44 Co 110/2020-323

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Skalické a soudců Mgr. Dagmar Bastlové a Mgr. Bc. Aleše Klempy v právní věci žalobce: ; [jméno] [příjmení], [datum narození] [ulice a číslo], [PSČ] [obec] zastoupený [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokátem sídlem [adresa] proti žalované: ; [země] - [stát. instituce], [IČO] sídlem [adresa] adresa pro doručování: [anonymizována čtyři slova] ve [anonymizována dvě slova], [IČO], sídlem [adresa] o náhradu škody a nemajetkové újmy, o odvolání žalobce i žalované proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2020, č. j. 62 C 49/2018-282, ve znění usnesení č. j. 62 C 49/2018-291 ze dne 4. 5. 2020 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se opravuje ve výroku I. o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 565 783 Kč tak, že namísto nesprávně uvedené částky 565 783 Kč se správně uvádí částka„ 515 783 Kč“, a ve výroku II. o zamítnutí žaloby ohledně částky 5 675 735,32 Kč tak, že namísto nesprávně uvedené částky 5 675 735,32 Kč se správně uvádí částka„ 5 725 735,32 Kč“.

II. Rozsudek soudu I. stupně se v napadené části výroku I. co do částky 469 783 Kč a) ohledně částky 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 100 000 Kč od 26. 3. 2018 do zaplacení potvrzuje, b) mění tak, že co do částky 369 783 Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá.

