44 C 41/2021-145

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu rozhodl předsedou senátu Mgr. Liborem Zhřívalem, jako samosoudcem, v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupeného advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] [anonymizováno 5 slov] se sídlem [adresa] o zaplacení částky 175 056 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 87 100 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 27. 5. 2021 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 87 956 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 27. 5. 2021 do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 14 342 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce [titul] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], advokáta.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou došlou zdejšímu soudu dne 11. 8. 2021 na žalované domáhal zaplacení částky 175 056 Kč s příslušenstvím (ve formě zákonného úroku z prodlení), coby přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu tvrzeným nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. [spisová značka] (dále též jen„ posuzované řízení“), jehož byl účastníkem a jež bylo zahájeno dne 4. 8. 2010 žalobou jeho bývalé manželky, paní [jméno] [příjmení], na vypořádání společného jmění manželů (dále též jen„ SJM“). Řízení bylo skončeno dne 18. 2. 2021, kdy bylo žalobci doručeno usnesení Nejvyššího soudu ČR, č. j. [číslo jednací], o dovolání paní [příjmení] ze dne 28. 1. 2021, a jeho celková doba tak činila 10 let a 5 měsíců, což je podle žalobce doba několikanásobně převyšující průměrnou dobu civilního soudního řízení (která činí 271 kalendářních dní). Tato doba podle žalobce neodpovídala složitosti případu, chování žalobce v posuzovaném řízení, postupu soudu a počtu instancí, které ve věci rozhodovaly, ani významu předmětu řízení pro žalobce, když řízení bylo navíc zatíženo nedůvodnými průtahy a liknavým postupem soudů. Žalobce uplatnil nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění u žalované žádostí ze dne 26. 11. 2020 a požadoval, aby mu toto zadostiučinění bylo poskytnuto v částce 265 000 Kč, vycházející ze základní částky 176 666,66 Kč (která je součinem celkové doby řízení v letech či měsících a částky 20 000 Kč přiznávané za jeden rok odškodňovaného řízení, resp. 1 667 Kč za jeden měsíc odškodňovaného řízení; modifikované za první dva roky řízení na částky poloviční) a následně, s ohledem na vliv skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v ust. § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ zák. č. 82/1998 Sb.“), navýšené o 50 % na částku 265 000 Kč. Žalovaná takto vypočtenou částku považovala za nepřiměřeně vysokou, neodpovídající skutečným okolnostem případu, a žalobci proto poskytla přiměřené zadostiučinění pouze ve výši 105 000 Kč. Žalobce na stranách 5 až 17 podané žaloby podrobně rozebral důvody, pro něž považuje částku poskytnutou žalovanou za nepřiměřenou a pro něž mu podle jeho přesvědčení náleží nárok na poskytnutí i zbylé části požadovaného zadostiučinění ve výši 175 056 Kč.

2. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě ze dne 14. 10. 2021 potvrdila, že žalobce žádostí doručenou jí dne 26. 11. 2020 uplatnil nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení, a že stanoviskem ze dne 27. 4. 2021 žádosti žalobci částečně vyhověla a přiznala mu zadostiučinění ve výši 105 000 Kč. Protože žalovaná nadále zastávala stanovisko, že takto žalobci poskytnutá částka je s přihlédnutím ke všem zjištěným skutečnostem částkou přiměřenou, navrhla, aby byla žaloba jako nedůvodná v plném rozsahu zamítnuta. Důvody vedoucí ji k tomuto závěru pak blíže rozvedla na stranách 2 až 5 vyjádření k žalobě ze dne 14. 10. 2021 a v doplnění vyjádření k žalobě ze dne 4. 3. 2022.

