44 CO 116/2021 - 323

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Skalické a soudců Mgr. Dagmar Bastlové a Mgr. Bc. Aleše Klempy v právní věci žalobců: ; a) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] ; b) Ing. [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] ; c) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] zastoupeni Mgr. [jméno] [příjmení], advokátem sídlem [adresa] proti žalovanému: ; [územní celek], [IČO] sídlem [adresa] zastoupený Mgr. Ing. [jméno] [anonymizováno], advokátem sídlem [adresa] o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, o náhradu za omezení vlastnického práva, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2021, č. j. 108 C 116/2018-280 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. ve znění: „ Soud konstatuje, že žalovaný svým nesprávným úředním postupem, spočívajícím v tom, že nejpozději ode dne 3. 11. 2004 nezměnil v územním plánu města Brna funkční regulaci ploch, jejichž součástí jsou pozemky žalobců parc. [číslo] 2060, 2083, k. ú. [část obce], zapsaných na listu vlastnictví [číslo] pozemku parc. [číslo] k. ú. [část obce], zapsaného na listu vlastnictví [číslo] vše vedeno u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, obec Brno, k. ú. [část obce], a to za situace, kdy nebyla zahájena příprava nebo realizace žádného záměru, odpovídajících této regulaci, porušil vlastnická práva žalobců v rozsahu možnosti tyto pozemky užívat a brát z nich zisky dle svého vlastního rozhodnutí.“ mění tak, že v této části se žaloba zamítá.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II., III., IV., V. a VI. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2021, č. j. 108 C 116/2018-280 bylo rozhodnuto tak, že soud konstatuje, že žalovaný svým nesprávným úředním postupem, spočívajícím v tom, že po nepřiměřeně dlouhou dobu, trvající minimálně 15 let, na pozemcích parc. [číslo] 2060, 2083, k. ú. [část obce], zapsaných na listu vlastnictví [číslo] pozemku parc. [číslo] k. ú. [část obce], zapsaného na listu vlastnictví [číslo] vše vedeno u [stát. instituce], [územní celek], k. ú. [část obce] nezahájil realizaci některého ze záměrů, předpokládaných Územním plánem města Brna, ani nezměnil část Územního plánu města Brna, regulující přípustné využití uvedených pozemků tak, aby žalobci již nebyli omezeni na svých vlastnických právech k uvedeným pozemkům, ani nevyužil jiné instituty a postupy upravené českým právním řádem, kterými by mohl dosáhnout téhož účelu, a tím porušil vlastnické právo žalobců (výrok I.), žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) částku 130 000 Kč s 8,5 % ročním úrokem z prodlení od 8. 11. 2017 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.), žalovaný je povinen zaplatit žalobcům b) a c) oprávněným společně a nerozdílně částku 130 000 Kč s 8,5 % ročním úrokem z prodlení od 8. 11. 2017 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.), žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů řízení částku 46 401 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce a) (výrok IV.), žalovaný je povinen zaplatit žalobcům b) a c) oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 45 092 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobců b) a c) (výrok V.), žalovaný je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok VI.).

