] je ve výlučném vlastnictví žalovaného 1, nikoliv žalované 2.). Užívání pozemků žalobce žalovanou 2. tedy v řízení nebylo nijak prokázáno. Proto soud žalobu vůči žalované 2. výrokem IV. tohoto rozsudku v plném rozsahu zamítl.

65. U žalovaného 1. je situace odlišná, a to z toho důvodu, že žalovaný 1. je vlastníkem budovy bez čp/če nacházející se na pozemku parc. č. st. [číslo] ve vlastnictví žalobce. S ohledem na výše citovanou judikaturu Nejvyššího soudu žalovaný 1. už jen z titulu vlastnictví této stavby užívá pozemek parc. č. st. [číslo] ve vlastnictví žalobce a za toto užívání musí žalobci vydat bezdůvodné obohacení, tj. zaplatit peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny (§ 451 odst. 1 ve spojení s § 458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.; § 2991 odst. 1 ve spojení s § 2999 odst. 1 občanského zákoníku).

66. V souladu s výše citovanou judikaturou vlastnictví stavby implikuje rovněž užívání přilehlých pozemků se stavbou funkčně souvisejících (tvořících se zastavěnými pozemky tzv. funkční celek). Soud za takovýto funkčně související pozemek v projednávané věci považuje níže znázorněnou část pozemku parc. [číslo] o rozměru 415 m2. Soud v tomto směru dodává, že účastníci na jednání dne 5. 3. 2020 souhlasili s výpočtem plochy provedeným aplikací Nahlížení do katastru nemovitostí na internetových stránkách Českého úřadu zeměměřického a katastrálního (viz č.l. 172 a 173 spisu), provedení přesného zaměření geometrem účastníci nepožadovali. Soud sám přitom nepovažoval za nutné přesné zaměření geometrem provádět (blíže viz odstavec 24 tohoto rozsudku).

67. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, budova na pozemcích parc. č. st. [číslo] a [číslo] má dva velké vstupy (vrata) ze severu a z jihu (s tím, že budova je rozdělena na dvě části, které nejsou vzájemně propojeny, pouze dveřmi) a dále malou branku (vrata) pro pěší ze západu (shodná skutková tvrzení účastníků). Dále z provedeného dokazování vyplynulo, že na výše vyznačené ploše pozemku parc. [číslo] o rozměru 415 m2 nájemce budovy ve vlastnictví žalovaného 1. ([právnická osoba]) odkládal palety (zejména v okolí vstupu do budovy ze severu) a na ploše mezi budovami na pozemcích parc. č. st. [číslo] a [číslo] parkovaly automobily (viz fotografie na č.l. 8-10 spisu, snímek katastrální mapy na č.l. 173 spisu, výpověď žalobce, výpověď žalovaného 1., výpověď [jméno] [příjmení]). Z logiky věci byla rovněž plocha před vstupem do budovy ze severu využívána pro nakládku a vykládku zboží (budova je využívána jako sklad, přičemž do této části budovy je jediný větší vstup ze severu), v tomto směru ostatně i vypovídal žalobce při svém výslechu. Z uvedených skutečností soud učinil závěr v tom směru, že výše vyznačená plocha pozemku parc. [číslo] o rozměru 415 m2 funkčně souvisí se stavbou nacházející se na pozemku parc. č. st. [číslo] a žalovaný 1. tuto plochu užívá už jen z toho titulu, že je vlastníkem stavby na pozemku parc. č. st. [číslo]. Za užívání vyznačené části pozemku pak žalovaný 1. musí žalobci zaplatit peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny (§ 451 odst. 1 ve spojení s § 458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.; § 2991 odst. 1 ve spojení s § 2999 odst. 1 občanského zákoníku).

68. Soud pro úplnost dodává, že vyznačená část pozemku parc. [číslo] o rozměru 415 m2 není veřejně přístupnou účelovou komunikací ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. (na rozdíl od zbylé zpevněné části pozemku parc. [číslo] – k tomu více níže). Důvodem je ta skutečnost, že mezi budovami na pozemcích parc. č. st. [číslo] a [číslo] a parc. č. st. [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo] se nachází plot s bránou, která byla mimo pracovní dobu nájemce žalovaného 1. ([právnická osoba]) tímto nájemcem uzamykána (jedná se o jižněji položenou bránu nacházející se až na pozemku ve společném jmění žalovaných 1. a 2. – na pozemku parc. [číslo] nebo [číslo]). Tyto skutečnosti byly prokázány výpověďmi žalovaného 1., [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Ačkoliv z výslechu [jméno] [příjmení] vyplynulo, že zaměstnanci [právnická osoba], projížděli s technikou mezi budovami na pozemcích parc. č. st. [číslo] a [číslo] a parc. č. st. [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo], mohli tak činit pouze v pracovní době [právnická osoba] nebo po předchozí domluvě se zaměstnanci [právnická osoba] ([právnická osoba] disponovala klíči k bráně – viz výpověď [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]). Nájemce žalovaného 1. ([právnická osoba]) tedy disponoval možností omezovat přístup přes tuto bránu a toto také aktivně činil. Nelze tedy konstatovat, že by mezi budovami na pozemcích parc. č. st. [číslo] a [číslo] a parc. č. st. [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo] existoval veřejnosti přístupný průjezd do dalších částí areálu. Výše vyznačená část pozemku parc. [číslo] o rozměru 415 m2 tak nemůže být veřejně přístupnou účelovou komunikací ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. Tato část pozemku parc. [číslo] o rozměru 415 m2 byla naopak fakticky výlučně užívána nájemcem žalovaného 1. ([právnická osoba]) a vzhledem k tomu, že se jedná o plochu funkčně související se stavbou nacházející se na pozemku parc. č. st. [číslo], má se v souladu s výše citovanou judikaturou za to, že tuto plochu užívá žalovaný 1. už jen z toho titulu že je vlastníkem stavby na pozemku parc. č. st. [číslo] (viz výše).

