44 Co 166/2020-174

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudců Mgr. Dagmar Bastlové a Mgr. Bc. Aleše Klempy v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení], Ph.D. sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] za niž jedná: [anonymizováno] pro zastupování státu ve věcech majetkových, [IČO], sídlem [adresa] s adresou pro doručování: [anonymizováno] pro zastupování státu ve věcech majetkových, [anonymizováno] pracoviště [obec], [ulice a číslo], [PSČ] [obec] o 293 909 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2020, č. j. 18 C 60/2019-135 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném výroku I.: a) potvrzuje v rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku ve výši 51 327 Kč s příslušenstvím ve znění, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 51 327 Kč s 9,75 % úrokem z prodlení ročně z uvedené částky od 29.5.2019 do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku b) mění v rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 29 324,40 Kč s příslušenstvím tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném výroku II. potvrzuje.

III. Žaloba se i v části, kterou se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky 72 229,40 Kč s příslušenstvím, zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 37 389 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], Ph.D., advokáta.

Odůvodnění

1. Nadepsaným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 80 652 Kč s 9,75 % úrokem z prodlení od 29.5.2019 do zaplacení do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 280 495 Kč s úrokem z prodlení z částky 213 257 Kč od 29.5.2019 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky 67 238 Kč od 17.5.2020 do zaplacení (výrok II.), a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 34 049,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalobkyně (výrok III.).

2. Po provedeném řízení soud prvního stupně částečně shledal důvody pro přiznání žalobkyní požadovaného peněžitého zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 67/2011, které trvalo 8 let, 9 měsíců a 24 dní, což lze považovat na nepřiměřeně dlouhou dobu. Odpovídající zadostiučinění za nemajetkovou újmu představující stav nejistoty ohledně výsledku řízení, do níž byla žalobkyně v důsledku podkladového řízení uvedena, odpovídá částce 18 000 Kč za první dva roky řízení a dále 18 000 Kč za každý následující rok. Z uvedeného dovodil celkovou částku zadostiučinění zvýšenou po vyhodnocení jednotlivých dalších modifikačních kritérií (složitost věci - 30%, jednání poškozené + 20 %, průběh řízení před čtyřmi instancemi – 20%, postup soudu bez procentního promítnutí a význam věci pro poškozenou + 50 %) o dalších 20 % navíc na celkovou částku ve výši 168 840 Kč. Tuto pak ponížil o již dobrovolně vyplacené zadostiučinění ve výši 88 188 Kč. Žalované tak uložil zaplatit žalobkyni rozdíl mezi uvedenými částkami a ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl. K přisouzené částce soud prvního stupně přiznal žalobkyni též příslušenství spočívající v zákonném úroku z prodlení.

3. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná v zákonné lhůtě odvolání do výroku I. a III. z důvodu podle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Soud prvního stupně pochybil při stanovení základní částky zadostiučinění částkou 18 000 Kč, což postrádá oporu v provedeném dokazování i judikatuře, když délka posuzovaného řízení nebyla extrémní ani značně dlouhá, než bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat, zejména z pohledu složitosti řízení dané počtem instancí a skutkovou a právní složitostí s ohledem na předmět řízení, jímž byla škoda na zdraví žalobkyně vyžadující rozsáhlé dokazování. [jméno] žalobkyně složitost řízení ve svých podáních v posuzovaném řízení připouštěla v žádostech o odročení. Žalovaná odkazuje na judikaturu, v níž bylo konstatováno, že částka 15 000 Kč je částkou základní a pouze výjimečně lze uvažovat o použití jiné sazby, což však není posuzovaný případ. Uvedenou základní částku by proto měl soud brát jako výchozí i v daném případě. Rovněž tak soud prvního stupně pochybil při posuzování kritérií přiměřenosti délky, zejména v otázce jednání žalobkyně, kdy navýšil základní částku o 20 %, přičemž jednání byla opakovaně v přiměřených lhůtách nařizována a k délce řízení z tohoto pohledu přispěla též žalobkyně dvěma žádostmi o odročení i žalovaná strana posuzovaného řízení jednou žádostí o odročení nařízeného jednání, což nelze přičítat k tíži státu. Nelze taktéž akceptovat navýšení základní částky z hlediska kritéria významu řízení pro žalobkyni o 50 %. Dovolací soud ve své judikatuře stanovil maximální celkové zvýšení základní částky v rozsahu 50 %. Ačkoliv byl význam řízení pro žalobkyni vyšší, tento byl dán do pravomocného rozhodnutí Krajského soudu v [obec] v posuzované věci, kdy žalobu v celém rozsahu zamítl, a žalobkyni bylo zřejmé, že nebyla úspěšná. Následující úsek řízení, v němž žalobkyně využila mimořádných opravných prostředků v podobě dovolání a ústavní stížnosti, které byly odmítnuty, z toho ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost, již nemohl mít pro žalobkyni zvýšený význam. Při rozhodování o nákladech řízení soud prvního stupně při stanovení tarifní hodnoty sporu nesprávně vycházel z § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, když měl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, již žalovaná cituje, tuto stanovit podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Z uvedeného důvodu měla být žalobkyni přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 25 047 Kč. S ohledem na uvedené žalovaná navrhla změnu napadeného rozsudku v napadených výrocích zamítnutím žaloby a nové rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.

4. Výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně napadla odvoláním také žalobkyně. Předně namítla, že soud prvního stupně stanovil základní částku odškodnění jako příliš nízkou, když nepřihlédl k jí namítanému faktoru inflace od doby, kdy bylo stanoviskem Nejvyššího soudu stanoveno rozpětí 15 000 – 20 000 Kč za rok trvání řízení. Stanovisko Nejvyššího soudu vycházející z 5 až 7 let staré judikatury Evropského soudu pro lidská práva považuje za od počátku zastaralé. Nejvyšší soud jím rozhodně nechtěl říci, že dochází k inflaci lidských práv a že jejich hodnota klesá, a neuvádí, že je jedno, jak bude v budoucnu inflací snížena hodnota peněz vyplácených jako náhrada za zásah do lidských práv. Žalobkyně čekala na rozhodnutí ve věci poškození svého zdraví téměř deset let, jedná se tedy o mimořádně dlouhé řízení. Přiměřená základní částka by se proto měla blížit horní hranici základní částky. Jelikož Evropský soud pro lidská práva, z jehož judikatury dovolacím soudem stanovené rozpětí základního ročního odškodnění vychází, přiznává odškodnění v eurech, mělo by se podle žalobkyně při určení výše základní náhrady v kompenzačním řízení vycházet z aktuálního směnného kurzu koruny vůči euru. Podle žalobkyně by tak měla být základní roční částka stanovena ve výši 25 000 Kč. Při odškodnění újmy by se nemělo vycházet z poměrů, kdy posuzované řízení bylo zahájeno, ale až v době skončení tohoto řízení, kdy bylo rozhodnuto o posledním prostředku nápravy. Pokud jde o posuzovanou složitost řízení, žalobkyně namítá, že obtíže při zajištění substituce, jimiž odůvodňovala žádosti o odročení, neznamenají, že je věc složitá pro soud, který je s věcí obeznámen a soustavně na ní pracuje. Snížení základního odškodnění o 30 % z důvodu složitosti řízení považuje žalovaná za nepřiměřené, když i žalovaná tak učinila jen v rozsahu 15 %. Podle žalobkyně nebyla posuzovaná věc nijak zvláště složitá, a proto by měla být základní částka naopak zvýšena o 30 %. Pokud jde o jednání poškozené, soud prvního stupně správně zjistil, že žalobkyně se na průtazích v řízení nepodílela a snažila se věc urychlovat, nicméně za adekvátní nelze považovat navýšení jen o 20 %, nýbrž jí navrhovaných 30 %. Pokud soud prvního stupně snížil základní náhradu o 20 % z důvodu počtu instancí, které ve věci rozhodovaly, podle žalobkyně by pro nepatrný podíl řízení o mimořádných opravných prostředcích na celkové délce řízení neměla být základní částka vůbec snižována. Naopak by měla být zvýšena pro postup soudu prvního stupně a odvolacího soudu, které se na průtazích podílely podstatně, přičemž za spravedlivé považuje navýšení o 20 %. Závěrem navrhla změnu rozsudku soudu prvního stupně v napadených výrocích tak, že žalobě vyhoví a přizná žalobkyni náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů.

5. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobkyně označila odvolání za nedůvodné. Ke zohlednění faktoru inflace v rámci zadostiučinění se již v minulosti negativně vyjádřila judikatura, na niž odkazuje, podle níž na přiměřenost výše základní částky nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kurzu měny. Žalobkyní namítaná nesložitost řízení neodpovídá povaze sporu, v němž byla řešena problematika provedení operace lege artis, což je jedna z nejsložitějších věcí řešených obecnými soudy. Fakt, že žalobkyně sama přiznávala věci skutkovou složitost, se nyní snaží zmírnit poukazem na pouhou složitost nastudování materie pro účely substituce a s tím spojené finanční zatížení žalobkyně, což nemůže obstát, uvedl-li zástupce žalobkyně k výzvě nalézacího soudu přípisem z 21.10.2019, že žalobkyni poskytuje své právní zastoupení zdarma. Požadavek žalobkyně na navýšení odškodnění o 30 % z důvodu jednání poškozené oproti navýšení přiznanému soudem prvního stupně o 20 % považuje žalovaná za ničím neodůvodněný požadavek. Požadavek na nesnížení základní částky odškodnění o 20 % z důvodu počtu soudních instancí neodpovídá ustálené judikatuře, která naopak dovodila, že počet soudních instancí zakládá objektivní složitost věci nezávisle na chování účastníků a postupu rozhodujících orgánů. Soud tak má při posuzování tohoto kritéria přistoupit ke snížení bez ohledu na to, zda opravné prostředky byly podávány důvodně či nikoliv. S ohledem na uvedené tedy žalovaná navrhla potvrzení napadeného výroku II.

6. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalované uvedla, že jí nelze přičítat k tíži, že si soud vyžádal množství znaleckých posudků, vyslechl jejich zpracovatele a měl problémy s tím, aby se mu znalci dostavovali k soudu a nakonec rozhodl až na základě posledního posudku a výslechu jeho autora. Tyto potíže soudu jdou výhradně k tíži žalované. Není chybou žalobkyně, že si znalecký posudek, na základě něhož rozhodl, soud vyžádal až po sedmi letech od zahájení řízení. Uplatnění dovolání a ústavní stížnosti nelze žalobkyni klást k tíži, tvoří-li rozhodování o těchto prostředcích jen 14 měsíců z celkové doby řízení. Nesouhlasí s konstatováním žalované, že osm let či devět let trvající řízení není nic neobvyklého. Žalobkyně se konce řízení nemusela vzhledem ke svému věku ani dožít. Žalobkyni nelze přičítat k tíži dvě žádosti o odročení za dobu celého řízení, vždy tak činila z objektivních důvodů na straně zástupce žalobkyně. Žalovaná snahu žalobkyně o urychlení řízení, jakož i význam řízení pro žalobkyni nepřiměřeně bagatelizuje. Pomíjí, že utrpěla újmu na zdraví při lékařském zákroku a následné péči ve zdravotnickém zařízení, což vedlo k výraznému a trvalému zhoršení kvality jejího života. Posuzované řízení bylo pro žalobkyni mimořádně významné po celou dobu jeho trvání. Navýšení základní částky o 50 % z důvodu vyššího významu učiněné soudem prvního stupně je tak odpovídající.