3. Soud vzal ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále též jen„ soud I. stupně“) sp. zn. [spisová značka] za prokázané, že bývalá manželka žalobce [jméno] [příjmení] podala proti žalobci u tohoto soudu dne 4. 8. 2010 žalobu o vypořádání SJM, když konkrétně požadovala, aby byly vypořádány celkem 4 položky, mimo jiné 199 kusů akcií společnosti [právnická osoba], [IČO] (dále též jen„ akcie“). Žaloba společně s výzvou k písemnému vyjádření k ní ve lhůtě 30 dnů byla žalobci doručena dne 30. 9. 2010. Žalobce se k žalobě vyjádřil stručným podáním došlým soudu I. stupně dne 1. 11. 2010, v němž namítl neurčitost podané žaloby. Usnesením soudu I. stupně ze dne 2. 11. 2010 byla žalobkyně vyzvána k doplnění a opravě podané žaloby. Tato výzva jí byla doručena prostřednictvím jejího právního zástupce dne 5. 1. 2011. Žalobkyně žalobu doplnila podáním došlým soudu I. stupně dne 4. 2. 2011, v němž mimo jiné požadavek na vypořádání SJM omezila na pouhé dvě položky (běžné vybavení domácnosti v hodnotě 5 000 Kč a akcie). Žalobci bylo toto podání žalobkyně doručeno prostřednictvím jeho právního zástupce dne 17. 2. 2011 a znovu dne 7. 4. 2011 s výzvou k vyjádření, jež bylo soudu I. stupně dodáno již dne 4. 4. 2011. Dne 25. 5. 2011 bylo soudem I. stupně nařízeno přípravné jednání na den 4. 7. 2011, avšak dne 14. 6. 2011 došla soudu I. stupně žádost právního zástupce žalobce o odročení přípravného jednání z důvodu pobytu mimo ČR. Soud I. stupně proto přípravné jednání odročil na den 19. 9. 2011. Při tomto přípravném jednání učinili účastníci nesporným, že do SJM náleží televizor v hodnotě 5 000 Kč, který se stane výlučným vlastnictvím žalobkyně, a sporným mezi nimi zůstalo pouze vypořádání akcií, když žalobce sporoval, že spadají do SJM, a žalobkyně nadále požadovala i vypořádání hodnoty podniku, který zanikl a jeho majetek byl vložen do společnosti [právnická osoba] (dále též jen„ společnost“). Přípravné jednání bylo odročeno na den 3. 11. 2011, kdy byla žalobkyně soudem I. stupně vyzvána k zaplacení soudního poplatku za žalobu, účastníkům byla poskytnuta lhůta pro smírné vyřešení sporu a jednání bylo odročeno na den 8. 12. 2011. Dne 2. 11. 2011 soudu I. stupně došlo doplňující vyjádření žalobkyně a dne 30. 11. 2011 vyjádření žalobce, v němž mimo jiné navrhl provedení výslechu dvou svědků. Podle úředního záznamu ze dne 7. 12. 2011 byli účastníci soudem seznámeni se zrušením jednání dne 8. 12. 2011 a jeho odročením na neurčito, když soudu I. stupně dne 7. 12. 2011 dorazila žádost žalobce o odročení jednání z důvodu probíhajících jednání o mimosoudní dohodě. Spis byl dán na lhůtu 20. 1. 2012 k vyčkání výsledku mimosoudního jednání účastníků. Dne 25. 4. 2012 soud I. stupně nařídil další jednání na den 6. 6. 2012. Při tomto jednání (trvajícím 20 minut) se soud I. stupně pokusil neúspěšně o smír mezi účastníky a následně jim byla poskytnuta poslední lhůta k mimosoudní dohodě a jednání bylo odročeno na den 21. 6. 2012. V podání došlém soudu I. stupně dne 18. 6. 2012 žalobkyně upravila petit žaloby a soud při jednání dne 21. 6. 2012 vyhlásil rozsudek, jímž ze zaniklého SJM přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně běžné vybavení domácnosti v hodnotě 5 000 Kč s tím, že žalovanému je povinna uhradit částku 2 500 Kč na vypořádání SJM, a dále rozhodl o nákladech řízení. Lhůta k vyhotovení rozsudku byla k žádosti soudkyně správou soudu prodloužena do 21. 8. 2012. Dne 22. 8. 2012 si žalobkyně proti rozsudku podala odvolání, k jehož doplnění byla soudem I. stupně vyzvána usnesením ze dne 17. 9. 2012. Odvolání žalobkyně doplnila dne 24. 9. 2012 a usnesením ze dne 2. 10. 2012 byla žalobkyně vyzvána k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Dne 5. 10. 2012 požádala žalobkyně o osvobození od soudního poplatku, pročež jí dne 9. 10. 2012 soud I. stupně zaslal výzvu k vyplnění formuláře prohlášení k žádosti o osvobození od soudních poplatků. Žalobkyně toto prohlášení soudu I. stupně dodala vyplněné dne 17. 10. 2012 a soud jí usnesením ze dne 20. 11. 2012 osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu přiznal. Dne 20. 12. 2012 byl spis s odvoláním předložen k rozhodnutí Městskému soudu v Praze (dále též jen„ odvolací soud“), který dne 22. 1. 2013 nařídil odvolací jednání na den 12. 3. 2013. Před zahájením tohoto jednání odvolací soud účastníky vedl ke smírnému vyřešení věci, a protože tito vyslovili snahu se mimosoudně dohodnout, byla jim odvolacím soudem k jejich žádosti poskytnuta lhůta jednoho měsíce pro mimosoudní vyřešení věci. Pro případ, že by k dohodě nedošlo, odvolací soud vyzval oba účastníky k dotvrzení relevantních skutečností a předložení dokladů k těmto tvrzením. Jednání pak odročil na neurčito. Podáním došlým odvolacímu soudu dne 11. 4. 