44 C 9/2020-301

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedou senátu Mgr. Liborem Zhřívalem, jako samosoudcem, ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupeného advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem [adresa] o náhradu nemajetkové újmy, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 638 300 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 5. 3. 2020 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 2 105 289 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 27. 2. 2020 do zaplacení a z částky 638 300 Kč od 27. 2. 2020 do 4. 3. 2020 se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 104 294,96 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 na náhradě nákladů řízení částku 10 638,63 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou dne 2. 3. 2020, doplněnou podáním ze dne 20. 3. 2020, na žalované domáhal náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout v souvislosti s jeho trestním stíháním (zahájeným usnesením Policie ČR ze dne 25. 10. 2010, [číslo jednací]), které bylo zastaveno usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 21. 2. 2019, č. j. 2 T 77/2011-1682. V průběhu trestního stíhání byl žalobce navíc usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29. 1. 2012 vzat do vazby, ze které byl propuštěn dne 25. 5. 2012 na základě usnesení téhož soudu ze dne 11. 5. 2012. Vazební rozhodnutí byla pro jejich nezákonnost zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 2183/12. Konkrétně se žalobce v řízení domáhal částky 339 789 Kč na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu tvrzeným nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce trestního stíhání, částky 1 845 000 Kč na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným trestním stíháním a částky 558 800 Kč na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným vazebním stíháním. Při stanovení požadovaných částek přihlédl k tomu, že na základě jeho písemné žádosti ze dne 4. 9. 2019 mu žalovaná stanoviskem ze dne 26. 2. 2020 přiznala částku 44 000 Kč za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení, částku 76 200 Kč za nezákonné vzetí do vazby a dále částku 20 000 Kč za nezákonné trestní stíhání. Celkem se tak žalobce v řízení domáhal částky 2 743 589 Kč spolu se zákonného úroku z prodlení z této částky od 27. 2. 2020 do zaplacení.

2. K požadavku na zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce trestního řízení žalobce v žalobě uvedl, že jeho trestní stíhání trvalo 8 let, 4 měsíce a 17 dnů, řízení nebylo nijak složité, bylo provázeno více jak pětiletou nečinností orgánů činných v trestním řízení (policejního orgánu a okresního státního zastupitelství), přičemž žalobce tyto průtahy nijak nezavinil a předmět řízení pro něj měl zvýšený význam, neboť šlo o jeho trestní stíhání, v němž byl původně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 8 měsíců. Pokud jde o nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným trestním stíháním, žalobce dále uvedl, že se v daném případě jednalo o jeho trestní stíhání pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ust. § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákona, tedy o závažný trestný čin s dosti vysokou trestní sazbou (s horní hranicí až 10 let), když se mělo jednat o údajnou trestnou činnost zvoleného zastupitele a starosty menší obce ([obec]), což nutně zvyšovalo negativní dopady do jeho života, neboť byl v podstatě všemi obyvateli obce vnímán jako nějaký kriminálník. Nespravedlivé trestní stíhání žalobce přitom trvalo dlouhou dobu a projevilo se tak v osobnostní sféře poškozeného žalobce daleko závažnějším způsobem, než pokud by trvalo jen krátkou dobu. Trestní stíhání se dále stalo předmětem masivního zájmu sdělovacích prostředků, a to dokonce i veřejnoprávních, zejména [anonymizováno], která odvysílala několik dosti negativně zaujatých reportáží, a lidé v okolí začali věřit novinám a televizi a žalobce se stal pro všechny kriminálníkem, který chtěl poškodit a okrást obec. Zároveň pak došlo k rapidnímu zhoršení zdravotního stavu žalobce, který před hlavním líčením v lednu 2012 musel být hospitalizován se srdečními problémy v nemocnici. Krátce po propuštění z nemocnice byl zatčen a předveden k soudu, kde zkolaboval a byl umístěn do vazební věznice, kde na jednotce intenzivní péče strávil několik týdnů. Vzetí do vazby bylo silně medializováno a pro rodinu žalobce tak nastalo doslova„ peklo“, když lidé jeho rodinu přestali zdravit a říkali o nich, že jsou banda kriminálníků. Manželka žalobce začala mít problémy v práci, když pracovala jako učitelka v mateřské škole, a rodiče jí jasně dávali najevo, že moc dobře ví, kdo je její manžel. [příjmení] [jméno], tehdy žák základní školy, utekl z domu a hledala ho policie. Ve škole se mu všichni smáli, že má otce v kriminále, a byl dokonce fyzicky napadán a nechtěl chodit do školy. [příjmení] [jméno], který byl také obviněný, byl pod takovým psychickým tlakem, že se jeho dosavadní dobrý prospěch na vysoké škole zhoršil tak, že musel studium ukončit. Celá rodina se tak dostala do společenské izolace. Za této situace pak žalobce pochopitelně v roce 2014 neobhájil svůj mandát obecního zastupitele a starosty a nemohl nikde sehnat práci. Jeho rodina se tak dostala do finančních potíží, pročež se musel rozprodat rodinný majetek. Při určení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným vzetím do vazby vycházel žalobce z částky 5 000 Kč za každý den ze 127 dnů, kdy byl nezákonně ve vazbě, a to ve velmi špatném zdravotním stavu.

3. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě potvrdila, že žalobce u ní dne 5. 9. 2019 uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 383 789 Kč z titulu nesprávného úředního postupu v předmětném řízení a ve výši 2 500 000 Kč z titulu nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání žalobce, v jehož průběhu byl žalobce nezákonně vazebně stíhán. Ve stanovisku ze dne 26. 2. 2020 shledala žalovaná tuto žádost částečně důvodnou, když konstatovala, že usnesení Policie ČR o zahájení trestního stíhání žalobce ze dne 25. 10. 2010 představuje nezákonné rozhodnutí podle § 8 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ zák. č. 82/1998 Sb.“), a za danou skutečnost se žalobci omluvila a přiznala mu relutární satisfakci ve výši 20 000 Kč, dále konstatovala, že délka trestního řízení vedeného proti žalobci představuje nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., za což se žalobci omluvila a přiznala mu finanční zadostiučinění ve výši 44 000 Kč, a konečně konstatovala, že usnesení Okresního soudu Brno-venkov o vzetí žalobce do vazby představuje nezákonné rozhodnutí podle § 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., za což se žalobci omluvila a přiznala mu finanční zadostiučinění ve výši 76 200 Kč. Pokud jde o nárok z titulu nepřiměřené délky řízení, žalovaná zdůraznila, že celková délka řízení činila 8 let, 4 měsíce a 17 dnů, řízení označila za složité, neboť byla nutná součinnost mnoha orgánů státní správy, když s věcí mělo přímou souvislost i restituční řízení a dlouho řešená otázka českého občanství původní majitelky nemovitostí. Případ byl také řešen na všech stupních soudní soustavy. Podle žalované přispěl žalobce k průtahům v řízení, když například jeho advokát dva dny před konáním hlavního líčení požádal o jeho odročení ze zdravotních důvodů a nenavrhl substituci. Žalobce podle žalované nikterak neprokazuje, že by pro něj byl předmět řízení mimořádně významný, přičemž za situace, kdy byl obžalován společně s dalšími pěti osobami, z toho některými blízkými, lze presumovat tzv. sdílenou újmu jako důvod pro snížení vypláceného zadostiučinění. K významu řízení pro žalobce pak žalovaná dále uvedla, že je nutno brát ohled na to, že v dané věci je požadována náhrada také za nemajetkovou újmu i z titulu nezákonného trestního stíhání žalobce, kdy kritérium významu řízení se promítá právě do tohoto odškodnění. V opačném případě by docházelo k dvojímu odškodnění za téže skutečnosti. Žalovaná zde odkázala na již konstantní závěry Nejvyššího soudu ohledně této otázky. Ve vztahu k nároku žalobce z titulu nezákonného trestního stíhání pak žalovaná setrvala na tom, že částka 20 000 Kč, kterou žalobci v rámci předběžného projednání nároku na tomto požadavku přiznala, je částkou zcela přiměřenou, a neshledala tak důvodu pro její navýšení. Ačkoliv trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele může mít difamující charakter a zajisté je veřejností negativně vnímán, existují podle žalované mnohé trestné činy s vyšší mírou společenského odsouzení, jako například trestné činy proti životu či lidské důstojnosti v sexuální oblasti. Délka trestního stíhání pak sice byla dlouhá, avšak tato skutečnost je důvodem pro zadostiučinění z důvodu nepřiměřené délky řízení. Ve vztahu k následkům v osobnostní sféře pak žalobce uvádí značný stres a rovněž zmiňuje značné zdravotní problémy, avšak podle žalované neprokazuje příčinnou souvislost mezi tvrzenými zásahy a trestním stíháním. Taktéž tvrzení ohledně hledání nové práce ponechává žalobce v obecné rovině a neprokazuje ani zde příčinnou souvislost. Ve vztahu k nároku žalobce z titulu nezákonného vazebního stíhání pak žalovaná vznesla námitku promlčení, když o zrušení rozhodnutí o vzetí žalobce do vazby bylo rozhodnuto nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 2183/12, vyhlášeným 6. 6. 2013, přičemž nárok žalobce z tohoto titulu byl u žalované uplatněn až v září 2019, pročež je podle žalované (s odkazem na ust. § 32 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.) evidentně promlčen. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla zamítnutí žaloby v plném rozsahu.