III. Rozsudek soudu I. stupně se v napadené části výroku II. co do částky 5 354 219,93 Kč a ve výroku III. potvrzuje.

IV. Rozsudek soudu I. stupně se výroku IV. mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 3 900 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2020, č. j. 62 C 49/2018-282 bylo rozhodnuto tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 565 783 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 565 783 Kč od 26. 3. 2018 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žaloba byla zamítnuta co do požadavku na zaplacení 5 675 735,32 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 5 675 735,32 Kč od 26. 3. 2018 do zaplacení (výrok II.) a žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 39 026 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok III.). Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2020, č. j. 62 C 49/2018-291 byl výše uvedený rozsudek soudu I. stupně doplněn o výrok IV., kterým byla uložena povinnost žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 3 741 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Proti rozsudku soudu I. stupně podal včasné a přípustné odvolání žalobce, navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil v napadené části výroku II. co do částky 5 354 219,93 Kč (náhrada škody 5 209 019,72 Kč, zadostiučinění 145 200,21 Kč), žalobci přiznal plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Pokud jde o nárok – ušlý zisk v souvislosti s nuceným ukončením podnikatelské činnosti ve výši 1 055 868 Kč, žalobce nesouhlasí se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně. Předně žalobce připomíná, že převážná většina technických průkazů a COC listů k vozidlům a čtyřkolkám byla žalobci vrácena až dne 19. 3. 2013 na základě potvrzení policejního orgánu na č. l. 860 trestního spisu, nikoliv tedy již dne 31. 1. 2013, jak uvádí soud prvního stupně. Žalobce pak v návaznosti na to nemůže souhlasit s hodnocením, že doba tří, resp. pěti měsíců je dobou přiměřenou ve smyslu ust. § 2 odst. 4 trestního řádu, podle kterého orgány činné v trestním řízení mají postupovat s největším urychlením ve věcech, ve kterých byl zajištěn majetek. Policistům nic nebránilo v tom, aby přednostně zaevidovali technické průkazy k vozidlům a čtyřkolkám a tyto vrátili žalobci v řádu jednotek týdnů tak, aby zase mohl obnovit provoz svého podnikání. Policie ČR nutně musela vědět, že prováděla prohlídku v autosalonu, kde odňala technické průkazy k vozidlům a čtyřkolkám a že bez originálů těchto dokumentů nelze žádné vozidlo prodat. Samozřejmě u ostatních odňatých dokumentů lze s ohledem na jejich rozsah uvažovat o tom, že doba 3 - 5 měsíců pro jejich vrácení není nezbytně nepřiměřená. Postup Policie ČR je proto v tomto ohledu třeba vyhodnotit jako nesprávný úřední postup. Dále žalobce považuje za nesprávný závěr soudu prvního stupně, že daný nárok je promlčený, neboť promlčecí lhůta začala plynout nejpozději od 28. 2. 2013, když žalobce se měl o vzniku škody dozvědět nejpozději ke dni 28. 2. 2013. Žalobce upozorňuje, že předmětem řízení je jeho nárok na ušlý zisk z podnikání za dobu od 21. 10. 2013 (zahájení trestního stíhání) do 5. 4. 2017 (právní moc zprošťujícího rozsudku). Je tedy vyloučeno, aby se žalobce dozvěděl o výši škody již dne 28. 2. 2013. Z tohoto hlediska se soud prvního stupně s nárokem žalobce v odůvodnění napadeného rozsudku vůbec nevypořádal a rozsudek je v tomto ohledu nepřezkoumatelný. Nárok 1 055 868 Kč dle žalobních tvrzení představuje ušlý zisk za dobu od nezákonného zahájení trestního stíhání 21. 10. 2013 až do 5. 4. 2017, a je tedy vyloučeno, aby byl tento nárok za (celou) uvedenou dobu promlčený. Žalobce pak za podstatnou chybu soudu prvního stupně považuje, že předmětný nárok hodnotil pouze pod náhledem předpokladu nesprávného úředního postupu, tzn. nevrácení odňatých technických průkazů v přiměřené době v souladu se zásadami trestního řízení. Žalobce zdůrazňuje, a uvedl to v žalobě samotné a následně i v jednotlivých doplněních, že nemožnost jeho podnikání byla dána také tím, že namísto odložení věci byl usnesením ze dne 21. 10. 2013 obviněn. Tímto nezákonným rozhodnutím mu tak bylo definitivně zabráněno v tom, aby své podnikání obnovil a pokračoval v něm. Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku s těmito okolnostmi nijak nevypořádal a také v tomto směru je rozsudek nepřezkoumatelný. Dle názoru žalobce nelze důsledky jednotlivých postupných kroků orgánů činných v trestním řízení od sebe separovat, neboť nemožnost pokračovat v podnikání byla nepochybně dána nejdříve odnětím technických průkazů na několik měsíců a následně byla nemožnost obnovení a pokračování v podnikání dána také vydáním nezákonného usnesení o zahájení trestního stíhání. Tedy postupně nastaly dvě okolnosti (nejdříve nesprávný úřední postup a následně nezákonné rozhodnutí), kdy každá z těchto skutečností směřovala v určitou dobu ke stejnému následku – nemožnosti obnovy a pokračování v dosavadním podnikání. Dle žalobce soud I. stupně nesprávně uzavřel, že k přiznání daného nároku na náhradu škody nebyl naplněn základní předpoklad, tzn. nezákonné rozhodnutí, navíc nalézací soud v této souvislosti zcela opomněl hodnocení vlivu usnesení o zahájení trestního stíhání. Žalobce spatřuje nesprávnost rozhodnutí soudu I. stupně i ohledně žalobního nároku na zaplacení náhrady škody ve formě nákladů spojených s předčasným splacením úvěru dle úvěrových smluv č. [PSČ] [číslo] a [PSČ] [číslo], uzavřených se společností [právnická osoba] ve výši 819 818,72 Kč. Vzniklá škoda představující zaplacené úroky z prodlení tak jednoznačně souvisí s nezákonným usnesením o zahájení trestného stíhání ze dne 21. 10. 2013, v jehož důsledku nemohl žalobce znovu začít provozovat svůj autosalon, jak již popsal výše. Kdyby namísto obvinění ze dne 21. 10. 2013 byla daná trestní věc vůči němu Policií ČR odložena, žalobce mohl jako nikoliv obviněná osoba za pomoci provozního úvěru či refinancování stávajících úvěrů od banky obnovit svůj obchod s vozidly a znovu začít dosahovat stejných příjmů jako dosud a mohl by dále splácet oba úvěry. Jedině v důsledku nuceného ukončení podnikatelské činnosti, resp. nemožnosti jejího neobnovení po zahájení trestného stíhání, tak žalobce neměl možnost zajišťovat si dále prostředky ke splácení úvěrů a banka mu proto v souladu s obchodními podmínkami vyúčtovala v roce 2015 úroky z prodlení v celkové výši 819 818,72 Kč. Soud I. stupně dospěl k chybnému závěru (odstavec 119. odůvodnění rozsudku) i ohledně žalobního nároku na zaplacení náhrady škody ve formě ušlého zisku z prodeje nemovitostí ve výši 3 333 333 Kč, neboť zajištění nemovitostí v době uzavírání daných kupních smluv stále existovalo a zaniklo až později vlastní úhradou části kupní ceny kupujícím na účet státního zastupitelství. V článku I. kupní smlouvy uzavřené prodávajícím [jméno] [příjmení] je konstatováno existující zajištění nemovitostí na základě usnesení státního zástupce. V čl. II. odst. 2 kupní smlouvy uzavřené prodávajícím [jméno] [příjmení] je sjednáno, že kupující uhradí část kupní ceny 2 026 000 Kč na účet státního zastupitelství, neboť se jedná o podmínku zrušení zajištění nemovitostí na základě usnesení státního zástupce. Není tedy pravdou, že by v okamžiku uzavření kupních smluv již zajištění na nemovitostech nevázlo, neboť teprve vlastním složením náhradní hodnoty ve výši 2 026 000 Kč na účet státního zastupitelství v rámci úhrady kupní ceny kupujícím došlo k zániku zajištění na nemovitostech. Jiný postup by byl ze strany státního zastupitelství vyloučený. Pokud by místo vydání nezákonného usnesení o zahájení trestního stíhání Policie ČR trestní věc vůči žalobci v říjnu 2013 odložila, nepochybně by v danou dobu dále netrvalo zajištění předmětných nemovitostí a tato právní závada by negativně neovlivnila žalobcovy možnosti jejich prodeje. Ohledně nároku na zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu žalobce se odvolává v rozsahu 145 200,21 Kč, když správně měl soud přiznat žalobci na náhradě za nemajetkovou újmu částku v celé požadované výši 595 200 Kč. Žalobce souhlasí se soudem prvního stupně v tom, že za základ pro výpočet přiznané částky lze považovat srovnávaný případ, ve kterém bylo poškozenému přiznáno zadostiučinění ve výši 400 000 Kč, tzn. přibližně 11 111 Kč za měsíc trvání trestního stíhání, které trvalo 3 roky. Proto podle názoru žalobce měl soud prvního stupně žalobci přiznanou částku 400 000 Kč navýšit o zadostiučinění odpovídající dalším šesti měsícům trvání trestního stíhání žalobce, tzn. na 466 666 Kč. Žalobce se rovněž domnívá, že pokud má mít přiznané zadostiučinění stejný reparační efekt jako ve srovnávaném případě, měla by daná částka zohledňovat i dobu vydání rozsudku v této věci s ohledem na odlišnou ekonomickou realitu v čase. Soud prvního stupně zcela přešel, že srovnávané rozhodnutí bylo vydáno v únoru 2016, kdy průměrná mzda v ČR v daném čtvrtletí (1.Q/ 2016) činila 26 480 Kč. Oproti tomu průměrná mzda za druhé čtvrtletí 2019 činila 34 105 Kč. [příjmení] tedy bylo přiměřené zadostiučinění stanoveno v takové výši, které bude odpovídat ekonomické realitě České republiky (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy; viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1747/2014), je nutno zohlednit navýšení nejméně přibližně o 29 %, dle výpočtu 466 666 Kč x 1,29 pak mohla finální částka dosáhnout až celkem výše přibližně 602 000 Kč. Pokud by soud I. stupně správně zohlednil veškerá kritéria pro stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu (délka trestního stíhání, ekonomický vývoj v ČR), žalobci by měl přiznat celou požadovanou náhradu nemajetkové újmy.