2013 požádal žalobce o prodloužení poskytnuté lhůty jak pro mimosoudní vyřešení věci, tak pro doplnění tvrzení, s tím, že k doložení požadovaných dokumentů je třeba projít účetní podklady v archivu společnosti, což je časově náročné. Dne 30. 4. 2013 žalobce odvolacímu soudu dodal doplnění svých tvrzení a označení důkazů, mimo jiné, výslechem dalších čtyř svědků. Usnesením ze dne 20. 5. 2013 odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ze dne 21. 6. 2012 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud v odůvodnění usnesení označil závěry soudu I. stupně přijaté ohledně skutkového stavu věci za nepřezkoumatelné, neboť nemají oporu v provedeném dokazování, když listinné důkazy při přípravném jednání dne 19. 9. 2011 pouze konstatoval, avšak neprovedl jimi dokazování. Dále odvolací soud soudu I. stupně vytkl, že se nesprávně nezabýval vypořádáním hodnoty podniku žalobce. Dne 29. 5. 2013 byl spis posuzované věci vrácen soudu I. stupně, který přípisem doručeným zástupcům účastníků dne 10. 6. 2013 sdělil, že jim poskytuje lhůtu k mimosoudnímu vypořádání SJM v intencích rozhodnutí odvolacího soudu do 31. 8. 2013. K výzvě soudu I. stupně ze dne 9. 9. 2013 právní zástupce žalobce soudu I. stupně dne 11. 9. 2013 sdělil, že k uzavření mimosoudní dohody mezi účastníky nedošlo. Soud I. stupně proto dne 16. 9. 2013 právní zástupce účastníků shodně vyzval k podání dalšího vyjádření ve věci a navržení důkazů v intencích rozhodnutí odvolacího soudu. Žalobce soudu I. stupně takové doplnění (v němž mimo jiné navrhoval provedení výslechu 6 svědků) dodal dne 30. 9. 2013. Dne 15. 1. 2014 proběhlo před soudem I. stupně jednání, při němž byly provedeny listinné důkazy, účastníkům byla poskytnuta lhůta 1 měsíce k uzavření smíru a jednání bylo odročeno na neurčito. Dne 13. 2. 2014 požádala žalobkyně o prodloužení lhůty k jednání o smíru o 30 dnů, což soud akceptoval a poskytnutou lhůtu prodloužil do 1. 4. 2014 Ani v tomto termínu, ani později, k uzavření mimosoudní dohody nedošlo a soud I. stupně následně usnesením ze dne 6. 8. 2014 nařídil účastníkům setkání se zapsaným mediátorem a řízení za tím účelem přerušil na dobu nejdéle 3 měsíců. Podáním došlým soudu I. stupně dne 15. 1. 2015 žalobkyně sdělila, že mediační řízení mezi účastníky nebylo úspěšné a soud I. stupně dne 19. 1. 2015 nařídil jednání na den 13. 5. 2015. Podáním došlým soudu I. stupně dne 20. 4. 2015 žalobkyně požádala o odročení jednání z důvodu nepřítomnosti její právní zástupkyně, a soud I. stupně z tohoto důvodu jednání odročil na den 5. 8. 2015. Při tomto jednání soud I. stupně žádné dokazování neprováděl a po zjištění aktuálních stanovisek účastníků jednání odročil na neurčito za účelem zadání znaleckého posudku. Usnesením ze dne 2. 9. 2015 soud ustanovil znalcem z oboru ekonomika – ceny a odhady podniků a jeho částí znalecký ústav, jemuž uložil vyhotovit znalecký posudek písemně do 90 dnů od obdržení spisu, přičemž dotazy byly zadány ve vztahu ke společnosti [právnická osoba] (k hodnotě jejího hmotného majetku, výši závazků, dluhů apod.). Účastníkům řízení tímto usnesením nebyla uložena povinnost zaplatit zálohu na znalečné, avšak žalobkyně podáním došlým soudu I. stupně dne 26. 10. 2015 požádala o osvobození od povinnosti zálohu na znalečné uhradit. Dne 4. 11. 2015 soud I. stupně žalobkyni zaslal tiskopis prohlášení o jejích poměrech k vyplnění. Žalobkyně soudu I. stupně toto prohlášení dodala vyplněné dne 26. 11. 2015. Přípisem ze dne 30. 11. 2015 soud I. stupně právní zástupkyni žalobkyně sdělil, že o její žádosti zatím rozhodovat nebude, protože o povinnosti složit zálohu na vypracování znaleckého posudku nerozhodl. Přípisem ze dne 13. 1. 2016 soud I. stupně požádal ustanovený znalecký ústav o zaslání vypracovaného znaleckého posudku, k čemuž znalecký ústav dne 21. 1. 2016 soudu sdělil, že dokud nebude mít k dispozici kompletní podklady, o které žádal soud již dne 14. 9. 2015, nelze znalecký posudek vyhotovit. Dne 22. 1. 2016 soud I. stupně znalecký ústav vyzval k zaslání soupisu dokladů potřebných k vypracování znaleckého posudku a znalecký ústav v reakci na tento přípis zaslal dne 25. 1. 2016 opětovně přípis ze dne 14. 9. 2015 s označením veškerých potřebných podkladů. Po výzvě soudu I. stupně žalobci ze dne 26. 1. 2016 k dodání takových podkladů znalecký ústav dne 26. 2. 2016 soudu sdělil, že veškeré nezbytné podklady k ocenění mu byly dodány dne 29. 1. 2016 a od tohoto data do 90 dnů tak vyhotoví požadovaný znalecký posudek. Zadaný znalecký posudek byl soudu I. stupně dodán dne 20. 7. 2016. Usnesením ze dne 10. 8. 2016 soud I. stupně znaleckému ústavu za vypracování znaleckého posudku přiznal znalečné. Na základě odvolání žalobkyně proti tomuto usnesení ze dne 23. 8. 2016 byl spis dne 27. 10. 