2. Proti rozsudku soudu I. stupně podal včasné a přípustné odvolání žalovaný, navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Žalovaný odkázal na obdobný spor vedený žalobci, který rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 202/20 s tím, že odkaz napadeného rozsudku na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1651/2018 je zcela nepřiléhavý. Podstatný rozdíl, který soud I. stupně při své úvaze nezohlednil je skutečnost, že žalovaný neomezuje žalobce v jejich možnosti využívat svůj majetek ve způsobu a rozsahu, který tu byl před vydáním Územního plánu města Brna, jenž má být zdrojem jejich omezení, za které jim má náležet náhrada. Z provedeného dokazování vyplynulo, že pozemky, které jsou nyní ve vlastnictví žalobců, byly od roku 1982 nezastavitelné, součástí zemědělské prvovýroby. Soud překvapivě nedospěl ke zjištění a právnímu závěru, že uvedené funkční využití, tedy zemědělská prvovýroba je tím funkčním způsobem využití území, které lze na straně žalobců legitimně očekávat. Právě k tomuto účelu byly předmětné pozemky využity před zásahem provedeným žalovaným. Zastavitelnými se podle provedeného dokazování, ve shodě s tvrzením žalovaného, staly předmětné pozemky žalobců teprve schválením Územního plánu města Brna ze dne 3. 11. 1994. Nezákonným zásahem tedy podle soudu je skutečnost, že územní plán stanovil předmětným pozemkům pro futuro nové funkční využití. Soud I. stupně nevnímá podstatu územního plánu jako svého druhu nabídkového dokumentu. Regulace obsažená v územním plánu omezuje své adresáty, vlastníky nemovitostí, v rozsahu využití jejich nemovitostí do budoucna, ale současně jim neukládá do kdy a v jakém rozsahu se této regulaci mají podřídit tím, že něco postaví. Nevyužití možností jednotlivé pozemky zastavět, či zastavět v rozsahu a intenzitě, kterou územní plán nabízí, nezpůsobuje nezákonnost ani územně plánovací dokumentace ani nesprávný úřední postup na straně územně samosprávného celku, který regulaci vydal a sám od sebe ji nemění. Žalovaný dále tvrdí, že ani jeho vlastní územní plán ho nezavazuje k realizaci výstavby, kterou tento územní plán umožňuje. Na zastavitelnost pozemku neexistuje právní nárok. Fabulace žalobců, co všechno by se dalo na jejich pozemcích vystavět, resp. jakou jinou hodnotu by mohly jejich pozemky mít s odlišným funkčním využitím, nedokazuje omezení žalobců ze strany žalovaného, ani jeho domnělý nesprávný úřední postup, nýbrž toliko opomíjení veřejného práva ze strany žalobců. Z dokazování též nevyplynulo, že by na předmětných pozemcích žalobců byla v územním plánu regulace odpovídající tzv. veřejně prospěšné stavbě, a z tohoto titulu hrozilo žalobcům vyvlastnění. Pochybení soudu prvního stupně spočívá v právním posouzení věci tak, že„ Žalovaný v nyní posuzovaném případě udržoval shora popsaný stav omezení vlastnických práv žalobců po nepřiměřeně dlouhou dobu (18 až 24 let), aniž by jakkoli rozhodl buď o realizaci některého ze záměrů uvedených v ÚPmB na předmětných pozemcích, anebo o upuštění od těchto záměrů, a tedy o odpovídající změně části ÚPmB týkající se pozemků.“ Žalovaný má za to, že stav regulace budoucího funkčního využití pozemků žalobců obsažený v územním plánu není nezákonný, a není mu známo, že by žalobci kdykoliv usilovali o změnu tohoto stavu cestou změny územního plánu. Žalovanému rovněž není zřejmé, o jakých záměrech na předmětných pozemcích žalobců soud hovoří, že by od nich měl žalovaný upustit. Záměrem se ve veřejném stavebním právu myslí konkrétní stavební záměr, pro nějž je zahajováno řízení o umístění stavby, či obdobná řízení navazující na územně plánovací dokumentaci. Žádné navazující řízení na předmětných (cizích) pozemcích žalovaný dosud nevedl. Stran délky trvání regulace žalovaný tvrdí, že stabilita regulace obsažené v územním plánu není přítěží, nýbrž žádoucí hodnotou. Rozhodnutí soudu prvního stupně tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaný uvádí, že pokud by se prosadil v judikatuře civilních soudů názor soudu prvního stupně (v rozporu s názorem Ústavního soudu) vyslovený v napadeném rozsudku, znamenalo by to fakticky konec územního plánování v dnes stavebním zákoně normované podobě. S žalobou obdobnou té, které soud prvního stupně vyhověl, by se na soudy mohli obracet prakticky všichni vlastníci nemovitostí, jimž územní plán stanoví jejich budoucí využití v rozporu s jejich zájmy. V nyní projednávané věci ani nejde o omezení pozemků veřejně prospěšnou stavbou. Územní plánování tak, jak je popsáno v § 18 odst. 1 až 4 stavebního zákona, by nemohlo být nadále uplatňováno. Úspěch žalobců je patrně založen na mylném předpokladu, že součástí vlastnického práva k pozemku je možnost zastavět ho dle vlastní libovůle. Nic takového ovšem veřejné právo v České republice nepřipouští. Současně se žalobci snaží etablovat paralelní možnost, jak vymáhat na územní samosprávě funkční využití vlastních pozemků, bez ohledu na veřejnoprávní procesní regulaci. Omezení žalobců nebylo u správního soudu shledáno nezákonným ani nepřiměřeným a zásah civilního soudu v podobě přiznané kompenzace je v této věci maximálně překvapivý.