3. Proti rozsudku soudu I. stupně podala včasné a přípustné odvolání žalovaná, navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výroku I., III., IV. změnil tak, že žalobu zamítne a rozhodne o nákladech řízení. V odůvodnění žalovaná k nároku žalobce na ušlý zisk (úroky z částky 2 026 000 Kč jako náhradní hodnoty podle § 79f TŘ) vyjádřila nesouhlas s rozhodnutím soudu I. stupně, poukázala na skutečnost, že nalézací soud se zcela evidentně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe obecných soudů, odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu (viz rozsudek č. j. 30 Cdo 82/2013-426 ze dne 25. 2. 2014); zde uvedený závěr je soudní praxí aprobován, o tomto svědčí i další rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, např. sp. zn. 28 Cdo 3210/2012, sp. zn. 30 Cdo 4682/2018, též rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 44 Co 460/2016, příp. rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 54 Co 139/2018. Žalovaná má za to, že v projednávané věci samotným zajištěním prostředků žalobci škoda nevznikla. Pro daný závěr je významné, že výše peněžní částky zůstala nezměněna a tato byla žalobci v plném rozsahu vrácena. Domáhá-li se náhrady škody ve výši uvedených úroků, jedná se o hypotetické úvahy ve smyslu„ co by se stalo, kdyby“, které však k závěru o vzniku škody vést nemohou, jak je zřejmé nejen z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. V projednávané věci, bez jakýchkoli pochybností, absentují vytvořené reálné podmínky, na základě nichž, by mohl žalobce, s ohledem na pravidelný běh věcí, důvodně očekávat zisk z úroků, o čem svědčí skutečnost, že sám uvádí různé úrokové rozpětí bez návaznosti na existující uzavřenou smlouvu a nalézací soud si, bez bližšího zdůvodnění, pro svůj závěr„ vybral“ tu nejvyšší možnou míru úročení, kterou žalobce uváděl. Žalovaná i přiznanou výši zadostiučinění ve výši 400 000 Kč považuje za vybočení z konstantní judikatury, srovnání a odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 743/2017 dle názoru žalované nemůže obstát, mj. i proto, že se jednalo o trestní věc související s profesí poškozeného, tomu však v projednávané věci není, neboť trestní stíhání žalobce se týkalo skutku, který s profesní činností žalobce nesouvisel. V nyní posuzovaném případu orgány činné v trestním řízení v rámci trestního stíhání žalobce nejednaly svévolně, nepostupovaly vůči žalobci nezdrženlivě a věc nebyla žádným způsobem medializovaná. Obecně lze vyjít z předpokladu, že každé trestní stíhání vnáší do života obviněných nejistotu a psychickou zátěž ovšem na straně druhé omezení souhrnu osobnostních práv ve smyslu čl. 10 Listiny základních práv a svobod legitimováno veřejným zájmem na ochraně společnosti před pachateli trestných činů a lze tak po každém požadovat, aby takový zásah v přiměřené míře snášel, jinak by byla činnost orgánů činných v trestním řízení zcela paralyzována. Žalovaná má z tohoto hlediska za to, že v daném případě se tvrzená nemajetková újma způsobená trestním stíháním omezila právě pouze na běžnou, obecnou nejistotu a psychický stres, jako v jiných obdobných případech, tedy jakousi potencionální újmu, která hrozí, avšak taková újma nemůže být předmětem odškodňování, jímž je pouze škoda skutečná, vzniklá újma v podobě skutečného následku škodní události. (viz nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 428/05). Rodina žalobce fungovala i nadále, jak vyplynulo z jeho účastnického výslechu i výslechu svědka, kdy tvrzení o dehonestaci zůstaly jen na úrovni spekulací či domněnek. Obdobně lze nahlížet i na žalobcem tvrzené zdravotní potíže, které nebyly prokázány. Žalovaná nepovažuje za zcela relevantní úvahu nalézacího soudu, že újmu žalobce zvyšuje fakt, že byl ohrožen značně vysokou výší požadované náhrady škody (bod 90. rozsudku). Tuto náhradu škody po žalobci požadoval poškozený v trestním řízení, nikoli stát; stát nemůže být činěn odpovědným za samotný fakt, že vůči žalobci někdo v nějakém řízení (ať už trestním, správním či civilním) uplatňuje náhradu škody. Odpovědnost státu za újmu vzniklou tím, že se někdo na žalobci domáhá náhrady škody, by snad mohla být dána tehdy, pokud by stát v konkrétním řízení o náhradu škody nějak pochybil – vydal nezákonné rozhodnutí, kterým by náhradu škody poškozenému vůči žalobci přiznal, poškozenému nadržoval nebo zdržoval řízení zbytečnými průtahy a tím zvyšoval nejistotu žalobce. Nic z toho však nebylo tvrzeno či prokázáno. Žalovaná namítla nesprávnost i nákladových výroků, které měly zohledňovat úspěšnost žalované, tudíž žalobci neměly být přiznány žádné náklady řízení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1435/2015, sp. zn. 30 Cdo 4401/2016).