2016 předložen k rozhodnutí odvolacímu soudu, který výši přiznaného znalečného změnil usnesením ze dne 28. 11. 2016 a dne 16. 12. 2016 vrátil spis soudu I. stupně. Dne 16. 1. 2017 soud I. stupně nařídil jednání na den 3. 4. 2017, při němž vyslechl znalce a po rozhodnutí, že dokazování již nebude dále doplňováno, a přednesení závěrečných návrhů konstatoval, že nemůže nařídit jednání za účelem vynesení rozsudku, neboť musí vyčkat na vyúčtování znalečného, jeho přiznání, případně odvolání proti takovému rozhodnutí, a dále se musí zabývat otázkou, zda ponechá žalobkyni osvobození od soudního poplatku či jí ho odejme, případně odejme částečně. Usnesením ze dne 24. 4. 2017 pak rozhodl o znalečném a dne 7. 9. 2017 nařídil jednání na den 31. 10. 2017. Dne 31. 10. 2017 jednání z technických důvodů odročil na den 14. 11. 2017. Dne 10. 11. 2017 soud I. stupně termín jednání dne 14. 11. 2017 zrušil z důvodu nutnosti vyslechnout navržené svědky k prokázání tvrzení žalobce ohledně uhrazení zbývající části akcií a právního zástupce žalobce vyzval ke sdělení adres navržených svědků. Právní zástupce žalobce dne 27. 11. 2017 sdělil adresu dvou navržených svědků a v podání ze dne 18. 12. 2017 pak soudu sdělil, že na výslechu dalších čtyř navržených svědků, s ohledem na právní názor vyslovený odvolacím soudem, netrvá a tento návrh bere zpět. Soud I. stupně dne 20. 12. 2017 nařídil jednání na den 31. 1. 2018, avšak na základě žádosti žalobce o odročení jednání ze dne 3. 1. 2018 (pro pracovní účast na veletrhu v Německu) jednání dne 8. 1. 2018 odročil na den 6. 3. 2018. Při jednání toho dne byl proveden výslech dvou svědků a jednání bylo za účelem případného výslechu dalších navržených svědků odročeno na den 25. 4. 2018 (když žalobce byl soudem I. stupně vyzván k nabídnutí důkazů k prokázání toho, že zbývající část akcií zakoupil z půjček). Dne 20. 3. 2018 žalobce požádal o prodloužení lhůty k označení dalších důkazů o jeden den a dne 22. 3. 2018 soudu I. stupně zaslal písemné vyjádření a doplnění důkazních návrhů (včetně výslechu dalších tří svědků). Dne 26. 3. 2018 soud I. stupně nařídil jednání na den 25. 4. 2018. Při tomto jednání vyslechl tři žalobcem navržené svědky a poté jednání odročil na neurčito za účelem zjišťování majetkových, výdělkových a osobních poměrů žalobkyně (pro posouzení důvodnosti návrhu žalobkyně na osvobození od soudních poplatků). Usnesením ze dne 28. 6. 2018 soud I. stupně žalobkyni přiznané osvobození od soudních poplatků odejmul. Na základě odvolání žalobkyně proti tomuto usnesení byl spis posuzované věci dne 7. 8. 2018 postoupen k rozhodnutí odvolacímu soudu, který usnesením ze dne 13. 8. 2018 usnesení soudu I. stupně potvrdil. Spis byl soudu I. stupně vrácen dne 16. 8. 2018 a ten dne 26. 9. 2018 nařídil jednání na den 17. 12. 2018. Po provedení listinných důkazů při tomto jednání bylo jednání odročeno na neurčito za účelem zadání dodatku znaleckého posudku. Dne 1. 4. 2019 soud I. stupně nařídil jednání na den 26. 6. 2019, avšak na základě žádosti právní zástupkyně žalobkyně ze dne 10. 6. 2016 bylo toto jednání odročeno (z důvodu pracovního zaneprázdnění právní zástupkyně žalobkyně) na den 3. 9. 2019. V podání ze dne 11. 6. 2019 vyjádřil právní zástupce žalobce nesouhlas s odročením jednání z důvodu uvedeného právní zástupkyní žalobkyně. Při jednání dne 3. 9. 2019 soud I. stupně rozhodl o tom, že řízení doplňkem znaleckého posudku doplňováno nebude a jednání odročil za účelem vyčkání písemných závěrečných návrhů účastníků na den 9. 10. 2019. Žalobkyně v závěrečném návrhu došlém soudu I. stupně dne 1. 10. 2019 dovozovala, že pohledávky zaniklého SJM účastníků za [právnická osoba] [anonymizována tři slova] . činí 38 300 000 Kč a z tohoto důvodu na vypořádacím podílu žádala vyplatit částku 19 150 000 Kč. Při jednání dne 9. 1. 2019 soud I. stupně vyhlásil rozsudek, jímž ze zaniklého SJM přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně věci v hodnotě 5 000 Kč, žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalobci (jako žalovanému) na vypořádání SJM částku 2 500 Kč a dále rozhodl o nákladech státu a nákladech účastníků řízení. Na základě žádosti soudkyně prodloužila správa soudu lhůtu k vyhotovení rozsudku do 5. 1. 2020. Po odvolání obou účastníků proti rozsudku byl spis dne 13. 2. 2020 předložen k rozhodnutí odvolacímu soudu, který rozsudkem ze dne 12. 5. 2020 rozsudek soudu I. stupně ze dne 5. 10. 2019 potvrdil a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Spis posuzovaného řízení byl soudu I. stupně vrácen dne 2. 6. 2020. Žalobkyně si dne 4. 8. 2020 proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání a věc byla proto dne 23. 9. 2020 postoupena k rozhodnutí Nejvyššímu soudu ČR, jako soudu dovolacímu. Ten usnesením ze dne 28. 1. 2021, jež nabylo právní moci dne 18. 2. 2021, dovolání žalobkyně odmítl.

