44 C 60/2020-42

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedou senátu Mgr. Liborem Zhřívalem, jako samosoudcem, v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa žalobce] proti žalované: [osobní údaje žalované] se sídlem [adresa státního zastupitelství] o zaplacení částky 239 400 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 63 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z této částky od 18. 12. 2020 do zaplacení, vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky 176 400 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z této částky od 18. 12. 2020 do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 2 600 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou došlou zdejšímu soudu dne 22. 12. 2020 na žalované domáhal zaplacení částky 239 400 Kč s příslušenstvím (ve formě zákonného úroku z prodlení), coby přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu tvrzeným nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 81 Cm 172/2012 (dále jen„ posuzované řízení“).

2. V žalobě uvedl, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 12. 10. 2012 žalobou podanou jeho právním předchůdcem Dr. [jméno] [celé jméno žalobce], který již v té době byl starobním důchodcem pokročilého věku ([datum narození]) se špatným zdravotním stavem (držitel ZTP/P). Řízení bylo v listopadu 2012 přerušeno, přestože soud věděl o pokročilém věku a špatném zdravotním stavu právního předchůdce žalobce. K jeho odvolání bylo Městskému soudu v Praze (dále též jen„ soud I. stupně“ či„ soud“) odvolacím soudem uloženo, aby konal. Vrchnímu soudu v Praze (dále též jen„ odvolací soud“) však takové rozhodnutí trvalo 10 měsíců, což nelze spatřovat jako přiměřené (vedeno pod sp. zn. 7 Cmo 30/2013). Následně bylo první jednání soudu I. stupně nařízeno až na 12. 11. 2014. Dne 4. 2. 2015 byl podán opravný prostředek a následovala nečinnost soudu v délce 2 let (řízení vedené u odvolacího soudu pod sp. zn. 7 Cmo 160/2015). Dne 16. 3. 2017 bylo řízení přerušeno z důvodu úmrtí Dr. [jméno] [celé jméno žalobce]. Dědické řízení bylo pravomocně skončeno dne 4. 5. 2017. Dne 3. 7. 2017 zaslal účastník řízení odvolacímu soudu sdělení, že dědické řízení bylo pravomocně skončeno a požádal ho o pokračování v řízení. O tom však bylo rozhodnuto až dne 16. 4. 2018. Po následné další nečinnosti soudu bylo jednání nařízeno až na den 15. 2. 2019, kdy bylo jednání odročeno na neurčito. Další jednání se konalo dne 15. 11. 2019, kdy bylo vyhlášeno rozhodnutí, které bylo právnímu zástupci žalobce doručeno až dne 6. 1. 2020, kdy bylo řízení pravomocně skončeno. Podle žalobce došlo k bezdůvodným průtahům i v řízení před odvolacím soudem. Celé řízení trvalo 7 let a 3 měsíce, což je podle žalobce dobou nepřiměřeně dlouhou, přičemž soud byl po dobu 5 let naprosto nečinný. Právnímu předchůdci žalobce byl v září 2011, tedy i v době podání návrhu, přiznán průkaz ZTP/P, resp. výhody invalidy III. stupně. Soudu byl tento stav znám a měl proto postupovat přednostně, tj. v nejkratším možném termínu. Negativní důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení jsou intenzivněji vnímány osobami v pokročilejším věku a jedná se tak objektivně o výraznější zásah do jejich práv. Řízení bylo podle žalobce po skutkové stránce jednoduché, nebylo třeba provádět výslechy svědků, znalců či zpracovávat znalecké posudky, aj. Soud provedl pouze listinné důkazy. Také složitost po právní stránce byla nízká. Význam předmětu řízení pro žalobce byl vysoký, neboť hrozilo, že bude schválen postup, který by umožňoval zkrátit obchodní jmění [právnická osoba] [anonymizováno] s. r. o. o cca 40 000 000 Kč. Hrozilo tak zkrácení obchodního podílu žalobce minimálně o 6,25 % x 40 000 000 Kč = 2 500 000 Kč. Tato částka několikanásobně přesahuje roční příjem žalobce. Ve [právnická osoba] [anonymizováno] s. r. o. také rostlo napětí a docházelo k slovnímu napadání a útokům, což by se při přiměřené délce soudního řízení stát nemuselo. Žalobce se na nepřiměřené délce řízení nijak nepodílel. Naopak proti rozhodnutí o přerušení řízení podal žalobce odvolání a odvolací soud mu vyhověl. Je tak vysoce pravděpodobné, že bez podání odvolání by řízení ještě více protáhlo. S odkazem na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen„ Stanovisko“), požadoval žalobce za první dva roky řízení a dále za každý další rok jeho trvání celkem částku 20 000 Kč, tj. celkem 126 000 Kč, kterou navýšil z důvodů shora uvedených o 90 % na 239 400 Kč. K požadované částce 20 000 Kč ročně dále uvedl, že od vydání Stanoviska v dubnu 2011 do prosinec 2020 dosáhla inflace téměř 20 %, pročež se přiměřené zadostiučinění musí k prosinci 2020 pohybovat v rozmezí 18 000 Kč až 24 000 Kč. S ohledem na dlouhou nečinnost soudu považoval za přiměřené odškodnění ve výši 20 000 Kč ročně s modifikací za první dva roky.

3. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě ze dne 15. 2. 2021 potvrdila, že žalobce u ní dne 17. 6. 2020 uplatnil nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu v celkové výši 239 000 Kč z titulu nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Žalovaná žádost neprojednala, neboť neměla k dispozici příslušný spis Městského soudu v Praze sp. zn. 81 Cm 172/2012 a má tak poznatky pouze poznatky z tvrzení žalobce. S ohledem na uvedené tak nemůže žádné z tvrzení žalobce učinit nesporným, stejně tak nemůže učinit nesporným splnění ani jedné ze základních podmínek, s nimiž je přiznání nároku na existenci nesprávného úředního postupu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“) spojeno, tj. existenci nesprávného úředního postupu, vzniku nemajetkové újmy ani příčinné souvislosti mezi uvedenými dvěma předpoklady. Dále uvedla, že z dostupných informací řízení plyne, že celková délka posuzovaného řízení činila 7 let a 2 měsíce, ve věci bylo opakovaně rozhodováno na dvou stupních soudní soustavy, řízení bylo přerušeno z důvodu probíhajícího dědického řízení, z čehož je zřejmé, že věc byla do jisté míry zatížena procesně. Význam předmětu řízení pro žalobce vyhodnotila jako standardní, neboť šlo o obchodní spor, který podle ustálené judikatury ESLP nepatří mezi typy řízení, u nichž se zvýšený význam presumuje. Na straně žalobce vystupoval až do srpna 2016 právní předchůdce žalobce [příjmení] [jméno] [celé jméno žalobce] a lze tak předpokládat, že žalobce se řízení přímo účastnil až po skončení dědického řízení, a to společně se svou matkou [příjmení] [jméno] [příjmení], která se zadostiučinění za nemajetkovou újmu ze shodného titulu domáhá u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 238/2020. V tomto ohledu tak podle žalované jde o tzv. sdílenou újmu (viz. rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 3369/17), kdy jednotliví poškození mohou objektivně vnímat odškodnění újmy každého z nich jako alespoň částečné odškodnění újmy vlastní (typicky se to týká osob příbuzných nebo společníků právnické osoby). S ohledem na uvedené okolnosti měla žalovaná za to, že délka řízení byla přiměřená, pročež navrhla zamítnutí žaloby v plném rozsahu.

4. S vyjádřením žalované vyslovil žalobce nesouhlas v písemném podání ze dne 31. 5. 2021. Pokud jde o složitost řízení po procesní stránce, uvedl, že odvolací soud musel v řešeném případě korigovat rozhodnutí soudu I. stupně, a to ve dvou případech. Nejdříve, když se soud I. stupně snažil nezákonně řízení přerušit, a podruhé, když měnil rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé. Procesní složitost tak byla zapříčiněna žalovanou, neboť vydala rozhodnutí, která byla zrušena, resp. měněna, což se promítlo do prodloužení doby řízení. Průtahy v řízení pak byly od počátku vnímány i samotným žalobcem, který například za svého otce nahlédl do spisu dne 26. 11. 2014. Chování žalované, která se v šestiměsíční lhůtě k žádosti žalobce o odškodnění nevyjádřila, je podle žalobce dalším důvodem pro navýšení částky odškodnění.

5. Soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Předložené (navržené) listinné důkazy rozhodnutí bez nařízení jednání umožňují a zároveň oba účastníci s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasili (žalobce souhlasil v podání ze dne 31. 5. 2021; žalovaná ve vyjádření k žalobě ze dne 15. 2. 2021).

6. Na základě provedeného dokazování zjistil soud tento skutkový stav:

7. Žalobce u žalované uplatnil předmětný nárok na zadostiučinění nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení dne 17. 6. 2020 (zjištěno z žádosti o přiměřené zadostiučinění za průtahy v soudním řízení ze dne 17. 6. 2020). Mezi účastníky řízení bylo nesporným, že žalovaná žádost žalobce věcně neprojednala.

8. Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 81 Cm 172/2012 soud zjistil následující: Posuzované řízení bylo zahájeno dne 12. 10. 2012 právním předchůdcem žalobce, jeho otcem RNDr. [jméno] [celé jméno žalobce], který se žalobou podanou proti [právnická osoba] [anonymizováno] s. r. o. (v níž měl podíl) domáhal určení neplatnosti usnesení valné hromady této společnosti ze dne 16. 7. 2012. Žalobce požádal o osvobození od soudního poplatku a soud mu proto dne 23. 10. 2012 doručil k vyplnění prohlášení o osobních a majetkových poměrech. Žalobce uvedené soudu vrátil vyplněné dne 30. 10. 2012. Usnesením ze dne 5. 11. 2012 bylo žalobci osvobození od soudního poplatku přiznáno. Dne 9. 11. 2012 byla žalovaná vyzvána k vyjádření. Dne 21. 11. 2012 bylo soudu doručeno vyjádření žalované, v němž navrhla žalobu zamítnout. Usnesením soudu ze dne 27. 11. 2012, č. j. 81 Cm 172/2012-64, bylo řízení přerušeno do rozhodnutí o dovolání proti rozsudku v řízení vedeném u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cmo 26/2012. Proti tomu usnesení podal právní předchůdce žalobce dne 27. 12. 2012 odvolání. Dne 22. 1. 2013 byl spis předložen Vrchnímu soudu v Praze, který usnesením ze dne 7. 11. 2013, č. j. 7 Cmo 30/2013-73, rozhodl, že se řízení nepřerušuje, neboť sice ve věci, pro kterou bylo řízení přerušeno, je řešena otázka zásadní pro rozhodnutí soudu, nicméně ta již byla pravomocně vyřešena, dovolání na tomto nic nemění a soud proto může z pravomocného rozhodnutí vycházet. Dne 28. 11. 2013 byla věc vrácena soudu I. stupně. Dne 11. 2. 2014 byl právní předchůdce žalobce vyzván, aby se vyjádřil k doplnění žalované, což učinil dne 20. 2. 2014. Usnesením ze dne 4. 3. 2014 byla žalovaná vyzvána, aby doplnila svá tvrzení. Dne 15. 4. 2014 bylo podáno vyjádření. Dne 22. 8. 2014 soud nařídil jednání na den 12. 11. 2014. Dne 10. 10. 2014 bylo doručeno ještě doplňující tvrzení ze strany právního předchůdce žalobce. Dne 12. 11. 2014 se ve věci konalo jednání, byly čteny listinné důkazy a bylo odročeno na den 16. 1. 2015. Dne 15. 11. 2015 se vyjádřila žalovaná, dne 3. 12. 2014 právní předchůdce žalobce. Vyjádření byla v mezidobí zaslána druhému z účastníků. Dne 12. 1. 2015 se k věci vyjádřila žalovaná. Dne 16. 1. 2015 ve věci konalo jednání, bylo doplněno dokazování a bylo vyhlášeno usnesení (č. j. 81 Cm 172/2012 – 155), kterým byl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady zamítnut. Dne 4. 2. 2015 podal odvolání právní předchůdce žalobce; odvolání bylo dne 16. 2. 2015 doručeno žalované k vyjádření. Dne 26. 2. 2015 a 11. 3. 2015 požádala žalovaná o prodloužení lhůty k podání vyjádření. Následně se vyjádřila dne 3. 4. 2015. Dne 14. 4. 2015 byl spis předložen odvolacímu soudu. Dne 17. 5. 2016 se Městský soud v Praze k jiné sp. zn. dotazoval na stav řízení, odvolací soud reagoval dne 20. 5. 2016. Dne 2. 11. 2016 bylo odvolacímu soudu oznámeno úmrtí původního žalobce ke dni 24. 8. 2016. Dne 30. 12. 2016 se odvolací soud dotazoval Obvodního soudu pro Prahu 10 na stav dědického řízení. Dne 12. 1. 2017 reagovala na dotaz soudu soudní komisařka s tím, že zůstavitel nezanechal pořízení pro případ smrti, jako dědici připadají v úvahu manželka a dvě děti. Odvolací soud usnesením ze dne 13. 3. 2017, č. j. 7 Cmo 160/2015-219, přerušil řízení do skončení dědického řízení. Dne 3. 7. 2017 bylo odvolacímu soudu sděleno, že dědické řízení bylo skončeno, a to usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 4. 2017, v právní moci dne 4. 5. 2017, které bylo přiloženo. Usnesením ze dne 16. 4. 2018, č. j. 7 Cmo 160/2015-233, bylo rozhodnuto o pokračování v řízení s žalobkyní a) Ing. [jméno] [příjmení] a žalobcem b) Ing. [celé jméno žalobce] (žalobcem v souzené věci). Z odůvodnění usnesení o pokračování v řízení vyplývá, že z výpisu Obchodního rejstříku společností, vedeného Městským soudem v Praze, oddíl C, vložka [číslo], došlo ke dni 21. 6. 2017 k výmazu navrhovatele jako společníka společnosti s obchodním podílem ve výši 12,5 %, a dne 21. 6. 2017 byli jako společníci zapsáni Ing. [jméno] [příjmení] s obchodním podílem 6,25 % a Ing. [celé jméno žalobce] také s podílem 6,25 %. Žalobci bylo usnesení doručeno dne 20. 4. 2018. Usnesením ze dne 10. 5. 2018 byli noví účastníci vyzváni, zda trvají na podané žalobě a podaném odvolání. Dne 31. 5. 2018 sdělili, že na podané žalobě i odvolání trvají. Dne 10. 10. 2018 byli vyzváni k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Věc byla dne 23. 10. 2018 vrácena soudu I. stupně bez věcného vyřízení s tím, že původní žalobce byl od placení soudního poplatku osvobozen, nicméně zemřel. S ohledem na to, že procesní nástupci od soudního poplatku osvobozeni nejsou, soud je vyzval k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Dne 22. 10. 2018 byl soudní poplatek za odvolání zaplacen a dne 30. 10. 2018 byla proto věc opětovně předložena odvolacímu soudu. Dne 4. 1. 2019 odvolací soud nařídil jednání na den 15. 2. 2019. Dne 6. 2. 2019 se k věci vyjádřili žalobci. Dne 15. 2. 2019 se konalo jednání před odvolacím soudem. Soud vyzval zástupce žalobců k doplnění dalších tvrzení a odročil jednání na neurčito. Dne 15. 3. 2019 byly požadované skutečnosti doplněny a doplnění bylo dne 9. 5. 2019 doručeno žalované. Dne 2. 9. 2019 bylo nařízeno jednání na den 15. 11. 2019. Dne 7. 11. 2019 se k věci vyjádřila žalovaná a toto vyjádření bylo dne 12. 11. 2019 doručeno žalobcům, kteří se k němu vyjádřili dne 13. 11. 2019. Dne 15. 11. 2019 se konalo jednání před odvolacím soudem, bylo provedeno dokazování a bylo vyhlášeno usnesení (č. j. 7 Cmo 160/2015-293), jímž bylo usnesení soudu I. stupně částečně potvrzeno a částečně bylo rozhodnuto tak, že některá usnesení valné hromady jsou nicotná. Spis byl dne 19. 12. 2019 vrácen soudu I. stupně. Usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 6. 1. 2020.

9. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

10. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

11. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

12. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona (u úřadu uvedeného v § 6) podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

13. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

14. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

15. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle § 1 odst. 1, § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk, když se žalobce po žalované domáhá zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem, a to porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Žalobce u žalované svůj nárok uplatnil dne 17. 6. 2020 ve smyslu § 14 OdpŠk a proto věc mohla být před soudem ve smyslu § 15 OdpŠk projednána.

16. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci [příjmení] a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci [příjmení] proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci [příjmení] proti České republice ze dne 21. 6. 2005).

17. Kritéria § 31a odst. 3 OdpŠk se použijí i na zjištění, zda byla délka řízení přiměřená.

18. Celková délka posuzovaného řízení od podání žaloby dne 12. 10. 2012 do nabytí právní moci posledního rozhodnutí (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2019) dne 6. 1. 2020 činila 7 let a 2 (celé) měsíce. V průběhu posuzovaného řízení původní žalobce zemřel a místo něj bylo v řízení dále pokračováno s jeho manželkou a synem (žalobcem v předmětném řízení). Původní žalobce v řízení vystupoval od podání žaloby (12. 10. 2012) do rozhodnutí o procesním nástupnictví, resp. doručení usnesení o procesním nástupnictví účastníkům, když toto usnesení odvolacího soudu bylo vykonatelné bez ohledu na právní moc, neboť neukládalo povinnost k plnění - viz § 171 odst. 2 o. s. ř. (20. 4. 2018), tj. 5 let a 6 měsíců. Jeho procesní nástupci včetně žalobce v řízení vystupovali od rozhodnutí o procesním nástupnictví (21. 4. 2018) do pravomocného skončení věci (6. 1. 2020), tj. 1 rok a 8 měsíců. Soud konstatuje, že dědicům zásadně svědčí délka řízení od doby, kdy bylo jejich právním předchůdcem zahájeno. Ovšem míru odškodnění újmy za nepřiměřenou délku řízení je nutno posuzovat individuálně s tím, že nemusí dosahovat stejné výše, jaké by dosahovalo v případě odškodnění původního účastníka (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009; rozsudek ESLP 64756/01, Sadik Amet a ostatní proti Řecku; rozhodnutí ESLP 64890/01, Apicella proti Itálii). Soud přitom nepřehlédl, že odvolací soud se mohl dozvědět o tom, kdo je dědicem zůstavitele (původního žalobce), již dne 21. 6. 2017, kdy došlo v Obchodním rejstříku k jeho výmazu coby společníka [právnická osoba] [anonymizováno] s. r. o. s obchodním podílem ve výši 12,5 %, a zároveň byli jako společníci každý s podílem 6,25 % zapsáni [jméno] [příjmení] a [celé jméno žalobce]. Jednoznačně se to pak odvolací soud dozvěděl dne 3. 7. 2017, kdy dostal informaci o tom, že došlo ke skončení dědického řízení, a zároveň mu bylo zasláno usnesení dědického soudu s doložkou právní moci. Soud toto zjištění zohlednil v postupu Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze (tj. v postupu orgánů veřejné moci během řízení - viz. dále). Jednoznačně však není na místě hodnotit účastenství žalobce již od tohoto data (21. 6. 2017, příp. 3. 7. 2017), protože účastníkem řízení se stal až rozhodnutím odvolacího soudu o procesním nástupnictví, resp. jeho doručením.

