44 Co 163/2022-149

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Skalické a soudců Mgr. Dagmar Bastlové a Mgr. Bc. Aleše Klempy v právní věci žalobce: ; [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: ; Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti ČR, IČO: [osobní údaje žalované] se sídlem [adresa] za nějž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem [adresa], Územní pracoviště [obec], [ulice a číslo], [PSČ] [obec], [IČO] o 99 000 Kč s příslušenstvím – náhrada nemajetkové újmy, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2022, č. j. 38 C 94/2020-127 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku II. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 24 684 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 900 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Podanou žalobou domáhal se žalobce ve smyslu ust. § 31a zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen OdpŠk) odškodnění nepříznivých dopadů do své osobnostní sféry v částce 99 000 Kč s příslušenstvím v souvislosti s duševními útrapami v trestním řízení, vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 118/2019 proti žalobci pro přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 trestního zákoníku, které bylo zastaveno z důvodu, že skutek, pro nějž byl žalobce stíhán, není trestným činem a není důvod k postoupení věci. Žalovaná až v průběhu kompenzačního řízení před soudem shledala nárok žalobce důvodným a jako odpovídající satisfakci žalobci poskytla omluvu za nezákonné zahájení trestního stíhání.

2. Shora označeným rozsudkem soudu prvního stupně byl výrokem I. návrh žalobce na zaplacení žalované částky s příslušenstvím zamítnut a výrokem II. byla žalobci uložena povinnost na náhradě nákladů řízení zaplatit žalované částku ve výši 1 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Na základě provedeného dokazování soud sice dovodil, že v předmětné věci bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž bylo zahájeno trestní stíhání žalobce, přičemž odpovědnost žalované není vyloučena skutečnostmi uvedenými v § 12 zák. č. 82/1998 Sb., současně však uzavřel, že v daném případě intenzita újmy neodůvodňovala přiznání peněžní satisfakce. Za dostatečnou formu shledal konstatování porušení práva spojené s omluvou učiněné žalovanou. V rámci posouzení jednotlivých rozhodných okolností pro účely zjištění intenzity zásahu trestního stíhání do osobnostních práv žalobce soud prvního stupně zjistil, že trestní řízení trvalo po dobu 6 měsíců a 4 dnů, z hlediska závažnosti trestného činu šlo o trestnou činnost méně závažného charakteru, žalobce nebyl omezen v průběhu trestního stíhání na osobní svobodě a trestnímu stíhání se nedostalo žádné mediální publicity. V případě žalobce tedy nelze vznik újmy považovat za notorietu. Subjektivně k zásahu v podobě frustrace a diskomfortu dojít mohlo. Tuto újmu však nelze ztotožnit s odškodnitelnou nemajetkovou újmou, představovanou objektivním zásahem do osobnostních práv trestně stíhané osoby. Trestní stíhání nevyvolalo dehonestující negativní ohlas v okolí žalobce, jeho pracovní aktivity nebyly ohroženy, ani jeho čest, reputace či dobrá pověst. Přímý dopad trestního řízení v podobě psychických potíží nebyl prokázán, když tyto se objevily dávno před zahájením trestního stíhání. Intenzita újmy tedy neodůvodňuje přiznání satisfakce v penězích. S ohledem na návrh účastníků srovnával soud prvního stupně posuzovaný případ též s jinými případy, které se podávaly z komparace žalované, jež předložila konkrétní meritorní rozhodnutí soudů (Městského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, včetně rozhodnutí odvolacích, jakož i rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 v jiné obdobné věci žalobce). Návrh žalobce, který požádal o předložení spisů jím označených krajských soudů, aniž blíže konkretizoval jednotlivé kauzy, shledal nedostatečným, a proto mu nevyhověl a takto navržené důkazy neprovedl. Soud prvního stupně taktéž nepovažoval za případný odkaz žalobce na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1976/09, když zadostiučinění v penězích se poskytuje jen tam, kde doba mezi vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání a výrokem bude delší, než v řádu týdnů či měsíců, což není posuzovaný případ, kdy řízení trvalo jen 6 měsíců. Proto nepovažoval za nutné vést dokazování k tvrzení, že policejní orgán jednal ukvapeně, nerozvážně či úskočně.