69. Co se týče travnatého pásu na východ od budovy na parc. č. st. [číslo], který je součástí pozemku parc. [číslo] (dle tvrzení žalobce má tento pás výměru 100 m2), tento soud nepovažuje za plochu funkčně související se stavbou nacházející se na pozemku parc. č. st. [číslo]. Z logiky věci neplyne, že by tento travnatý pás musel být užíván společně se stavbou na pozemku parc. č. st. [číslo] (soudu není zřejmý žádný účel, ke kterému by v souvislosti s užíváním stavby mohl či měl být užíván předmětný travnatý pás). V řízení pak ani přes výzvu dle § 118a o. s. ř. (učiněnou na jednání dne 1. 10. 2019) nebylo prokázáno, že by žalovaný 1. tento travnatý pás užíval. Stejně tak z provedeného dokazování nevyplynulo, že by tento travnatý pás užíval nájemce žalovaného 1. Soud v tomto směru dodává, že skutečnost, že nájemce žalovaného 1. na tomto travnatém pásu seče trávu (viz fotografie na č.l. 116 a 117, výpověď žalovaného 1.), soud nepovažuje za užívání dané plochy (ostatně měl by to být naopak žalobce, který by měl svůj pozemek udržovat v přijatelném stavu – včetně sečení trávy).

70. Co se týče pozemku parc. [číslo] o výměře 68 m2 ze shodných skutkových tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že tento pozemek je zatravněný, není na něm pozemní komunikace a je na něm umístěno oplocení a brána. Z výpovědí všech slyšených svědků a žalovaného 1. pak vyplynulo, že brána se již dlouhé roky (cca přes 20 let) nezavírá a je trvale otevřená. V řízení tak nebylo ani přes výzvu dle § 118a o. s. ř. (učiněnou na jednání dne 1. 10. 2019) prokázáno, že by žalovaný 1. či jeho nájemce pozemek parc. [číslo] užívali.

71. To samé pak platí i o části pozemku parc. [číslo] na západ od výše vyznačené plochy o rozměru 415 m2, která není zpevněna (travnatá plocha). Soud zde má na mysli část plochy o celkovém rozměru 1.228 m2 (která má být dle žalobních tvrzení žalobce užívána žalovanými společně s dalšími uživateli areálu), která není zpevněna a jedná se o zatravněnou plochu/plochu zeleně (na jednání dne 16. 1. 2020 žalobce uvedl, že tato travnatá plocha má mít rozměr 345 m2 – viz č.l. 153v spisu). V řízení nebylo ani přes výzvu dle § 118a o. s. ř. (učiněnou na jednání dne 1. 10. 2019) prokázáno, že by žalovaný 1. či jeho nájemce tuto travnatou plochu/plochu zeleně užívali. Soudu ostatně ani není jasné, proč by žalovaný 1. či jeho nájemce měli tuto travnatou plochu/plochu zeleně užívat. Je pravdou, že nájemce žalovaného 1. musel užívat a i užíval (společně s dalšími uživateli areálu) část plochy pozemku parc. [číslo] na západ od výše vyznačené plochy o rozměru 415 m2 za účelem příjezdu k pronajaté budově. Takto nicméně z logiky věci užíval zpevněnou plochu pozemku parc. [číslo] (plochu na níž se nachází asfaltová komunikace) a nikoliv zatravněné plochy/plochy zeleně okolo této asfaltové komunikace. Jak již bylo uvedeno užívání těchto zatravněných ploch/ploch zeleně (dle tvrzení žalobce o rozměru 345 m2) žalovaným 1. či jeho nájemcem nebylo v řízení prokázáno.

72. Co se týče zpevněné části pozemku parc. [číslo] na západ od výše vyznačené plochy o rozměru 415 m2 (plocha na níž se nachází asfaltová komunikace), jak již bylo uvedeno v předchozím odstavci, tuto nájemce žalovaného 1. musel užívat a i užíval (společně s dalšími uživateli areálu) jako přístupovou komunikaci ke své budově (užívání této komunikace [právnická osoba] s.r.o. při své výpovědi potvrdil [jméno] [příjmení] i žalovaný 1.). Soud má nicméně za to, že tato zpevněná (asfaltová) komunikace na pozemku parc. [číslo] je veřejně přístupnou účelovou komunikací dle § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., jejíž užívání je v souladu s § 19 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. bezplatné.