7. V replice k vyjádření žalované žalobkyně uvedla, že žalovaná činí z jí citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu z 26.2.2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, které nepřipustilo zohlednění inflace při stanovení výše odškodnění, nesprávné závěry, kdy toto rozhodnutí se k této otázce v minulosti vyjadřovalo jen ve vztahu k založení přípustnosti dovolání, kdy Nejvyšší soud odkázal na své dřívější rozhodnutí z 19.7.2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016. V něm bylo též judikováno, že stanovisko Nejvyššího soudu nezakládá při výpočtu částky odškodnění obligatorní rámec, ale pouze orientační rozmezí, kdy soudy nižších stupňů musí individuálně posoudit každý jednotlivý případ a v závislosti na tom stanovit adekvátní částku odškodnění. Námitku, že zástupce žalobkyně poskytuje žalobkyni právní služby zdarma, považuje za nelogickou a rozpornou s realitou, když případný substitut by jí své právní služby poskytovat zdarma nemusel.

8. Jelikož kompenzační řízení již trvá pod dobu více než tří let, což je u kompenzačního řízení z pohledu judikatury ESLP nepřiměřeně dlouhá doba, žalobkyně v rámci repliky k vyjádření žalované současně navýšila žalovanou částku o dalších 20 %, tj. o částku 72 229,40 Kč včetně požadavku na úrok z prodlení z uvedené částky ve výši 9,75 % ročně od 29.5.2019 do zaplacení.

9. S ohledem na shora učiněnou změnu žaloby, odvolací soud usnesením vyhlášeným v rámci odvolacího jednání dne 30.3.2022 rozhodl tak, že tuto připustil.

10. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu oprávněnými osobami (§ 201 o. s. ř.), jsou uplatněny zákonné odvolací důvody (§ 205 odst. 2 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích a v mezích uplatněných odvolacích důvodů, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné ve vztahu k výroku I. rozsudku částečně a ve vztahu k nákladovému výroku III. zcela, odvolání žalobkyně proti výrokům II. a III. rozsudku je pak nedůvodné zcela.

11. Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

12. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, který přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 OdpŠk).

13. Ve věci byl uplatněn nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 67/2011 (dále jen„ posuzované řízení“), v němž žalobkyně vystupovala v postavení žalující strany (§ 13, § 31a OdpŠk).

14. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně se dostatečně zabýval objasněním průběhu posuzovaného řízení a dospěl ke správnému závěru, že v daném případě, kdy řízení trvalo po dobu 8 let, 9 měsíců a 24 dní, došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, jemuž odpovídá odškodnění peněžitou formou, neboť samotné konstatování porušení práva v daném případě nelze považovat za dostatečné. Správně též soud prvního stupně vycházel při stanovení výše zadostiučinění ze Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13.4.2011, sp. zn. Cjpj 206 [číslo], publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod [číslo] dále jen„ stanovisko“).

15. Odvolací soud se nicméně neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně jím určené výše základní částky peněžního odškodnění nemajetkové újmy v částce 18 000 Kč (z toho za první dva roky posuzovaného řízení v poloviční výši), přestože délka řízení odůvodňuje navýšení výchozí dolní hraniční částky 15 000 Kč stanoviskem vymezeného rozpětí.

16. S přihlédnutím k povaze předmětu řízení spočívajícího v nároku na náhradu újmy na zdraví v souvislosti s provedeným operačním zákrok levé dolní končetiny žalobkyně a následnou pooperační péčí, lze učinit závěr, že posuzované řízení ve vymezené délce 8 let, 9 měsíců a 24 dní netrvalo extrémně dlouhou dobu, jak tvrdí žalobkyně, ani nebylo značně dlouhé, jak dovodil soud prvního stupně, bylo však výrazněji delší, než by bylo od takového řízení možné vzhledem k okolnostem případu očekávat. V rámci posuzovaného řízení byla řešena otázka, zda postup žalovaného při chirurgickém zákroku na levé dolní končetině žalobkyně a následná pooperační péče byly či nebyly lege artis.