4. Soud vzal z trestního spisu Okresního soudu Brno-venkov, sp. zn. [spisová značka], za prokázané, že usnesením Policie ČR ze dne 25. 10. 2010, [číslo jednací], bylo zahájeno trestní stíhání, mimo jiné, žalobce, starosty obce ([obec]), jako obviněného pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ust. § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákona v účinném znění do 31. 12. 2009, spáchaného formou spolupachatelství podle ust. § 9 odst. 2 trestního zákona v tomtéž znění. Toto usnesení bylo žalobci doručeno dne 25. 10. 2010 Trestní stíhání bylo tímto usnesením zahájeno vůči dalším pěti osobám, coby členům zastupitelstva [územní celek]. Stížnost žalobce (a ostatních spoluobviněných) proti usnesení o zahájení trestního stíhání byla zamítnuta usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství Brno ze dne 24. 11. 2010. Dne 8. 12. 2010 byl proveden výslech žalobce, coby obviněného, Policií ČR, při němž připustil, že v minulosti již byl odsouzen za trestnou činnost. Podle evidence rejstříku trestů z 31. 1. 2011 má žalobce zaznamenány tři odsouzení z let 1982, 1983 a 1985, a to včetně jednoho nepodmíněného odsouzení k odnětí svobody v délce 5 měsíců za trestný čin podle § 176 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, padělání a pozměňování veřejné listiny. Dne 12. 7. 2011 byla u Okresního soudu Brno-venkov (dále též jen„ soud“ či„ soud I. stupně“) na žalobce (a dalších pět spoluobžalovaných) podána obžaloba, a to pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009. Dne 14. 7. 2011 bylo soudem nařízeno hlavní líčení na den 10. 8. 2011, avšak po žádostech o odročení (žádost žalobce o odročení z důvodu pobytu v zahraničí ze dne 1. 8. 2011) se hlavní líčení konalo až dne 26. 9. 2011, kdy byl žalobce vyslechnut a hlavní líčení bylo odročeno na 31. 10. 2011. Z důvodu hospitalizace jednoho z obhájců a jeho žádosti o odrok se však toto hlavní líčení nekonalo a bylo odročeno na den 21. 12. 2011. Následně společný obhájce obžalovaných, včetně žalobce, požádal dne 20. 12. 2011 o odročení tohoto hlavního líčení ze zdravotních důvodů. Hlavní líčení proto bylo odročeno na den 19. 1. 2012. Předvolání k tomuto hlavnímu líčení bylo žalobci na základě žádosti soudu doručeno prostřednictvím Policie ČR. Dne 18. 1. 2012 byla soudu doručena žádost společného obhájce obžalovaných o odročení hlavního líčení dne 19. 1. 2012 z důvodu hospitalizace žalobce pro srdeční příhodu. Zároveň byl podán návrh na vyloučení trestní věci proti obžalovanému žalobci k samostatnému projednání. Dne 19. 1. 2012 pak všichni obžalovaní, kromě žalobce, požádali o odročení hlavního líčení dne 19. 1. 2012 z důvodu vypovězení plné moci obhájci a poskytnutí prostoru pro zvolení nového. Dne 19. 1. 2012 soud zjistil, že žalobce byl dne 19. 1. 2012 v 10:00 hodin z hospitalizace v nemocnici propuštěn. Hlavní líčení bylo soudem odročeno na den 15. 2. 2012. Dne 19. 1. 2012 byl vydán příkaz k zatčení obžalovaného žalobce, který byl realizován Policií ČR téhož dne ve 14:25 hodin a žalobce byl policií eskortován k soudu. Téhož dne v 15:00 hodin byl žalobce u soudu vyslechnut a v rámci tohoto výslechu uvedl, že se 10 let léčí se srdcem a bere celkem asi 14 léků a antidepresiva. Žalobce byl po provedení výslechu vzat do vazby z důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu s tím, že společně se svým obhájcem cíleně maří další projednávání předmětné trestní věci. Žalobce i jeho manželka si proti usnesení o vzetí do vazby podali stížnost. Manželka žalobce zde uvedla, že žalobce je dlouhodobě nemocný a bere více než 16 druhů léků. Do vazební věznice byl žalobce dodán dne 19. 1. 2012 v 15:30 hodin. Dne 15. 2. 2012 podal žalobce návrh na vyloučení předsedy senátu z projednávání věci a dále návrh na přerušení řízení po dobu 6 měsíců s odkazem na svůj nepříznivý zdravotní stav, kdy po kolapsu je od 19. 1. 2012 nadále umístěn v nemocnici Vazební věznice Brno, a to na jednotce intenzivní péče. Dne 15. 2. 2012 se ve věci konalo hlavní líčení, k němuž byl žalobce eskortován z vazby a byl zde jako obžalovaný vyslechnut. Zároveň bylo při tomto hlavním líčení vyslechnuto celkem 9 svědků. Hlavní líčení bylo odročeno na 21. 2. 2012. Usnesením ze dne 15. 2. 2012 soud rozhodl, že předseda senátu není vyloučen z vykonávání úkonů v trestní věci obžalovaných, včetně žalobce. Téhož dne pak bylo také vydáno usnesení o předání obhájce žalobce České advokátní komoře ke kárnému postihu. Dne 21. 2. 2012 podal žalobce proti usnesení, kterým soud rozhodl o návrhu na vyloučení předsedy senátu z projednávané věci, stížnost, a téhož dne jeho obhájce i stížnost proti usnesení o předání věci ke kárnému postihu. Dne 21. 2. 2012 se konalo hlavní líčení, k němuž byl žalobce opět eskortován z vazby. Žalobce byl u tohoto hlavního líčení stižen nevolností a jeho obhájce navrhl vyloučení věci žalobce k samostatnému projednání, aby mohl být odvezen do nemocnice, když nesouhlasil s tím, aby bylo jednáno v nepřítomnosti žalobce. Soud proto usnesením vyhlášeným při hlavním líčení vyloučil trestní věc žalobce ze společného řízení a žalobce poté opustil jednací síň. Všechny ostatní obžalované uznal soud rozsudkem při tomto hlavním líčení vinnými ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákona a všem uložil trest odnětí svobody v trvání 3 roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 5 roků za současného vyslovení dohledu. Třemi usneseními ze dne 9. 3. 2012 Krajský soud v Brně (dále jen„ odvolací soud“) zamítl stížnost proti usnesení soudu o předání obhájce žalobce České advokátní komoře ke kárnému postihu, dále zamítl stížnost všech obžalovaných proti usnesení, jímž předseda senátu není vyloučen z projednávání úkonů v trestní věci obžalovaných, a konečně zamítl stížnost žalobce proti usnesení o jeho vzetí do vazby, když uzavřel, že v daném případě vzniká důvodná obava, že se obžalovaný žalobce trestnímu stíhání (dále zde popsaným způsobem) vyhýbá, když nelze pominout, že mu hrozí vysoký trest. Dne 14. 3. 2012 došlo odvolacímu soudu doplnění stížnosti manželky žalobce proti usnesení o vzetí žalobce do vazby, k níž byla připojena lékařská zpráva MUDr. [jméno] [příjmení], praktického lékaře pro dospělé, ze dne 6. 3. 2012, z níž plyne, že žalobce se již od roku 2006 léčí s hypertenzí a s ohledem na jeho obezitu a genetické předpoklady dochází trvale k progresi. V roce 2008 se u žalobce objevil první záchyt metabolického syndromu, v roce 2009 cévní onemocnění mozku a dále první záchyt fibrilace síní a poprvé byl indikován k plánovanému vyšetření srdečních cév pro podezření na kritické zúžení srdečních tepen. V roce 2010 se objevila kardiální synkopa (omdlení) s podezřením na kritickou bradykardii – zpomalení srdeční činnosti s rizikem srdeční zástavy. Dne 26. 3. 2012 se ve vyloučené věci obžalovaného žalobce konalo hlavní líčení, k němuž byl žalobce eskortován z vazby. Byl zde vyhlášen rozsudek, jímž byl žalobce uznán vinným z trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 8 měsíců a pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dne 10. 4. 2012 si žalobce proti tomuto rozsudku podal odvolání a téhož dne i návrh na propuštění z vazby. Dne 11. 5. 2012 se u soudu konalo vazební zasedání, při němž soud vydal usnesení, jímž zamítl žádost žalobce o propuštění z vazby, a dále jím rozhodl o tom, že podle § 73a odst. 2 písm. a) trestního řádu je přípustné přijetí peněžité záruky nabídnuté žalobcem, když její výši současně určil částkou 2 mil. Kč s tím, že musí být složena do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení. Dne 16. 5. 2012 byla stanovená peněžitá záruka ve výši 2 mil. Kč složena na účet soudu a ten usnesením ze dne 17. 5. 2012 propustil žalobce z vazby na svobodu za současného přijetí peněžité záruky ve výši 2 mil. Kč složené obžalovaným žalobcem. Toto usnesení nabylo právní moci dne 24. 5. 2012 a soud dne 25. 5. 2012 požádal Vazební věznici v Brně o okamžité propuštění žalobce na svobodu. Dne 29. 5. 2012 byla vyloučená věc obžalovaného žalobce předložena s odvoláním proti rozsudku odvolacímu soudu a ten usnesením ze dne 27. 6. 2012 spojil trestní věc obžalovaného žalobce ke společnému projednání a rozhodnutí do trestní věci ostatních obžalovaných. Dne 10. 10. 2012 se před odvolacím soudem konalo veřejné zasedání, jemuž byl žalobce osobně přítomen a které bylo odročeno na 7. 11. 2012. Dne 12. 10. 2012 podali tři obžalovaní (odlišní od žalobce) návrh na přerušení odvolacího řízení do rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti, kterou se domáhali zrušení usnesení soudu a odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto, že předseda senátu soudu není vyloučen z vykonávání úkonů v předmětné trestní věci. Tento návrh následně podáním došlým odvolacímu soudu dne 5. 11. 2012 vzali zpět, neboť usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2012 byla jejich ústavní stížnost odmítnuta. Dne 7. 11. 2012 se u odvolacího soudu konalo veřejné zasedání, jemuž byl žalobce osobně přítomen, při němž byl vyslechnut jeden svědek a veřejné zasedání bylo odročeno na 12. 12. 2012. Při tomto odročeném veřejném zasedání, jemuž byl žalobce osobně přítomen, byla vyslechnuta další svědkyně a veřejné zasedání bylo odročeno na den 6. 2. 2013. Toho dne se před odvolacím soudem konalo neveřejné zasedání, při němž byly jeho usnesením rozsudky soudu ze dne 21. 2. 2012 (ve věci ostatních obžalovaných) a ze dne 26. 3. 2012 (ve věci žalobce) podle § 258 odst. 1 písm. a), b) a c) trestního řádu zrušeny a věc byla podle § 260 trestního řádu vrácena státnímu zástupci k došetření. Podle odůvodnění usnesení odvolacího soudu bude poté, co bude spis prostřednictvím státního zástupce navrácen policejnímu orgánu, nutno vyčkat pravomocného rozhodnutí správního orgánu o tom, zda paní [jméno] [příjmení] měla či neměla ke dni svého úmrtí československé státní občanství. Spis byl vrácen soudu dne 26. 2. 2013. Dne 20. 2. 2013 Česká advokátní komora soudu sdělila, že obhájce žalobce byl na základě podnětu předsedy senátu v kárném řízení, které bylo spojeno s dalším kárným řízením, uznán kárně vinným a bylo mu uloženo kárné opatření. Nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 2183/12, byla zrušena usnesení soudu ze dne 19. 1. 2012 a odvolacího soudu ze dne 9. 3. 2012 o vazbě žalobce s tím, že jimi bylo porušeno základní právo žalobce zakotvené v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle Ústavního soudu nelze obavu z pokračování obstrukčních jednání zaměňovat s obavou, že se obviněný bude skrývat nebo že uprchne. Usnesením ze dne 11. 6. 2013 rozhodlo Okresní státní zastupitelství Brno o tom, že se ruší peněžitá záruka ve výši 2 mil. Kč složená žalobcem, neboť pominuly důvody, které vedly k jejímu složení. Dne 2. 9. 2013 došla Nejvyššímu soudu ČR stížnost ministryně spravedlnosti pro porušení zákona proti usnesení odvolacího soudu ze dne 6. 2. 2013, konkrétně proti jeho výroku, jímž byla podle § 260 trestního řádu předmětná věc vrácena státnímu zástupci k došetření. Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 11. 12. 2013, č. j. 6 Tz 49/2013-66, rozhodl o tom, že pravomocným usnesením odvolacího soudu ze dne 6. 2. 2013 byl porušen zákon v ust. § 260 trestního řádu ve prospěch všech obviněných, včetně žalobce. Z odůvodnění tohoto rozsudku plyne, že se jednalo pouze o tzv. akademický výrok, když Nejvyšším soudem nebylo předvídáno, jak bude či má být dále postupováno státním zástupcem, eventuálně následně soudem I. stupně. Policie ČR následně v období mezi 11. 2. 2015 až 18. 8. 2017 zasílala Krajskému úřadu Jihomoravského kraje opakované dotazy stran vydání rozhodnutí ohledně občanství paní [jméno] [příjmení] Krajský úřad Jihomoravského kraje zaslal Policii ČR dne 18. 8. 2017 rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 23. 5. 2017, [číslo jednací], jímž bylo zrušeno rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 17. 12. 2012, kterým bylo zrušeno potvrzení o československém státním občanství k datu úmrtí [jméno] [příjmení], zemřelé 26. 9. 1949, a řízení bylo zastaveno. Dne 29. 11. 2017 byl žalobce jako obviněný znovu vyslechnut Policií ČR, přičemž zde uvedl, že jeho zdravotní i psychický stav je dobrý. Dne 15. 3. 2018 přibrala Policie ČR opatřením znalce k podání znaleckého posudku z oboru ekonomika – odvětví ceny a odhady za účelem stanovení odhadu ceny pozemků v obci [obec] v místě a čase obvyklém s tím, že pro vypracování a doručení posudku byla stanovena lhůta do 15. 5. 2018. Vyžádaný znalecký posudek byl znalcem zpracován dne 30. 5. 2018. Usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Brno ze dne 2. 7. 2018 byl žalobci určen obhájce k přijímání písemností a vyrozumívání o úkonech trestního řízení v předmětné věci, protože policejnímu orgánu neoznámil, kterého ze svých obhájců zmocnil k těmto činnostem. Dne 12. 9. 2018 byl obhájcem žalobce prostudován trestní spis, přičemž žalobce se k tomuto úkonu osobně nedostavil ze zdravotních důvodů. Dne 17. 9. 2018 navrhl žalobce po seznámení se spisovým materiálem doplnění dokazování a dále navrhl zastavení trestního stíhání podle ust. § 172 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Dne 2. 10. 2018 doručila Policie ČR Okresnímu státnímu zastupitelství [obec] návrh na zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 písm. b) trestního řádu s tím, že Krajský úřad Jihomoravského kraje dne 4. 12. 2017 vydal osvědčení o státním občanství [příjmení] [jméno] [příjmení], ve kterém uvádí, že tato nebyla ke dni úmrtí, tj. 26. 9. 1949, československou státní občankou. Dne 2. 11. 2018 podalo Okresní státní zastupitelství Brno u soudu obžalobu proti 6 obviněným, včetně žalobce, pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákona. Žalobce podal dne 10. 12. 2018 návrh na předběžné projednání obžaloby s návrhem na zastavení trestního stíhání podle ust. § 172 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Krajský úřad Jihomoravského kraje dne 19. 2. 2019 k dotazu soudu sdělil, že paní [jméno] [příjmení] k datu úmrtí, tj. ke dni 26. 9. 1949, nebyla československou státní občankou. Usnesením ze dne 21. 2. 2019, č. j. 2 T 77/2011-1682, soud rozhodl o tom, že se trestní stíhání proti obviněným, včetně žalobce, podle § 188 odst. 1 písm. c) trestního řádu a § 172 odst. 1 písm. b) trestního řádu zastavuje. Podle odůvodnění tohoto usnesení, jelikož paní [jméno] [příjmení] nebyla ke dni svého úmrtí československou státní občankou, pak podle právního názoru odvolacího soudu, jímž je soud vázán, skutek popsaný v obžalobě nemá svého opodstatnění, neboť se na předmětné pozemky režim restitučního nároku nevztahoval a nemohlo tak dojít jednáním obviněných k naplnění skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákona. Ve vztahu k žalobci toto usnesení nabylo právní moci dne 16. 3. 2019.