3. K odvolání žalovaného se žalobci vyjádřili písemně dne 29. 7. 2021, navrhli potvrzení rozsudku soudu I. stupně jako věcně správného. Soud I. stupně zcela správně a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, citovanou v napadeném rozsudku, vyhodnotil, jako nesprávný úřední postup žalovaného, jeho více než dvacet let trvající nečinnost ve vztahu k omezení vlastnického práva žalobců platným územním plánem. Napadený rozsudek není v tomto směru v žádném rozporu s usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 202/20, na které žalovaný odkazuje. Toto rozhodnutí se týká zcela jiné skutkové situace, kdy se žalobkyně domáhala náhrady za snížení hodnoty jejích pozemků, k níž došlo změnou územního plánu. Žalobci se naopak domáhají náhrady za více než dvacet let trvající omezení svého vlastnického práva regulací pozemků, která spočívá v jejich určení k veřejně prospěšným záměrům, jejichž realizace je v gesci žalovaného (hromadná doprava, depo kolejových vozidel, odstavná parkoviště), aniž by žalovaný přistoupil buď k realizaci těchto záměrů, nebo ke změně regulace pozemků žalobců, případě se žalobci jednal o jiném způsobu řešení této situace. Podstatou nesprávného úředního postupu žalovaného v předmětné věci není skutečnost, že v územním plánu nevymezil určitý konkrétní způsob využití pozemků žalobců a že tím zasáhl do jejich legitimního očekávání. Jak již bylo uvedeno, nesprávným úředním postupem žalovaného je jeho dlouhodobá nečinnost za situace, kdy územní plán po nepřiměřeně dlouhou dobu zásadním způsobem omezuje vlastnická práva žalobců. K tomu žalobci dodali, že se vlastníky předmětných pozemků stali v době platnosti územního plánu z roku 1994, jak je podrobněji popsáno v žalobě. V době jeho projednávání tedy nebyli oprávněni proti jeho návrhu podávat námitky. Žalobci si při nabytí pozemků byli vědomi omezení vyplývajících z regulativů územního plánu, avšak očekávali, že s nimi v rozumné době začne žalovaný jako investor budoucích staveb, které územní plán na jejich pozemcích předpokládá, jednat o podmínkách převodu vlastnictví, aby mohl své záměry uskutečnit. K tomu však nedošlo, a to ani v souvislosti s přípravou nového územního plánu města, která probíhá již od roku 2002. Proto se žalobcům jeví jako nepatřičné tvrzení žalovaného, že by měla jejich údajná pasivita zapříčinit nepřiměřenou délku nečinnosti žalovaného. Tato nečinnost a z ní vyplývající obava žalobců, že v časově neomezené budoucnosti bude dále pokračovat stav jejich nejistoty ohledně možnosti využití jejich pozemků a že i jejich dědicové budou muset bez jasné perspektivy o pozemky řádně pečovat, platit z nich daně, vynakládat nemalé prostředky na jejich údržbu, a to bez jakékoliv kompenzace, byla primárním důvodem podání žaloby. Pokud jde o tvrzení žalovaného, podle nichž„ stabilita regulace obsažené v územním plánu není přítěží, nýbrž žádoucí hodnotou“;„ pokud by se prosadil v judikatuře civilních soudů názor vyslovený v napadeném rozsudku, znamenalo by to fakticky konec územního plánování v dnes stavebním zákoně normované podobě“ a„ zásah civilního soudu v podobě přiznané kompenzace je v této věci maximálně překvapivý“, žalobci konstatují, že tato tvrzení jsou, s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti projednávané věci, jednoznačně v rozporu s výše citovanou judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu.

4. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání žalovaného bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), jsou uplatněny zákonné odvolací důvody (§ 205 odst. 2 písm. e/, g/ o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v mezích uplatněných odvolacích důvodů, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je zčásti důvodné.

5. Podle ust. § 6 odst. 5 písm. c) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), obec vydává v samostatné působnosti územní plán.

6. Podle § 43 odst. 4 věty první a čtvrté stavebního zákona územní plán se pořizuje a vydává pro celé území obce, pro celé územní hlavního města Prahy, popřípadě pro celé území vojenského újezdu. Územní plán se vydává formou opatření obecné povahy podle správního řádu.

7. Podle § 43 odst. 1 stavebního zákona územní plán stanoví základní koncepci rozvoje území obce, ochrany jeho hodnot, jeho plošného a prostorového uspořádání (dále jen„ urbanistická koncepce“), uspořádání krajiny a koncepci veřejné infrastruktury; vymezí zastavěné území, plochy a koridory, zejména zastavitelné plochy, plochy změn v krajině a plochy přestavby, pro veřejně prospěšné stavby, pro veřejná prospěšná opatření a pro územní rezervy a stanoví podmínky pro využití těchto ploch a koridorů. Záležitosti nadmístního významu, které nejsou řešeny v zásadách územního rozvoje, mohou být součástí územního plánu, pokud to krajský úřad ve stanovisku podle § 50 odst. 7 z důvodu významných negativních vlivů přesahujících hranice obce nevyloučí.

8. Podle ust. § 1 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen„ OdpŠk“, územní samosprávné celky odpovídají za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci svěřené jim zákonem v rámci samostatné působnosti (dále jen„ územní celky v samostatné působnosti“).

9. Podle § 19 OdpŠk územní celky v samostatné působnosti odpovídají za škodu, kterou způsobily při výkonu veřejné správy a) nezákonným rozhodnutím, b) nesprávným úředním postupem.

10. Podle § 22 odst. 1 OdpŠk územní celky v samostatné působnosti odpovídají za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

11. Bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 OdpŠk).

12. Vydání (změna) územního plánu zastupitelstvem obce je výkonem veřejné správy podle stavebního zákona, svěřené do samostatné působnosti obce, a nárok účastníka na náhradu tím způsobené škody se posuzuje podle zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) – viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3444/2013 ze dne 27. 10. 2015.

13. Objektivní odpovědnost územního celku za majetkovou či nemajetkovou újmu vzniká tehdy, jsou-li splněny kumulativně tři podmínky a) vydání nezákonného rozhodnutí nebo realizace nesprávného úředního postupu (vzhledem k tomu, že jde o odpovědnost objektivní, není zde a priori podmínkou porušení právní povinnosti), b) vznik majetkové nebo nemajetkové újmy, c) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí nebo realizací nesprávného úředního postupu a vznikem majetkové nebo nemajetkové újmy. Důkazní břemeno ve věci naplnění jednotlivých podmínek leží jak při mimosoudním uplatnění nároku poškozeného, tak i v případném sporu na poškozeném.

14. Újma měla v posuzované věci vzniknout žalobcům tím, že žalovaný svým nesprávným úředním postupem, spočívajícím v tom, že nejpozději ode dne 3. 11. 2004 nezměnil v územním plánu města Brna funkční regulaci ploch, jejichž součástí jsou pozemky žalobců parc. [číslo] [rok], [rok], k. ú. [část obce], zapsaných na listu vlastnictví [číslo] pozemku parc. [číslo] k. ú. [část obce], zapsaného na listu vlastnictví [číslo] vše vedeno u [stát. instituce], [územní celek], k. ú. [část obce], to za situace, kdy nebyla zahájena příprava nebo realizace žádného záměru, odpovídajících této regulaci, porušil vlastnická práva žalobců v rozsahu možnosti tyto pozemky užívat a brát z nich zisky dle svého vlastního rozhodnutí.