19. Takto stanovenou celkovou délku řízení je třeba (při bližším zkoumání průběhu celého posuzovaného řízení - viz dále) považovat za nepřiměřeně dlouhou, čímž došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a tím k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které mu náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 OdpŠk).

20. V důsledku porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě mu vznikla nemajetková újma. Pokud jde o formu zadostiučinění, soud dospěl k závěru, že na délce řízení se zásadní měrou podílely soudy, jejichž postup byl nekoncentrovaný a liknavý, kdy s ohledem na předmět sporu a význam pro žalobce (viz. dále) je na místě mu poskytnout peněžitou formou zadostiučinění.

21. Při určování výše přiměřeného zadostiučinění je v daném případě na místě vycházet ze základní částky 15.000 Kč za první dva roky řízení a dále pak za každý další rok řízení. Nejvyšší soud pro poměry České republiky považuje podle Stanoviska za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok řízení (1 250 Kč až 1 667 Kč za měsíc), přičemž za první dva roky je přiznávána v jedné polovině. Přiznání částky v uvedeném rozmezí, ve kterém částka 15.000 Kč představuje částku základní, lze zvažovat například podle takových kritérií, jakými jsou délka samotného kompenzačního řízení (v případě, kdy samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, lze přiměřeně zvýšit danou částku, pokud se toho poškozený dovolá) či zjevně nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení. V posuzované věci, kdy řízení trvalo sedm let a dva (celé) měsíce (což ještě nelze označit za zjevně zcela extrémní délku řízení), a kdy i samotné kompenzační řízení není nepřiměřeně dlouhé (žaloba byla soudu doručena dne 22. 12. 2020), nelze než uzavřít, že základní částka ve výši 92 500 Kč, stanovená shora uvedeným způsobem (tj. 6 x 15.000 Kč + 2 500, tj. 1250 Kč za každý z dalších dvou celých měsíců), je zcela odpovídající.

22. K požadavku žalobce, že je na místě základní sazbu zvýšit s ohledem na zvyšující se inflaci, soud konstatuje, že rozpětí základní sazby uvedené ve Stanovisku Nejvyššího soudu České republiky je stále aktuální, i když ekonomická úroveň v České republice vzrůstá. Ovšem to samo o sobě není důvodem mechanického zvýšení zadostiučinění. K možnosti překonání závěrů učiněných ve Stanovisku s ohledem na ekonomický růst se Nejvyšší soud ČR vyjadřoval v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012). Při vydání Stanoviska Nejvyšší soud vycházel zejména z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, jež v tomto ohledu nedoznala změn (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3171/2018).

23. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3945/2014, uveřejněném pod číslem 30/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, které náleží jednomu z procesních nástupců původního účastníka, je na místě nejprve určit zadostiučinění, které by náleželo původnímu účastníku řízení za tu část řízení, jíž se sám účastnil. Tuto částku je poté třeba vydělit počtem dědiců původního účastníka, kteří do řízení nastoupili na jeho místo, a to z toho důvodu, aby částka přiznaná v součtu jednotlivým dědicům nepřevyšovala částku, která by náležela původnímu účastníku řízení. Za další část řízení, od smrti původního účastníka až do konce řízení, náleží každému z dědiců zadostiučinění vypočítané postupem podle Stanoviska, procentuálně snížené z důvodu sdílení újmy nerozlučnými procesními společníky. Uvedený postup je samozřejmě namístě pouze v případě, ve kterém procesní nástupci i za života zůstavitele projevovali o zůstavitelovy záležitosti zájem. Pokud by o zůstavitelovy záležitosti za jeho života zájem vůbec neměli, pak by jim za část řízení, které se účastnil zůstavitel, zadostiučinění nenáleželo vůbec, nebo ve výrazně menším rozsahu. Pokud dědicové původního účastníka nastoupili na jeho místo až v závěrečné fázi řízení, není důvod, aby výše zadostiučinění přiznaného dohromady všem dědicům převyšovala částku, která by byla přiznána původnímu účastníku, kdyby se dožil konce řízení.

24. Soud s ohledem na uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR nejprve určil zadostiučinění, které by náleželo původnímu žalobci za tu část řízení, již se účastnil, tj. od 12. 10. 2012 do 20. 4. 2018 (5 let a 6 měsíců) (dále též jen„ první fáze řízení“). Za toto období činí výše základní částky 67 500 Kč, kdy tuto částku je dále nutné modifikovat, a to podle kritérií v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk.

25. Posuzovaná fáze řízení probíhala na dvou stupních soudní soustavy. Již samo řízení na několika stupních soudní soustavy má nutně za následek prodloužení délky posuzovaného řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. Stanovisko). Opakovaně bylo rozhodováno soudem odvolacím, v jednom případě o odvolání proti přerušení řízení a ve druhém o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé, kdy v době rozhodování Vrchního soudu v Praze o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé původní žalobce zemřel. Soud v tomto ohledu zadostiučinění nezvýšil ani nesnížil.