5. Ze záznamu pořadu České televize Události v regionech s názvem [příjmení] [anonymizováno] [obec] [anonymizována čtyři slova] zjištěno, že se zde k věci vyjadřoval mluvčí Okresního soudu Brno-venkov, a to po vydání zrušující usnesení odvolacího soudu ze dne 6. 2. 2013, když pouze obecně sdělil,„ je-li dána na ty pozemky blokace nebo probíhá-li o nich nějaký soudní spor, tak žádná osoba není oprávněna s nimi nějakým způsobem manipulovat.“ Reportér pořadu sám uvodil toto sdělení mluvčího soudu tak, že„ okresní soud původní rozsudek hájí, zastupitelé se podle něj provili tím, že prodali pozemky v okamžiku, kdy nemohli tušit, jak spor dopadne.“ Ze záznamu pořadu České televize Reportéři ČT s názvem [anonymizována tři slova] [obec] vyplynulo, že po vydání odsuzujících rozsudků soudu ze dne 21. 2. 2012 a ze dne 26. 3. 2012 okomentoval tyto rozsudky mluvčí Okresního soudu Brno-venkov tak, že„ pro starostu tři roky osm měsíců nepodmíněně, pro ostatní členy zastupitelstva tři roky s podmíněným odkladem se zkušební dobou pěti let.“ Mluvčí Okresního státního zastupitelství Brno pak v tomto pořadu po vydání odsuzujících rozsudku soudu sdělil, že„ bylo jednoznačně prokázáno, že tito zastupitelé obce jednali s vědomím, že na tyto pozemky je vázán restituční nárok.“ Z pořadu je dále patrné, že obyvatelé [územní celek] byli v názoru na konání kladené žalobci (coby starostovi této obce) za vinu, rozpolceni (tj. část mu věřila, část nikoli). Tato rozpolcenost obyvatel obce pak plyne i z internetových článků předložených žalobcem (na č. l. 78 – 100 spisu), v nichž se objevuje i jeho plné jméno. V článcích se však neobjevuje hodnocení předmětné věci přímo ze strany orgánů činných v trestním řízení. Pouze v článku s názvem [anonymizována čtyři slova] [obec], [anonymizována tři slova] (na č. l. 79) a v článku s názvem [anonymizováno] [obec] [anonymizována čtyři slova], se ve vztahu k žalobci shodně objevila informace mluvčího soudu, že„ byl vzat do vazby, protože se ukázalo, že důvody, pro které se nedostavoval k soudu, byly falešné.“ 6. Ze sdělení Vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno ze dne 4. 9. 2020 a zaslané propouštěcí zprávy z hospitalizace žalobce na interním oddělení vězeňské nemocnice a výpisu z elektronické evidence zdravotního střediska bylo zjištěno, že žalobce byl ve vězeňské nemocnici hospitalizován od 19. 1. 2012 v 18:45 hodin do 9. 3. 2012 v 8:00 hodin s diagnózou [anonymizována tři slova]. Sdělil přitom, že se po dobu 5 léčí se srdcem [anonymizováno 10 slov]. Do nemocnice byl přivezen od soudu, kde byla nařízena vazba, když ještě před přelíčením pociťoval [anonymizována čtyři slova] a sám si vzal [anonymizována tři slova] a byla volána rychlá lékařská pomoc. Předtím byl hospitalizován od 17. 1. do 19. 1. 2012 na interně Nemocnice v Bohunicích pro [anonymizována čtyři slova], byl vyšetřen a byla vyloučena akutní [anonymizována tři slova] medikace a poté byl po stabilizaci stavu propuštěn do domácího šetření. Žalobce byl při přijetí do vězeňské nemocnice pro [anonymizováno] obtížně vyšetřitelný, [anonymizována čtyři slova], přijatý pro [anonymizována čtyři slova] [anonymizována čtyři slova] [anonymizována tři slova] došetření stavu. Při přijetí [anonymizována dvě slova] a [anonymizována čtyři slova] [anonymizována tři slova]. Při úpravě [anonymizována čtyři slova] [anonymizována čtyři slova] [anonymizována tři slova]. Během hospitalizace byla opakovaně v nočních hodinách zachycena [anonymizována čtyři slova] [anonymizována čtyři slova] [anonymizováno]. V dalším průběhu hospitalizace již byla trvalá [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova], kterou pacient toleroval, a nebyly zaznamenány známky [anonymizována dvě slova]. Dále byl u žalobce diagnostikován [anonymizována čtyři slova] [anonymizována dvě slova] pacienta a reakce na stresovou situaci.