4. Návrhem podaným dne 8. 8. 2013 u Obvodního soudu pro Prahu 6 se bývalá manželka žalobce [jméno] [příjmení] domáhala změny výchovy k jejich nezletilým dětem, [jméno] a [jméno] [příjmení], svěřených dosud do společné výchovy rodičů, když konkrétně požadovala, aby oba nezletilí byli svěřeni do její výchovy (plyne tak z návrhu [jméno] [příjmení] ze dne 7. 8. 2013, opatřeného podacím razítkem soudu). Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 11. 2016, č. j. [číslo jednací], plyne, že opatrovnický soud vzal v řízení o návrhu matky na změnu výchovy nezletilých [jméno] a [jméno] [příjmení] za prokázané, že žalobce je předsedou představenstva společnosti [právnická osoba] s tím, že za výkon této funkce mu není poskytována žádná odměna, když do února 2016 byl zaměstnán v pracovním poměru jako výkonný ředitel této společnosti s průměrným příjmem cca 23 500 Kč měsíčně čistého. Jeho pracovní poměr zde skončil s ohledem na prodej společnosti, kdy si nový majitel nepřál, aby zde byl otec nadále zaměstnán. Na základě dohody je mu vyplácena částka 83 000 Kč měsíčně jako záloha na výplatu kupní ceny za převod akcií sjednané ve smlouvě o převodu akcií, a to až do celkové sumy 1.850.000 Kč.

