44 CO 13/2022 - 325

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Skalické a soudců Mgr. Dagmar Bastlové a Mgr. Bc. Aleše Klempy ve věci žalobce: ; [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: ; JUDr. [jméno] [příjmení], [datum narození], IČO: [osobní údaje žalované] advokátka sídlem [adresa] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 4 924 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu Brno ze dne 28. června 2021, č.j. 46 C 133/2013-279, takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se v řízení původně domáhal po žalované náhrady škody ve výši 4 924 000 Kč s příslušenstvím způsobené žalobci žalovanou při výkonu advokacie v souvislosti s jeho zastupováním v řízení o vypořádání společného jmění manželů vedeném mezi žalobcem a jeho bývalou manželkou u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 4C 162/2011. Jelikož žalovaná v uvedeném řízení vypracovala vyjádření žalovaného k žalobě a zaslala je soudu až po uplynutí tříleté lhůty od pravomocného rozvodu manželství, žalobce nebyl v tomto řízení úspěšný se svojí námitkou o jeho výlučném vlastnictví vypořádávané nemovitosti v k. ú. [obec] a dále s návrhy na vypořádání vnosů z výlučného majetku žalobce do společného jmění manželů při jeho vypořádání. Proto se nyní podanou žalobou domáhá jejich náhrady po žalované. Podáním ze dne 20.6.2019 vzal žalobce žalobu částečně zpět co do částky 1 379 370,81 Kč s příslušenstvím.

2. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 3 544 629,19 Kč s příslušenstvím (výrok I.), k částečném zpětvzetí žaloby řízení co do částky 1 379 370,81 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná. Nárok žalobce hodnotil v kontextu souvisejícího kárného řízení souběžně vedeného proti žalované, které probíhalo před správním soudem Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 Ad 24/2014. S odkazem na podrobná skutková zjištění učiněná v kasačním rozsudku správního soudu z 9.9.2020, dovodil, že si lze těžko představit, že žalovaná měla v posuzovaném řízení před Okresním soudem Brno-venkov k dispozici všechny potřebné informace.„ Žaloba“ (správně zřejmě„ vyjádření k žalobě“) doručená soudu dne 30.10.2013 byla ve značné míře konkretizována a specifikována až v následujících podáních z 6.6.2019 a 4.11.2019. Soud se žalobce dotázal při jednání dne 21.9.2020 na výpočet jednotlivých požadovaných částek pod bodem III. podání z 4.11.2019, přičemž zástupce žalobce uvedl, že byla opomenuta částka 80 000 Kč, coby směnečná pohledávka paní [příjmení]. Uvedené též dokumentuje nedostatečnou specifikaci nároků žalobce. Podle svědkyně [příjmení] měla žalovaná všechny potřebné dokumenty k dispozici. Její výpověď však není zcela věrohodná, kdy jde o osobu blízkou žalobci a je třeba mít na zřeteli její výpověď proti žalované v kárném řízení. [příjmení] soud konstatoval v bodě 29. rozsudku, že svědkyně neuvedla, o které doklady se přesně mělo jednat, stejně tak nekonkrétnost její výpovědi. Její dřívější výpověď před kárným soudem přitom lépe zachycuje, co mohla o celé věci vědět a pokud by znala konkrétní detaily, jistě by se o nich dříve zmínila. Další vyslechnutí svědci pouze potvrzovali probíhající spolupráci bez znalosti detailů. Namítal-li žalobce, že měl být žalovanou poučen, je zřejmé, že komunikace mezi účastníky byla složitá. I ze skutečnosti, že žalobce plně specifikoval své nároky až v roce 2019, plyne, že ještě několik let poté neměl jasno, co vlastně hodlá uplatnit. Soud prvního stupně tak z uvedených důvodů nedovodil pochybení žalované, neboť nemohla vědět, co vše má v řízení uplatnit. Neporušila tak svoji povinnost advokátky, a proto se již nezabýval ostatními důkazy navrženými k prokázání výše nároku žalobce.