7. Ze zprávy MUDr. [jméno] [příjmení], praktického lékaře pro dospělé, o zdravotním stavu žalobce v období 2012 – 2017 ze dne 6. 8. 2020 (na č. l. 178 spisu) plyne, že žalobce byl v roce 2012 sledován pro [anonymizováno 8 slov]. V průběhu sledovaného období (2012 – 2017) se objevilo [anonymizováno] onemocnění, z poruchy [anonymizována čtyři slova] se [anonymizována čtyři slova] [anonymizována čtyři slova] [anonymizována čtyři slova] [anonymizováno]. [anonymizováno] porucha se tedy v tomto období zhoršila. V této době žalobce trpěl závažnými [anonymizováno] problémy a bral [anonymizováno] [hmotnost] ([anonymizováno]). Od roku 2012 trpí problémy [anonymizována dvě slova], [anonymizována čtyři slova] [anonymizováno] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. Zejména v roce 2012 po stránce [anonymizováno] a [anonymizována dvě slova] byl žalobce prakticky trvale subkompenzovaný. V roce 2015 byl stav zhoršen natolik, že byl žalobci přiznán invalidní důchod 2. stupně, v roce 2017 byl invalidní důchod zvýšen na 3. stupeň.

8. Ze smlouvy o zřízení zástavních práv k věci nemovité ze dne 27. 1. 2012 (na č. l. 207-212 spisu) plyne, že žalobce u [právnická osoba] (zástavního věřitele) čerpal úvěr ve výši 1 mil. Kč, který byl zajištěn zástavním právem zřízeným k pozemku parc. [číslo] v obci [obec], zapsaném na [list vlastnictví], Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-venkov v k. ú. [obec]. Z výpisu katastru nemovitostí (na č. l. 213-214 spisu) plyne, že tento pozemek je zahradou.

9. Manželka žalobce [jméno] [příjmení], jeho syn [jméno] [příjmení], jeho sestra [jméno] [příjmení] a jeho známý Mgr. [jméno] [příjmení] ve svých svědeckých výpovědích shodně potvrdili, že žalobce své trestní stíhání snášel velmi špatně, a to jak psychicky, tak i fyzicky. V průběhu trestního stíhání se rovněž změnila jeho povaha, kdy se z člověka veselého a přátelského stala osoba uzavřená, která společnost již spíše nevyhledávala a nevyhledává, zejména pak v místě svého bydliště v [obec]. Svědci rovněž shodně potvrdili, že se změnilo i chování místních obyvatel k žalobci. Tito se mu povětšinou vyhýbali a přestali ho zdravit a komunikovat s ním. Předmětné trestní stíhání v obci [obec] mezi lidmi rezonovalo, zejména pak to, když byl žalobce vzat do vazby a pro spoustu obyvatel obce se tak stal prostě„ zavřeným“. Podle svědků žalobce v průběhu trestního stíhání užíval cca 20 prášků denně, včetně antidepresiv a prášků na spaní, a díky tomu, že byl žalobce hlavou rodiny, byla deprimovaná celá jeho rodina. [příjmení] rodinu žalobce se zajímaly i různá média, včetně televizí. Manželka žalobce ve své velmi emotivní svědecké výpovědi dále uvedla, že se po zahájení trestního stíhání žalobce setkala ve svém zaměstnání, kdy učí v mateřské škole ve vedlejší obci, s tím, že se na ni rodiče dětí začali dívat úplně jinak. Nejmladší syn se potom dokonce jednoho večera ztratil a musela ho hledat i kriminálka, která poté na základě pohovoru s ním doporučovala, aby si vzala dovolenou a synovi se věnovala, protože ten stíhání otce snášel velmi špatně. Syn žalobce, [jméno] [příjmení], ve své svědecké výpovědi uvedl, že si raději změnil příjmení, protože za příjmení [celé jméno žalobce] se v obci [obec] styděl a nechtěl, aby totéž zažívaly i jeho děti. Setkal se dokonce s tím, že jeho dřívější příjmení [celé jméno žalobce] vzbudilo pozornost i v jeho zaměstnání v [obec], kde se ho dotazovali, zda není synem toho zavřeného starosty, který rozkradl obec. Nadále mají jako rodina u některých obyvatel status kriminálníků, a i jeho sestra má zkušenost s tím, že při hraní s dětmi na hřišti se jiné maminky dětí raději otáčejí a jdou pryč, což všechno žalobce strašně špatně snáší. V každém případě však všichni uvedení svědci potvrdili, že žalobci vždy, i v průběhu jeho trestního stíhání, nadále důvěřovali a měl jejich podporu. Syn a manželka žalobce ve svých svědeckých výpovědích dále potvrdili, že žalobce navštěvovali i ve vazbě, když se v rámci rodiny ohledně návštěv střídali, pouze nejmladší syn zde byl jen asi dvakrát, neboť tyto návštěvy špatně snášel. Žalobce se i ve vazbě snažil řešit pracovní věci, ale ke konci vazby byl pohublý, neučesaný a neupravený, bez chuti do života. Manželka žalobce v této souvislosti dále uvedla, že se o vazebním stíhání svého manžela dozvěděla z televize, právník jí to volal až druhý den a ona věděla pouze to, že zkolaboval a nic dalšího. Teprve následujícího dne jí bylo sděleno, že žalobce je v nemocnici na JIP, kde byl v podstatě přes měsíc a nebylo možné se k němu dostat. Následně jej však pravidelně navštěvovala. Syn žalobce ve své svědecké výpovědi dále potvrdil, že žalobce byl z vazby propuštěn na kauci, k jejímuž zajištění byla poskytnuta poměrně krátká lhůta 5 dní. Stanovenou částku si částečně museli vypůjčit i od tety z Rakouska a dále na poměrně vysoký úrok. Manželka žalobce pak ve své výpovědi potvrdila, že v předmětné věci byl stíhaný i jejich syn [jméno] a dcera [jméno], jako členové zastupitelstva [územní celek].

10. Svědkyně [jméno] [příjmení], která zná žalobce jen zběžně z [územní celek], uvedla, že zhruba před rokem a půl až dvěma lety vypomáhala v místní hospodě v [obec] a byla zde svědkem toho, že sem přišel žalobce s manželkou. Sedli si tehdy sami do kouta, přičemž reakce nějakých hostů byla taková, že je to zloděj, a co hledá v hospodě.