73. Soud v tomto směru v prvé řadě uvádí, že názorem [stát. instituce] v přípise ze dne 30. 1. 2019 (viz výše odstavec 33 tohoto rozsudku), že se jedná o neveřejnou účelovou komunikaci dle § 7 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., není vázán. Soud si naopak danou otázku může podle § 135 odst. 2 o. s. ř. jako předběžnou otázku posoudit sám (viz výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1868/2000).

74. Soud se s názorem [stát. instituce] neztotožňuje. Je sice pravdou, že se jedná o komunikaci v areálu, který je uzavíratelný bránou, avšak tato brána se již dlouhé roky (cca přes 20 let) nezavírá a je trvale otevřená (jak vyplynulo z výpovědí všech slyšených svědků a z výpovědi žalovaného 1.). Dle dikce § 7 odst. 2 věty druhé zákona č. 13/1997 Sb. neveřejná účelová komunikace„ není přístupná veřejně, ale v rozsahu a způsobem, který stanoví vlastník nebo provozovatel uzavřeného prostoru nebo objektu“. Účelová komunikace řešená v projednávané věci naopak veřejně přístupná je, neboť jak již bylo uvedeno, se brána již dlouhé roky nezavírá a je trvale otevřená. Do areálu tak může vjíždět kdokoliv (jak vyplynulo z výpovědí slyšených svědků). Ostatně z výpovědi [jméno] [příjmení] jednoznačně vyplynulo, že do areálu nevjížděli jen uživatelé budov v areálu (včetně jejich zaměstnanců), ale i klienti [právnická osoba] s.r.o., když tato společnost v budově ve vlastnictví žalovaného 1. na pozemcích parc. č. st. [číslo] a [číslo] provozovala maloobchodní prodejnu se stavebními doplňky a stavebním materiálem. Nelze tedy konstatovat, že by se jednalo o neveřejnou účelovou komunikaci ve smyslu § 7 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb.

75. Soud má za to, že u zpevněné (asfaltové) komunikace na pozemku parc. [číslo] jsou splněny všechny znaky veřejně přístupné účelové komunikace dle § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., tak jak jsou vymezeny zákonem a judikaturou. Těmito znaky jsou: 1) musí jít o stálou a v terénu patrnou dopravní cestu, která 2) naplňuje účel stanovený v zákoně, přičemž 3) její vlastník dal souhlas k obecnému užívání své cesty veřejností a zároveň 4) tato cesta naplňuje nutnou komunikační potřebu (viz Černínová M., Černín K., Tichý M. Zákon o pozemních komunikacích. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. Dostupné z právního informačního systému ASPI – komentář k § 7 zákona č. 13/1997 Sb.).

76. Co se týče prvního znaku, jeho splnění je v projednávané věci nepochybné – komunikace na pozemku parc. [číslo] je zpevněná asfaltem.

77. Rovněž splnění druhého znaku (viz dikce § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., kde je specifikováno k jakým účelům může veřejně přístupná účelová komunikace sloužit) je v projednávané věci nepochybné – komunikace na pozemku parc. [číslo] slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí v areálu (budov a pozemků) s ostatními pozemními komunikacemi, konkrétně se silnicí mezi [obec] a [obec] – ulice [ulice].

78. V projednávané věci je splněn i třetí znak, tedy souhlas vlastníka (žalobce) k obecnému užívání své cesty veřejností. V tomto směru soud odkazuje na ustálenou judikaturu, dle níž souhlas s obecným užíváním může dát vlastník i konkludentně – mlčky (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2167/2005, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2007, č.j. 6 Ans 2/2007-128). Platí přitom, že„ pokud vlastník pozemku v minulosti, kdy pozemek začal sloužit jako veřejně přístupná účelová komunikace, s tímto nevyslovil kvalifikovaný nesouhlas, jde o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, vzniklou ze zákona. Stačí tedy, aby vlastník strpěl užívání pozemku jako komunikace. Naproti tomu v případě nesouhlasu musí jít o aktivní jednání vlastníka pozemku.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2009, č.j. 1 As 76/2009-60; obdobně taktéž rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č.j. 5 As 27/2009- 66, a ze dne 7. 4. 2011, č.j. 2 As 84/2010-128).

