44 C 27/2022-62

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedou senátu Mgr. Liborem Zhřívalem, jako samosoudcem, v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupené advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení částky 28 000 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12 250 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z částky 12 250 Kč od 27. 4. 2022 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky 15 750 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z částky 15 750 Kč od 27. 4. 2022 do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 8 800 Kč k rukám její právní zástupkyně [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokátky, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u zdejšího soudu dne 20. 5. 2022 na žalované domáhala zaplacení částky 28 000 Kč s příslušenstvím (ve formě zákonného úroku z prodlení), coby přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí tvrzeným nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen„ posuzované řízení“).

2. V žalobě uvedla, že v posuzovaném řízení se po žalované [anonymizována tři slova] domáhala náhrady škody ve výši 10 880 567 Kč způsobené jí nesprávným úředním postupem. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 8. 1. 2016. Ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 15. 2. 2017, který byl k odvolání žalobkyně zrušen. Následně soud rozhodl rozsudkem ze dne 10. 7. 2019, ve znění usnesení ze dne 7. 10. 2019. Rozsudek byl dne 23. 1. 2020 odvolacím soudem potvrzen. Dovolání žalobkyně bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2021, stejně tak ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2021. Posuzované řízení tak trvalo 5 let a 8 měsíců. Žalobkyně se domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 15 000 Kč za každý rok trvání řízení, resp. za první dva roky v poloviční výši, tj. celkem částky 70 000 Kč. Svůj nárok u žalované uplatnila dne 26. 10. 2021, kdy žalovaná jejímu nároku dne 3. 1. 2022 vyhověla co do částky 42 000 Kč.

3. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě ze dne 14. 6. 2022 potvrdila, že žalobkyně u ní dne 26. 10. 2021 uplatnila nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 70 000 Kč. K projednání žádosti došlo dne 3. 1. 2022, kdy žalovaná konstatovala, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a poskytla žalobkyni zadostiučinění ve výši 42 000 Kč. Uvedla, že shledala odpovídajícím přiznat žalobkyni částku ve výši 15 000 Kč za rok trvání řízení, přičemž za první dva roky řízení je tato částka v poloviční výši. Základní částku snížila o 25 % z důvodu složitosti řízení a o 15 % z důvodu četnosti rozhodování soudů. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 10 880 567 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem (ztráta originálu směnky a její výměna za fotokopii). Řízení se vyznačovalo určitým stupněm skutkové i právní složitosti, bylo provedeno širší dokazování včetně opakovaného znaleckého zkoumání, výslechu svědků a znalců, byla provedena řada listinných důkazů. V řízení byl zamítnut návrh žalobkyně na zajištění důkazu (směnky) a bylo rozhodováno o odvolání proti usnesení procesní povahy. Ve věci rozhodovaly soudy na všech třech úrovních soudní soustavy i soud Ústavní, kdy účastníkům řízení sice nelze vyčítat, že na ochranu svých práv využívají procesní prostředky, které jim zákon umožňuje, avšak nelze přičítat k tíži žalované prodloužení řízení, ke kterému dojde v závislosti na tom, že se s těmito řádnými a mimořádnými opravnými prostředky musí soud vypořádat. Význam řízení pro žalobkyni shledala žalovaná jako běžný. Z uvedených důvodů navrhla zamítnutí žaloby v plném rozsahu s tím, že poskytnutá výše zadostiučinění plně koresponduje s požadavky Nejvyššího soudu ČR a není důvod pro její navýšení.

4. Soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Předložené (navržené) listinné důkazy rozhodnutí bez nařízení jednání umožňují a zároveň účastníci řízení s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasili.

5. Mezi účastníky řízení bylo nesporným, že žalobkyně u žalované dne 26. 10. 2021 uplatnila předmětný nárok na zadostiučinění nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Dále bylo nesporným, že žalovaná nárok žalobkyně projednala a stanoviskem ze dne 3. 1. 2022 konstatovala, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce posuzovaného řízení, a žalobkyni na zadostiučinění poskytla částku 42 000 Kč, když vycházela z částky 15 000 Kč za rok řízení, při poloviční částce za první dva roky řízení, kterou dále snížila o 25 % z důvodu složitosti posuzovaného řízení a o 15 % z důvodu četnosti rozhodování soudů.

6. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. [spisová značka] soud zjistil následující skutkový stav:

7. Dne 8. 1. 2016 byla k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 podána žaloba žalobkyně [jméno] [příjmení] (později [celé jméno žalobkyně]; pozn. soudu) proti žalované [anonymizována tři slova] o zaplacení částky 10 880 567 Kč s příslušenství z titulu nesprávného úředního postupu Krajského soudu v Praze. Dne 14. 1. 2016 byla žalobkyně vyzvána k tomu, aby doložila, že u žalované nárok uplatnila. Ta výzvě soudu vyhověla dne 22. 1. 2016, když nárok byl předběžně uplatněn dne 2. 3. 2015. Dne 3. 2. 2016 soud vyzval žalovanou k vyjádření se k žalobě. Dne 11. 2. 2016 žalobkyně vyzvala soud, nechť si vyžádá od Krajského soudu v Praze směnku ze spisu sp. zn. [spisová značka] jako důkaz. Dne 23. 2. 2016 podala žalobkyně návrh na předběžné zajištění důkazů, a to směnky. Usnesením ze dne 1. 3. 2016, č. j. [číslo jednací], soud zamítl návrh žalobkyně na zajištění důkazů. Proti usnesení bylo dne 15. 3. 2016 podáno odvolání. Dne 24. 3. 2016 byla věc předložena odvolacímu soudu. Dne 15. 4. 2016 se k věci vyjádřila žalovaná. Odvolací soud usnesením ze dne 18. 7. 2016, č. j. [číslo jednací], rozhodl o tom, že se usnesení soudu I. stupně ze dne 1. 3. 2016 potvrzuje. Věc byla dne 3. 8. 2016 vrácena soudu I. stupně, který dne 8. 8. 2016 vyžádal přílohový spis od Krajského soudu v Praze. Ten byl připojen dne 12. 8. 2016. Dne 20. 12. 2016 soud nařídil jednání na den 15. 2. 2017 a zároveň si od Krajského soudu v Praze vyžádal originál směnky. Dne 17. 1. 2017 se k vyjádření žalované vyjádřila žalobkyně. Dne 15. 2. 2017 se před soudem I. stupně konalo jednání, při němž byly předneseny návrhy účastníků, bylo provedeno listinné dokazování, byly předneseny závěrečné návrhy a byl vyhlášen rozsudek, č. j. [číslo jednací], kterým Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu na zaplacení částky 10 880 567 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Proti rozsudku bylo žalobkyní podáno odvolání. To bylo následně dne 7. 4. 2017 zasláno k vyjádření žalované a věc byla dne 9. 5. 2017 předložena Městskému soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání. Ten dne 20. 7. 2017 vyzval účastníky řízení k tomu, aby se vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutí bez nařízení jednání. Žalovaná ani žalobkyně s tímto nesouhlasila. Odvolací soud tedy dne 15. 9. 2017 nařídil jednání na den 2. 11. 2017, při němž usnesením ze dne 2. 11. 2017, č. j. [číslo jednací], rozsudek soudu I. stupně ze dne 15. 2. 2017 zrušil. Soud odvolací vytkl soudu I. stupně, že neprovedl veškeré relevantní navržené důkazy. Věc byla 7. 11. 2017 vrácena soudu I. stupně, který dne 16. 3. 2018 nařídil jednání na den 18. 4. 2018. Současně požádal Krajský soud v Praze o zproštění mlčenlivosti znalkyně [příjmení] [příjmení] stran všech skutečností, o kterých se dozvěděla v souvislosti s výkonem znalecké činnosti ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka]. Soud dále předvolal svědky. Dne 5. 3. 2018 Krajský soud v Praze doručil soudu I. stupně požadované zproštění mlčenlivosti. Dne 10. 4. 2018 soud I. stupně požádal o připojení přílohového spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka] na jednání dne 18. 4. 2018. Dne 18. 4. 2018 se konalo jednání, při němž byla vyslechnuta svědkyně a znalkyně a za účelem zpracování znaleckého posudku bylo jednání odročeno na neurčito. Usnesením ze dne 26. 4. 2018 soud rozhodl o odměně svědkyně a vyzval žalobkyni ke složení zálohy na vypracování znaleckého posudku. Ta byla složena dne 7. 5. 2018. Soud usnesením ze dne 26. 7. 2018, č. j. [číslo jednací], ustanovil znalce z oboru písmoznalectví k vypracování znaleckého posudku do 30 dnů od doručení tohoto usnesení. Dne 12. 9. 2018 soud vyzval znalce k podání průběžné zprávy o vypracování znaleckého posudku s tím, že byl upozorněn na možnost uložení pořádkové pokuty. Dne 14. 9. 2018 znalec požádal o prodloužení lhůty k vypracování znaleckého posudku do 20. 10. 2018 z důvodu pracovního zatížení. Soud žádosti vyhověl. Dne 18. 