44 C 49/2021-41

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedou senátu Mgr. Liborem Zhřívalem, jako samosoudcem, v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupené advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení částky 75 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba s návrhem, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 75 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 23. 8. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 23. 9. 2021 na žalované domáhala zaplacení částky 75 000 Kč s příslušenství (ve formě zákonného úroku z prodlení), představující zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ OdpŠk“), která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 49/2017 (dále též jen„ posuzované řízení“). Svůj nárok uplatnila u žalované dne 22. 2. 2021, která však dopisem až ze dne 6. 9. 2021 její nárok odmítla. Žalovaná dále v žalobě zrekapitulovala průběh posuzovaného řízení, jehož předmětem bylo zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 50/2005, a uvedla, že vliv na jeho délku měly zejména intervaly mezi jednotlivými úkony soudu. Dále měla na délku řízení vliv skutečnost, že došlo ke zrušení prvního rozsudku odvolacího soudu, který se neřídil při hodnocení zadostiučinění metodikou Nejvyššího soudu ČR. Na délce řízení se také podílela žalovaná, která se k žalobě vyjádřila až po urgencích a navíc s použitím textu, který byl hotový již při odmítnutí nároku, resp. ještě před podáním žaloby. Částku žalobkyni pravomocně přiznanou v posuzovaném řízení, včetně úroků z prodlení, pak žalovaná zcela uhradila až po opakovaných urgencích. Žalovaná po upomínce uhradila platbu, v níž byla jistina nesprávně krácena o částku 13 130 Kč (když tuto dříve pravomocně přiznanou částku odečetla od částky pravomocně přisouzené druhým pravomocným rozsudkem odvolacího soudu), a tím také zvýšila dlužný úrok z prodlení. Za posuzované řízení trvající tři a půl roku žalobkyně požadovala zadostiučinění v základní částce 15 000 Kč za prvé dva roky a 22 500 Kč za další rok a půl, přičemž tyto částky vzhledem k jí uvedeným zvláštním okolnostem navýšila na dvojnásobek, tj. celkem na částku 75 000 Kč.

2. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě navrhla její zamítnutí v plném rozsahu. Potvrdila, že žalobkyně u ní dne 22. 2. 2021 předmětný nárok uplatnila. K jeho projednání došlo dne 6. 9. 2021, když žalovaná konstatovala, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 Odpšk. Žalovaná dále ve vyjádření zrekapitulovala průběh posuzovaného řízení a poté uvedla, že řízení se vyznačovalo určitým stupněm právní složitosti, ve věci bylo rozhodováno soudy na všech třech úrovních soudní soustavy, kdy soud I. stupně ve věci samé rozhodoval jednou, soud II. stupně dvakrát a Nejvyšší soud ČR jednou. Využití opravných prostředků nelze podle žalované účastníkům vyčítat, avšak je zřejmé, že prodloužení řízení v důsledku nutnosti se s těmito procesními prostředky vypořádat, nemůže jít na vrub státních orgánů. Význam řízení pro žalobkyni shledala žalovaná jako běžný. K zásadním prodlevám mezi jednotlivými úkony nedocházelo. Celková délku řízení nepřesahující 4 roky byla podle žalované ovlivněna zejména rozhodováním soudů na všech třech úrovních soudní soustavy a vyhodnotila ji proto jako přiměřenou okolnostem.

3. Soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Předložené (navržené) listinné důkazy rozhodnutí věci bez nařízení jednání umožňují a zároveň oba účastníci s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání výslovně souhlasili.