11. Žalobce ve své účastnické výpovědi uvedl, že do politiky vstoupil na žádost občanů [územní celek], neboť tehdy tato obec byla v katastrofálním stavu, v exekuci s pozastaveným majetkem. Žalobce působil jako starosta do roku 2014 a v následných volbách v roce 2014 se opět dostal do zastupitelstva obce. Při rozhodování o vzetí do vazby se mu udělalo velmi špatně a přijela rychlá záchranná služba, avšak soudce měl za to, že simuluje s tím, že ho vyléčí ve vazební nemocnici. Po příjezdu do věznice o sobě v podstatě nevěděl a probudil se asi až za týden připojený na přístroje. Jak dlouho strávil na JIP ve vazební nemocnici ani neví, čas mu tehdy splýval, asi tři neděle nebo měsíc. Poté ho umístili na normální pokoj, kde byl sám, a byl tam asi měsíc. Tam ho mohl navštívit alespoň právník a první rodinnou návštěvu měl zhruba asi až po 4 až 5 týdnech. Nemohl se přitom manželky téměř dotknout, neboť mezi nimi bylo plexisklo a mohl vždy prostrčit pouze prsty. Pro jeho propuštění pak byla stanovena kauce ve výši 2 mil. Kč, a to s krátkou splatností dvou až tří dnů. Peníze tehdy sháněli, kde se dalo, syn pro ně odjel i do Rakouska, avšak nakonec se vše sehnalo. I po složení této kauce však nadále asi týden či dva nebyl propuštěný, z čeho byl velmi špatný. Dále žalobce uvedl, že se mu následně markantně zhoršil zdravotní stav, nemohl spát, budil se pětkrát, šestkrát v noci, pročež si bral [anonymizováno 7 slov]. Připojily se pak i další nemoci, zejména pak [anonymizováno]. Ještě několik let před zastavením předmětného trestního stíhání mu manželka vyčítala, že dětem zničil život, děti mu však nic nevytýkaly. Manželka mu především vytýkala, že neměl vstupovat do politiky. Žalobce připustil, že ještě za minulého režimu byl trestně stíhán za přepsání devizového prohlášení a byl tehdy nepodmíněně odsouzen asi na dva měsíce.

12. Mezi účastníky řízení bylo nesporným, že žalobce podal u žalované žádost o náhradu nemajetkové újmy ve výši 383 789 Kč z titulu nesprávného úředního postupu v předmětném trestním řízení a ve výši 2 500 000 Kč z titulu nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, v jehož průběhu byl nezákonně trestně stíhán. Z doručenky datové zprávy (na č. l. 128 spisu) plyne, že tato žádost byla žalované doručena dne 4. 9. 2019. K projednání žádosti došlo dne 26. 2. 2020, když žalovaná žalobci za nezákonné trestní stíhání přiznala, kromě konstatování vydání nezákonného rozhodnutí a omluvy, relutární satisfakci ve výši 20 000 Kč, za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce trestního řízení, kromě konstatování tohoto nesprávného úředního postupu a omluvy, finanční zadostiučinění ve výši 44 000 Kč, a za nezákonné vzetí do vazby, kromě konstatování nezákonnosti vazebního rozhodnutí a omluvy, finanční zadostiučinění ve výši 76 200 Kč. Ve zbytku žádost žalobce zamítla (plyne tak ze žádosti žalobce ze dne 4. 9. 2019 a stanoviska žalované ze dne 26. 2. 2020).

13. Z provedených důkazů soud žádné další pro věc podstatné skutečnosti nezjistil.

1. Podle § 7 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

2. Podle § 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

3. Podle § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

4. Podle § 31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení, zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo podle § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

14. Pokud jde o požadované zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky řízení, v řízení bylo prokázáno, že předmětné trestní řízení ve vztahu k žalobci trvalo od 25. 10. 2010 (kdy mu bylo doručeno usnesení Policie ČR o zahájení trestního stíhání) do 16. 3. 2019 (kdy bylo jeho trestní stíhání pravomocně zastaveno). Rozhodná doba řízení tak činí 8 let a 4 (celé) měsíce. Takto stanovenou celkovou délku trestního řízení je třeba považovat za nepřiměřeně dlouhou, což ostatně sama žalovaná připustila již ve svém stanovisku ze dne 26. 2. 2020. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu (ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zák. č. 82/1998 Sb.) a tím k porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě, za které mu náleží právo na přiměřené zadostiučinění a vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.).

15. Soud poté zvažoval, zda je na místě přiznat žalobci zadostiučinění v penězích, či se jeví dostačující samotné konstatování porušení práva. Za situace, kdy v případě posuzovaného trestního řízení nelze hovořit o jeho zjevné bagatelnosti pro žalobce, je jednoznačně přiléhavé přiznat odškodnění i v penězích ve smyslu Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2012 (dále jen„ Stanovisko“), což taktéž ve svém stanovisku ze dne 26. 2. 2020 učinila i žalovaná, kdy žalobci z tohoto titulu přiznala částku 44 000 Kč. Při určování výše přiměřeného zadostiučinění je v daném případě na místě vycházet z částky 18 000 Kč, tedy z vyšší, než základní ve výši 15 000 Kč, za první dva roky řízení a dále pak za každý další rok řízení, neboť je zřejmé, že délka řízení již byla značná, byť ještě nikoliv zjevně extrémní, kdy žalobci byla žalovanou část jím uplatněného zadostiučinění vyplacena již před zahájením řízení a kdy i samotné kompenzační řízení není nepřiměřené dlouhé (žaloba byla soudu doručena dne 2. 3. 2020). Základní částka tak v daném případě činí 132 000 Kč (tj. 7 x 18 000 Kč za 8 let + 6 000 Kč za další 4 měsíce, tj. 4 x 1 500 Kč).

16. Pro úplnost soud dodává, že se neztotožnil s názorem žalobce, že základní částka stanovená Stanoviskem v rozmezí 15.000 až 20 000 Kč (za první dva roky a každý další rok trvání řízení) by měla být přiměřena zvýšena o stejné procento, jakým došlo od vydání Stanoviska k navýšení platů ve státní správě. Nejvyšší soud ČR totiž v rozsudku ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, uzavřel, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (k tomu také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019).

17. Soud dále přihlédl ke konkrétním okolnostem případu a kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) – e) zák. č. 82/1998 Sb. a dospěl k následujícím závěrům.

18. Pokud jde o význam předmětu řízení pro žalobce, ztotožňuje se soud s názorem žalované a zejména pak s již ustálenou soudní judikaturou, že za situace, kdy se poškozený zároveň domáhá nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby nebo jeho zastavením, není u nároku z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1, věta druhá a třetí zák. č. 82/1998 Sb.) na místě vycházet z předpokladu vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. e) zák. č. 82/1998 Sb.), neboť tato skutečnost bude zohledněna v posouzení prvního z uvedených nároků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 dostupný na www.nsoud.cz).

19. Pokud jde o složitost věci, tato byla nepochybně věcí do jisté míry složitou jak po skutkové stránce (rozsáhlost dokazování, a to jak výslechy svědků, tak znaleckým posudkem), tak po stránce hmotněprávní (mělo jít o ekonomickou trestnou činnost navázanou na restituční řízení) a rovněž i stránce procesněprávní, když nelze přehlédnout, že v řízení vystupovalo celkem 6 obžalovaných, kteří jak samostatně, tak i společně využívali svých procesních práv. Z tohoto důvodu je tak na místě snížení základní částky o 20 %. Dále je na místě snížení základní částky o dalších 10 % z důvodu, že ve věci rozhodovaly všechny orgány činné v trestním řízení (tj. jak policie, státní zastupitelství i soud), a dále i soudy tří instancí a navíc i soud Ústavní. Projednání věci ve více než dvou stupních soudní soustavy může být samostatným důvodem pro snížení základní částky výše odškodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, dostupný taktéž na www.nsoud.cz). Je tomu tak proto, že skutkovou a právní složitost na straně jedné, a vedení řízení na více než dvou stupních soudní soustavy na straně druhé, lze vnímat samostatně, protože každá z těchto skutečností může sama o sobě přispívat k prodloužení délky projednávané věci. Tzv.„ několikastupňovost“ v řízení je přitom hlediskem objektivním, které nekalkuluje se zaviněním některé ze stran. Podle Stanoviska je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řízení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení, a tato skutečnost by se proto měla projevit v úvaze soudu o odpovídajícím snížení základní částky.

20. Pokud jde o postup orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení, je na místě základní částku navýšit o 30 %, neboť nelze přehlédnout, že odvolacím soudem byl dne 6. 2. 2013 rozsudek soudu zrušen a věc byla vrácena k došetření státnímu zástupci a poté až policejnímu orgánu s tím, že je nutno vyčkat do konečného rozhodnutí ohledně občanství paní [jméno] [příjmení] (obžaloba byla z tohoto pohledu podána značně předčasně), a dále nelze přehlédnout, že i po tomto vrácení věci k došetření trestní stíhání žalobce nadále pokračovalo, avšak postup orgánů činných v trestním řízení nebyl zcela koncentrovaný, zejména pak v období do 31. 10. 2017, jak správně žalobce poukazuje v podané žalobě.