4. Odvolací soud poté co zjistil, že obě odvolání byla podána včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu oprávněnými osobami (§ 201 o. s. ř.), jsou uplatněny zákonné odvolací důvody (§ 205 odst. 2 písm. e/, g/ o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v napadeném rozsahu a v mezích uplatněných odvolacích důvodů, jakož i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné, odvolání žalované je částečně důvodné.

5. Pokud jde o výrok I. tohoto rozsudku, odvolací soud tímto opravil zjevnou nesprávnost v počtech, na kterou poukázaly obě strany sporu při jednání odvolacího soudu dne 23. 2. 2022 (§ 211, § 164 o. s. ř.) a která plyne z odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně.

6. Podle ust. § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

7. Nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán (§ 8 odst. 1 citovaného zákona).

8. Pro odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. musí být vždy splněny tři předpoklady – 1) deliktní jednání státu, 2) škoda jako újma na jmění nebo nemajetková újma a 3) příčinná souvislost mezi deliktem a škodou. Vazba na splnění veškerých zákonem stanovených podmínek vylučuje takové mechanické chápání odpovědnosti státu, jímž by bylo možno dovozovat, že je-li tu deliktní jednání státu ve smyslu § 5 písm. a/ a § 8 zákona ve formě nezákonného rozhodnutí samo o sobě, postačí to k jeho povinnosti nahradit škodu či nemajetkovou újmu.

9. V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že soud I. stupně učinil pro rozhodnutí ve věci dostatečné skutkové závěry, v rámci aplikace zásady volného hodnocení důkazů a při provádění důkazů nijak nepochybil.

10. Pokud jde o odvoláním napadený výrok I. je třeba konstatovat, že v důsledku nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, které následně skončilo zprošťujícím rozsudkem (trestní stíhání bylo zahájeno dne 21. 10. 2013 a ke dni 5. 4. 2017 byl žalobce pravomocně zproštěn obžaloby), žalobci přísluší ve smyslu ustanovení § 31a zák. č. 82/1998 Sb. přiměřené zadostiučinění.

11. Při stanovení formy či výše zadostiučinění se soud prvního stupně správně zabýval především povahou trestní věci, délkou trestního stíhání a především dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce jako poškozené osoby. [příjmení] a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti (viz například rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, 30 Cdo 914/2011). Podle ustálené judikatury dále platí, že výše zadostiučinění musí odpovídat výším přiznaným v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna, resp. by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1747/2014).