3. Proti tomuto rozsudku žalobce podal v celém rozsahu obsáhlé odvolání z důvodu věcné nesprávnosti, jakož i nesprávnosti v nákladové části. Předně nesouhlasí se srovnáním posuzovaného případu soudem prvního stupně jen s obdobnými případy navrženými žalovanou. Nesprávně postupoval soud prvního stupně také při určování formy zadostiučinění. Srovnávání nelze provádět tak, že si soud sám fakticky na základě libovůle vybere tři obdobné případy, jež jsou mu známy z úřední činnosti a podle nich určí výši odškodnění. Takový postup je nepřezkoumatelný a neobjektivní. [příjmení] domáhající se odškodnění nemají možnost z databáze soudu zjistit, jaké případy vykazující obdobné skutkové okolnosti příslušný soud v minulosti řešil a jakou výši odškodnění poškozeným přiznal. Žalující osoby jsou tak znevýhodněny oproti žalované, která zmiňované údaje má k dispozici. Při rozhodování o výši zadostiučinění srovnávací metodou by měl soud vycházet ze všech podobných případů, které jsou mu bezesporu známy z úřední činnosti a stanovit odškodnění v průměrné, obvyklé výši. Měl by si vytvořit databázi obsahující výši odškodnění, druh trestného činu a charakter trestné činnosti, z níž by bylo možné vyčlenit případy vykazující obdobné skutkové okolnosti. Podobnou databázi provozuje Ministerstvo spravedlnosti či Evropský soud pro lidská práva, který v této souvislosti běžně odkazuje na několik případů. Postup soudu prvního stupně, který si z mnoha dalších rozhodnutí vybral jen tři, byl nedostatečný. Soud prvního stupně neumožnil žalobci se seznámit s případy, které použil pro srovnání. Použil-li pro srovnání případy vedené u Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 34 C 54/2016 a spis Městského soudu v Brně sp. zn. 35 C 99/2016, měly být u jednání provedeny jejich spisy. Provedení samotných rozsudků k důkazu nepostačuje. Žalobce nemohl reagovat na kritéria a okolnosti, o něž soud prvního stupně opřel svá rozhodnutí o formě odškodnění, nemohl se podrobně seznámit s detaily případů a porovnat je se svým případem. Byl tak zkrácen na svých procesních právech. Soud prvního stupně se vůbec nezabýval srovnáním posuzovaného případu s případy, žalobcem označenými spisovými značkami konkrétních krajských soudů a výší poskytnutého odškodnění. S odmítnutím tohoto návrhu soudem prvního stupně s odůvodněním, že žalobce nekonkretizoval jednotlivé kauzy, které chtěl použít ke srovnání, žalobce nesouhlasí. Žalobce uvedl, že případy považuje za podobné či srovnatelné a na základě toho měl soud porovnat a posoudit, zda lze tyto případy skutečně použít. Žalobci nemůže být přičítáno k tíži, že nezná podrobnější informace z příslušných spisů, jež nejsou veřejnosti běžně přístupné. Soud je povinen podle judikatury vyhledávat případy způsobilé ke srovnání i přesto, že žalující strana je neoznačí. Pokud žalobce navrhl případy způsobilé ke srovnání dle kritérií, které ve své databázi stanovila žalovaná, soud pak měl povinnost posoudit, zda jsou tyto případy způsobilé ke srovnání. Neučinil proto vše potřebné, aby bylo rozhodnuto na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu, čímž porušil čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Při stanovení odpovídající formy odškodnění měl soud též vyhodnotit průběh trestního stíhání, tj. zda nešlo ze strany orgánů činných v trestním řízení o úskočný výkon veřejné moci. V daném případě k tomu došlo, neboť orgány nerespektovaly závaznou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu k otázce, že trestným činem nemůže být jednání zakládající občanskoprávní spor, doposud pravomocně nerozhodnutý civilním soudem a dále fakt, že v jiné obdobné věci vyjádřil Nejvyšší soud závazné právní stanovisko, že jednání žalobce není trestným činem. Svým rozhodnutím soud prvního stupně porušil ústavní práva žalobce zaručená čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 11 odst. 1 LZPS, kdy se mu dostalo na základě nespravedlivě vedeného procesu pouze symbolického, nikoliv přiměřeného, zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva spojeného s omluvou. Soud prvního stupně pochybil i ohledně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, vycházel-li z toho, že ve věci byla úspěšná žalovaná. Žalobce však měl co do základu nároku úspěch ve věci, neboť bylo zcela na úvaze soudu, jakou formu a výši zadostiučinění označí za přiměřenou. Žalovaná navíc poskytla žalobci zadostiučinění v podobě konstatování a omluvy až po proběhlé šestiměsíční lhůtě od uplatnění nároku a až po podané žalobě u soudu. Proto by měl mít žalobce nárok na náhradu nákladů řízení. Žalobce proto navrhl změnu rozsudku v napadených výrocích s tím, že mu bude přiznáno požadované peněžní zadostiučinění v plné výši včetně úroku z prodlení, jakož i náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

4. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobce označila výhrady žalobce ke srovnávaným rozsudkům za nedůvodné. Judikatura dovolacího soudu nepožaduje, aby soud shromažďoval větší množství rozsudků za účelem statistického šetření a zprůměrování přiznaných odškodnění. Lze nalézt mnoho případů, kdy ke srovnání postačil jediný rozsudek. Judikatura označeného soudu také nepožaduje, aby byl při srovnávání rozsudků k důkazu předložen celý soudní spis, postačuje pouze přečtení závěrečného rozsudku, z jehož odůvodnění je zřejmé, jakou výši odškodnění za jakou intenzitu nemajetkové újmy poškozený ve srovnávaném případě obdržel. Nedůvodná je i námitka ohledně neprovedení důkazů označených žalobcem. Soud nemůže při srovnávání vycházet z jakýchkoli rozsudků. Pokud žalobce nebyl schopen konkretizovat, čeho se jím navrhované rozsudky týkají a jakým způsobem se podobají, bylo namístě, že se jimi soud nezabýval. Nesprávná je námitka, že ze strany orgánů činných v trestním řízení došlo k úskočnému výkonu veřejné moci, když žalobce měl být dvakrát stíhán pro v podstatě tentýž skutek navzdory judikatuře Nejvyššího soudu. Žalobce sice čelil obžalobě za neoprávněné užívání bytu již v trestním řízení vedeném u Městského v [obec] pod sp. zn. 2 T 84/2010, v němž rozhodoval i dovolací soud, se závěrem, že v daném typu sporu se musí soudy zabývat též otázkou, proč nemohlo postačovat řešení situace prostředky občanského práva, např. žalobou na vyklizení bytu. Posuzované trestní řízení vedené pod sp. zn. 88 T 118/2019 se však již vedlo za situace, kdy byla pravomocně rozřešena otázka platnosti smlouvy o převodu členských práv. Tudíž v tomto případě již bylo prostředky občanského práva vyřešeno, že žalobce platně převedl svá práva v družstvu a nemá žádný právní důvod byt užívat. Tato skutečnost ostatně byla i součástí skutkového popisu jeho jednání v obžalobě. Pokud tedy orgány činné v trestním řízení přikročily ke stíhání žalobcova jednání za situace, kdy již pravomocně skončilo civilní řízení, jež mělo přímý vztah k otázce práva žalobce na užívání předmětného bytu, pak se judikatuře dovolacího soudu nijak nezpronevěřily a nelze mluvit o úskočném výkonu veřejné moci. Nepoctivé je naopak jednání žalobce, jenž za situace, kdy věděl, že soudy pravomocně rozhodly, nadále bránil oprávněným členům družstva v užívání bytu. Žalovaná proto navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání žalobce bylo podáno včas a že je přípustné, přezkoumal napadené rozhodnutí soudu prvního stupně z pohledu uplatněných odvolacích důvodů, jakož i dle ust. § 212a odst. 1 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není ve věci samé opodstatněné.