21. Oproti žalované pak soud neshledal, že by snížení základní částky bylo dále na místě učinit pro chování žalobce v řízení (neboť nebylo shledáno, že by svým chováním jakkoliv podstatně prodloužil délku předmětného trestního řízení dosahující více než 8 let), ani další snížení této částky pro sdílenou újmu (když ze skutečnosti, že došlo k současnému stíhání žalobce a dalších členů jeho rodiny - syna, dcery a švagra - nelze dovodit, že by jim tato situace trestní stíhání jakkoliv usnadňovala, ale spíše měla vliv na ještě větší zdecimování jejich celé široké rodiny a na nepříznivý náhled jejich okolí na celou tuto rodinu). Další důvody pro zvýšení ani pro snížení základní částky tak soud již neshledal.

22. Ze všech shora uvedených důvodů má žalobce právo na zaplacení nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení v penězích ve výši dalších 88 000 Kč, tj. po snížení základní výše odškodnění 132 000 Kč (po zohlednění všech shora uvedených navýšení a ponížení základní výše nedošlo k její jakékoli úpravě) o již poskytnuté plnění žalované ve výši 44 000 Kč.

23. Pokud jde o požadavek žalobce na zaplacení nemajetkové újmy z titulu nezákonného trestního stíhání, je ve smyslu konstantní soudní judikatury takový nárok na poskytnutí zadostiučinění způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, specifickým případem nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Rozhodnutí o zproštění obžaloby, případně o zastavení trestního stíhání, je přitom rozhodnutím, které„ ruší“ účinky zahájeného trestního stíhání, a činí rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zahájeno, ve smyslu zákona„ nezákonným“ a zakládá, nenastoupí-li některá ze skutečností uvedených v § 12 zák. č. 82/1998 Sb., nárok na náhradu škody (odškodnění nemajetkové újmy) v právním režimu zák. č. 82/1998 Sb.

24. V daném případě skončilo trestní stíhání žalobce usnesením o zastavení trestního stíhání ze dne 21. 2. 2019, neboť bylo shledáno, že stíhaný skutek není trestným činem a nebyl důvod pro postoupení věci, a podle již ustálené judikatury se tak na rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zahájeno, hledí ve smyslu odškodňovacího zákona jako na rozhodnutí nezákonné, jež zakládá nárok na náhradu škody ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb., o čemž ostatně mezi účastníky řízení nebylo sporu. Žalobce se na základě tohoto odpovědnostního titulu domáhal náhrady vzniklé nemajetkové újmy. Soud v daném případě shledal existenci i dalších dvou nutných podmínek pro vznik odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, tedy vznik této újmy a příčinnou souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem újmy. Soud se proto dále zaměřil na zkoumání kritérií, na něž je ve smyslu konstantní soudní judikatury nutno upřít pozornost při posuzování intenzity takové nemajetkové újmy vzniklé poškozenému, tedy za a) délku trestního řízení, b) povahu trestního stíhání, c) dopady trestního stíhání do osobnostní sféry poškozeného.

25. V předmětném případě trestní stíhání žalobce, jak je uvedeno již shora, trvalo od 25. 10. 2010 do 16. 3. 2019, tj. po dobu 8 let a 4 celých měsíců (tj. 100 měsíců), což při přihlédnutí k celému průběhu trestního řízení nelze označit za dobu přiměřenou, jak soud konstatoval taktéž již shora. Z provedeného dokazování je však zřejmé, že intenzita újmy žalobce z předmětného trestního stíhání v průběhu času spíše klesala, a po vrácení věci odvolacím soudem státnímu zastupitelství, potažmo Policii ČR k došetření (tj. po 6. 2. 2013) již ani žádná veřejná jednání neprobíhala (uskutečnil se pouze jeden výslech žalobce u policie dne 29. 11. 2017), a také články uvedené v žalobě a pořady České televize předložené žalobcem se po tomto datu předmětnému trestnímu stíhání již nevěnují.

26. Žalobce byl stíhán pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákona a byl tak ohrožen sazbou odnětí svobody až na 10 let, což je nepochybně citelným trestem. Reálně mu však odnětí svobody v délce blížící se horní hranici trestní sazby nehrozilo, což potvrzuje i jeho odsouzení soudem k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 8 měsíců, což však také v žádném případě nelze označit za nezanedbatelný trest. V každém případě se nejednalo o trestný čin, který by byl společností všeobecně považován jako zvlášť zavrženíhodný jako kupř. trestné činy proti životu a zdraví nebo proti rodině a dětem, se kterými převážně bývá spojena i mnohem výraznější dehonestace poškozených. V této souvislosti však soud dále nepřehlédl, že předmětné trestní stíhání žalobce nepochybně bedlivě sledovala celá řada osob v obci [obec] a jejím okolí, neboť souvisela s činností žalobce coby starosty této obce.

27. Pokud jde o dopady trestního stíhání do žalobcovy osobnostní sféry, lze uzavřít, že žalobci vznikla jednoznačně újma ztotožnitelná již se subjektivními pocity frustrace, stresu a nejistoty, jež pramenily zejména z obavy, že v případě nepodmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody by se jeho rodina dostala do existenčních potíží, což nepochybně přispělo k obecně zhoršenému psychickému stavu žalobce. Pokud jde o zdravotní stav žalobce, bylo prokázáno (především lékařskou zprávou MUDr. [jméno] [příjmení] ze dne 6. 3. 2012), že tento již delší dobu před zahájením trestního stíhání trpěl poměrně vážnými zdravotními obtížemi ([anonymizováno 22 slov]), avšak je taktéž prokázáno (následnými lékařskými zprávami), že stres působící na žalobce jeho trestním stíháním jeho obtíže ještě navýšil, když musel začít užívat další léky, zejména pak i antidepresiva a léky na spaní. Dále má soud za prokázané (výslechem všech slyšených svědků i účastnickým výslechem žalobce), že trestním stíhání utrpěla důstojnost a čest žalobce i jeho rodiny, když byl řadou osob zejména z [územní celek] a jejího okolí považován za podvodníka. Žalobce se také v důsledku trestního stíhání stal uzavřeným a přestal vyhledávat kontakt s ostatními obyvateli obce, což byl oproti dřívější době podstatný rozdíl. Celou situací pak velmi strádala manželka žalobce, jejich děti, zejména pak nejmladší syn, kterého dokonce musela hledat i policie. Zároveň však bylo prokázáno, že žalobce ani v průběhu trestního stíhání nikdy neztratil podporu své rodiny, pouze jeho manželka mu vyčítala vstup do politiky. Taktéž bylo prokázáno, že někteří obyvatelé [územní celek] dodnes na rodinu žalobce hledí jako na podvodníky, nezdraví její členy, a syn [jméno] ve své svědecké výpovědi potvrdil, že i díky této situaci si změnil příjmení, aby jím nadále nezatěžoval i svoje děti. Zároveň však nelze přehlédnout také to, že u části obyvatel [územní celek] měl žalobce nadále podporu i v průběhu trestního stíhání, když i v roce 2014 byl znovu zvolen do zastupitelstva obce (jak vyplynulo z jeho účastnické výpovědi). Zároveň pak bylo prokázáno (výpisem z rejstříku trestů a účastnickou výpovědí žalobce), že žalobce byl již v minulosti odsouzen pro trestnou činnost (padělání a pozměňování veřejné listiny) a dokonce si odseděl i krátký (několikaměsíční) trest odnětí svobody. Jistou zkušenost tedy (oproti zcela bezúhonné osobě) již s trestním stíháním měl, byť se tak stalo dávno v minulosti za minulého režimu.

28. Pokud jde o medializaci předmětného trestního stíhání, provedeným dokazováním nemá soud za prokázaný excesivní způsob jednání orgánů činných v trestním řízení ve smyslu konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR reprezentované rozsudkem ze dne 2. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1141/2018, a uzavírá tak, že medializace byla v daném případě pouhým důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení a nelze ji proto přičítat k tíži žalované. Tento excesivní způsob jednání příslušných orgánů neshledal soud ani v žalobcem předložených pořadech České televize či internetových článcích. Pořad nazvaný [příjmení] [anonymizováno] [obec] [anonymizována tři slova] sice obsahuje i vyjádření mluvčího soudu po zrušení jeho rozsudku soudem odvolacím, avšak mluvčí zde jen poskytuje obecné vyjádření ve vztahu k blokaci pozemků a nevyjadřuje se tedy ve vztahu k žalobci jakkoli extenzivně. Z pouhého uvození tohoto vyjádření samotným reportérem pořadu, že„ okresní soud původní rozsudek hájí“, nelze podle soudu excesivní způsob jednání orgánů činných v trestním řízení dovodit. Další pořad nazvaný [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [obec] je z období po vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudem a mluvčí soudu zde pouze sděluje výši trestů uložených soudem jednotlivým obžalovaným a mluvčí státního zastupitelství se k celé věci vyjadřuje rovněž s ohledem na vyhlášení tohoto odsuzujícího rozsudku. V obou případech tedy v tomto pořadu zaznělo přesně to, co jak ze strany státního zastupitelství, tak ze strany soudu zaznělo veřejně při projednávání předmětné věci při hlavním líčení, a soud tak ani zde neshledal ve vztahu k žalobci jakýkoliv excesivní způsob vyjadřování těchto orgánů.