3. Rozsudek soudu prvního stupně napadli žalovaná i žalobce.

4. Žalovaná své dříve podané odvolání směřovala toliko do výroku III. rozsudku o nákladech řízení. Nesouhlasí se závěrem, že na straně žalobce jsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků a že nepřiznání náhrady nákladů žalované jí nebude na újmu. Podle žalované měl soud prvního stupně o náhradě nákladů rozhodnout podle úspěchu ve věci v intencích § 142 odst. 1 o. s. ř. V řízení nebylo zjišťováno ani doloženo, jaké majetkové poměry, případně výdělkové možnosti na straně žalobce, existovaly ke dni vyhlášení rozhodnutí ve věci samé, když závěr o nemožnosti žalobce nahradit žalované náklady řízení nelze učinit ze žádosti o osvobození od soudních poplatků podané v souvislosti se zahájením sporu, zejména s ohledem na délku trvání řízení. Navrhla proto změnu napadeného rozsudku v nákladovém výroku tak, že jí budou náklady řízení přiznány.

5. Žalobce podal odvolání proti výrokům I. a III. rozsudku z důvodů podle § 205 odst. 2 písm. c), d) a e) o. s. ř. Namítá, že neuplatnění nároků žalobce před soudem v rámci vypořádání společného jmění manželů zavinila jednoznačně žalovaná. Od žalobce měla včas všechny relevantní informace potřebné k uplatnění nároků. Nároky neuplatnila pro laxní přístup k věci a neznalost právní úpravy. Skutkovou verzi žalobce přijaly za svou kárné senáty obou stupňů České advokátní komory. Kvalifikovaná informovanost žalobce, že jeho součinnost, skutková tvrzení, dodané dokumenty, navrhované důkazy atd. nejsou dostatečné k uplatnění nároku ze strany žalované nebyla prokázána. Žalovaná takové poučení žalobci nikdy neposkytla. Procesní postup soudu prvního stupně je pro žalobce překvapivý a nerozumí náhlé změně jeho názoru, který avizoval nejprve rozhodnutí o základu nároku formou mezitímního rozsudku, což nakonec neučinil. Podle ustálené judikatury přitom lze o mezitímním rozsudku uvažovat při shledání alespoň částečné důvodnosti nároku. Řízení před soudem prvního stupně je dále postiženo vadou, když soud prvního stupně i přes námitky žalobce vyslechl pracovnici advokátní kanceláře žalované [jméno] [příjmení] při jednání dne 14.6.2021 jako svědkyni, aniž ji zbavil povinnosti mlčenlivosti dle zákona o advokacii. Soud prvního stupně dále neúplně a nesprávně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl výslechy žalobcem navržených svědků. Nesprávný je závěr, že žalobce své nároky údajně specifikoval až v roce 2019 a že ještě po uplynutí tříleté lhůty k uplatnění nároků neměl jasno, co vlastně hodlá uplatnit. Žalobce vycházel z toho, co si byl schopen vybavit ještě před tím, než byl opakovaně stižen mozkovými mrtvicemi. Procesní tíseň žalobce spočívala především v tom, že žalovaná nebyla ochotna poskytnout jeho zástupcem požadovanou součinnost předáním kopie spisu ani listin, které od žalobce převzala. Navodila tak situaci, kdy soud nebyl schopen správně zjistit skutkový stav. Žalobce považuje za nespravedlivé, aby tuto skutečnost soud přičítal k jeho tíži a aby žalovaná z tohoto svého nekorektního jednání procesně těžila. Rozhodnutí soudu prvního stupně tak není věcně správné a spravedlivé, odůvodnění je nepřiléhavé a nepřesvědčivé a vzbuzuje pochybnosti o jeho zákonnosti. Po proběhlém odvolacím řízení žalobce dále uvedl, že konečné rozhodnutí kárného senátu České advokátní komory, jímž byla žalovaná zproštěna kárného obvinění, a