15. Odvolací soud se v konkrétním případě neztotožnil se závěrem soudu I. stupně o nesprávném úředním postupu žalovaného, tj. že Soud tedy nesprávný úřední postup žalovaného neshledává v tom, že zahrnul pozemky žalobců ve vydaném územním plánu do funkčního využití pozemků pro hromadnou dopravu, ale v tom, že sám v přiměřené době nepřistoupil k realizaci plánované výstavby kolejové hromadné dopravy, na kterou by pak následně mohla být navázána výstavba i na pozemcích žalobců a tímto svým přístupem tak po velice dlouhou dobu omezuje vlastnické právo žalobců k předmětným pozemkům, když jim v podstatě neumožňuje jiné nakládání s pozemky. Nemajetkovou újmu žalobců tak soud shledává v nejistotě ohledně využitelnosti předmětných pozemků, která spočívá zejména v tom, že žalobci ani netuší, kdy a zda vůbec žalovaný přistoupí k realizaci svého záměru deklarovaného územním plánem a zahájí výstavbu kolejové trati hromadné dopravy. Žalobci jsou pak z tohoto důvodu omezeni ve svém vlastnickém právu na tzv. holé vlastnictví, pokud nechtějí své pozemky prodat či absolvovat zdlouhavý proces v případě případné žádosti o změnu využití daného území v územním plánu. Žalobci tak prakticky přes 20 let vyčkávají, zda žalovaný zahájí výstavbu tramvajové trati a oni budou moci na to navázat využití svých pozemků. Tím dochází samozřejmě i k majetkové újmě na straně žalobců, kdy případné komerční využití pozemků (v případě realizace parkoviště„ park and ride“) by mohlo znamenat i finanční zisk pro žalobce, avšak zejména jde o nemajetkovou újmu, protože žalobci jsou v daném případě odkázáni na vůli žalovaného, jak on se svými pozemky naloží, zda realizuje svůj záměr, či zda dojde ke změně územního plánu.

16. Odvolací soud při hodnocení konkrétního tvrzeného nesprávného úředního postupu (§ 19 písm. b/, § 22 odst. 1 věta první OdpŠk), coby konání orgánu územního celku při výkonu veřejné správy svěřené mu zákonem v rámci samostatné působnosti, které není rozhodnutím, a ani se neprojeví ve věcném obsahu případného vydaného rozhodnutí, a které je v rozporu s objektivním právem nebo se zásadami veřejné správy (viz Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, Komentář, F. Ištvánek, P. Simon, F. Korbel, r. 2017, str. 187), vyšel ze skutečnosti, že klíčovým pojmem při vymezení obsahu a předmětu územního plánu je pojem„ koncepce“; tedy územní plán je základním koncepčním dokumentem obce, zpracovává se pro celé území, vydává se formou opatření obecné povahy, tedy právně precizně upravenou procedurou s možností soudního přezkumu, územní plán pak se značnou mírou podrobnosti stanovuje, jak bude uspořádáno a dlouhodobě využíváno území obce (územní plánování). Z výše uvedeného je zřejmé, že územní plán stanoví toliko obecný rámec pro využití území, nestanoví žádný přesný časový harmonogram, v němž musí dojít k realizaci územním plánem předpokládaného záměru, je-li záměrem územního plánu vybudování komunikace, jedná se o důležitý zájem územně samosprávného celku, u kterého lze očekávat jeho reálné uskutečnění, neboť se tak zajišťuje dopravní obslužnost a uspokojování základních dopravních potřeb a zájmů obce, přičemž není vyloučeno, že se tak může stát i v řádu několika desítek let. Jestliže tedy žalobci v projednávané věci tvrdili, že„ postup žalovaného, který nejpozději ode dne 3. 11. 2004 nezměnil v územním plánu města Brna funkční regulaci ploch, jejichž součástí jsou označené pozemky žalobců, to za situace, kdy nebyla zahájena příprava nebo realizace žádného záměru, odpovídajícího této regulaci, je nesprávným úředním postupem“, pak odvolací soud vzhledem k samotnému charakteru územního plánu, coby základního koncepčního dokumentu v dlouhodobém územním plánování obce, který má stanovit obecný rámec pro využití území i v řádu několika desítek let, v postupu žalovaného nesprávný úřední postup neshledal, když období 15 – 20 let pro vymezení využití území označenou koncepcí jistě není časovým rámcem nepřiměřeným.