12. Ačkoliv soud prvního stupně prováděl dokazování srovnatelným případem, které v odůvodnění svého rozsudku cituje, odvolací soud má za to, že s přihlédnutím k výsledkům provedeného dokazování nelze považovat závěry soudu prvního stupně ohledně výše odškodnění, kterými se odchýlil od výší částek přiznaných v jiných řízeních, za správné a přesvědčivě odůvodněné ve smyslu shora uvedené judikatury.

13. Lze přisvědčit názoru soudu prvního stupně, že ze strany žalované došlo k zásahu do nemajetkové sféry žalobce v takové intenzitě, že k odškodnění tohoto zásahu je zapotřebí peněžité náhrady, ze strany žalobce však byla peněžitá forma nároku značně nadhodnocena. Nadhodnocena byla i ze strany soudu prvního stupně, přestože tuto fakticky snížil oproti žalobcem uplatněnému nároku.

14. V konkrétním případě nelze souhlasit se závěrem, že na straně žalobce jsou dány závažnější okolnosti než ve srovnávaném případě (usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 743/2017 ze dne 13. 9. 2017); i při zohlednění povahy trestní věci, délky trestního řízení, dopadů do osobnostní sféry žalobce (viz odůvodnění pod bodem 92. rozsudku soudu I. stupně) nelze dle odvolacího soudu odhlédnout od skutečnosti, že žalobce neprokázal tak závažný dopad do profesní oblasti, jak v případě poškozeného lékaře, kterému následkem odsuzujícího rozsudku byla vypovězena smlouva, na jejímž základě poskytoval závodní péči zaměstnancům [právnická osoba], a. s., [obec] [anonymizováno], byl nucen změnit formu výkonu činnosti a poskytovat lékařskou péči v rámci nově založené společnosti s ručením omezeným, byl vystaven nepříjemným situacím tím, že profesní organizace, jejichž byl členem, musel o svém trestním stíhání informovat, musel snášet negativní reakce pacientů a okolí, v rámci trestního řízení byl zajištěn jeho zbrojní průkaz, tudíž se nemohl věnovat ani myslivecké činnosti. Žalobcem označený případ se tak v podstatných znacích neshoduje s projednávanou věcí, žalobce nebyl osobou všeobecně známou, medializace jeho trestního případu s dopadem na jeho podnikání žádná neproběhla (ostatně sám to ani netvrdil), rozhodně nemusel snášet negativní reakce širokého okolí či profesních organizací, jak tomu bylo u lékaře ve srovnávaném případě. Odvolací soud ke stanovení přiměřeného zadostiučinění ve výši uvedené ve výroku II. a), tj. 100 000 Kč, která dle jeho názoru odpovídá ekonomické realitě České republiky a obecně vnímané spravedlnosti, přistoupil s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, tj. k osobě žalobce, délce trestního řízení, povaze trestní věci a trestnímu postihu, který žalobci hrozil, následkům způsobeným trestním řízení v osobním sféře žalobce, jakož i k jiným obdobným případům, které v minulosti řešil senát 44 Co, specializovaný v rámci Krajského soudu v [obec] na problematiku odškodňování v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (např. ve věci 44 Co 310/2019 bylo žalobci na odškodnění nemajetkové újmy za trestní stíhání pro trestný čin podvodu poskytnuto 15 000 Kč a omluva namísto jím požadované částky 235 000 Kč, ve věci 44 Co 222/2018 za trestní stíhání pro trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku a zneužívání pravomoci veřejného činitele odškodnění ve výši 140 000 Kč namísto požadovaných 6 000 000 Kč, ve věci 44 Co 150/2018 za trestní stíhání, kde žalobci hrozil trest odnětí svobody v rozsahu 2-8 let omluva a zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, ve věci 44 Co 258/2017 namísto požadovaného zadostiučinění v penězích v částce 220 000 Kč pouze omluva, ve věci 44 Co 561/2018 za trestní stíhání pro trestný čin úvěrového podvodu, kde hrozil trest odnětí svobody v rozsahu 2-8 let zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, ve věci 44 Co 292/2019 za trestní stíhání pro pomoc ke zločinu podvodu poskytnuto zadostiučinění v penězích ve výši 100 000 Kč namísto požadovaných 900 000 Kč). Žalobci přitom náleží tento nárok včetně příslušenství – úroku z prodlení, jak správně dovodil soud prvního stupně. Odvolací námitka žalobce týkající se navýšení zadostiučinění přiznaného soudem I. stupně o dalších 145 200,21 Kč nebyla shledána důvodnou z výše popsaných důvodů.