79. V projednávané věci je žalobce vlastníkem pozemku parc. [číslo] od roku 1998. Pozemek parc. [číslo] začal sloužit jako veřejně přístupná účelová komunikace (brána přestala být zavírána a byla trvale otevřená) někdy mezi roky 1998 až 2001 (viz výpovědi slyšených svědků a žalovaného 1.). Žalobce po dlouhou dobu s užíváním pozemku parc. [číslo] veřejností (včetně uživatelů areálu) nevyjádřil kvalifikovaný nesouhlas. Žalobce nikdy neomezoval vjezd na pozemek ani nikomu vjezd na pozemek nezakazoval (žalobce přitom mohl např. vyzývat uživatele areálu, aby jeho pozemek neužívali, mohl např. při vjezdu na pozemek ze silnice umístit tabulku s tím, že je vjezd zakázán, neboť se jedná o soukromý pozemek, mohl např. uzamknout bránu, která se u vjezdu na pozemek nacházela apod.). Až teprve někdy v letech 2008 až 2010 začal žalobce ústně probírat s uživateli areálu úhradu za užívání jeho pozemku parc. [číslo] (výpověď žalobce, výpověď [jméno] [příjmení]), nicméně jak sám žalobce uvedl, probírali to jen tak„ teoreticky“. Písemné výzvy uživatelům areálu pak žalobce zaslal až v roce 2015. Na základě uvedeného má soud za to, že žalobce v letech bezprostředně následujících poté, co pozemek parc. [číslo] začal sloužit jako veřejně přístupná účelová komunikace (k tomu došlo někdy mezi roky 1998 až 2001), konkludentně (mlčky) souhlasil s veřejným užíváním tohoto pozemku jako komunikace, neboť s tímto užíváním nevyslovil kvalifikovaný nesouhlas. V souladu s judikaturou pak platí, že jednou udělený souhlas s veřejným užíváním komunikace nelze později vlastníkem„ odvolat“ a veřejnému užívání zamezit (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1173/2006, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2009, č.j. 1 As 76/2009-60).

80. Splněn je v projednávané věci i čtvrtý znak veřejně přístupné účelové komunikace, tedy že komunikace na pozemku žalobce parc. [číslo] naplňuje nutnou komunikační potřebu. V období rozhodném pro projednávanou věc (říjen 2012 až září 2015) byla komunikace na pozemku parc. [číslo] jediným relevantním spojením nemovitostí v areálu (budov a pozemků) s ostatními pozemními komunikacemi (konkrétně se silnicí mezi [obec] a [obec] - ulice [ulice]), jednalo se tedy o jedinou relevantní přístupovou cestu k nemovitostem v areálu (budovám a pozemkům). Toto jednoznačně vyplynulo z výslechu žalobce a z výslechů slyšených svědků. Co se týče komunikace na pozemcích ve společném jmění žalovaných 1. a 2. parc. [číslo] tato byla zpevněna až 30. 9. 2015 (viz přípis označený„ Věc: Předání prací“ – shrnutý v odstavci 32 tohoto rozsudku), do té doby byla využitelná pouze pro pěší, popř. pro jízdu traktorem (výpověď žalovaného 1., výpověď [titul]. [jméno] [příjmení], výpověď [jméno] [příjmení]). Komunikaci na pozemcích parc. [číslo] tedy soud do 30. 9. 2015 nepovažuje za relevantní přístupovou komunikaci k nemovitostem v areálu (pro řádné využívání budov v areálu je nezbytný přístup pro osobní a nákladní automobily; ostatně budova ve vlastnictví žalovaného na pozemcích parc. č. st. [číslo] a [číslo] byla v rozhodném období užívána jako sklad a stěží lze budovu užívat jako sklad aniž by do ní byl přístup nákladními automobily). Soud tedy uzavírá, že komunikace na pozemku žalobce parc. [číslo] v rozhodném období naplňovala nutnou komunikační potřebu.

81. S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že zpevněná (asfaltová) komunikace na pozemku parc. [číslo] na západ od na obrázku výše vyznačené plochy o rozměru 415 m2 je veřejně přístupnou účelovou komunikací dle § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., jejíž užívání je v souladu s § 19 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. bezplatné.

82. Vzhledem ke všemu výše uvedenému soud uzavírá, že žalobci náleží od žalovaného 1. bezdůvodné obohacení pouze za užívání pozemku parc. č. st. [číslo] a na obrázku výše vyznačené části pozemku parc. [číslo] o rozměru 415 m2 (jedná se o zpevněnou plochu). Za užívání těchto pozemků žalobci náleží peněžitá náhrada ve výši obvyklého nájemného (§ 451 odst. 1 ve spojení s § 458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.; § 2991 odst. 1 ve spojení s § 2999 odst. 1 občanského zákoníku). Ze shodných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že obvyklé nájemné za užívání plochy pod stavbou činí 33 Kč/m2/rok a za užívání zpevněné plochy 21 Kč/m2/rok (viz odstavec 27 tohoto rozsudku), což je 2,75 Kč/m2/měsíc za plochu pod stavbou (33 Kč ÷ 12) a 1,75 Kč/m2/měsíc za plochu zpevněnou (21 Kč ÷ 12). Předmětem žaloby je po provedených částečných zpětvzetích jistina bezdůvodného obohacení za leden 2014 až září 2015, přičemž za leden 2014 byla žaloba částečně vzata zpět ohledně částky 2.994,25 Kč uhrazené žalovanými (viz odstavce 8, 10 a 12 tohoto rozsudku). Žalobci tak náleží za užívání pozemku parc. č. st. [číslo] za období od února 2014 do září 2015 peněžitá náhrada ve výši 23.595 Kč (429 m2 x 2,75 Kč x 20 měsíců užívání) a za užívání na obrázku výše vyznačené části pozemku parc. [číslo] o rozměru 415 m2 za období od února 2014 do září 2015 peněžitá náhrada ve výši 14.525 Kč (415 m2 x 1,75 Kč x 20 měsíců užívání). Co se týče ledna 2014, za tento by žalobci náležela za pozemek parc. č. st. [číslo] částka 1.179,75 Kč (429 m2 x 2,75 Kč) a za část pozemku parc. [číslo] o rozměru 415 m2 částka 726,25 Kč (415 m2 x 1,75 Kč), celkem tedy za leden 2014 částka 1.906 Kč. Žalobci bylo nicméně za leden 2014 již žalovanými uhrazeno 2.994,25 Kč (tedy více než by mu náleželo) a ohledně této částky byla žaloba vzata zpět. Žalobci tedy za leden 2014 již žádná další náhrada nenáleží a za leden 2014 tedy žalobci nebyla žádná náhrada přiznána. Celkem tedy byla žalobci výrokem II. tohoto rozsudku přiznána peněžitá náhrada za bezdůvodné obohacení ve výši 38.120 Kč (23.595 Kč + 14.525 Kč).