5. Dne 26. 11. 2020 podal žalobce u žalované žádost o přiznání přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem v posuzovaném řízení, když celkem požadoval částku 265 000 Kč. Žalovaná ve svém stanovisku ze dne 27. 4. 2021 vyhodnotila celkovou délku posuzovaného řízení jako nepřiměřenou a přiznala žalobci na zadostiučinění částku 105 000 Kč (plyne tak z uplatnění nároku žalobcem ze dne 26. 11. 2020, stanoviska žalované ze dne 27. 4. 2021, jakož i ze shodných tvrzení účastníků řízení).

6. Z provedených důkazů soud žádné další pro věc podstatné skutečnosti nezjistil.

7. Podle § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

8. Podle § 31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení, zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

9. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, případně od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005).

10. Pokud jde o celkovou délku posuzovaného řízení ve vztahu k žalobci, tato činila 10 let a 4 (celé) měsíce, konkrétně od 30. 9. 2010, kdy mu byla doručena žaloba, do 18. 2. 2021, kdy nabylo právní moci usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 202, jímž bylo posuzované řízení pravomocně skončeno. Takto stanovenou celkovou délku řízení je při bližším zkoumání průběhu celého posuzovaného řízení třeba považovat za nepřiměřeně dlouhou, což ve stanovisku a vyjádření k žalobě připustila i žalovaná. Řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu (ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zák. č. 82/1998 Sb.) a tím k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které mu náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.).

11. Nejvyšší soud ČR považuje při určování výše zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu pro poměry České republiky za přiměřené, jestliže se jeho základní částka pohybuje v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky řízení a dále pak za každý další rok řízení. Při stanovení nižší částky odškodnění za první dva roky řízení přihlíží Nejvyšší soud ČR k tomu, že během nich je újma způsobená (nakonec příliš dlouhým) řízením nejnižší a teprve s plynutím času a prodlužováním řízení narůstá, čemuž musí odpovídat i částka odškodnění za rok trvání řízení. Přiznání částky v uvedeném rozmezí, ve kterém částka 15 000 Kč představuje částku základní, lze zvažovat např. podle takových kritérií, jakými jsou délka samotného kompenzačního řízení (v případě, kdy samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, lze přiměřeně zvýšit danou částku, pokud se toho poškozený dovolá) či zjevně nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení. Soud se přitom v předmětném případě ztotožnil s argumentem žalobce, že pravidlo o krácení základní částky za první dva roky řízení (po které soudní řízení obvykle trvá) je v jeho případě na místě využít pouze pro prvních 22 měsíců rozhodného období, neboť žalobce se o posuzovaném řízení dozvěděl až po dvou měsících od počátku jeho trvání (řízení bylo zahájeno již dne 4. 8. 2020, avšak žalobce se o něm dozvěděl až dne 30. 9. 2020, kdy mu byla doručena žaloba).

12. V posuzované věci, kdy řízení trvalo 10 let a 4 měsíce, tj. 124 měsíců, (což sice ještě nelze označit za zcela zjevně extrémní délku řízení, nicméně jedná se již o délku značnou, která se extrémní délce řízení významně přibližuje), je při určování výše přiměřeného zadostiučinění na místě vycházet ze základní částky 17 000 Kč za první dva roky řízení a dále pak za každý další rok trvání řízení. V této souvislosti soud pro srovnání uvádí, že v jiné věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka] byla účastníkovi jiného řízení o vypořádání SJM při délce jeho trvání 8 let a 1 měsíc pravomocně přiznána základní částka zadostiučinění 15 000 Kč za první dva roky řízení a dále pak za každý další rok jeho trvání. V aktuálně posuzované věci soud při stanovení základní částky dále nepřehlédl, že žalobci byla žalovanou část jím uplatněného zadostiučinění v zákonné šestiměsíční lhůtě již vyplacena, přičemž ani samotné kompenzační řízení není nepřiměřeně dlouhé (dne 26. 11. 2020 uplatnil žalobce nárok u žalované a žalobu podal dne 11. 8. 2021). Základní částka v celkové výši 160 083 Kč, stanovená shora uvedeným způsobem (15 583 Kč za prvních 22 měsíců, tj. 1 416,66 Kč x 22 / 2, + 144 500 Kč za dalších 102 měsíců po 1 416,66 Kč), je tak podle přesvědčení soudu zcela odpovídající.

13. Soud dále přihlédl ke konkrétním okolnostem případu a kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zák. č. 82/1998 Sb. a dospěl k následujícím závěrům.

14. Pokud jde o složitost věci, tato byla nepochybně do jisté míry složitá procesně, hmotněprávně i skutkově. Šlo o žalobu o vypořádání SJM (tj. řízení, které se zpravidla řadí mezi řízení složitější), kdy mělo být rozhodováno o veškerém majetku účastníků řízení, byť fakticky v konečné fázi řízení byly vypořádávány pouhé dvě položky. V každém případě však bylo nutné ve vztahu k požadavku na vypořádání předmětných akcií vyslechnout celkem 5 svědků a ve věci byl rovněž vypracován znalecký posudek a následně proveden výslech znalce, přestože podle rozsudku odvolacího soudu ze dne 12. 5. 2020 nakonec přesná hodnota akcií neměla ve věci zásadní význam. Z hlediska procesní složitosti nelze přehlédnout, že účastníky bylo nutné opakovaně vyzývat k doplnění jejich tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání (oba účastníci přitom žádali o prodloužení k tomu soudem poskytnutých lhůt), žalobkyni k úhradě soudních poplatků, bylo rozhodováno o žádosti žalobkyně o osvobození od soudních poplatků a následně o odejmutí takového osvobození, dále bylo rozhodováno o ustanovení znaleckého ústavu a opakovaně o znalečném, řízení bylo také na dobu tří měsíců přerušeno z důvodu nařízené mediace. Ze všech těchto důvodů je tak zcela na místě základní částku ponížit o 10 %.