26. Význam předmětu řízení pro původního žalobce byl soudem shledán jako vyšší. Řízení podle Stanoviska typově nepatří mezi ta, u kterých se zvýšený význam presumuje, těmi jsou např. řízení trestní, na ochranu osobnosti, rodinně-právní vztahy, o osobním stavu, aj. Ovšem původní žalobce byl osobou vyššího věku (v době podání návrhu mu bylo 76 let) a jeho zdravotní stav byl špatný (invalidita III. stupně, držitel ZTP/P). Uvedené vyplývá zejména z doložených lékařských zpráv původního žalobce. U těchto osob je tak na místě shledat vyšší intenzitu nepřiměřené délky řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2292/2012). Soud tak zadostiučinění zvýšil o 10 %.

27. Co se týká složitosti věci, tato byla standardní. Soud neprováděl jiné než listinné důkazy, s řízením nebyl spojen mezinárodní prvek, nebyl vypracován znalecký posudek, aj. Nicméně nelze odhlédnout od skutečnosti, že soud musel ve větším množství poučovat účastníky řízení o doplnění jejich tvrzení a důkazů, stejně tak činil i soud odvolací, v čemž jistou složitost procesní spatřovat lze. Soud navíc rozhodoval o žádosti původního žalobce o osvobození od soudního poplatku. Složitost řízení ovšem není dána ohledně rozhodování soudu o přerušení řízení v listopadu 2012, neboť jak uvedl následně odvolací soud, přerušení řízení bylo nedůvodné, protože již tehdy bylo řízení (pro které bylo posuzované řízení přerušeno) pravomocně skončeno. Soud tak zadostučinění nezvyšoval, ani nesnižoval.

28. Původní žalobce se na délce řízení nepodílel. Mnohá jeho vyjádření jsou zohledněna v procesní složitosti řízení. Soud zadostiučinění pro chování původního žalobce nemodifikoval.

29. Pokud se jedná o postup soudu v první fázi řízení, nutno konstatovat, že na jeho délce v této fázi řízení se soud zásadní měrou podílel. Pochybení soudu se již částečně odrazila v samotném závěru o nepřiměřenosti délky soudního řízení, avšak s ohledem na jejich závažnost je soud toho názoru, že je nezbytné zadostiučinění ještě navýšit. Postup soudu byl liknavý a ve většině nekoncentrovaný. Před soudem I. stupně se v této fázi konala dvě jednání (12. 11. 2014 a 16. 1. 2015). Byly provedeny pouze listinné důkazy a soud opakovaně vyzýval jednotlivé účastníky k doplnění tvrzení a důkazů. Soud I. stupně ve věci rozhodoval jednou meritorně a dvakrát o procesní otázce (přerušení řízení a žádost o osvobození od soudního poplatku). Odvolací soud rozhodoval jedenkrát o odvolání proti přerušení řízení a jedenkrát o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé. Z provedeného dokazování vyplynulo, že soud I. stupně zcela nedůvodně přerušil řízení (listopad 2012). Řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 49/2009, pro které bylo posuzované řízení přerušeno, bylo totiž v době rozhodování soudu o přerušení řízení již pravomocně skončeno. Vrchní soud v Praze o odvolání proti usnesení o přerušení řízení rozhodl až v listopadu 2013. Soud tak zapříčinil průtahy v délce 1 rok (27. 11. 2012 – 7. 11. 2013). Dále je soud toho názoru, že došlo k průtahům v řízení před odvolacím soudem v době rozhodování o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé. Soud shledal, že odvolací soud nečinil v přiměřených lhůtách, čímž je obecně považována lhůta 3 měsíce, kdy u soudu odvolacího ovšem přichází v úvahu i delší období, neboť odvolací soud nečiní (až na výjimky) ve věci žádné procesní úkony a přistupuje rovnou k rozhodnutí o odvolání. Nicméně i tak je soud toho názoru, že soud odvolací v této fázi řízení zásadně pochybil a jeho úkony nebyly činěny v přiměřených lhůtách. Věc byla dne 14. 4. 2015 předložena odvolacímu soudu k rozhodnutí, ten však prakticky do 30. 12. 2016 neučinil žádný úkon a původní žalobce v mezidobí zemřel. Následně byla řešena otázka nástupnictví. Soud v prosinci 2016 učinil dotaz na Obvodní soud pro Prahu 10 ohledně stavu dědického řízení. V březnu 2017 soud řízení přerušil, nicméně již dne 21. 6. 2017 mohl odvolací soud zjistit, kdo jsou procesními nástupci původního žalobce (výpisem z Obchodního rejstříku společnosti, viz. výše). Za důvodné tak lze považovat přerušení na dobu 3 měsíců (březen 2017 až červen 2017) a ve zbytku (10 měsíců) bylo řízení zcela nedůvodně prodlužováno tím, že bylo bezdůvodně přerušeno. Pakliže by soud neučinil lustraci v Obchodním rejstříku, nutno dodat, že usnesení dědického soudu nabylo právní moci v květnu 2017 a odvolací soud o tom byl zpraven již dne 3. 7. 2017. Nejpozději tento den tak prokazatelně věděl o tom, že dědické řízení bylo pravomocně skončeno, přesto řízení bylo přerušeno ještě dalších 9 měsíců. Soud za postup soudů ve věci zadostiučinění navýšil o 10 %.