10. 2018 byl předložen znalecký posudek, který byl téhož dne rozeslán účastníkům řízení k vyjádření. Dne 5. 11. 2018 se žalovaná ke znaleckému posudku vyjádřila s tím, že navrhuje výslech znalce. Dne 20. 11. 2018 se ke znaleckému posudku vyjádřila žalobkyně. Dne 20. 11. 2018 požádal Krajský soud v Praze o vrácení zapůjčeného spisu. Dne 23. 11. 2018 soud nařídil jednání na den 9. 1. 2019, na které předvolal znalce. Současně byl dotázán Krajský soud v Praze, zda není možné spis zanechat u Obvodního soudu pro Prahu 2 na další ústní jednání dne 9. 1. 2019. Usnesením ze dne 8. 1. 2019 bylo rozhodnuto o odměně znalce. Ten se dne 8. 1. 2019 omluvil z jednání z důvodu nemoci. Soud tedy dne 8. 1. 2019 jednání odročil na den 20. 2. 2019. Během února 2019 bylo vyplaceno znalečné. Dne 20. 2. 2019 se konalo jednání, při němž byly provedeny listinné důkazy, byl vyslechnut znalec a jednání bylo za účelem znaleckého posouzení z oboru technického zkoumání listin odročeno na neurčito. Usneseními ze dne 4. 3. 2019 bylo rozhodnuto o odměně znalce a dále byl ustanoven znalec z oboru kriminalistika, technické zkoumání dokladů a písemností. Znalec spis převzal dne 21. 3. 2019. Dne 30. 3. 2019 byl soudu doručen znalecký posudek, který byl dne 3. 4. 2019 rozeslán účastníkům řízení k vyjádření. Dne 18. 4. 2019 žalovaná navrhla výslech znalce a vyjádřila se ke znaleckému posudku. Dne 23. 4. 2019 se ke znaleckému posudku vyjádřila žalobkyně. Soud dne 9. 5. 2019 nařídil jednání na den 5. 6. 2019. Současně předvolal oba znalce. Jeden z nich se dne 15. 5. 2019 z jednání omluvil. Usnesením ze dne 16. 5. 2019 soud rozhodl o odměně znalce. Dne 27. 5. 2019 soud odročil nařízené jednání na den 10. 7. 2019. Současně předvolal oba znalce. Dne 10. 7. 2019 se konalo jednání, při němž byli vyslechnuti znalci, byly předneseny závěrečné návrhy a byl vyhlášen rozsudek č. j. [číslo jednací], jímž byla žaloba zamítnuta, a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Usnesením ze dne 29. 7. 2019 bylo rozhodnuto o znalečném. Dne 1. 8. 2019 požádal předseda senátu 11 C o prodloužení lhůty k písemnému vyhotovení rozsudku z důvodu většího množství vyhlášených rozhodnutí a dovolené, což mu bylo povoleno do dne 20. 9. 2019 a opakovaně do dne 8. 10. 2019. Usnesením č. j. [číslo jednací] ze dne 7. 10. 2019 bylo rozhodnuto o výši nákladů řízení vzniklých státu. Dne 21. 10. 2019 bylo žalobkyní podáno odvolání jak proti rozsudku soudu I. stupně, tak proti jeho usnesení ze dne 7. 10. 2019. Odvolání žalobkyně bylo dne 23. 10. 2019 zasláno k vyjádření žalované a dne 14. 11. 2019 byla věc předložena odvolacímu soudu. Ten dne 29. 11. 2019 nařídil jednání ve věci na den 23. 1. 2020, kdy vyhlásil rozsudek č. j. [číslo jednací], jímž rozsudek soudu I. stupně ze dne 10. 7. 2019, č. j. [číslo jednací], ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 7. 10. 2019, č. j. [číslo jednací], potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Věc byla soudu I. stupně vrácena dne 13. 2. 2020 a rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 19. 2. 2020. Dne 2. 4. 2020 podala žalobkyně dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2020. Soud dne 6. 4. 2020 vyzval žalobkyni k zaplacení soudního poplatku za dovolání ve výši 14 000 Kč. Ta jej uhradila dne 14. 4. 2020. Následně dne 17. 4. 2020 byla žalovaná vyzvána k vyjádření k dovolání a věc byla dne 20. 5. 2020 předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí. Dovolací soud usnesením ze dne 31. 5. 2021, č. j. [číslo jednací], dovolání odmítl. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 26. 7. 2021. Dne 11. 6. 2021 byla věc vrácena soudu I. stupně, který téhož dne Nejvyššímu soudu spis vrátil ke zvážení případné opravy záhlaví usnesení. Dne 14. 7. 2021 byla věc vrácena zpět soudu I. stupně. Usnesením Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález] ze dne 14. 9. 2021 byla odmítnuta ústavní stížnost žalobkyně proti předchozím rozhodnutím obecných soudů ve věci. Usnesení Ústavního soudu bylo do spisu posuzovaného řízení založeno dne 15. 9. 2021.

8. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

9. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

10. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

11. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona (u úřadu uvedeného v § 6) podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

12. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

13. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

14. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle § 1 odst. 1, § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk, když se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nesprávným úředním postupem, a to porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Žalobkyně u žalované svůj nárok uplatnila dne 26. 10. 2022 ve smyslu § 14 OdpŠk a proto věc mohla být před soudem ve smyslu § 15 OdpŠk projednána.

15. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005).

16. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 8. 1. 2016 a skončeno bylo dne 14. 9. 2021, tj. rozhodnutím Ústavního soudu o ústavní stížnosti žalobkyně vydaným pod sp. zn. [ústavní nález] (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. [spisová značka]). Délka posuzovaného řízení tedy činila 5 let a 8 měsíců. Ovšem soud do celkové délky řízení dále přičetl 6 měsíců, neboť v případě, kdy je posuzována délka odškodňovacího řízení, započítává se i délka předsoudní fáze, přičemž předsoudní fáze je zahájena dnem uplatnění nároku u žalované, nejvíce se však započítává 6 měsíců (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2907/2019). V posuzovaném řízení byl nárok u žalované uplatněn dne 2. 3. 2015. Délka posuzovaného řízení tedy činila 6 let 2 měsíce.

17. Takto stanovenou celkovou délku řízení je třeba (při bližším zkoumání průběhu celého posuzovaného řízení – viz. dále) považovat za nepřiměřeně dlouhou, čímž došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě. Řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a tím k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které jí náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 OdpŠk). Soud se ztotožňuje se závěrem žalované v jejím stanovisku, že nemajetková újma v posuzovaném řízení je odškodnitelná pouze poskytnutím tzv. relutární satisfakce. Při určování výše přiměřeného zadostiučinění je v daném případě na místě vycházet ze základní částky 15 000 Kč za první dva roky řízení a dále pak za každý další rok řízení, resp. 1 250 Kč za měsíc. Nejvyšší soud ČR pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se tato základní částka pohybuje v rozmezí 15 000 až 20 000 Kč za první dva roky řízení a dále pak za každý další rok řízení. Při stanovení nižší částky odškodnění za první dva roky přihlíží Nejvyšší soud k tomu, že během nich je újma způsobená (nakonec příliš dlouhým řízením) nejnižší a teprve s plynutím času a prodlužováním řízení narůstá, čemuž musí odpovídat i částka odškodnění za rok trvání řízení. Přiznání částky v uvedeném rozmezí, ve kterém částka 15 000 Kč představuje částku základní, lze zvažovat například podle takových kritérií, např. zjevně nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení (15 let a více). V posuzované věci, kdy řízení trvalo 6 let a 2 měsíce (což nelze označit za zjevně extrémní délku řízení), kdy žalobkyni byla žalovanou část jí uplatněného zadostiučinění vyplacena již před zahájením řízení a kdy i samotné kompenzační řízení není nepřiměřeně dlouhé (žaloba byla soudu doručena dne 20. 5. 2012) nelze než uzavřít, že základní částka ve výši 77 500 Kč, stanovená shora uvedeným způsobem (tj. 5 x 15 000 Kč + 2 x 1 250 Kč), je zcela odpovídající. Uvedené ostatně nesporovala ani žalovaná.