83. Jelikož se žalovaný 1. ocitl v prodlení s úhradou peněžitého dluhu, má žalobce podle § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. právo na úrok z prodlení z dlužné částky v zákonné výši. Výzvou ze dne 9. 9. 2015, předanou k poštovní přepravě dne 10. 9. 2015, byl žalovaný 1. vyzván k úhradě žalované částky ve lhůtě 14 dnů od doručení dopisu. Za použití domněnky doby dojití dle § 573 občanského zákoníku byla výzva doručena žalovanému 1. dne 15. 9. 2015. Bezdůvodné obohacení tak bylo splatné dne 29. 9. 2015 (bezdůvodné obohacení je splatné na výzvu). Žalovaný 1. je tedy v prodlení od 30. 9. 2015 a od tohoto dne žalobci náleží úrok z prodlení. Je nicméně potřeba zohlednit skutečnost, že žalovaný 1. dne 30. 11. 2015 zaslal žalobci poštovní poukázkou částku 4.300 Kč (ve zprávě pro příjemce bylo výslovně uvedeno, že se jedná o„ nájem za období od 1. 1. 2015 do 30. 12. 2015“), kterou si žalobce nevyzvedl a tato se vrátila žalovanému 1. Ohledně částky 4.300 Kč tedy není žalovaný 1. v prodlení a naopak se dostal do prodlení žalobce, který nepřijal řádně nabídnuté peněžité plnění (§ 1975 občanského zákoníku). Proto byl žalobci přiznán úrok z prodlení pouze z částky 33.820 Kč (38.120 Kč – 4.300 Kč), a to od 30. 9. 2015 do zaplacení.

84. Co se týče požadovaného úroku z prodlení z jistiny, ohledně níž byla žaloba částečně vzata zpět podáním ze dne 25. 9. 2019 z důvodu úhrady žalovanými (úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 60.865 Kč od 18. 9. 2015 do 25. 4. 2019), soud uvádí následující. Dle žalobních tvrzení se má jednat o úrok z prodlení z bezdůvodného obohacení za období od října 2012 do prosince 2013 a z části ve výši 2.994,25 Kč za leden 2014 (viz odstavce 10 a 12 tohoto rozsudku). Soud k tomuto uvádí, že dle § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (tzv. subjektivní promlčecí doba). V § 107 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. je pak upravena tzv. objektivní promlčecí doba. Platí však, že k promlčení práva postačuje, aby uplynula jedna z těchto promlčecích dob (subjektivní nebo objektivní). V projednávané věci z provedeného dokazování (zejména z výpovědi samotného žalobce) vyplynulo, že žalobce po celou dobu (od roku 1998) věděl, že žalovaný 1. vlastní budovu na jeho pozemku parc. č. st. [číslo] a taktéž věděl, že v souvislosti s užíváním této budovy je užíván i okolní pozemek parc. [číslo]. Žalobce tedy po celou dobu věděl, že dochází k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohacuje. Bezdůvodné obohacení se tedy po uplynutí zákonem stanovené subjektivní promlčecí doby dvou let promlčovalo průběžně. Žaloba byla podána dne 30. 10. 2015, tudíž je promlčeno veškeré bezdůvodné obohacení do 29. 10. 2013 včetně (žalovaný 1. promlčení namítl). Jelikož je promlčena jistina (bezdůvodné obohacení do 29. 10. 2013 včetně), je promlčen i úrok z prodlení z této jistiny. Žalobci tak náleží úrok z prodlení z bezdůvodného obohacení až od 30. 10. 2013. Za dva dny v říjnu 2013 se jedná o úrok z prodlení z částky 122,96 Kč (429 m2 (plocha pod stavbou) x 2,75 Kč (obvyklé nájemné za měsíc) ÷ 31 (říjen 2013 má 31 dnů) x 2 dny = 76,11 Kč; 415 m2 (plocha okolo stavby) x 1,75 Kč (obvyklé nájemné za měsíc) ÷ 31 (říjen 2013 má 31 dnů) x 2 dny = 46,85 Kč; 76,11 Kč + 46,85 Kč = 122,96 Kč). Za měsíce listopad a prosinec 2013 se jedná o úrok z prodlení z částky 3.812 Kč (429 m2 (plocha pod stavbou) x 2,75 Kč (obvyklé nájemné za měsíc) x 2 měsíce) = 2.359,50 Kč; 415 m2 (plocha okolo stavby) x 1,75 Kč (obvyklé nájemné za měsíc) x 2 měsíce = 1.452,50 Kč; 2.359,50 Kč + 1.452,50 Kč = 3.812 Kč). Za leden 2014 se pak jedná o úrok z prodlení z částky 1.906 Kč (429 m2 (plocha pod stavbou) x 2,75 Kč (obvyklé nájemné za měsíc) = 1.179,75 Kč; 415 m2 (plocha okolo stavby) x 1,75 Kč (obvyklé nájemné za měsíc) = 726,25 Kč; 1.179,75 Kč + 726,25 Kč = 1.906 Kč). Žalobci tak celkem náleží úrok z prodlení z částky 5.840,96 Kč (122,96 Kč + 3.812 Kč + 1.906 Kč), a to od 30. 9. 2015 (žalovaný je v prodlení až od 30. 9. 2015, nikoliv od 18. 9. 2015 – viz odůvodnění v předchozím odstavci) do 25. 4. 2019.