které bylo provedeno v rámci odvolacího řízení k důkazu, sice dospělo k závěru, že jednání žalované není kárným proviněním, avšak ze samotného rozhodnutí a postupu kárné komise lze vycítit určité pochybení na straně žalované. V odůvodnění je uvedeno, že neměla-li žalovaná dost informací od klienta, měla mu vypovědět plnou moc. Pro žalobce by však byl tento postup likvidační, protože by neměl možnost si v krátkém čase, který mu zbýval, zajistit jiného advokáta. Žalovaná v rozhodné době znala skutková tvrzení žalobce, jež chtěl uplatnit jako svoji obranu v řízení a měla od něj k dispozici minimálně 90 % podkladů k tomuto případu. Ve vyjádření k žalobě mohla poklady pouze označit, nemusela je učinit součástí vyjádření. Nějaké pochybení na straně žalované lze tedy v daném případě určitě shledat. Advokát je povinen přistupovat ke klientovi profesionálně, naproti tomu klient je amatér. Sama žalovaná na výzvu zástupce žalobce k vydání klientského spisu reagovala pouze opožděnou písemnou zprávou, avšak žádné listiny zástupci žalobce ze spisu nevydala. Takové jednání je neakceptovatelné. S ohledem na uvedené navrhl změnu napadeného rozsudku ve výrocích I. a III. tak, že žalobě bude zcela vyhověno a žalobci přiznána náhrada nákladů za řízení před oběma stupni, případně zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Žalovaná se ve vyjádření k odvolání žalobce zcela ztotožnila se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, shodujícími se se zjištěními Městského soudu v Praze v kárném řízení. Odkázala na svou podrobnou argumentaci ze závěrečného návrhu v řízení před soudem prvního stupně. I to, jakým způsobem žalobce postupoval v předmětném řízení při vymezování svých nároků a navrhování důkazů svědčí o špatné komunikaci z jeho strany, jak ve vztahu k soudu, tak k právnímu zástupci. S ohledem na tuto zkušenost jsou skutkové závěry soudu prvního stupně věrohodné a přesvědčivé. Ohledně výslechu svědkyně [příjmení] soud prvního stupně vyřešil otázku povinnosti zachovávat mlčenlivost v souladu se zákonem, výslechu nic nebránilo. Z obsahu výpovědi soud prvního stupně neučinil žádný skutkový závěr, který by byl pro jeho rozhodnutí významný. V rámci odvolacího řízení žalovaná doplnila, že nesouhlasí s tím, že by se z konečného rozhodnutí kárného senátu dalo vycítit něco ve vztahu k protiprávnímu jednání žalované a odpovědnosti za uplatněný nárok žalobce. Rozhodnutí kárného senátu jednoznačně konstatovalo, že žalovaná se kárného provinění nedopustila. Soud v nynější věci musí řešit dvě protichůdné skutkové verze stran ohledně rozsahu a kvality informací, které měla žalovaná mít k dispozici od žalobce pro účely sepisu vyjádření k žalobě. Tutéž otázku již řešil správní soud u Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 10 Ad 24/2014, jenž dovodil, že žalobce poskytl žalované pouze obecné informace ohledně nároku, jenž chtěl uplatnit a že na základě e-mailu žalobce z 13. 6. 2010 nemohla žalovaná sepsat jakékoli relevantní podání k soudu. Jestliže byla tato otázka uvedeným soudem již vyřešena, tak s ohledem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 647/02 by měl odvolací soud v nynějším řízení k takto učiněným závěrům přihlédnout a dovodit, že k porušení právní povinnosti na straně žalované v daném případě nedošlo. Žalovaná proto navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku I. jako správného.

7. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalované uvedl, že jeho odvolání také směřovalo proti nákladovému výroku III. byť z jiných důvodů. Odkázal proto na obsah svého odvolání.

8. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání byla podána včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněnými osobami (§ 201 o. s. ř.), jsou přípustná (§ 202 a contr. o. s. ř.) a že jsou uplatněny zákonné odvolací důvody, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v mezích uplatněných odvolacích důvodů, jakož i řízení jemu předcházející, a shledal odvolání žalobce důvodným. S ohledem na závěr o důvodnosti odvolání žalobce pak odpadl důvod se zabývat odvoláním žalované.

9. Předmět řízení po částečném zastavení řízení k částečném zpětvzetí žaloby v částce 1 379 370,81 Kč s příslušenstvím tvoří nárok žalobce na náhradu škody ve výši 3 544 629,19 Kč s příslušenstvím, která mu měla být způsobena žalovanou při výkonu advokacie v souvislosti s jeho zastupováním v řízení o vypořádání společného jmění manželů vedeném mezi žalobcem a jeho bývalou manželkou u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 4C 162/2011 (dále jen posuzované řízení).

10. Právní základ nároku žalobce je dán § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen [jméno]), podle něhož je advokát povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta, kdy pokyny klienta není advokát vázán, jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem, o čemž je povinen klienta přiměřeně poučit a podle něhož je advokát při výkonu advokacie povinen jednat čestně a svědomitě.

11. Odpovědnost advokáta samotnou pak upravuje § 24 odst. 1 [jméno], podle něhož advokát odpovídá klientovi za újmu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie. Podle odst. 4 téhož ustanovení se advokát odpovědnosti podle odst. 1 ž 3 zprostí, prokáže-li, že újmě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na nich požadovat.

12. Úprava odpovědnosti advokáta za škodu je bez zřetele na zavinění (objektivní odpovědnost) založena na současném splnění tří předpokladů, jimiž jsou pochybení při výkonu advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi. Škodou je míněna majetková újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Podmínku, že výkon advokacie nebyl advokátem činěn řádně, je třeba posuzovat z hlediska § 16 ZoA. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem výkonu advokacie, tj. pokud by nebylo pochybení advokáta, mohl by klient právo úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2009, sp. zn. 25 Cdo 2992/2007). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 886/2004 byl nepřímo zaujat názor, že při zkoumání podmínek odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem advokacie je soud povinen jako předběžnou otázku zkoumat, zda při řádném postupu advokáta by jeho klient se svým nárokem uspěl. Naproti tomu v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2213/2005, bylo zdůrazněno, že samotné pochybení advokáta neznamená automaticky vznik škody na straně klienta, který je samostatnou podmínkou odpovědnosti. Závěr o příčinné souvislosti mezi výkonem advokacie a vznikem škody lze učinit jen tehdy, pokud nebýt pochybení advokáta, mohl klient právo úspěšně uplatnit, tedy jen v případě, že toto právo skutečně existovalo. Proto je tedy třeba předběžně zkoumat, zda by při řádném postupu advokáta klient se svým nárokem u soudu uspěl (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 72/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2533/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. 25 Cdo 2992/2007).

13. Žalovaná v rámci zastupování žalobce v posuzovaném řízení poskytovala žalobci odborné rady, přičemž pochybení v tomto směru u ní žalobce shledává ve skutečnosti, že jako advokátka neučinila v souladu s dlouhodobě ustálenou judikaturou přijatou s ohledem na § 150 odst. 4 obč. zák. včasný úkon návrhem na zahrnutí dalších položek k vypořádání do masy zaniklého společného jmění manželů v rámci vyjádření k žalobě bývalé manželky žalobce.

14. Soud prvního stupně na podkladě zjištěného skutkového stavu dovodil, že žalovaná při poskytování právních služeb v posuzovaném řízení žalobci nepochybila, neboť nemohla vědět, co vše má v řízení uplatnit a z tohoto důvodu žalobu zamítl, aniž by zkoumal další předpoklady odpovědnosti žalované za škodu.

15. Odvolací soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že uvedený právní závěr soudu prvního stupně není správný, kdy má za to, že žalovaná neposkytla žalobci náležité a postačující právní služby při uplatňování jeho nároků v posuzovaném řízení o vypořádání zaniklého společného jmění manželů žalobce a jeho bývalé manželky.