6. Podle ustanovení § 13 odst. 1 věta první zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ OdpŠk“) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Podle odst. 2 téhož ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

7. Podle § 31 odst. 1 Odpšk náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu.

8. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 téhož ustanovení zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

9. Žalobce se v řízení domáhal odškodnění nemajetkové újmy za trestní stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, bylo zastaveno z důvodu, že skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci. Na žalobce se tedy hledí, jako by vůči němu nemělo být trestní stíhání vedeno. V daném případě nebylo mezi stranami sporu o odpovědnosti žalované za případnou nemajetkovou újmu poškozeného žalobce ve smyslu § 31a OdpŠk. [příjmení] zůstala pouze forma přiměřeného odškodnění, ať už ve podobě konstatování porušení práva spolu s omluvou, která byla žalobci žalovanou poskytnuta, či peněžité zadostiučinění, kterého se žalobce domáhal. V rámci posouzení formy a případné výše peněžitého odškodnění soud hodnotí dle ustálené judikatury (srov. soudem prvního stupně citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.6.2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011) povahu trestní věci včetně výše hrozícího trestu, délku trestního stíhání a dopady do osobnostní sféry poškozeného.

10. Odvolací soud dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k závěru, že soud prvního stupně vyhodnotil správně, že konstatování porušení práva s poskytnutím omluvy za nezákonné zahájení trestního stíhání samotnou žalovanou, byť učiněné až po zahájení řízení před soudem, je v daném případě plně postačující satisfakcí pro žalobce.

11. Soud prvního stupně správně zjistil, že povaha posuzovaného trestního řízení, v němž byl žalobce stíhán pro přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru, za který žalobci hrozilo hrozil trest odnětí svobody až v délce dvou let nebo peněžitý trest, představovala stíhání za méně závažný přečin, nemající obecně dehonestující charakter, a že délka trestního stíhání byla 6 měsíců a čtyři dny, což nelze objektivně vzato považovat za výrazně dlouhou dobu.

12. Co se týče dopadů do osobnostní sféry žalobce, je třeba zdůraznit, že na rozdíl od náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení, která se presumuje, bylo z pohledu uplatněného nároku zapotřebí, aby žalobce v řízení prokázal, že došlo k jím tvrzeným nepříznivým dopadům do jeho osobnostní sféry spočívajícím v nepříznivém vlivu na jeho psychický stav.

13. Odvolací soud má za to, že soud prvního stupně správně objasnil z účastnického výslechu žalobce a jím předložených lékařských zpráv, že žalobce má problémy psychického rázu od roku 1999, tedy již dosti dlouhou dobu před zahájením předmětného trestního stíhání (započalo dne [datum]) a že jiné dopady trestního stíhání, např. do profesního života, sousedských vztahů, přátelských vztahů či ekonomického života žalobce netvrdil. Také nebylo zjištěno, že by trestní stíhání žalobce bylo jakýmkoliv způsobem medializováno. Správně za této situace soud prvního stupně dovodil, že intenzita zásahu do osobnostní sféry žalobce úkony trestního řízení, jimž se žalobce musel podrobit, nebyla způsobilá vzniku nemajetkové újmy, která by, přes subjektivní vnímání žalobce, objektivně odůvodňovala přiznání peněžité satisfakce. Ohledně nepříznivých dopadů posuzovaného trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce tedy nebyly žalobcem v řízení prokázány konkrétní projevy svědčící o tom, že by se jeho psychický stav v souvislosti s nyní posuzovaným trestním stíháním nějak významněji zhoršil i pro jím tvrzenou opakovanost trestního stíhání pro obdobnou trestnou činnost, kterému v minulosti čelil, a že by tedy žalobce z tohoto pohledu zasluhoval odškodnění peněžitou formou, jež v tomto řízení požaduje a které by se žalobci z hlediska obecné slušnosti mělo dostat (cit. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.6.2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011).

14. Co se týče komparativní metody, odvolací soud je přesvědčen, že za situace, kdy nebyly shledány předpoklady pro přiznání odškodnění žalobci peněžitou formou, nebylo za této situace zapotřebí provádět porovnání posuzovaného případu s jinými obdobnými případy za účelem zjištění, jakou peněžní částku by měl žalobce od žalované jako satisfakci obdržet, kdy tento postup by byl nehospodárný.