4. Z předložených (navržených) listinných důkazů zjistil soud tento skutkový stav:

5. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 14 C 49/2017 soud zjistil následující skutečnosti: Žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 27. 2. 2017 se žalobkyně domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 50/2005. Nárok u žalované uplatnila dne 22. 8. 2016. Usnesením ze dne 10. 4. 2017 byla žalobkyně vyzvána k doplnění žaloby, což učinila dne 18. 4. 2017. Dne 24. 4. 2017 soud vyzval žalovanou k vyjádření se k žalobě ve lhůtě 30 dnů. Protože žalovaná požadované vyjádření soudu nedodala, byla k tomu opakovaně vyzývána dne 29. 5. 2017 a znovu dne 19. 7. 2017. Žalovaná se k žalobě vyjádřila dne 31. 8. 2017. Dne 16. 9. 2017 byla žalobkyně vyzvána, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. Dne 20. 9. 2017 žalobkyně sdělila, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání nesouhlasí. Dne 29. 9. 2017 soud nařídil jednání na den 10. 1. 2018 a současně si vyžádal přílohový spis Obvodního soudu pro Prahu 10. Žalobkyně se dále písemně vyjádřila dne 27. 11. 2017 a žalovaná se dne 7. 12. 2017 z nařízeného jednání omluvila. Žalobkyně se opětovně vyjádřila dne 8. 1. 2018. Dne 10. 1. 2018 se konalo jednání před soudem I. stupně. Bylo provedeno dokazování listinnými důkazy a jednání bylo odročeno na den 28. 3. 2018 z důvodu vyžádání si přílohového spisu a výslechu žalobkyně. Žalobkyně dne 2. 2. 2018 požádala o zaslání protokolu z jednání, čemuž bylo vyhověno dne 22. 2. 2018. Dne 9. 3. 2018 se žalovaná omluvila z nařízeného jednání. Dne 28. 3. 2018 se konalo další jednání před soudem I. stupně, byla při něm vyslechnuta žalobkyně a jednání bylo odročeno na 4. 4. 2018 za účelem vyhlášení rozsudku. Dne 4. 4. 2018 byl vyhlášen rozsudek č. j. 14 C 49/2017 – 81, jímž bylo žalobě co do částky 105 000 Kč s příslušenstvím vyhověno (výrok I.), ve zbytku (375 000 Kč s příslušenstvím) byla žaloba zamítnuta (výrok II.) a žalované byla uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok III.). Soudkyně požádala dne 4. 5. 2018 o prodloužení lhůty k vyhotovení písemného znění rozsudku z důvodu dovolené do 21. 5. 2018, čemuž bylo vyhověno. Rozsudek byl napaden odvoláním žalobkyně i žalované. Žalobkyně v blanketním odvolání datovaném 31. 5. 2018 uvedla, že je odůvodní do konce června 2018. Dne 7. 6. 2018 vyzval soud žalobkyni k vyjádření k odvolání žalované a dále spis lhůtoval na konec června 2018 k vyčkání doplnění odvolání žalobkyně. Dne 2. 8. 2018 soud žalobkyni vyzval k doplnění jejího odvolání, což učinila 8. 8. 2018. Usnesením ze dne 17. 8. 2018 byla žalobkyně vyzvána k zaplacení soudního poplatku za odvolání, což učinila dne 5. 9. 2018. Odvolání žalobkyně, včetně jeho doplnění, bylo dne 19. 9. 2018 doručeno žalované k vyjádření. Dne 29. 1. 2019 byl spis předložen odvolacímu soudu k rozhodnutí o odvolání. Odvolací soud dne 27. 2. 2019 nařídil jednání na den 13. 3. 2019. Žalovaná se z jednání dne 4. 3. 2019 omluvila. Při jednání dne 13. 3. 2019 byl Městským soudem v Praze, jako soudem odvolacím, vyhlášen rozsudek, č. j. 55 Co 34/2019 – 115, kterým byl rozsudek soudu I. stupně částečně potvrzen (mimo jiné co do vyhovující částky 13 130 Kč s úrokem z prodlení) a nad rámec uvedené vyhovující částky byl změněn tak, že se žaloba zamítá. Spis posuzované věci byl vrácen soudu I. stupně dne 11. 4. 2019. Dne 12. 6. 2019 podala žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Usnesením ze dne 17. 6. 2019 byl žalobkyni vrácen zaplacený soudní poplatek za podané odvolání (s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3283/18 ze dne 21. 5. 2019). Usnesením ze dne 2. 7. 2019 byla žalobkyně vyzvána k zaplacení doplatku soudního poplatku za podané dovolání. Dne 9. 7. 2019 byl žalobkyní doplatek soudní poplatku uhrazen. Dne 17. 7. 2019 byla žalovaná vyzvána k vyjádření k podanému dovolání. Dne 13. 8. 2019 byla žalobkyně vyzvána ke sdělení čísla účtu, na který je možné vrátit soudní poplatek zaplacený za odvolání. Žalobkyně tuto informaci soudu poskytla dne 16. 8. 2019 a soudní poplatek jí byl dne 4. 9. 2019 vrácen. Dne 15. 10. 2019 byla věc předložena Nejvyššímu soudu ČR k rozhodnutí o dovolání. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2020, č. j. 30 Cdo 3556/2019 – 151, byl rozsudek odvolacího soudu ze dne 13. 3. 2019 částečně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku dovolací soud uvedl, že odvolací soud nepostupoval podle metody výpočtu výše zadostiučinění stanovené judikaturou Nejvyššího soudu (za nesprávný konkrétně označil závěr odvolacího soudu, že stát nenese odpovědnost za celou délku řízení, ale pouze za období, kdy v řízení docházelo k průtahům). Spis posuzované věci byl dne 24. 6. 2020 vrácen soudu I. stupně a ten jej po rozeslání rozsudku dovolacího soudu dne 9. 7. 2020 předložil k dalšímu řízení odvolacímu soudu Odvolací soud dne 23. 7. 2020 nařídil jednání na den 9. 9. 2020. Při tomto odvolacím jednání, z něhož se žalovaná omluvila, byl vyhlášen rozsudek č. j. 55 Co 34/2019 – 172, kterým byl rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku I. co do částky 77 620 Kč potvrzen a nad tento rámec byl změněn tak, že se žaloba zamítá, v zamítavém výroku II. byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen a žalobkyni byla proti žalované přiznána náhrada nákladů řízení před soudy všech stupňů. Spis posuzované věci byl dne 1. 10. 2020 vrácen soudu I. stupně. Věc byla v plném rozsahu pravomocně skončena dne 9. 10. 2020 (ohledně vyhovující částky 13 130 Kč byla věc pravomocně skončena již dne 17. 4. 2019).