15. Na podkladě uvedených důvodů proto odvolací soud podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku I. potvrdil v rozsahu přiznání nároku na poskytnutí peněžitého zadostiučinění v částce 100 000 Kč s příslušenstvím a ve zbývajícím rozsahu, tj. v částce 300 000 Kč s příslušenstvím, která byla původně přiznána žalobci soudem prvního stupně, ve smyslu § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá. Zamítnutí v rozsahu 69 783 Kč se týká úroku ve výši 1,4 % ročně z částky 2 026 000 Kč kapitalizovaného za dobu od 31. 10. 2014 do 15. 4. 2017, neboť žalobce v řízení neprokázal, že na základě např. smlouvy o běžném či vkladovém účtu měl mít tyto peníze úročeny u některé z bank, tedy že takový zisk mohl důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí; jen tehdy by byla taková ztráta reálně ušlým ziskem a podmínka odpovědnosti státu v podobě vzniku škody by byla naplněna (nejednalo by se jen o tvrzené zmaření zamýšleného finančního záměru). Odvolací námitka žalované v tomto směru byla shledána důvodnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013).

16. Pokud jde o odvolání žalobce proti zamítavému výroku II., jeho části o náhradě škody ve výši 5 209 019,72 Kč (1 055 868 Kč – ušlý zisk z nuceného ukončení podnikání za dobu od 21. 10. 2013 do 5. 4. 2017, 819 818,72 Kč – škoda, úrok z prodlení související s nezákonným usnesením o zahájení trestního stíhání, 3 333 333 Kč – ušlý zisk z prodeje nemovitostí), toto nebylo shledáno důvodné. K nároku na náhradu škody v podobě ušlého zisku, která měla žalobci vzniknout v souvislosti s nuceným ukončeným podnikání (v důsledku nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení, které po nepřiměřeně dlouhou dobu zadržovaly doklady od vozidel nabízených k prodeji v autosalonu žalobce, které zajistily při prohlídce autosalonu dne 23. 10. 2012) za dobu od 21. 10. 2013 do 5. 4. 2017 ve výši 1 055 868 Kč, soud I. stupně učinil správný závěr, že pokud rozhodnutí, na jehož základě byla předmětná prohlídka provedena, nebylo zrušeno jako nezákonné, nepřipadá v úvahu odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, a ze samé podstaty věci ani nesprávným úředním postupem (protože nesprávným úředním postupem může být pouze jednání státu, které není rozhodnutím), avšak není vyloučena odpovědnost státu za nesprávný úřední postup spočívající v porušení povinnosti učinit úkon v přiměřené lhůtě, což se však v daném případě nestalo, když část dokladů, byla žalobci vydána dne 31. 1. 2013, tj. po třech měsících a sedmi dnech od jejich zajištění, zbývající část dokumentů, k nimž nepatřily jen doklady od motorových vozidel, pak po pěti měsících. Lze souhlasit se závěrem soudu I. stupně, kdy uvedenou dobu neshledal s ohledem na množství zajištěných písemností za nepřiměřenou; nedošlo tak naplnění základního předpokladu vzniku odpovědnosti státu, tedy existenci nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu. Pokud žalobce sám fakticky ukončil podnikatelskou činnost v provozovně autosalonu ke dni 28. 2. 2013, pak nelze ani dovodit příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání dne 21. 10. 2013 a vznikem škody (ušlý zisk) za dobu od 21. 10. 2013 do 5. 4. 2017 (právní moc zprošťujícího rozsudku), neboť zjevně žalobce po vrácení dokladů obnovil podnikatelskou činnost, když sám v řízení mj. uvedl, že prodal veškerá vozidla, která se nacházela v autosalonu, tzv. v balíčku za nižší cenu.