29. Ve vztahu k formě a výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním lze uvést, že samotné konstatování nezákonnosti trestního stíhání, ale ani písemná omluva, jíž se ze strany žalované žalobci již také dostalo, se soudu s přihlédnutím ke všem shora rozvedeným okolnostem trestního stíhání nejeví dostatečnou satisfakcí. Ostatně i žalovaná žalobci již přiznala a vyplatila finanční satisfakci, byť minimální, ve výši 20 000 Kč. Soud při zohlednění všech zjištěných skutečností dospěl k závěru, že odpovídající„ završující“ satisfakcí, je v daném případě celková částka 456 000 Kč, tj. 6 000 Kč za každý měsíc trestního stíhání od jeho počátku do 6. 2. 2013, kdy došlo ke zrušení odsuzujícího rozsudku soudem odvolacím (tj. za 28 měsíců), a dále 4 000 Kč za každý další měsíc trestního stíhání (tj. za zbývajících 72 měsíců). Vycházel přitom z toho, že intenzita této újmy vzniklé žalobci v průběhu času postupně klesala, tak, jak je tento závěr osvětlen již shora v odůvodnění rozsudku. Konkrétní výši přisouzené částky odůvodňuje zejména povaha věci, kdy byl žalobce ohrožen poměrně vysokou trestní sazbou odnětí svobody, a taktéž to, že žalobce byl stíhán jako dosud bezúhonný starosta menší [územní celek] v souvislosti s působením v této funkci, a díky tomu byl osobou více veřejně známou a sledovanou, oproti běžnému občanu této obce. Ke známosti celého případu jistě přispěla i medializace případu, byť bez zjištěných excesů orgánů činných v trestním řízení. Soud pak zohlednil i další žalobcem tvrzené a prokázané dopady do jeho rodinného a společenského života, včetně dopadů na členy jeho rodiny, a stejně tak obecné zhoršení jeho zdravotního a psychického stavu vyplývající především z obav o existenční potíže rodiny v případě jeho (coby hlavy rodiny) nepodmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody. Soud přitom dospěl k závěru, že uvedená výše odškodnění obstojí i ve srovnání s ostatními obdobnými případy. Soud zde přitom provedl srovnání s případy označenými žalobcem v jeho písemném podání ze dne 27. 2. 2021.

30. Ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 54 Co 247/2019 byla poškozenému přiznána satisfakce v celkové výši 500 000 Kč; tj. 4 464 Kč za jeden měsíc trestního stíhání, když poškozený zde byl při obvinění z trestného činu poškozování věřitele ohrožen trestní sazbou odnětí svobody až na 8 let (tj. o dva roky méně než žalobce), trestní stíhání zde trvalo 9 let a 4 měsíce (tj. o 1 rok déle než v předmětném případě), trestní řízení zde proběhlo opakovaně na dvou stupních soudní soustavy a celkem pak při 47 hlavních líčeních (tj. průběh byl intenzivnější, než v předmětné věci), poškozený byl jedenkrát soudem I. stupně nepravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let podmíněně odloženému na zkušební dobu dvou let, nebyl vazebně stíhán (rozdíl oproti žalobci), ve vztahu k jeho věci zde byla značná medializace, kdy byl označen i jménem a příjmením (tj. jako u žalobce), byly u něj shledány intenzivní zásahy do roviny osobní, rodinné a profesní s tím, že nejhorší byla prvotní fáze trestního stíhání na malém městě (obdobně jako v předmětném případě), kdy poškozený musel na dva roky pozastavit činnost v advokacii, když utrpělo jeho jméno a klienti se od něho začali odvracet a musel se proto nechat zaměstnat, přičemž manželka poškozeného se tehdy nacházela na mateřské dovolené a poškozený proto situaci vnímal intenzivněji (zde lze shledat o něco intenzivnější zásahy, než u žalobce, jehož manželka byla zaměstnána, a on sám až do roku 2014 nadále působil ve funkci starosty a v dalším volebním období jako zastupitel), a došlo u něj ke změně jeho povahy a osobnostní stránky (tj. obdobně jako u žalobce). U žalobce bylo oproti uvedené věci shledáno i prohloubení zdravotních obtíží a zejména u něj došlo k nepravomocnému odsouzení soudem I. stupně k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 8 měsíců. V této prvotní fázi řízení, tj. do 6. 2. 2013, tak soud považuje újmu vzniklou žalobci oproti poškozenému ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 54 Co 247/2019 za intenzivnější, pročež satisfakci připadající na toto období navýšil na 6 000 Kč měsíčně. V následném období pak oproti tomu (ze shora uvedených důvodů) považuje újmu vzniklou žalobci proti uvedenému poškozenému o něco méně intenzivní, pročež pro toto období přiznal i satisfakci o něco nižší.

31. Pokud pak žalobce poukazoval na řízení vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 43 C 94/2016 (následně o odvolacího soudu pod sp. zn. 70 Co 195/2017; pozn. soudu), zde zcela bezúhonnému poškozenému starostovi větší obce (jedné z městských části [obec]) hrozil (mimo jiné za stejný trestný čin a další dva trestné činy v jednočinném souběhu) totožný trest jako v předmětném případě (trest odnětí svobody až na 10 let), jeho trestní stíhání trvalo po 38 měsíců (tj. po dobu kratší než v předmětném případě) a byla mu přiznána celková satisfakce ve výši 380 000 Kč, tj. 10 000 Kč za jeden měsíc trestního stíhání, kdy poškozený zde utrpěl značné zásahy do rodinného a pracovního života, stal se uzavřeným, trestní stíhání těžce nesl, došlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu (obdobně jako u žalobce) a dále zhoršení jeho vztahu s manželkou (oproti žalobci) a negativně byly trestním stíháním zasaženy i jeho děti (obdobně jako u žalobce). Především pak oproti případu žalobce byl tento poškozený politicky činným dlouhodobě, již od roku 1990 až do roku 2012 (kromě let 2002 – 2006), působení ve funkci starosty v důsledku zahájení trestního stíhání ukončil (oproti žalobci) a jako starosta působil v nepoměrně větší obci, než žalobce, tedy s významným počtem obyvatel, kteří případ i díky jeho medializaci sledovali. Nepochybně byl tedy tento poškozený touto skutečností dotčen ve vyšší intenzitě, než žalobce, čemuž zcela odpovídá i vyšší částka odškodnění přepočítaná na jeden měsíc trestního stíhání.

32. Pokud pak žalobce dále odkazoval na nález Ústavního soudu sp. zn. ÚS IV. 3183/15, zde soud shledává situaci poškozené podstatně odlišnou od věci této. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2019, sp. zn. 70 Co 127/2019, který byl v téže věci vydán po vydání uvedeného nálezu Ústavního soudu, plyne, že poškozené zde sice hrozil nižší trest (6 měsíců až 3 roky; byla stíhána za trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) trestního zákona) a trestní stíhání zde trvalo 5 let a 8 měsíců (tj. kratší dobu než v posuzované věci), a i když jako v souzené věci došlo k narušení její rodinného života a poškozená se musela dlouhodobě léčit, a to i po ukončení trestního stíhání, především však byla oproti souzené věci za trestný čin dvakrát pravomocně odsouzena a díky tomu musela dvakrát ukončit svoji advokátní praxi (čímž zejména v případě druhého odsouzení zcela nečekaně přišla o možnost obživy ve svém oboru), přičemž se tak stalo v důsledku excesivního postupu krajského soudu, který nerespektoval právní názor soudu Nejvyššího. V tomto případě byla poškozené na odškodnění přiznána celková částka 605 500 Kč, tj. 8 904 Kč za jeden měsíc trestního stíhání, což odpovídá nepochybně mnohem vyšší intenzitě újmy vzniklé opakovaným pravomocným odsouzením, kdy už se na poškozenou nevztahovala ani tzv. presumpce neviny.

33. Soud má za to, že zcela ve smyslu závěrů uvedeného nálezu Ústavního soudu sp. zn. ÚS IV. 3183/15 přihlédl ke všem individuálním okolnostem daného případu a vzal je v potaz při určení odpovídající výše náhrady. Protože žalovaná žalobci již před podáním žaloby na uvedené nemajetkové újmě uhradila částku 20 000 Kč, zbývá jí k úhradě žalobci částka 436 000 Kč.

34. V neposlední řadě se pak žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy za nezákonné vzetí do vazby, a to v celkové výši 558 800 Kč, když konkrétně požadoval za 127 dnů vazby částku 5 000 Kč za každý den, kdy byl nezákonně ve vazbě, přičemž žalovaná mu již na tento nárok uhradila částku 76 200 Kč.