30. Základní zadostiučinění 67 500 Kč tak soud navýšil o 10 % za význam předmětu řízení pro původního žalobce a o dalších 10 % za postup soudu a dospěl k částce 81 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobce vstoupil do řízení jako procesní nástupce zůstavitele jako jeden ze dvou dědiců a přiznávaná částka by v součtu jednotlivým dědicům neměla převyšovat částku, která by náležela původnímu účastníku řízení (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3945/2014), soud tuto částku dále snížil o polovinu na odškodnění ve výši 40 500 Kč za první fázi řízení. Nutno dodat, že žalobce se zjevně za života svého otce staral o jeho záležitosti, což vyplývá z přiloženého spisu, kdy žalobce do spisu v zastoupení svého otce v listopadu 2014 nahlédl a učinil ze spisu kopie.

31. Soud dále určil zadostiučinění, které náleží žalobci za tu část řízení, již se osobně účastnil, tj. od 21. 4. 2018 do 6. 1. 2020 (1 rok a 8 měsíců) (dále též jen„ druhá fáze řízení“). Za toto období činí výše základní částky 25 000 Kč, přičemž i zde je nutné ji modifikovat podle kritérií uvedených v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk.

32. Druhá fáze řízení probíhala na dvou stupních soudní soustavy. K tomu soud odkazuje shodně na bod 25 odůvodnění tohoto rozsudku. Zadostiučinění soud z tohoto důvodu nemodifikoval.

33. Význam předmětu řízení pro žalobce byl soudem shledán jako standardní. Žalobce sice uvádí, že intenzita významu řízení byla zvýšena s ohledem na věk a zdravotní stav původního žalobce, nicméně soud konstatuje, že míra odškodnění je posuzovaná individuálně. Nutno tak přihlédnout ke zdravotnímu stavu a věku žalobce (věk a zdravotní stav právního předchůdce žalobce byl již hodnocen výše). Žalobce netvrdil, že by jeho zdravotní stav byl špatný a není ani osobou vyššího věku podle Stanoviska. Nelze také shledat, že by byl presumován zvýšený význam řízení, jehož předmětem je určení neplatnosti rozhodnutí valné hromady společnosti, jako je tomu u jiných řízení (trestní řízení, péče o nezletilé, pracovně právní spory, věci osobního stavu, sociální zabezpečení a věci týkající se zdraví a života, viz Stanovisko). K tvrzení žalobce o vyšším významu předmětu řízení s ohledem na to, že hrozilo, že bude schválen postup, který by umožnoval zkrátit obchodní jmění žalované společnosti o 40 000 000 Kč, resp. podíl jejich společníků, soud uvádí, že toto tvrzení je co do významu předmětu řízení pro žalobce irelevantní. Předmětem posuzovaného řízení bylo sice vyslovení neplatnosti závěrů valné hromady, kdy se jednalo o hypotetické možnosti fungování žalované společnosti. Nešlo tedy o faktické zpeněžování podílu původního žalobce, resp. jeho nástupců. Jednalo se o to, jaký vliv budou mít společníci na základě svého podílu v žalované společnosti, jakým způsobem budou moci jednání společnosti fakticky ovlivňovat. Nejednalo se tak o to, že by se právnímu předchůdci žalobce, resp. jeho nástupcům dostalo jakékoliv finanční částky po skončení řízení, se níž by případně nemohli nakládat do skončení posuzovaného řízení. Soud tak zadostiučinění s ohledem na význam předmětu pro žalobce nemodifikoval.

34. Co se týká složitosti věci, řízení bylo standardní, k tomu blíže bod 27 odůvodnění tohoto rozsudku. Soud tak zadostiučinění nemodifikoval.

35. Žalobce se na délce řízení nepodílel. Je sice pravdou, že soudní poplatek za odvolání proti usnesení o zamítnutí návrhu zaplatil až k výzvě soudu, nicméně to nelze přičítat k tíži žalobce, neboť do té doby byl účastníkem řízení původní žalobce, který zemřel až v průběhu odvolacího řízení. Soud zadostiučinění pro chování žalobce nemodifikoval.