17. Ani u nároku na náhradu škody spočívající v nákladech vynaložených na předčasné splacení úvěrů (819 818,72 Kč) nebyl soudem I. stupně správně shledán nesprávný úřední postup (viz výše), jako základní předpoklad vzniku odpovědnosti státu za škodu, když žalobce fakticky přestal podnikat k datu 28. 2. 2013, oba úvěry přestal splácet již v lednu 2013, k zesplatnění úvěrů došlo dne 9. 9. 2013, tedy ještě před zahájením trestního stíhání dne 21. 10. 2013. Z vylíčení skutkových okolností žalobcem, je zřejmé, že vznik tvrzené škody spatřuje v návaznosti na faktické ukončení podnikání, jinými slovy shledává příčinu porušení své platební povinnosti podle úvěrových smluv v tom, že po zajištění listin při prohlídce autosalonu fakticky přestal podnikat a dostal se do platební neschopnosti, nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání dne 21. 10. 2013 mu pak bylo znemožněno obnovení podnikatelské činnosti a vyloučena možnost získat další úvěr a přeúvěrovat zesplatněné úvěry. Odvolací soud se ztotožnil ze závěrem soudu I. stupně, že pokud postup policejních orgánů při prohlídce autosalonu, resp. zajištění listin, nebyl v konkrétním případě nesprávným úředním postupem, není ani v případě tohoto nároku splněn základní předpoklad vzniku odpovědnosti státu za škodu; k samotnému zesplatnění úvěrů pak došlo ještě před zahájením trestního stíhání dne 21. 10. 2013, již dne 9. 9. 2013, zde proto nelze dovodit vztah příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání a vznikem škody.

18. Ani nárok na náhradu škody ve formě ušlého zisku z prodeje nemovitostí ve výši 3 333 333 Kč (nevýhodný prodej nemovitostí) nebyl soudem I. stupně správně shledán opodstatněným. Příčinu nevýhodného prodeje nemovitostí žalobce shledával v tom, že nemovitosti byly zajištěny pro účely trestního řízení, a proto banka odmítla poskytnout zájemci o jejich koupi úvěr ve výši odpovídající původně sjednané kupní ceně (15 000 000 Kč); žalobce pak pod tlakem okolností (nutnost splatit úvěr, nemožnost podnikat) musel přistoupit na nižší nabídku. Zde soud I. stupně správně neshledal příčinnou souvislost mezi vznikem tvrzené škody (rozdíl mezi cenou tržní a cenou, za kterou nemovitosti žalobce prodal) a trvajícím trestním stíháním vč. zajištění nemovitostí, neboť k tomuto prodeji nedošlo v přímém důsledku trestního stíhání žalobce, ale žalobce prodal nemovitosti ve svém vlastnictví na základě svého vlastního rozhodnutí.

19. Na podkladě výše uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadené části výroku II. (náhrada škody ve výši 5 209 019,72 Kč) dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil; současně byl potvrzen i nákladový výrok III. vztahující se k nároku na zadostiučinění dle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., kde žalobce byl úspěšný (viz např. usnesení NS 30 Cdo 2707/2013, rozsudek 30 Cdo 3726/2013 a další).

20. Pokud jde o nároky na náhradu škody, žalovaná měla neúspěch pouze v nepatrné části, a proto odvolací soud podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku IV. tak, že žalované přiznal plnou náhradu nákladů řízení (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 3 o. s. ř.).

21. V odvolacím řízení byla úspěšná žalovaná, proto odvolací soud dle ust. § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. úspěšné účastnici přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení za hotové výdaje v paušální výši 300 Kč za úkon (odvolání, příprava na jednání, účast na jednání odvolacího soudu dne 23. 2. 2022); celkem 900 Kč.

Poučení