35. Protože žalovaná vznesla ve vztahu k tomuto nároku námitku promlčení, věnoval se soud z důvodu hospodárnosti nejprve této otázce. Žalovaná uvedla, že nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2183/12, kterým byla zrušena rozhodnutí obecných soudů o vazbě žalobce, byl vyhlášen dne 6. 6. 2013, a za situace, kdy žalobce tento nárok na zadostiučinění z titulu vykonané nezákonné vazby u žalované uplatnil dne 5. 9. 2019, měla za to, že se tak stalo až po uplynutí šestiměsíční promlčecí doby ve smyslu § 32 zák. č. 82/1998 Sb. Soud tuto námitku promlčení neshledal důvodnou a má shodně se žalobcem za to, že promlčecí lhůta zde počala běžet až od pravomocného skončení trestního řízení, tj. od 16. 3. 2019, a za situace, kdy tento nárok byl u žalované uplatněn dne 4. 9. 2019 (jak plyne z doručenky datové zprávy na č. l. 128 spisu), stalo se tak v rámci běžící šestiměsíční promlčecí lhůty. V této souvislosti soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3338/2018, podle něhož„ Pro odpovídající určení počátku běhu promlčecí lhůty je v každém jednotlivém případě nutno rozlišit situace, kdy je možno újmu odškodnit v rámci trestního řízení, a kdy nikoliv. Může-li být vzniklá škoda (újma) reparována ve výsledku probíhajícího trestního řízení (např. započtením vazby či zohledněním nepřiměřené délky řízení do výše a formy trestu) započne promlčecí lhůta běžet až od právní moci rozhodnutí, jímž se trestní řízení končí“.

36. Žalobce vykonával vazbu v době od 19. 1. 2012 do 25. 5. 2012, přičemž tato byla vykonávána jako vazba útěková podle § 67 písm. a) trestního řádu, což mu umožňovalo realizovat návštěvy jeho blízkých. Žalobci bylo tehdy 50 let, avšak minimálně po část období výkonu této vazby byl ve velmi špatném zdravotním stavu, pročež se nacházel nejen ve vězeňské nemocnici, ale dokonce na jejím oddělení JIP. Žalobce přitom nebyl v minulosti vazebně stíhán (byť, jak je uvedeno již shora, v dávné minulosti absolvoval krátký trest odnětí svobody) a díky dobrému rodinnému zázemí pociťoval omezení osobní svobody ve vězeňském prostředí velmi těžce, stejně jako minimální možnost kontaktu s členy rodiny při návštěvách (jak vyplynulo z jeho účastnické výpovědi). Zároveň však bylo výslechem svědků (manželky a syna žalobce) prokázáno, že byť na žalobce vazba dobře nepůsobila (zhubl, byl zanedbaný), byl zde schopen i pracovat. V cele se pak nacházel sám a nemusel ji tudíž sdílet s osobami s kriminální minulostí, což bylo nepochybně pro žalobce příznivější. Počátek pobytu ve vazbě přitom ani nebyl schopen vnímat, neboť sám ve své výpovědi uvedl, že se probudil až zhruba po týdnu na oddělení JIP, a čas, který zde strávil, příliš nevnímal. Z tohoto pohledu by se tak zřejmě ani jeho pobyt na JIP„ normální“ nemocnice od pobytu na JIP vězeňské nemocnice nijak zvláště neodlišoval. Soud při stanovení výše zadostiučinění postupoval v souladu konstantní soudní judikaturou, reprezentovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, podle něhož je zde adekvátním odškodněním částka v rozmezí 500 Kč až 1 500 Kč za jeden den trvání vazby. Přiznal přitom žalobci maximální částku z tohoto rozmezí ve výši 1 500 Kč za jeden den výkonu vazby. Zohlednil zde nejen velmi špatný zdravotní stav žalobce v průběhu podstatné části výkonu vazby (což vzniklou újmu umocňovalo, a to i v rámci rodiny žalobce), ale i to, že to bylo především vzetí žalobce do vazby, které v obci [obec] a v jejím okolí v souvislosti s předmětným trestním stíháním nejvíce rezonovalo (žalobce začal být v obci označován jako„ zavřený“, k čemuž nepochybně přispěla i medializace jeho vzetí do vazby, když i manželka žalobce ve své svědecké výpovědi uvedla, že se o vazbě manžela dozvěděla z televize), a dále i obtíže a stres, které žalobce a členové jeho rodiny zažili při snaze o obstarání poměrně vysoké kauce ve výši 2 mil. Kč, pro jejíž složení byla stanovena krátká lhůta několika dnů. Žalobci tedy za 127 dnů výkonu vazby a částce 1 500 Kč za jeden den výkonu vazby náleží celkem částka 190 500 Kč; po odečtení částky 76 200 Kč uhrazené žalovanou, pak částka 114 300 Kč.

37. Celkem tedy soud výrokem I. rozsudku žalobci přiznal částku 638 300 Kč (88 000 Kč + 436 000 Kč + 114 300 Kč) a zároveň pak i požadovaný zákonný úrok z prodlení z této částky ode dne 5. 3. 2020 do zaplacení, protože právě od tohoto dne se žalovaná, s ohledem na ust. § 15 zák. č. 82/1998 Sb., ocitla v prodlení (tj. šest měsíců od uplatnění nároku dne 4. 9. 2019).

38. Co do zbytku požadované částky ve výši 2 105 289 Kč s požadovaným zákonným úrokem z prodlení z této částky a zákonným úrokem z prodlení z částky 638 300 Kč (jež byla soudem žalobci přiznána) od 27. 2. 2020 do 4. 3. 2020 soud žalobu výrokem II. rozsudku jako nedůvodnou zamítl.

39. V předmětném řízení byly projednávány tři nároky žalobce na náhradu nemajetkové újmy. Protože výše každého z těchto nároků závisela na úvaze soudu, je na místě žalobci ve smyslu § 142 odst. 3 o. s. ř. přiznat plnou náhradu nákladů řízení, byť mu výrokově nebylo požadované plnění přiznáno v plném rozsahu. Při stanovení základu pro výpočet odměny advokáta je třeba vycházet z § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., tedy z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč. Za využití § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a § 7 bod 5 advokátního tarifu, tak žalobci náleží odměna advokáta ve výši 7 100 Kč za každý z osmi účelně vynaložených úkonů právní služby, spočívajících v převzetí právního zastoupení, sepisu žaloby, písemném podání ve věci samé ze dne 11. 8. 2020, účasti při jednání soudu dne 21. 8. 2020 s délkou přes 2 hodiny, tj. dva úkony právní služby, účasti při jednáních soudu dne 12. 2. 2021 a dne 12. 4. 2021 a písemném podání ve věci samé dne 27. 2. 2021 (§ 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu), odměna advokáta ve výši 5 680 Kč za účast u jednání u dožádaného soudu (snížená odměna o 20 % podle § 12 odst. 4 a § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu), devět režijních paušálů po 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), 6 000 Kč na zaplaceném soudním poplatku, náhrada za promeškaný čas právního zástupce žalobce cestou ke shora uvedeným jednáním soudu za celkem 30 započatých půlhodin po 100 Kč, tj. celkem 3 000 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), hotové výdaje právního zástupce žalobce spočívající v cestovních výdajích za použití vozidla [příjmení] [jméno], [registrační značka] ke třem shora uvedeným jednáním soudu při cestě Brno – Praha a zpět a vzdálenosti 420 km a sazbě základní náhrady za jeden kilometr jízdy osobních motorových vozidel stanovené podle vyhlášky č. 358/2019 Sb. a č. 589/2020 Sb., částkou 4,20 Kč, resp. 4,40 Kč za 1 km a průměrné ceně motorové nafty, určené uvedenými vyhláškami, částkou 31,80 Kč, resp. 27,20 Kč (pro shora uvedená tři jednání) za litr, což při průměrné spotřebě 5,1 l /100 km celkem na této náhradě činí 7 304 Kč, 21% DPH z přiznané odměny a náhrad ve výši 15 851,64 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) a spotřebovaná záloha na náklady důkazu výslechem svědků v celkové výši 6 959,32 Kč, tj. celkem částka 104 294,96 Kč. Pro úplnost soud dodává, že úkon právní služby spočívající v písemném podání ve věci ze dne 21. 9. 2020 nepovažuje za účelně provedený úkon právní služby, protože veškerá zde provedená doplnění již měla obsahovat řádně podaná žaloba.

40. Protože zdejšímu soudu vznikly v řízení náklady spočívající ve svědečném přiznaném a vyplaceném svědkyním [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] v celkové výši 10 638,63 Kč (5 036,45 Kč + 5 602,18 Kč), má stát ve smyslu § 148 odst. 1 o. s. ř. podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Podle výsledků řízení tak stíhá žalovanou povinnost k náhradě takto vzniklých nákladů soudu, kterou podle výroku IV. rozsudku uhradí České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Pro úplnost soud dodává, že podle ustálené judikatury není Česká republika v postavení účastníka řízení pojmově vyloučena z případné povinnosti podle § 148 odst. 1 o. s. ř. nahradit náklady řízení, které platil stát.

41. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř., když soud prodloužil zákonnou lhůtu ze 3 dnů na 15, protože takové prodloužení lhůty je možno po žalobci spravedlivě požadovat a žalované umožní včasné administrativní zpracování soudem uloženého plnění. Místo plnění u náhrady nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky bylo stanoveno podle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zastupujícího advokáta.