15. Soud prvního stupně tedy postupoval správně, neprováděl-li za tím účelem dokazování rozhodnutími, resp. spisy, které označil žalobce. Žalobce svým podáním z [datum] navíc navrhl učinit srovnání s několika desítkami (37) soudních spisů, jež toliko označil spisovými značkami, soudy, u nichž byly projednávány, výšemi přiznaných peněžitých odškodnění, jakož i obecným údajem, že se ve všech případech jednalo o majetkové trestné činy, aniž aby uvedl, v čem se jednotlivé případy či řízení shodují, podobají či odlišují v relevantních hlavních znacích, zejména v délce posuzovaného řízení, konkrétní povaze trestní věci a v míře trestního postihu, který hrozil poškozenému, a v konkrétních dopadech do osobnostní sféry poškozených. Takové označení žalobcem navržené srovnávací judikatury je třeba považovat za zcela nedostatečné. I na straně žalobce, jako poškozeného v rámci řízení o odškodnění nemajetkové újmy spočívající v újmě za nedůvodné trestní stíhání, je třeba očekávat přiměřenou procesní aktivitu v souladu s plněním povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, zvláště je-li v tomto řízení po celou dobu kvalifikovaně zastoupen advokátem. Ostatně, jak již v minulosti judikoval Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 7.12.2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014 (uveřejněného pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na [webová adresa]), v každém případě je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka.

16. Pokud se žalobce bránil v rámci odvolacího řízení nemožností nahlédnutí do jím navrhovaných soudních spisů a tím, že při označení srovnávací judikatury vycházel z rozlišovacích kritérií určených žalovanou v jí zveřejněné databázi rozhodnutí, což žalobci nemůže být kladeno k tíži, tato námitka je nedůvodná. Předně podle názoru odvolacího soudu je pro účely provedení komparace plně dostačující provést k důkazu toliko konečná meritorní rozhodnutí soudů včetně jejich odůvodnění (případně včetně rozhodnutí odvolacích soudů), nebylo nutné provádět celé spisy, jak se žalobce domnívá. Pokud soud prvního stupně odůvodnil nepřipuštění těchto důkazů tím, že žalobce řádně nekonkretizoval, které důkazy z jím označených spisů mají být provedeny, k naplnění tohoto požadavku postačovalo, aby žalobce označil (alespoň obecně) pouze konečná meritorní rozhodnutí v jednotlivých věcech. S ohledem na množství žalobcem vybraných srovnávacích řízení bez toho, že by vymezil, v čem se jednotlivé případy shodují, podobají či odlišují v relevantních hlavních znacích však měl žalobce využít možnosti vyžádání konkrétních rozhodnutí z jím vybraných spisů, jež v databázi žalované vyhledal, ve zcela postačující anonymizované podobě od příslušných soudů, a to cestou oprávnění vyplývajícího z ustanovení § 2 zákona č. 160/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Po seznámení s jejich obsahem pak mohl okruh jím označených rozhodnutí přiměřeně korigovat tak, aby předmětem komparace byly skutečně jen ta z nich, která se alespoň v některých podstatných znacích podobají, což při žalobcem de facto„ naslepo“ učiněném návrhu v původním rozsahu několika desítek nelze rozumně očekávat a nelze považovat za přesvědčivé srovnání ve smyslu citované judikatury.

17. Nutno však opět uvést, že s ohledem na výše konstatovanou nízkou míru intenzity dopadů do osobnostní sféry žalobce nebylo zapotřebí komparaci pro účely zjištění výše peněžitých satisfakcí provádět a odvolací soud neshledal důvody, aby doplňoval dokazování o tyto žalobcem označené důkazy, případně věc vracel soudu prvního stupně k dalšímu řízení za účelem doplnění dokazování. Naproti tomu žalovaná si svoji povinnost předložení přesvědčivého srovnání přiměřeně splnila v počtu dvou rozhodnutí ve věcech vedených před Městským soudem v Brně pod sp. zn. 35 C 99/2016 a před Okresním soudem Brno-venkov pod sp. zn. 34 C 54/2016, jestliže předložila rozhodnutí ve věcech obdobného charakteru, proto nelze soudu prvního stupně vytýkat, že (pouze) k této judikatuře přihlédl.