16. Pochybení žalované lze v tomto smyslu spatřovat především v tom, že i kdyby žalobce žalované neposkytl potřebné podklady, žalovaná mohla z procesní opatrnosti alespoň v hrubých rysech žalobou (ještě v rámci zastupování žalobce před zahájením posuzovaného řízení) a později ve vyjádření k žalobě v posuzovaném řízení včas uplatnit nároky žalobce na vypořádání s tím, že příslušné listiny, nároky dokládající, mohla dodat později. Měla-li žalovaná pochybnosti, zda vůbec na základě informací žalobce mohla žalobu a později vyjádření k žalobě zformulovat a uplatnit nároky žalobce, měla jej náležitě upozornit na to, že existuje určitá lhůta, do níž je třeba takto postupovat (tj. tří let od právní moci rozsudku od rozvodu manželství ve smyslu § 150 odst. 4 obč. zák.) a pokud by žalobce neposkytl součinnost, mohla odstoupit od poskytování právních služeb žalobci výpovědí plné moci. Tvrdila-li žalovaná v řízení, že po žalobci doplnění uvedených skutečností urgovala (srov. např. vyjádření žalované k žalobě ze dne 25.9.2015 v této věci na straně 2 poslední odstavec), žádné takové urgence ani k dodatečně učiněné výzvě odvolacího soudu žalovaná nedoložila.

17. Nelze současně pominout, že žalovaná převzala zastupování žalobce nejprve pro účely podání žaloby o vypořádání zaniklého jmění manželů již nejméně v polovině roku 2010, jak bylo dovozeno v kárném řízení (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9.9.2020, č. j. 10 Ad 24/2017-37), tedy v době, kdy do uplynutí zákonné tříleté lhůty od právní moci rozsudku o rozvodu manželství z 10.11.2011 (rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze 17.10.2008, č.j. 29 C 13/2008-111) ještě zbývala pro uplatnění nároků žalobce poměrně dlouhá doba více než jednoho roku. Bylo tedy především na žalované jako právnicky patřičně erudované osobě znalé příslušné právní úpravy a již ustálené judikatury, aby během této doby zajistila včasné uplatnění nároků svého klienta, který je právním laikem, případně s ním včas ukončila spolupráci, nebyla-li schopna od něj získat potřebné informace tak, aby si mohl případně zavčasu zajistit služby jiného advokáta. Jestliže žalovaná poskytování právních služeb neukončila a pokračovala v něm sepisem vyjádření k žalobě až po marném uplynutí příslušné lhůty dne 30.11.2011, za této situace lze po žalované jako profesionálce důvodně žádat, aby včasné uplatnění nároků žalobce mělo ve shora dovozených hrubých rysech alespoň takovou podobu, jako v jí sepsaném vyjádření k žalobě, které ostatně obsahuje pouze tvrzení bez příslušných důkazních návrhů.

18. Na uvedených závěrech odvolacího soudu nic nemění ani výsledek kárného řízení, který byl v rámci odvolacího řízení zjištěn z konečného rozhodnutí kárného senátu České advokátní komory ze dne 9.5.2022, sp. zn. K 133/2012, vydaného po rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci, na základě něhož byla žalovaná s právní mocí dne 10.6.2022 zproštěna kárné obžaloby, neboť tento byl učiněn podle zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného, kdy nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že skutek, pro nějž byla podána žaloba, je kárným proviněním. Sám kárný senát však v bodě 16. odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil svůj postoj alespoň k dílčí odpovědnosti žalované za pochybení při včasném neuplatnění nároku žalobce v posuzovaném řízení, kdy konstatuje, že jak stěžovatel (tj. v nynějším řízení žalobce), tak kárně obviněná (v nynějším řízení žalovaná) měli významný podíl na vzniku jejich sporu, kdy stěžovatel měl a mohl svého právního zástupce důsledně kontrolovat a udílet mu jednoznačné pokyny a naopak kárně obviněná při zjištění nedostatečné komunikace ze strany klienta jej měla výslovně upozornit na nebezpečí ztráty nároku a případně postupovat podle § 20 odst. 2 zákona o advokacii a smlouvu o poskytování právních služeb vypovědět. Taktéž správní soud Městského soudu v Praze, který předchozí rozhodnutí uvedeného kárného senátu České advokátní komory zrušil rozsudkem ze dne 9.9.2020, č. j. 10 Ad 24/2017-37, v závěru odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že skutková verze žalobkyně (v nynějším řízení žalované) se jeví být na základě důkazů provedených v kárném řízení přinejmenším stejně pravděpodobná jako skutková verze klienta (v nynějším řízení žalobce), což lze interpretovat jako minimálně padesátiprocentní pravděpodobnost.