17. Lze souhlasit se žalovanou, že řízení, v němž je řešena tato právní otázka lze obecně vzato považovat za složitějšího charakteru, jak po skutkové stránce, vyžadující vyšší míru odborného zkoumání z oboru lékařské vědy, tak po právní stránce a v případě jeho projednání před soudem i složitého procesního charakteru pro potřebu provedení rozsáhlého dokazování lékařskou dokumentací, jakož i příslušnými znaleckými posudky, což byl i posuzovaný případ. S ohledem na shora vymezený charakter řízení se podle názoru odvolacího soudu nejedná o případ, kdy by celková délka řízení i se zvážením fáze týkající se přezkumu mimořádných opravných prostředků žalobkyně (odmítnuté dovolání a odmítnuté ústavní stížnosti pro zjevnou bezdůvodnost) byla násobně delší, než by bylo možné očekávat. Proto je podle názoru odvolacího soudu na místě uvažovat o základní částce pod polovinou stanoviskem vymezeného rozpětí 15 000 – 20 000 Kč, kterou i s přihlédnutím k ustálené rozhodovací praxi senátu 44 Co Krajského soudu v Brně odvolací soud stanovil částkou 17 000 Kč za rok řízení s redukcí za první dva roky trvání řízení na polovinu. Částky 15 000 Kč za rok řízení navrhované žalovanou a 25 000 Kč za rok řízení navrhovanou žalobkyní považuje odvolací soud v prvním případě za nepřiměřeně nízkou a ve druhém případě pak za nepřiměřeně vysokou, kdy tato již výrazně překračuje rámec vymezeného rozpětí pro základní odškodnění.

18. Odvolací soud se přitom shodně se soudem prvního stupně neztotožnil s námitkou žalobkyně, podle níž by měl soud v rámci posouzení nároku v kompenzačním řízení vycházet z ekonomických poměrů v době skončení řízení, když žalobkyně pociťovala újmu po celé trvání řízení. Správně konstatoval soud prvního stupně, že doba, kdy bylo posuzované řízení zahájeno ([číslo]) a doba, kdy bylo přijato sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu, je totožná.

19. Z obdobných důvodů odvolací soud při určení základní částky odškodnění tudíž neshledal důvody pro navýšení základní částky ani z důvodu inflace, kdy má za to, že k této otázce opakovaně zaujala stanovisko judikatura Nejvyššího soudu, na niž žalovaná přiléhavě odkázala (srov. naposledy usnesení ze dne 26.2.2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Z konkrétně citovaného judikátu Nejvyššího soudu pak lze pro dokreslení citovat, že při určení přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení při porušení práva na projednání věci v přiměřené době, je nutno se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Nelze totiž zapomínat, že jde v těchto případech o posouzení vzniku nemajetkové újmy na straně poškozeného, tedy o posouzení kategorie objektivně jen obtížně zjistitelné a zcela jistě nespočítatelné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4004/2016). Z uvedeného plyne, že není na místě uvažovat ani o návrhu žalobkyně, aby soudy při stanovení výše odškodnění braly v potaz aktuální směnný kurz mezi českou korunou a eurem.

20. I s přihlédnutím k uvedeným závěrům judikatury Nejvyššího soudu odvolací soud nemá za to, že by jednotící stanovisko Nejvyššího soudu, které o otázce vlivu inflace na výši zadostiučinění výslovně neuvažuje a představuje jen určité jednotící vodítko pro rozhodování soudů v kompenzačních řízeních, bylo třeba (navzdory nesporným změnám ekonomických poměrů v posledních letech v souvislosti s vyšší inflací měn) považovat za neaplikovatelné.