18. Pokud jde o žalobcem namítané kompenzační řízení, které proběhlo před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 34/2013, jehož rozhodnutí byla provedena soudem prvního stupně k důkazu a týkala se předchozího trestního stíhání vedeného proti žalobci před Městským soudem v Brně pod sp. zn. 2 T 84/2010, a v němž byla žalobci přiznána peněžitá satisfakce ve výši 10 000 Kč, ani odvolací soud by při připuštění komparace s tímto rozhodnutím neshledal s ohledem na zejména takřka čtyřnásobně delší dobu trvání tohoto dřívějšího řízení (749 dní) oproti nyní posuzovanému řízení (6 měsíců a 4 dny) důvody pro přiznání peněžitého odškodnění v nynějším kompenzačním řízení.

19. Namítal-li žalobce, že postup orgánů činných v trestním řízení byl úskočný, odvolací soud se ztotožnil s úvahou soudu prvního stupně, že za situace, kdy posuzované řízení trvalo po dobu 6 měsíců a 4 dnů, tedy v řádu měsíců, nelze o peněžitém odškodnění dle jím citovaného rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1976/09 uvažovat, a proto nebylo nutné vést dokazování k jednání těchto orgánů z pohledu ukvapenosti, nerozvážnosti či úskočnosti. Je zřejmé, že za této situace by šlo, o nehospodárný procesní postup. I kdyby podmínka kratšího trvání trestního řízení v řádu týdnů či měsíců nebyla v daném případě splněna, odvolací soud se shoduje s argumentací žalované, že v posuzovaném trestním stíhání byla, na rozdíl od předchozích trestních stíhání žalobce za stejnou skutkovou podstatu trestného činu pravomocně vyřešena otázka platnosti smlouvy o převodu členských práv k předmětnému bytu v bytovém družstvu a že již bylo prostředky občanského práva vyřešeno, že žalobce platně převedl svá práva v družstvu a muselo mu být jasné, že nemá žádný právní důvod k užívání předmětného bytu. Uvedená skutečnost byla podchycena ve skutkové větě obžaloby v nyní posuzované trestní věci, což představuje odlišnou situaci než v předchozím trestním řízení.

20. S ohledem na uvedené proto odvolací soud za použití ust. § 219 o. s. ř. potvrdil napadený zamítavý výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jako věcně správný.

21. Ohledně náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně odvolací soud přisvědčil žalobci, že i přes zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, které shledal věcně správným i odvolací soud, byl žalobce v základu věci úspěšný ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., když satisfakce v podobě konstatování porušení práva s omluvou ze strany žalované se mu dostalo až po zahájení řízení před soudem po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty pro předsoudní vyřízení věci žalovanou. Odvolací soud proto výrokem II. rozsudku ve smyslu § 220 o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalobci přiznal náhradu nákladů za 6 úkonů právní služby (převzetí a příprava věci, sepis a podání žaloby, sepis vyjádření k podání žalované z [datum], zastoupení u soudního jednání dne [datum], dne [datum] a dne [datum] á 3 100 Kč za úkon dle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen:„ AT“), k tomu 6 paušálních náhrad režijních výloh á 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT a DPH 21 % ve výši 4 284 Kč, celkem 24 684 Kč. Pokud jde o další tři úkony, jejichž náhradu si žalobce též účtoval (a) sepis žádosti o náhradu nemajetkové újmy, b) sepis doplnění žaloby o úroky z prodlení, c) sepis závěrečného návrhu), za tyto úkony odvolací soud náhradu nákladů nepřiznal, neboť je neshledal účelnými (ad a) nemá oporu v hmotném právu - § 31 odst. 4 OdpŠk, ad b) v doplnění žaloby obsažená tvrzení a uplatněné nároky měly být již součásti původní žaloby nebo ad c) písemný závěrečný návrh byl jen podkladem pro ústní přednes v rámci závěrečného ústního jednání, kterého se zástupce žalobce účastnil a žalobci byla již za tuto účast jeho zástupce u tohoto jednání přiznána náhrada za úkon).

22. O nákladech odvolacího řízení bylo naproti tomu rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., podle nichž v odvolacím řízení věcně úspěšné žalované náleží dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. paušální náhrada nákladů za učiněné úkony, a to v počtu 3 po 300 Kč, celkem 900 Kč (sepis a podání vyjádření k odvolání žalobce, příprava na odvolací jednání, účast u odvolacího jednání).