36. Pokud se jedná o postup soudu v druhé části řízení, lze jej shledat plynulým, kdy úkony byly činěny v přiměřených lhůtách. Téměř celá druhá fáze řízení v podstatě probíhala jen před odvolacím soudem, před nímž se konala 2 jednání (15. 2. 2019 a 15. 11. 2019). To lze považovat za přiměřené. Odvolací soud po rozhodnutí o procesním nástupnictví správně vyzval nové žalobce k vyjádření, zda na žalobě a odvolání trvají, a následně je vyzval k zaplacení soudního poplatku (lhůta k zaplacení soudního poplatku byla 15 dní, tj. do 25. 10. 2018 měli žalobci možnost soudní poplatek zaplatit), avšak následně předčasně (23. 10. 2018) věc vrátil soudu I. stupně bez věcného vyřízení, přestože soudní poplatek byl zaplacen již dne 22. 10. 2018. V tom lze shledat jistou nehospodárnost postupu soudu. Soud I. stupně ovšem věc neprodleně vrátil odvolacímu zpět, čímž nedošlo ke zbytečným průtahům. Soud tak zadostiučinění nemodifikoval.

37. Soud dále přisvědčil námitce žalované, že v druhé fázi řízení byla shledána újma účastníků (žalobce a jeho matky) sdílena, a to minimálně co se procesního postupu týče. Nejvyšší soud ve Stanovisku uvedl, že v případě řízení, v němž vystupovalo více účastníků žádajících náhradu nemajetkové újmy za jeho nepřiměřenou délku, je možno částku odškodnění náležející každému z nich přiměřeně snížit oproti částce, jež by byla poškozenému přiznána v případě, že by se řízení na jedné straně účastnil sám. V případě více poškozených nepřiměřenou délkou řízení je jejich újma do určité míry – jako procesní stranou – sdílena. Z toho důvodu lze s přihlédnutím k počtu poškozených odškodnění, které by bylo přiznáno každému z nich, přiměřeně snížit, a to u vysokého počtu poškozených i podstatně. Snížení bude namístě zejména v případě nerozlučného společenství účastníků řízení (§ 91 odst. 2 o. s. ř.). Je sice pravdou, že v dědickém řízení bylo stanoveno, jaký procentuální podíl má každý z žalobců na obchodním podílu původního žalobce, nicméně z procesního hlediska vystupovali žalobci nadále spolu, podání činili společně a dokonce měli společného právního zástupce. Soud tak modifikoval částku snížením o 10 %.

38. S ohledem na uvedené tak žalobci za druhou fázi řízení náleží zadostiučinění ve výši 22 500 Kč, kdy základní částka 25 000 Kč byla ponížena o 10 % za sdílenou újmu žalobce a jeho matky.

39. Pro úplnost soud dodává, že se neztotožnil s názorem žalobce, že by nevyjádření se žalované k jeho žádosti o odškodnění v šestiměsíční lhůtě mělo být dalším důvodem pro navýšení částky odškodnění. Ustanovení § 15 odst. 2 OdpŠk totiž lhůtu, v níž má příslušný úřad uplatněný nárok předběžně projednat a rozhodnout o něm, nestanoví. Smyslem předběžného projednání nároku je možnost mimosoudního řešení sporu o nárok. Poškozenému však nic nebrání v podání žaloby k soudu i před tím, než se příslušný úřad k jeho nároku vyjádří a vydá konečné stanovisko. Vyjádření se příslušného úřadu k uplatněnému nároku není podmínkou uplatnění nároku u soudu, touto podmínkou je pouze uplatnění nároku poškozeným u příslušného úřadu (§ 14 odst. 3 OdpŠk).

40. S ohledem na výše uvedené žalobci náleží přiměřené zadostiučinění za újmu způsobenou mu zjištěným nesprávným úředním postupem v celkové výši 63 000 Kč (40 500 + 22 500). Žalobci pak z přiznané částky náleží i požadovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně (podle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), a to ode dne 18. 12. 2020, protože právě od tohoto dne se stát ve smyslu konstantní soudní judikatury (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001) ocitl v prodlení, tj. 6 měsíců od uplatnění nároku dne 17. 6. 2020. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku.

41. Co do zbytku požadované částky ve výši 176 400 Kč s příslušenstvím soud žalobu výrokem II. rozsudku jako nedůvodnou zamítl.

42. Žalobce se v řízení domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, a přestože mu výrokově nebylo požadované plnění přiznáno v plném rozsahu, je na místě mu podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznat plnou náhradu nákladů řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. 30 Cdo 2707/2013). Účelné náklady řízení žalobce jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a paušální náhradou nezastoupeného účastníka za 2 úkony podle § 1 odst. 3 písm. a) ve spojení s ust. § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, po 300 Kč. Úkony spočívaly v podání žaloby a písemném vyjádření se k výzvě soudu (podání ze dne 31. 5. 2021). Soud tak žalobci na náhradě nákladů řízení přiznal celkovou částku 2 600 Kč.

43. O lhůtách k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř., když soud prodloužil zákonnou lhůtu ze 3 dnů na 15, protože takové prodloužení lhůty je možno po žalobci spravedlivě požadovat a žalované umožnit včasné administrativní zpracování soudem uloženého plnění.

Poučení