6. Žalobkyně žalovanou opakovaně urgovala o doplacení celé jistiny a vzniklých úroků z prodlení, tj. o splnění veškerých povinností, jež jí byly uloženy pravomocnými a vykonatelnými rozsudky soudů v posuzovaném řízení (zjištěno z čtvrté žádosti o splnění rozsudku ze dne 30. 11. 2020; páté žádosti o splnění rozsudku ze dne 26. 1. 2021; uplatnění nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., v platném znění a šestá žádost o řádné splnění rozsudku ze dne 22. 2. 2021 a ze dne 24. 11. 2021; sedmé žádosti o řádné splnění rozsudku ze dne 22. 7. 2021).

7. Mezi účastníky řízení bylo nesporné, že žalobkyně u žalované dne 22. 2. 2021 uplatnila nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 49/2017 a že k projednání jejího nároku došlo dne 6. 9. 2021, kdy jí nebylo vyhověno (plyne tak rovněž z uplatnění nároku o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. ze dne 22. 2. 2021, potvrzení o přijetí žádosti ze dne 23. 2. 2021a stanoviska žalované ze dne 6. 9. 2021).

8. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

9. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

10. Podle § 5 písm. b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

11. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

12. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

13. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

14. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

15. Předně soud uvádí, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který zákonodárce do právního řádu zakotvil, aby naplnil požadavek čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen„ Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novelizace zákonem č. 160/2006 Sb. tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) na vnitrostátní úroveň. Ovšem je zřejmé, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, musí při svém rozhodování vycházet z judikatury ESLP.

16. Žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nároky uplatnila, a to dne 22. 2. 2021.

17. V posuzovaném případě se žalobkyně domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce posuzovaného řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR. K založení odpovědnosti státu za tvrzenou nemajetkovou újmu podle OdpŠk je třeba současné splnění následujících podmínek: existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky posuzovaného řízení (nesprávného úředního postupu), vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou.

18. Soud tak nejprve posuzoval, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, tedy konkrétně, zda došlo k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, když délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek ESLP ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek ESLP ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek ESLP ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Základní kritéria k posouzení, zda je délka řízení přiměřená, zakotvil zákonodárce v § 31a odst. 3 OdpŠk. Je však třeba mít na mysli, že tato kritéria jsou stanovena pouze demonstrativním výčtem, a soud tak musí přihlédnout i k dalším okolnostem projednávané věci.

19. Posuzované řízení bylo zahájeno žalobou podanou žalobkyní dne 27. 2. 2017 a zcela skončeno bylo dne 9. 10. 2020, nabytím právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020. Délka posuzovaného řízení tedy činila 3 roky a 7 (celých) měsíců. Soud ovšem do celkové délky řízení připočetl dalších 6 měsíců, neboť v případě, kdy je posuzována délka odškodňovacího řízení, započítává se i délka předsoudní fáze, nejvíce však 6 měsíců (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2907/2019). Předsoudní fáze je zahájena dnem uplatnění nároku u žalované (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017). V posuzovaném případě byl nárok u žalované uplatněn dne 22. 8. 2016. Rozhodná délka posuzovaného řízení tedy činila 4 roky a 1 měsíc.

20. K tvrzení žalobkyně, že řízení trvalo 5 let, neboť po jeho pravomocném skončení opakovaně vyzývala žalovanou k úplnému splnění uložené povinnosti, resp. k vyplacení zadostiučinění přiznaného v posuzovaném řízení v plné výši, včetně příslušenství, soud uvádí, že případné prodlení žalované s úplným vyplacením přiznaného zadostiučinění měla a mohla žalobkyně uplatnit prostřednictvím vykonávacího nebo exekučního řízení. Zásadně nelze délku posuzovaného řízení prodlužovat o dobu, ve které byla povinná v prodlení s vyplacením pravomocně přiznané částky. Délka posuzovaného řízení se zásadně počítá ode dne podání žaloby do dne pravomocného skončení věci s přičtením lhůty k mimosoudnímu projednání nároku u žalované, jak soud učinil výše.