21. Pokud jde o jednotlivá modifikační kritéria ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk, odvolací soud se předně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o potřebě snížení základní částky o 30 % z důvodu složitosti řízení, a to s ohledem na výše vymezenou skutkově, právně, jakož i procesně složitější povahu řízení o nároku žalobkyně. V tomto ohledu lze odkázat na přiléhavé odůvodnění soudu prvního stupně obsažené v bodě 15. odůvodnění jeho rozsudku. Je nicméně třeba doplnit, že soudem prvního stupně uvažovaná okolnost, že řízení prošlo všemi čtyřmi instancemi, kterou vyhodnotil ve prospěch snížení základní částky o 20 %, je třeba zahrnout již do samotného kritéria složitosti řízení, do něhož tato okolnost z pohledu procesní složitosti také náleží a měla by být tedy i v rámci něj hodnocena. Ve výsledku tedy odvolací soud pro složitost řízení (zahrnující i průběh řízení před všemi instancemi) snížil základní částku o 30 %.

22. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k odlišným závěrům ohledně modifikace základní částky z pohledu jednání poškozené, postupu soudu a ohledně významu předmětu řízení pro žalobkyni.

23. Pokud jde o okolnost jednání poškozené žalobkyně, kterým přispěla k průtahům v řízení, a k tomu, zda využila dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, jež soud prvního stupně vyhodnotil ve prospěch navýšení základní částky o 20 %, tuto je třeba podle názoru odvolacího soudu hodnotit odlišně tak, že na místě je navýšení toliko o 5 %, kdy sice žalobkyně přispěla stížností k urychlení nařízení jednání u odvolacího soudu, z pohledu celkové délky řízení však nešlo o tak zásadní urychlení řízení, kdy stížnosti bylo ze strany odvolacího soudu v přiměřené lhůtě vyhověno (žádost z 30.10.2017 a nařízení odvolacího jednání z 18.12.2017). Odvolací soud taktéž přisvědčil námitce žalované, že k délce řízení přispěla sama žalobkyně třemi žádostmi o odročení i žalovaná strana posuzovaného řízení jednou žádostí o odročení nařízeného jednání, což sice bylo právem žalobkyně, které jí nelze upřít, naproti tomu tuto skutečnost nelze objektivně vzato přičítat k tíži žalované z pohledu délky řízení. Pokud žalobkyně argumentovala tím, že substituce by mohla vystavit žalobkyni zbytečným nákladům řízení, tato skutečnost je z pohledu posouzení délky posuzovaného řízení v důsledku zavinění postupem soudu bezvýznamná. Bylo zcela na vůli žalobkyně, zda se rozhodla z úsporných důvodů nevyužít práva na substituci v řízení. Prodlevu v řízení tímto vzniklou tedy nelze přičítat k tíži soudu.

24. Co se týče postupu soudu, odvolací soud se ztotožnil se zjištěními soudu prvního stupně o třech průtazích v řízení ze strany soudu delších šesti měsíců (dvou před soudem prvního stupně od 16.1.2013 do 30.7.2017 a od 14.7.2014 do 12.11.2014 a jedním před odvolacím soudem od 5.4.2017 do 18.12.2017), na něž lze plně odkázat, nicméně podotýká, že soud prvního stupně svá zjištění k této okolnosti nijak nepromítl (kladně či záporně) ve vztahu k základní částce odškodnění. Ve zbývajících úsecích však řízení před oběma stupni, jakož i před dovolacím a ústavním soudem probíhala plynule. Pokud jde o potíže soudů s předvoláváním znalců, kteří se omlouvali z nařízených termínů jednání, tyto nelze klást k tíži žalované. Na základě uvedených zjištění tedy odvolací soud kritérium postupu soudu zhodnotil ve prospěch navýšení základní částky o 10 %, kdy je zřejmé, že uvedené průtahy způsobené soudem prvního stupně a soudem odvolacím se nepochybně nepříznivě promítly na délce posuzovaného řízení.