17. Odvolacím soudem v konkrétním případě nebyl shledán nesprávný úřední postup na straně žalovaného, a proto byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o konstatování nesprávného úředního postupu změněn (§ 220 odst. l písm. a/ o. s. ř.), jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, a nebylo žalobcům přiznáno zadostiučinění za nemajetkovou újmu.

18. Pokud žalobci v žalobě odkazovali dále na přímou aplikaci článku 11 Listiny základních práv a svobod, domáhali se náhrady za omezení svého vlastnického práva (pokud by nebylo shledáno, že se žalovaný dopustil nesprávného úředního postupu), a soud je povinen posoudit tvrzení účastníka ze všech v úvahu připadajících právních důvodů, pak odvolací soud musel učinit závěr, že soud prvního stupně konkrétní okolnosti případu ve vztahu k hlediskům významným pro přiznání náhrady za omezení vlastnických práv žalobců neposuzoval, v tomto směru neučinil žádné skutkové či právní závěry. Za této situace odvolací soud nemohl rozhodnutí přezkoumat a bylo proto nutné přistoupit ke zrušení napadeného rozhodnutí dle § 219a odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení v části týkající se náhrady za omezení vlastnických práv žalobců. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1651/2018 plyne, že spory o náhradu za omezení vlastnického práva (územním plánem) jsou v soudní praxi výjimečné (nedá se proto vycházet z ustálené judikatury), ve věcech náhrad za omezení vlastnického práva je konečná výše náhrady primárně na úvaze soudu, která má zohlednit všechny relevantní kritéria významná pro tu kterou konkrétní věc. Označený soud již v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1425/2014 ze dne 26. 4. 2016 naznačil, která hlediska mohou být významná při úvaze o tom, zda je namístě přiznat žalobcům náhradu za omezení jejich vlastnického práva, že je třeba přihlédnout zejména k tomu, zda byl územní plán, jímž došlo k omezení vlastnického práva, přijat, jak dlouhý časový úsek od okamžiku vydání uplynul, jak postupoval subjekt, v jehož prospěch bylo omezení v územním plánu přijato, pokud by potenciální stavebník v přiměřené době vyvíjel adekvátní úsilí k získání dotčených pozemků, nebude zpravidla namístě přiznávat zvláštní náhradu za omezení vlastnického práva, neboť omezení vlastnického práva by se mělo promítnout v zaplacení patřičné náhrady za prodávaný či vyvlastňovaný pozemek, obdobně lze nahlížet na situaci, kdy stavebník od realizace záměru ustoupí a bude iniciovat změnu územního plánu tak, aby vlastník pozemku již nebyl nadále ve svém vlastnickém právu omezován; soud by měl přihlédnout také k hodnotě pozemku obdobného druhu a charakteru a intenzitě omezení vlastnického práva s tím, že může mít význam délka omezení, okamžik nabytí vlastnického práva vlastníkem pozemku apod. Požadovanou náhradu za omezení vlastnických práv žalobců soud prvního stupně po provedeném dokazování ve shora naznačeném rozsahu (lze předpokládat potřebu doplnění žaloby o nutná tvrzení ze strany žalobců a důkazní návrhy ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř.) zhodnotí a o ní rozhodne (dle § 153 odst. 2 o. s. ř. je soud vázán žalobou, pokud jde o výši náhrady za omezení vlastnických práv žalobců).

19. Bylo-li rozhodnutí zrušeno a byla-li věc vrácena k dalšímu řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu (§ 226 odst. 1 o. s. ř.).

20. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodne soud prvního stupně ve smyslu ustanovení § 224 odst. 3 o. s. ř.

Poučení