15. Soud má dále za přiléhavé snížení základní částky o 10 % z důvodu, že ve věci rozhodovaly soudu tří instancí, když projednávání věci na více než dvou stupních soudní soustavy může být samostatným důvodem pro snížení základní výše odškodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, dostupný na www.nsoud.cz). Je tomu tak proto, že skutkovou a právní složitost na jedné straně a vedení řízení na více než dvou stupních soudní soustavy na straně druhé, lze vnímat samostatně, protože každá z těchto skutečností může sama o sobě přispívat k prodloužení délky projednávání věci. Tzv.„ několikastupňovost“ v řízení je přitom hlediskem objektivním, které nekalkuluje se zaviněním některé ze stran. Podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2012 je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řízení ve věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení a tato skutečnost by se proto měla projevit v úvaze soudu o odpovídajícím snížení základní částky. Zohlednění počtu stupňů soudní soustavy, na kterých byla věc rozhodována, je tedy v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1020/2015), a to bez ohledu na to, jak dlouho řízení probíhalo před kterým soudem.

16. Oproti žalované dospěl soud k závěru, že je na místě zvýšení základní částky o 10 % z důvodu významu předmětu řízení pro žalobce, neboť předmětem řízení bylo vypořádání majetkových práv mezi bývalými manžely, a jak je uvedeno již shora, šlo tak o rozhodování o veškerém jejich majetku. Ve vztahu k žalobci pak v této souvislosti nelze přehlédnout, že na základě požadavku žalobkyně (bývalé manželky žalobce) měly být vypořádány i akcie předmětné společnosti, přičemž působení v ní bylo jediným zdrojem příjmů žalobce (ten byl v uvedené společnosti nejprve zaměstnán a také zde působil jako člen jejího statutárního orgánu). Zároveň má soud ze shora uvedeného návrhu na změnu výchovy podaného bývalou manželkou žalobce dne 8. 8. 2013 u Obvodního soudu pro Prahu 6 a shora uvedeného rozsudku tohoto opatrovnického soudu ze dne 15. 11. 2016 za prokázané, že neúměrně trvající spor o vypořádání SJM nepřispěl ke stabilizaci vztahu mezi bývalými manžely a naopak se přenášel i do rozhodování o úpravě poměrů k jejich nezletilým dětem. Nelze pak přehlédnout ani částku, kterou žalobkyně v závěrečném návrhu požadovala přiznat na vypořádání svého podílu (19 150 000 Kč), když tuto lze stěží označit za částku pro žalobce nevýznamnou.

17. Soud se zde přitom neztotožňuje s názorem žalované, že žalobce se díky správnému právnímu rozboru svého právního zástupce, konstantní judikatuře Nejvyššího soudu, a důkazům, které měl k dispozici, od počátku nemusel strachovat o výsledek řízení, když věděl, že předmětem vypořádání SJM bude pouze vybavení domácnosti v hodnotě 5 000 Kč, pročež byl pro něj podle žalované význam řízení pouze nepatrný. Žalovaná zde přiléhavě odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3725/2014, dostupné na www.nsoud.cz, podle něhož„ závěr o tom, že účastník řízení nepociťoval nejistotu ohledně výsledku řízení, neboť mu bylo„ na první pohled“ zřejmé, jaký tento výsledek bude, musí být z povahy věci spíše výjimečný“. Podle přesvědčení soudu takovýto výjimečný závěr na posuzované řízení ve vztahu k žalobci vztáhnout nelze. Podle judikatury Nejvyššího soudu ČR je takovým případem například zřejmě bezúspěšná žaloba, kterou žalobce uplatnil nárok, o němž v době podání žaloby věděl, že je promlčený (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011). Žalobce však posuzované řízení zřejmě bezúspěšnou žalobou nezahájil a ani jeho procesní situace (popsaná shora žalovanou) nevedla ke skončení řízení soudy v obvyklé (rozumné) době. Hlavním účelem poskytnutí zadostiučinění je odškodnění za úzkost, potíže a nejistotu vzniklé v důsledku průtahů, jak nedávno uzavřel i Evropský soud pro lidská práva ve svém rozhodnutí č. 16008/20 z 20. 5. 2021 v případu Žirovnický proti České republice, Žalobce po dobu trvání posuzovaného řízení jednoznačně takovou úzkost a nejistotu pociťoval (plyne tak kupříkladu z průběhu jednání před soudem I. stupně dne 25. 4. 2018, kdy mu bylo k projevu jeho nespokojenosti s délkou řízení a postupem soudu - po více než sedmi letech trvání řízení - soudkyní sděleno, že dalších několik let ještě vydrží - viz. č. l. 443e spisu posuzovaného řízení), a to především pro dále uvedený dlouhodobý nekoncentrovaný postup a průtahy soudu I. stupně.