25. Konečně pokud jde o význam předmětu řízení pro poškozenou žalobkyni, zde odvolací soud dospěl k závěru, že adekvátním je navýšení o 20 %, kdy nelze pominout povahu nároku žalobkyně z titulu újmy na zdraví a její vyšší věk. Ani uvedené okolnosti však neodůvodňují excesivní navýšení základní částky z tohoto titulu ve výši 50 %, jež učinil k návrhu žalobkyně soud prvního stupně. Odvolací soud se tak ztotožnil s navýšením základní částky s přihlédnutím k uvedenému kritériu učiněným žalovanou v jejím stanovisku v rámci předsoudního projednání nároku u žalované. Neakceptoval v této souvislosti námitku žalobkyně, že utrpěla újmu na zdraví při lékařském zákroku a následné péči ve zdravotnickém zařízení, což vedlo k výraznému a trvalému zhoršení kvality jejího života a že posuzované řízení bylo pro žalobkyni mimořádně významné po celou dobu jeho trvání. Ačkoliv dle ustálené judikatury zásadně platí, že samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení práva skutečnost došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného) a tedy pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4739/2009), odvolací soud je v daném případě naopak přesvědčen, že pro žalobkyni by nepříznivý výsledek posuzovaného řízení měl být vzat přiměřeně v potaz alespoň ve fázi, kdy po provedeném dokazování v odvolacím řízení, v němž bylo najisto postaveno, že postup žalovaného nebyl non lege artis a žaloba byla zamítnuta, uplatnila mimořádné opravné prostředky. V této fázi, je třeba považovat význam předmětu řízení pro žalobkyni objektivně vzato již za přiměřeně snížený. Navýšení základní částky za celé posuzované řízení v nižším rozsahu 20 % učiněné odvolacím soudem, než učinil soud prvního stupně a než požadovala žalobkyně, je tak s přihlédnutím k uvedenému plně na místě.

26. S ohledem na shora učiněné úvahy odvolacího soudu tudíž nelze rozhodnutí soudu prvního stupně považovat za věcně zcela správné. Po provedeném vyhodnocení doplňkových modifikačních zákonných kritérii ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk dospěl odvolací soud k odlišné, než soudem prvního stupně vypočtené celkové částce přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu žalobkyně z titulu průtahů v posuzovaném řízení ve výši 132 872 Kč. Po modifikaci navýšením o 5 % (- 30 % složitost + 5% jednání poškozené + 10 % postup soudu + 20 % význam řízení) se pak jedná o částku 139 515,60 Kč. Po odečtení částky 88 188 Kč, poskytnuté již žalovanou, pak zbývá k úhradě částka ve výši 51 327,60 Kč.

27. Pokud žalobkyně v průběhu odvolacího řízení navýšila původně požadované zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení o další částku 72 229,40 Kč s příslušenstvím, odpovídající zadostiučinění za nepřiměřenou délku nynějšího kompenzačního řízení, odvolací soud dospěl k závěru, že délka tohoto řízení, které ke dni rozhodnutí odvolacího soudu trvalo v rámci předsoudního projednání u žalované od 28.11.2018 (uplatnění nároku u žalované) do 20.5.2019 (stanovisko žalované) a na dvou soudních instancích celkem 2 roky, 9 měsíců a 12 dní, z toho před odvolacím soudem po dobu od 7.9.2020 do 31.3.2022, není s přihlédnutím ke všem okolnostem případu nepřiměřeně dlouhá. Odvolací soud si je vědom nedávné judikatury Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ve věci [jméno] [příjmení] proti České republice, kde bylo judikováno, že délka kompenzačního řízení by neměla u českých soudů ve smyslu tzv. Pintova zákona zásadně překročit délku dvou let před soudy obou stupňů. Z uvedené formulace je však zřejmé, že představa ESLP o délce kompenzačního řízení pro poměry České republiky není bezvýjimečná. Přestože kompenzačním řízením je třeba obecně věnovat v rozhodovací činnosti soudů zvýšenou pozornost, v daném případě nelze pominout, že na délce řízení před odvolacím soudem se objektivně nepříznivě projevila omezení v možnosti nařizování veřejných odvolacích jednání odvolacím soudem v souvislosti s pandemií COVID 19 v uplynulých dvou letech, což se ve výsledku obecně nepříznivě projevilo i na délce lhůt při vyřizování nápadu. Za této mimořádné situace, kterou lze hodnotit jako vis maior a nelze ji přičítat k tíži soudu, tedy nebylo kompenzační řízení odvolacím soudem shledáno nepřiměřeně dlouhým a bylo proto nadbytečné se zabývat adekvátní formou satisfakce ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk, jakož i jednotlivými kritérii pro stanovení základní výše přiměřeného peněžního zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk. Nárok žalobkyně na navýšení původně žalovaného zadostiučinění o další zadostiučinění za dobu trvání kompenzačního řízení je tak nedůvodný.