18. Soud dále přihlédl ke konkrétním okolnostem případu a kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk a dospěl k následujícím závěrům.

19. Složitost řízení je dána jednak počtem instancí, které jsou do řízení zapojeny a jednak složitostí řízení jako takovou (tj. procesní nebo hmotněprávní) srov. Simon, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2019, s. 282., shodně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013 a další. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, jenž je citovaný ve Stanovisku zn. Cpjn 206/2010). Řízení bylo složité zejména po procesní stránce věci. Bylo nezbytné ustanovit dva znalce, s čímž souviselo i rozhodování o složení zálohy na odměnu znalce a znalečném, vyžádat si od Krajského soudu v Praze zproštění mlčenlivosti znalce, rozhodovat o návrhu žalobkyně na předběžné zajištění důkazů, od Krajského soudu v Praze vyžádat a uschovat směnku, aj. V průběhu řízení bylo provedeno mnoho listinných důkazů, výslech svědků i znalců. Řízení probíhalo na třech stupních obecné soudní soustavy a rovněž před soudem Ústavním. Již samo řízení na několika stupních soudní soustavy má nutně za následek prodloužení délky posuzovaného řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníků řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010). Soud prvního stupně rozhodoval ve věci samé dvakrát, soud odvolací taktéž. Dovolací soud i soud Ústavní pak v řízení rozhodoval jedenkrát. Co se týká nemeritorních rozhodnutí, soud I. stupně rozhodoval o návrhu žalobkyně na předběžné zajištění důkazu, o čemž následně rozhodoval i soud odvolací, opakovaně pak rozhodoval o znalečném. Projednání věci ve více než dvou stupních soudní soustavy přitom může být i samostatným důvodem pro snížení základní výše odškodnění (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). Tzv.„ několikastupňovost“ řízení je přitom hlediskem objektivním, které nekalkuluje se zaviněním některé ze stran. Z důvodu složitosti věci je proto zcela na místě základní částku snížit o 30 %.

20. Žalobkyně se na délce řízení částečně podílela, když žalobu doplnila (o uplatnění nároku u žalované) a soudní poplatek za dovolání uhradila až k výzvě soudu, avšak z pohledu celkové délky posuzovaného řízení je tento podíl žalobkyně na této délce zanedbatelný. Soud tak ke snížení základní částky z tohoto důvodu nepřistoupil.

21. Pokud se jedná o postup soudů v průběhu posuzovaného řízení, nutno konstatovat, že až na dále uvedené výjimky byl postup soudu plynulý a úkony byly činěny v pravidelných lhůtách. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že ve věci byly vypracovány dva znalecké posudky. Tyto posudky přitom byly vypracovány až nebývale rychle (3 měsíce a 9 dní). Před soudem I. stupně se konala čtyři jednání (15. 2. 2017, 18. 4. 2018, 20. 2. 2019 a 10. 7. 2019) a u soudu odvolacího dvě jednání (2. 11. 2017 a 23. 1. 2020). Přehlédnout však nelze dvě období delší nečinnosti soudu, a to v období od 12. 8. 2016 (připojení přílohového spisu Krajského soudu v Praze) do 20. 12. 2016 (nařízení jednání na 15. 2. 2017) a od 7. 11. 2017 (vrácení věci po zrušení rozsudku ze dne 15. 2. 2017) do 16. 3. 2018 (nařízení jednání před soudem I. stupně na 18. 4. 2018). Tato nečinnost soudu však již byla primárně vzata v potaz při vyhodnocení celkové délky posuzovaného řízení jako nepřiměřené, pročež soud neshledal důvodu základní částku z tohoto pohledu dále modifikovat.

22. Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka, tj. to, co je pro něj v sázce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009 a rozsudek ESLP ze dne 18. 4. 2006 ve věci P. proti České republice, č. 12605/02, § 66 a v něm obsažený odkaz na rozsudek ESLP ve věci F. proti Franái (velký senát), č. 30979/96, § 43, ESLP 2000), je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1313/2010). Dovolací soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že ve vztahu k významu předmětu řízení pro poškozeného je obecně třeba vyjít z toho, že nejde-li o vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Zvýšený význam posuzovaného řízená je dán typově v tom smyslu, že určité druhy řízení (např. trestní řízení, péče o nezletilé, pracovně právní spory, věci osobního stavu, sociální zabezpečení a věci týkající se zdraví a života) mají pro účastníky větší význam, než řízení jiná, což však v posuzovaném případě nebylo ani tvrzeno. Dalším typovým hlediskem je věk a zdravotní stav účastníka řízení, což však v posuzovaném případě nebylo ani tvrzeno a ani jinak v řízení nevyšlo najevo. S ohledem na uvedené tak soud shledal význam předmětu řízení pro žalobkyni jako standartní.

23. Další důvody pro zvýšení ani pro snížení základní částky soud neshledal.

24. Ze všech shora uvedených důvodů má žalobkyně právo na zaplacení nemajetkové újmy v penězích ve výši dalších 12 250 Kč, tj. po snížení základní výše odškodnění 77 500 Kč o 30 % (23 250 Kč) na částku 54 250 Kč a odečtení již poskytnutého plnění ve výši 42 000 Kč. Ve zbytku (co do částky 15 750 Kč s požadovaným příslušenstvím) soud žalobu zamítl.

25. Žalobkyni pak náleží i požadovaný zákonný úrok z prodlení ze soudem přiznané částky, a to ode dne 27. 4. 2022, protože právě od tohoto dne se stát s ohledem na ust. § 15 zákona č. 82/1998 Sb. ocitl v prodlení, tj. 6 měsíců od uplatnění nároku dne 26. 10. 2021.

26. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 3 o. s. ř., kdy i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Přestože žalobkyni výrokově nebylo požadované plnění přiznáno v plném rozsahu, je na místě jí přiznat plnou náhradu nákladů řízení, protože výše přiznané částky závisela toliko na úvaze soudu. Náklady řízení žalobkyně v dané věci představuje částka 8 800 Kč skládající se ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a nákladů právního zastoupení ve výši 6 800 Kč Náklady právního zastoupení jsou představovány odměnou právní zástupkyně žalobkyně za dva úkony právní služby ve výši 3 100 Kč á úkon (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby) podle § 7 bod 5, 9 odst. 4 písm. a) za použití § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a dvěma paušálními náhradami hotových výdajů po 300 Kč podle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Advokátka podle výpisu z administrativního registru ekonomických subjektů není plátcem daně z přidané hodnoty, ani soudu tuto skutečnost nedoložila. Pro úplnost je třeba dodat, že právní zástupkyni žalobkyně nenáleží ve smyslu § 31 odst. 4 Odpšk odměna za úkon právní služby spočívající v sepisu výzvy k plnění ze dne 26. 10. 2021.

27. O lhůtách k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř., když soud prodloužil zákonnou lhůtu ze 3 dnů na 15, protože takové prodloužení lhůty je možno po žalobkyni spravedlivě požadovat a žalované umožní včasné administrativní zpracování soudem uloženého plnění. Místo plnění u náhrady nákladů řízení bylo stanoveno podle § 149 odst. 1. o. s. ř. k rukám zastupující advokátky.