21. Řízení probíhalo v předsoudní fázi u žalované a po podání žaloby na třech stupních soudní soustavy. Ve věci samé rozhodoval soud I. stupně jedenkrát, soud odvolací dvakrát (po částečném zrušení původního rozsudku ze dne 13. 3. 2019 dovolacím soudem, viz dále) a soud dovolací jedenkrát. K uvedenému soud konstatuje, že již samo řízení probíhající na několika stupních soudní soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky posuzovaného řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu nelze ani přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dále také jen„ stanovisko“).

22. Co se týká složitosti věci, soud neshledal v posuzované věci skutkovou ani právní složitost. Jde o běžný případ odškodnění, který je u Obvodního soudu pro Prahu 2 řešen zcela standardně. Co se týká procesní stránky věci, soud v jednom případě musel žalobkyní vyzývat k zaplacení soudního poplatku za odvolání, a následně v důsledku nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3283/18, musel rozhodovat o vrácení takto zaplaceného soudního poplatku, neboť z uvedeného nálezu plyne, že novela zákona o soudních poplatcích provedená zákonem č. 296/2017 Sb. se právní úpravy poplatkové povinnosti za odvolání v odškodňovacích řízeních nikterak nedotkla.

23. Pokud se jedná o postup soudu ve věci, nutno konstatovat, že ten byl plynulý, když úkony byly (až na výjimky) činěny v přiměřených lhůtách, koncentrovaně a logicky návazně za sebou. Ve věci se konalo celkem 5 jednání (před soudem I. stupně dne 10. 1. 2018, 28. 3. 2018 a 4. 4. 2018; před soudem odvolacím dne 13. 3. 2019 a 9. 9. 2020). Soud musel opakovaně žádat o předložení přílohového spisu, bez něhož nebylo možné ve věci rozhodnout. K tíži žalované však nutno přičíst skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu ze dne 13. 3. 2019 byl částečně zrušen proto, že odvolací soud nepostupoval podle metody výpočtu výše zadostiučinění stanovené judikaturou Nejvyššího soudu ČR. Dále soud I. stupně žádal o prodloužení lhůty k vypracování písemného rozsudku ze dne 4. 4. 2018, avšak řízení se v důsledku prodloužení této lhůty prodloužilo jen o pár týdnů.

24. Dále soud posuzoval podíl účastníků, tedy i žalobkyně, na délce řízení, přičemž shledal, že tito se na délce řízení podíleli. Žalobkyně žalobu k výzvě soudu musela doplňovat, dále ji soud musel vyzývat k doplnění odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, a to i když jí poskytl požadovanou lhůtu k doplnění odvolání, kterou sama nedodržela. Soud také musel žalobkyni vyzvat k zaplacení soudního poplatku (doplatku) za podané dovolání, který je zásadně splatný již spolu s podaným dovoláním. Opakovaně musela být k vyjádření se k žalobě vyzývána i žalovaná.

25. Význam předmětu řízení pro žalobkyni byl shledán jako standardní, neboť podle ustálené judikatury je vyšší význam předmětu řízení presumován u typových řízení, kde plyne ze samotné podstaty posuzovaných řízení. Typicky se jedná o trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovněprávní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Nejde-li o tyto vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu pro poškozeného, je pro něj význam předmětu řízení standardní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014, dostupná na www.nsoud.cz).

26. Soud vzal do úvahy všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu a dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě nedošlo, neboť celková délka řízení byla, vzhledem k okolnostem případu, přiměřená. Podle judikatury Nejvyššího soudu ČR k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tím i k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozenou, přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci, a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozené na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014). V posuzované věci činila celková délka řízení ve vztahu k žalobkyni 4 roky a 1 měsíc. Je sice pravdou, že odvolací soud se při svém rozhodování neřídil ohledně jedné posuzované otázky (shora uvedené) judikaturou Nejvyššího soudu ČR, avšak toto lze s ohledem na ostatní uvedená zjištění (význam řízení pro žalobkyni, podíl účastníků na délce řízení, celkovou délku řízení, aj.) tolerovat, neboť podíl státu (soudu) na délce řízení významně nepřevažoval nad podílem účastníků řízení.

27. Ze všech shora uvedených důvodů proto soud žalobu výrokem I. rozsudku zamítl, když neshledal již první podmínku pro přiznání nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, tedy existenci nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení.

28. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když v řízení zcela úspěšné žalované s odkazem na ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. náleží náhrada jednoho režijního paušálu ve výši 300 Kč za písemné vyjádření ve věci samé ze dne 10. 11. 2021 podle § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.

29. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když neshledal důvod pro stanovení jiné lhůty.

Poučení