85. K obraně žalovaného 1. úhradou částky 8.590 Kč poštovní poukázkou dne 20. 8. 2015 soud uvádí následující. V prvé řadě je třeba konstatovat, že na poštovní poukázce nebylo uvedeno, na jaký dluh je placeno. Žalovaný 1. tedy při plnění neurčil, na který dluh plní. To že žalovaný 1. později v dopise ze dne 18. 9. 2015 a jeho právní zástupce v emailu ze dne 18. 4. 2019 uvedli, že se jedná o úhradu za užívání pozemků za roky 2013 a 2014, je irelevantní (viz dikce § 1933 odst. 1 občanského zákoníku, dle které musí dlužník určit při plnění, na který dluh plní). Jelikož tedy žalovaný 1. při plnění neurčil, na který dluh plní, započte se plnění dle pravidel stanovených v § 1933 odst. 1 občanského zákoníku, tedy„ nejprve na závazek, o jehož splnění věřitel dlužníka již upomenul, jinak na závazek nejméně zajištěný. Při stejné míře zajištění několika závazků se plnění započte nejprve na závazek nejdříve splatný.“ Ke dni plnění (20. 8. 2015) nebyl žalovaný 1. žalobcem upomenut ohledně žádného závazku (výzva ze dne 9. 9. 2015 byla zaslána až dne 10. 9. 2015; to, že žalobce s žalovaným 1. úhradu za užívání pozemků„ teoreticky“ probírali zhruba někdy kolem roku 2009 (viz výpověď žalobce), soud nepovažuje za upomínku k úhradě dluhu). Zajištěný pak nebyl žádný ze závazků. Uplatní se tak pravidlo, že plnění má být započteno na závazek nejdříve splatný, tedy na závazek nejstarší. Žalobce proto správně zaplacenou částku 8.590 Kč započetl na závazek starší (před žalovaným obdobím), který není předmětem tohoto řízení (ve výzvě ze dne 9. 9. 2015 žalobce uvedl, že úhradu částky 8.590 Kč započetl na bezdůvodné obohacení za rok 2006). Obrana žalovaného 1. úhradou částky 8.590 Kč tak není důvodná.

86. Žalovaný 1. se dále bránil tím, že přípisem ze dne 24. 10. 2019 započetli částku 60.865 Kč zaplacenou dle zrušené Dohody o narovnání ze dne 17. 4. 2019, a to„ na úhradu bezdůvodného obohacení za užívání nejprve pozemku p.č. st. [číslo], v k.ú. [obec] u [obec] od 01.01.2014 do 30.09.2015 a následně případně za užívání pozemku p. [číslo] v k.ú. [obec] u [obec] od 01.01.2014 do 30.09.2015“ Soud k tomuto v prvé řadě uvádí, že skutečně v souladu s čl. IV. Dohody o narovnání ze dne 17. 4. 2019 došlo ke zrušení této dohody od počátku, neboť ze strany žalovaných nedošlo k úhradě celé ujednané částky (uhrazeno bylo pouze 60.865 Kč, ačkoliv dle dohody mělo být uhrazeno 69.445 Kč). Zaplacená částka 60.865 Kč dle zrušené Dohody o narovnání se tak stala bezdůvodným obohacením žalobce na úkor žalovaných 1. a 2. (viz § 2991 odst. 2 občanského zákoníku – plnění z právního důvodu, který odpadl), které je žalobce povinen žalovaným 1. a 2. vydat (§ 2991 odst. 1 občanského zákoníku). Dále soud konstatuje, že není pravdivá argumentace žalobce, že částku 60.865 Kč započetl na jednání dne 1. 10. 2019 (toto uváděla zástupkyně žalobce v přípise ze dne 31. 10. 2019 – viz odstavec 38 tohoto rozsudku). Na jednání dne 1. 10. 2019 totiž žalobce pouze vysvětlil, za jaké období vzal žalobu zpět, přičemž žaloba byla vzata zpět podáním ze dne 25. 9. 2019 (viz protokol o jednání ze dne 1. 10. 2019 na č.l. 95 spisu). K započtení, jakožto jednostrannému hmotněprávnímu úkonu adresovanému druhé straně (zde žalovaným 1. a 2.), na jednání dne 1. 10. 2019 nedošlo (je nutné rozlišovat zpětvzetí žaloby jakožto procesní úkon adresovaný soudu, včetně případného vysvětlení za jaké období je žaloba vzata zpět, a započtení jakožto hmotněprávní úkon adresovaný druhé straně). K započtení však nedošlo ani přípisem zástupce žalovaných ze dne 24. 10. 2019 adresovaným zástupkyni žalobce. Důvodem je ta skutečnost, že dle dikce § 1982 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku lze k započtení přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Aktivně započítávaná pohledávka, jejíž věřitel provádí započtení, tedy musí být vymahatelná, přičemž součástí vymahatelnosti je i splatnost pohledávky (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4967/2017). Aktivně započítávaná pohledávka žalovaných 1. a 2. na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 60.865 Kč ze zrušené Dohody o narovnání však splatná nebyla. Bezdůvodné obohacení je totiž splatné na výzvu (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku), přičemž z provedeného dokazování neplyne, že by žalovaní před započtením prováděným přípisem ze dne 24. 10. 2019 vyzvali žalobce k vrácení bezdůvodného obohacení ve výši 60.865 Kč. Ke dni doručení prohlášení o započtení ze dne 24. 10. 2019 žalobci (resp. jeho právní zástupkyni) tedy nebyla pohledávka žalovaných 1. a 2. na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši 60.865 Kč splatná a k započtení tudíž nedošlo. Obrana žalovaného 1. započtením provedeným přípisem ze dne 24. 10. 2019 tak není důvodná.