18. Pokud jde o postup soudů, resp. soudu I. stupně v průběhu řízení, ten jednoznačně koncentrovaný nebyl, ve věci lze shledat i průtahy, a zejména pak nelze přehlédnout, že první rozsudek soudu I. stupně byl shledán nepřezkoumatelným pro zcela zásadní vady, když skutková zjištění soudu neměla oporu v provedeném dokazování a navíc soud I. stupně nerozhodl o celém předmětu řízení. Z pohledu nekoncentrovaného postupu soudu I. stupně nelze přehlédnout zejména skutečnost, že soud I. stupně nejprve nechal zpracovat znalecký posudek z oboru ekonomika ohledně předmětné společnosti a teprve po jeho zpracování se začal zabývat tím, zda akcie této společnosti jsou vůbec součástí SJM, tedy zvolil postup zcela rozporný s rychlostí a hospodárností řízení. Po zadání znaleckého posudku se zabýval žádostí žalobkyně o osvobození od zálohy na znalečné, ač o uložení povinnosti žalobkyni zaplatit takovou zálohu vůbec nerozhodl. Později jednání odročil na neurčito z důvodu zadání dodatku znaleckého posudku, k čemuž však nakonec vůbec nepřistoupil. Pokud jde o průtahy v řízení, zde kupř. nelze přehlédnout, že ustanovenému znaleckému ústavu včas neobstaral podklady k zadanému znaleckému posudku (byť je znalecký ústav po soudu ihned po svém ustanovení požadoval), jednání odročil na neurčito a rozsudek ve věci nevynesl s odůvodněním, že dosud nerozhodl o znalečném či o odejmutí osvobození od soudních poplatků žalobkyni (ač o tomto osvobození nepochybně mohl rozhodnout již dříve a určit výši nákladů státu mohl až v písemném vyhotovení rozsudku), a celou řadu soudních jednání nařídil pouze formálně, kdy při těchto jednáních věc fakticky nijak neprojednával a pouze ji odročoval na další termíny a v některých případech i na neurčito. Ze všech těchto důvodů je na místě zvýšení základní částky o 30 %.

19. Další důvody pro zvýšení ani pro snížení základní částky soud neshledal.

20. Ze všech shora uvedených důvodů má žalobce právo na zaplacení nemajetkové újmy v penězích ve výši dalších 87 100 Kč, tj. po zvýšení základní částky odškodnění 160 083 Kč o 20 % (32 017 Kč) na částku 192 100 Kč a odečtení již poskytnutého plnění žalované ve výši 105 000 Kč. Žalobci pak náleží i požadovaný zákonný úrok z prodlení ode dne 27. 5. 2021, protože právě od tohoto dne se stát s ohledem na ustanovení § 15 zák. č. 82/1998 Sb. ocitl v prodlení, tj. šest měsíců od uplatnění nároku dne 26. 11. 2020. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku.

21. Co do zbytku žalované částky ve výši 87 956 Kč s požadovaným příslušenstvím soud žalobu výrokem II. rozsudku jako nedůvodnou zamítl.

22. Žalobce se v řízení domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, a přestože mu výrokově nebylo požadované plnění přiznáno v plném rozsahu, je na místě mu podle § 142 odst. 1 o. s. ř. vůči žalované přiznat plnou náhradu nákladů řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, dostupné na www.nsoud.cz). Náklady řízení představuje odměna jeho advokáta ve výši 3 100 Kč za každý ze tří úkonů právní služby, spočívajících v převzetí právního zastoupení, sepisu žaloby a účasti při jednání soudu dne 4. 3. 2022 (§ 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. - srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, dostupné rovněž na www.nsoud.cz), tj. celkem odměna advokáta ve výši 9 300 Kč, 3 režijní paušály po 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a částka 2 142 Kč odpovídající 21% DPH z přiznané odměny a náhrad (podle § 137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem částka 14 342 Kč.

23. O lhůtách k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř., když soud prodloužil zákonnou lhůtu ze 3 dnů na 15, protože takové prodloužení lhůty je možno po žalobci spravedlivě požadovat a žalované umožní včasné administrativní zpracování soudem uloženého plnění. Místo plnění u náhrady nákladů řízení bylo stanoveno podle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zastupujícího advokáta.

Poučení