19. Výsledek kárného řízení vedeného proti žalované, který vyústil ve zproštění kárného obvinění žalované z důvodu zásady v pochybnostech ve prospěch kárně obviněného, není podle názoru odvolacího soudu překážkou pro dovození odpovědnosti za škodu ze strany žalované, byť třeba jen částečné, v civilním adhezním řízení. Na rozdíl od kárného senátu České advokátní komory, jakož i správního senátu Městského soudu v Praze, které v související věci řešily otázku kárného provinění žalované, totiž civilní soud rozhodující o nároku žalobce z titulu náhrady škody v občanskoprávním řízení podobnou procesní zásadou nedisponuje.

20. Pro zprošťující charakter konečného rozhodnutí v kárném řízení je zřejmé, že se nejedná o případ, na nějž by se vztahovalo ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. o vázanosti civilních soudů rozhodnutími příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů. Argumentovala-li žalovaná v závěrečném návrhu v rámci odvolacího řízení v souvislosti s případnou vázaností právními závěry z kárného řízení v nynějším civilním řízení rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 27.8.2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, ani toto nelze na daný případ, v němž bylo před uplatněním posuzovaného civilního nároku na náhradu škody rozhodováno kárným senátem stavovské organizace o odpovědnosti žalované za kárné provinění vůči klientovi, přiléhavě aplikovat, kdy citovaný judikát řeší případ překážky věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. v případě konkurence dvou rozhodnutí civilních soudů (dřívějšího a pozdějšího) o vlastnických žalobách v otázce platnosti převodního titulu (darovací smlouvy) k nemovitosti. Týká se tedy rozhodnutí vztahujících se k témuž právnímu titulu, což není nyní posuzovaný případ řízení, řídících se odlišnými pravidly s jiným (byť souvisejícím) předmětem řízení (kárná odpovědnost vs. odpovědnost za škodu).

21. Na rozdíl od postupu orgánů činných v kárném řízení má tedy odvolací soud na základě výše učiněných úvah (body 16. a 17. odůvodnění) za to, že na straně žalované je dáno pochybení při výkonu advokacie ve smyslu § 16a 24 odst. 1 [jméno] a že by se soud prvního stupně v dalším řízení měl zabývat otázkou příčinné souvislosti mezi tímto pochybením a tvrzenou škodou (viz bod 12. tohoto rozhodnutí), tedy tím, že pokud by příslušná žaloba či vyjádření v probíhajícím posuzovaném řízení bylo podáno včas alespoň v podobě vyjádření k žalobě sepsaného žalovanou dne [datum], jak by toto řízení dopadlo, tj., zda by skutečně žalobce požadovanou částku 4 924 000 Kč, případně částku 3 544 629,19 Kč po částečném zpětvzetí žaloby, v tomto řízení na základě tohoto vyjádření podaného včas, tj. ve stanovené tříleté lhůtě od právní moci rozsudku o rozvodu manželství, získal. Nelze vyloučit, že by v posuzovaném řízení žalobce tuto částku nezískal. Nebo by žalobce získal alespoň její část. To už je však otázka dalšího právního posouzení věci soudem prvního stupně, který bude muset případně za tím účelem doplnit dokazování o potřebné důkazy k návrhu stran (patrně zejména ze spisu Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 4 C 162/2011). Pokud by uvedené učinil odvolací soud, zbavil by účastníky možnosti dvojinstančního řízení.

22. Rozsudek soudu prvního stupně je tudíž z uvedených důvodů nesprávný. V daném případě se pak jedná o naplnění odvolacího důvodu podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., spočívajícího v tom, že soud prvního stupně posuzovaný nárok žalobce nesprávně právně posoudil.

23. Odvolací soud tedy s ohledem na učiněné závěry, aniž považoval za potřebné se za této situace zabývat dalšími odvolacími námitkami žalobce, napadené rozhodnutí soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil, tj. jak ve výroku ve věci, tak i v závislých nákladových výrocích, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení dle ust. § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. a § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

24. Právním názorem odvolacího soudu, vysloveným v bodě 21. tohoto rozhodnutí, je soud prvního stupně vázán (§ 226 odst. 1 o.s.ř.).

25. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v konečném rozhodnutí ve věci.

Poučení