87. Vzhledem ke všemu výše uvedenému soud výrokem II. tohoto rozsudku uložil žalovanému 1. povinnost zaplatit žalobci peněžitou náhradu za užívání pozemku parc. č. st. [číslo] a části pozemku parc. [číslo] o rozměru 415 m2 v celkové výši 38.120 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5.840,96 Kč od 30. 9. 2015 do 25. 4. 2019 a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 33.820 Kč od 30. 9. 2015 do zaplacení. Ve zbytku byla podaná žaloba vůči žalovanému 1. výrokem III. tohoto rozsudku zamítnuta.

88. Výroky V. a VI. o náhradě nákladů řízení jsou odůvodněny ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

89. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1. byl poměrně úspěšnější žalobce. Po provedené kapitalizaci úroků ke dni rozhodnutí soudu byl žalobce úspěšný ohledně částky 54.575,96 Kč (výrok II. tohoto rozsudku) a dále ohledně částky 60.865 Kč ohledně níž bylo řízení zastaveno usnesením ze dne 1. 10. 2019, č.j. 44 C 250/2015-102 (řízení bylo zastaveno pro zpětvzetí návrhu v důsledku úhrady uvedené částky žalovanými 1. a 2., zastavení řízení tedy zavinili žalovaní 1. a 2.). Celkem byl tedy žalobce úspěšný ohledně částky 115.440,96 Kč. Žalovaný 1. byl po provedené kapitalizaci úroků ke dni rozhodnutí soudu úspěšný ohledně částky 36.858,52 Kč (výrok III. tohoto rozsudku) a dále ohledně částky 38.551,77 Kč ohledně níž bylo řízení zastaveno výrokem I. tohoto rozsudku (řízení bylo zastaveno pro zpětvzetí návrhu ze strany žalobce, zastavení řízení tedy zavinil žalobce). Celkem byl tedy žalovaný 1. úspěšný ohledně částky 75.410,29 Kč. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1. byl tedy žalobce úspěšný v 60,49 % předmětu řízení, žalovaný 1. byl úspěšný v 39,51 % předmětu řízení. Po odečtení neúspěchu od úspěchu má tedy žalobce vůči žalovanému 1. právo na náhradu 20,98 % nákladů řízení. Náklady řízení představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 4.902 Kč a náklady právního zastoupení. Náklady právního zastoupení jsou tvořeny odměnou za zastoupení žalobce advokátem podle § 11 odst. 1 ve spojení § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 6 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání ze dne 21. 7. 2016, podání ze dne 19. 3. 2018, účast na jednání s protistranou u mediátora dne 6. 12. 2018, účast na jednání dne 2. 4. 2019, účast na jednání dne 1. 10. 2019) po 6.660 Kč (tarifní hodnota 138.889,80 Kč), za 12 úkonů právní služby (podání ze dne 30. 10. 2019, podání ze dne 10. 12. 2019, 2x účast na jednání dne 16. 1. 2020 – jednání trvalo déle než 2 hodiny, účast na jednání dne 5. 3. 2020, 2x účast na jednání dne 17. 9. 2020 – jednání trvalo déle než 2 hodiny, 2x účast na jednání dne 12. 11. 2020 – jednání trvalo déle než 2 hodiny, podání ze dne 2. 12. 2020, 2x účast na jednání dne 2. 3. 2021 – jednání trvalo déle než 2 hodiny) po 4.260 Kč (tarifní hodnota 78.024,80 Kč), 18 paušálními částkami náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 této vyhlášky po 300 Kč a 21% DPH z částky 96.480 Kč, tj. 20.260,80 Kč Celkem tak žalobci vznikly náklady řízení ve výši 121.660,80 Kč. Z uvedené částky má žalobce právo na náhradu 20,98 %, tj. 25.524,44 Kč.

90. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2. byla poměrně úspěšnější žalovaná 2. Žalobce byl úspěšný ohledně částky 60.865 Kč ohledně níž bylo řízení zastaveno usnesením ze dne 1. 10. 2019, č.j. 44 C 250/2015-102 (řízení bylo zastaveno pro zpětvzetí návrhu v důsledku úhrady uvedené částky žalovanými 1. a 2., zastavení řízení tedy zavinili žalovaní 1. a 2.). Žalovaná 2. byla po provedené kapitalizaci úroků ke dni rozhodnutí soudu úspěšná ohledně částky 91.434,50 Kč (výrok IV. tohoto rozsudku) a dále ohledně částky 38.551,77 Kč ohledně níž bylo řízení zastaveno výrokem I. tohoto rozsudku (řízení bylo zastaveno pro zpětvzetí návrhu ze strany žalobce, zastavení řízení tedy zavinil žalobce). Celkem byla tedy žalovaná 2. úspěšná ohledně částky 129.986,27 Kč. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2. byl tedy žalobce úspěšný v 31,89 % předmětu řízení, žalovaná 2. byla úspěšná v 68,11 % předmětu řízení. Po odečtení neúspěchu od úspěchu má tedy žalovaná 2. vůči žalobci právo na náhradu 36,22 % nákladů řízení. Náklady řízení představuje polovina zaplacené zálohy na znalecký posudek ve výši 5.000 Kč a náklady právního zastoupení. Náklady právního zastoupení jsou tvořeny odměnou za zastoupení žalované 2. advokátem podle § 11 odst. 1 ve spojení § 7 a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 5 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ze dne 6. 2. 2017, účast na jednání s protistranou u mediátora dne 6. 12. 2018, účast na jednání dne 2. 4. 2019, účast na jednání dne 1. 10. 2019) po 5.328 Kč (tarifní hodnota 138.889,80 Kč; snížení o 20 % dle § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), za 12 úkonů právní služby (podání ze dne 24. 10. 2019, 2x účast na jednání dne 16. 1. 2020 – jednání trvalo déle než 2 hodiny, podání ze dne 27. 1. 2020, účast na jednání dne 5. 3. 2020, 2x účast na jednání dne 17. 9. 2020 – jednání trvalo déle než 2 hodiny, 2x účast na jednání dne 12. 11. 2020 – jednání trvalo déle než 2 hodiny, podání ze dne 23. 11. 2020, 2x účast na jednání dne 2. 3. 2021 – jednání trvalo déle než 2 hodiny) po 3.408 Kč (tarifní hodnota 78.024,80 Kč; snížení o 20 % dle § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), 17 paušálními částkami náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 této vyhlášky po 300 Kč a 21% DPH z částky 72.636 Kč, tj. 15.253,56 Kč Celkem tak žalované 2. vznikly náklady řízení ve výši 92.889,56 Kč. Z uvedené částky má žalovaná 2. právo na náhradu 36,22 %, tj. 33.644,60 Kč.

91. Výroky VII., VIII. a IX. tohoto rozsudku jsou odůvodněny § 148 odst. 1 o. s. ř. V souvislosti s vypracováním znaleckého posudku [titul]. [jméno] [příjmení] vznikly náklady České republice ve výši 11.186 Kč (znalečné po odečtení zálohy), která má podle výsledku řízení právo na jejich náhradu. Při výpočtu výše náhrady, kterou jsou povinni státu zaplatit jednotliví účastníci, soud nejprve celkové náklady řízení státu rozdělil na poloviny (5.593 Kč), přičemž jedna polovina připadá na vztah mezi žalobcem a žalovaným 1. a druhá polovina na vztah mezi žalobcem a žalovanou 2. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1. byl žalobce úspěšný v 60,49 % předmětu řízení a žalovaný 1. byl úspěšný v 39,51 % předmětu řízení. Žalobce je tedy povinen nahradit České republice náklady řízení ve výši 2.209,79 Kč (39,51 % z 5.593 Kč) a žalovaný 1. je povinen nahradit České republice náklady řízení ve výši 3.383,21 Kč (60,49 % z 5.593 Kč). Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2. byl žalobce úspěšný v 31,89 % předmětu řízení a žalovaná 2. byla úspěšná v 68,11 % předmětu řízení. Žalobce je tedy povinen nahradit České republice náklady řízení ve výši 3.809,39 Kč (68,11 % z 5.593 Kč) a žalovaná 2. je povinna nahradit České republice náklady řízení ve výši 1.783,61 Kč (31,89 % z 5.593 Kč). Celkem je tedy žalobce povinen nahradit České republice náklady řízení ve výši 6.019,18 Kč (2.209,79 Kč + 3.809,39 Kč), žalovaný 1. ve výši 3.383,21 Kč a žalovaná 2. ve výši 1.783,61 Kč.