28. Z uvedených důvodů proto odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném výroku I. a) jako věcně správné potvrdil podle ust. § 219 o. s. ř. v rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku ve výši 51 327 Kč s příslušenstvím, kdy s ohledem na potřebu zajištění řádné vykonatelnosti této části výroku zpřesnil zjevně neúplné znění zformulované soudem prvního stupně tak, že (viz tučná formulace) žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 51 327 Kč s 9,75 % úrokem z prodlení ročně z uvedené částky od 29.5.2019 do zaplacení do 15 dnů o právní moci rozsudku a b) změnil ve smyslu § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 29 324,40 Kč (rozdíl mezi soudem prvního stupně přiznanou částkou a zbývající částkou odškodnění, k níž dospěl odvolací soud po odečtení již poskytnuté částky) s příslušenstvím tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá (výrok I.). Výrokem II. dále odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku II. jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.). Výrokem III. konečně odvolací soud rozhodl o navýšení žalované částky o další částku 72 229,40 Kč s příslušenstvím tak, že i v této části žalobu jako nedůvodnou z důvodů zamítl.

29. Pokud jde o výrok III. o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů prvního stupně, odvolací soud se ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, že v daném případě (byť žalobkyně nebyla úspěšná ohledně celé žalované částky) má žalobkyně s ohledem na prokázání důvodnosti základu žalovaného nároku, jehož forma a výše záležela na úvaze soudu bez ohledu na přiznanou výši či formu zadostiučinění nárok na plnou náhradu nákladů řízení, a to ve smyslu § 142 odst. 3 o. s. ř. Naproti tomu, pokud jde o hodnotu jednoho úkonu právní služby, tato se nestanoví ve smyslu § 7, 8 a 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen:„ vyhláška“) z přiznané částky, nýbrž podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky z částky 50 000 Kč, tj. částkou 3 100 Kč za úkon (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.1.2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013). Odvolací soud tudíž nově rozhodl v závislém nákladovém výroku nově o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a spolu s tím ve smyslu § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř. z těchže důvodů i o náhradě nákladů v základu nároku procesně úspěšné žalobkyně v odvolacím řízení. Žalobkyni tak přiznal celkovou náhradu nákladů řízení před oběma stupni ve výši 37 389 Kč spočívající v náhradě za odměnu za šest celých úkonů před soudem prvního stupně á 3 100 Kč za úkon (převzetí věci a příprava, sepis a podání žaloby, poloviční úkon za odvolání proti usnesení o osvobození od soudních poplatků, změna žaloby, účast u jednání u soudu prvního stupně dne 27.5.2020 a 3.6.2020, poloviční úkon účast u vyhlášení rozsudku), celkem tedy 6 x 3 100 Kč, 7 paušálů hotových výloh po 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky, dále náhrada za 3 celé úkony á 3 100 Kč (odvolání, vyjádření k odvolání žalované, účast u odvolacího jednání 30.3.2022), k tomu 3 paušály hotových výloh po 300 Kč, vše zvýšeno o DPH 21 %, tj. o 6 489 Kč. Pokud jde o úkon spočívající v replice k vyjádření žalované, náhrada za tento úkon nebyla přiznána, když tento nebyl učiněn na výzvu soudu a pokud obsahoval návrh na změnu žalobu, tento byl odvolacím soudem zamítnut.

Poučení